ECLI:CZ:NSS:2013:1.AFS.47.2013:42
sp. zn. 1 Afs 47/2013 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně HELVET
GROUP a. s., se sídlem Vodičkova 791/41, 112 09 Praha 1, zastoupené Mgr. Marianem
Vařečkou, advokátem se sídlem Hlinky 155/86, 603 00 Brno, proti žalovanému Magistrátu
města Brna, se sídlem Dominikánské nám. 196/1, 601 67 Brno, proti rozhodnutím žalovaného
ze dne 25. 1. 2011, č. j. MMB/0031660/2011, ze dne 19. 1. 2011, č. j. MMB/0023821/2011 a
č. j. MMB/0023835/2011, ze dne 6. 1. 2011, č. j. MMB/0006799/2011, ze dne 7. 11. 2011,
č. j. MMB/0414187/2011, ze dne 5. 12. 2011, č. j. MMB/0448514/2011, a ze dne 11. 4. 2012,
č. j. MMB/0127800/2012, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 26. 3. 2013, č. j. 30 Af 38/2011 – 98,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyni byl platebním výměrem Úřadu městské části města Brna, Brno – Vinohrady,
ze dne 16. 12. 2010, č. j. BVIN 8765/2010/FIN/Chvi, vyměřen podle §11 zákona
č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve spojení s obecně závaznou vyhláškou statutárního
města Brna č. 9/2010 místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické
herní zařízení povolené Ministerstvem financí (dále jen „místní poplatek“) ve výši 23.913 Kč.
Platební výměr se týkal 11 jiných technických herních zařízení a zdaňovacího období IV. čtvrtletí
roku 2010. Odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne
25. 1. 2011, č. j. MMB/0031660/2011.
[2] Platebním výměrem Úřadu městské části města Brno, Brno – střed, ze dne 10. 11. 2011,
č. j. 100078104/VANJ/VHA/002, byl žalobkyni podle §11 zákona o místních poplatcích
a dle obecně závazné vyhlášky města Brna č. 9/2010 vyměřen místní poplatek ve výši 205.000 Kč
za 41 jiných technických herních zařízení za zdaňovací období 1. 7. – 30. 9. 2010. Odvolání
žalobkyně bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 1. 2011, č. j. MMB/0023821/2011,
zamítnuto a platební výměr potvrzen.
[3] Platebním výměrem Úřadu městské části města Brna, Brno – střed, ze dne 1. 12. 2010,
č. j. 100078104/VANJ/VHA/003, byl žalobkyni podle §11 zákona o místních poplatcích
a dle obecně závazné vyhlášky města Brna č. 9/2010 vyměřen místní poplatek ve výši 205.000 Kč
za 41 jiných technických herních zařízení za zdaňovací období 1. 10. – 31. 12. 2010. Odvolání
žalobkyně bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 1. 2011, č. j. MMB/0023835/2011,
zamítnuto a platební výměr potvrzen.
[4] Platebním výměrem Úřadu městské části města Brna, Brno – Nový Lískovec, ze dne
6. 12. 2010, č. j. MCBNLI/06611/2010/FO/Ben, byl žalobkyni podle §11 zákona o místních
poplatcích a dle obecně závazné vyhlášky města Brna č. 9/2010 vyměřen místní poplatek ve výši
47.828 Kč za 22 jiných technických herních zařízení za zdaňovací období 22. 11. – 31. 12. 2010.
Odvolání žalobkyně bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 1. 2011, č. j. MMB/0006799/2011,
zamítnuto a platební výměr potvrzen.
[5] Platebním výměrem Úřadu městské části města Brna, Brno – Bohunice, ze dne
31. 8. 2011, č. j. BBOH/05723/FO, byl žalobkyni podle §11 zákona o místních poplatcích
a dle obecně závazné vyhlášky města Brna č. 21/2010 vyměřen místní poplatek ve výši 20.000 Kč
za 4 jiné technické herní zařízení za zdaňovací období 1. 1. – 31. 3. 2011. Odvolání žalobkyně
bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 11. 2011, č. j. MMB/0414187/2011, zamítnuto a platební
výměr potvrzen.
[6] Platebním výměrem Úřadu městské části města Brna, Brno – střed, ze dne 20. 9. 2011,
č. j. 110031051/VANJ/VHA/002, byl žalobkyni podle §11 zákona o místních poplatcích
a dle obecně závazné vyhlášky města Brna č. 21/2010 vyměřen místní poplatek ve výši
1 491.076 Kč za jiná technická herní zařízení specifikovaná v příloze platebního výměru
za zdaňovací období 1. 1. – 30. 6. 2011. K odvolání žalobkyně byl výrok a odůvodnění
platebního výměru částečně změněno (tato změna však nemá na posouzení projednávané věci
vliv) a ve zbývající části bylo odvolání zamítnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 12. 2011,
č. j. MMB/0448514/2011.
[7] Platebním výměrem Úřadu městské části města Brna, Brno – Bohunice, ze dne
30. 11. 2011, č. j. BBOH/07776/11/FO, byl žalobkyni podle §11 zákona o místních poplatcích
a dle obecně závazné vyhlášky města Brna č. 21/2010 vyměřen místní poplatek ve výši
134.877 Kč za 6 jiných technických herních zařízení za zdaňovací období 1. 1. – 31. 12. 2011
a za 1 jiné technické herní zařízení za zdaňovací období od 1. 1. – 27. 9. 2011. Odvolání
žalobkyně bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 4. 2012, č. j. MMB/0127800/2012,
zamítnuto a platební výměr potvrzen.
[8] Žalovaný v rozhodnutích o odvolání dospěl k závěru, že není povolán k tomu,
aby posuzoval soulad právní úpravy místního poplatku s ústavním pořádkem. Za tzv. jiné
technické herní zařízení je třeba považovat každé koncové zařízení centrálního loterijního
systému (tedy včetně zařízení povolených žalobkyni). Předmětem poplatku je povolené jiné
technické herní zařízení, aniž by muselo být provozováno.
[9] Žalobkyně napadla všechna rozhodnutí žalovaného samostatnými žalobami u Krajského
soudu v Brně. Krajský soud usnesením ze dne 8. 3. 2013, č. j. 30 Af 38/2011 – 89 spojil tyto věci
ke společnému řízení a následně rozsudkem ze dne 26. 3. 2013, č. j. 30 Af 38/2011 – 98, žaloby
zamítl. Platební výměry neshledal nicotnými či nepřezkoumatelnými proto, že v nich chyběla
výrobní čísla videoloterijních terminálů, které byly předmětem místního poplatku. Odkazem
na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12, uvedl, že zákon č. 183/2010 Sb.,
jímž byl novelizován zákon o místních poplatcích, nebyl přijat ústavně nekonformním způsobem.
Jiným technickým herním zařízením se dle soudu rozumí zařízení odlišné od výherního hracího
přístroje ve smyslu §17 zákona o loteriích, které slouží k realizaci loterie nebo jiné podobné
hry a které je z pohledu funkční nedělitelnosti schopno v důsledku napojení na centrální řídící
jednotku realizovat celý herní proces podle §1 odst. 1 zákona o loteriích. Předmětem místního
poplatku je každý koncový interaktivní videoloterijní terminál. Již pouhý gramatický výklad §10a
odst. 1 zákona o místních poplatcích ukazuje, že povinnost platit poplatek nezávisí na faktickém
provozu jiného technického herního zařízení. Vyhlášky města Pelhřimova č. 4/2010 váže vznik
poplatkové povinnosti na den uvedení zařízení do provozu a vyhláška města Pacova č. 4/2010
váže vznik poplatkové povinnosti na den vydání povolení k provozování jiného technického
zařízení. Obojí je v souladu se zákonem o místních poplatcích. Soud nepřisvědčil argumentaci
žalobkyně, že v takovémto případě má místní poplatek totožnou funkci jako správní poplatek
za vydání povolení k provozování jiného technického herního zařízení. Místní poplatek
má funkci regulační, fiskální a poskytuje se za něj ekvivalent v podobě tolerance zařízení, které
může negativně ovlivnit osudy jednotlivců, jejich blízkých a ve svém důsledku i širšího okolí.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[10] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně včasnou kasační stížnost. Podle
žalobkyně krajský soud nesprávně posoudil námitku nicotnosti a nepřezkoumatelnosti platebních
výměrů uvedených pod body [1], [2] a [3] z důvodu neuvedení výrobních čísel videoloterijních
terminálů. Absence těchto výrobních čísel způsobuje dle žalobkyně naprostou neurčitost
platebního výměru, neboť adresát nemá tušení, za jaké videoloterijní terminály je mu poplatek
vyměřen. Žalobkyně si je vědoma, že na určité adrese v určitém období provozuje videoloterijní
terminály, nicméně současně provozuje i další technická zařízení (rulety, pokerové stoly, výherní
automaty) a není schopna určit, kterého zařízení se platební výměr týká. Žalobkyně se tak dostává
do problémů se zaúčtováním platby vyměřeného poplatku do své účetní evidence a do evidence
sloužící pro výkon státního dozoru nad provozem loterií. Z rozhodnutí tedy nelze určit,
co je předmětem poplatku, což je zásadní vada, která jej činí nicotným, přinejmenším alespoň
nepřezkoumatelným.
[11] Žalobkyně s krajským soudem nesouhlasí v tom, že v případě úhrady místního poplatku
provozovatel dostává od obce určité protiplnění ve formě tolerance zařízení na jejím území.
Tolerance provozu loterií či jiných podobných her a umisťování zařízení na území obce je totiž
předmětem regulačních vyhlášek.
[12] Při posuzování toho, zda interaktivní videoloterijní terminály spadají pod jiná herní
zařízení ve smyslu §10a zákona o místních poplatcích, je třeba dle žalobkyně zohlednit
technologickou stránku věci. Podle žalobkyně „jiné herní zařízení“ je zařízení, které je odlišné
od výherního hracího přístroje, jenže je definován v §17 odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb.,
o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „zákon o loteriích“), ale slouží ke stejnému účelu,
jímž je realizace hry. Výherní hrací přístroj je kompaktním a celistvým zařízením, zejména
pak funkčně nedělitelným, které umožňuje uskutečnění celého sázkového procesu od začátku
do jeho konce. Naproti tomu videoloterijní terminály dosahují předmětného účelu pouze
ve své celistvosti jako centrální loterijní systém (uskutečnění vkladu se odehrává prostřednictvím
interaktivního videoloterijního terminálu, avšak generování výhry/prohry se odehrává v centrální
řídící jednotce, tedy na jiném místě). Interaktivní videoloterijní terminál není kompaktním
zařízením a sám o sobě není schopen realizovat celý herní proces. Nelze tedy říci, že má podobné
vlastnosti jako výherní hrací přístroj. Na této chybné úvaze přitom krajský soud založil
své rozhodnutí.
[13] Žalobkyně pak nesouhlasí s krajským soudem ani v tom, že je relevantní, jaký dojem
z koncových interaktivních videoloterijních terminálů má hráč, popř. zda je může vizuálně
zaměnit za výherní hrací přístroje. Soud si zde dle žalobkyně protiřečí a směšuje hru a technické
zařízení k jejímu provozování: v daném případě se přitom nejedná o zpoplatnění loterie či hry,
nýbrž o zpoplatnění určitého typu zařízení. Podle žalobkyně se v případě stanovení, vyměření
a výběru místního poplatku jedná o vztah mezi provozovatelem a obcí, nikoli o vztah mezi
provozovatelem a hráčem. Soud nepochopil odlišnost mezi loterií a „kanálem“, jehož
prostřednictvím může být loterie či jiná podobná hra realizována. Žalobkyně nesouhlasí
ani s odkazem na úmysl zákonodárce, který považuje za dosti pochybný, neboť novela byla
připravována ve značném chvatu a o její nekvalitě není sporu, ani s názorem krajského soudu,
že úmysl zákonodárce byl potvrzen zákonem č. 300/2011 Sb.
[14] Jestliže krajský soud k žalobní námitce konstatoval, že předmětem soudního řízení nebylo
metodické sdělení odboru 26 Ministerstva financí ze dne 6. 8. 2010, pak žalobkyně uvádí,
že z tohoto sdělení čerpalo jak Statutární město Brno (patrně míněno město Luhačovice – pozn.
soudu), tak žalovaný. K tomu žalobkyně odkázala na řadu listinných důkazů, které předložila
v řízení před krajským soudem.
[15] Žalobkyně dále namítá, že předmětem poplatku je pouze povolené jiné technické herní
zařízení, které je umístěno na konkrétním místě uvedeném v povolení k provozu a je uvedeno
do provozu (je zahájena činnost předpokládaná povolením). Tento názor podporuje publikace
Kanceláře Veřejného ochránce práv. Krajský soud pro svůj opačný názor používá nepřiléhavou
judikaturu Ústavního soudu. Žalobkyně si nedovede představit, jak by místnímu poplatku mohla
podléhat zařízení, která vůbec nebyla fakticky umístěna na území obce. V takovém případě
by byla zcela setřena hranice mezi správním poplatkem a místním poplatkem, týž úkon
by byl zatížen dvojí odvodovou povinností.
[16] Žalobkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně a jemu předcházející správní rozhodnutí nebo aby zrušil napadený
rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[17] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svá rozhodnutí a předchozí
vyjádření ve věci. Napadený rozsudek považuje za zákonný a správný a ztotožňuje se s jeho
odůvodněním. Jelikož žalobkyně neuvádí žádné skutečnosti svědčící o nezákonném postupu
správních orgánů, žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“).
[19] Kasační stížnost není důvodná.
[20] Žalobkyně se v kasační stížnosti dovolává nicotnosti a nepřezkoumatelnosti platebních
výměrů (III.A.). Dále činí spornou právní otázku, zda je koncové zařízení interaktivního
videoloterijního terminálu tzv. jiným technickým herním zařízením ve smyslu §10a odst. 1
zákona o místních poplatcích (III.B.). Pro případ, že by byl tento názor nesprávný,
je přesvědčena, že předmětem místního poplatku mohou být pouze herní zařízení umístěná
na místo uvedené v povolení k provozu hry a uvedená do provozu (III.C.).
[21] Nejvyšší správní soud se oběma otázkami ve své rozhodovací činnosti již zabýval,
a to např. v rozsudku ze dne 31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013 – 26 ve věci SYNOT TIP, a. s.,
a v rozsudku ze dne 13. 6. 2013, č. j. 2 Afs 31/2013 – 36 ve věci multigate, a. s. Neshledal žádný
důvod, proč by se v nyní projednávané věci měl od své dosavadní judikatury odchýlit.
III.A.
Nicotnost a nepřezkoumatelnost platebních výměrů
[22] K otázce nicnosti platebních výměrů lze pro stručnost odkázat na rozsudek rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006 – 74, publikovaný
pod č. 1629/2008 Sb. NSS. Jak správně uvedl krajský soud, kategorie nicotnosti je vyhrazena
pro nejzávažnější a nejtěžší vady správních rozhodnutí. Nicotnost rozhodnutí vyvolává
jen natolik intenzivní a zřejmá vada, že po účastnících dotčeného právního vztahu nelze
spravedlivě žádat, že budou tento správní akt respektovat. Lze-li naopak jednoznačně dospět
k závěru, že rozhodnutí vydal oprávněný orgán v rámci svých kompetencí, netrpí vadami, které
mohou způsobit jeho zmatečnost, neurčitost nebo nemožnost, přičemž je zřejmé, komu
je určeno, nelze takové rozhodnutí označit za nicotné.
[23] Z platebních výměrů, které v této souvislosti žalobkyně napadá, je zcela zřejmé, který
orgán je vydal, a že se tak stalo v mezích jeho pravomoci a působnosti (srov. §11 a §14 zákona
o místních poplatcích). Platební výměry dále jednoznačně určují svého adresáta, specifikují právní
předpisy, na základě kterých byly vydány, vymezují druh místního poplatku, počet zařízení
podléhajících poplatku (včetně případného umístění v konkrétní provozovně), jeho výši
i zdaňovací období. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je tedy z platebních výměrů jasně
seznatelné, co a proč má žalobkyně platit a kdo jí tuto povinnost uložil. Absenci čísel konkrétních
videoloterijních terminálů nelze kvalifikovat jako takovou vadu, která by způsobovala nicotnost
platebních výměrů (tedy že by v důsledku této skutečnosti nebylo spravedlivé po žalobkyni žádat,
aby splnila jimi uloženou povinnost). Na kvalifikaci této vady jako důvodu nicotnosti platebních
výměrů pak mohou mít jen stěží vliv údajné obtíže žalobkyně při zaúčtování vyměřených
poplatků. Stejně tak je nerozhodné, že žalobkyně provozuje na stejných adresách další zařízení
jako rulety, pokerové stoly, výherní automaty: z platebních výměrů je zcela zřetelné, že poplatek
je vyměřen za videoloterijní terminály; jejich odlišení od zařízení zmiňovaných žalobkyní nežádá
větší námahy. I s přihlédnutím k průběhu správního řízení, v němž bylo žalobkyni evidentně
jasné, jaká zařízení jsou zpoplatňována (bez jakýchkoliv pochybností v tomto ohledu podávala
odvolání), nepovažuje Nejvyšší správní soud tuto námitku za důvodnou.
[24] Nepřezkoumatelnost (tradičně členěná na nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost
a nedostatek důvodů) je pak dána tehdy, když ze správního aktu nelze ani za použití běžných
výkladových metod seznat, jaká povinnost byla adresátovi uložena (např. pro rozpor výroků
či jejich neurčitost) a z jakých důvodů. Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že se jedná
o tak závažnou vadu, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, následně tuto otázku přezkoumal
a dospěl k závěru, že platební výměry nepřezkoumatelné nejsou. S tímto postupem ovšem
Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit.
[25] Nepřezkoumatelností správního rozhodnutí se krajský soud může zabývat zásadně
k žalobní námitce; bez ní tak může učinit jen ve výjimečných případech, pokud tato vada brání
přezkumu rozhodnutí v mezích žalobních bodů (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84, publikované pod č. 2288/2011 Sb.
NSS). Ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., na nějž odkazuje v rozsudku krajský soud, se týká
rozhodování soudu bez nařízení jednání, nikoliv přezkumu z úřední povinnosti. V projednávané
věci je zřejmé, že namítaná nepřezkoumatelnost (absence výrobních čísel videoloterijních
terminálů) nijak nebránila soudnímu přezkumu žalobních bodů (tj. otázky, zda je koncové
zařízení videoloterijního terminálu jiným technickým herním zařízením, a otázky, zda místnímu
poplatku podléhá i povolený, avšak neprovozovaný videoloterijní terminál). Krajský soud nadto
nepřezkoumatelnost vůbec neshledal, takže postup podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (zrušení
správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost) nepřipadal v úvahu.
[26] Pokud tedy žalobkyně hodlala učinit předmětem soudního přezkumu i možnou
nepřezkoumatelnost platebních výměrů z důvodu absence výrobních čísel videoloterijních
terminálů, měla takovou námitku formulovat v žalobě. Jestliže tuto námitku uvedla až při ústním
jednání před soudem, stalo se tak po lhůtě stanovené zákonem (§71 odst. 2 věta třetí ve spojení
s §72 odst. 1 s. ř. s.) a krajský soud se touto námitkou vůbec neměl zabývat. Jelikož toto
pochybení krajského soudu nemá žádný vliv na výsledek řízení, nevidí Nejvyšší správní soud
důvod pro zrušení napadeného rozsudku. Pokud se ovšem krajský soud nemohl
nepřezkoumatelností zabývat, nemůže ji řešit ani Nejvyšší správní soud v řízení o kasační
stížnosti (§104 odst. 4 s. ř. s.).
III.B.
Koncové zařízení videoloterijního terminálu jako tzv. jiné technické herní zařízení
[27] Předmětem sporu je výklad §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích, dle něhož
poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení
povolené Ministerstvem financí.
[28] Nejvyšší správní soud předně připomíná, že pro jeho rozhodování (stejně jako
pro žalobkyni) nejsou závazné jakékoli metodiky či stanoviska Ministerstva financí,
kterými žalobkyně argumentuje, nýbrž toliko text zákona, jak vyplývá ve vztahu k žalobkyni
z čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a ve vztahu k soudu z jejího čl. 95 odst. 1. Nejvyšší správní soud
tak bude ve svém výkladu vycházet pouze z textu citovaného ustanovení, v kontextu dalších
zákonných a ústavních norem. Ve výkladu ovšem nutně vychází ze své dosavadní judikatury,
stejně jako z judikatury Ústavního soudu.
[29] Pojem „jiné technické herní zařízení“ vnesl do zákona o místních poplatcích zákon
č. 183/2010 Sb. Ústavní konformitu přijetí této novely zákona o místních poplatcích posuzoval
Ústavní soud, který legislativní proces, jež v průběhu řízení o žalobě žalobkyně napadala,
neshledal za ústavně nekonformní [viz nález ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12 (39/2013 Sb.)].
[30] Výkladem pojmu „jiné technické herní zařízení“ se důkladně zabýval krajský soud
v odůvodnění rozsudku napadeného nyní projednávanou kasační stížností. Ve svých závěrech
vyšel ze zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, a zákona o loteriích, z judikatury
Ústavního soudu a také z vůle zákonodárce odvozené ze záznamů z projednávání návrhu zákona
v Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky. Nejvyšší správní soud
se s úvahami krajského soudu ztotožňuje.
[31] Nejvyšší správní soud souhlasí s žalobkyní, že aby bylo možno považovat technické
zařízení za tzv. jiné technické herní zařízení ve smyslu zákona o loteriích, musí takové zařízení
do určité míry naplnit vlastnosti výherního hracího přístroje obsažené v ustanovení §17 odst. 1
zákona o loteriích. Tyto vlastnosti však nelze dovozovat primárně z technických parametrů
přístroje, jak činí žalobkyně, nýbrž především z jejich funkce. Na tzv. jiná technická herní zařízení
nelze nicméně klást stejné požadavky jako na výherní hrací přístroje (např. pokud
jde o požadavek kompaktnosti). V takovém případě by nebylo třeba konstruovat vedle výherních
hracích přístrojů novou kategorii tzv. jiných technických herních zařízení. Jak zevrubně dovodil
krajský soud, zákonodárce dal svým postupem při projednávání zákona č. 183/2010 Sb. jasně
najevo vůli postavit na roveň hrací přístroje a interaktivní videoloterijní terminály jakožto „jiné
technické herní zařízení“, a to právě z hlediska poplatkové povinnosti potencionálně stanovené
místní samosprávou. S tímto názorem se zdejší soud plně ztotožňuje.
[32] Z toho důvodu lze přisvědčit krajskému soudu, že z hlediska poplatkové povinnosti není
rozhodné, na jakém principu či prostřednictvím čeho je povolená loterie provozována.
Žalobkyně nemá pravdu, když striktně rozlišuje mezi loterií či jinou podobnou hrou jako takovou
a „kanálem“, jehož prostřednictvím je hra realizována. Žalovaný ani krajský soud neinterpretovali
aplikovatelnou právní úpravu svévolně. Striktně totiž vyšli ze shora uvedené novely zákona
o místních poplatcích a správně si vyložili její dopad též na interaktivní videoloterijní terminály.
[33] Pokud žalobkyně tvrdí, že interaktivní videoloterijní terminály nelze zahrnout
pod zákonné pojmy uváděné v zákoně o místních poplatcích, vychází při svém výkladu daných
norem ze striktně technických parametrů. S tím nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit.
Interpretace zákona o místních poplatcích nemůže vycházet pouze a jedině ze znalosti
technických parametrů. Pokud by byl připuštěn tento postup odporující základním východiskům
podoby a interpretace právních norem, právě tehdy by se stávalo dotčené ustanovení
nesrozumitelným. Navíc by byl před faktickým smyslem a účelem právní normy upřednostněn
technický či odborný parametr, což nelze akceptovat.
[34] Technické odlišnosti interaktivního videoloterijního terminálu a „klasického“ výherního
hracího přístroje nebyly v řízení nikým zpochybněny. Z pohledu právní kvalifikace interaktivního
videoloterijního terminálu jako tzv. jiného technického herního zařízení nejsou nicméně
relevantní. Soud neprovedl důkaz žalobkyní předloženými listinným důkazy (jejichž většina
ostatně byla čtena při ústním jednání před krajským soudem) – dopisy Ministerstva financí ze dne
3. 6. 2010 a 28. 6. 2010, odpověďmi Elektrotechnického zkušebního ústavu, s. p. ze dne
7. 6. 2010, 15. 6. 2010 a 30. 6. 2010, stanoviskem Institutu kontroly, o. p. s. ze dne 28. 2. 2013,
č. j. IK/22/2013, a odborným vyjádřením 1/2013 pana Ing. J. K. ze dne 4. 3. 2013. Tyto důkazní
prostředky mají povahu právních stanovisek, nejsou znaleckými posudky. Posuzování právních
otázek je bytostně spjato se soudním rozhodováním a je doménou soudu. Proces poznávání
práva směřující k odhalení obsahu právních norem není předmětem dokazování. S právními
argumenty v těchto stanoviscích uvedenými se soud v tomto rozsudku vypořádal.
[35] Dále je třeba zdůraznit, že pokud by soud akceptoval žalobkyní nabízenou interpretaci,
ztratil by místní poplatek fakticky smysl. Předmětem poplatku by totiž byla pouze centrální
loterijní jednotka. Provozovatelé interaktivních videoloterijních terminálů by pak mohli umístit
v obci nespočet koncových zařízení určených pro hru, čímž by byl naprosto popřen smysl a účel
daného poplatku a přijatých norem. Nehledě na to, že žalobkyní prosazovaný výklad koliduje
s judikaturou Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10
(N 151/62 SbNU 315; 293/2011 Sb.)]. Proto Nejvyšší správní soud naprosto souhlasí s krajským
soudem, že z hlediska poplatkové povinnosti není rozhodné, na jakém principu a prostřednictvím
čeho je povolená loterie provozována, ale především její vnější forma zpřístupněná uživateli.
Do této logiky proto zapadá zpoplatňování videoterminálů vždy v závislosti na konkrétním počtu
koncových zařízení, a to proto, že právě s nimi přichází uživatelé her do kontaktu.
[36] K naposledy uvedenému se také váže otázka, zda v případě stanovení, vyměření a výběru
místního poplatku se jedná pouze o vztah mezi provozovatelem a obcí, jak tvrdí žalobkyně,
a nikoli o vztah mezi provozovatelem a hráčem. Dle žalobkyně je tudíž právně bezvýznamné,
jaký dojem má hráč z koncových terminálů, případně zda je může zaměnit za výherní hrací
přístroje. Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že stanovení poplatku je dáno veřejnoprávním
vztahem a tento vztah je uskutečňován mezi veřejnoprávní korporací (obec) a provozovatelem.
Žalobkyni však nelze přisvědčit v tom, že u tohoto poplatku je vyloučena regulatorní pravomoc
obcí, neboť akceptuje toliko jeho fiskální funkci. Takovýto výklad je čistě formalistický
a neodráží smysl a účel dané právní úpravy (k tomu, že místní poplatky obecně neplní toliko
fiskální funkci, nýbrž též funkci regulační a ochrannou, viz Bakeš, M. – Karfíková, M. – Kotáb,
P. – Marková, H. a kol. Finanční právo. 5. vydání. C. H. Beck: Praha 2009, s. 251).
[37] Správce poplatku totiž při stanovení a vyměření poplatku může (ba dokonce musí)
vycházet z konkrétních reálií, protože pouze tak naplní při stanovení a vyměření poplatku zásadu
dobré správy. Pokud tedy s ohledem na fakticitu podoby a provozu výherních automatů (jakožto
výherních hracích přístrojů) a interaktivních videoloterijních terminálů (jakožto „jiných
technických herních zařízení“) tyto považuje za přístroje fakticky totožné a při stanovení
místního poplatku vychází ze znění zákona a dotčené obecně závazné vyhlášky, nelze proti jeho
postupu nic namítat. Ve skutečnosti totiž primárně nejde o to, zda může dojít k „vizuální
záměně“ terminálů s hracími přístroji, nýbrž o regulaci stejného jevu obcemi (byť realizovanému
poněkud odlišnými technickými prostředky), který tyto obce zpravidla a z velmi dobrých důvodů
považují za negativní až nebezpečný.
[38] Místní poplatek plní v tomto případě regulační funkci, byť samozřejmě nikoliv tím,
že by stanovil, zda, kde a v jakém počtu mohou být na území obce interaktivní videoloterijní
terminály umístěny. K takové regulaci slouží administrativní nástroje právní regulace (rozhodnutí
Ministerstva financí, vyhlášky obcí). Místní poplatek je ekonomickým nástrojem regulace, jehož
účelem je stimulovat provozovatele interaktivních videoloterijních terminálů ke společensky
žádoucímu chování. Právě to, že určitá právně významná skutečnost je zatížena finanční
povinností, má vést k tomu, aby subjekt provozující tuto činnost pečlivě zvažoval své jednání,
a to právě při vědomí, že jeho činnost (společensky nežádoucí, nicméně legální) bude zatížena
speciální daní.
[39] Nejvyšší správní soud odmítá rovněž tvrzení žalobkyně, že odkaz na úmysl zákonodárce
je dosti pochybný. Mezi běžně používané metody výkladu práva patří také zdroje, příčiny
či důvody vzniku právních norem (tzv. historický zákonodárce). Přijetí předmětné úpravy přitom
zjevně reflektovalo diskuse a kritiky nad tehdejší faktickou dvojkolejností výběru poplatku
za hrací přístroje (obce za hrací automaty vs. Ministerstvo financí ČR za videoloterijní terminály)
a nad faktickou nemožností regulace videoloterijních terminálů obcemi. Uvedené okolnosti
projednávání a schvalování zákona tedy ukazují, že zákonodárce jednoznačně zamýšlel postavit
výherní hrací přístroje a interaktivní videoloterijní terminály na roveň. Jakkoliv tedy lze do určité
míry souhlasit se stěžovatelkou, že znění citovaného zákonného ustanovení není terminologicky
nejpřesnější, vůle zákonodárce je jasně patrná z průběhu parlamentních debat (v podrobnostech
viz stranu 12 až 13 rozsudku krajského soudu) a nevzbuzuje výraznější interpretační pochybnosti.
V nyní posuzované věci lze s pomocí historického výkladu spolehlivě přiřadit zákonem užitému
neurčitému pojmu konkrétní obsah. Jedná se tedy o validní způsob interpretace normy.
Argumentaci novelou provedenou zákonem č. 300/2011 uvedl krajský soud pouze obiter dictum,
tedy nad rámec rozhodovacích důvodů; navíc úvaze, že tato novela potvrdila úmysl zákonodárce
zavést místní poplatek z koncových interaktivních videoloterijních terminálů, lze stěží něco
vytknout.
[40] Jak bylo zmíněno výše, nelze souhlasit s žalobkyní ani v tom směru, že v případě vybírání
posuzovaného místního poplatku má tento poplatek výlučně fiskální charakter, aniž by souvisel
i s regulatorní pravomocí obcí. Je pravdou, že rozhodnutí Ústavního soudu (viz bod [35] shora)
řešilo především otázku možnosti zákazu provozu interaktivních videoloterijních terminálů
obecně závaznou vyhláškou, to však nikterak nerozporuje, že i samotná poplatková povinnost
má regulatorní charakter. Ačkoli lze přisvědčit žalobkyni, že u místních poplatků hrají fiskální
otázky důležitou roli, jejich stanovením může docházet též k regulaci určitých aktivit.
[41] Typickým příkladem je třeba poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem
do vybraných míst a částí měst [§1 písm. f) zákona o místních poplatcích]. Jeho cílem je právě
omezit frekvenci vjezdu motorových vozidel do určitých míst, pokud obec považuje za vhodné
a nezbytné vjezd do těchto míst regulovat. Totéž platí o místním poplatku za provozovaný
výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení. Stanovením poplatku, který se výší
vymyká jiným místním poplatkům, se obec nejenom snaží získat příjmy do rozpočtu,
ale nespornou funkcí tohoto poplatku je i snaha o regulaci těchto přístrojů, včetně možného
snížení jejich počtu v dané obci. Normativní zakotvení daného poplatku totiž reflektuje negativní
dopady spojené s provozem těchto přístrojů (především patologické hráčství) a v žádném případě
ho nelze považovat pouze za zdroj obecních příjmů. Podobně jako poplatek za psa či poplatek
za užívání veřejného prostranství v sobě nese očekávání vynaložených příjmů obcí či strpění
některých negativních jevů na území obce. Neboli, jak uvedl krajský soud ve svém odůvodnění,
u poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj lze toto protiplnění spatřovat v toleranci
zařízení sloužících k provozování loterií nebo jiných podobných her.
[42] Otázka, zda je za místní poplatek poskytováno poplatníkovi nějaké protiplnění,
je významná z hlediska teoretického, neboť právě protiplnění je charakteristickým znakem
odlišujícím poplatek od daně (srov. Bakeš, M. – Karfíková, M. – Kotáb, P. – Marková, H. a kol.
Finanční právo. 5. vydání. C. H. Beck: Praha 2009, s. 154). Z pohledu zákonnosti rozhodnutí
o vyměření místního poplatku je rozhodující pouze to, zda tato veřejnoprávní platba byla
stěžovatelce vyměřena v souladu se zákonem, nikoliv to, zda jde z hlediska teoretického
o daň či poplatek. Jinými slovy řečeno, i kdyby žalobkyni nebylo ze strany obce poskytováno
žádné protiplnění, jak naznačuje žalobkyně, nečinilo by to vyměřování místního poplatku
nezákonným.
[43] V této souvislosti Nejvyšší správní soud též zdůrazňuje nezbytně silnou pozici
samosprávy na poli regulace výherních hracích zařízení. Jak uvedl i Ústavní soud, „je notorietou,
že loterie a jiné podobné hry se vyskytují převážně na okraji společensky akceptovaných aktivit, samozřejmě v míře
různé podle typu a parametrů té které hry. Svými skutečnými dopady mohou negativně ovlivnit individuální osudy
jednotlivců, jejich blízkých a ve svém důsledku i širšího okolí. (…) Ústavní soud má tak vážné pochybnosti o tom,
zda by tato oblast jako celek neměla být legislativou svěřena do výkonu samosprávy obcí a zda tedy příčina nyní
posuzovaného návrhu spíše netkví v samotné právní úpravě obsažené v loterijním zákoně.“ (viz nález
sp. zn. Pl. ÚS 56/10, cit. v bodě [35] shora). Jakékoli snížení možností místní samosprávy
regulovat tuto oblast bez zřejmé zákonné opory nelze tedy akceptovat, protože by tak bylo
zasahováno do práva obcí na samosprávu.
[44] Soud tedy uzavírá, že interaktivní videoloterijní terminál coby koncové zařízení
(zobrazovací jednotka) centrálního loterijního systému lze podřadit pod pojem „jiné technické
herní zařízení“, užitý §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích (v rozhodném znění).
Předmětem místního poplatku tak je každé koncové zařízení.
[45] Námitka je nedůvodná.
III.C.
Povolený, avšak neprovozovaný interaktivní videoloterijní terminál jako předmět poplatku
[46] Dále je třeba posoudit, zda místnímu poplatku podléhá pouze provozovaný interaktivní
videoloterijní terminál, nebo je dostačující, že bylo příslušným orgánem vydáno povolení k jeho
provozování.
[47] Dle §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích podléhá poplatku každý povolený hrací
přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Článek 2 obecně
závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 9/2010 stanoví, že „[p]oplatku podléhá každý povolený
výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“. Článek 2 obecně
závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 21/2010 stanoví, že „[p]oplatku za výherní hrací přístroj
nebo jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý povolený výherní hrací přístroj (…)
nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí (…)“. Tato ustanovení tedy svým zněním
doslovně kopírují příslušnou část §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích a nikterak
nevybočuje z textu zákona.
[48] S žalobkyní lze částečně souhlasit v tom, že znění §10a odst. 1 zákona o místních
poplatcích je do určité míry nejednoznačné, protože zatímco jeho prvá část hovoří o poplatku
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení [podobně srov.
též ustanovení §1 písm. g) stejného zákona], dle druhé části podléhá tomuto poplatku každý
povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení. Nejvyšší správní soud však připomíná,
že zatímco pasáž „poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní
zařízení“ je spíše jakýmsi označením daného poplatku, jeho konstrukční prvky upravuje druhá
část, ve které se již hovoří o povoleném hracím přístroji. Zákonodárce takto presumoval,
že v případě povolení hracího přístroje bude přístroj též umístěn a bude na něm
hra provozována. Nekladl tedy důraz na fakt, zda je na něm ve skutečnosti daná
hra provozována, nýbrž vyšel z logické domněnky, že tomu tak bude. To lze považovat za jasně
vyjádřený úmysl zákonodárce.
[49] Ostatně finanční zatížení některých aktivit bez ohledu na jejich faktické využívání není
v právním řádu ojedinělé. Za příklad lze uvést povinnost vlastníka vozidla uzavřít pojistnou
smlouvu o pojištění odpovědnosti dle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti
z provozu vozidla (tzv. povinné ručení). Rozhodujícím kritériem je zde vlastnictví registrovaného
vozidla a nikoli fakt, zda je dané vozidlo skutečně provozováno. Z místních poplatků
pak podobně poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání
a odstraňování komunálních odpadů musí platit každá osoba, která má ve vlastnictví stavbu
určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům [srov. §10b písm. b) zákona o místních
poplatcích] a není rozhodné, zda v daném místě nějaký odpad vyprodukuje či se vůbec v dané
nemovitosti zdržuje. Stejně tak může být místní poplatek za výherní hrací automat vybírán
též za přístroj povolený a není nezbytné jeho faktické uvedení do provozu.
[50] K argumentaci krajského soudu usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 9. 1999,
sp. zn. I. ÚS 249/99 (U 55/15 SbNU 309), soud uvádí, že vskutku míří k jinému časovému
aspektu slovního spojení „provozovaný přístroj“. Totiž vylučuje, že by při stanovení výše
místního poplatku mohla být zohledněna otevírací doba provozovny, poruchovost přístroje,
délka odstávky apod. Ve vztahu k nyní posuzovanému právnímu problému nemá právní názor
zaujatý Ústavním soudem přílišnou relevanci. Závěr krajského soudu vyjádřený v rozsudku
napadeném kasační stížností nicméně nekoliduje s právním názorem Ústavního soudu.
[51] Pokud tedy statutární město Brno stanovilo ve vyhlášce č. 9/2010 č. 21/2010
za rozhodnou skutečnost povolení daného videoloterijního terminálu Ministerstvem financí,
nepřekročilo zákonné meze své normotvorby. Nejvyšší správní soud samozřejmě nikterak
nerozporuje, že obec mohla stanovit i jinou rozhodnou skutečnost pro vznik této poplatkové
povinnosti a některé obce takto ve svých vyhláškách navázaly vznik poplatkové povinnosti
až na samotný provoz hracího přístroje či interaktivního loterijního terminálu (viz např. obecně
závazná vyhláška statutárního města Teplice č. 5/2010). Obce jsou nepochybně oprávněny
zakotvit určitý poplatek v méně invazní míře oproti rozsahu předpokládanému v zákoně,
ale naopak nemohou zákonné hranice překročit, protože takovýto postup by musel být brán
za porušení zásady vázanosti zákonem. Pokud se však obecně závazná vyhláška přidržela
doslovného znění ustanovení zákona o místních poplatcích, nelze její obsah nikterak právně
zpochybňovat.
[52] Je plně v dispozici žalobkyně, aby požádala o vydání povolení k provozování loterie nebo
jiné podobné hry (resp. o jeho změnu) v okamžiku, kdy skutečně hodlá videoloterijní terminál
na konkrétním místě umístit a uvést do provozu. Sama žalobkyně tedy může svým jednáním
ovlivnit délku prodlevy mezi vydáním povolení a uvedením zařízení do provozu. Nechce-li
žalobkyně platit místní poplatek za již povolené videoloterijní terminály, které reálně nejsou
v provozu, stačí, aby požádala o změnu povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry.
Motivuje-li konstrukce místního poplatku k tomu, aby se počet formálně povolených zařízení
přiblížil počtu reálně provozovaných zařízení, jde o pozitivní efekt.
[53] Žalobkyně se mýlí, pokud správní poplatek za přijetí žádosti o vydání povolení
k provozování loterie nebo jiné podobné hry (položka 21 přílohy zákona č. 634/2004 Sb.,
o správních poplatcích) a místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné
technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí považuje za dvojí zpoplatnění téže
skutečnosti. Účelem správního poplatku je přispět paušálně stanovenou částkou na náklady státní
správy související s vyřízením žádosti o vydání povolení (příspěvek na náklady správního řízení).
Jde o jednorázový poplatek v částce 5.000 Kč (v případě žádosti o změnu povolení činí správní
poplatek jen 3.000 Kč). Naproti tomu místní poplatek je hrazen za to, že trvá oprávnění držitele
umístit na území obce výherní hrací zařízení či jiné technické hrací zařízení. Neuhrazení místního
poplatku není důvodem zániku platnosti povolení. Místní poplatek je příjmem rozpočtu
samosprávy a plní s ohledem na jeho výši, periodicitu a závislost výše na počtu hracích zařízení
regulační funkci (tu naopak postrádá správní poplatek). Místní poplatek naproti tomu
nepředstavuje příspěvek na úhradu nákladů státní správy souvisejících s vyřizováním agendy
povolení loterií a jiných podobných her.
[54] Soud tedy uzavírá, že předmětem místního poplatku je jiné technické herní zařízení, které
bylo povoleno příslušným orgánem, a to ačkoliv doposud nebylo uvedeno do provozu. Námitka
je nedůvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[55] Na závěr soud k námitce žalobkyně, která se vine celým řízením před správními soudy,
dodává, že zásada in dubio pro mitius skutečně představuje jednu ze základních zásad správního
(a potažmo celého veřejného) práva. Tento princip však nelze vykládat natolik široce,
že by jakoukoli odlišnou interpretaci právní normy podanou žalobkyní měly správní orgány
zohlednit jakožto dvojí výklad. Jak pravil Ústavní soud, „v právním státě je třeba tvorbě právních
předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze vyhnout víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka
samotného, tak z abstraktnosti právních norem, jakož i z omezenosti lidského poznání, stejně jako z dynamické
povahy sociální reality“ [nález ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 783/06 (N 210/47 SbNU 709)].
Uvedená víceznačnost však musí dosáhnout obecně přijatelné míry a musí jít o rovnocenný
konkurenční výklad práva, ne pouze o výklad obtížně obhajitelný; v takové situaci aplikace zásady
in dubio pro mitius nepřipadá v úvahu. A právě výklad předestřený žalobkyní vychází z významně
formalistických až technologických hledisek a naprosto nezohledňuje smysl a účel dotčených
norem ani předchozí judikaturu. Proto ho nelze považovat za rovnocenný výklad s výkladem
poskytnutým krajským soudem či žalovaným a Nejvyšší správní soud tak neshledal ani porušení
zásady in dubio pro mitius.
[56] Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru,
že se krajský soud předloženou věcí pečlivě zabýval, jeho argumentace je přesvědčivá a má oporu
v zákoně. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž je nutno
přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou.
[57] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a proto
mu soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu