ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.7.2013:32
sp. zn. 1 As 7/2013 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: N. S.,
zastoupená Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno,
proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, 130 51 Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 10. 2012, č. j. CPR-3049/ČJ-
2011-9CPR-V237, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 7. 1. 2013, č. j. 10 A 109/2012 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 2. 2. 2011, č. j. CPBR -6002/ČJ-201-0665PE-SV, Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, Odbor cizinecké policie, Oddělení
pobytových agend Jihlava, uložila žalobkyni v prvém výroku správní vyhoštění podle §119
odst. 1 písm. c) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“).
Dále rozhodla, že doba, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území České republiky,
se stanoví na 3 roky a že tato doba je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí (výrok II.).
Třetím výrokem byla podle §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování
z území České republiky do 15 dnů ode dne vykonatelnosti rozhodnutí. K odvolání žalobkyně
žalovaná rozhodnutím ze dne 22. 10. 2012, č. j. CPR-3049/ČJ-2011-9CPR-V237, změnila část
napadeného rozhodnutí tak, že počátek doby, po kterou nelze cizinc e umožnit vstup na území,
stanovila v souladu s §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy žalobkyně pozbude
oprávnění k pobytu na území České republiky. Dále určila, že doba k vycestování z území České
republiky je 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Ve zbylé části žalovaná odvoláním
napadené rozhodnutí potvrdila.
[2] Žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalované žalobou podanou u Krajského soudu
v Českých Budějovicích; ten rozsudkem ze dne 7. 1. 2013, č. j. 10 A 109/2012 - 18, žalobu zamítl.
Nepřisvědčil námitce žalobkyně o vzájemném rozporu výroků napadeného rozhodnutí. Krajský
soud odkázal na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu,
č. j. 1 As 106/2010 - 83, a konstatoval, že správní orgán stanovením lhůty pro vycestování
a jejího počátku nevyloučil odkladný účinek žaloby. Žalobkyně podala správní žalobu, proto byla
ze zákona odložena vykonatelnost správního rozhodnutí. Na základě §101 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů mohl správní orgán v případě
potřeby dodatečně stanovit lhůtu pro vycestování z území.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu včas podanou
kasační stížností. Zopakovala svou argumentaci uplatněnou ve správní žalobě, že výrok
o stanovení doby k vycestování z území a výrok o běhu doby, po kterou nelze cizinci umožnit
vstup na území, obsažený v rozhodnutí žalovaného trpí vnitřním rozporem. Podle předmětného
rozhodnutí, které nabylo právní moci 24. 10. 2012, měla stěžovatelka povinnost vycestovat
z tuzemska do 15 dnů od 24. 10. 2012, tj. do 8. 11. 2012. Proti rozhodnutí žalovaného však
podala správní žalobu, která měla dle §172 odst. 3 zákona o po bytu cizinců odkladný účinek
na vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění. Vzhledem k tomu, že pouze vykonatelné
rozhodnutí o správním vyhoštění podle §62 odst. 1 zákona vede k zániku platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu, nastala vykonatelnost předmětného rozhodnutí až dne 14. 1. 2013,
kdy byl zástupci žalobkyně doručen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích.
K tomuto datu započala běžet doba, po niž nelze stěžovatelce umožnit vstup na území České
republiky, ovšem povinnost opustit Českou republiku vznikla stěžovatelce již 8. 11. 2012.
[4] Podle stěžovatelky vede argumentace zaujatá žalovaným i krajským soudem k porušení
jejích práv, neboť doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území České republiky, by byla delší
než doba 3 let stanovená v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Stěžovatelka by musela
vycestovat z tuzemska dříve, než se rozhodnutí o správním vyhoštění stane vykonatelným,
nicméně teprve v důsledku vykonatelnosti rozhodnutí by došlo k zániku platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu.
[5] Dalším negativním důsledkem napadeného rozhodnutí bylo zahájení řízení o správním
vyhoštění stěžovatelky 28. 2. 2013 z důvodu, že od 14. 1. 2013 maří výkon žalobou napadeného
rozhodnutí. Žalovaná totiž dovozuje, že se stěžovatelka ode dne skončení řízení před krajským
soudem zdržuje na území České republiky neoprávněně (bez platného víza) a maří výkon
rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 22. 10. 2012. Následně dne 11. 3. 2013 bylo stěžovatelce
uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců.
S ohledem na formulaci výroků žalobou napadeného rozhodnutí ovšem stěžovatelka prakticky
neměla možnost opustit území České republiky v den, kdy se rozhodnutí o správním vyhoštění
stalo vykonatelným; rozsudek krajského soudu byl navíc doručen pouze zástupci s těžovatelky,
nikoliv přímo jí. Od 15. 3. 2013 tak stěžovatelka pobývá v tuzemsku nelegálně bez možnosti
vycestovat z území České republiky v nově stanovené lhůtě, byť na tuto možnost v nově
vedeném řízení o správním vyhoštění upozorňovala a odvolávala se na možnost aplikace
ustanovení §101 správního řádu, jak ve svém rozsudku poznamenal krajský soud.
[6] Stěžovatelka uzavřela, že výroky obsažené v žalobou napadeném rozhodnutí trpí
vzájemným rozporem, v jehož důsledku byla nucena vycestovat z území České republiky dříve
a tím pádem i vykonávat správní vyhoštění dříve, než počala běžet doba, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území České republiky.
[7] S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Vyjádření žalované ke kasační stížnosti nebylo podáno.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3, 4 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ s. ř. s.“)].
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžejní námitkou obsaženou v kasační stížnosti je názor stěžovatelky, že výroky
napadeného rozhodnutí žalovaného ukládající lhůtu k vycestování do 15 dnů od právní moci
rozhodnutí a vážící dobu, po kterou nelze umožnit stěžovatelce vstup na území České republiky,
na pozbytí oprávnění k pobytu jsou vnitřně rozporné. Stěžovatelka sice v kasační stížnosti
své námitky nepodřadila pod důvody popsané v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., z obsahu kasační
stížnosti je však zřejmé, že namítá důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[12] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 11. 7. 2012, č. j. 1 As 78/2012 - 35, týkajícím
se stěžovatelky, podrobně popsal, že povinnou náležitostí správních rozhodnutí podle §68
správního řádu je výroková část, odůvodnění a poučení účastníků. Za nesrozumitelné
je pak nutno podle konstantní judikatury považovat zejména rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně
rozporný, u něhož existuje rozpor mezi výrokem a jeho odůvodněním apod. (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005, č. j. 3 Ads 21/2004 - 55; všechna citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná na www.nssoud.cz). Rozhodnutí žalovaného
by tedy bylo vnitřně rozporné, pokud by si jednotlivé body jeho výrokové části – stanovení doby
pro vycestování z území a stanovení doby zákazu pobytu – odporovaly a nebylo by možné
usuzovat, že tyto dva výroky vedle sebe samostatně obstojí.
[13] Podle prvého odstavce ustanovení §118 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném
od 1. 1. 2012 do současnosti, se správním vyhoštěním rozumí ukončení pobytu cizince na území, které
je spojeno se stanovením doby k vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území
členských států Evropské unie. Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské
unie, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. V odůvodněných případech lze rozhodnutím
stanovit hraniční přechod pro vycestování z území. Třetí odstavec §118 zákona o pobytu cizinců
pak uvádí, že doba k vycestování z území se stanoví v rozmezí 7 až 60 dnů. Je -li rozhodnutí o správním
vyhoštění vydáno podle §119 odst. 1 písm. a), je policie oprávněna stanovit dobu k vycestování z území kratší
než 7 dní. Pokud by podle rozhodnutí o správním vyhoštění měla doba k vycestování z území začít běžet v době
trvání zajištění cizince, začíná tato doba běžet ode dne ukončení zajištění. Pokud v průběhu doby k vycestování
z území je cizinec zajištěn, běh této doby se zajištěním přerušuje .
[14] Správní vyhoštění je svým obsahem rozhodnutím nikoli sankční povahy, ale správním
rozhodnutím, které obsahově vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec na území
státu nezdržoval. Uvedený zákaz pobytu není sankcí, resp. trestem uloženým v trestním řízení,
ale správním opatřením omezujícím cizince ve svobodě jeho volného pohybu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 5 Azs 94/2005 - 52, publikovaný
pod č. 1164/2007 Sb. NSS).
[15] V rozhodnutí o správním vyhoštění správní orgán podle §118 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců stanoví dvě lhůty (doby): jednak dobu k dobrovolnému vycestování z území a jednak
dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území.
[16] Podstatou lhůty pro vycestování z území je přimět cizince, aby v určité době dobrovolně
opustil území. Délka této lhůty se podle §118 odst. 3 zákona o pobytu zpravidla pohybuje
v rozmezí 7 až 60 dnů a je stanovena s přihlédnutím k okolnostem řešeného případu. Obdobnou
úpravu obsahuje i čl. 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných
normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních
příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“). Smyslem stanovení této lhůty je přimět
cizince k samovolnému opuštění území členských států Evropské unie, aniž by k tomu musel
být státními orgány donucován.
[17] Oproti tomu doba zákazu vstupu na území členských států Evropské unie (tzv. re-entry
ban) podle §119 zákona o pobytu cizinců s ohledem na závažnost narušení veřejného pořádku
cizincem a skutkové okolnosti konkrétního případu vyjadřuje dobu, po niž je cizinci znemožněn
zpětný návrat na území členských států Evropské unie s ohledem na jednání cizince, kterého
se v minulosti dopustil a jeho nebezpečnost pro společnost. V souladu s čl. 11 odst. 2 návratové
směrnice by délka doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, měla být stanovena
po řádném uvážení všech významných okolností jednotlivého případu a v zásadě by neměla
překročit pět let. Pětiletá doba zákazu vstupu by mohla být překročena, představuje-li dotčený
státní příslušník třetí země vážné ohrožení veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo národní
bezpečnosti. Doba zákazu vstupu tak představuje časový úsek, v němž se cizinec nesmí na území
členských států Evropské unie vrátit v důsledku uloženého správního opatření. V této souvislosti
je nutné doplnit, že podle čl. 11 návratové směrnice nemusí být rozhodnutí o správním vyhoštění
automaticky spojeno se stanovením doby zákazu pobytu (srov. Čižinský, P. a kolektiv. Cizinecké
právo. Praha: Linde, 2012. s. 203). Zákonodárce sice v zákoně o pobytu cizinců takovou možnost
výslovně nepřipustil (§118 odst. 1 zákona počítá s tím, že správní orgán v rozhodnutí o správním
vyhoštění stanoví jako dobu pro vycestování z území tak dobu zákazu pobytu), nicméně i tato
skutečnost svědčí o samostatnosti a oddělitelnosti výroků o stanovení doby pro vycestování
z území a doby zákazu pobytu.
[18] Na základě §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je pak správní orgán podle usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2012, č. j. 1 As 106/2010 - 83,
publikovaného pod č. 2586/2012 Sb. NSS, „oprávněn ve svém rozhodnutí stanovit ve výrokové části
rozhodnutí o správním vyhoštění počátek doby (materiálně lhůty), v níž je cizinec povinen vycestovat z území
(§118 odst. 1 věta první zákona o pobytu cizinců), a dále počátek doby zákazu vstupu na území (§118 odst. 1
věta první a druhá zákona o pobytu cizinců) .“ Ze zákona o pobytu cizinců nevyplývá, že by obě lhůty
na sebe musely navazovat či počínat běžet ve stejný okamžik. Zmíněné lhůty představují
dva odlišné právní instituty a každá slouží jinému účelu. Účelem stanovení lhůty k vycestování
z území je určení doby pro dobrovolné opuštění území cizincem, zatímco smyslem stanov ení
doby zákazu pobytu je stanovení lhůty, po niž cizinci nelze umožnit zpětné vstoupení na území
členských států s ohledem na jeho dřívější chování nebo jednání. L hůta k vycestování z území
a lhůta zákazu pobytu tak sledují odlišné cíle a jsou na sobě vzájemně nezávislé (srov. body [15]
až [17] shora). Nelze proto shledat vnitřní rozpor výroků rozhodnutí žalovaného v tom,
že počátek obou lhůt není vázán ke shodnému časovému okamžiku. Nutnost takového postupu
totiž ze zákona o pobytu cizinců nevyplývá. Tyto lhůty se vzájemně nepodmiňují, proto je možné
jejich počátky vázat k odlišným časovým okamžikům.
[19] Argumentaci stěžovatelky, že vnitřní rozpor citovaných výroků je dán tím, že v případě
opuštění území ve lhůtě pro vycestování stanovené do 15 dnů od právní moci rozhodnutí, bude
doba zákazu vstupu fakticky delší než doba tří let stanovená v rozhodnutí o vyhoštění, Nejvyšší
správní soud nepřisvědčil. Jak již bylo popsáno výše, obě doby (lhůta pro vycestování a zákaz
vstupu) jsou na sobě vzájemně nezávislé a mohou proto mít odlišný počátek. Navíc pokud
by stěžovatelka skutečně v době pro vycestování dobrovolně vycestovala, disponují správní
orgány prostředky, jak tuto skutečnost zohlednit a zrušit platnost rozhodnutí o správním
vyhoštění, resp. zkrátit dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území. P odle §122 odst. 5
písm. b) zákona o pobytu cizinců může policie na žádost cizince vydat nové rozhodnutí, kterým zruší
platnost rozhodnutí o správním vyhoštění, jestliže jde o cizince, který prokáže, že dobrovolně vycestoval z území
v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, a zrušení platnosti rozh odnutí o správním vyhoštění bude
přiměřené vzhledem k důvodům, pro které bylo vydáno. Možnost pozastavení či zrušení doby zákazu
pobytu zakotvená v zákoně o pobytu cizinců odpovídá požadavkům stanoveným v čl. 11 odst. 3
návratové směrnice.
[20] K běhu lhůty pro vycestování z území vázané na právní moc rozhodnutí žalovaného
Nejvyšší správní soud uvádí následující. Z ustanovení §172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
vyplývá, že žaloba proti rozhodnutí o vyhoštění cizince má odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí;
to neplatí, pokud byl cizinec vyhoštěn z důvodu ohrožení bezpečnosti státu . Podáním této žaloby se tedy
neodkládají veškeré právní účinky rozhodnutí, jak je tomu v případě přiznání odkladného účinku
žalobě soudem podle §73 s. ř. s., ale pouze vykonatelnost, tedy vynutitelnost rozhodnutí
o správním vyhoštění (srov. shora citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu č. j. 1 As 106/2010 - 83). Stěžovatelka má tedy pravdu v tom, že podání žaloby
ve správním soudnictví nezpůsobilo stavění lhůty pro vycestování z území, ale znamenalo pouze
zákaz exekuční proveditelnosti rozhodnutí o vyhoštění. Pobývala -li stěžovatelka na území
členských států Evropské unie po dobru řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
i po uplynutí lhůty k dobrovolnému vycestování, nemohla být proti ní žádná sankce související
s nuceným výkonem rozhodnutí o vyhoštění použita, neboť vykonatelnost rozhodnutí
o vyhoštění byla ze zákona odložena. Poté, co však bylo řízení o žalobě před Krajským soudem
v Českých Budějovicích ukončeno, ocitla se stěžovatelka na území bez oprávnění k pobytu a byla
nucena neprodleně vycestovat. Ostatně rizika těchto nepříjemných, až svízelných důsledků
si musela být vědoma již při podání žaloby. S ohledem na zákonem stanovenou maximální
šedesátidenní lhůtu k projednání a rozhodnutí ve věcech žalob proti rozhodnutí o správním
vyhoštění (§172 odst. 7 zákona o pobytu cizinců) stěžovatelka mohla předpokládat, v jakém
časovém horizontu soud pravděpodobně o žalobě rozhodne. Mohla si tedy v této době obstarat
potřebné záležitosti spojené s vycestováním pro případ, že by její žaloba úspěšná nebyla. Stejně
tak mohla stěžovatelka ve lhůtě stanovené žalovaným z území vycestovat a v případě úspěšnosti
podané žaloby se na území opět vrátit, byť si je Nejvyšší správní soud vědom nemalých obtíží
spojených s takovýmto postupem.
[21] Argumentaci stěžovatelky, že rozsudek krajského soudu nebyl doručen přímo jí, ale jejímu
zástupci, a ona tak nemohla vědět, kdy bylo řízení před krajským soudem ukončeno, si Nejvyšší
správní soud neosvojil. Je-li stěžovatelka v řízení zastoupena advokátem, lze předpokládat,
že bude svým zástupcem o průběhu řízení a o jeho ukončení neprodleně informována, zejména
v situaci, kdy právě ukončením řízení před správním soudem pozbývá stěžovatelka oprávnění
k pobytu na území. Ani pokud by zástupce stěžovatelky své klientce takové informace nesdělil,
nemohla by tato skutečnost ovlivnit závěr Nejvyššího správního soudu o nedůvodnosti námitky
vnitřní rozpornosti výroku rozhodnutí žalovaného.
[22] Nejvyšší správní soud doplňuje, že shora popsané nepříjemnosti spojené s uplynutím
lhůty pro dobrovolné vycestování z území v průběhu řízení o žalobě dle §65 s. ř. s. moh la
stěžovatelka aktivně řešit například žádostí o nové rozhodnutí (nové stanovení lhůty
k vycestování), jak správně uváděl žalovaný i krajský soud. Pokud by po nabytí právní moci
rozsudku krajského soudu, jímž bylo skončeno řízení o žalobě, nebylo vycestování stěžovatelky
z území možné, naskýtaly se stěžovatelce právní prostředky, jak povinnost k vycestování z území
odvrátit. Podle §120a odst. 2 zákona o pobytu cizinců mohla požádat správní orgán o vydání
nového rozhodnutí ve věci (na základě závazného sta noviska Ministerstva vnitra k možnosti
vycestování), v důsledku něhož by byla oprávněna pobývat na území na základě víza k pobytu
nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle §33 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Další
možností, jak oddálit nutné opuštění území, mohlo být v daném případě i podání žádosti
o udělení mezinárodní ochrany, neboť vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění nastává
až po pravomocném rozhodnutí o žádosti (§119 odst. 6 zákona). I v případě, že by taková žádost
podána nebyla, resp. správní orgány by žádosti stěžovatelky o vydání nového rozhodnutí
nevyhověly a neshledaly by důvody pro redefinování lhůty k vycestování z území, bylo
by na místě očekávat vstřícný postup správních orgá nů při řešení vzniklého pobytového statusu
stěžovatelky.
[23] V projednávaném případě nicméně stěžovatelka na povinnost opustit území po skončení
řízení o podané správní žalobě rezignovala. Podle jejích tvrzení obsažených v ka sační stížnosti
stěžovatelka setrvala na území České republiky i po vydání rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích a dne 28. 2. 2013 s ní bylo zahájeno nové řízení o správním vyhoštění. Pokud by její
tvrzení uváděná v kasační stížnosti byla pravdivá, bylo nové řízení o správním vyhoštění zahájeno
zhruba měsíc a půl poté, co stěžovatelka pozbyla oprávnění k pobytu. Byť stěžovatelka
dne 28. 1. 2013 podala kasační stížnost, nespojila ji s návrhem na přiznání odkladného účinku
a její důvody doplnila až na výzvu soudu dne 12. 3. 2013. Z těchto skutkových okolností
je zřejmé, že stěžovatelka plně nevyužila možností k ochraně svých práv v souvislosti s hrozícím
vyhoštěním, které jí český právní řád umožňuje. Nejvyšší správní soud tedy neshledal,
že by způsob stanovení doby k vycestování z území a doby, po kterou nelze cizinci umožnit
vstup na území, byl v případě stěžovatelky nezákonný a hrubě by zasahoval do jejich práv.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů nepřisvědčil námitce
nesprávného posouzení vnitřního rozporu jednotlivých výroků obsažených v rozhodnutí
žalovaného krajským soudem, proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty,
zamítl jako nedůvodnou.
[25] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu