ECLI:CZ:NSS:2012:NAD.23.2012:23
sp. zn. Nad 23/2012 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: J. K., proti
žalovanému: předseda Městského soudu v Praze, se sídlem Spálená 2, 112 16 Praha 2, v řízení
o žalobě na ochranu proti nečinnosti, o návrhu Městského soudu v Praze na přikázání věci
jinému soudu,
takto:
Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 A 388/2011 se p ř i k a z u j e
Krajskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
Žalobce podal dne 23. 12. 2011 u věcně a místně příslušného Městského soudu v Praze
žalobu na ochranu proti nečinnosti. V ní uvedl, že dne 4. 10. 2011 podal u Městského soudu
v Praze žádost o poskytnutí informace podle §14 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, ve znění pozdějších předpisů, jíž se domáhal sdělení výše všech příjmů a výdajů
do a z majetkové podstaty v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 K 92/97.
Současně požadoval sdělení výše všech finančních prostředků na všech účtech konkursní
podstaty týkající se zmíněného řízení ke dni 30. 9. 2011, resp. sdělení, kdy a z jakého účtu byla
do konkursní podstaty vrácena částka ve výši 546.793 Kč neoprávněně čerpaná JUDr. Š., spolu
s údajem o jejím případném vrácení. Městský soud v Praze jako povinný subjekt žádost
o informaci dne 10. 10. 2011, sp. zn. Spr 3716/2011, odmítl podle §11 odst. 4 písm. b) zákona
o svobodném přístupu k informacím. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno dne 10. 10. 2011
odvolání, o němž předseda Městského soudu v Praze dosud nerozhodl. Proto se žalobce
domáhá, aby soud žalovanému přikázal rozhodnout o jeho odvolání do tří dnů od právní moci
rozsudku.
Přípisem ze dne 6. 1. 2012, č. j. 6 A 388/2011 - 6, Městský soud v Praze sdělil účastníkům
řízení: „Vzhledem k tomu, že jako žalovaný je označen předseda Městského soudu v Praze a že u tohoto soudu
působí soudci, kteří by měli o podané žalobě rozhodovat, mohla by tato skutečnost zavdat objektivní pochybnosti
o nepodjatosti všech soudců specializovaných senátů Městského soudu v Praze.“ Odkázal přitom na totožný
závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2005,
č. j. 4 As 14/2004 - 70, a vyzval účastníky, aby se k předmětné otázce vyjádřili podle §9 odst. 3
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „s. ř. s.“).
Předseda Městského soudu v Praze dne 19. 1. 2012 souhlasil s delegací věci Krajskému
soudu v Praze s ohledem na bydliště žalobce a sídlo povinného subjektu. Rovněž žalobce
přípisem ze dne 25. 1. 2012 sdělil, že proti přikázání věci jinému soudu nemá námitek, spíše
naopak. Je navíc přesvědčen, že soudci Městského soudu v Praze jsou podjatí, resp. že chovají
vůči osobě žalobce nepřátelský poměr. Následně Městský soud v Praze dne 16. 4. 2012 předložil
věc Nejvyššímu správnímu soudu s návrhem na delegaci podle §9 odst. 1 s. ř. s.,
neboť žalovaným je předseda Městského soudu v Praze.
Nejvyšší správní soud shledal návrh městského soudu na přikázání věci jinému
než místně příslušnému soudu důvodným.
Ustanovení §9 odst. 1 s. ř. s. upravuje možnost Nejvyššího správního soudu přikázat
věc jinému než místně příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců
specializovaných senátů místně příslušného soudu nelze sestavit senát.
V citovaném ustanovení je upraven případ tzv. delegace nutné, která je podmíněna
vyloučením všech soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu,
který má věc jako soud věcně a místně příslušný projednat a rozhodnout.
K objektivní pochybnosti o nepodjatosti soudců v situaci, kdy by měli rozhodovat
o žalobě proti rozhodnutí soudu, u něhož sami působí, Nejvyšší správní soud odkazuje
na svůj rozsudek ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 – 70, www.nssoud.cz, v němž uvedl,
že „vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoli na skutečně prokázané podjatosti,
ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít o jeho nepodjatosti pochybnost“.
V posuzovaném případě je předseda místně příslušného Městského soudu v Praze
v podané žalobě označen jako žalovaný a Městský soud v Praze je povinným subjektem,
po němž se žalobce domáhal vydání informace. V takovém případě lze mít důvodné pochybnosti
o nepodjatosti soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu, neboť žalobce
u Městského soudu v Praze podal žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu,
kterým má podle žaloby být právě předseda tohoto soudu; městský soud rovněž v řízení o žádosti
žalobce o poskytnutí informace vystupoval jako povinný subjekt. Současně je Městský soud
v Praze věcně a místně příslušným správním soudem, který by měl ve věci rozhodnout.
Z popsaných důvodů jsou všichni soudci specializovaných senátů městského soudu vyloučeni
pro možnou podjatost.
Pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného městského soudu
tedy nelze sestavit senát, a z toho důvodu jsou splněny zákonné podmínky pro přikázání věci
jinému než místně příslušnému soudu podle §9 odst. 1 s. ř. s.
V tomto ohledu je vhodné poukázat i na obecnou právní zásadu „nemo iudex in causa sua“,
podle které nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci, a ve sporu mezi dvěma subjekty musí
vždy rozhodovat nezávislý třetí subjekt. Tato obecná pravidla jsou obecně uznávána jako zásady
spravedlnosti a to i tehdy, jestliže nejsou normativně vyjádřena v pozitivním právu (srov. Knapp,
V. Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, str. 83).
Nejvyšší správní soud se také plně ztotožňuje s právními názory,
které ve svých rozhodnutích vyjádřil Ústavní soud [např. nález sp. zn. III. ÚS 218/97 ze dne
4. 12. 1997 (N 151/9 SbNU 327) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 466/97 ze dne 11. 3. 1998
(N 38/10 SbNU 251), oba dostupné na http://nalus.usoud.cz] o rozdělení a přísném oddělení
soudní moci na složku jurisdikční a správní, ale současně poukazuje na to, že tyto závěry je nutno
při jejich aplikaci posuzovat v kontextu, který vyjádřil Ústavní soud v nálezu pléna
sp. zn. Pl. ÚS 18/06 ze dne 11. 7. 2006 (N 130/42 SbNU 13; 397/2006 Sb.),
http://nalus.usoud.cz]. V něm Ústavní soud vyslovil, že „výkon státní správy soudů neodpovídá
svojí povahou obecnému vymezení výkonu státní správy. Jedná se v tomto případě o specifickou činnost
vykonávanou pouze uvnitř soudní soustavy a podmiňující více či méně vlastní rozhodovací činnost soudů“.
Konečně pak Nejvyšší správní soud poukazuje i na své usnesení ze dne 18. 4. 2012,
č. j. Nad 14/2012 - 17, www.nssoud.cz, kde ve skutkově a právně obdobné věci téhož žalobce
rozhodl stejně jako nyní.
Vzhledem k výše uvedenému proto Nejvyšší správní soud přikazuje předmětnou věc
k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2012
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu