ECLI:CZ:NSS:2012:8.AFS.66.2011:57
sp. zn. 8 Afs 66/2011 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: TABI, spol. s r.o.,
se sídlem Všebořická 200/12, Ústí nad Labem, zastoupeného JUDr. Richardem Třeštíkem,
advokátem, se sídlem Masarykova 43, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Finanční ředitelství
v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 4. 12. 2009, čj. 13231/09-1300-500853, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2011, čj. 15 Af 25/2010 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne
4. 12. 2009, čj. 13231/09-1300-500853, zamítlo odvolání žalobce proti dodatečným platebním
výměrům ze dne 26. 1. 2009, čj. 13007/09/214913/506647, 13011/09/214913/506647
a 13014/09/214913/506647 za zdaňovací období prvního až třetího čtvrtletí 2005
(dále jen „předmětná období“), kterými finanční úřad dodatečně vyměřil žalobci DPH ve výši
237 987 Kč, 374 965 Kč a 20 364 Kč.
[2] Finanční úřad v Ústí nad Labem (dále jen „správce daně“) doměřil žalobci na základě
daňové kontroly výše nadepsanými platebními výměry daň z přidané hodnoty, protože neuznal
jeho nárok na odpočet DPH za pronájem bytových a nebytových prostor neplátcům daně.
Žalobce totiž neprokázal úmysl pronajímat tyto prostory plátcům daně. Žalobce v odvoláních
namítal, že správce daně nezahájil daňovou kontrolu hned po ukončení vytýkacího řízení
za čtvrté čtvrtletí 2005, ale až v roce 2007, protože si nebyl jist svým postupem. Dle žalovaného
však správce daně zahájil daňovou kontrolu správně, včas a ve lhůtě pro vyměření nebo doměření
daně. Žalobce dále namítal, že daňová kontrola nebyla úkonem směřujícím k vyměření daně
ve smyslu §47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě
daní a poplatků“), protože mu správce daně nesdělil důvody jejího zahájení. Podle žalovaného
však může být daňová kontrola zahájena i bez konkrétního podezření. Daňová kontrola tedy byla
zahájena řádně a byla úkonem směřujícím k vyměření daně, který prodloužil lhůtu k vyměření
či doměření daně.
[3] Žalovaný neuznal ani námitku týkající se použití koeficientu, pomocí kterého je třeba
krátit nárok na odpočet, pokud v příslušném zdaňovacím období docházelo jak k plněním
osvobozeným bez nároku na odpočet tak ke zdanitelným plněním. Připustil, že v dodatečných
platebních výměrech byl tento koeficient uveden ve výši 0,78. Na stanovení daňové povinnosti
však tato okolnost neměla vliv. Konkrétní hodnota koeficientu vyplynula z daňového přiznání za
4. čtvrtletí 2005, tedy za období, které nebylo předmětem tohoto řízení. Správce daně proto tento
koeficient považoval za roční vypořádací koeficient a vložil jej do evidence. Nic to však nemění
na tom, že za 1.-3. čtvrtletí 2005 žalobce uplatňoval odpočet DPH v plné výši, tedy nezkrácený
použitím uvedeného koeficientu. Správce daně však na podkladě skutkových zjištění neuznal
nárok na odpočet DPH u přijatých plnění v plném rozsahu. Doměřil proto žalobci stejné částky,
jaké žalobce předtím uplatnil jako odpočty DPH.
II.
[4] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem
(dále jen „krajský soud“). Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 26. 9. 2011,
čj. 15 Af 25/2010 - 29. Poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které je daňová
kontrola relativně šetrným způsobem dotčení autonomní sféry jednotlivce, neboť daňový subjekt
disponuje širokým katalogem ochranných oprávnění nejen v daňovém řízení, ale i v řízení
soudním, a sdělení důvodu kontroly proto není nutné. Judikatura v této otázce se následně
vyvíjela (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 378/10).
Podle Nejvyššího správního soudu a posléze i Ústavního soudu není konkrétní podezření
či pochybnost podmínkou zahájení daňové kontroly, kontrola může být naopak zahájena
i namátkově. Daňová kontrola tedy byla úkonem směřujícím k vyměření daně nebo jejímu
dodatečnému doměření. Tříletá lhůta pak běžela od konce roku, v němž byl daňový subjekt
o tomto úkonu zpraven. Napadená rozhodnutí byla vydána dne 26. 1. 2009, tedy před uplynutím
prekluzivní lhůty. Soud neakceptoval ani argumentaci žalobce týkající se nájmu nemovitosti
plátcům DPH, neboť žalobce neprokázal tento svůj úmysl, a tedy nesplnil podmínku pro aplikaci
výjimky vyplývající z §56 odst. 5 zákona o DPH ve znění účinném pro příslušná zdaňovací
období, podle které se může plátce rozhodnout, že se u nájmu pozemků, staveb, bytů
a nebytových prostor jiným plátcům pro účely uskutečňování jejich ekonomických činností
uplatňuje daň. Jinak je totiž nájem bytů od daně z přidané hodnoty osvobozen. Za předmětná
období uplatnil žalobce plný nárok na odpočet daně, ale správce daně na základě výsledků
daňové kontroly odpočet neuznal. Na konci čtvrtého čtvrtletí 2005 byl stanoven koeficient 0,78,
který správce daně použil i ve svých rozhodnutích, avšak tento koeficient nebyl předmětem
přezkumu.
III.
[5] Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu včas podanou kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[6] Trval na tom, že zahájení daňové kontroly nebylo úkonem ve smyslu §47 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků, neboť žalovaný nesdělil důvod pro její zahájení. Odkázal na názory
vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07. Dodatečné
platební výměry byly proto vydány až po uplynutí prekluzivních lhůt k doměření daně.
Krajskému soudu dále vytkl, že se ztotožnil s názory žalovaného ohledně použití §75 odst. 1
zákona o DPH, že neměl ve sporných zdanitelných plněních nárok na odpočet DPH. Namítl,
že krajský soud nepřihlédl ke všem skutečnostem, které vyšly v daňovém řízení najevo.
Nesouhlasil s názorem krajského soudu, pokud se ztotožnil s žalovaným, že při doměření daně
nebyl použit vypořádací koeficient 0,78 na první tři čtvrtletí roku 2005, ačkoli na čtvrté čtvrtletí
jej aplikoval. Dle názoru stěžovatele byl tento postup v rozporu s §76 zákona o DPH,
protože DPH by měla v rámci zdaňovacího období běžného kalendářního roku podléhat
stejnému koeficientu krácení odpočtu daně.
IV.
[7] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem krajského soudu
a projevil nesouhlas s důvody a tvrzeními stěžovatele.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Předně je třeba podotknout, že stěžovatel formuloval svoje kasační námitky relativně
stručně. Setrval na stanovisku, že došlo k prekluzi daň doměřit v důsledku nezákonně zahájené
daňové kontroly a na tom, že krajský soud dal nesprávně za pravdu žalovanému, pokud pro první
tři čtvrtletí nepoužil koeficient 0,78, ačkoli podle tohoto koeficientu byla stanovena daň
pro čtvrté čtvrtletí. Námitky byly rovněž formulovány relativně obecně. Zejména v části III.
kasační stížnosti se stěžovatel omezil pouze na konstatování, že žalovaný použil §75 odst. 1
zákona o DPH nesprávně, proč však došlo k nesprávnému použití tohoto ustanovení,
však stěžovatel již neuvádí. Obdobně chybí podrobnější vysvětlení, k jakým skutečnostem
případně krajský soud nepřihlédl, přestože vyšly najevo v daňovém řízení. Stěžovatel
tak v kasační stížnosti nebrojil proti konkrétním skutkovým zjištěním resp. proti absenci zjištění,
na podkladě kterých rozhodl správce daně o doměření daně z přidané hodnoty. Nečinil
tak podrobněji ani v řízení před krajským soudem a byť bylo možné z podané žaloby zjistit,
v čem spočívá rozdílnost náhledu daňových orgánů a žalobce na prokázání rozhodných
skutečností, jsou konkrétní skutkové okolnosti věci uvedeny v rekapitulaci dosavadního řízení
a ani v žalobě vůči nim stěžovatel nevznesl konkrétně formulované námitky.
[11] Klíčovou námitkou v řízení před krajským soudem i v podané kasační stížnosti bylo to,
zda bylo zahájení daňové kontroly úkonem směřujícím k vyměření daně nebo jejímu
dodatečnému stanovení ve smyslu §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, a zda mělo
za následek přerušení běhu prekluzivní lhůty. Stěžovatel se domníval, že daňová kontrola
takovým úkonem nebyla a lhůta pro doměření daně marně uplynula postupně vždy po třech
letech od konce jednotlivých zdaňovacích období. Nepovažoval daňovou kontrolu za úkon
zakládající běh nové lhůty proto, že mu správce daně nesdělil důvod zahájení kontroly.
[12] Soudní judikatura k problematice zahájení daňové kontroly, požadavkům na její řádné
zahájení a vlivu této právní skutečnosti na běh lhůt k doměření daně prošla v minulosti vývojem.
Stěžovatel opřel svou argumentaci o nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1835/07. Ústavní soud v něm vyjádřil názor, že má-li být daňová kontrola úkonem
ve smyslu §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, je nezbytné ji vázat na existenci
jednoznačně formulovaných důvodů pro její použití v daňovém řízení. V konkrétní věci,
kterou se zabýval, neobsahoval protokol o zahájení daňové kontroly důvody jejího zahájení, byl
psán rukou, s chybami, a kontrola byla zahájena toliko formálně poslední pracovní den
před vánočními svátky, resp. 10 dnů před koncem prekluzivní lhůty pro vyměření daně.
[13] Nejvyšší správní soud byl v následné rozhodovací praxi s uvedeným právním názorem
konfrontován, byl mu znám a musel na něj při rozhodování následných daňových případů
reagovat. Krajský soud správně připomněl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 12. 2009, čj. 2 Aps 2/2009 - 52. Nejvyšší správní soud v něm označil daňovou kontrolu
za relativně šetrný způsob dotčení autonomní sféry jednotlivce, a to s ohledem na široký katalog
oprávnění, jimiž daňový subjekt v rámci daňové kontroly disponuje. Cílem daňové kontroly
je ověřit údaje rozhodné pro stanovení daňové povinnosti ve správné výši. Zdůraznil, že „existence
konkrétních pochybností je jednou ze skutečností, která odlišuje daňovou kontrolu od vytýkacího řízení
dle ustanovení §43 daňového řádu.“ Daňová kontrola a vytýkací řízení slouží odlišným účelům
a rovněž náležitosti jejich zahájení jsou odlišné. Účelem daňové kontroly je zjistit nebo prověřit
okolnosti rozhodné pro stanovení daně. Prověření okolností nemusí nutně vést k podezření
o zkrácení daně. „Vzhledem k tomu, že zákonným předpokladem daňové kontroly není existence pochybností
o správnosti stanovení daně, nelze po správci daně ani požadovat, aby v protokolu o zahájení daňové kontroly
jakékoliv pochybnosti uváděl.“ Zbývá doplnit, že ústavní stížnost proti tomuto rozsudku Ústavní soud
odmítl usnesením ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 378/10. Až z doby po podání kasační stížnosti
v této věci je k dispozici stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11, podle kterého „daňové řízení a jednotlivá dílčí oprávnění svěřená správci daně
v průběhu daňového řízení se ocitají mezi veřejným zájmem na stanovení a výběru daní na straně jedné a ochranou
autonomní sféry jednotlivce na straně druhé. Je povinností správce daně při uplatňování jednotlivých procesních
institutů, tedy i při provádění daňové kontroly, postupovat v souladu s principem proporcionality a minimalizovat
zásahy tak, aby se konkrétní procesní postup nestal vůči jednotlivci nepřiměřeným a v důsledku porušujícím právo
na informační autonomii jednotlivce. Za porušení těchto principů a realizaci pravomoci v rozporu s čl. 2 odst. 2
Listiny základních práv a svobod nelze považovat bez dalšího postup správce daně, který zahájí daňovou kontrolu
ve smyslu §16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů,
bez konkrétními skutečnostmi podloženého podezření, že daňový subjekt nesplnil řádně daňovou povinnost.“
[14] Judikatura Nejvyššího správního soudu tedy považuje daňovou kontrolu za preventivní
nástroj, jejímž podstatným znakem je možnost jejího namátkového provedení, tj. správce daně
nemusí a priori disponovat podezřením, že kontrolovaný subjekt neplní řádně své povinnosti.
Naproti tomu předpokladem zahájení vytýkacího řízení je existence pochybností o správnosti,
průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání a dalších písemností předložených
daňovým subjektem, nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených. V tom spočívá zásadní rozdíl
mezi daňovou kontrolou a vytýkacím řízením. Lze tedy uzavřít, že v případě daňové kontroly
zákon o správě daní a poplatků nevyžadoval, aby správce daně před jejím zahájením disponoval
konkrétními pochybnostmi a sdělil je daňovému subjektu (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 8. 2010, čj. 1 Afs 54/2010 - 79).
[15] V posuzované věci se jednalo o doměření daně z přidané hodnoty za tři čtvrtletní
zdaňovací období roku 2005. Stěžovatel měl povinnost podat jednotlivá daňová přiznání
k 31. 3. 2005, 30. 6. 2005 a 30. 9. 2005. Daňová kontrola, na jejímž základě byla daň
za předmětná zdaňovací období doměřena, byla zahájena u stěžovatele dne 28. 11. 2007.
Z protokolu o zahájení daňové kontroly ani z jiných listin založených ve správním spise
nevyplývá, že by zahájení daňové kontroly bylo výsledkem jakékoli svévole správce daně vůči
daňovému subjektu, daňová kontrola nebyla zahájena pouze formálně v nejzazším možném
časovém termínu. Nejvyšší správní soud proto zcela přisvědčuje krajskému soudu v hodnocení,
že došlo k řádnému zahájení daňové kontroly a toto zahájení mělo právní účinky mimo jiné
na běh lhůty pro doměření daně dle §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Daňová
kontrola byla zahájena během trvání zákonné lhůty pro doměření daně. Nová tříletá prekluzivní
lhůta pro doměření daně stěžovateli za zdaňovací období roku 2005 tak začala znovu běžet
od konce roku 2007, kdy správce daně zahájil daňovou kontrolu, a skončila dne 31. 12. 2010.
V této lhůtě správce daně pravomocně doměřil daň z přidané hodnoty za předmětná zdaňovací
období.
[16] Podle stěžovatele krajský soud rovněž nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Zcela
shodnou námitku stěžovatel uplatnil již v podané žalobě. Takto formulovaná námitka je však
zcela obecná. Především chybí konkrétní tvrzení, co mělo v řízení vyjít najevo a k čemu krajský
soud podle přesvědčení stěžovatele nepřihlédl. Stěžovatel rovněž nenabídl v tomto ohledu žádné
důkazní prostředky. Žalovaný při rozhodování vycházel zejména ze závěrů zjištěných během
daňové kontroly, daňových dokladů stěžovatele, daňových přiznání podaných stěžovatelem,
důkazů doložených na základě výzev správce daně, nájemních smluv k předmětným
nemovitostem, žádosti o poskytnutí hypotečního úvěru, inzerátů na pronájem nemovitostí,
informací uvedených stěžovatelem na ústních jednáních a z výpovědi stěžovatelem navrhovaného
svědka. Ačkoli žalovaný přihlédl ke všem výše jmenovaným důkazům, provedl a zhodnotil důkaz
navrženou svědeckou výpovědí, stěžovatel trval na tom, že žalovaný nepřihlédl ke všem
skutečnostem, které v daňovém řízení vyšly najevo. Podle §109 odst. 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní
soud v řízení o kasační stížnosti vázán jejími důvody. Vzhledem k míře obecnosti uplatněné
námitky lze proto pouze stejně obecně konstatovat, že Nejvyšší správní soud při úvaze o
důvodnosti kasační stížnosti neshledal, že by krajský soud při rozhodování o žalobě nepřihlédl k
některé skutečnosti, ke které byl povinen přihlížet z úřední činnosti, popř. kterou namítal žalobce
v podané žalobě. I tato kasační námitka je proto nedůvodná.
[17] Obdobně je tomu v případě námitky o použití §75 odst. 1 zákona o dani z přidané
hodnoty. Stěžovatel se i v tomto případě omezil na to, že vytkl krajskému soudu
jeho přesvědčení, že žalovaný uvedené ustanovení použil správně. Podle tohoto ustanovení
účinného v příslušných zdaňovacích obdobích nemá plátce nárok na uplatnění odpočtu daně
u přijatých zdanitelných plnění, která použije k uskutečnění plnění osvobozených od daně
bez nároku na odpočet daně uvedených v §51, pokud tento zákon nestanoví jinak. Ustanovení
§51 odst. 1 písm. e) pak mezi plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet zařadilo
též nájem bytů a nebytových prostor. Tato námitka tedy míří k samé podstatě věci, k tomu,
co bylo v daňovém řízení zjištěno a k tomu zda jednotlivá plnění byla použita k uskutečnění
plnění osvobozených od daně. Krajský soud na šesté straně rozsudku podrobně vysvětlil
s odkazem na jednotlivé důkazní prostředky (nájemní smlouvy na bytovou jednotku č. 200/1,
inzerce k pronájmu prostor, výpověď svědka P.), že žalobce v daňovém řízení neprokázal
předpoklad, že bytové a nebytové prostory měl zájem pronajmout jiným plátcům daně z přidané
hodnoty, což bylo nezbytnou podmínkou pro uplatnění odpočtu daně. Stěžovatel
však na tato zcela zřetelná skutková zjištění a jejich podřazení pod příslušná právní ustanovení
žádným způsobem nereaguje a omezuje se na vyjádření zcela obecného nesouhlasu s názorem
krajského soudu. Sám však ani nepředkládá v kasační stížnosti vlastní verzi odlišného skutkového
a právního posouzení, na které by demonstroval nesprávnost názoru krajského soudu.
Proto musí Nejvyšší správní soud i tuto kasační námitku odmítnout jako zcela obecnou.
[18] Stěžovatel rovněž vytkl krajskému soudu, že přisvědčil názoru žalovaného ohledně
koeficientu 0.78. Daň za 4. čtvrtletí byla stanovena podle tohoto koeficientu a předmětné platební
výměry byly vystaveny až poté. Proto i ony měly respektovat tento vypořádací koeficient,
který měl správce daně již k dispozici. Tato námitka je obsahově přezkoumatelná do té míry,
že bylo třeba posoudit, zda to, že měl správce daně při vydání dodatečných platebních výměrů
k dispozici tzv. vypořádací koeficient v konkrétní výši, bez dalšího vyžaduje, aby byl o tento
koeficient upraven výpočet daně i v předmětných obdobích. Přehled relevantní právní úpravy
provedl ve svém rozsudku krajský soud. Na tomto místě proto postačí, že uvedeného koeficientu
je třeba užít tehdy, pokud jsou plnění, ze kterých je uplatňován odpočet daně, použita
jak pro plnění s nárokem na odpočet, tak pro plnění bez tohoto nároku.
[19] V souzené věci však skutková zjištění vedla k tomu, že v období 1.-3. čtvrtletí 2005
nebylo prokázáno splnění podmínek pro uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty vůbec.
Předmětem úvahy daňových orgánů tedy nebylo to, jaká část plnění byla použita na plnění
s nárokem na odpočet a jaká na plnění bez tohoto nároku. Nešlo o to, zda měl být použit
koeficient ve výši 0.78 či koeficient jiný (stěžovatel navíc veškerá plnění považoval za uznatelná
z hlediska nároku na odpočet), ale o to, zda důkazní prostředky umožňovaly, aby stěžovatel
z těchto plnění neodvedl daň. Žalovaný i krajský soud dospěli k názoru, že tomu tak nebylo.
Nebylo prokázáno, že šlo o nájem bytů a nebytových prostor jiným plátcům pro účely jejich
ekonomické činnosti. V řízení před správním orgánem a v soudním řízení bylo prokázáno,
že stěžovatel pronajal byty v předmětné nemovitosti fyzickým osobám – neplátcům DPH.
Nebytové prostory pronajal jako provozovnu solária paní H. J. až v září 2005. Nárok na odpočet
daně mu proto nevznikl u přijatých zdanitelných plnění, která použil k uskutečnění plnění
osvobozených od daně bez nároku na odpočet. Ze svědecké výpovědi pana P. a z inzerátů na
pronájem nemovitosti nevyplynul úmysl stěžovatele pronajmout prostory plátcům DPH.
[20] To, že byl zálohový koeficient uveden i v dodatečných platebních výměrech, nevede
k nesprávnosti postupu správce daně. Podstatou věci bylo, že na podkladě učiněných skutkových
zjištění neuznal nárok na odpočet u těchto plnění vůbec. Ani z dodatečných platebních výměrů
nevyplývá, že by správce daně jakkoli o tento koeficient upravoval výslednou daňovou povinnost
a zabýval se tím jaká část plnění byla použita na plnění umožňující odpočet a jaká nikoli.
Problematika zmiňovaného koeficientu se tak se základními východisky pro posouzení této věci
míjí. Jestliže po proběhnuvším důkazním řízení nebyl shledán vůbec důvod jakkoli doměřenou
daňovou povinnost krátit za použití koeficientu a správce daně ji v celém rozsahu neuznal,
pak nebylo důvodu doměřenou výši upravovat. Stěžovatel námitku uzavírá tak, že správce daně
správně neuznal (patrně ve 4. čtvrtletí) některá plnění jako daňově uznatelná, pak ale měl
podle jeho názoru pouze některá plnění neuznat i v předmětných zdaňovacích obdobích.
Tento výchozí předpoklad však neobstojí právě proto, že ve věci nešlo o „rozdělení“ plnění,
která by byla nepochybně alespoň částečně uznatelná, ale o to, že stěžovatel uplatnil celý odpočet
daně i v případech, kdy neprokázal oprávnění k takovému postupu.
[21] S odkazem na shora uvedené důvody proto Nejvyšší správní soud uzavřel, že uplatněné
stížní námitky nejsou důvodné; kasační stížnost jako nedůvodnou v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
[22] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o této
kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti
žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. června 2012
JUDr. Jan Passer
předseda senátu