ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.89.2010:152
sp. zn. 1 As 89/2010 - 152
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Ateliér pro životní
prostředí, o. s., se sídlem Ve svahu 531/1, Praha 4, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem,
advokátem se sídlem Ve svahu 531/1, Praha 4, proti žalovanému: Magistrát hlavního města
Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Obrana
životního prostředí, se sídlem Pražského 28, Praha 5, zastoupené JUDr. Petrem Kužvartem,
advokátem se sídlem Za Zelenou liškou 967/B, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 9. 10. 2007, č. j. MHMP-326608/07/OOP/V-618/R-134/Tr, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009, č. j. 9 Ca 417/2007 – 49,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009, č. j. 9 Ca 417/2007 – 49
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 10. 2007,
č. j. MHMP-326608/07/OOP/V-618/R-134/Tr se zrušuje a věc se vrací
žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9.600 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Odbor životního prostředí Úřadu městské části Praha 7 (dále též „úřad městské části“)
rozhodnutím ze dne 20. 11. 2006, povolil, podle §8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně
přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), pokácení v rozhodnutí
specifikovaných dřevin. Učinil tak na základě žádosti hlavního města Prahy, Dopravního podniku
hlavního města Prahy a.s., Pražské teplárenské a.s. a Povodí Vltavy s.p. (zastoupených společností
Inženýring dopravních staveb a.s.), podané dne 19. 4. 2006 a doplněné dne 18. 9. 2006,
a to z důvodu výstavby „Městského okruhu Myslbekova – Pelc-Tyrolka, stavby č. 0079 Špejchar
– Pelc-Tyrolka“. Uvedené rozhodnutí bylo žalovaným k odvolání žalobce zrušeno pro procesní
vady a vráceno k dalšímu řízení. Novým rozhodnutím ze dne 14. 6. 2007 úřad městské části
opětovně povolil kácení dřevin a keřových porostů na předmětných pozemcích. Odvolání
žalobce a osoby zúčastněné na řízení proti tomuto rozhodnutí již bylo žalovaným zamítnuto,
a to v záhlaví specifikovaným rozhodnutím ze dne 9. 10. 2007.
[2] Žalobu proti uvedenému rozhodnutí zamítl městský soud v záhlaví označeným rozsudkem
ze dne 9. 9. 2009. V odůvodnění tohoto rozsudku se zabýval rovněž namítanou podjatostí
pracovníků správních orgánů obou stupňů spočívající v tom, že hlavní město Praha bylo
žadatelem o povolení kácení dřevin a jeho úředníci, resp. závislí úředníci úřadu městské části,
o této žádosti rozhodovali. Soud v této souvislosti mimo jiné odkázal na judikaturu Nejvyššího
správního soudu představovanou rozsudkem ze dne 16. 12. 2004, č. j. 2 As 21/2004 – 67,
č. 503/2005 Sb. NSS (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na stránkách www.nssoud.cz).
[3] Rozsudek městského soudu napadl kasační stížností žalobce (dále též „stěžovatel“). První
senát Nejvyššího správního soudu dospěl při předběžné poradě o věci k právnímu názoru, který
byl odlišný od právního názoru vysloveného ve výše zmíněném rozsudku č. j. 2 As 21/2004 – 67,
respektive od právního názoru vysloveného v rozsudku zdejšího soudu ze dne 10. 10. 2007,
č. j. 2 As 29/2007 – 74, v němž NSS shledal správnou svou dosavadní judikaturu k dané právní
otázce podjatosti úředních osob taktéž ve vztahu k §14 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu (dále jen „správní řád z roku 2004“), přičemž z výše uvedeného rozsudku
zde vycházel a odkazoval na něj [v rozsudku č. j. 2 As 21/2004 – 67 řešil NSS otázku podjatosti
úředních osob ještě za působnosti zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)
(dále jen „správní řád z roku 1967)]. První senát proto usnesením ze dne 4. 5. 2011,
č. j. 1 As 89/2010 – 100, rozhodl o postoupení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního
soudu s následující otázkou:
„Rozhoduje-li orgán územního samosprávného celku, v němž jsou zařazeni jeho zaměstnanci, jako správní orgán
o věci v řízení, jehož účastníkem je tento územní samosprávný celek mající zájem na výsledku řízení, lze vyloučit
pochybnosti o nepodjatosti těchto zaměstnanců pro poměr k věci vylučující je ze všech úkonů v řízení,
při jejichž provádění by mohli výsledek řízení ovlivnit ve smyslu §14 odst. 1 správního řádu?“
[4] Rozšířený senát zodpověděl tuto otázku a rozhodl o vrácení věci k projednání a rozhodnutí
prvnímu senátu usnesením ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010 – 119.
[5] Nejvyšší správní soud dále podotýká, že obdobnou právní otázku za skutkově
srovnatelných okolností řešil žalovaný a městský soud i ve dvou dalších věcech, o nichž jsou před
Nejvyšším správním soudem vedena řízení pod sp. zn. 1 As 19/2010 a sp. zn. 1 As 68/2012.
Nejvyšší správní soud nicméně nepovažoval za vhodné spojovat tyto věci ke společnému
projednání, neboť ve věci sp. zn. 1 As 19/2010 vydal žalovaný napadené správní rozhodnutí
v řízení vedeném ještě podle správního řádu z roku 1967 a ve věci sp. zn. 1 As 68/2012 byla
žaloba městským soudem posouzena odlišně oproti nynější věci.
II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu
[6] Městský soud se předně zabýval žalobními námitkami týkajícími se podjatostí pracovníků
správních orgánů obou stupňů. Ve vztahu k námitce podjatosti pracovníků správního orgánu
prvního stupně uvedl, že tato byla žalobcem poprvé vznesena až v odvolání proti rozhodnutí
úřadu městské části ze dne 20. 11. 2006, a tak k ní nelze přihlížet, s ohledem na ustanovení
§14 odst. 2 věty druhé správního řádu z roku 2004. Soudu se uvedená námitka jevila účelovou,
ponechanou pro případ, že se řízení nevyvíjí podle jeho představ. Ve vztahu k namítané
podjatosti pracovníků žalovaného městský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního
soudu (rozsudek č. j. 2 As 21/2004 – 67) s tím, že přiléhavě dopadá na projednávanou věc.
Hlavní město Praha zde sice bylo účastníkem řízení, neboť spolu s dalšími subjekty požádalo
o povolení k pokácení dřevin. Zaměstnance žalovaného však vázaly povinnosti vyplývající
ze zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých
zákonů (povinnost jednat a rozhodovat nestranně atd.), a žalobce neuvedl v průběhu správního
řízení žádné skutečnosti, jež by svědčily tomu, že pracovníci žalovaného těmto povinnostem
nedostáli. K případu nuceného odchodu Ing. arch. K. soud nemohl přihlédnout, neboť se jedná
o nové tvrzení, uvedené žalobcem až u ústního jednání.
[7] Důvodnou neshledal městský soud ani námitku, že před vydáním napadeného rozhodnutí
o povolení kácení dřevin mělo být zpracováno stanovisko EIA [procesem podle zákona
č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících
zákonů (dále jen „zákona o posuzování vlivů na životní prostředí“)]. Dle městského soudu nelze
ze zákona o ochraně přírody a krajiny dovodit, že by podmínkou vydání rozhodnutí podle
§8 odst. 1 tohoto zákona byla existence stanoviska EIA. Stanovisko EIA není zahrnuto
ani v taxativním výčtu podkladů, které je podle §8 odst. 3 vyhlášky č. 395/1992 Sb. nutno
předložit k žádosti o pokácení dřevin. Navíc stanovisko EIA bude neopomenutelným podkladem
v řízení o stavebním povolení městského okruhu a vykonatelnost rozhodnutí správního orgánu
I. stupně byla výrokem tohoto rozhodnutí odložena až do právní moci stavebního povolení.
III. Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti a ve vyjádření žalovaného
[8] Stěžovatel ve vztahu k otázce podjatosti u pracovníků správního orgánu prvního stupně
namítl, že existují i takové případy podjatosti, kdy je podjatost natolik zjevná, že účastníci
legitimně očekávají postup podle §14 odst. 3 správního řádu i bez toho, že by sami museli
podjatost namítat, a že v případě, kdy úředník sám svou podjatost neoznámí, mohou toto
porušení §14 odst. 3 správního řádu namítat v odvolání. Ve vtahu k odmítnutí podjatosti
u pracovníků žalovaného stěžovatel uvedl, že městský soud pouze odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu a zopakoval floskuli o nutnosti prokazování dalších skutečností,
které by spočívaly v důvodné obavě z ovlivňování. Stěžovatel přitom podle svého tvrzení uváděl
konkrétní důvody prokazující oprávněnost jeho obavy z podjatého rozhodování, kterými se však
městský soud nezabýval; jeho rozsudek je tak nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[9] Právní úprava dle stěžovatele vylučuje úřední osoby z rozhodování na základě pochybností
o nepodjatosti, judikatura ji však dezinterpretuje a požaduje po účastnících řízení, aby namísto
odůvodněných obav dokazovali ovlivňování. Dle stěžovatele tak judikatura Nejvyššího správního
soudu, z níž městský soud vycházel, v podstatě deroguje právní úpravu k otázkám podjatosti,
čímž umožňuje prosazování stavebních záměrů měst či obcí (zde městský okruh) bez ohledu
na zákonné požadavky. K tomu, že městský soud odmítl přihlédnout k případu nuceného
odchodu Ing. arch. K., stěžovatel uvedl, že tajemníkovi magistrátu jsou známy skutečnosti
o případech, kdy byli neposlušní úředníci donucení k odchodu z úřadu, a tak ani tento případ
není skutečností, o které by rozhodující orgán nevěděl v době vydávání rozhodnutí (usnesení
tajemníka). Za nereálný dále označil požadavek uvedený zástupcem žalovaného při jednání před
soudem, který v reakci na tvrzení stěžovatele, že někteří úředníci v soukromých rozhovorech
přiznávají, že jednají pod tlakem, navrhl, aby tito byli slyšeni jako svědci. Dle stěžovatele jsou tito
úředníci „ovládnuti strachem“ a ani u soudu by nepřiznali, že jednají stranně ve prospěch svého
zaměstnavatele. Krom rizika ztráty zaměstnání by tím také přiznali, že při vedení správního řízení
vědomě porušili zákon.
[10] Stěžovatel dále namítl, že z napadeného rozsudku není zřejmé, proč by projednávaný záměr
stavby městského okruhu nebyl záměrem, který podléhá posouzení EIA. Městský soud
se dle stěžovatele dopustil nesprávného právního posouzení věci, jestliže dospěl k závěru,
že povolení ke kácení dřevin není rozhodnutím nezbytným k realizaci záměru (tj. rozhodnutím
majícím za podklad stanovisko EIA). Městský soud v rozsudku zdůrazňoval, že kácení dřevin
nenaplňuje znaky záměru či koncepce dle §3 písm. a) a b) zákona o posuzování vlivů na životní
prostředí, čímž přistoupil na „salámování záměru“ provedené žalovaným. K prospěchu
žalovaného zaměnil záměr (stavba městského okruhu) a jednu z činností vedoucích k jeho
realizaci (která byla povolena žalobou napadeným rozhodnutím). Není zřejmé, proč
by stanovisko EIA mělo být podkladem pro územní rozhodnutí, ale už ne pro rozhodnutí
o povolení kácení dřevin. Městský soud tento svůj závěr řádně neodůvodnil a jeho rozhodnutí
je v daném bodě nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[11] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti postavil za závěry vyvozené městským
soudem z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Dle žalovaného si lze jen těžko
představit, jaký by byl dopad do přenesené působnosti státní správy, pokud by se měl uplatnit
stěžovatelův výklad podjatosti úředníků. V mnoha případech by tak muselo docházet ke změně
místní příslušnosti a v řadě věcí by musel rozhodovat sousední věcně příslušný správní orgán.
Není přitom jasné, proč by jiný (sousední) správní orgán neměl být opět stěžovatelem podezírán
z podjatosti. I sousední obec má politické vedení, často se shodným politickým přesvědčením.
Bylo by tak jednoduché poukazovat na příbuznost politických cílů, nebo i cílů koncepčních
k rozvoji obcí a tedy i možnost rozhodovat v dohodnutém zájmu, či např. v zájmu vyhovět,
protože příště vyhoví druhá strana. Pominout nelze ani důvodnost rozhodování podle místní
příslušnosti, která mimo jiné také zajišťuje posuzování věci na základě znalosti místních
podmínek a potřeb. Stěžovatelem je tak de facto napadán celý stávající systém rozhodování
v přenesené působnosti státní správy.
[12] K námitkám ohledně stanoviska EIA žalovaný uvedl, že proces EIA je řízením
zahajovaným na základě oznámení o záměru a nelze jej tedy vyvolat z úřední povinnosti tím,
že se někomu nařídí, aby předložil svůj záměr, natož k řízení o povolení kácení podle zákona
o ochraně přírody a krajiny. Proces EIA je určen k posuzování naprosto jiných otázek
než je povolování kácení dřevin rostoucích mimo les, a to jak svým rozsahem, tak šíří
a specifičností podkladů, které nelze v řízení o povolení kácení vůbec zajistit, tím méně
požadovat od žadatele o povolení kácení. Účelem řízení o povolení kácení dřevin bylo posoudit,
zda dřeviny, o jejichž kácení je žádáno, jsou v kolizi s plánovanou stavbou, a pokud ano,
tak zda jejich pokácením nedojde k odstranění jinak nenahraditelných dřevin, nebo v takovém
rozsahu, který zásadním způsobem ovlivní poměry dané lokality, aniž by to bylo s ohledem
na deklarovaný důvod žádosti přijatelné a v náhradní výsadbě přiměřeně nahraditelné. Toto řízení
tak má jednoznačně vymezený předmět a nelze ho doplňovat prvky z řízení stavebního. Navíc,
rozhodnutí o povolení kácení je sice samostatným rozhodnutím, jeho vykonatelnost je však
obvykle vázána na vydání příslušného stavebního povolení, tak jak je tomu i v tomto případě.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[13] Kasační stížnosti je důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkami týkajícími se podjatosti pracovníků
správních orgánů rozhodujících ve věci. Přitom nejprve posoudil, zda napadený rozsudek není
ve vztahu k žalobním námitkám týkajícím se této otázky nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů (IV.A.1). Následně shrnul závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ohledně tzv. „systémového rizika podjatosti“ úředníků územního samosprávného celku
rozhodujícího ve věci, která se týká tohoto celku (IV.A.2). Tyto závěry poté aplikoval na nyní
posuzovanou věc (IV.A.3). Konečně také posoudil kasační námitky, podle nichž mělo být v této
věci jedním z podkladů rozhodnutí o kácení dřevin rovněž stanovisko EIA (IV.B).
IV.A.1 Posouzení, zda městský soud vypořádal přezkoumatelným způsobem žalobní námitky týkající
se podjatosti úředních osob
[15] Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku zejména v tom, že městský
soud vypořádal tvrzenou podjatost úředních osob žalovaného „nekonkrétně“, tj. „paušálním“
odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 21/2004 – 67. Stěžovatel namítá,
že uváděl konkrétní obavy ohledně jejich možného ovlivňování, jimiž se městský soud nezabýval.
[16] Jak Nejvyšší správní soud ověřil ze správního spisu, stěžovatel vznesl námitku podjatosti
úředníků správních orgánů obou stupňů ve svém odvolání proti rozhodnutí úřadu městské části
o povolení kácení dřevin. Odůvodnil ji odkazem na „závislost všech pracovníků úřadu městské části
na politickém vedení Prahy 7, které výstavbu městského okruhu výrazně prosazuje“. K tomu dodal,
že v úvahu je třeba vzít také nesamostatnost uvedené městské části vůči hlavnímu městu Praha,
které je stavebníkem. Z této skutečnosti dovozoval nezákonnost odvoláním napadeného
rozhodnutí „v samotném jeho základu“. Zároveň vznesl (z téhož důvodu) námitku podjatosti vůči
všem úředníkům odvolacího orgánu a požadoval, aby vůči němu nadřízený orgán určil jiný
správní orgán příslušný k vyřízení tohoto odvolání.
[17] Ze správního ani ze soudního spisu není patrné, že by stěžovatel tuto námitku někdy
v průběhu správního řízení blíže rozvedl. Rovněž v žalobě zůstaly jeho námitky na úrovni
obecných tvrzení o „výrazném prosazování“ výstavby pražského městského okruhu politickou
reprezentací Městské části Prahy 7 a Hlavního města Prahy a o kariérní a finanční závislost
dotčených úředníků na tomto politickém vedení. Pouze při jednání před městským soudem
poukázal na to, že někteří úředníci v soukromých hovorech poukazují na tlak, kterému čelí
v souvislosti s kariérní závislostí na vedení města, přičemž jako konkrétní příklad úřednice, která
byla takto „odejita“ z odboru územního řízení Magistrátu hl. m. Prahy, jmenoval Ing. arch. K.
Stěžovatelem uplatněná námitka podjatosti tak v zásadě vycházela z koncepce tzv. „systémové
podjatosti“ úředníků samosprávných celků (zastánci této koncepce argumentují, že na úředníky
územních samosprávných celků je třeba automaticky nahlížet jako na podjaté, rozhodují-li ve
věcech, na nichž může mít zájem územní samosprávný celek, jehož jsou zaměstnanci).
[18] Jestliže v reakci na takto obecně formulovanou námitku městský soud odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 21/2004 – 67 a dodal, že stěžovatel neuvedl v průběhu
správního řízení žádné konkrétní skutečnosti zpochybňující nestrannost jednotlivých úředních
osob žalovaného, pak zcela jistě nelze hovořit o tom, že by napadený rozsudek městského soudu
byl v daném bodě nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Rozsudkem č. j. 2 As 21/2004 – 67
totiž Nejvyšší správní soud odmítl koncepci „systémové“ podjatosti úředníků územních
samosprávných celků a byť tak učinil ve vztahu k dané otázce za působnosti správního řádu
z roku 1967, úprava podjatosti úředních osob obsažená ve správním řádu z roku 2004 se v zásadě
neliší. Jinou otázkou ovšem je, zda danou námitku městský soud posoudil věcně správně (k tomu
blíže viz níže).
IV.A.2 Závěry rozšířeného senátu NSS ohledně tzv. „systémového rizika podjatosti“ úředníků územních
samosprávných celků
[19] Městský soud při posouzení otázky podjatosti zaměstnanců žalovaného vycházel z výše
opakovaně zmiňovaného rozsudku č. j. 2 As 21/2004 – 67, v němž Nejvyšší správní soud uvedl,
že „v projednávané věci podala žádost o pokácení stromu obec a o této žádosti rozhodoval orgán obce, městský
úřad. Příslušnost tohoto orgánu vydat rozhodnutí o takové žádosti je založena ust. §76 odst. 1 písm. a) zákona
č. 114/1992 Sb., přičemž z ust. §75 odst. 2 téhož zákona vyplývá, že rozhoduje-li obecní (městský) úřad
jako orgán ochrany přírody, vykonává tím na tomto úseku státní správu. Obecní úřad tedy jako orgán obce,
jakožto jednotky územní samosprávy, vykonává působnost v oblasti státní správy, která na něj byla v souladu
s uvedeným zákonem, a tedy postupem aprobovaným čl. 105 Ústavy České republiky, přenesena. Orgány obce
jsou přitom povolány k výkonu státní správy v celé řadě dalších oblastí, např. ve věcech stavebního řízení,
živnostenského podnikání, požární ochrany apod. V mnoha případech přitom i v těchto oblastech může nastat
a běžně nastává situace, kdy účastníkem správního řízení vedeného orgánem obce je obec sama. Zákonodárce
přistoupil k takovému zákonnému a přitom ústavně konformnímu řešení, které připouští, aby v kterémkoliv
stupni správního řízení o právu nebo povinnosti územně samosprávné jednotky na konkrétním úseku státní správy
rozhodoval orgán tohoto územněsprávního celku. Pracovník takového orgánu v daném řízení nevystupuje prvotně
jako zaměstnanec, nýbrž jako úředník územně samosprávného celku, mezi jehož základní povinnosti podle
zákona č. 312/2002 Sb. patří mj. dodržovat ústavní pořádek, právní předpisy vztahující se k práci
jím vykonávané, hájit při výkonu správních činností veřejný zákon, jednat a rozhodovat nestranně bez ohledu
na své přesvědčení a zdržet se při výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování [§16
odst. 1 písm. a), b), c) a f) cit. zákona]. Tyto povinnosti pak má úředník i při výkonu státní správy, která byla
na orgán samosprávy zákonem přenesena (§2 odst. 3 cit. zákona). Skutečnost, že zákon uvedené povinnosti
úředníků územních samosprávných celků takto explicitně vypočítává, je podle Nejvyššího správního soudu třeba
vnímat právě i v souvislosti s tím, že tito úředníci jsou v mnoha případech povoláni k rozhodování o věcech
týkajících se obce či kraje, tedy de facto jejich zaměstnavatelů. Nejvyšší správní soud je tak přesvědčen, že pouze
tato situace, která je zákonem výslovně připuštěna, předpokládána a vyžadována, nemůže být bez dalšího
důvodem podjatosti pracovníka orgánu územně samosprávného celku, a to i přes pracovní či jiný obdobný vztah
k takovému celku jakožto účastníkovi řízení či z toho plynoucí jistou finanční závislost. Aby pochybnosti
o podjatosti konkrétního úředníka byly v takových případech dány, musela by přistoupit ještě další skutečnost,
např. důvodná obava z ovlivňování úředníka ze strany jeho zaměstnavatele v konkrétním případě.“
[20] Chybnost úvahy o podjatosti pracovníků orgánu obce spočívala podle citovaného rozsudku
Nejvyššího správního soudu rovněž v tom, že „v případě jejího uznání by došlo k vyloučení všech
pracovníků správního orgánu, tedy de facto vyloučení celého správního orgánu, což však správní řád ve svém
ust. §9 nepřipouští. Správní řád ani zákon č. 114/1992 Sb., který je ke správnímu řádu ve vztahu speciálního
právního předpisu, nepočítají s možností přenést působnost rozhodnout v konkrétní věci na jiný správní orgán,
ani s možností, že by si orgán instančně nadřízený působnost k rozhodnutí ve věci atrahoval. Takovou úpravu
ostatně neobsahují ani zákon č. 128/2000 Sb. a zákon č. 129/2000 Sb. Uvedené předpisy naopak obsahují
ustanovení, jež mají zajistit jednotný výkon přenesené státní správy orgány územních samosprávných celků
prostřednictvím institutu dozoru nad výkonem přenesené působnosti, za jejichž použití by bylo možno eliminovat
případné excesy spočívající v „nadržování“ vlastní obci či kraji (srov. §126 zákona č. 128/2000 Sb. a §81
odst. 2 zákona č. 129/2000 Sb.).“
[21] Nejvyšší správní soud tedy v uvedeném rozsudku v zásadě dovodil, že vztah zaměstnance
obce (kraje) k jeho zaměstnavateli nemá sám o sobě takovou povahu, že by vyvolával pochyby
o jeho podjatosti při rozhodování ve správním řízení ve věcech, na nichž má daný územní
samosprávný celek zájem. K tomu, aby pochybnosti o podjatosti konkrétního úředníka
v takových případech byly dány, požadoval existenci dalších skutečností. Nejvyšší správní soud
následně tyto závěry vztáhnul i na úpravu podjatosti obsaženou ve správním řádu z roku 2004.
Ostatně jádro předmětné právní otázky je jak v případě správního řádu z roku 1967,
tak správního řádu z roku 2004 totožné, jakkoli se procesní úpravy podjatosti i přesné dikce
hmotněprávních ustanovení definujících podjatost v obou zákonech do jisté míry liší
(viz usnesení NSS č. j. 1 As 89/2010 – 119, body [31 ] a [35 ]).
[22] Městský soud posoudil žalobu v souladu s tímto právním názorem. V nynější věci
rozhodující senát Nejvyššího správního soudu ovšem s tímto právním názorem nesouhlasil,
a tak inicioval řízení před rozšířeným senátem zdejšího soudu, v němž jej zpochybnil (blíže
viz usnesení NSS č. j. 1 As 89/2010 – 100).
[23] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v tomto řízení rozhodl usnesením
č. j. 1 As 89/2010 – 119, v němž sice na jednu stranu odmítl „přísné pojetí systémové podjatosti“
(zastávané prvním senátem), avšak zároveň poměrně významně modifikoval závěry plynoucí
z dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu k dané otázce.
[24] Rozšířený senát tak sice na jedné straně dospěl k závěru, že „v případech, kdy rozhoduje
úředník územního samosprávného celku ve věci, která se přímo nebo nepřímo týká tohoto celku, není a priori
vyloučen z rozhodování pro svoji 'systémovou podjatost'“, zároveň však uvedl, že je u něho dáno
„systémové riziko podjatosti“, kvůli němuž je třeba otázku jeho případné podjatosti „posuzovat
se zvýšenou opatrností oproti věcem, které se zájmů územního samosprávného celku nijak nedotýkají.“ Důvod
pochyb o nepodjatosti takového úředníka je tak dán tehdy, „je-li z povahy věci či jiných okolností patrné
podezření, že v důsledku tohoto zaměstnaneckého poměru by mohl být jeho postoj k věci ovlivněn i jinými
než zákonnými hledisky.“ K pochybám o nepodjatosti přitom podle rozšířeného senátu postačí
i „poměrně nízká míra podezření“, neboť „existence 'systémového rizika podjatosti' je sama o sobě
signálem ke zvýšené opatrnosti a 'podezřívavosti' při posuzování důvodů pro vyloučení úřední osoby z úkonů
v řízení.“ Důvody k uvedenému podezření mohou představovat „takové skutečnosti, které naznačují,
že zde existuje někdo, kdo má zájem na určitém výsledku řízení, v němž se má rozhodovat, a přitom má či může
mít schopnost působit na příslušnou úřední osobu prostřednictvím jejího zaměstnaneckého vztahu k územnímu
samosprávnému celku“ (viz body [62] až [63] cit. usnesení Nejvyššího správního soudu).
[25] Skutečnostmi zakládajícími pochybnosti o nepodjatosti úředníka územního
samosprávného celku pak „mohou být například jevy v politické či mediální sféře, jež předcházejí příslušnému
správnímu řízení či je doprovázejí a naznačují zvýšený zájem o výsledek řízení ze strany osob schopných ovlivnit
jednání územního samosprávného celku jako zaměstnavatele úřední osoby. Příkladem může být zájem politických
činitelů či jiných v rámci daného územního samosprávného celku vlivných osob (např. zákulisních aktérů místní
politiky či podnikatelských subjektů) na určitém výsledku řízení (např. na tom, aby určitá stavba, činnost apod.
byla povolena, anebo naopak nepovolena); takový zájem lze vysledovat například z různých mediálních vyjádření,
předvolebních slibů, konkrétních investičních či jiných obchodních počinů, předchozích snah nasměrovat určité
související rozhodovací procesy určitým způsobem apod.“ Za určitých okolností však uvedenou skutečností
může být už jen „samotná povaha a podstata rozhodované věci, její kontroverznost či politický význam
a s tím spojené zájmy.“ Zjevně a bez dalšího uvedenými skutečnostmi budou „podezření z nátlaku
či snahy přímo ovlivnit rozhodování příslušné úřední osoby prostřednictvím jejího zaměstnaneckého vztahu“
(bod [63] uvedeného usnesení).
[26] Oproti tomu „signálem nadkritické míry „systémového rizika podjatosti“ zpravidla nebude samotný
fakt, že rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku bude mít dopad na tento celek. Proto např. nebude
zpravidla důvodem k pochybám o nepodjatosti úředníka územního samosprávného celku samotná skutečnost,
že jím vydané stavební povolení se dotkne majetkových či jiných zájmů obce, v níž bude stavba uskutečněna
(typicky tím, že stavba bude zbudována na pozemku obce či na pozemku s obecními pozemky sousedícím),
půjde-li o běžné, obecně vzato nekontroverzní a v měřítkách daného územního celku ve své podstatě nevýznamné
dotčení“ (bod [64] citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu).
[27] Jakkoliv tedy rozšířený senát Nejvyššího správního soudu odmítl pojetí, v němž by byli
úředníci územního samosprávného celku automaticky vyloučeni z projednávání a rozhodování
ve věcech, které mají dopady na tento celek, přesto je zřejmé, že jeho rozhodnutí představuje
nemalý posun oproti pozici, kterou zdejší soud zaujal v rozsudku č. j. 2 As 21/2004 – 67.
To je patrné zejména z pasáže citovaného usnesení, v níž rozšířený senát kritizuje neduhy
současného českého modelu územní veřejné správy a zdůrazňuje nutnost promítnout povědomí
o jejich existenci do rozhodování o podjatosti úředníků obcí a krajů. Podle rozšířeného senátu
tak v „soudobém českém modelu spojené územní veřejné správy, v němž státní správu i samosprávu vykonávají
z podstatné části orgány územních samosprávných celků jakožto politických entit ovládaných místními
či regionálními politickými reprezentacemi, prosazujícími nezřídka partikulární zájmy, a nikoli zájem veřejný,
nelze nebezpečí plynoucí ze „systémového rizika podjatosti“ podcenit. Je tomu tak proto, že v modelu, v němž
v posledku o osudech zaměstnanců územního samosprávného celku rozhoduje místní či regionální politická
reprezentace, nezřídka ovládaná zákulisními vlivovými strukturami, jež z povahy věci má zájmy na tom,
aby určité věci místního významu byly řešeny určitým způsobem, fakticky nelze v rámci územní samosprávné
jednotky zajistit skutečně úplné oddělení politických a zákonných hledisek při výkonu veřejné správy. (…)
proto je nezbytné podezření vyplývající z existence „systémového rizika podjatosti“ brát velmi vážně a s ohledem
na smysl a účel §14 odst. 1 správního řádu z roku 2004 (resp. §9 odst. 1 správního řádu z roku 1967)
v pochybnostech dát přednost vyloučení všech úředních osob příslušného správního orgánu z úkonů v řízení.“
(bod [67] rozhodnutí rozšířeného senátu).
IV.A.3 Posouzení otázky, zda úřední osoby byly v nynější věci podjaté
[28] Nejvyšší správní soud nejprve podotýká, že žalovaný a následně i městský soud se odmítli
zabývat tvrzenou podjatostí úředních osob úřadu městské části s tím, že stěžovatel namítl jejich
podjatost až v odvolání, tj. opožděně, neboť s ohledem na charakter jím namítané podjatosti
mohl tuto námitku vznést již v řízení před správním orgánem prvního stupně. Podle stěžovatele
však v případech „zjevné“ podjatosti úředních osob účastníci řízení legitimně očekávají postup
podle §14 odst. 3 správního řádu i bez toho, že by sami museli podjatost namítat. Pokud úředník
správního orgánu prvního stupně sám svou podjatost neoznámí, mohou toto porušení správního
řádu namítat v odvolání.
[29] Nejvyšší správní soud se s výkladem žalovaného a městského soudu neztotožnil. Podle
§14 odst. 2 správního řádu z roku 2004 sice účastník řízení „může namítat podjatost úřední osoby,
jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl,
ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil.“ Formulaci „k námitce se nepřihlédne“ je však
dle Nejvyššího správního soudu nutno vykládat ve spojitosti s dalšími ustanoveními správního
řádu, a to tak, že se v případě, kdy není námitka podána bez zbytečného odkladu, o takové
námitce nerozhoduje samostatným usnesením. Účastník, který námitku podjatosti podá
„opožděně“, pouze ztrácí procesní „privilegium“ kvalifikovaného rozhodnutí o takové námitce,
ale to neznamená, že by se skutečnostmi, které v ní uvede, neměl příslušný správní orgán vůbec
zabývat. Je tomu tak proto, že podjatost nastává přímo ze zákona při splnění podmínek
stanovených v §14 odst. 1 správního řádu z roku 2004 (rozhodnutí o podjatosti určité úřední
osoby má pouze deklaratorní charakter). Dojde-li tedy správní orgán k závěru, že účastník řízení
neuplatnil námitku podjatosti „bez zbytečného odkladu“, sdělí mu, že nebude o jeho námitce
rozhodovat usnesením, ale bude s ní nakládat jako s neformálním podnětem, na jehož základě
tvrzenou podjatost úřední osoby z moci úřední prověří. Pokud na základě takového prověřování
tvrzené podjatosti dospěje správní orgán k závěru, že je skutečně dána podjatost některé
z úředních osob, bude na místě postupovat podle §14 odst. 4 uvedeného zákona (tzn. určit jinou
úřední osobu). Pokud je taková „opožděná“ námitka vznesena až v odvolání a odvolací správní
orgán dospěje k závěru, že rozhodnutí bylo vydáno podjatou úřední osobou, pak je nutno
na takové vydání rozhodnutí nahlížet jako na vadu řízení, která podle §89 odst. 2 zpravidla bude
důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí (obdobně viz také Vedral, J. Správní řád. Komentář.
Praha: BOVA POLYGON, 2012, II. vydání, str. 183-184).
[30] Městský soud tedy posoudil danou právní otázku nesprávně, zabývat se měl otázkou
podjatosti úředních osob správních orgánů obou stupňů. Navíc jeho závěry ohledně tvrzené
podjatosti úředních osob žalovaného vycházely z judikatury zdejšího soudu, která byla usnesením
rozšířeného senátu NSS č. j. 1 As 89/2010 – 119 částečně modifikována. Nejvyšší správní soud
proto přistoupil ke zhodnocení otázky podjatosti dotčených úředníků z hlediska kritérií
popsaných v předmětném usnesení rozšířeného senátu, tedy zda stěžovatel uváděl nějaké
konkrétní skutečnosti, které by relevantním způsobem svědčily o politické „citlivosti“ věci,
v níž správní orgány rozhodovaly, případně zda už jen samotná povaha a podstata této věci
postačovala k závěru o podjatosti úředních osob úřadu městské části a magistrátu.
[31] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že považuje za skutečnost obecně známou,
že pražský městský okruh představuje velmi významnou a silně kontroverzní stavbu, která
je předmětem četných sporů (ať již ohledně toho, v jaké podobě má být uskutečněna, nebo
dokonce zda je výstavba městského okruhu, či některých jeho částí, vůbec zapotřebí). Nelze
přehlédnout, že se proto městský okruh stal významným politickým tématem, které již dlouhou
dobu nerezonuje pouze v pražské komunální politice, ale i na celorepublikové úrovni (typicky
v nedávné době v souvislosti s problémy okolo dostavby tunelového komplexu Blanka). Jedná
se tak o notorietu známou celostátně, tedy i zdejšímu soudu (k otázce, co lze považovat
za skutečnosti soudu či správnímu orgánu obecně známé, případně známé z úřední činnosti,
a k rozlišení notoriet známých celostátně a notoriet známých místně viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 4. 2011, č. j. 1 As 33/2011 – 58, č. 2312/2011 Sb. NSS). Nejvyšší
správní soud má zároveň za to, že již jen z těchto důvodů je na místě v některých řízeních
týkajících se pražského městského okruhu učinit závěr o tom, že je v nich překročena
ona kritická míra „systémového rizika podjatosti“, jak o ní hovoří usnesení zdejšího soudu
č. j. 1 As 89/2010 – 119.
[32] V nyní posuzovaném správním řízení tomu tak ale nebylo. Nutno připomenout,
že předmětem tohoto řízení byla žádost o povolení kácení dřevin. O daném povolení sice bylo
rozhodováno v souvislosti s realizací části městského okruhu, avšak Nejvyšší správní soud vidí
kvalitativní rozdíl mezi rozhodováním o povolení kácení dřevin podle §8 zákona o ochraně
přírody a krajiny a např. rozhodováním o umístění stavby. Lze předpokládat, že politický tlak
na určitý výsledek řízení se v případě takové stavby soustředí spíše na prvně zmíněné řízení
(případně na řízení o vydání stavebního povolení nebo na řízení, v nichž jsou vydávána některá
závazná stanoviska sloužící jako podklad pro vydání územního rozhodnutí). Řízení o povolení
kácení dřevin ale bylo zahájeno až po vydání rozhodnutí o umístění stavby, úřad městské části
v rozhodnutí, kterým kácení povolil, zároveň stanovil, že kácení musí být provedeno po nabytí
právní moci rozhodnutí o povolení předmětné stavby, a otázky, které v tomto řízení správní
orgány řešily, byly spíše „technického“ charakteru. Za těchto okolností nelze učinit závěr o tom,
že by existovalo „systémové riziko podjatosti“ příslušných úředníků již z povahy dané věci.
[33] Stěžovatel zároveň zůstal jak ve správním, tak v soudním řízení na úrovni obecných
tvrzení o „výrazném prosazování“ výstavby pražského městského okruhu ze strany politického
vedení Městské části Praha 7 a Hlavního města Prahy. Neodkázal na žádné konkrétní jevy
v politické či mediální sféře, které by naznačovaly zvýšený zájem o výsledek daného řízení
(o povolení kácení dřevin) ze strany osob schopných ovlivnit jednání dotčených územních
samosprávných celků. Také jeho tvrzení uvedené při jednání před městským soudem, podle nějž
byla údajně coby „neposlušná“ úřednice „odejita“ z odboru územního řízení Magistrátu
hl. m. Prahy Ing. arch. K., nemělo žádný bezprostřední vztah k nyní posuzované věci. Stěžovatel
jím hodlal pouze demonstrovat platnost své obecné teze o systémové podjatosti úředníků
územních samosprávných celků.
[34] Nelze tak učinit závěr, že by pracovníci úřadu městské části a magistrátu byli vyloučeni
z projednávání a rozhodování této věci.
IV.B Posouzení námitek, podle nichž jedním z podkladů rozhodnutí o kácení dřevin mělo být stanovisko EIA
[35] Stěžovatel v žalobě dále namítal, že jedním z podkladů pro rozhodnutí o povolení kácení
dřevin mělo být stanovisko EIA. Městský soud se dle něj dopustil nesprávného posouzení
předmětné právní otázky, jeho rozsudek má být zároveň v tomto bodě nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů.
[36] K tomu Nejvyšší správní soud předně uvádí, že nepovažuje vypořádání dané žalobní
námitky městským soudem za nepřezkoumatelné, městský soud jasně a zřetelně uvedl, z jakých
důvodů se s argumentací stěžovatele uvedenou v žalobě neztotožnil. Předmětnou právní otázku
však městský soud posoudil nesprávně.
[37] Stěžovatel argumentuje, že rozhodnutí o povolení kácení dřevin přijaté v nynější věci
představuje rozhodnutí nutné k provedení stavby příslušné části pražského městského okruhu,
což je záměr, který je předmětem posuzování podle zákona o posuzování vlivů na životní
prostředí. Odkazuje přitom na §10 odst. 4 uvedeného zákona, podle nějž bez stanoviska
(tj. stanoviska EIA) nelze vydat rozhodnutí nebo opatření nutná k provedení záměru v žádném
správním ani jiném řízení nebo v jiném postupu podle zvláštních právních předpisů.
[38] Nejvyšší správní soud se s touto argumentací ztotožňuje. Vyjdeme-li z předpokladu,
že stavba předmětné části pražského městského okruhu je záměrem, který podléhá posuzování
podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (což žalovaný nerozporuje), pak stanovisko
EIA mělo být jedním z podkladů rozhodnutí rovněž v nynějším správním řízení. Tento závěr
plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2010, č. j. 1 As 91/2009 – 83, v němž
se zdejší soud zabýval právě otázkou, zda stanovisko EIA má být využito a zohledněno pouze
pro rozhodování ve stavebním řízení (v rozhodnutí o umístění stavby, ve stavebním povolení),
nebo zda závěry formulované v tomto stanovisku mají být podkladem v každém navazujícím
správním řízení probíhajícím podle zvláštních (tzv. složkových) zákonů. Dovodil přitom,
že posléze uvedená varianta je správná. V daném případě tak konstatoval, že stanovisko EIA
musí být „závazným podkladem pro rozhodnutí orgánu ochrany přírody podle §12 a §44 zákona o ochraně
přírody a krajiny a má být zohledněno v napadeném rozhodnutí v rozsahu, v jakém se vztahuje k posuzovanému
předmětu řízení, tj. v rozsahu posouzení vlivů dálnice D8, úsek Lovosice – Řehlovice, na krajinný
ráz a na zvláště chráněné území.“ V nynějším případě sice nejde o rozhodování podle §12 a §44,
ale podle §8 zákona o ochraně přírody a krajiny, citované závěry však lze bezpochyby aplikovat
také na toto řízení.
[39] Městský soud argumentoval tím, zákon o ochraně přírody a krajiny, ani vyhláška
č. 395/1992 Sb. neuvádějí stanovisko EIA mezi podklady, které je nutno předložit k žádosti
o pokácení dřevin. Jak však vyložil Nejvyšší správní soud již ve výše citovaném rozsudku
č. j. 1 As 91/2009 – 83, ustanovení §10 odst. 4 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí
je obecným procesním ustanovením, není tak podstatné, že povinnost, kterou stanovuje, není
stanovena přímo v jednotlivých tzv. složkových zákonech z oblasti správního práva. Stejně
tak neobstojí argument, podle nějž poznámka pod čarou k §10 odst. 4 uvedeného zákona
neodkazuje na zákon o ochraně přírody a krajiny. Výčet složkových zákonů v této poznámce
je toliko demonstrativní, navíc poznámky pod čarou uváděné v zákonech nemají normativní
význam.
V. Závěr a náklady řízení
[40] S ohledem na shora uvedené rozhodl Nejvyšší správní soud o zrušení napadeného
rozsudku. Stěžovatel kasační stížností požadoval zrušení rozsudku městského soudu a vrácení
věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Tento návrh odpovídal pravomoci Nejvyššího správního
soudu v době podání kasační stížnosti (§110 odst. 1 s. ř. s.). Dnem 1. 1. 2012 však nabyla
účinnosti novela soudního řádu správního provedená zákonem č. 303/2011 Sb. Podle
§110 odst. 1 s. ř. s. v nyní platném znění dospěje-li Nejvyšší správní soud k tomu, že kasační
stížnost je důvodná, rozsudkem zruší rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení,
pokud ve věci sám nerozhodl způsobem podle odst. 2. Podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zruší-li
Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem
byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může podle
povahy věci sám rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu nebo vyslovení jeho
nicotnosti; ustanovení §75, §76, a §78 se použijí přiměřeně.
[41] Pravomoc Nejvyššího správního soudu k současnému zrušení rozhodnutí správního
orgánu není vázána na návrh stěžovatele; je to tento soud, který zváží, zda je namístě pouze
zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení,
či zda je racionální současné zrušení rozhodnutí správního orgánu.
[42] V daném případě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že jedním z podkladů
pro rozhodnutí o povolení kácení dřevin mělo být stanovisko EIA. Rozhodnutí žalovaného
by z tohoto důvodu mělo být městským soudem zrušeno, na čemž nemůže nic změnit jakékoliv
doplnění řízení městským soudem. Městský soud by s odkazem na tento rozsudek pouze přenesl
závazný právní názor svým novým rozsudkem správním orgánům.
[43] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností
napadený rozsudek městského soudu. Věc mu však nevrátil k dalšímu řízení, neboť podle §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. a §78 odst. 3 užitého přiměřeně na základě tohoto ustanovení současně
zrušil žalobou napadené rozhodnutí žalovaného. Žalovanému podle §78 odst. 4 s. ř. s. kasační
soud věc vrací k dalšímu řízení, v němž je podle odst. 5 téhož ustanovení vázán právním názorem
v tomto rozsudku vysloveným.
[44] Nejvyšší správní soud tak je posledním soudem, který o věci rozhodl; proto musí
rozhodnout o náhradě nákladů celého soudního řízení.
[45] Podle §60 odst. 1 ve spojitosti s §120 s. ř. s. má úspěšný stěžovatel právo na náhradu
důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Tyto náklady jsou
tvořeny částkou 9.600 Kč za 4 úkony právní služby podle §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2012, přičemž za jeden úkon přísluší částka
2.100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu] a náhrada hotových výdajů činí podle
§13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč k jednomu úkonu. Od placení soudních poplatků z žaloby
a z kasační stížnosti byl stěžovatel osvobozen usneseními městského soudu ze dne 6. 8. 2008,
č. j. 9 Ca 417/2007 – 28, a ze dne 5. 2. 2010, č. j. 9 Ca 417/2007 – 80.
[46] Pokud jde o úkony právní služby, vycházel soud ze skutečnosti, že stěžovatel byl v řízení
zastoupen nejprve advokátem JUDr. Petrem Kužvartem, se sídlem Za Zelenou liškou 967/B,
Praha 4, později Mgr. Pavlem Černohousem. Advokáti náklady řízení konkrétně nevyúčtovali,
soud proto vycházel ze skutečností zjevných ze soudního spisu. Zvoleným advokátům přísluší
odměna za tyto úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, účast
při jednání městského soudu, sepsání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. a), d), g) advokátního
tarifu]. Odměna za zastoupení advokátem tak činí 9.600 Kč (včetně paušálu). Zástupci v řízení
nedoložili potvrzení o tom, že jsou plátci daně z přidané hodnoty (Mgr. Pavel Černohous
výslovně uvedl, že není), soud tedy zvýšení odměny o tuto daň nebral v úvahu.
[47] Celkovou částku nákladů řízení ve výši 9.600 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho nynějšího zástupce.
[48] Žalovaný nebyl ve věci úspěšný, a tak nemá právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1
ve spojitosti s §120 s. ř. s.). Osobě zúčastněné na řízení nevznikly žádné náklady v souvislosti
s plněním povinnosti, kterou by jí uložil soud, právo na náhradu nákladů řízení proto nemá
ani ona (§60 odst. 5 ve spojitosti s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu