ECLI:CZ:NSS:2012:8.AZS.22.2012:31
sp. zn. 8 Azs 22/2012 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobců: a) E. S., a b) nezl. D. S.,
oba zastoupeni JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem se sídlem Šafaříkova 666, Hradec Králové,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 3. 2011, čj. OAM-57/ZA-06-K02-2009, o kasační stížnosti žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2012, čj. 28 Az 13/2011 - 68,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Ustanovenému advokátovi žalobců JUDr. Ing. Jiřímu Špeldovi se nepřiznává
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 21. 3. 2011, čj. OAM-57/ZA-06-K02-2009, žalovaný neudělil
žalobcům mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
II.
2. Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové,
který ji rozsudkem ze dne 20. 4. 2012, čj. 28 Az 13/2011 - 68, zamítl.
3. Krajský soud doplnil dokazování o aktuální informace o zemi původu žalobců a ověřil,
že odůvodnění napadeného rozhodnutí odpovídá skutečnostem shromážděným ve spisu.
Argumenty žalovaného krajský soud shledal přesvědčivými a plně se s nimi ztotožnil.
4. Podle krajského soudu bylo zřejmé, že žalobkyně opustila Moldavsko z ekonomických
důvodů. Zprávy o zemi původu nepodporují namítanou diskriminaci rusky hovořící menšiny
v Moldavsku ani tvrzenou politickou činnost bratra žalobkyně a s tím související problémy
se státními orgány. Podle zpráv o zemi původu se žalobkyní popisované události (prezidentské
volby a protestní akce) odehrály ve zcela jiném časovém období, než jak žalobkyně tvrdila.
Krajský soud poukázal rovněž na nesrovnalosti ve výpovědích žalobkyně v průběhu několika
pohovorů.
5. Odůvodnění žalovaného k neudělení humanitárního azylu krajský soud považoval
za dostatečné s ohledem na tvrzení žalobkyně a kontext posuzované věci. Žalobkyně označila
svůj zdravotní stav i zdravotní stav nezletilého žalobce b) za v zásadě dobrý, ostatní tvrzené
důvody [obavy z nezařazení žalobce b) do systému sociálního zabezpečení a z nemožnosti
žalobkyně a) najít si zaměstnání] byly vyloučeny zprávami o zemi původu.
6. Krajský soud uzavřel, že návratem žalobců do Moldavska nedojde k porušení smluv
o lidských právech. Zprávy o zemi původu podporují závěr žalovaného, že nezletilý žalobce b)
získal státní občanství Moldavska po své matce, přestože se narodil v České republice. K oběma
žalobcům bude v případě návratu přistupováno jako k občanům Moldavska a dostane
se jim shodné sociální a zdravotní péče jako ostatním občanům tohoto státu. Skutečnost,
že sociální a zdravotní péče nebude zřejmě dosahovat standardu, na který byli žalobci zvyklí
v České republice, není pro posouzení dané věci rozhodná.
III.
7. Žalobci (stěžovatelé) brojili proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
8. Stěžovatelé namítli, že vycestováním stěžovatele b) do země původu by došlo k porušení
mezinárodních závazků České republiky ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
Konkrétně odkázali na čl. 27 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), podle něhož má každé
dítě právo na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální
rozvoj, čl. 22 odst. 1 této úmluvy, podle něhož smluvní státy zabezpečí, aby dítě žádající
o přiznání postavení uprchlíka obdrželo potřebnou ochranu a humanitární pomoc, a čl. 9
téže úmluvy, z něhož vyplývá povinnost státu zajistit, aby dítě nemohlo být odděleno od svých
rodičů proti jejich vůli.
9. Stěžovatelé odkázali také na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(č. 209/1992 Sb.; právo na respektování rodinného a soukromého života) a zdůraznili, že závazky
vyplývající ze smluv o ochraně lidských práv mají přednost před zákonem.
10. Povinnost státních orgánů zvažovat zásahy do práv dítěte a věnovat jim zvýšenou
pozornost vyplývá také z Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), konkrétně
z čl. 10 odst. 2 Listiny (právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého
a rodinného života) a z čl. 32 odst. 1 a 5 Listiny (ochrana rodičovství, rodiny, dětí a mladistvých;
rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu).
11. Dále stěžovatelé vyjádřili obavy z diskriminace a odnětí přístupu k základním sociálním
právům. Sociální situace, do které by se po návratu do Moldavska dostali, by byla lidsky
nedůstojná.
12. Podle čl. 9 odst. 2 písm. b) a f) kvalifikační směrnice (směrnice Rady 2004/83/ES
o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní
příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje
mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany) mohou být za pronásledování
považována právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační
nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem, a také jednání namířená proti dětem. Stěžovatelé
tvrdili, že je pravděpodobné, že s nimi bude zacházeno diskriminačním způsobem při přiznání
dávek sociální podpory. Stěžovatelka a) vyjádřila obavu, že jí skutečně hrozí odnětí syna
v případě, že by nebyla schopna se o něj postarat.
13. Stěžovatelé odkázali také na čl. 4 odst. 3 písm. c) kvalifikační směrnice, podle něhož
je správní orgán povinen zohlednit konkrétní postavení a osobní situaci žadatele. Žalovaný
však řádně neprozkoumal možné zásahy do sociálních práv stěžovatelů.
14. Výše uvedené skutečnosti jsou podle stěžovatelů natolik závažné, že k nim žalovaný měl
přihlédnout i při posouzení možnosti udělit humanitární azyl.
15. Dále stěžovatelé namítli, že žalovaný neshromáždil dostatečné podklady pro zjištění
skutečného stavu věci a své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Žalovaný nepostupoval
důsledně ani při získávání informací o zemi původu. Výrok o neudělení doplňkové ochrany
proto stěžovatelé považovali za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Žalovaný se téměř
nezabýval možným porušením principu non-refoulement. Z uvedených důvodu se stěžovatelé
domnívali, že krajský soud posoudil nesprávně zákonnost rozhodnutí žalovaného.
IV.
16. Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný odkázal na správní spis a napadené rozhodnutí,
které krajský soud potvrdil. Zdůraznil, že rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany nemá
za následek odloučení stěžovatele b) od matky [stěžovatelky a)]. Vycestováním stěžovatelů
do Moldavska nedojde k porušení mezinárodních závazků České republiky.
V.
17. Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu nepřijatelnosti
a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud zabýval
např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS (všechna
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), na jehož odůvodnění
na tomto místě pro stručnost odkazuje.
18. Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatelů
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jejich hmotněprávního
postavení. Soud neshledal ani tvrzenou nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
pro nedostatek důvodů. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura zdejšího soudu poskytuje
na námitky stěžovatelů dostatečnou odpověď.
19. Nejvyšší správní soud se podrobně vyjádřil k podmínkám, které je třeba splnit pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu (viz např. rozsudky ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008 - 71,
či ze dne 28. 5. 2009, čj. 5 Azs 36/2008 - 119). Ve vztahu k těmto podmínkám soud zdůrazňuje,
že ne každé diskriminační opatření znamená pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Nejvyšší
správní soud se již věnoval dostatečně otázce, kdy souhrn diskriminačních opatření,
z nichž každé samo o sobě nedosahuje intenzity pronásledování, může v závislosti
na konkrétních okolnostech dosáhnout úrovně pronásledování na tzv. kumulativním základě
[viz čl. 9 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice a rozsudky ze dne 5. 10. 2006,
čj. 2 Azs 66/2006 - 61, č. 1066/2007 Sb. NSS, ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008 - 70,
č. 1749/2009 Sb. NSS, ze dne 3. 6. 2010, čj. 6 Azs 1/2010 - 188, či ze dne 14. 6. 2012,
čj. 6 Azs 4/2012 - 67]. S ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění Nejvyšší
správní soud neshledal při posouzení těchto podmínek (včetně namítaného porušení principu
non-refoulement) žalovaným ani krajským soudem zásadní pochybení, která by mohla mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatelů.
20. Zdejší soud se již vyjádřil také k výjimečným okolnostem, za nichž by bylo možné
shledat, že již pouhé vycestování cizince z území by mohlo porušit jeho právo na ochranu
rodinného života, a porušit tak §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a svobod (viz např. rozsudky ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008 - 71, či ze dne
8. 6. 2011, čj. 2 Azs 8/2011 - 55). Článek 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek
respektovat volbu osob, které nejsou jeho státními příslušníky, ohledně země jejich společného
pobytu a umožnit jim přenést si jejich rodinný život na území daného státu. Z judikatury
Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že podmínky pro použití tzv. extrateritoriálního
účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné (viz např. rozsudek ze dne 6. 2. 2001, Bensaid proti Spojenému
království, stížnost č. 44599/98, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011,
čj. 9 Azs 7/2011 - 67). Tyto výjimečné okolnosti nebyly v případě stěžovatelů dány.
21. Úmluva o právech dítěte, na niž stěžovatelé odkázali, nezakládá právo dítěte na životní
úroveň v zemi, kterou si jeho zákonní zástupci vyberou. Úmluvu nelze vyložit ani tak,
že by bez dalšího znemožňovala vycestování dítěte do země původu s nižší úrovní zdravotní péče
nebo sociálního zabezpečení (srov. rozsudek ze dne 26. 7. 2007, čj. 2 Azs 30/2007 - 69). Je třeba
také zdůraznit, že rozhodnutí žalovaného ani rozsudek krajského soudu neukládají stěžovatelce
povinnost odloučit se od svého syna. Z těchto důvodů nedošlo ani k porušení stěžovatelkou
namítaných ustanovení Listiny.
22. K námitce nesprávného posouzení podmínek pro udělení humanitárního azylu Nejvyšší
správní soud připomíná, že na udělení azylu podle §14 zákona o azylu není právní nárok
a posouzení důvodů tvrzených žadatelem o mezinárodní ochranu je otázkou správního uvážení
žalovaného. Správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo
z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování
a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem (blíže
viz např. rozsudky ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 47/2003 - 48, ze dne 11. 3. 2004,
čj. 2 Azs 8/2004 - 55, či ze dne 19. 5. 2004, čj. 5 Azs 60/2004 - 52). Nejvyšší správní soud
neshledal, že by v posuzované věci krajský soud vybočil z výše vytyčených mezí soudního
přezkumu způsobem, který by mohl mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelů.
23. Zdejší soud se zabýval také požadavky, které musí splňovat informace o zemi původu,
aby mohly být použity jako důkaz v řízení o mezinárodní ochraně (viz např. rozsudky ze dne
31. 7. 2008, čj. 5 Azs 55/2008 - 71, či ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 Azs 105/2008 - 81). Žalovaný
i krajský soud vycházeli z dostatečného množství objektivních a aktuálních informací.
24. Nejvyšší správní soud neshledal důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání, proto ji odmítl jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
25. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelé nebyli v řízení o kasační stížnosti
úspěšní, proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
26. Stěžovatelům byl usnesením krajského soudu ze dne 29. 12. 2011, čj. 28 Az 13/2011 - 44,
ustanoven zástupcem advokát. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud však zástupci stěžovatelů
odměnu nepřiznal, protože ze spisu vyplývá, že v řízení o kasační stížnosti neučinil žádný úkon
právní služby, za který by mu náležela odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. srpna 2012
JUDr. Jan Passer
předseda senátu