ECLI:CZ:NSS:2012:7.AZS.34.2012:39
sp. zn. 7 Azs 34/2012 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. K.,
zastoupený JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem Orlická 163, Hradec Králové,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2012,
č. j. 28 Az 28/2011 – 87,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta JUDr. Jiřího Všetečky se u r č u je částkou 2.880 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 5. 2012, č. j. 28 Az 28/2011 – 87,
zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 11. 8. 2011, č. j. OAM-270/ZA-14-ZA12-2010, kterým nebyla
stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle ust. §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel
v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto
zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud jeho
kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že po absolvování
základní vojenské služby se stal členem církve Svědků J., a měl proto problémy s obyvateli obce,
ve které bydlel. Tito lidé ho pro jeho víru uráželi a zesměšňovali. Rovněž měl problémy s rodiči,
kteří chtěli, aby z uvedené církve vystoupil. Se státními orgány v Arménii potíže nikdy neměl. Na
policii se s žádostí o pomoc neobrátil a raději odjel nejprve do Běloruska a poté do České
republiky. Důvodem jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla tedy obava z možného
jednání soukromých osob a snaha o legalizaci pobytu v České republice. Nejvyšší správní soud se
již otázkou pronásledování soukromými osobami zabýval v řadě svých rozhodnutí, z nichž lze
uvést např. rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48. V odůvodnění tohoto rozsudku
bylo uvedeno, že skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze
strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ust. §12 zákona o
azylu, tím spíše za situace, kdy politický systém v zemi původu žadatele dává svým občanům
možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení
azylu nebyly vyvráceny. V rozsudku ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54 bylo vysloveno,
že obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi
původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace, kdy se v zemi původu neobrátil
se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení
azylu. Dále v rozsudku ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 – 37, bylo uvedeno, že pouhá
nedůvěra občana ve státní instituce, zdůvodňovaná tvrzením, že nejsou schopny jej ochránit proti
kriminálním živlům, nelze podřadit důvodům pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje i na rozsudek ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs
48/2008 - 57, v němž bylo vysloveno, že ust. §2 odst. 7 zákona o azylu je nutno vykládat v
souladu s čl. 6 směrnice Rady 2004/83/ES, a to tak, že pokud jde o povahu původců
pronásledování, potažmo vážné újmy, uplatní se definice uvedená v tomto ustanovení také na
osoby s nárokem na doplňkovou ochranu. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dále uvedl, že
pro posouzení, zda je ochrana před vážnou újmou ze strany státu, kam má být žadatel navrácen,
dostatečná, se uplatní výkladové pravidlo čl. 7 odst. 2 směrnice Rady 2004/83/ES, podle něhož
se má zpravidla za to, že ochrana je poskytována, jestliže stát či strany nebo organizace ovládající
stát učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné
zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících
pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky obsažené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost stěžovatele nepřijatelná, a proto ji Nejvyšší
správní soud odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanoven zástupcem advokát
a podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů
stát. Podle ust. §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží
advokátovi odměna za jeden úkon právní služby (písemné podání soudu ve věci) ve výši 2.100 Kč
(§11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky) a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3
citované vyhlášky), zvýšená o daň z přidané hodnoty ve výši 20 %, celkem tedy 2.880 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu