ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.28.2013:26
sp. zn. 1 As 28/2013 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: PhDr. H. P.,
zastoupena JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Blanická 19, Olomouc,
proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské nám. 471/1, Praha 1 – Malá
Strana, o žalobě proti nečinnosti žalovaného, případně přezkoumání a zrušení „rozhodnutí“
žalovaného ze dne 17. 8. 2011, čj. MK 42046/2011 OVSI, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2013, čj. 6 A 385/2011 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně podala k městskému soudu dne 22. 12. 2011 žalobu na ochranu proti
nečinnosti správního orgánu. Současně připojila alternativní petit pro případ, že by soud celou
věc jako nečinnost neposoudil. Podstata věci se týká informací, jejichž poskytnutí požadovala
po žalovaném, konkrétně odkdy (rok) vede žalovaný spisovou službu v elektronické podobě,
event. (jde-li o různé časové údaje) odkdy správní rozhodnutí „píše“ a „ukládá“ v elektronické
podobě; jak dlouhá je lhůta pro elektronickou archivaci rozhodnutí, tj. jak „stará“ rozhodnutí
se dají v elektronické podobě vyhledat. Žalovaný vyzval žalobkyni k úhradě 110 Kč
za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací podle §17 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím. K stížnosti žalobkyně žalovaný tento postup potvrdil.
Následně přípisem ze dne 17. 8. 2011 žádost o poskytnutí informace odložil podle §17 odst. 5
zákona o svobodném přístupu k informacím.
[2] Žalobkyně současně požádala městský soud o osvobození od soudních poplatků.
K žalobě přiložila vyplněný formulář o svých osobních, majetkových a výdělečných poměrech.
Ve formuláři uvedla, že je rozvedená a má tři děti (dva syny a dceru). Ve společné domácnosti žije
pouze s jedním nezletilým synem (ročník X). Žalobkyně je vedena v evidenci Úřadu práce
v Olomouci, tudíž nemá žádné příjmy ze zaměstnání; podpůrčí doba pro nárok na podporu
v nezaměstnanosti jí již uplynula a jiné dávky z hmotného a sociálního zabezpečení nepobírá.
Nemá ani příjmy z podnikání či jiné samostatně výdělečné činnosti. Dále žalobkyně uvedla,
že má dluh ve výši 42.000 Kč vůči Ing. E. P., jehož splatnost nastane až po skončení řízení
o dovolání ve věci sp. zn. 19 C 291/2004. Měsíčně platí nájemné ve výši 2.500 Kč a ročně
poplatek za odpad ve výši 900 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vede spor o určení
neplatnosti výpovědi s bývalým zaměstnavatelem, jsou z důvodu opatrnosti veškeré finanční
prostředky, které jí po vydání rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2010,
čj. 16 Co 157/2009 – 586, bývalý zaměstnavatel vyplatil, uloženy v úschově u třetí osoby,
deponovány na bankovním účtu, ke kterému nemá žalobkyně přístup, a to do skončení řízení
o dovolání bývalého zaměstnavatele. S těmito prostředky žalobkyně údajně nenakládá, s výjimkou
minima nutného k existenčnímu zajištění („k přežití“). Žalobkyně závěrem uvedla, že žije zcela
skromně, nikam nechodí, nic nového nekupuje, platí pouze nájem, nutné výdaje na syna, sama
žije „na kávě“. Materiálně ji a jejího syna zabezpečují rodinní příslušníci a příbuzní „pozváním
na oběd“, kupováním dárků pro syna (hračky, pamlsky, oblečení), syn dostává oblečení
od známých po starších dětech.
[3] Městský soud usnesením ze dne 1. 3. 2013 nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních
poplatků. Upozornil na počet soudních sporů, které žalobkyně před městským soudem vede.
Řada jejích žalob má jednoznačně šikanózní povahu. Soud upozornil, že žalobkyně složila určitou
peněžní částku do úschovy, jakkoliv k tomu nebyla povinna. Rozhodující pro posouzení věci však
byly jiné důvody. Početné spory vyvolané žalobkyní nejsou takové povahy, aby měly vztah
k podstatným okolnostem její životní sféry. Ani spor v tomto řízení vyvolaný se netýká jejího
majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí. Pokud žalobkyně hodlá svá práva
vymáhat soudní cestou, a to v takto velkém rozsahu, je spravedlivé po ní požadovat, aby soudní
řízení vedla s vědomím existence nákladů řízení. Z těchto důvodů soud odmítl přiznat žalobkyni
osvobození od soudních poplatků.
[4] Proti usnesení městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou
kasační stížnost. Stěžovatelka tvrdí, že usnesení soudu je nezákonné. Městský soud
ji tak prý trestá za stížnost na průtahy, kterou předtím podala. Navíc je jeho rozhodnutí v rozporu
s judikaturou NSS (sp. zn. 1 As 54/2010). Pozastavuje se nad tím, že soud vydal rozhodnutí
o nepřiznání osvobození od soudních poplatků 14 měsíců poté, co stěžovatelka podala žalobu
a návrh na osvobození od soudních poplatků. Odůvodnění jen „opisuje“ negativní a paušalizující
tvrzení o stěžovatelce a jejím údajně „nemravném“ jednání. Stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením
městského soudu, podle něhož případné vadné jednání žalovaného bude zohledněno v budoucím
rozhodnutí soudu, a to tak, že jeho důsledkem bude uložení povinnosti žalovanému
kompenzovat stěžovatelce zaplacený soudní poplatek. Soud prý ví, že náklady řízení nepřizná
podle §60 odst. 7 s. ř. s. Napadené rozhodnutí obsahuje jen souhrn invektiv vůči stěžovatelce.
Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že by své informační právo „nadužívala“. Každý občan totiž
může své právo realizovat neomezeně. V tomto smyslu namítá i protiústavnost závěrů
obsažených v rozhodnutích NSS ze dne 18. 4. 2012, čj. 6 Aps 5/2012 – 10, resp. ze dne
26. 10. 2011, čj. 7 As 101/2011 – 66. Proto stěžovatelka navrhla, aby soud zrušil rozhodnutí
městského soudu a předtím přiznal její kasační stížnosti odkladný účinek. Současně navrhuje,
aby soud podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení §36 odst. 3 s. ř. s., a to v té části, která
zdůrazňuje výjimečnost osvobození od soudních poplatků.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[6] Nejvyšší správní soud předně zdůrazňuje, že si je vědom toho, že otázka, zda je proti
rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí žádosti o osvobození účastníka od soudních poplatků
přípustná kasační stížnost, byla usnesením ze dne 22. 11. 2012, čj. 3 As 125/2012 – 12,
předložena rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Důvodem pro předložení věci
rozšířenému senátu byla údajná existence rozdílných právních názorů na tuto otázku zaujatá
různými senáty Nejvyššího správního soudu. Za těchto okolností musel soud vážit, zda není
na místě přerušit řízení o kasační stížnosti na základě §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. Přitom dospěl
k názoru, že judikatura ohledně přípustnosti této kasační stížnosti je jednotná, neexistuje
judikatorní rozkol. Třetí senát, který tuto otázku předložil k řešení rozšířenému senátu, poukázal
na usnesení ze dne 23. 2. 2007, čj. 8 As 25/2006 – 144. V daném případě však nebylo předmětem
přezkumu rozhodnutí o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků, nýbrž rozhodnutí
krajského soudu o vrácení zaplaceného soudního poplatku.
[7] Soud nikterak nezpochybňuje oprávnění třetího senátu předložit rozšířenému senátu
otázku přípustnosti kasační stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o osvobození
od soudních poplatků. Důvodem pro tento postup však nemůže být údajná existence rozporné
judikatury, ale snaha změnit dosavadní jednotnou a ustálenou rozhodovací činnost Nejvyššího
správního soudu. Ostatně třetí senát vedle toho, že poukázal na rozpornost judikatury, se vyslovil
pro zaujetí právního názoru, že kasační stížnost není přípustná (jde tedy o snahu změnit
dosavadní jednotnou judikaturu). Vzhledem k tomu, že se senát rozhodující v nyní projednávané
věci ztotožňuje se stávající konzistentní judikaturou ve věci přípustnosti kasační stížnosti,
neshledal důvod pro přerušení řízení.
[8] Soud tak v duchu dosavadní judikatury dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná.
Není však důvodná.
[9] Podstatou kasační stížnosti stěžovatelky je polemika s ústavností závěrů judikatury
Nejvyššího správního soudu, započaté rozsudkem ze dne 26. 10. 2011, čj. 7 As 101/2011 – 66,
č. 2601/2012 Sb. NSS [kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Podle právního názoru
uvedeného v cit. judikátu i když účastník je nemajetný, takže by zásadně bylo namístě přiznat
mu osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.), může mu soud výjimečně toto
dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporu či sporů, které účastník vede. O výše uvedený
případ se může jednat, vede-li účastník s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících
se poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, které často
pokračují jako spory soudní, a přitom nejde o spory mající vztah k podstatným okolnostem
účastníkovy životní sféry (netýkají se, a to ani nepřímo, účastníkova majetku, životních podmínek
či jiných podobných záležitostí, nýbrž jde o spory vyvolané účastníkovým zájmem o veřejné
záležitosti a fungování veřejných institucí).
[10] Právě uvedený právní názor je dnes již součástí ustálené judikatury NSS
(srov. např. rozsudky ze dne 6. 6. 2012, čj. 2 Ans 6/2012 – 12, ze dne 22. 10. 2012,
čj. 2 As 101/2012 – 10, ze dne 20. 12. 2012, čj. 4 As 74/2012 – 26, ze dne 22. 2. 2012,
čj. 6 As 6/2012 – 14, ze dne 27. 6. 2012, čj. 9 Ans 7/2012 – 56, a mnohé další). Ani právě
rozhodující senát neshledává žádné důvody, aby se od této judikatury odchýlil. Právě naopak.
[11] V daném případě nemohl zdejší soud pominout okolnost, která mu je známa z jeho
vlastní úřední činnosti, a sice že stěžovatelka v současné době vede s různými správními orgány,
mimo jiné právě se žalovaným, řadu podobných sporů, často se týkajících zákona o svobodném
přístupu k informacím. Jen samotný Nejvyšší správní soud eviduje od roku 2006 více než jedno
sto třicet věcí, v nichž je stěžovatelka jako fyzická osoba účastníkem. Soud do tohoto
nezapočítává další spory, které vede odborová organizace, za níž jedná rovněž stěžovatelka.
V takovém případě je z hlediska posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků na místě
zkoumat, zda stěžovatelka, i kdyby snad u ní jinak objektivně byly dány důvody pro úplné
osvobození od soudních poplatků, dobrodiní osvobození od soudních poplatků nezneužívá
k volnému a nijak neomezenému vedení soudních sporů. Pokud by tomu tak bylo,
byl by dán zvlášť závažný důvod, pro který by bylo spravedlivé a legitimní osvobození
od soudních poplatků stěžovatelce odepřít.
[12] Je pravdou, že četnost sporů sama o sobě ještě nemusí vypovídat o samoúčelnosti
stěžovatelčiných podání. Ve spojení s dalšími okolnostmi týkajícími se dané věci však může
být relevantním ukazatelem svědčícím v její neprospěch (srov. k tomu stěžovatelkou samotnou
citovaný rozsudek NSS ze dne 12. 8. 2010, čj. 1 As 54/2010 – 29). Takovou další okolností
v případě stěžovatelky je její specifický procesní postup, ze kterého se jeví, že jí ve skutečnosti
nejde o rychlé a efektivní meritorní vyřešení nebo přezkoumání věci, ale právě a jen o samotné
vedení předmětného řízení či snad o „dohled“ nad činností orgánů veřejné moci, které v jejích
věcech rozhodují. Například v právě projednávané věci je tak fakticky předmětem sporu sporná
úhrada 110 Kč za vyhledání informace.
[13] Spor vyvolaný stěžovatelkou není takové povahy, aby měl vztah k podstatným
okolnostem její životní sféry. Netýká se, a to ani nepřímo, stěžovatelčina majetku, životních
podmínek či jiných podobných záležitostí. Samozřejmě i takové spory, jako je právě spor v této
věci, má stěžovatelka plné právo vést, dává-li jí objektivní právo procesní možnosti tak činit,
a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není ostatně vůbec vyloučeno (aniž by tuto
otázku nyní soud vůbec posuzoval), že v meritu může uspět. Obecně však neexistuje žádný
důvod, aby náklady na vedení takových sporů, které je zásadně povinen hradit každý žalobce,
za stěžovatelku pravidelně nesl stát formou osvobozování od soudních poplatků (srov. k tomu
shora cit. rozsudek čj. 7 As 101/2011 - 66). Nemajetnost nemůže být bez dalšího důvodem,
aby se nemajetná osoba mohla volně a bez jakýchkoliv omezení realizovat v podávání četných
podání k soudu.
[14] Zdejší soud proto souhlasí s městským soudem, že i kdyby snad majetkové poměry
stěžovatelky svědčily tomu, že jsou dány zvlášť závažné důvody pro plné osvobození
od soudních poplatků, mnohost sporů vedených stěžovatelkou a jejich charakter, včetně právě
posuzované věci, představuje vážný důvod pro nepřiznání osvobození. „Osvobození od soudních
poplatků nemá být institutem umožňujícím nemajetným osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž
zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly (neboť
jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně“
(viz cit. rozsudek čj. 7 As 101/2011 – 66).
[15] Městský soud ani Nejvyšší správní soud stěžovatelce nebrání v uplatňování jejího práva
podat žalobu i ve věcech, které se nedotýkají její životní sféry. Pokud se ovšem stěžovatelka
rozhodla vést tak velké množství sporů se správními orgány, je naprosto na místě, aby se rovněž
sama podílela na nákladech, které tím v justičním aparátu vyvolává. Ostatně soudní poplatek
za žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve výši 2.000 Kč představuje
jen zanedbatelnou část nákladů, které v drtivé většině beztak nese stát.
[16] Spekulace stěžovatelky, že snad městský soud má v úmyslu nepřiznat jí náhradu nákladů
řízení ani v případě, že by v řízení samotném uspěla, není na místě. Judikatura shora obsažně
rozebíraná se týká jen a pouze beneficia osvobození od soudních poplatků. Tato judikatura proto
nedopadá a dopadat nemůže na účastníka, který sice uplatňuje desítky žalob, ovšem v těchto
žalobách uspěje. V takovémto případě má samozřejmě v zásadě plné právo na náhradu nákladů
řízení, ledaže by soud nalezl důvody zvláštního zřetele hodné, proč náklady řízení úspěšnému
žalobci nepřiznat.
[17] Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný důvod k předložení věci Ústavnímu soudu
podle čl. 95 odst. 2 Ústavy za účelem posouzení ústavnosti §36 odst. 3 s. ř. s. Jak říká
ve své početné judikatuře samotný Ústavní soud, soudní poplatky představují příspěvek
na činnost soudů. Zároveň plní regulační funkci, neboť „napomáhají bránit nesmyslnému
a šikanóznímu zahajování soudního řízení.“ Nepřiměřeně tvrdý dopad zákona, který by v některých
případech mohl nastat, je zmírňován institutem osvobození od soudních poplatků, jenž
zohledňuje poměry účastníka řízení a důvody obecného zájmu pro zproštění od poplatkové
povinnosti: „ustanovení právních předpisů, upravujících osvobození od soudních poplatků, je proto třeba
vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy tak, aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných
případech upíráno právo na přístup k soudu a současně, aby zneužíváním práva na osvobození od soudních
poplatků nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů. Uvedený výklad je ze strany soudů aplikován především
v případě rozhodování o individuálním osvobození od soudních poplatků, kde přiznání práva na osvobození
od soudního poplatku je dáno konkrétními okolnostmi projednávané věci“ [nález ze dne 17. 5. 2011
sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489), bod 16].
[18] Stěžovatelka konečně uvádí, že městský soud prý pojal své rozhodnutí jako sankci
za uplatnění stížnosti na průtahy v řízení ve věci. Protože k tomu neuvádí žádné další konkrétní
argumenty, nemohl se zdejší soud touto námitkou, která by jinak byla pravděpodobně
podřaditelná pod §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., blíže zabývat.
[19] Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Neshledal přitom žádnou vadu, k níž by byl povinen
přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[20] Na závěr soud podotýká, že vzhledem ke specifické povaze napadeného usnesení netrval
na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost (viz k tomu detailně rozsudek NSS ze dne
24. 10. 2007, čj. 1 Afs 65/2007 – 37). Protože soud rozhodl bezodkladně o samotné kasační
stížnosti, nerozhodoval již ani o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[21] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud na základě §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu