ECLI:CZ:NSS:2012:8.AS.83.2011:132
sp. zn. 8 As 83/2011 - 132
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: M. H., zastoupené
JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem Uruguayská 178/5, Praha 2, proti žalovanému:
Krajský úřad Středočeského kraje, odbor územního a stavebního řízení , se sídlem
Zborovská 11, Praha 5, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) V. J., a II) A. K., obou
zastoupených JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem Boleslavská 137, Nymburk,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 7. 2008, čj. 113263/2008/KUSK, v řízení o kasační
stížnosti osob zúčastněných na řízení I) a II) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
21. 4. 2010, čj. 10 Ca 199/2008 - 80,
takto:
I. Kasační stížnost V. J. se odmítá .
II. Kasační stížnost A. K. se zamítá .
III. A. K. je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení o kasační stížnosti ve výši
2880 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Pavla Pileckého, advokáta, do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
IV. Žalobkyně a V. J. n e m a j í vzájemně právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
V. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Městský úřad Lysá nad Labem (dále jen „stavební úřad“) dodatečně povolil osobám
zúčastněným na řízení stavbu rodinného domu na pozemku parc. č. 74/13 v katastrálním území
Litol. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí odvolání. Krajský úřad Středočeského kraje,
odbor územního a stavebního řízení (dále jen „žalovaný“) zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí
stavebního úřadu. Stavební úřad postupoval podle žalovaného správně, neboť se vypořádal
s námitkami žalobkyně, a posoudil dodržení regulačních prvků uspořádání a architektonického
řešení v lokalitě.
II.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“). Namítla, že stavba nebyla umístěna v souladu s Obecně závaznou vyhláškou
města Lysá nad Labem č. 4/2005, o závazných částech územního plánu sídelního útvaru
Lysá nad Labem (dále jen „vyhláška“), neboť byla postavena v zóně, ve které se nepřipouští
stavět nové stavby. Rovněž nebyla dodržena uliční čára ani odstupové vzdálenosti od ostatních
staveb. Stavební úřad neposoudil důsledky budoucího užívání stavby, a proto bylo jeho
rozhodnutí nepřezkoumatelné. Stavba byla zahájena bez stavebního povolení, čímž došlo
k obcházení zákona. Dále namítla porušení čl. 11 odst. 3 Listiny základ ních práv a svobod (dále
jen „Listina“).
[3] Osoby zúčastněné na řízení ve vyjádření k žalobě uvedly, že stavbu zahájily na území
s další možností zástavby, za splnění podmínek vyplývajících z vyhlášky. Čl. 11 Listiny poskytuje
veřejnoprávní ochranu vlastnickému právu, nikoli ochranu soukromému právu spočívajícímu
v komfortu bydlení žalobkyně.
[4] Žalovaný ve vyjádření k žalobě s odkazem na vyhlášku uvedl, že dům byl postaven
v oblasti s další možností zástavby. V této lokalitě lze stavět na prolukách, a zahrada, na které
je dům postaven, je prolukou. Uliční čára s ulicí Nerudovou je dodržena, neboť dům je zde
napojen na inženýrské sítě. Uliční čáru s ulicí Olbrachtovou proto osoby zúčastněné
nezohledňovaly. Střecha domu, množství nezastavěných ploch na pozemku i odstupy
od ostatních staveb vyhovují technickým požadavkům. Lze dodatečně povolit i stavby zahájené
bez stavebního povolení, jestliže nebyly umístěny v rozporu se záměry územního plánování
a územně plánovací dokumentací.
[5] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zrušil rozhodnutí žalovaného rozsudkem
ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 10 Ca 199/2008, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyni přisvědčil,
že dodatečně povolená stavba je v rozporu s územně plánovací dokumentací, a tedy není
naplněna jedna z podmínek pro dodatečné povolení stavby ve smyslu §129 o dst. 2 zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). Dle
vyhlášky totiž bylo možné provádět v lokalitě pouze nástavby a přístavby stávajících objektů
a nové objekty stavět pouze v prolukách. Proluka je neurčitý pojem, a vždy je třeba posuzovat jej
s ohledem na konkrétní poměry dotčeného území. Lze za ni však považovat nezastavěný prostor
ve stávající souvislé zástavbě určený k zástavbě, včetně nároží. Soud konstatoval, že dotčený
pozemek není prolukou. Pokud správní orgán považoval zahradu za stavební pozemek,
postupoval v rozporu s vyhláškou a územní plánovací dokumentací. V rozporu s vyhláškou byla
rovněž rozloha pozemku, na kterém byla stavba dodatečně povolena. Stavební pozemek vznikl
tak, že z původního pozemku o výměře 509 m 2, který představoval zahradu ke stavební parcele,
na které se již nacházel dům, byl vyčleněn pozemek o rozloze 380 m2. Z něj byla dále vyčleněna
stavební parcela o velikosti 84 m2, na níž se nachází dodatečně povolovaná stavba. Za naprosto
rozporný s principy územního plánování považoval městský soud postup, kdy oddělením
dosavadní zahrady má vzniknout proluka sloužící k dalšímu zastavění. Ve stávající zástavbě
pozemky zdaleka nedosahují doporučených výměr 800-1200 m2. Proto stavební ú řad neměl
souhlasit s rozdělením podstatně menšího pozemku a s jeho další zástavbou. Správní orgán navíc
v rozhodnutí nevysvětlil, proč zohlednil při posuzování uliční čáry jen ulici Nerudovu a nikoli
rovněž ulici Olbrachtovu. Tuto vadu rozhodnutí nemohl zhojit až ve vyjádření k žalobě. Městský
soud uzavřel, že dodatečně povolená stavba nebyla postavena v souladu s územně plánovací
dokumentací.
III.
[6] Osoby zúčastněné na řízení I) a II) (stěžovatelé) napadli rozhodnutí městského soudu
včas podanou kasační stížností z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[7] Stěžovatelé uvedli, že uliční čára musí být dodrž ena jen u přestaveb, dostaveb
a u výstavby v nové lokalitě se zvláštními nároky. Na jejich stavbu tedy tento požadavek
nedopadal. Území, v němž umístili stavbu, nemá vyhraněné nároží, ale jde o dům v zahradě,
přičemž stavební čára je vztažena k ulici Nerudově na základě znalosti místních podmínek
a pro udržení urbanismu existujícího území. Ulice Olbrachtova má proměnlivou stavební čáru
a v předmětné části této ulice jsou na stavební čáru umístěny pouze rohy staveb. Umístění domu
nebylo regulováno, a zásady prostorového uspořádání stanovoval stavební úřad pro každý dům
individuálně. Umístění domu bylo zvažováno také s ohledem na orientaci světových stran
a využití obytné zahrady. Zásady prostorového uspořádání stavby stanovuje stavební úřad
ve stávající lokalitě rodinných domů individuálně pro každý jednotlivý pozemek s ohledem
na charakter a výškovou hladinu okolní zástavby. Není reálná představa městského soudu,
že rodinné domy by měly být situovány jakožto nárožní domy v průsečíku uličních front obou
ulic.
[8] Stěžovatelé rovněž namítli, že městský soud místo interpretace pojmu proluka pro tento
pojem sám vytvořil definici, čímž „šel nad rámec svého zmocnění“, neboť právní předpis
neinterpretoval, ale de facto jej vytvořil. S ohledem na specifika původní právní normy, obecně
závazné vyhlášky vytvořené v samostatné působnosti obce, by tak měla činit především obec.
To platí i přesto, že je to soud, kdo interpretuje každou právní normu a podává její závazný
právní výklad. V lokalitě byly zastavěny i pozemky s menší rozlohou. Nebylo jim zřejmé, ochrany
jakých práv se žalobkyně domáhala, neboť nedefin ovala újmu, která jí byla způsobena. Aniž
by zpochybňovali věcnou příslušnost soustavy soudů ve správním soudnictví, jejich případ
„ilustruje fakt, že hranice mezi veřejným a soukromým právem v praxi vybočuje z jakékoli definice“. Je podle
nich otázkou, jaké má žalobou napadené rozhodnutí veřejnoprávní obsah. V této věci jde
bezpochyby o sousedský svár, v němž se žalobkyně domáhá odstranění stavby, kterou není
ochotna strpět ve svém sousedství. Trvali na tom, že stavba splňuje technické požadavky,
je téměř dokončena na základě pravomocného stavebního povolení. Pokud místní orgány stanoví
estetická kritéria pro zástavbu formou obecně závazných vyhlášek, jejich výklad a aplikaci by měly
provádět právě ty orgány, které se podílely na jejich tvorbě.
IV.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že byl vázán názorem vysloveným
městským soudem proto stavební povolení zrušil.
[10] Žalobkyně se ke kasační stížnosti rovněž vyjádřila. Podle jejího názoru obešli stěžovatelé
závazný územní plán tím, že začali stav ět bez povolení a ze zahrady vytvořili proluku. Zasáhli tím
do pokojného stavu a ohrozili práva svých sousedů. Doplnila, že některé další pozemky měly
menší výměru proto, že k nim byly přiděleny při urbanizaci zahrady s menší výměrou.
V.
[11] Nejprve se Nejvyšší správní soud musel zabývat včasností kasačních stížností.
Ze soudního spisu vyplývá, že zásilky obsahující rozsudek městského soudu byly stěžovatelům
doručovány prostřednictvím poštovního doručovatele. V obou případech nebyl při doručování
adresát písemnosti zastižen, proto byla zásilka dne 30. 6. 2010 připravena k vyzvednutí na poště.
V. J. si zásilku vyzvedl dne 7. 7. 2010 a následujícího dne mu začala plynout dvoutýdenní lhůta k
podání kasační stížnosti. Poslední den této lhůty tak připadl na středu 21. července 2010. Kasační
stížnost však byla podána k poštovní přepravě až následujícího dne. Podle §106 odst. 2 s. ř. s.
musí být kasační stížnost podána ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Zmeškání lhůty
k podání kasační stížnosti nelze prominout. Nejvyšší správní soud proto odmítl kasační stížnost
V. J. podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. jako opožděně podanou.
[12] Jinak tomu bylo v případě kasační stížnosti A. K. Z poštovní doručenky vyplývá, že si
uloženou zásilku vyzvedla osobně na poště v pondělí dne 12. 7. 2010. Tedy v poslední den
zmíněné desetidenní lhůty. Pokud za této situace podal zástupce stěžovatelky kasační stížnost
k poštovní přepravě dne 22. 7. 2010, byla kasační stížnost podána včas v zákonné dvoutýdenní
lhůtě a Nejvyšší správní soud se mohl touto kasa ční stížností věcně zabývat.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti A. K. v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by mu sel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Stěžovatelka upírá v kasační stížnosti svoji pozornost ke dvěma okruhům otázek. Vznesla
námitky k chápání požadavku dodržení tzv. uliční fronty a k tomu, zda bylo dodatečné povolení
stavby v souladu s vyhláškou zastupitelstva města o závazných částech územního plánu sídelního
útvaru Lysá nad Labem.
[16] Je velmi podstatné, že městský soud dospěl v souvislosti s námitkou nedodržení uliční
fronty k závěru o nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Podle názoru
městského soudu se správní orgány vůbec nevypořádaly s tím, proč považovaly za rozhodující
uliční frontu směrem do Nerudovy ulice. Současně žalovanému vytkl, že nelze důvody k této
námitce dodatečně doplňovat až ve vyjádření k podané žalobě. V kasační stížnosti bylo proto
třeba posoudit především to, zda názor městského soudu obstojí. Žalovaný v napadeném
rozhodnutí pouze zcela obecně konstatoval, že uliční fronta, výška domu, orientace a tvar střechy
a odstupové vzdálenosti sousedních staveb jsou v souladu s vyhláškou. Žalobkyně nenamítala
nedodržení uliční fronty v odvolání proti stavebnímu povolení. Namítala však nerespektování
obecně závazné vyhlášky. Správný je proto názor městského soudu, že požadavek na dodržení
uliční fronty stanoví příloha č. 2 vyhlášky. Proto se měl žalovaný i stavební úřad zabývat rovněž
tímto požadavkem a ve stavebním povolení resp. v rozhodnutí o odvolání náležitě vysvětlit,
že byl případně splněn resp. proč splněn být nemusel. Žalovaný o statně velmi stručnou zmínkou
o uliční frontě v napadeném rozhodnutí připustil, že se tímto aspektem zabýval, byť
nedostatečně.
[17] Již proto nemohou být důvodné kasační námitky úvahy stěžovatelky, že území nemá
vyhraněné nároží, uliční fronta se zde neuplat ňuje a důvody, proč postačuje umístění dle
požadavku stavebního úřadu k uliční čáře vztažené k Nerudově ulici. Tyto argumenty totiž
nevyvrací právní názor městského soudu o chybějícím vysvětlení těchto souvislostí ve stavebním
povolení, ale nahrazují právě chybějící úvahy správních orgánů. Stěžovatelka koncipuje kasační
námitku tak, že problematika uliční fronty nebyla vůbec podstatná, protože stavba byla umístěna
s ohledem na konkrétní podmínky v území při zohlednění světových stran a využití zahrady.
Za vymykající se realitě považuje představu, že nárožní domy budou situovány v průsečíku
uličních front obou ulic. Tomuto přístupu by bylo možné případně přisvědčit za situace, pokud
by nešlo o novou stavbu v prostoru již existující zástavby rodinnými domy. Je stliže však
předmětná stavba vznikla na pozemku doposud užívaném jako zahrada ve stávají cí zástavbě, pak
není nelogický a nereálný požadavek, aby případně nově umisťovaný objekt rovněž respektoval
stávající uliční fronty obou ulic, pokud se nachází na náro žním pozemku.
[18] Stěžovatelka namítla, že požadavek na dodržení uliční fronty nebylo třeba vůbec zkoumat,
protože jej vyhláška předpokládá pouze u přestaveb a dostaveb. Taková interpretace není
správná. Příloha č. 2 vyhlášky upravuje z ásady (rámcové regulativy) prostorového uspořádání
zástavby. Pod písm. a) jsou stanoveny zásady pro zástavbu proluk, nástaveb a přístaveb
stávajících objektů ve stávající zástavbě. Příloha stanoví povinnost provádět p řestavby a dostavby
tak, aby nedošlo k narušení stávající ulič ní fronty. Jestliže uvedené ustanovení hovoří o zástavbě
proluk, není žádného rozumného důvodu tyto zástavby proluk nepovažovat právě za dostavby,
na které se tato povinnost vztahuje. Zástavba proluky totiž nemůže být považována za přestavbu
stávajícího objektu, tím méně za jeho nástavbu. Z vyhlášky nevyplývá, že by pojmu dostavba
přisuzovala jiný význam, který by neumožňoval pod tento pojem podřadit právě zástavbu proluk.
Pojem dostavba naopak tuto činnost přesně vystihuje, neboť se zástavbou proluky skute čně
dostavuje nový objekt ve stávající zástavbě.
[19] Stěžovatelka si byla vědoma, že městský soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí
především v důsledku odlišného názoru na splnění podmínek, za nich lze provádět dostavby
v prolukách. Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem v tom, že vyhláška v rozhodném
období, na rozdíl od současného stavu, neobsahovala legální definici pojmu proluka pro účely
této vyhlášky. Neobsahoval ji ani stavební zákon a jeho prováděcí předpisy. Lze pouze
připomenout, že s účinností od 10. 3. 2012 definici tohoto pojmu obsahuje. Podle čl. 3 odst. 2
vyhlášky se prolukou se pro účely této obecně závazné vyhlá šky rozumí volný pozemek
(popř. soubor volných pozemků) ve stávající zástavbě, který svými vlastnostmi, zejména velik ostí,
polohou, plošným a prostorovým uspořádáním, umožňuje využití pro navrhovaný účel
a je dopravně napojen na veřejně přístupnou komunikaci. Městský soud tedy definoval proluku
v zásadě obdobně, jak to následně učinilo město Lysá nad Labem v obecně závazné vyhlášce.
[20] Stěžovatelka však v kasační stížnosti nevznesla námitky proti obsahu pojmu proluka, jak
jej vymezil městský soud. Městskému soudu vytkla, že právní předpis neinterpretuje, ale tvoří.
Tato výtka není důvodná. Žalobou napadeným rozhodnutím rozhodl žalovaný o zamítnutí
odvolání proti rozhodnutí, kterým byla dodatečně povolena stavba rodinného domu.
Ve správním řízení bylo třeba prokázat, že byly splněny podmínky pro dodatečné povolení
stavby, především to, že povolovaná stavba není v rozporu se záměry územního plánování.
[21] Nelze mít nejmenších pochyb, že rozhodnutí o dodatečném povolení stavby
je rozhodnutím, kterým se zakládají veřejná subjektivní práva v e smyslu §65 s. ř. s. Soudy
ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné
správy mj. orgánem výkonné moci (§4 s. ř. s. ). Žalobkyně v žalobě namítla, že dodatečně
povolená stavba není v souladu s územním plánem sídelního útvaru. Městský soud proto musel
posoudit důvodnost této námitky. Bez vymezení, co soud pod pojmem proluka rozumí, nebylo
možné ve věci rozhodnout tak, aby bylo rozhodnutí přezkoumatelné. Byly to naopak správní
orgány, které se podrobněji nezabývaly splněním podmínek, za kterých lze případně povolit
novou výstavbu ve stávající zástavbě. P roto soud nemohl postupovat jinak, než tento neurčitý
právní pojem interpretovat pro účely vlastního rozhodnutí. Nešlo o „tvorbu“ právního předpisu.
Městský soud nestanovil vlastní a v právním předpise neuvedené podmínky pro dodatečné
povolení stavby. Pouze vyložil obsah pojmu, který je uveden v příloze č. 2 obecně závazné
vyhlášky. Nemůže též obstát argument, že s ohledem na specifika obecně závazné vyhlášky
tvořené v samostatné působnosti obce by měla interpretaci provádět především obec. Správní
orgány totiž neprovedly žádnou vlastní interpretaci pojmu proluka v této věci, jejíž správnost
by mohl městský soud následně přezkoumat.
[22] Stěžovatelka namítla, že podstatou věci je sousedský svár a žalobkyně se domáhala
odstranění stavby, kterou není ochotna ve svém sousedství strpět. Zamýšlí
se nad soukromoprávní povahou předmětného sporu. I ona však uvádí, že si je vědoma
pravomoci soudů rozhodnout o podané žalobě ve správním soudnictví. Nemůže být žádných
pochyb, že k přezkumu rozhodnutí o dodatečném povolení stavby jsou povolány soudy
ve správním soudnictví (viz. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011,
čj. 3 As 18/2011 - 117, a ze dne 9. 9. 2011, čj. 7 As 92/2011 - 93). Je přirozené, že důsledky
rozhodnutí správních úřadů při výkonu státní správy mají bezprostřední dopad do poměrů
fyzických a právnických osob. Jenom proto však na taková rozhodnutí nelze pohlížet jako
na rozhodnutí nikoli vrchnostenská. Stavební úřad při rozhodování o dodatečném povolení
stavby nepochybně autoritativně rozhoduje o tom, zda byly či nebyly splněny podmínky
pro dodatečné povolení stavby. Rozhoduje o tom, zda lze stavbu dodatečně povolit či zda bude
následovat řízení a rozhodnutí o jejím odstranění. Pokud se stěžovatelka zamýšlí nad tím, jaký
„má toto řízení veřejnoprávní obsah“, pak lze konstatovat, že bylo rozhodováno mimo jiné o veřejném
subjektivním právu žalobkyně jako vlastníka sousedního pozemku na to, aby povolovaná stavba
byla případně umístěna a dodatečně povolena v souladu s právními předpisy.
[23] Stěžovatelka zmiňuje, že i ona má nárok na ochranu stavby ve svém vlastnictví, že stavba
splňuje veškeré technické požadavky a je z 99% dokončena. V rozhodnutí, kterým byla stavba
dodatečně povolena, se však uvádí, stavebníci zahájili stavbu bez rozhodnutí nebo opatření
stavebního úřadu. Proto bylo zahájeno řízení o odstranění stavby. Žalobkyně v průběhu
stavebního řízení uplatnila námitky proti dodatečnému povolení stavby, následně podala odvolání
a proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání brojila žalobou ve správním soudnictví. Stavebníci tedy
byli minimálně od 7. 3. 2008 konfrontováni s tím, že byly vzneseny proti výstavbě výhrady
a že existuje možnost, že řízení neskončí dodatečným povolením stavby. Ustanovení §129
stavebního zákona nepředpokládá nezávadný technický stav realizované stavby jako jednu
z podmínek pro její dodatečné povolení. Proto nelze tvrdit, že je třeba stavbu dodatečně povolit
proto, že stavba splňuje všechny technické nároky. Obdobně je tomu v případě tvrzení,
že je stavba téměř dokončena. Ani kriterium spočívající v míře rozestavěnosti stavby nestanoví
stavební zákon jako rozhodné při úvaze o splnění podmínek pro její dodatečné povolení.
[24] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu
s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[25] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 1. 2010, čj. 2 As 15/2009 - 242, konstatoval,
že „podá-li kasační stížnost osoba zúčastněná na řízení, stává se (vedle žalobce a žalovaného) účastníkem řízení
před Nejvyšším správním soudem. Je proto i v jejím případě nutno o nákladech ř ízení o kasační stížnosti
rozhodnout ve smyslu procesní úspěšnosti (§60 odst. 1 s. ř. s.). Ve vztahu k žalobci a žalovanému bude v těchto
případech nutno uvážit, čí pozici taková kasační stížnost fakticky podporuje “. Stěžovatelka v řízení
před Nejvyšším správním soudem úspěšná nebyla (její kasační stížnost byla zamítnuta), a proto
jí právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Vzhledem k tomu, že se domáhala zrušení rozsudku
městského soudu, kterým bylo vyhověno žalobkyni a předcházející správní rozhodnutí vydané
žalovaným bylo zrušeno, nelze dospět k jinému závěru, než že v řízení o kasační stížnosti stojí
stěžovatelka na straně žalovaného, proti žalobkyni. Rozdílný zájem na výsledku tohoto řízení
je ostatně patrný i z procesních stanovisek žalobkyně i žalovaného. Posuzováno z tohoto pohledu
byla tedy žalobkyně v daném řízení procesně úspěšná a lze jí proto přiznat právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Naopak žalovaný, který v řízení před městským soudem
neuspěl, procesně úspěšným nebyl a právo na náhradu nákladů tohoto řízení mu proto nenáleží.
[26] Nejvyšší správní soud proto uložil stěžovatelce povinnost uhradit žalobkyni náklady
právního zastoupení, jejichž výše byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, a to za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření ke kasační stížnosti ve výši
2100 Kč, a dále náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1
písm. b), d), f), §13 odst. 3 citované vyhlášky], celkem 2400 Kč. Zástupce žalobkyně doložil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty. Podle §57 odst. 2 s. ř. s. se náhrada nákladů řízení zvyšuje
o částku odpovídající této dani, a to o 20% z částky 2400 tj. o 480 Kč. Celkem tedy přizna né
náklady řízení činí částku 2880 Kč.
[27] Při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a stěžovatelem vycházel
Nejvyšší správní soud z §60 odst. 3 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta. Proto rozhodl tak, že žalobkyně
a stěžovatel nemají vzájemně právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. července 2012
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu