ECLI:CZ:NSS:2012:8.AZS.6.2012:24
sp. zn. 8 Azs 6/2012 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: O. K., zastoupený Mgr.
Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 548/7, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2010,
čj. OAM-155/LE-BE03-LE18-2009, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2011, čj. 28 Az 58/2010 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 8. 2010, čj. OAM-155/LE-BE03-LE18-2009, zamítl
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
II.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2011, čj. 28 Az 58/2010 – 34, zamítl.
[3] Krajský soud v odůvodnění nejprve poukázal na předchozí průběh řízení. Krajský soud
v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2009, čj. 46 Az 41/2009 – 39, zrušil první rozhodnutí
žalovaného ze dne 1. 6. 2009, čj. OAM-155/LE-BE03-BE03-2009, o žádosti žalobce a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodu, že se žalovaný, který posoudil žalobcovu žádost
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona o azylu, nezabýval podmínkami pro udělení
doplňkové ochrany.
[4] Krajský soud v novém rozsudku vyložil, že ze správního řízení vyplynulo, že hlavním
důvodem odchodu žalobce do České republiky byla jeho snaha zajistit si zde zaměstnání, neboť
zde působila i jeho manželka. Případné problémy s nemanželským dítětem, obavy z represí ani
snahu zlepšit svou ekonomickou situaci nelze považovat za důvody umožňující udělit
mezinárodní ochranu. Žalobce mohl své osobní potíže řešit prostřednictvím kompetentních
orgánů Ukrajiny.
[5] Krajský soud v Praze zrušil správní rozhodnutí jen ve vztahu k otázce udělení doplňkové
ochrany a jen v tomto úzce vymezeném rozsahu žalovaného zavázal k dalšímu dokazování.
Žalobní námitka, že se žalovaný neřídil závazným pokynem krajského soudu, proto není
relevantní. S přihlédnutím k důvodům odchodu žalobce z vlasti, včetně řízení o správním
vyhoštění, jistě nelze žalovanému vytýkat, že si neobstaral další informace o zemi původu.
Za situace, kdy žalobce netvrdil žádné důvody podřaditelné pod §12 - §14b zákona o azylu,
by nebylo ekonomické toliko formálně doplňovat řízení o nadbytečné informace. Krajský soud
neshledal důvodnost žaloby ani ve vztahu k posouzení důvodů pro udělení humanitárního azylu
a doplňkové ochrany. Žalovaný své rozhodnutí opřel o konkrétní a aktuální informace cíleně
se vztahující k tvrzeným obavám žalobce. Krajský soud zdůraznil, že řízení o udělení mezinárodní
ochrany nedopadá na potřebu legalizace pobytu.
[6] Žalovaný podle krajského soudu vedl správní řízení velmi korektně, pro své rozhodnutí
shromáždil dostatečné podklady, které korespondují jak se zákonem, tak i s tvrzeními žalobce jak
v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany, tak v řízení o správním vyhoštění. Není pravda,
že žalobce zmiňoval před správním orgánem svůj družský vztah a žalovaný tuto informaci
opomněl. Žalobce tak poprvé učinil až v žalobě, ačkoliv byl v průběhu správního řízení výslovně
vyzýván ke sdělení či doplnění podstatných faktů. Nezmínil ji ani v rámci řízení o správním
vyhoštění. Jelikož vztah s družkou, díky němuž dovozoval existenci podmínek pro udělení
doplňkové ochrany, žalobce správnímu orgánu nepřednesl, nedal mu tak reálně možnost se touto
skutečností zabývat. Žalovaný přesto ve vyjádření k žalobě odmítl porušení čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Krajský soud se s jeho argumenty ztotožnil.
III.
[7] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V podané kasační stížnosti odmítl názor krajského soudu
o povinnosti žadatele tvrdit skutečnosti, pro které žádá o udělení mezinárodní ochrany s tím,
že se správní orgán vypořádává pouze a výlučně s těmito skutečnostmi. Tento názor podle
stěžovatele odporuje zásadě materiální pravdy ve smyslu §3 správního řádu. Podle stěžovatele
je správní orgán povinen vyhledávat i bez návrhu rozhodné skutečnosti ve prospěch žadatele,
se stejným úsilím, jaké vynakládá na vyvracení jeho tvrzení. Stěžovatel pobývá v České republice
téměř deset let, a správní orgán měl proto zkoumat, zda v jeho případě neexistují důvody podle
§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, např. vytvoření takových vazeb k České republice,
že vycestování bude znamenat nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života žadatele.
Správní orgán v tomto směru neprovedl žádné šetření a omezil se toliko na sběr informací
o Ukrajině.
[8] Jelikož stěžovatel není specialistou na azylové právo, neví, že družský vztah může být
určitým způsobem relevantní. Stěžovatel se domnívá, že pokud má správní orgán skutečně
zkoumat existenci důvodů pro udělení doplňkové ochrany, byl povinen se jej přímo dotázat, zda
má v České republice družku. Krajský soud k této problematice na jednu stranu tvrdí, že bylo
chybou stěžovatele, že družku v pohovoru nezmínil, a nedal tak správnímu orgánu možnost
se touto skutečností zabývat, na stranu druhou se však ztotožňuje s žalovaným v tom směru,
že řízení o mezinárodní ochraně neslouží k legalizaci pobytu za účelem soužití s družkou.
Stěžovatel dovodil, že podle žalovaného by existence družského vztahu neměla vliv na řízení, ani
pokud by ji stěžovatel zmínil.
[9] Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem soudu, že pokud žadatel sám od sebe nesdělí
správnímu orgánu údaj o svém dlouhodobém družském vztahu a u pohovoru si neprosadí jeho
protokolaci, nelze správnímu orgánu nic vytknout. Stěžovatel poukázal na vyjádření žalovaného
v žalobě, podle kterého je jeho shora vymezený právní názor „subjektivním a neodůvodněným
výpadem proti pracovníkům žalovaného“, navíc „nepřijatelně konfrontačním“. Pokud pracovníci
žalovaného reagují takto přecitlivěle i v podání soudu, lze si podle stěžovatele představit,
jak jednají s cizincem, který by trval na zaprotokolování něčeho, co dle jejich názoru není azylově
relevantní. Stěžovatel uzavřel, že krajský soud chybně posoudil způsob, jakým žalovaný zkoumal
existenci skutečností dle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
[10] Krajský soud podle stěžovatele nereagoval na žalobní námitku, že žalovaný provedl
selekci informací o poměrech na Ukrajině. Odkázal na medializovaný případ rozhodnutí
v případě O. T. Stěžovatel proto v této části pokládá správní rozhodnutí i rozsudek krajského
soudu za nepřezkoumatelné.
IV.
[11] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl, aby byla kasační stížnost odmítnuta pro nepřijatelnost
případně zamítnuta. V posuzovaném případě se zabýval všemi jeho okolnostmi, řádně
je vyhodnotil, shromáždil dostatek informací o zemi původu stěžovatele a rozhodl v souladu
se zákonem. Stěžovatel se o své družce zmínil až v podané žalobě, a proto se správní orgán
nemohl k této skutečnosti vyjádřit. Správní orgán neměl povinnost dotazovat se žadatele na jeho
možný „družský“ vztah, neboť důkazní břemeno stran tvrzení o důvodech žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, včetně rodinných či jiných soukromých vazeb, vázne toliko na žadateli.
Stěžovatel byl řádně poučen o svém právu uvádět pravdivé a úplné informace. Žadatel své
důkazní břemeno neunesl a jeho tvrzení o družce v podané žalobě postrádá relevanci vzhledem
k §75 odst. 1 s. ř. s. Tvrzení stěžovatele o povinnosti správního orgánu dotazovat se na existenci
družky žadatele o mezinárodní ochranu na území České republiky odporuje nejenom základním
zásadám azylového práva, ale i judikatuře Nejvyššího správního soudu. Žalovaný odmítl kasační
námitku stran „selektivního“ používání informací o zemi původu, jelikož shromáždil věrohodné
a dostatečně vypovídající informace o situaci na Ukrajině. Blíže nekonkretizovaný odkaz
stěžovatele na případ O. T. je v daném případě zcela irelevantní a žalovaný se k němu nebude
blíže vyjadřovat.
V.
[12] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je vedle přípustnosti i její přijatelnost. Nejvyšší správní soud se proto musel nejprve zabývat tím,
zda kasační stížnost v souladu s §104a s. ř. s. svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Výkladem institutu nepřijatelnosti a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií
se Nejvyšší správní soud zabýval např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39,
(veškerá rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), podle kterého „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného
subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu
případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené
právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Nejvyšší správní soud ve zbytku odkazuje na celé
odůvodnění citovaného rozhodnutí.
[13] Nejvyšší správní soud v posuzované věci dospěl k závěru, že stěžovatel neuvedl žádný
důvod, na jehož základě by bylo možné dovodit přesah jeho vlastních zájmů a vyslovit tak
přijatelnost kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. Sám pak takový důvod nenalezl ani z úřední
povinnosti.
[14] Stěžovatel považuje za důvod přijatelnosti kasační stížnosti otázku, zda je správní orgán
v řízení o mezinárodní ochraně povinen se žadatele přímo dotázat, a to s ohledem na zásadu
materiální pravdy, zda má v České republice družku. Nejvyšší správní soud z obsahu žaloby
zjistil, že stěžovatel v žalobě namítl, že ačkoliv při pohovorech hovořil o své družce, žalovaný
vůbec nezkoumal, zda jeho vycestováním na Ukrajinu nemůže dojít k porušení práva na ochranu
soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod
ve spojení s §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Zdejší soud, stejně jako soud krajský,
konstatuje, že stěžovatel svůj družský vztah ve správním řízení, tedy ani v žádném z konaných
pohovorů, skutečně nezmínil.
[15] Podstata této kasační námitky spočívá v otázce zjišťování skutkového stavu ve spojení
se zásadou materiální pravdy ve smyslu §3 správního řádu. Nejvyšší správní soud s odkazem
na rozsudek ze dne 31. 7. 2007, čj. 4 Azs 44/2007 – 124, poukazuje, že celé řízení o mezinárodní
ochraně „má být ze své povahy směřováno k hledání materiální pravdy v maximální spravedlivě požadovatelné
míře. (…) Účelem této zásady je, aby správní řízení posilovalo důvěru účastníků řízení ve správnost rozhodování.
Podle této zásady lze po správních orgánech oprávněně požadovat, aby jejich rozhodnutí byla zákonná, správná
a především aby vycházela ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci“. Základ pro spolehlivé zjištění
skutkového stavu věci ovšem vytváří samotný žadatel svými tvrzeními, neboť řízení o udělení
mezinárodní ochrany je ovládáno dispoziční zásadou. Zdůvodnění žádosti a břemeno tvrzení leží
na žadateli, protože přirozeně pouze on musí znát důvody a problémy, které jej vedly k opuštění
země původu, a pouze on může označit skutečnosti, které pociťuje natolik palčivě, že se odmítá
vrátit zpátky do vlasti. Byl to tedy právě stěžovatel, kdo měl správnímu orgánu vyložit všechny
jemu známé důvody, pro které požádal Českou republiku o poskytnutí mezinárodní ochrany
(srov. rozsudky ze dne 7. 12. 2005, čj. 4 Azs 151/2005 – 86, nebo ze dne 16. 9. 2005,
čj. 6 Azs 224/2004 - 37).
[16] Nejvyšší správní soud se již mnohokrát zabýval otázkou zjišťování skutkového stavu
a rozložení důkazního břemene v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Mimo jiné v rozsudku
ze dne 18. 5. 2006, čj. 2 Azs 2/2006 – 39, konstatoval, že zásada materiální pravdy nemůže být
v žádném případě chápána tak, že by správnímu orgánu, potažmo soudu, vznikala povinnost
domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu. Povinnost zjistit skutečný stav věci
má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, čj. 2 Azs 27/2003 - 59, nebo
ze dne 26. 2. 2004, čj. 5 Azs 50/2003 – 47). V rozsudku ze dne 16. 5. 2004,
čj. 1 Azs 45/2004 - 47, zdejší soud shodným způsobem vyložil, že pokud z žádosti o udělení
azylu, z protokolu o pohovoru ani z žádné jiné písemnosti nevyplyne, že by žadatel tvrdil některý
z důvodů pro udělení azylu, správnímu orgánu nevzniká povinnost provádět dokazování ohledně
existence některého z důvodů taxativně vypočtených v §12 zákona o azylu. To samé lze říci
i o existenci důvodů pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14 odst. 2 písm. d), jíž
se stěžovatel domáhal.
[17] Správní orgán rozhodující ve věci mezinárodní ochrany musí žadateli pomoci unést jeho
břemeno tvrzení. Při provádění pohovorů musí proto postupovat tak, aby žadateli umožnil
předložit v úplnosti důvody jeho žádosti. Vyskytne-li se při pohovoru určitá okolnost, která
nasvědčuje tomu, že žadateli svědčí některé azylově relevantní potíže, je povinností správního
orgánu vést pohovor tím směrem, aby jeho výsledek byl dostatečně konkrétní pro potřeby
udělení azylu. To platí tím spíše, pokud správní orgán nemá k dispozici jiné podklady pro své
rozhodnutí (rozsudky ze dne 24. 2. 2004, čj. 6 Azs 50/2003 - 89 a ze dne 28. 7. 2009,
čj. 5 Azs 40/2009 - 74). Této povinnosti žalovaný v posuzovaném případě dostál. Z toho však
na druhou stranu nelze dovodit, jak již bylo zmíněno, povinnost správního orgánu, aby si sám
domýšlel důvody pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany žadatelem neuplatněné.
Správní orgán totiž není povinen hodnotit jiné skutečnosti než ty, které žadatel ve správním
řízení sám předestřel. Z toho pak plyne, že žadatel nemůže úspěšně namítat, že správní orgán
nezjistil přesně a úplně skutkový stav, pokud nezjišťoval důvody jiné, žadatelem ve správním
řízení neuváděné (srov. rozsudky ze dne 26. 2. 2004, čj. 5 Azs 50/2003 - 47, a ze dne
18. 12. 2003, čj. 5 Azs 24/2003 - 42).
[18] Existuje značné množství možných skutkových stavů, které lze podřadit pod §12 - §14b
zákona o azylu, a tedy celá řada důvodů, pro které lze udělit azyl nebo doplňkovou ochranu.
Nejvyšší správní soud v obecné rovině uvádí, že rodinné vazby stěžovatele by mohly být
předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany a za přistoupení dalších
relevantních okolností by pak mohly být důvodem pro udělení některé z forem mezinárodní
ochrany, zejména azylu či doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny ve smyslu §13 a §14b
zákona o azylu, příp. pak §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. V posuzované věci je však podle
Nejvyššího správního soudu rozhodující, že stěžovatel své soužití s družkou zmínil až v řízení
před krajským soudem. Přistoupení na argumentaci stěžovatele by pak mělo za následek
povinnost správního orgánu vyjmenovávat žadateli všechny myslitelné důvody a žalobci tak
předestírat veškeré relevantní důvody pro získání některé z forem mezinárodní ochrany. Takový
postup by však byl v rozporu se shora nastíněnou podstatou důkazního řízení při rozhodování
o možném udělení mezinárodní ochrany a neodpovídal by ani specifikům zásady materiální
pravdy v řízení o mezinárodní ochraně.
[19] Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu v tom, že stěžovatelova pasivita
při zmínění existence jeho rodinného života na území České republiky (byť by o něm mohlo být
jistě polemizováno už jenom s ohledem na fakt, že stěžovatel v žalobě označoval svou družku
různými jmény a společné soužití nikterak nerozvedl, pouze v obecné rovině zmínil, že žije
v družském vztahu) znemožnila správnímu orgánu zkoumat, zda případné vycestování
stěžovatele nebude znamenat zásah do jeho života natolik, aby představovalo porušení čl. 8
Úmluvy a naplnění hrozby vážné újmy pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2
písm. d) zákona o azylu. Stěžovatel zmínil jen existenci družského vztahu, avšak v průběhu
správního ani soudního řízení se ani v obecné rovině nezmínil o tom, že by mu vycestováním
z území České republiky byl znemožněn jeho existující rodinný život (srov. např. rozsudek ze dne
6. 8. 2010, čj. 2 Azs 24/2010 – 90, nebo usnesení ze dne 31. 8. 2011, čj. 6 Azs 7/2011 - 79).
[20] Nejvyšší správní soud konečně poukazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne
28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008 – 71, na který upozornil i žalovaný ve svém vyjádření ke kasační
stížnosti. Podle něj právo na soukromý a rodinný život vyplývající z čl. 8 Úmluvy primárně chrání
§119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, který znemožňuje uložení správního vyhoštění
v případech zásahu do rodinného a soukromého života, a nikoli §179 odst. 2 písm. d) téhož
zákona, který obsahuje obdobné důvody znemožňující vycestování, jako jsou důvody pro udělení
doplňkové ochrany.
[21] Druhá část kasačních námitek stěžovatele směřovala ke způsobu, kterým žalovaný zachází
s informacemi o zemi původu žadatele. Ani tyto námitky ovšem nemohly založit přijatelnost
kasační stížnosti.
[22] Nejvyšší správní soud již uvedl (srov. rozsudky ze dne 31. 7. 2008, čj. 5 Azs 55/2008 - 71,
a ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 Azs 105/2008 – 81), že při používání informací o zemích původu
je nutné přihlížet k tomu, aby tyto informace byly v maximální možné míře relevantní,
důvěryhodné a vyvážené, aktuální a ověřené z různých zdrojů, a transparentní a dohledatelné.
Stěžovatel v kasační stížnosti ani v žalobě konkrétně nenamítal, že by v řízení použité informace
tato kritéria nesplňovala, a neuvedl žádné skutečnosti, které by obsah či relevanci použitých zpráv
o situaci v zemi jeho původu zpochybňovaly. Namítal, že žalovaný nezdůvodnil, proč ve věci
vycházel právě z uvedených zpráv o zemi původu, a to za situace, kdy existují zprávy, které
o Ukrajině nepojednávají tak „optimisticky jako napadené rozhodnutí“.
[23] O zemi původu stěžovatele, tj. Ukrajině, lze nepochybně shromáždit značně obsáhlé
množství informací, a to z různých (vládních i nevládních) zdrojů. V jednotlivých případech
ukrajinských žadatelů přirozeně není možné vyjít ze všech těchto možných pramenů, ale naopak
je třeba takové informace třídit. Kritériem této selektivnosti je právě zjištěný skutkový stav, vzešlý
zejména z potíží tvrzených samotným žadatelem. Jak již bylo řečeno, správní orgán může vést
důkazní řízení takovým směrem a vyhledávat jen takové informace, které potvrzují či naopak
vyvracejí tvrzení žadatele, anebo které vyšly najevo v rámci řízení. Stěžovatel přitom neupřesnil,
jak nezákonně postupoval správní orgán při selekci informací v jeho případě a jakým způsobem
žalovaný zasáhnul jeho veřejná subjektivní práva při práci s informacemi o zemi původu. Daná
výtka je proto spíše obecnou polemikou s aplikační praxí správního orgánu, nikoliv však
konkretizovaným žalobním bodem, jenž by bylo možno subsumovat pod nyní zkoumaný případ
a výsledné posouzení správního orgánu.
[24] Krajský soud se otázkou shromážděných informací o zemi původu zabýval.
V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaný své negativní rozhodnutí založil na konkrétních
a aktuálních informacích, cíleně se vztahujících k tvrzeným obavám žalobce a dále, že s ohledem
na tvrzení žalobce by po žalovaném ani nemohl požadovat větší míru objektivity a snahy zjistit
pravdu. Poukázal rovněž na neekonomičnost postupu, pokud by správní orgán, i přes zjištěné
důvody odchodu stěžovatele z vlasti, toliko formálně obstarával další informace o zemi původu.
Rozsudek krajského soudu proto nelze považovat za nepřezkoumatelný. Nejvyšší správní soud
se současně s jeho závěry ztotožňuje.
[25] Se zřetelem k výše uvedenému je zjevné, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura
Nejvyššího správního soudu poskytuje v posuzované věci dostatečná vodítka pro vypořádání
se s jednotlivými kasačními body. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností uzavřel, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji na základě
§104a s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.
[26] O nákladech řízení rozhodl tento soud na základě §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 6. března 2012
JUDr. Jan Passer
předseda senátu