ECLI:CZ:NSS:2013:14.KSE.9.2012:143
sp. zn. 14 Kse 9/2012 - 143
ROZHODNUTÍ
Nejvyšší správní soud jako soud kárný rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Miluše Doškové a členů JUDr. Zdeňka Novotného, Mgr. Stanislava Moláka, JUDr. Ivety
Glogrové, JUDr. Tomáše Homoly a JUDr. Petra Škvaina, o návrhu ministra spravedlnosti
ze dne 19. 7. 2012, č. j. 16/2012-OSD-ENA/29, na zahájení kárného řízení proti JUDr. T. V.,
soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu Přerov, se sídlem v Přerově, Komenského 38,
zast. Mgr. Tomášem Greplem, advokátem, se sídlem Horní nám. 365/7, Olomouc, při ústním
jednání konaném dne 16. dubna 2013,
takto:
JUDr. T. V., nar. X,
soudní exekutor Exekutorského úřadu Přerov,
I.
j e v i n e n , ž e
dne 25. 3. 2011 pořídil výpis z centrální evidence obyvatel týkající se dlužníka E. B., dříve
než bylo exekuční řízení sp. zn. 103 EX 13937/11 zahájeno, když návrh na nařízení
exekuce došel exekutorskému úřadu až dne 22. 4. 2011 a vypracován byl dne 30. 3. 2011,
dne 25. 3. 2011 také pořídil výpis z centrální evidence obyvatel týkající se dlužníka V. B.,
aniž bylo údajné exekuční řízení sp. zn. 103 EX 13938/11 vůbec zahájeno,
t e d y
závažně porušil své povinnosti při výkonu exekuční činnosti stanovené právním předpisem,
t í m s p á c h a l
kárné provinění podle §116 odst. 2 písm. a) exekučního řádu.
Podle §116 odst. 3 písm. c) exekučního řádu se mu ukládá
p o k u t a v e v ý š i 80.000 Kč.
Tato pokuta je splatná do 60 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet Nejvyššího
správního soudu č. 3762-46127621/0710, variabilní symbol 14092012.
II.
s e z p r o š ť u j e
v části návrhu ministra spravedlnosti ze dne 19. 7. 2012, č. j. 16/2012-OSD-ENA/29,
kterým mu bylo kladeno za vinu, že:
1. pro město Valašské Meziříčí v rámci své další činnosti sepisuje návrhy na nařízení
exekuce zdarma, na základě smlouvy, ve které se zavázal neúčtovat městu jako
oprávněnému svou odměnu za další činnost; tímto postupem měl závažně porušit
právní předpis, zejména ustanovení §2 e. ř. a čl. 15 EK01/2006 Pravidel
profesionální etiky a soutěže soudních exekutorů (usnesení Sněmu Exekutorské
komory České republiky ze dne 28. února 2006),
2. jako soudní exekutor pověřený vedením exekučního řízení sp. zn. 103 EX 06412/10
vedeného pro vymožení pohledávky ve výši 24.798 Kč, smluvní pokuty ve výši
2.479,80 Kč, úroku z prodlení ve výši 0,1 % z částky 24.798 Kč od 26. 1. 2010
do 31. 1. 2010 a nákladů exekuce přistoupil k provedení exekuce prodejem podílu
povinné na nemovitosti, jehož cena byla dle vypracovaného znaleckého posudku
1.800.000 Kč. Podíl následně prodal v dražbě za 1.200.000 Kč, přičemž v rámci
rozvrhu nebyly uspokojovány žádné další pohledávky, kromě pohledávky
oprávněného a nákladů exekuce a ze spisu nevyplývá, že by soudní exekutor
před přistoupením k provedení exekuce prodejem nemovitostí lustroval jiný majetek
povinné a ani na výzvu kárného žalobce lustrace nedoložil, čímž měl závažně porušit
právní předpis, zejména ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod,
§47 odst. 1 e. ř., §58 odst. 1, 2 e. ř. a §17 odst. 3 EK01/2002 Kancelářský řád,
3. jako soudní exekutor v řízení vedeném pod sp. zn. 103 EX 942/10 byl bezdůvodně
nečinný při provádění exekuce prodejem nemovitostí v období od 30. 3. 2010,
kdy nabyl právní moci exekuční příkaz č. j. 103 Ex 942/2010 - 13 ze dne 12. 3. 2010,
kterým rozhodl o provedení exekuce prodejem spoluvlastnického podílu
na nemovitostech povinného, do 2. 5. 2012, kdy vydal usnesení o přibrání znalce
č. j. 103 EX 00942/10 - 44, čímž měl závažně porušit právní předpis, zejména
ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §46 odst. 1 exekučního
řádu, čl. 5 EK01/2006 Pravidel profesionální etiky a soutěže soudních exekutorů
(usnesení Sněmu Exekutorské komory České republiky ze dne 28. února 2006),
neboť popsané skutky nejsou kárným proviněním.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Ministr spravedlnosti podal návrh na zahájení kárného řízení (kárnou žalobu)
proti JUDr. T. V., soudnímu exekutorovi, pro skutky popsané v jednotlivých výrocích tohoto
rozhodnutí, přičemž pouze u skutku I. bylo skutkové vymezení zčásti odlišné, jak bude dále
konkretizováno. Ve všech těchto skutcích spatřoval kárný žalobce závažné porušení povinností
stanovených právním předpisem, případně stavovským předpisem či usnesením Komory ve
Pokračování 14 Kse 9/2012 - 144
smyslu §116 odst. 2 písm. a) zákona č. 120/2011 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „e. ř.“ nebo „exekuční řád“).
Kárný žalobce přitom vycházel z výsledků kontroly, provedené u soudního exekutora
v rámci státního dohledu ve dnech 25. - 27. 1. 2012. Při ní zjistil, že kárně obviněný exekutor
provádí lustrace povinných v centrální evidenci obyvatel v době před podáním návrhů na nařízení
exekuce. Tyto návrhy pak sepisuje sám na základě podkladů předložených oprávněným, v daném
případě Městským úřadem Valašské Meziříčí. Činí tak na základě smlouvy uzavřené s tímto
oprávněným dne 2. 2. 2009, zejména na základě jejího čl. IV/5 a čl. VII/1. V tom kárný žalobce
spatřuje směšování exekutorské a jiné činnosti exekutora, přičemž exekutor provádí neoprávněně
zjišťování k osobám povinným dříve, než proti nim byl podán návrh na exekuci. Činí
tak i v jiných než dokladovaných případech. Ve věci sp. zn. 103 Ex 06412/10 kárně obviněný
provedl exekuci postižením podílu na nemovitostech povinné přes zjevný nepoměr mezi
pohledávkou a hodnotou spoluvlastnického podílu. Ze spisu přitom neplyne, že by před vydáním
exekučního případu bylo řádně zjištěno, že zde není jiný postižitelný majetek. K tomu kárný
žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 72/2010,
z něhož plyne, že exekuční příkaz postihující nemovitosti nemá povahu předběžného
zajišťovacího instrumentu. Stejně tak exekuční řád v §58 odst. 2 předpokládá, že k postižení
nemovitého majetku má dojít až poté, kdy jiné, mírnější, způsoby exekuce nevedou k úhradě
pohledávky. V daném případě pak, s ohledem na zůstatek vyplacený povinné po ukončení
exekuce, kárný žalobce soudí, že smyslem a účelem zvoleného způsobu exekuce bylo navýšení
nákladů exekuce. Zdůrazňuje rovněž rozdíl v rychlosti řízení popsaného ve skutku 3. žaloby
a ve skutku 4. žaloby. V tomto dalším případě, po neúspěchu předchozích exekučních příkazů,
byl sice vydán příkaz nařizující prodej nemovitostí, ale byl realizován až s dvouletým odstupem.
K rychlosti exekučního řízení odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 11 Kse 21/2009, zdůrazňující rychlost řízení jako součást práva na spravedlivý proces.
Navíc touto nečinností exekutor oddálil jiná exekuční řízení, neboť v katastru nemovitostí zápis
jeho příkazu předcházel dalším příkazům Exekutorských úřadů Praha 6, Litoměřice a Zlín.
II. Vyjádření kárně obviněného
Kárně obviněný uvedl ve svém písemném vyjádření ke kárné žalobě, že, podle jeho
přesvědčení, žádný ze žalovaných skutků není kárným proviněním.
Skutek 1. kárné žaloby (I. výroku rozhodnutí) je založen na zcela nesprávném skutkovém
a právním východisku. V obou označených případech totiž exekutor nepochybně provedl lustraci
v centrální evidenci občanů (dále též „CEO“) až poté, co bylo zahájeno exekuční řízení vůči
dlužníkům (povinným), a tedy v rámci příslušných exekučních řízení. V obou případech
oprávněný doručil dne 25. 2. 2011 soudnímu exekutorovi podání, které, v návaznosti
na předchozí dohodu oprávněného a exekutora, obsahovalo jednoznačný projev vůle zahájit
exekuční řízení proti konkrétním dlužníkům. Podání dále obsahovalo údaje odpovídající
náležitostem návrhu. Listina byla datovaná, podepsaná zástupcem oprávněného a byla následně
podepsána i zástupcem exekutora, který ji od oprávněného převzal. Současně s doručením podání
byly jako jeho přílohy doručeny příslušné exekuční tituly. Určitým specifikem výše popsaného
návrhu na nařízení exekuce bylo, že šlo o podání hromadné, tj. šlo o soubor více návrhů
směřujících k zahájení řízení vůči více dlužníkům téhož oprávněného. Okamžik zahájení
posuzovaných exekučních řízení, a s ním úzce související otázku právních účinků návrhu
na nařízení exekuce, nelze posuzovat pouze na základě obsahu uzavřené smlouvy, ale na základě
kogentní zákonné právní úpravy. K zahájení řízení poukazuje na §35 odst. 2 exekučního řádu.
Vzhledem k tomu, že podání ze dne 25. 2. 2011 obsahovalo prakticky všechny náležitosti,
které na tento procesní úkon klade ustanovení §38 odst. 1 exekučního řádu, nelze řízení
považovat za nezahájená; ostatně žádný předpis neukládá, že návrh musí být podán individuálně.
Po zaevidování návrhů byly vygenerovány listiny obsahující veškeré náležitosti označené
(tentokrát již výslovně) jako návrh na nařízení exekuce, které oprávněný opět podepsal. Jednalo
se o postup vyvolaný ryze praktickými potřebami (zasílání jednotlivých návrhů soudu)
a konkrétní průběh daných exekučních řízení neumožňuje závěr, že až tyto listiny mají být
považovány za účinný návrh na nařízení exekuce. Fakt, že hromadné návrhy byly návrhy
na zahájení řízení, vyplývá nejen z obsahu tohoto úkonu samotného, ale i z ujednání
čl. IV. odst. 5 „Smlouvy“, které vyjadřuje jednoznačné srozumění exekutora i oprávněného,
že již prvotní hromadné podání bude mít účinky zahájení řízení. Ostatně ani formální nedostatky
či neúplnost návrhu nic nemění na jeho právních účincích (k tomu poukazuje na nález Ústavního
soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/01, uveřejněný pod č. 99 ve svazku 30 z roku 2003
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu či na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 26 Cdo 4802/2010).
Ve vztahu k povinnému V. B. (sp. zn. 103 EX 13938/11) je situace složitější, neboť
oprávněný zde následně již nepodepsal doplňující formulářové podání (individuální návrh na
nařízení exekuce), nicméně ani v tomto případě nelze exekutorovi nic vytýkat. O skutečnosti, že
oprávněný na svém původním návrhu vůči tomuto povinnému netrvá (kvůli probíhajícímu
insolvenčnímu řízení) se exekutor dozvěděl až dne 21. 4. 2011 z e-mailové zprávy od
oprávněného. Tuto informaci tedy získal až poté, co (opíraje se o původní návrh) výpis z CEO
pořídil. V době, kdy tak exekutor činil, tedy exekuční řízení řádně probíhalo a exekutor jednal v
oprávněném předpokladu, že bude i pokračovat.
U skutku 2. kárné žaloby (II/1. výroku rozhodnutí) kárně obviněný zásadně nesouhlasí
již se samotným závěrem, že pro oprávněného sepisuje návrhy na nařízení exekuce. Již výše
uvedl, že popisovaná činnost v žádném případě neznamená sepisování návrhů na nařízení
exekuce (ty si obstarává oprávněný sám formou hromadného podání). Z hlediska skutečného
obsahu této činnosti a právních úkonů, jichž se týká, se jedná spíše o individualizaci původních
hromadných podání, zejména pro administrativní potřeby dalšího řízení. Individuální
formulářové návrhy byly automaticky generovány z informačního systému exekutora v rámci
každého exekučního řízení, za jehož vedení přísluší exekutorovi řádná odměna. Ostatně
ani z bezúplatnosti tzv. ostatní činnosti nelze dovodit porušení čl. 15 odst. 1 Pravidel
profesionální etiky a pravidel soutěže exekutorů (Etického řádu), neboť by šlo o úkony
ve prospěch subjektu, „který podle zákona splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků“
[§11 odst. 2 písm. b), §11 odst. 3 písm. h) zákona č. 549/1991 Sb.]. Pohledávky, k jejichž
vymožení oprávněný – město Valašské Meziříčí, navrhuje nařízení exekučních řízení, v nichž jako
exekutor působí kárně obviněný, jsou pohledávkami vůči pachatelům přestupků na úseku
pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Město Valašské Meziříčí zde
prostřednictvím svého městského úřadu vykonává přenesenou působnost, a v rámci navazujícího
exekučního řízení je tedy subjektem osvobozeným od soudních poplatků. Pokud exekutor v této
souvislosti neúčtuje odměnu, činí tak nejen zcela po právu, ale jeho postup lze navíc jednoznačně
hodnotit jako společensky prospěšný.
Ke skutku 3 kárné žaloby (II/2. výroku rozhodnutí) kárně obviněný především uvádí,
že v rámci provádění výše uvedené exekuce objektivně nijak extenzivně či nepřiměřeně nezasáhl
do vlastnického práva povinné a neporušil ustanovení §47 odst. 1 ani §58 odst. 1 a 2 exekučního
řádu. V každém konkrétním řízení je třeba posuzovat individuální podmínky. Zde povinná
objektivně neměla žádný další majetek, jehož postižení by mohlo naplnit účel exekučního řízení.
Již tento fakt sám o sobě vylučuje, že by mohlo dojít k porušení právních norem, jichž se kárný
žalobce dovolává. Kárně obviněný si samozřejmě potřebné informace o majetkové situaci
Pokračování 14 Kse 9/2012 - 145
povinné zákonným způsobem opatřoval (jako to činí bezvýjimečně ve všech případech),
a to v době, kdy tyto informace potřeboval pro rozhodování o vhodném způsobu provádění
exekuce, tj. před samotným provedením exekuce prodejem podílu povinné na nemovitosti.
Zde provedl lustraci ARESu, živnostenského rejstříku, centrální evidence motorových vozidel
a katastru nemovitostí, učinil příslušné dotazy na banky, VZP a ČSSZ a obdržel negativní
odpověď; přitom podle stavovským předpisů nemusí být negativní odpovědi součástí spisu.
V případě skutku 4 kárné žaloby (II/3. výroku rozhodnutí) kárně obviněný připouští
obecnou povinnost exekutora postupovat mj. rychle. I zde je však třeba brát v úvahu všechny
rozhodné skutečnosti a ostatní zásady ovládající exekuční řízení – zde zásadu účelnosti
a přiměřenosti. Usnesení o nařízení exekuce bylo exekutorovi doručeno dne 26. 2. 2010.
V podstatě obratem byly provedeny lustrace příslušných rejstříků, byl vydán příkaz k provedení
exekuce prodejem movitých věcí (5. 3. 2010), byly rozeslány žádosti o poskytnutí součinnosti
(ČSSZ, VZP, SSP, OSSZ). Dne 12. 3. 2010 byl vydán mimo jiné exekuční příkaz zřízením
exekutorského zástavního práva a prodejem spoluvlastnického podílu na nemovitosti a dále bylo
zasláno usnesení o nařízení exekuce povinnému. Dne 17. 3. 2010 byl vydán exekuční příkaz
na přikázání pohledávky z účtu povinného a dne 3. 5. 2010 byl vydán exekuční příkaz postihující
podporu v nezaměstnanosti. Teprve dne 18. 10. 2010 bylo exekutorovi doručeno usnesení
o nařízení exekuce s vyznačenou doložkou právní moci a počínaje tímto datem byl exekutor
oprávněn provádět exekuce podle vydaných příkazů (což nebrání kárnému žalobci, aby tvrzenou
nečinnost exekutora počítal již od března roku 2010). Dne 3. 11. 2010 kontaktoval exekutora
povinný, sdělil mu svoji aktuální adresu a nabízel, že bude závazek hradit ve splátkách.
V následujícím období exekutor vyčkával jednak splátky od povinného a zejména pak očekával
provedení srážek z účtů na základě dříve vydaných příkazů. Činil tak v souladu s ustanovením
§58 odst. 2 exekučního řádu, které mu tento postup výslovně ukládá. Dne 18. 8. 2011 byl
proveden pokus o soupis movitých věcí v údajně aktuálním místě bydliště povinného,
při němž bylo zjištěno, že povinný se na jím udané adrese vůbec nezdržuje. V následujícím
období byla povinnému zanechána výzva, byla provedena nová lustrace v katastru nemovitostí
a v dubnu roku 2012 byly rozeslány další výzvy k součinnostem. Teprve když výše uvedený
postup nevedl k zjištění účelnější, mírnější a efektivnější alternativy, byl exekutor nakonec nucen
realizovat další kroky směřující k prodeji nemovitosti. Způsob realizace jediného exekučního
příkazu nelze při posuzování průtahů v řízení izolovat od ostatních způsobů vedení exekuce
a od ostatních kroků exekutora vedoucích k naplnění účelu exekučního řízení. Stejně tak nelze
exekutorovi ani vyčítat, že za výše popsaných okolností neměl k vydání příslušného exekučního
příkazu vůbec přistoupit. V době, kdy exekutor příslušný exekuční příkaz vydal, totiž mohl
předpokládat, že tento způsob provedení exekuce (např. ve spojení s jiným způsobem) k naplnění
příslušného účelu povede.
III. Splnění předpokladů pro věcné projednání žaloby
Kárný senát nejprve zkoumal, zda návrh na zahájení kárného řízení splňuje předpoklady
pro jeho věcné projednání. Kárná žaloba byla podána za účinnosti exekučního řádu ve znění
do 31. 12. 2012. Podle §117 odst. 3 exekučního řádu kárná žaloba musela být podána
do 6 měsíců ode dne, kdy se kárný žalobce o kárném provinění dozvěděl, nejpozději však do 3 let
ode dne, kdy ke kárnému provinění došlo. Do šestiměsíční lhůty se nezapočítávala doba,
po kterou se prováděly přípravné úkony k prověření, zda ke kárnému provinění došlo, nejvýše
však v délce dvou měsíců.
Kárný žalobce se o možném kárném provinění dozvěděl při výkonu státního
dohledu - kontrole provedené u kárně obviněného 26. a 27. 1. 2012. Kárná žaloba ze dne
19. 7. 2012 byla tomuto soudu doručena dne 23. 7. 2012, tedy v základní šestiměsíční lhůtě.
Subjektivní lhůta tak byla dodržena a dodržení objektivní lhůty je zjevné.
IV. Ústní jednání
IV.1. dokazování
Ke skutku 1 kárné žaloby (I. výroku rozhodnutí) zjistil soud ze spisu exekutorského úřadu
sp. zn. 103 Ex 13937/11, že je v něm založena doručenka k podání návrhu na zahájení exekuce
datovou zprávou dne 20. 4. 2011, přičemž je připojena u nepodepsaného návrhu Města Valašské
Meziříčí ze dne 30. 3. 2011. Spis obsahuje rovněž pravomocný příkaz městského úřadu, jímž byla
uložena pokuta 2.500 Kč E. B. Ve spise je založen výpis z registru ekonomických subjektů ze dne
14. 4. 2011, výpis z živnostenského rejstříku ze dne 14. 4. 2011, z technologického centra ze dne
25. 3. 2011. Žádost soudu o pověření k provedení exekuce zaslal exekutor dne 12. 5. 2011.
Okresní soud Vsetín rozhodl o nařízení exekuce a pověření exekutora jejím provedením
usnesením č. j. 44 Exe 923/2011 - 7 dne 20. 5. 2011. První exekuční příkaz byl vydán pod č. j.
103 Ex 13937/11 - 9 dne 21. 7. 2011.
Ve spise exekutorského úřadu sp. zn. 103 Ex 13938/11 je založen výpis
z technologického centra ze dne 25. 3. 2011, pravomocný příkaz městského úřadu, jímž byla
uložena pokuta 2.500 Kč V. B. a sdělení MÚ Valašské Meziříčí z 21. 4. 2011, že návrh na exekuci
podáván nebude.
Soud provedl důkaz tzv. „hromadným návrhem“ ze dne 25. 2. 2012, předloženým
při jednání obhájcem kárně obviněného. Listina je nazvaná „Nedoplatky na pokutách, nákladech
řízení a poplatcích (pravomocná a vykonatelná rozhodnutí)“. Seznam obsahuje kolonky: položka,
var. symbol, rok, práv. moc dne, splatno dne, RČ/IČ, evidence rozhodnutí, poplatník, adresa
trvalého pobytu, částka Kč, spárováno, nedoplatek, pozn. Údaje jsou vyplněny a na str. 1 jsou
uvedena jména B. E. a B. V. Listina byla doručena exekutorskému úřadu dne 25. 2. 2011 a je
opatřena razítkem města, podpisy za oprávněného, razítkem exekutorského úřadu a podpisem za
úřad.
Ke skutku 2. kárné žaloby (II/1. výroku rozhodnutí) zjistil soud ze spisu žalovaného
o kontrole, že dne 2. 2. 2009 byla mezi kárně obviněným exekutorem a Městským úřadem
Valašské Meziříčí uzavřena „Smlouva o provádění exekucí a o další činnosti exekutora“ (dále
též „Smlouva“), jejímž originálem, předloženým kárně obviněným při jednání, provedl důkaz.
Ze Smlouvy se konstatují ustanovení, o něž se opírá kárná žaloba.
Čl. IV. odst. 5 uvedené smlouvy zní:
„Exekutor se zavázal v pravidelných intervalech přebírat od oprávněného dávkově hromadné návrhy
na nařízení exekuce. Oprávněný dodá exekutorovi soubor exekučních titulů jako
hromadný návrh na nařízení exekuce. Hromadný návrh opatří tabulkou – seznamem povinných ve formě
jméno + příjmení, bydliště, exekuční titul. K tomuto okamžiku exekutor zahájí řízení, provede kontrolu
titulů, zadání dat do svého systému, přidělí číslo jednací a s poukazem na podaný návrh rovněž provede
lustraci v CEO pro ověření místní příslušnosti. Namísto odstranění vad návrhu dle §39 odst. 1 a výzvy
oprávněnému bude vygenerována šablona „návrh na nařízení exekuce“ v každém jednotlivém spise
ze seznamu a tato předložena oprávněnému k podpisu pověřeným zaměstnancem. Ten zajistí distribuci
originálně podepsaných, či elektronických návrhů na nařízení exekuce, včetně platného elektronického
podpisu, k exekutorovi. Exekutor se zavazuje ve stanovené lhůtě postoupit tyto návrhy s přílohami
na místně příslušný exekuční soud.“
Čl. VII odst. 1 uvedené smlouvy zní:
Pokračování 14 Kse 9/2012 - 146
„Exekutor se zavazuje, že v rámci další činnosti exekutora podle ust. §74 odst. 1) písm. a) exekučního
řádu, bude sepisovat pro oprávněného návrhy na zahájení exekučního řízení soudem. Oprávněný tímto
výslovně pověřuje exekutora k sepisu návrhů na zahájení exekučních řízení. Tyto návrhy vyhotoví
exekutor do 30 pracovních dnů od obdržení exekučních titulů a následně vyhotovené návrhy doručí
oprávněnému, který zajistí jejich podepsání a podání k příslušnému soudu. Exekutor nemá právo
požadovat po oprávněném odměnu za sepsání návrhu na zahájení exekučního řízení soudem.“
Při jednání předložil obhájce kárně obviněného vyhlášku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 28. 1. 2013, kterou byla vyhlášena obchodní veřejná soutěž o nejvýhodnější
návrh na uzavření smlouvy o provedení exekucí soudním exekutorem, s poukazem na ustanovení
požadující bezplatné úkony.
Ke skutku 3. kárné žaloby (II/2. výroku rozhodnutí) zjistil soud ze spisu exekutorského
úřadu sp. zn. 103 EX 06412/10, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10, ze dne
18. 3. 2010, č. j. 49 EXE 616/2010 - 14, byla nařízena exekuce proti povinné M.G., pro
pohledávku ve výši 24.798 Kč, smluvní pokutu ve výši 2.479,80 Kč, úrok z prodlení ve výši
0,1 % z částky od 26. 1. 2010 do 31. 1. 2010 a náklady exekuce; provedením exekuce byl pověřen
kárně obviněný. Ten vydal dne 22. 4. 2010 exekuční příkaz č. j. 103 EX 06412/10 – 9,
k provedení exekuce prodejem movitých věcí a opatřil výpis z katastru nemovitostí. Dne
26. 5. 2010 vydal exekuční příkaz č. j. 103 EX 06412/10 – 12, k provedení exekuce prodejem
podílu povinné na nemovitostech. Dne 11. 8. 2010 byl ustanoven znalec k ocenění nemovitostí.
Podle znaleckého posudku č. 1643-873/2010 Oceňovací a znalecké kanceláře Přerov činila
hodnota podílu 1 nemovitostí 1.800.000 Kč. Dražební vyhláška byla vydána dne 1. 12. 2010,
pod č. j. 103 EX 06412/10 - 27, a podle protokolu ze dne 8. 12. 2010 byl podíl na nemovitosti
vydražen za 1.200.000 Kč. Podle usnesení o rozvrhu ze dne 28. 3. 2011 byly z výtěžku
uspokojeny náklady exekuce 51.643 Kč, pohledávka oprávněného ve výši 35.058,59 Kč a částka
1.113.298,41 Kč byla určena k výplatě povinné.
Při jednání kárný žalobce k důkazu k tomuto skutku předložil usnesení Okresního soudu
v Olomouci č. j. 50 EXE 3741/2010 - 52 a č. j. 50 EXE 3741/2010 - 76, v nichž soud vyslovil,
že náklad na inzerci není oprávněným výdajem exekutora.
Ke skutku 4 kárné žaloby (II/3. výroku rozhodnutí) zjistil soud ze spisu exekutorského
úřadu sp. zn. 103 EX 942/10, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2010,
č. j. 26 Exe 638/2010 - 12, byla nařízena exekuce proti povinnému J. Ch. pro pohledávku ve výši
177 468 Kč s úrokem z prodlení ve výši 6 % a náklady rozhodčího řízení ve výši 5.300 Kč;
provedením exekuce byl pověřen kárně obviněný. Ten dne 5. 3. 2010 vydal exekuční příkaz č. j.
103 EX 942/10 – 9, k provedení exekuce prodejem movitých věcí a opatřil výpis z katastru
nemovitostí. Dne 12. 3. 2010 vydal exekuční příkaz č. j. 103 EX 942/10 – 13, k provedení
exekuce prodejem podílu nemovitostí povinného a téhož dne usnesením zřídil zástavní právo na
nemovitostech. Dne 17. 3. 2010 vydal příkazy č. j. 103 EX 942/10 - 17, 18, k provedení exekuce
přikázáním pohledávky z účtu povinného. Podle sdělení Úřadu práce ze dne 1. 3. 2010 je povinný
poživatelem sociálního příplatku 2.787 Kč vylučujícím exekuci. Dne 3. 5. 2010 byl vydán další
příkaz k provedení exekuce z dávek státní sociální podpory. Dne 18. 10. 2010 bylo exekutorovi
sděleno, že usnesení Městského soudu v Brně nařizující exekuci nabylo právní moci dne
4. 8. 2010. Dne 2. 5. 2012, bylo vydáno usnesení o přibrání znalce č. j. 103 EX 00942/10 - 44, a
v exekučním řízení bylo pokračováno.
Při jednání obhájce kárně obviněného doplnil do spisu exekutorského úřadu usnesení
ze dne 28. 9. 2012, č. j. 103 Ex 00942/10 - 87 (o opakované dražbě), a usnesení ze dne
14. 2. 2013, č. j. 103 Ex 00942/10 - 107 (o rozvrhu rozdělované podstaty). K průběhu řízení
předložil záznam telefonního hovoru s povinným, který, podle jeho obsahu, dne 3. 11. 2010
sdělil, že by byl ochoten platit nižší splátky. Dále předložil listinu obsahující poznámku ke spisu
zn. 103 Ex 00942/10, podle níž mělo být dne 18. 8. 2011 provedeno šetření v místě bydliště
povinného, a to s negativním výsledkem.
IV. 2. vyjádření účastníků řízení
IV. 2. a) Kárný žalobce ke skutku 1 kárné žaloby (I. výroku rozhodnutí) poukázal na skutečnost,
že tzv. hromadný návrh je pouhým souhrnem údajů, z něhož není zřejmý úmysl oprávněného
zahájit jím exekuční řízení. Pokud by tento přehled údajů skutečně zahajoval řízení,
pak by jednání exekutora bylo ještě horší, neboť by po zahájení řízení vyhotovoval listiny
za účastníky, což je v rozporu s §29 odst. 1, 2, §39 a §46 exekučního řádu a žalované jednání
by bylo nutno takto překvalifikovat. V případě povinného V. B. pak oprávněný po předložení
seznamu výslovně sdělil, že návrh nezašle; i z toho je zřejmé, že ani oprávněný tento seznam za
návrh zahajující řízení nepovažoval. Smlouva uzavřená mezi oprávněným a exekutorem – skutek
2. kárné žaloby (II/1. výroku rozhodnutí) - se zjevně netýká jen nákladů, které by bylo možno
podřadit pod soudní poplatky a není tedy rozhodné případné osvobození. Již samotná existence
smlouvy je v rozporu s etickým kodexem, neboť jde o podbízení se věřitelům. Veřejná soutěž
vyhlášená krajským soudem, na níž poukázal obhájce kárně obviněného, pak nemůže mít vliv na
posouzení postupu exekutora při uzavírání smlouvy; neplacené úkony nejsou srovnatelné. Postup
kárně obviněného v případě skutku 3. kárné žaloby (II/2. výroku rozhodnutí), spočívající
v prodeji nemovitosti pro pohledávku odpovídající cca 5 % hodnoty této nemovitosti, nelze
považovat za přiměřený, a tedy zákonu odpovídající, postup. Jediným cílem kárně obviněného
bylo navýšení odměny. Právě k tomu kárný žalobce předložil usnesení Okresního soudu
v Olomouci, dokladující nepřípustnost navyšování výdajů. Nedostatky při vedení exekučního
spisu kárný soud již v minulosti označil za kárné provinění, nelze tedy přihlížet k tvrzeným
úkonům, které nejsou doloženy obsahem exekutorského spisu a které nebyly předloženy
dohledovému orgánu. Kárný žalobce zdůraznil rozdílnost postupu exekutora u tohoto případu a
u případu vedeného pod bodem 4. kárné žaloby (II/3. výroku rozhodnutí). Tam, i při omezení
doby nečinnosti, tato stále přesahuje jeden rok, tedy dobu, která byla judikaturou vymezena jako
kárné provinění. Z těchto důvodů kárný žalobce setrval na podaném návrhu a navrhl uložení
pokuty podle úvahy kárného soudu.
IV. 2. b) Obhájce kárně obviněného setrval na tvrzení, že kárně obviněný návrhy
za oprávněného sám nesepisoval; na základě „hromadného návrhu“, jehož podání zákon
nevylučuje, věc zaevidoval a následně počítač vygeneroval individuální návrh na každý případ.
Uzavřením dohody s oprávněným nebyl nikdo poškozen, nevyžadování odměny za některé
úkony není rovněž v rozporu se zákonem; k tomu poukázal na vyhlášení veřejné soutěže
Krajským soudem v Českých Budějovicích. Akceptaci návrhu kárného žalobce na překvalifikaci
jednání kárně obviněného považuje za nemožnou pro prekluzi. Je-li mu kladeno za vinu porušení
Etického kodexu, upozorňuje, že se nejedná o právní předpis a dokonce ani o stavovský předpis
a je tak otázkou, zda může zakládat povinnosti a omezovat ceny, které zákon ponechává na
dohodě stran. U skutku 3. žaloby (II/2. výroku rozhodnutí) je třeba vzít v úvahu reálné okolnosti
případu, tj. že zde nebyl jiný postižitelný majetek, což měl exekutor zjištěno a soudu předložil
evidenční záznamy o zjišťování poměrů. Negativní zprávy není třeba zakládat do spisu
a argument kárné žaloby ustanovením §17 odst. 3 kancelářského řádu je nepřípadný,
neboť v rozhodné době platil kancelářský řád ve znění, které tuto povinnost neukládalo. Stejně
tak u skutku 4. kárné žaloby (II/3. výroku rozhodnutí) exekutor prováděl běžné lustrační úkony,
které evidoval v počítačovém systému. Ze záznamu o komunikaci s povinným a ze záznamu
o místním šetření je zřejmé, že nebyl nečinný, resp., že jeho nečinnost trvala výrazně kratší dobu.
Navíc v daném případě měl povinný na nemovitostech minoritní podíly, prodej byl obtížný,
Pokračování 14 Kse 9/2012 - 147
což je zřejmé z toho, že se dražba musela opakovat a získané prostředky ani nestačily k plné
úhradě všech pohledávek. Obhájce navrhl, aby kárně obviněný byl kárné žaloby zproštěn.
IV. 2. c) Kárně obviněný využil svého práva ve věci nevypovídat a v rámci posledního slova
poukázal na závěry svého obhájce.
IV. 3. skutečnosti zjištěné předběžným šetřením soudu
Ze zprávy Exekutorské komory ČR ze dne 6. 2. 2013 bylo zjištěno, že v rozhodné době
nenabylo právní moci žádné kárné rozhodnutí komory.
Z evidence Nejvyššího správního soudu vyplynulo, že kárně obviněný byl tímto soudem
uznán vinným kárným proviněním rozhodnutím ze dne 14. 2. 2011, č. j. 14 Kse 6/2010 - 181,
a jako kárné opatření mu bylo uloženo napomenutí.
V. Posouzení věci kárným senátem
V.1. rozhodné právo
Kárný senát se v prvé řadě zabýval otázkou, jaké znění zákona č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) je pro posouzení věci rozhodné.
Exekuční řád byl totiž v ustanoveních upravujících kárnou odpovědnost výrazně novelizován
zákonem č. 396/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013. Přechodná ustanovení obsažená
v čl. IV. odst. 1 stanoví, že se zahájená řízení dokončí podle dosavadních předpisů. Kárné řízení
spočívá v posouzení odpovědnosti za porušení právních či stavovských předpisů,
při němž se postupuje přiměřeně podle zákona č. 7/2002 Sb. a podle trestního řádu.
Odpovědnost exekutora plyne z hmotněprávního předpisu, kterým je exekuční řád. Časovou
působnost, ač její úpravu exekuční řád výslovně neobsahuje, je třeba ve smyslu uvedeného
přechodného ustanovení vnímat obdobně jak je to běžné i u jiných předpisů upravujících trestání.
Tak např. trestní zákoník stanoví v §2 odst. 1, že trestnost činu se posuzuje podle zákona
účinného v době, kdy byl trestný čin spáchán; podle pozdějšího zákona se postupuje jen tehdy,
jestliže je to pro pachatele příznivější. Tato zásada je zakotvena i čl. 40 odst. 6 Listiny základních
práv a svobod. Přesto, že kárné řízení není řízením trestním, musela by být i v něm tato zásada
respektována. V daném případě novela provedená zákonem č. 396/2012 Sb. je ve svém celku
i v jednotlivých ustanoveních upravujících kárná opatření výrazně přísnější, než tomu bylo
doposud. Z toho všeho je třeba dovodit, že o kárné žalobě je nutno rozhodovat
podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
V.2. posouzení odpovědnosti
Kárný senát při posouzení odpovědnosti soudního exekutora vycházel
z dosavadní soudní judikatury, z níž konstantně plyne, že stát exekučním řádem přenesl část
výkonu své moci – specificky moci soudní, jíž je třeba rozumět soudní řízení počínaje nalézacím
až po řízení vykonávací – na soudní exekutory. Jimi sice jsou fyzické osoby, avšak tato skutečnost
má význam toliko právně technický, či organizačně institucionální. Z hlediska funkcionálního
vykonávají soudní exekutoři státní moc. Tento fakt pak také zdůvodňuje významné ingerence
státu do výkonu jejich činnosti formou dohledu, návrhovým oprávněním státu v kárných řízeních
a především zdůvodňuje primární odpovědnost státu za škodu způsobenou exekutorem. V tomto
směru se postavení exekutorů z hlediska jejich kárné odpovědnosti blíží postavení soudců,
byť kárná odpovědnost je v §116 odst. 2 exekučního řádu vymezena poměrně přísně. Z dikce
tohoto ustanovení lze dovodit, že kárným proviněním exekutora je jednání, kterým závažně
nebo opětovně poruší povinnost stanovenou tímto zákonem, případně občanským soudním
řádem, upravujícím postup exekutora při výkonu funkce nebo jestliže jeho chováním byla
závažně nebo opětovně narušena důstojnost exekutorského povolání. Jde tedy o jednání popsané
intenzity či opětovnosti, které je buď protiprávní, nebo samo o sobě nemusí být ještě protiprávní,
ale narušuje důstojnost exekutorského povolání. Při hodnocení závažnosti porušení povinnosti
exekutorem je ovšem třeba vycházet ze všech okolností konkrétního případu [blíže viz Kasíková,
M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2010, s. 417 a násl.].
Podle 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
v rozhodném znění (dále jen „exekuční řád“) je exekutor při exekuční činnosti vázán jen Ústavou
České republiky, zákony, jinými právními předpisy, rozhodnutími soudu. Kárným proviněním
podle §116 odst. 2 písm. a) exekučního řádu je závažné nebo opětovné porušení povinnosti
stanovené právním nebo stavovským předpisem anebo usnesením Komory.
V.2. a) skutek 1. kárné žaloby (I. výroku rozhodnutí)
V tomto případě musel kárný soud v prvé řadě posoudit, zda tzv. „hromadný návrh“
zaslaný exekutorovi dne 25. 2. 2011 je návrhem na zahájení řízení ve smyslu
§37 odst. 1 exekučního řádu a zda tedy exekuční řízení bylo zahájeno dříve, než byla prováděna
lustrace povinných v centrální evidenci občanů. Dospěl k závěru, že tomu tak není. Přitom
nepovažoval za podstatné, zda podání obsahuje veškeré náležitosti předepsané pro návrh
v §38 odst. 1 e. ř. či nikoliv. I případný nedostatek těchto náležitostí by byl nedostatkem
odstranitelným postupem podle §39 odst. 1 e. ř., tedy neměl by vliv na samotné účinky podání
návrhu. To je zjevné i z následků neodstranění vad, neboť ty za podmínek §39 odst. 2 e. ř.
spočívají v zastavení řízení. Rovněž není rozhodná forma podání, tedy že není výslovně označeno
jako návrh na zahájení exekučního řízení, ani že se jedná o podání hromadné. Každé podání je
třeba posuzovat podle jeho obsahu a exekuční řád skutečně nevylučuje možnost, aby oprávněný
soustředil více návrhů do jednoho podání. Za rozhodné však kárný soud považoval znění
Smlouvy, na jejímž základě byla hromadná podání činěna, a která upravovala další na ně
navazující úkony exekutora. Ve Smlouvě (čl. V. odst. 5) je předání exekučních titulů sice
označeno jako „hromadný návrh“ vyvolávající zahájení řízení, současně se však exekutor zavazuje
k tomu, že odstraní jeho vady a bezvadný návrh předloží k podpisu oprávněnému. V čl. VII.
odst. 1 Smlouvy se exekutor výslovně zavazuje k tomu, že v rámci své další činnosti bude
sepisovat pro oprávněného návrhy na zahájení exekučního řízení soudem a oprávněný jej
pověřuje k sepisu návrhů na zahájení exekučního řízení, a to ve stanovené lhůtě. Označení
souhrnu údajů za „hromadný návrh“ tedy neznamená, že se jedná o návrh na zahájení
exekučního řízení, neboť to výslovně vylučuje znění citovaných ustanovení Smlouvy. Smluvní
strany upravily postup při podávání návrhů a součinnost s exekutorem tak, že souhrn údajů nelze
vnímat jako návrh na zahájení řízení, ale jako podklady pro zpracování tohoto návrhu
exekutorem. Tomu nasvědčuje i formulace sdělení oprávněného k V. B., že návrh podávat
nebude. Označil-li kárně obviněný tento souhrn za návrh, na jehož základě pouze počítačově
vygeneroval jednotlivá návrhy, neodpovídá to skutečnosti. V jediném doloženém případě, kdy
tomu tak mělo být (věc povinného E. B.), totiž exekutorem vyhotovený návrh obsahuje jiné či
další údaje oproti oprávněným předloženému souhrnu; konkrétně bylo doplněno datum vydání
exekučního titulu, byla doplněna část identifikace exekučního titulu a byly doplněny důvody
k nařízení exekuce a její nařízení bylo navrženo. Doručením souhrnu nedoplatků kárně
obviněným označovaného za „hromadný návrh“ tedy nebylo zahájeno exekuční řízení.
Pokračování 14 Kse 9/2012 - 148
Podle §33a odst. 1 exekučního řádu poskytuje Ministerstvo vnitra nebo Policie ČR
pro potřeby provedení exekuce exekutorům referenční údaje ze základního registru obyvatel.
Z toho plyne, že exekuční řízení musí být zahájeno. Vyžadoval-li kárně obviněný údaje z centrální
evidence občanů pouze na základě doručení souhrnu nedoplatků a před zahájením řízení, porušil
zákon.
Závažnost porušení zákona plyne ze skutečnosti, že evidence občanů je chráněným
souborem údajů o občanech a jiných osobách, z něhož lze získávat údaje jen za podmínek
stanovených zákonem (§8 zákona č. 133/200 Sb., o evidenci obyvatel).
Získávání informací před zahájením řízení, což bylo v kárném řízení doloženo v případě
povinných B. a B., tak dosáhlo intenzity kárného provinění vyplývající z §116 odst. 2 písm. a)
exekučního řádu.
Kárný soud se ovšem dále zabýval otázkou, zda obstojí popis skutku tak, jak byl kárným
žalobce uveden v žalobě a dospěl k závěru, že nikoliv. Kárný žalobce totiž kárně obviněného vinil
nejen z porušení zákona v těchto dvou výslovně uvedených a prokazovaných případech,
ale v závěru popisu skutku uvedl, že tak postupoval i v dalších blíže neurčených řízeních (…).
Takový popis skutku za dané důkazní situace nemůže obstát. Skutkem je konkrétní jednání
identifikované tak, aby nebylo zaměnitelné s jiným (blíže srovnej pojednání o identifikaci skutku
v rozhodnutí tohoto soudu ze dne 30. 10. 2012, č. j. 14 Kse 7/2012 - 70). Je tak vyloučeno,
aby předmětem kárné žaloby byl skutek vymezený obecně či neurčitě, nehledě na to, že kárný
žalobce nedoložil ani neoznačil žádný důkaz, jímž by bylo možno prokázat, že kárně obviněný
se žalovaného porušení zákona dopustil ve více než ve dvou v žalobě specifikovaných případech.
Nicméně kárný senát je názoru, že úprava skutku vypuštěním jeho závěrečných formulací
je přípustnou úpravou popisu skutku. Proto ve výroku I. rozhodnutí převzal z kárné žaloby
pouze část konkrétně specifikující jednání kárně obviněného, které bylo v řízení také prokázáno.
V.2. b) skutek 2. kárné žaloby (II/1. výroku rozhodnutí).
Tento skutek úzce souvisí s předchozím a je třeba znovu zdůraznit, že popis skutku,
tak jak je uveden v kárné žalobě postrádá identifikaci, zejména co do času jeho spáchání. Z textu
Smlouvy bylo dostatečně prokázáno, že kárně obviněný se zavázal k sepisování návrhů
pro oprávněného, a že tak učinil i nad rámec úkonů, které by bylo možno podřadit pod úkony
osvobozené v exekučním řízení podle §11 odst. 2 písm. b) a §11 odst. 3 písm. h) zákona
č. 546/1991 Sb., o soudních poplatcích. Posouzení jednání exekutora jako sepisování návrhů je
uvedeno výše. Poukaz na to, že i soudy při vypisování veřejných soutěží vyžadují od zájemců
z řad exekutorů poskytování některých úkonů zdarma, kárně obviněného nemohou vyvinit.
V předložené vyhlášce krajského soudu jsou totiž takto vymezeny náklady při zastavení exekuce
pro nemajetnost, cestovní náklady přesahující určitou hranici, smluvní odměny či zálohy,
nikoliv sepisování návrhů za oprávněného. Kárně obviněný zpochybnil možnost ukládání
povinností Etickým kodexem, který nepovažuje ani za právní předpis ani za předpis stavovský.
Etický kodex (Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže soudních exekutorů) byl přijat jako
usnesení sněmu Exekutorské komory České republiky dne 28. 2. 2006, a to podle ustanovení
§110 odst. 7 písm. l) exekučního řádu. Podle tohoto ustanovení bylo možno přijímat jiná
usnesení, nikoliv stavovské předpisy. Ve prospěch kárně obviněného z toho však nelze nic
vytěžit. Kárným proviněním je podle §116 odst. 2 písm. a) exekučního řádu mj. i závažné
porušení povinností stanovených usnesením Komory. Další námitkou obhajoby je, že usnesení
Komory nemůže ukládat povinnosti ze zákona neplynoucí. V daném případě měl kárně obviněný
porušit povinnost stanovenou v čl. 15 Etického kodexu, podle něhož pokud exekutor
mj. neúčtuje odměnu za provedené služby, dopouští se závažného porušení pravidel soutěže mezi
exekutory, vyjma případů podléhajících osvobození. Kárný soud považuje rámec osvobození
v daném případě za překročený, přičemž nepřitakal názoru, že tímto ustanovením je stanovena
povinnost nad rámec zákona. Pravidla soutěže nejsou o určení ceny služeb, ale i o určitém
dodržování všeobecně akceptovaných pravidel zdravého soutěžního prostředí. Citované
ustanovení tedy neurčuje nad rámec zákona výši odměny ze zákona neplynoucí, pouze posuzuje
jednání exekutorů, kterým by na trhu zakázek mohli získat výhodnější konkurenční postavení
podbízením se poskytováním bezplatných služeb běžně podléhajících úplatě či naopak úkonů
exekutory běžně nevykonávaných. Z tohoto pohledu se jednání kárně odviněného jeví jako
odporující označenému ustanovení Etického kodexu. Kárný senát ovšem dále vážil intenzitu
tohoto jednání. Ačkoliv byl skutek kárným žalobcem vymezen tak, jako by se jednalo
o dlouhodobé a dosud trvající jednání, nic takového nebylo prokázáno. Naopak byl prokázán
jeden jediný případ, a to případ, kdy kárně obviněný v roce 2011 pro oprávněného Město
Valašské Meziříčí zdarma sepsal návrh na zahájení exekučního řízení proti povinnému E. B. Ve
vztahu k povinnému B. sám oprávněný sdělil, že sepsání návrhu již nepožaduje, a tudíž návrh
kárně obviněným sepsán nebyl. Veškeré další žalobcovo tvrzení nebylo v kárném řízení
prokázáno a kárný žalobce k němu dokonce ani žádný důkaz neoznačil. Za této situace nelze
považovat jednání kárně obviněného za natolik intenzivní, aby se jím mohl dopustit kárného
provinění. Proto kárně obviněného žalovaného skutku podle §19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb.
zprostil, neboť žalovaný skutek není kárným proviněním.
V.2. c) skutek 3. kárné žaloby (II/2. výroku rozhodnutí)
Předmětem posouzení kárného soudu byl postup kárně obviněného, který provedl
exekuci prodejem podílu povinné na nemovitosti za situace, kdy hodnota tohoto podílu výrazně
překračovala hodnotu pohledávky včetně nákladů exekuce. Kárný žalobce přitom kárně
obviněnému přičítal nepřijatelný záměr navýšení své odměny. Kárně obviněný doznal žalované
jednání, hájil se však tím, že jiný způsob exekuce nebyl možný pro nedostatek jakéhokoliv jiného
postižitelného majetku povinné.
Podle §47 odst. 1 exekučního řádu je exekutor oprávněn posoudit, jakým způsobem
bude exekuce provedena, přičemž je povinen zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě
nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má
být splnění závazků povinného dosaženo.
Exekuci lze přitom vést i více způsoby současně (§58 odst. 2 e. ř.). Podle poslední věty
tohoto ustanovení lze k prodeji nemovitosti přistoupit pouze v případě, že k uspokojení
pohledávky nepostačí mírnější způsoby exekuce.
Kárný soud tak posuzoval, zda postup kárně obviněného v daném případě překračoval
meze zákonem akceptované úvahy exekutora o provedení způsobu exekuce. K tomu nestačí
pouhé porovnání hodnoty pohledávky a hodnoty prodávané nemovitosti; je třeba přihlížet
ke všem okolnostem případu a zejména ke zjištění, zda bylo možné provést exekuci jiným
(mírnějším) způsobem. Tyto skutečnosti pak mají být doloženy obsahem spisu. Kárně obviněný
tvrdí, že provedl veškeré součinnostní dotazy, ovšem s negativním výsledkem,
přičemž je přesvědčen, že negativní odpovědi není třeba zakládat do spisu.
Je sice pravdou, že kárný žalobce při argumentaci o nedostatku tvrzených negativních
součinnostních odpovědí argumentoval porušením v 17 odst. 3 kancelářského řádu ve znění
neodpovídajícím rozhodné době, ovšem i ustanovení §17 kancelářského řádu, v odpovídajícím
znění (jehož text předložil obhájce při jednání) vyžadoval, aby všechny písemnosti vztahující
se ke stejné věci byly součástí spisu. Skutečnost, že kancelářský řád je stavovským předpisem
Pokračování 14 Kse 9/2012 - 149
kárně obviněný nezpochybňoval. Navíc lze poukázat na znění §46 odst. 2 e. ř. podle něhož mají
být mj. i úkony exekutora evidovány v exekučním spise.
Kárně obviněnému však není kárnou žalobou kladeno za vinu, že neučinil součástí spisu
konkrétní listiny. Skutek, tak jak byl žalobou vymezen, stojí na tom, že doklady o zjišťování
majetkových poměrů neexistují. Je-li v jeho závěru uvedeno, že tato skutečnost ze spisu
nevyplývá a nebyla doložena dohledovému orgánu, je třeba tento závěr vnímat jen jako doložení
neexistence řádného zjišťování. Pokud by tomu bylo jinak, byl by skutek vymezen rozporně.
Kárně obviněný mohl buď pochybit v tom, že zjišťování neprováděl, nebo jej naopak prováděl
a doklady o tom nezaložil do spisu a nedoložil při kontrole; v tomto druhém případě by ovšem
nebylo možno dospět k podstatě skutku - tedy k tomu, že provedl exekuci dražbou nemovitosti,
ač k tomu nebyly splněny zákonné podmínky.
Za této situace, kdy soud nehodnotí dodržování, resp. porušování kancelářského řádu,
jako podstatu žalovaného skutku, nemůže opomenout důkazy, které kárně obviněný doložil
při jednání soudu. Pro závěr, zda jednání kárně obviněného je či není kárným proviněním,
je podstatné, zda exekutor skutečně přistoupil k prodeji nemovitosti, aniž by měl zjištěno,
že povinná disponuje jiným majetkem, z něhož by bylo možno pohledávku uspokojit
přiměřenějším způsobem. Pokud kárně obviněný nemůže svou aktivitu doložit řádným obsahem
spisu, pak má ovšem ztíženou důkazní pozici. Předložené evidenční záznamy totiž soud hodnotí
i z hlediska jejich věrohodnosti; ta je zpochybněna v případě, že listiny vyhotovené na základě
jiných evidencí nemají dostatečnou autenticitu, nelze je bez pochyb situovat v čase,
přičemž pochybnost je umocněna i postupem kárně obviněného vůči dohledovému orgánu,
jemuž by jistě existující evidenční záznamy předložil. V daném případě však ve vztahu k tvrzeným
součinnostním výzvám dokládaným evidenčními pomůckami doložil i jednu doručenku a jednu
zpětnou reakci. Proto soud akceptoval, že kárně obviněný zjišťování majetkových poměrů
neopomněl. Závěru, že povinná nedisponovala jiným majetkem postižitelným exekucí, nepřímo
nasvědčuje i její postoj. Exekuce byla vůči ní postupně nařízena prodejem movitých věcí
a následně prodejem podílu na nemovitostech, příkazy jí byly doručeny, stejně tak jako další
usnesení vydávaná v rámci realizace prodeje. Lze považovat za zcela přirozené, že při existenci
jiného majetku v hodnotě odpovídající pohledávce, povinný vůči exekutorovi reaguje. Stejně
tak soud přihlédl k závěru znalce o vlivu skutečnosti prodeje pouze části nemovitosti na
výslednou cenu. Při vyhodnocení všech těchto okolností dospěl soud k závěru, že postup
soudního exekutora nebyl v daném případě nepřiměřeným excesem z jeho práva posoudit
vhodnost provedení exekuce. Neshledal-li postup naplňujícím skutkovou podstatu kárného
provinění, ponechal stranou úvahu, zda tvrzená jednání či opomenutí jsou v daném případě
přičitatelná osobně exekutorovi (k tomu viz např. rozhodnutí tohoto soudu ze dne 31. 1. 2012,
č. j. 14 Kse 6/2011 - 299, či ze dne 29. 10. 2012, č. j. 14 Kse 8/2012 - 69). I v tomto případě soud
kárně obviněného žalovaného skutku podle §19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb. zprostil,
neboť žalovaný skutek není kárným proviněním.
V.2. d) skutek 4. kárné žaloby (II/3. výroku rozhodnutí)
V tomto případě měla podle žaloby tvrzená nečinnost začínat dnem 30. 3. 2010.
Vymezením skutku v kárné žalobě je nečinnost vztažena k nerealizaci příkazu nařizujícího prodej
nemovitostí; argumentace kárného žalobce ovšem směřuje k úplné nečinnosti kárně obviněného
ve vymezeném období. Z exekutorského spisu ovšem bylo zjištěno, že až dne 18. 10. 2010 bylo
exekutorovi doručeno usnesení soudu o nařízení exekuce a o pověření exekutora jejím
provedením. Dne 27. 10. 2010 pak účastníky vyrozuměl o nabytí právní moci vydaných
exekučních příkazů. Stejně tak spis dokladuje, že v říjnu 2010 byly rozesílány součinnostní dotazy,
na něž bylo v některých případech i reagováno. Exekutorem bylo v tomto případě vydáno
několik příkazů, přičemž k příkazu k postižení účtu u peněžního ústavu je třeba poukázat
na zákonem podloženou praxi exekutorů vyčkání doby šesti měsíců, neboť exekuci podléhají
prostředky, které v této době na účet přibudou (§65a e. ř., §306 o. s. ř.). V daném případě se tím
počátek případné nečinnosti posouvá do dubna roku 2011. Kárně obviněný ke své činnosti
v dalším období soudu předložil záznam o telefonním hovoru, jímž se měl na úřad telefonicky
obrátit povinný a záznam o místním šetření, které mělo být jeho pracovnicí provedeno dne
19. 8. 2011. Tyto záznamy však postrádají autentičnost, nebyly předloženy dohledovému orgánu
a nepřistupuje tu žádná další okolnost, která by jim dodala věrohodnost. Soud proto neuznal
existenci úkonů exekutora po dubnu 2011 do počátku května 2012.
Podle §46 odst. 1 exekučního řádu je exekutor povinen postupovat při provádění
exekuce rychle a účelně a podle odst. 2 téhož ustanovení činí i bez návrhu úkony
směřující k jejímu provedení. Táž povinnost plyne i z čl. 5 Etického kodexu. Exekutor je
podle §47 odst. 1 exekučního řádu oprávněn posoudit, jakým způsobem bude exekuce
provedena a vydat exekuční příkaz, přičemž §58 odst. 2 lze exekuci v jednom řízení provádět
i více způsoby, a to současně nebo postupně.
Nečinnost jako kárné provinění je přitom konstantě vnímána jako skutek trvající;
jak uvedl tento soud v rozhodnutí ze dne 30. 5. 2011, č. j. 14 Kse 3/2011 - 43: (N)ečinnost soudního
exekutora, má-li charakter kárného provinění podle §116 odst. 2 písm. a) exekučního řádu, představuje skutek
trvající, jehož podstatou je vyvolání a následné udržování protiprávního stav, přičemž za ukončení tohoto
protiprávního stavu se považuje úkon směřující k jeho odstranění, tedy procesní úkon směřující k vymožení
pohledávky oprávněného, případně jiný úkon ke skončení exekuce.
Skutečnost, že vedení exekuce více způsoby včetně nařízení exekuce prodejem
nemovitostí, není porušením zákona, považuje soud za rozhodující i v tomto případě.
Nemovitosti postižené exekucí tvořily dílčí podíly na celku a z jejich přehledu obsaženého
ve spise nelze usuzovat na nepřiměřenost v postupu exekutora. Fakticky se také nepodařilo jiný
příkaz realizovat. V tom, že exekutor do určité míry prodléval s realizací příkazu prodejem
nemovitostí, nelze spatřovat účelovost vydání tohoto příkazu; ostatně ani tento způsob exekuce
nakonec nevedl k plnému uspokojení vymáhaných pohledávek. Úkony exekutora v tomto řízení
tedy kárný soud vnímal komplexně a akceptoval i úkony, které nesouvisely s příkazem
postihujícím podíly na nemovitostech.
I tak ovšem plná nečinnost činí cca jeden rok, což konstantní judikatura vnímá již jako
závažné porušení zákona. Jde však o dobu hraniční, a proto kárný soud vážil, zda v tomto
konkrétním případě dosahuje nečinnost intenzity kárného provinění a dospěl k závěru,
že, s ohledem na veškeré okolnosti tohoto případu, tomu tak není. Proto kárně obviněného
i tohoto žalovaného skutku podle §19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb. zprostil, neboť žalovaný
skutek není kárným proviněním.
VI. Kárné opatření
Vzhledem k tomu, že kárný soud dospěl u jednoho žalovaného skutku k závěru,
že se jedná o kárné provinění a uznal kárně obviněného vinným, musel současně uložit některé
z kárných opatření podle §116 odst. 3 exekučního řádu.
Při rozhodování o druhu kárného opatření vycházel kárný soud ze všech okolností
případu. Ve prospěch kárně obviněného přihlédl k tomu, že porušení povinnosti bylo prokázáno
pouze ve dvou případech.
Pokračování 14 Kse 9/2012 - 150
Za přitěžující naopak považoval kárný soud skutečnost, že porušením povinností byl
současně narušen společenský zájem na zvláštní ochraně údajů o obyvatelích a jiných osobách.
Přihlédl rovněž k tomu, že kárně obviněný již byl kárně trestán.
Po zvážení všech rozhodujících kriterií spoluurčujících povahu a závažnost kárných
provinění, tj. významu chráněného zájmu, jímž je zájem na řádném výkonu svěřené pravomoci
soudních exekutorů, osoby kárně obviněného, a míry jeho zavinění ve formě minimálně
nepřímého úmyslu, dospěl kárný soud k závěru, že adekvátním kárným opatřením v dané věci
bude pokuta podle §116 odst. 3 písm. c) exekučního řádu ve výši 80.000 Kč. Kárný soud
má za to, že uložené kárné opatření vystihuje všechny okolnosti případu a přispěje k vyšší
motivaci kárně obviněného k řádnému výkonu funkce soudního exekutora.
Pokuta je splatná do 60 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet Nejvyššího
správního soudu č. 3762-46127621/0710, variabilní symbol 14092012.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně kárného senátu