ECLI:CZ:NSS:2012:NAO.70.2012:103
sp. zn. Nao 70/2012 - 103
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci navrhovatele: J. Š.,
zastoupeného JUDr. Jaroslavem Tesákem, advokátem se sídlem Jaselská 23, Brno, proti odpůrci:
Statutární město Zlín, se sídlem nám. Míru 12, Zlín, v řízení o návrhu na zrušení části opatření
obecné povahy – Územního plánu Zlína, vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 67 A
3/2012, o námitce podjatosti soudce Krajského soudu v Brně JUDr. Davida Rause,
takto:
Soudce Krajského soudu v Brně JUDr. David Raus je v y l o u č e n z projednávání
a rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 67 A 3/2012.
Odůvodnění:
[1] Návrhem ze dne 12. 9. 2012 se navrhovatel u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský
soud“) domáhá zrušení části opatření obecné povahy – Územního plánu Zlína. Řízení o tomto
návrhu vede krajský soud pod sp. zn. 67 A 3/2012.
[2] Podáním ze dne 19. 9. 2012 navrhovatel prostřednictvím svého právního zástupce vznesl
v dané věci námitku podjatosti předsedy senátu 67 A krajského soudu JUDr. Davida Rause, která
je odůvodněna údajným negativním vztahem tohoto soudce k zástupci navrhovatele.
[3] Právní zástupce navrhovatele – JUDr. Jaroslav Tesák – v tomto podání uvedl,
že od 1. 11. 2004 zastával funkci předsedy senátu krajského soudu, jehož členem byl od dubna
roku 2006 též JUDr. David Raus. Dne 21. 7. 2008 byl na JUDr. Jaroslava Tesáka podán návrh
na zahájení kárného řízení, v jehož rámci byl jako jeden z důkazů navržen výslech JUDr. Davida
Rause. Nadto z odůvodnění kárného návrhu jednoznačně vyplývá, že byl podán na základě
upozornění posledně jmenovaného soudce. Ten také nakonec při jednání o kárném provinění
u Vrchního soudu v Olomouci dne 24. 11. 2008 svědčil ve prospěch žaloby vůči osobě
JUDr. Jaroslava Tesáka. Tato skutečnost vyplývá z rozhodnutí Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 1. 12. 2008, č. j. 1 Ds 12/2008 – 139, a Nejvyššího soudu ze dne
18. 3. 2009, sp. zn. 1 Skno 1/2009.
[4] JUDr. Jaroslav Tesák uzavřel, že mezi ním a JUDr. Davidem Rausem došlo k nárůstu
animozity ještě v době před podáním návrhu na zahájení kárného řízení. Vzhledem k průběhu
kárného řízení tato animozita trvá i nyní a právní zástupce navrhovatele je proto přesvědčen,
že by měl Nejvyšší správní soud JUDr. Davida Rause vyloučit z projednání předmětné věci.
[5] K vznesené námitce podjatosti se dne 21. 9. 2012 vyjádřil soudce JUDr. David Raus,
který potvrdil, že v období od jara 2006 do podzimu 2008 musel s JUDr. Tesákem spolupracovat
v rámci senátu krajského soudu a že tato spolupráce nefungovala. Uvedl též, že jeho upozornění
na to, že JUDr. Tesák vydává senátní rozhodnutí, aniž by o nich senát skutečně rozhodl, se stalo
jedním z důvodů podání kárné žaloby. Je také pravdou, že v kárném řízení o praktikách
JUDr. Tesáka při vydávání rozhodnutí svědčil. JUDr. Raus však doplnil, že se z jeho pohledu
nestalo, že by pracovní neshody přerostly do osobní roviny natolik, aby měl vůči JUDr. Tesákovi
v současnosti jakkoli negativní, či dokonce animózní vztah. Nemá k tomu žádného objektivního
důvodu a ani subjektivně nic takového necítí. JUDr. Raus uzavřel, že se bez jakýchkoli
subjektivních pochybností necítí být podjatým.
[6] Dne 21. 9. 2012 krajský soud předložil věc k posouzení Nejvyššímu správnímu soudu,
který ji obdržel dne 25. 9. 2012.
[7] Navrhovatel následně písemně zareagoval na vyjádření JUDr. Davida Rause k podané
námitce podjatosti. V přípisu ze dne 4. 10. 2012 uvedl, že předmětné vyjádření nepovažuje
za pravdivé. Vzhledem ke skutečnosti, že zástupce navrhovatele a JUDr. Raus spolu přibližně
tři roky pracovali, znali se samozřejmě osobně, avšak poté, co na JUDr. Tesáka byla podána
na základě upozornění JUDr. Rause kárná žaloba, staly se jejich vztahy animózními. Jako doklad,
že shodně vnímal vzájemné vztahy i JUDr. Raus, předložil JUDr. Tesák část protokolu o ústním
jednání u Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 1 Ds 12/2008,
kde sám JUDr. Raus uvádí, že předmětná událost „poznamenala naše vztahy“ a že „až od té doby jsou
ty vztahy špatné“. Ze shora uvedeného je dle JUDr. Tesáka jednoznačné, že JUDr. Raus není
schopen v této věci objektivně rozhodovat, a proto trvá na jeho vyloučení z projednávání
a rozhodnutí ve věci navrhovatele.
[8] Podle §8 odst. 1 s. ř. s. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem
na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
[9] Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 odst. 1 s. ř. s. představuje
výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím,
že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Tak, jak zákon tuto příslušnost stanovil, je zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána soudu
příslušnému a přikázána soudu, resp. soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný.
Vzhledem k tomu lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen výjimečně
a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem
nezaujatě a spravedlivě (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2003,
č. j. Nao 19/2003 – 16; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz).
[10] Integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „Úmluva“), je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý
a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů
spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů v právo
a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).
[11] Z ustálené judikatury zdejšího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 30. 9. 2005,
č. j. 4 As 14/2004 – 70) a také Ústavního soudu plyne, že nestrannost soudce je především
subjektivní psychickou kategorií, jež vyjadřuje vnitřní psychický vztah soudce k projednávané
věci. Při posuzování námitky podjatosti je však třeba nestrannost vnímat i z hlediska
objektivního, tzn. zkoumat, zda skutečně existují objektivní okolnosti, jež vyvolávají oprávněné
pochybnosti o nezaujatosti soudce v konkrétním případě. Jak se k této otázce vyjádřil Ústavní
soud např. v nálezu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05, „vyloučení soudce z projednávání
a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže
lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti“ (srov. též nález sp. zn. I. ÚS 167/94 ze dne 27. 11. 1996).
V uvedeném nálezu současně uvedl, „že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být
podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska
objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto; nelze ovšem vycházet
pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností,
které k těmto pochybnostem vedou.“ Ústavní soud v tomto svém nálezu (obdobně jako např. v nálezu
ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 448/04) poukázal na skutečnost, že rovněž judikatura
Evropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího testu nestrannosti soudce: subjektivní test
je založen na základě osobního přesvědčení soudce v dané věci (personal conviction of a particular
judge), objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit
jakoukoliv legitimní pochybnost (guarantees sufficient to exclude any legitimate doubt in this respect).
[12] Lze tak shrnout, že při posouzení otázky podjatosti soudce je třeba akcentovat
též tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti nejen ve vztahu k účastníkům řízení, nýbrž i ke třetím
osobám. Rozhodující pro výrok o podjatosti či nepodjatosti soudce proto nemůže být
ani hodnocení subjektivního pocitu soudce, ani hodnocení osobního vztahu k účastníku řízení,
nýbrž objektivní úvaha, zda s ohledem na zjištěné okolnosti případu lze mít za to, že soudce
by mohl být podjatý.
[13] Soud v souladu se shora předestřenými východisky při posuzování předložené námitky
podjatosti zkoumal, zdali lze mít na základě objektivní úvahy zato, že soudce JUDr. David Raus
by mohl být v dané věci podjatý. Přitom vycházel z hmotněprávního rozboru skutečností, které
k těmto pochybnostem vedou, a vzal v úvahu, že postup, kdy je věc odnímána příslušnému
soudci a přikázána soudci jinému, je postupem výjimečným. Subjektivní hledisko navrhovatele
a dotyčného soudce bylo pouze podnětem k samotnému zkoumání.
[14] Skutkové okolnosti popsané a doložené právním zástupcem navrhovatele a potvrzené
soudcem krajského soudu JUDr. Davidem Rausem z objektivního hlediska vyvolávají
pochybnosti o jeho nestrannosti. Upozornění tohoto soudce bylo jedním z důvodů pro zahájení
kárného řízení vedeného proti právnímu zástupci navrhovatele, v tomto řízení JUDr. Raus
vystupoval jako svědek a svou výpovědí podpořil závěry uvedené v kárné žalobě. V rámci
kárného řízení pak výslovně uvedl, že toto řízení a události jemu předcházející, poznamenaly jeho
vzájemné vztahy s JUDr. Tesákem, které sám označil za špatné.
[15] Jakkoliv tedy Nejvyšší správní soud akceptuje tvrzení JUDr. Rause, že subjektivně
se podjatý necítí, za dané procesní situace akcentuje objektivní pohled a konstatuje, že ze strany
účastníků řízení i třetích osob nelze vyloučit pochybnost o jeho nestrannosti.
[16] Důvodem vyloučení soudce pro podjatost je totiž garantovat spravedlivý proces,
jehož základním předpokladem je nezávislost a nestrannost, a nelze proto připustit, aby soudci
rozhodovali v případech, kdy by jejich osobní nepříznivé vztahy s právním zástupcem účastníka
řízení mohly vyvolávat zdání, že soudce nestranný není.
[17] Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že soudce JUDr. David Raus je vyloučen
z projednávání a rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 67 A 3/2012.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. října 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu