ECLI:CZ:NSS:2012:9.AFS.7.2012:49
sp. zn. 9 Afs 7/2012 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: Elektrárna
Lešná s.r.o., se sídlem Nad Rozcestím 89, Zubří, zast. Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou
se sídlem Dvořákova 13, Brno, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem,
se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2011,
č. j. 8842/11-1200-506330, ve věci zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
21. 12. 2011, č. j. 15 Af 161/2011 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení
shora označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým
bylo s odkazem na §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a dále §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o soudních poplatcích“),
zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky pro nezaplacení soudního poplatku.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
tj. namítá nezákonnost vydaného rozhodnutí o zastavení řízení. V této souvislosti
nejprve upozorňuje na dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne
29. 5. 2008, č. j. 5 Afs 147/2007 - 103, a ze dne 17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007 - 172, dostupné
na www.nssoud.cz, stejně jako veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu),
která se dle jejího názoru týkala případů s odlišnými skutkovými okolnostmi (placení soudního
poplatku kolkovými známkami), a tedy není v nyní projednávané věci přiléhavou. Stěžovatelka
dále podrobně rozebírá a porovnává právní úpravy obsažené v zákoně o soudních poplatcích
pro civilní řízení a pro správní soudnictví, a to včetně relevantní judikatury Ústavního
soudu (zmiňuje zejména nález ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, dostupný
na http://nalus.usoud.cz). Konstatuje, že jí bylo známo procesní nebezpečí, že krajský soud
bude za datum úhrady soudního poplatku pokládat až ten den, kdy došlo k připsání peněžní
částky na účet soudu. Vzhledem k faktickým překážkám v podobě prostorové vzdálenosti
od sídla soudu a rovněž časovému aspektu v podobě úředních hodin podatelny, resp. pokladny
krajského soudu, však nebylo možné, aby zástupkyně stěžovatelky soudní poplatek zaplatila
na pokladně soudu nebo kolkovými známkami, a tedy jí nezbylo než k platbě použít bankovní
převod. Stěžovatelka se domnívá, že vzhledem k významu ústavně zaručeného práva na přístup
k soudu a vzhledem k tomu, že fakticky soudní poplatek uhradila, by bylo vhodné přehnaně
neulpívat na formalitách ohledně naplnění podmínek řízení, ale naopak hledat procesní cestu,
jak v řízení dále pokračovat.
K právní kvalifikaci časového období mezi okamžikem doručení usnesení o zastavení
řízení pro nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek v soudem stanovené lhůtě a okamžikem
skončení této povinnosti pak stěžovatelka uvádí, že z ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních
poplatcích lze existenci lhůty pro splnění poplatkové povinnosti dovodit. Pokud by však Nejvyšší
správní soud setrval na svých závěrech obsažených v rozsudku č. j. 5 Afs 1/2007 - 172,
tj. nepovažoval by popsané časové období za zákonnou lhůtu, pak i v takovém případě je nutno
za rozhodný okamžik pro splnění poplatkové povinnosti pokládat již okamžik provedení
bankovního převodu, a nikoli okamžik připsání peněžní částky na účet soudu.
V závěru kasační stížnosti stěžovatelka poukazuje na nedostatečnost soudcovské lhůty
určené k zaplacení soudního poplatku v délce pěti dnů, a to v souvislosti se závěry vyslovenými
v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, a v usnesení Ústavního soudu
ze dne 16. 10. 2010, sp. zn. I. ÚS 2381/10. Stěžovatelka namítá, že lhůta v délce pěti dnů byla
stanovena nepřiměřeně, a to zejména s ohledem na obvyklou zvýšenou zátěž administrativy
společností a institucí, která je pravidelně spojena se závěrem roku, a taktéž s ohledem
na následný pracovní útlum v době vánočních svátků. Stěžovatelka dále pokládá
za nepřezkoumatelný přípis krajského soudu ze dne 9. 1. 2012, č. j. 15 Af 161/2011 - 23, kterým
ji tento soud informuje, že za datum úhrady v případě bezhotovostního platebního styku pokládá
den, kdy došlo k připsání částky soudního poplatku na účet soudu, a nikoli den, kdy došlo
k pokynu peněžnímu ústavu k provedení předmětné platby.
Dle stěžovatelky je úpravou obsaženou v ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních
poplatcích zakotvena v praxi neakceptovatelná nerovnost dvou skupin subjektů, a to účastníků
občanského soudního řízení a účastníků domáhajících se soudního přezkumu správních
rozhodnutí. Dle názoru stěžovatelky měl krajský soud z tohoto důvodu předložit věc k posouzení
Ústavnímu soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky. Stěžovatelka proto navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti v plném rozsahu ztotožňuje s právním
názorem krajského soudu vysloveným v předmětné věci. Domnívá se, že řízení před krajským
soudem nebylo stiženo žádnou vadou mající vliv na zákonnost jím vydaného rozhodnutí
a že toto rozhodnutí je řádně odůvodněno. Navrhuje proto kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítnout.
Z obsahu předloženého soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující
skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Žalobou podanou u krajského soudu se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 10. 2011, č. j. 8842/11-1200-506330. Žaloba byla krajskému soudu
doručena dne 7. 12. 2011, aniž by byl zaplacen soudní poplatek. Krajský soud proto usnesením
ze dne 13. 12. 2011, č. j. 15 Af 161/2011 - 12, stěžovatelku (resp. její zástupkyni) vyzval
k zaplacení soudního poplatku ve výši 3000 Kč na účet soudu podle položky 18, bodu 2., písm. a)
sazebníku soudních poplatků, a to ve lhůtě 5 dnů od doručení předmětného usnesení, a rovněž
stěžovatelku poučil o následcích nesplnění této povinnosti. Zároveň krajský soud zástupkyni
stěžovatelky vyzval k doložení plné moci opravňující ji k zastupování stěžovatelky v soudním
řízení. Výzva k předložení plné moci a k zaplacení soudního poplatku byla zástupkyni
stěžovatelky doručena dne 13. 12. 2011, na což zástupkyně stěžovatelky reagovala pouze
předložením plné moci krajskému soudu dne 19. 12. 2012. Vzhledem k tomu, že soudní poplatek
nebyl ve stanovené lhůtě uhrazen, krajský soud napadeným usnesením řízení o žalobě zastavil.
Usnesení o zastavení řízení bylo stěžovatelce doručeno prostřednictvím její zástupkyně
dne 30. 12. 2011, která téhož dne dala příkaz k úhradě soudního poplatku bankovním převodem.
Ze záznamu o složení, založeného na č. l. 22 soudního spisu, vyplývá, že soudní poplatek
byl připsán na účet krajského soudu dne 2. 1. 2012. V podání ze dne 9. 1. 2012,
č. j. 15 Af 161/2011 - 23, pak krajský soud zástupkyni stěžovatelky sdělil, že takto provedená
úhrada soudního poplatku byla učiněna až po nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení
(tj. po 30. 12. 2011), proto již nemůže mít na vydané usnesení o zastavení řízení jakýkoliv vliv.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní namítány důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí
krajského soudu o zastavení řízení. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud
podle ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná. Při posuzování důvodnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud vycházel z následujících úvah:
Podle §2 odst. 2 písm. a) zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném
pro projednávanou věc, je poplatníkem soudního poplatku ve věcech správního soudnictví ten,
kdo podal žalobu nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení, přičemž podle §4 odst. 1 písm. a)
téhož zákona vzniká poplatková povinnost za toto řízení podáním žaloby. Zaplacení
soudního poplatku je právní skutečností, která se svými důsledky přibližuje podmínkám řízení
a která v konkrétních případech může vést k omezení práva na přístup k soudu. Zákon
o soudních poplatcích nicméně umožňuje předejít následkům nezaplacení soudního poplatku
v podobě zastavení řízení tím, že navrhovateli dává možnost zaplatit soudní poplatek na základě
výzvy soudu ve lhůtě stanovené soudem podle §9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích,
případně jej zaplatit ještě předtím, než usnesení o zastavení řízení nabude právní moci (§9 odst. 7
téhož zákona).
V souladu s ustanovením §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích soud, který usnesení
o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku vydal, jej zruší, je-li poplatek zaplacen ve věcech
správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci. Ustálená judikatura
Ústavního soudu (srovnej např. nález ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, dostupný
na http://nalus.usoud.cz) a správních soudů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007 - 172, publikovaný pod č. 2328/2011 Sb. NSS) v této
souvislosti dovodila, že poplatkovou povinnost lze dodatečně splnit nejpozději týž den, kdy došlo
k nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení, tj. kdy došlo k doručení usnesení o zastavení
řízení poslednímu z účastníků řízení.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně judikoval, že lhůtu, kterou
soud stanoví ve výzvě pro zaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích, je nutno považovat za tzv. soudcovskou lhůtu, jejímž smyslem je vymezení času
pro provedení procesního úkonu (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne
30. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 318/2000). Jak ovšem Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém
rozhodnutí ze dne 17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007 - 172, publikovaném pod č. 2328/2011 Sb. NSS,
uvedené závěry nelze vztáhnout na ustanovení §9 odst. 7, větu první, zákona o soudních
poplatcích, neboť stanovení povinnosti soudu zrušit usnesení o zastavení řízení, jestliže účastník
zaplatí poplatek dříve, než toto usnesení nabude právní moci „není možné vůbec považovat za určení
lhůty, a to ani zákonné. Každá lhůta, jako konkrétně vyjádřený časový úsek, musí být určena jejím počátkem
a koncem; v případě citovaného ustanovení však zcela chybí specifikace skutečnosti, která by stanovila počátek
lhůty, stejně jako určení její délky. Proto nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení nelze považovat za konec
lhůty (a to ani lhůty stanovené přímo tímto zákonným ustanovením, ani za konec jaksi fakticky protažené lhůty
soudcovské stanovené dle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích)“.
Nejvyšší správní soud nemá důvod odchýlit se od shora citovaných závěrů ani v nyní
posuzované věci. Argumentaci stěžovatelky opírající se o analogické použití §40 odst. 4 s. ř. s.,
z něhož stěžovatelka následně dovozuje, že rozhodným okamžikem pro splnění poplatkové
povinnosti dle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích je již okamžik pokynu k bankovnímu
převodu, Nejvyšší správní soud neshledal správnou. Pokud stanovení povinnosti soudu zrušit
usnesení o zastavení řízení, jestliže účastník zaplatí poplatek dříve, než toto usnesení nabude
právní moci, není možno ve smyslu shora citovaného rozhodnutí vůbec pokládat za určení lhůty,
pak logicky ani není možná aplikace ustanovení §40 odst. 4 s. ř. s., podle kterého je lhůta
zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty zasláno soudu prostřednictvím držitele poštovní
licence (popř. předáno orgánu, který má povinnost je doručit).
Nejvyšší správní soud si musel vzhledem k uplatněným stížním námitkám v projednávané
věci zodpovědět otázku, kdy (jakým okamžikem) je splněna poplatková povinnost v případě
úhrady částky soudního poplatku provedené prostřednictvím bezhotovostního bankovního
převodu. Zákon o soudních poplatcích ani soudní řád správní tuto otázku výslovně neupravují,
dosavadní judikatura soudů se týká pouze problematiky úhrady soudního poplatku v hotovosti
či kolkovými známkami (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 1998,
sp. zn. II. ÚS 310/97, publikovaný pod č. 61/1999 Sb. n. u. US, týkající se platby učiněné
poslední den hotovosti na pokladně soudu; či výše citovaný rozsudek ze dne 17. 4. 2008,
č. j. 5 Afs 1/2007 - 172, publikovaný pod č. 2328/2011 Sb. NSS, podle kterého je okamžik
zaplacení soudního poplatku určen teprve znehodnocením kolkové známky soudem,
i kdyby podání obsahující kolkové známky bylo držiteli poštovní licence předáno včas).
Účastník řízení však může poplatkovou povinnost splnit také bezhotovostním převodem,
tj. tak, že příslušnou peněžní částku poukáže na účet soudu. Převody peněžních prostředků
prostřednictvím bank (resp. jiných osob či institucí provádějících nebo zprostředkovávajících
převody peněz), se řídí zákonem č. 284/2009 Sb., o platebním styku.
Zákon o soudních poplatcích v ustanovení §9 zákona o soudních poplatcích upravuje
následky nezaplacení poplatku, přičemž zásadním v nyní posuzované věci je ustanovení §9
odst. 7 tohoto zákona, podle kterého soud, který usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení
poplatku vydal, jej zruší, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení
nabylo právní moci. Zákon o soudních poplatcích neobsahuje výslovnou právní úpravu,
která by určovala, kdy nastává okamžik splnění poplatkové povinnosti v případech, že se účastník
řízení (resp. jeho zástupce) rozhodne uhradit soudní poplatek bezhotovostním převodem
prostřednictvím peněžního ústavu. V případě takto zvoleného způsobu platby je tedy stěžejním
výklad pojmu zaplacen, užitý zákonodárcem při formulaci jednotlivých pravidel obsažených
v ustanovení §9 (tedy nejen v jeho odst. 7) zákona o soudních poplatcích.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že pojem zaplacen je nutno vykládat ve smyslu
hmotněprávním, tj. že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání
peněžní částky na účet soudu. Až v tomto okamžiku je totiž bez dalšího postavena najisto
faktická dispozice soudu s poukázanou částkou a je bez jakýchkoli pochybností potvrzeno,
že účastník řízení skutečně soudní poplatek v souladu s pokyny soudu zaplatil. Do doby,
než je částka připsána na účet soudu, je nejisté, zda účastník řízení požadovanou částku na účet
soudu skutečně odeslal a zda vůbec bude tato částka na účet soudu poukázána. Tento výklad
odpovídá významu, který je pojmu zaplacen obecně přisuzován, tj. faktické dispozici příjemce
uhrazenou peněžní částkou. Z hlediska včasnosti splnění uvedené povinnosti tedy není rozhodné,
kdy účastník částku soudního poplatku ze svého bankovního účtu poukáže (resp. kdy dá pokyn
bance k bankovnímu převodu), ale je rozhodný až ten den, kdy je částka skutečně připsána
na účet soudu. Dokladem potvrzujícím zaplacení soudního poplatku je v takovém případě
tzv. „záznam o složení“, který vyhotovuje účtárna soudu a který je zakládán do soudního spisu.
Nejvyšší správní soud se tedy neztotožňuje s názorem stěžovatelky obsaženým v kasační
stížnosti a oproti němu naopak pokládá za den platby u bezhotovostního platebního styku den
připsání této platby na účet soudu. Samotný převod peněžní částky jde na účet a riziko účastníka
řízení, přičemž v případě pochybení při provádění platební transakce má účastník řízení
k dispozici prostředky ochrany dle zákona o platebním styku. Uvedené závěry jsou v souladu
také s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu, který ve svém rozhodnutí ze dne 22. 8. 1996,
sp. zn. 2 Cdon 487/96, publikovaném pod č. 8/1998 SoJ., vyslovil: „Pro úvahu o tom, zda byl
uhrazen soudní poplatek za řízení, nejsou rozhodující okolnosti, které způsobily, že poplatníkem poukázaná
částka na účet příslušného soudu nedošla“. Nepřímo pak Nejvyšší správní soud shora uvedené
závěry potvrdil také v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2011, č. j. 9 As 6/2011 - 117, dostupném
na www.nssoud.cz., ve kterém při líčení skutkových okolností této konkrétní věci vycházel
ze skutečnosti, že k zaplacení soudního poplatku prokazatelně došlo okamžikem připsání částky
na účet soudu, a nikoli podáním příkazu k úhradě.
V projednávané věci byl soudní poplatek bez pochybností připsán na účet soudu dne
2. 1. 2012, tj. až poté, kdy usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku nabylo
právní moci (30. 12. 2011). Krajský soud, který toto usnesení vydal, je již proto nemohl podle §9
odst. 7 zákona o soudních poplatcích zrušit a vydat v této věci jakékoli další rozhodnutí,
neboť mu v tom bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté. Usnesení o zastavení řízení
pro nezaplacení soudního poplatku nabylo právní moci dne 30. 12. 2011 a tento den byl také
posledním dnem pro zaplacení soudního poplatku. Posledním okamžikem tohoto dne
poplatková povinnost zanikla, a obsah sdělení krajského soudu ze dne 9. 1. 2012,
č. j. 15 Af 161/2011 - 23, je v souladu s právním i skutkovým stavem projednávané věci.
Nejvyšší správní soud následně přistoupil k posouzení námitky stěžovatelky týkající
se přiměřenosti lhůty poskytnuté k dodatečné úhradě soudního poplatku, která byla stanovena
v délce pěti dnů. Jak bylo uvedeno výše, jedná se o lhůtu soudcovskou, jejíž délka závisí výlučně
na úvaze konkrétního ve věci konajícího soudce. V posuzované věci byla stěžovatelce
k dodatečnému splnění poplatkové povinnosti poskytnuta pětidenní lhůta, a to na základě výzvy,
která byla zástupkyni stěžovatelky doručena dne 13. 12. 2011. Z předloženého spisového
materiálu však vyplývá, že krajský soud přikročil k vydání usnesení o zastavení řízení až dne
30. 12. 2011, po celou tuto dobu měla stěžovatelka možnost soudní poplatek uhradit. Pětidenní
lhůta k zaplacení soudního poplatku se tak fakticky prodloužila téměř o další dva týdny,
což se z pohledu Nejvyššího správního soudu jeví jako prostor dostatečný k tomu,
aby se advokátka se stěžovatelkou dohodla na úhradě soudního poplatku a tuto povinnost splnila.
Ani takto uplatněnou kasační námitku tedy Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
Nejvyšší správní soud posoudil jako nedůvodné též námitky zástupkyně stěžovatelky,
podle kterých by měl soud zohlednit možné prostorové a časové překážky (vzdálenost sídla
zástupkyně stěžovatelky od sídla soudu a úřední hodiny soudu), i problémy organizačního
či personálního charakteru související se zvýšenou zátěží a následným pracovním útlumem
v době vánočních svátků. Povinností advokáta vyplývající přímo ze zákona je všestranná ochrana
práv a zájmů jeho klienta, kterou musí spolehlivým způsobem zajistit kdykoli v průběhu
vedeného soudního řízení. Platební nekázeň projevující se nezaplacením soudního poplatku
ihned při podání žaloby ve správním soudnictví je sama o sobě nežádoucím jevem, mj. z toho
důvodu, že soudy zatěžuje v jejich rozhodovací činnosti. Pokud pak účastník řízení v této nekázni
pokračuje i přes výzvu soudu a přes upozornění na s tím spojené procesní důsledky, jedná
se o jednání, za které nutně musí nést procesní odpovědnost. V projednávané věci je navíc
zřejmé, že zástupkyně stěžovatelky reagovala dne 19. 12. 2011 na výzvu soudu k doložení plné
moci, z čehož vyplývá, že i v tomto období byla přítomna na svém pracovišti a plnila pracovní
povinnosti.
Nejvyšší správní soud na tomto místě podotýká, že právní úpravu placení soudních
poplatků je ve vztahu k účastníkům řízení možno hodnotit jako značně benevolentní. Povinnost
zaplatit soudní poplatek je spojena již se samotným podáním návrhu k soudu, přičemž
ve správním soudnictví se jedná o pevnou částku, o jejíž výši nejsou pochybnosti. Zákon však
nesplnění této povinnosti nepostihuje žádnou sankcí, naopak stanoví povinnost soudu v takové
situaci vydat výzvu k jeho úhradě a řádně účastníka řízení poučit o následcích nedodržení této
povinnosti. Pokud účastník řízení ani na základě takové výzvy soudní poplatek neuhradí, dává mu
zákon další (v pořadí tedy již třetí) možnost soudní poplatek zaplatit nejpozději do právní moci
usnesení o zastavení řízení. Stěžovatelka, resp. její právní zástupkyně, tak měla dostatek času
k tomu, aby poplatkovou povinnost splnila, a pokud tak neučinila, musela si být vědoma
negativních důsledků, které jí toto jednání může přivodit.
V závěru kasační stížnosti stěžovatelka upozorňuje na ústavní aspekt právní úpravy
obsažené v §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, která dle jejího názoru zavádí do praxe
neakceptovatelnou nerovnost účastníků občanského soudního řízení a účastníků soudního řízení
správního. Ani s touto kasační námitkou se Nejvyšší správní soud neztotožnil.
Nejvyšší správní soud předně poukazuje na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu
ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, v němž Ústavní soud podrobně rozebral změnu právní
úpravy obsaženou v §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, k níž došlo v důsledku vytvoření
nového systému správního soudnictví, a zabýval se rozdíly v právní úpravě poplatkové
povinnosti ve správním soudnictví a v občanském soudním řízení, které sledují zásadní odlišnost
jednotlivých opravných prostředků. Nejvyšší správní soud k tomuto konstatuje, že zatímco
v občanském soudním řízení je opravným prostředkem proti rozhodnutím prvostupňového
soudu odvolání, přičemž jeho podáním se odkládá právní moc napadeného soudního rozhodnutí,
ve správním soudnictví je situace odlišná. Opravným prostředkem, a to opravným prostředkem
mimořádným, je zde kasační stížnost směřující proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí.
Úpravu poplatků pro občanskoprávní řízení tedy nebylo a není možno vzhledem k uvedeným
zásadním rozdílům pro oblast správního soudnictví vůbec přijmout a použít. Dle závěrů
obsažených v citovaném nálezu Ústavního soudu je pak poplatková povinnost i v jiných právních
řádech běžnou podmínkou vydání meritorního rozhodnutí, a to podmínkou ve smyslu čl. 36
odst. 4 Listiny základních práv a svobod ústavně konformní.
Poukazuje-li stěžovatelka v kasační stížnosti na nezákonnost postupu krajského soudu,
který dle jejího názoru měl věc kvůli pochybnostem o ústavnosti právní úpravy předložit
k posouzení Ústavnímu soudu, je nutno konstatovat, že posouzení souladu zákona s ústavním
pořádkem a z toho plynoucí oprávnění přerušit řízení a předložit Ústavnímu soudu návrh dle
čl. 95 Ústavy je autonomní pravomocí každého soudu, do které Nejvyšší správní soud není
oprávněn zasahovat. I pokud by Nejvyšší správní soud odlišně od krajského soudu vyhodnotil,
že předmětné ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem, nemohla by tato skutečnost vést ke
zrušení rozhodnutí krajského soudu, nýbrž k tomu, že Nejvyšší správní soud by sám věc předložil
k posouzení Ústavnímu soudu (v podrobnostech srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 10. 2011, č. j. 9 Afs 27/2011 - 68, dostupný na www.nssoud.cz). Jak je výše uvedeno,
Nejvyšší správní soud považuje ustanovení zákona o soudních poplatcích aplikovaná
v projednávané věci za ústavně konformní.
Nejvyšší správní soud tak nezjistil naplnění žádného z důvodů uplatněných stěžovatelkou
v kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., sám neshledal ani jiné vady uvedené
v ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a proto
kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá
právo na náhradu nákladů řízení ze zákona a žalovanému správnímu orgánu žádné náklady řízení
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu