ECLI:CZ:NSS:2013:2.AZS.5.2013:27
sp. zn. 2 Azs 5/2013 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci
žalobců: a) nezl. M. A. b) nezl. S. A. oba zastoupeni T. S., jako zákonnou zástupkyní
a c) M. A., všichni zastoupeni JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem se sídlem Hradec Králové,
Šafaříkova 666, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti
rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 9. 2012, č. j. OAM-34/ZA-K01-ZA04-2012, č. j. OAM-
227/ZA-K01-ZA04-2011 a č. j. OAM-215/ZA-ZA06-ZA04-2012, v řízení o kasační stížnosti
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 27. 3.
2013, č. j. 52 Az 3/2012 – 107,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne
27. 3. 2013, č. j. 52 Az 3/2012 – 107, se v části vztahující se k žalobkyni a)
zrušuje .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 24. 9. 2012,
č. j. OAM-34/ZA-K01-ZA04-2012 se zrušuje a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů řízení částku
8340 Kč do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce
JUDr. Ing. Jiřího Špeldy, advokáta.
IV. Kasační stížnost se v části týkající se nezletilého žalobce b) a žalobce c) odmítá
pro nepřijatelnost.
V. Žalobce b), žalobce c) a žalovaný n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobci (dále jen „stěžovatelé“)
domáhají zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích, jímž byly zamítnuty jejich žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne
24. 9. 2012, č. j. OAM-34/ZA-K01-ZA04-2012, č. j. OAM-227/ZA-K01-ZA04-2011
a č. j. OAM-215/ZA-ZA06-ZA04-2012, kterými žalovaný rozhodl tak, že stěžovatelům nebyla
udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Proti těmto rozhodnutím brojili stěžovatelé žalobami, které krajský soud spojil
ke společnému projednání a následně je pro jejich nedůvodnost shora nadepsaným rozsudkem
zamítl. Krajský soud konstatoval, že stěžovatelé nebyli svými žalobními tvrzeními schopni
vyvrátit argumentaci žalovaného týkající se neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany.
Stěžovatelé kasační stížnost opírají o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tedy o nezákonnost napadeného
rozhodnutí krajského soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, vady řízení před
správním orgánem a o nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozsudku krajského
soudu.
Stěžovatelé především namítají, že ani jeden z orgánů, prvotně žalovaný a následně
krajský soud, nedbal o to, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem případu, když se nezabýval
důvody jejich ohrožení v případě návratu do země původu. Brojí tak proti závěru, že jediným
důvodem jejich žádostí byla snaha o legalizaci jejich pobytu na území České republiky a mají
za to, že jejich žádosti nebyly posouzeny individuálně.
Stěžovatel c) se dle svých tvrzení obracel na pomoc ze strany státu (policie, prokuratura),
avšak ochrana mu poskytnuta nebyla; domnívá se, že opakovaně poukazoval na problémy
se státní mocí, jež následovaly po jeho problémech se soukromou osobou, nicméně ty byly
označeny za nevěrohodné a nebylo k nim žalovaným ani krajským soudem přihlédnuto; o těchto
problémech vypovídala stejně též manželka stěžovatele c), tedy matka a zákonná zástupkyně
stěžovatelů a) a b). Krajský soud se touto námitkou náležitě nevypořádal, když stěžovateli pouze
vytkl, že se neobrátil na nadřízený orgán a že se v jeho případě jednalo pouze o spor
se soukromou osobou. Stěžovatelé zdůrazňují, že soukromé osoby nelze bez dalšího vyloučit jako
původce pronásledování či hrozby vážné újmy, neboť tento postup je porušením jak zákona
o azylu, tak směrnice Rady č. 2004/83/ES, a poukazují též na judikaturu Nejvyššího správního
soudu, dle které je výpověď žadatele považována za dostatečný důkaz, pokud skutečnosti
v ní uváděné nebyly žádným způsobem vyvráceny. Stěžovatelé se domnívají, že závěry
žalovaného neodpovídají provedenému dokazování, když i ze zpráv, z nichž vycházel, plyne,
že Ruská federace čelí obrovské korupci a dochází tak k porušování základních práv občanů.
Odmítají rovněž závěr krajského soudu, že své námitky nedostatečně specifikovali, když již
v žalobě vytkli žalovanému, že se vůbec nezabýval vlivem korupce ve státním aparátu na občany,
jako je stěžovatel c).
Stěžovatelé dále vytýkají krajskému soudu, že se náležitě nevypořádal s jejich námitkou
ohledně problémů souvisejících s jejich původem, když se pouze ztotožnil se závěry žalovaného,
že stěžovatel c) neuvedl žádný konkrétní případ pronásledování, i když ze spisu, dle jejich názoru,
plyne opak. Navíc ve vztahu k nezletilým stěžovatelům se touto námitkou nezabýval vůbec.
Žalovaný rovněž pochybil, jak stěžovatel namítal již v žalobě, když k posouzení této situace využil
pouze obecnou zprávu, která navíc připouští existenci národnostních problémů. Stěžovatelé tak
nesouhlasí se závěrem krajského soudu, jenž navozuje, že zjištění situace Jezidů (k nimž
stěžovatelé náleží) v zemi se vlastně jeví nadbytečným. Dle jejich názoru je ale podstatné pro
zjištění objektivní situace, které budou stěžovatelé vystaveni v případě návratu do vlasti.
Stěžovatel c) se dále domnívá, že krajský soud pochybil, když nehodnotil námitky
vztahující se k ust. §14 a 14a a zákona o azylu.
Stěžovatelé a) a b) kromě toho brojí proti závěru krajského soudu, že pouhý odkaz
na rozhodnutí o zamítnutí žádosti jejich otce je dostačující pro neudělení azylu; z rozhodnutí
žalovaného není zřejmé, na základě jakých skutečností jim azyl nebyl udělen, a jsou proto
nepřezkoumatelná. I v této souvislosti poukazují na skutečnost, že jejich žádosti nebyly
posuzovány individuálně.
Stěžovatelka a) dále namítá nedostatečnost posouzení její situace žalovaným, který
se zabýval důvody pro udělení mezinárodní ochrany pouze směrem k Ruské federaci, tedy k zemi
původu jejího otce, když její matka je občankou Arménské republiky.
Stěžovatelé a) a b) setrvávají na svém stanovisku, jež bylo popřeno krajským soudem,
že rozhodnutí žalovaného jsou v rozporu s Úmluvou o právech dítěte. Postupem žalovaného
a následně krajského soudu byla porušena práva dle čl. 3 a 9 této Úmluvy (zájem dítěte a zajištění,
aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů), když je patrné, že právě na základě takového
postupu by byli nezletilí stěžovatelé odděleni od jednoho ze svých rodičů.
Závěrem pak stěžovatelé a) a b) namítají, že zcela bez povšimnutí zůstala jejich námitka
týkající se neposouzení jejich ekonomické a sociální situace v zemi původu pro případ návratu.
Z výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhují, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odmítá stěžovateli uplatněné námitky
a setrvává na svém stanovisku, že v těchto případech nebyl naplněn žádný z důvodů pro udělení
kterékoliv formy mezinárodní ochrany. Popsal, proč nepovažoval skutečnosti uváděné otcem
nezletilých za azylově relevantní. Pokud v rozhodnutích týkajících se nezletilých stěžovatelů
odkazoval na rozhodnutí ve věci jejich otce (které bylo založeno ve spisech), byl tento postup dán
skutkově podmíněnými souvislostmi s problémy uváděnými jejich otcem a nezpůsobil narušení
individuálního posouzení jejich žádostí. Žalovaný v průběhu řízení nezjistil žádné skutečnosti
svědčící o národnostně motivovaném pronásledování. Žalovaný má navíc za to, že dostatečně
zdůvodnil svůj závěr, že hlavním důvodem podání žádostí jednotlivými stěžovateli byla legalizace
jejich pobytu na území České republiky. Připomněl také, že stěžovatelé byli opakovaně odkázání
na zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců),“ na jehož základě
mohou svou pobytovou situaci řešit. Dle jeho názoru neobsahuje kasační stížnost důvody, pro
které by měla být považována za přijatelnou, proto navrhuje, aby jí Nejvyšší správní soud odmítl,
a pro případ, pokud se Nejvyšší správní soud neztotožní s názorem žalovaného, navrhuje její
zamítnutí pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti, přičemž
konstatoval, že byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem; jedná se tedy o přípustnou kasační stížnost.
Vzhledem k tomu, že se v daném případě jedná o řízení o udělení mezinárodní ochrany,
Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Pokud by tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Vymezením institutu
nepřijatelnosti se soud již podrobně zabýval např. ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též na www.nssoud.cz).
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik
zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro
Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních
otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené
právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu
v řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování
rozhodovací činnosti krajských soudů. Na základě výše uvedeného lze shrnout, že kasační
stížnost ve věcech mezinárodní ochrany je přípustná v následujících typových případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Přitom se o zásadní právní pochybení bude
v konkrétním případě jednat především tehdy, pokud krajský soud ve svém
rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, a za další pokud krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
S ohledem na to, že otázka, kterou je mj. v souzené věci nutno zodpovědět [konkrétně,
zda bylo na místě posuzovat situaci nezletilé stěžovatelky a), bez státní příslušnosti, která
se narodila na území České republiky a tuto nikdy neopustila, pouze ve vztahu k Ruské federaci,
tedy k zemi původu jejího otce, když má její matka jinou státní příslušnost], nebyla dosud
judikaturou plně řešena, považuje Nejvyšší správní soud kasační stížnost v části týkající
se nezletilé stěžovatelky a) za přijatelnou. V nesprávném řešení této otázky krajským soudem
shledal zdejší soud také další důvod přijatelnosti kasační stížnosti, když toto pochybení mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení nezletilé stěžovatelky.
Pokud se jedná o stěžovatele b) a c), jejich námitky uváděné v kasační stížnosti považuje
Nejvyšší správní soud za nepřijatelné z důvodů, o nichž bude pojednáno níže.
Jak bylo tedy konstatováno, zásadní, a soudní judikaturou doposud dostatečně neřešenou,
je tedy v této věci námitka týkající se stěžovatelky a), tudíž zda bylo správné posuzovat její situaci
pouze ve vztahu k Ruské federaci a nikoliv již k Arménské republice, když se u ní nabízí reálná
možnost státní příslušnosti k Arménské republice. Ze spisu vyplynulo, že stěžovatelka a)
se narodila na území České republiky dne 1. 1. 2012. Zákonná zástupkyně podala žádost
o udělení mezinárodní ochrany pro nezletilou stěžovatelku dne 18. 1. 2012. Zákonná zástupkyně
nezletilé uvedla, že sama je státní příslušnici Arménské republiky, otec nezletilé je státním
příslušníkem Ruské federace, stejně jako bratr nezletilé a nezletilá stěžovatelka a) je osoba bez
státní příslušnosti. Žalovaný posuzoval žádost nezletilé stěžovatelky ve vztahu k Ruské federaci,
a to s ohledem na skutečnost, že posledním místem trvalého pobytu stěžovatelčiných rodičů byla
Ruská federace a matka stěžovatelky svůj návrat na území Arménské republiky vyloučila. Tento
postup byl potvrzen rovněž krajským soudem.
S tímto postupem se zdejší soud nemůže ztotožnit. Obecně platí, že správní orgán
posuzuje žádost o udělení mezinárodní ochrany ve vztahu ke státu, jehož je žadatel občanem;
jedná-li se o osobu bez státní příslušnosti, posuzují se uplatněné důvody ve vztahu ke státu
posledního trvalého bydliště, tj. ke státu, v němž tato osoba před vstupem na území České
republiky pobývala a ke kterému ji vážou vazby trvalejší povahy. Pokud se jedná o nezletilé dítě,
jedná se zpravidla o stát, jehož občanství (poslední trvalý pobyt) má i rodič, prostřednictvím
něhož byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána (srov. rozsudek ze dne 5. 3. 2009,
č. j. 9 Azs 2/2009 - 141). Pokud jde o stěžovatelku a), ta nikdy území České republiky neopustila,
proto u ní nepřipadá v úvahu posuzování důvodů pro udělení mezinárodní ochrany z pohledu
státu posledního trvalého bydliště (Česká republika), nicméně její zákonná zástupkyně v čestném
prohlášení uvedla, že je stěžovatelka a) apatridem, tj. osobou bez státní příslušnosti, tudíž u ní
nelze využít pro posuzování relevantních důvodů pro posouzení důvodnosti udělení mezinárodní
ochrany ani stát, jehož je občanem. Vyvstává tedy otázka, ve vztahu ke kterému státu měl
žalovaný žádost stěžovatelky a) hodnotit. Argument, že matka stěžovatelky vyloučila návrat
do Arménské republiky nelze akceptovat, když ze spisu plyne, že se nehodlá vrátit ani do Ruska.
Posuzování situace stěžovatelky podle posledního pobytu jejích rodičů rovněž nemá oporu
v žádném zákonném ustanovení.
Jedním ze základních předpokladů pro věcné posouzení žádosti o mezinárodní ochranu
je správné zjištění státní příslušnosti žadatele. Zde je třeba konstatovat (jak ostatně
Nejvyšší správní soud již mnohokrát judikoval – například v rozsudku ze dne 26. 5. 2004,
č. j. 1 Azs 45/2004 – 75, nebo v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 2 Azs 51/2003 - 44),
že zvláštností řízení ve věcech mezinárodní ochrany je mimo jiné i skutečnost, že důkazní
břemeno představuje v první fázi řízení zejména povinnost tvrzení, která dopadá výhradně
na žadatele o udělení mezinárodní ochrany (žadatel v této fázi nese důkazní břemeno v podobě
břemene tvrzení, s nímž do řízení vstupuje). Toto tvrzení má pro tento typ řízení zásadní
význam, neboť žadatel o udělení mezinárodní ochrany se nezřídka nachází v situaci důkazní
nouze (kdy z pochopitelných důvodů s ohledem na specifičnost tohoto řízení není schopen
předložit správnímu orgánu dokumentární či jiné hodnověrné důkazy), a právě proto utváří
rámec zjišťování skutkového stavu především svým věrohodným tvrzením. Z tohoto důvodu
také hraje v této fázi řízení, tj. na jeho začátku, klíčovou roli pohovor se žadatelem. V průběhu
pohovoru samotného a v dalších fázích řízení je již povinnost osvětlit všechna relevantní fakta
rozložena mezi něj a správní orgán, který je pak povinen zjištěná fakta a získané podklady
objektivně vyhodnotit, a učinit jim odpovídající závěr.
Úprava důkazního břemene v azylovém řízení je upravena v §49a zákona o azylu,
podle něhož je žadatel o udělení mezinárodní ochrany povinen v průběhu řízení poskytovat
ministerstvu nezbytnou součinnost a uvádět pravdivé a úplné informace nezbytné pro zjištění
podkladů pro vydání rozhodnutí. Je zřejmé, že úprava důkazního břemene v tomto ustanovení
je velmi skoupá a za těchto okolností je nutné je vykládat eurokonformně v souladu se Směrnicí
Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní
příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka
nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu
poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice,“ srov. rozsudek ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publikovaného ve Sbírce NSS pod č. 1749/2009). Ta mimo jiné v čl. 4
v odst. 1 stanoví, že členské státy mohou pokládat za povinnost žadatele předložit co nejdříve
všechny náležitosti potřebné k doložení žádosti o mezinárodní ochranu. Povinností členského
státu je posoudit významné náležitosti žádosti ve spolupráci se žadatelem. Podle odst. 2 tohoto
článku kvalifikační směrnice zahrnují náležitosti uvedené v odstavci 1 prohlášení žadatele
a všechny dokumenty, jež má žadatel k dispozici a které uvádějí jeho věk, jeho původ, jeho vztahy
včetně dotčených příbuzných, jeho totožnost, státní příslušnost nebo příslušnosti, zemi nebo
země a místo nebo místa jeho předchozího pobytu, předchozí žádosti o azyl, cestovní trasy,
průkazy totožnosti a cestovní doklady a důvody podání žádosti o mezinárodní ochranu
(srov. rozsudek ze dne 22. 1. 2010, č. j. 4 Azs 62/2009 – 56).
V nyní projednávaném případě je rozhodující okolností pro posouzení věci otázka
státního občanství stěžovatelky a). Zároveň je nesporné, že její matka, jejímž prostřednictvím byla
žádost stěžovatelky a) podána, má státní občanství Arménské republiky a její otec Ruské federace
[jak bylo v průběhu řízení před žalovaným doloženo novým rodným listem stěžovatelky a)].
V České republice, stejně jako ve většině evropských zemí, platí pro nabývání občanství dětí
zásada „ius sanguinis“ (tj. „právo krve“), tedy určování občanství dětí podle občanství rodičů
(srov. §3 písm. a) zákona 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České
republiky, ve znění pozdějších předpisů), na rozdíl od principu tzv. „ius soli“, podle něhož
je občanství automaticky přiznáno tomu, kdo se narodí na území daného státu. Rozdíly
v právních úpravách jednotlivých zemí se objevují nejčastěji až v případech, kdy se občanství ani
jednoho z rodičů neshoduje s místem narození dítěte (což je právě tento případ). Co se tedy týče
občanství nezletilé stěžovatelky a) v předmětné věci, vycházel správní orgán i krajský soud
z čestného prohlášení její matky, že její dcera nemá žádné státní občanství. S ohledem na znění
§23b zákona o azylu, je Ministerstvo vnitra oprávněno, „místo předložení listiny připustit čestné
prohlášení žadatele o udělení mezinárodní ochrany; v čestném prohlášení je žadatel o udělení mezinárodní ochrany
povinen uvést úplné a pravdivé údaje“. Z citovaného ustanovení však plyne, že ministerstvo předložení
čestného prohlášení připustit může, nikoliv musí, což vyjadřuje upřednostnění důkazu
v listinné nebo jinak objektivně ověřitelné podobě před čestným prohlášením, a to zejména
v případě, jeví-li se údaje v čestném prohlášení v rozporu se skutečností. A právě v situaci, mají-li
oba rodiče nezl. stěžovatelky občanství (jakékoli), takovýto rozpor nastává, neboť státní
občanství se ve většině případů nabývá automaticky narozením podle shora uvedených principů.
V této situaci se tak jeví velice nepravděpodobným tvrzení zákonné zástupkyně
nezl. stěžovatelky, že její dcera nemá žádné státní občanství pouze z toho důvodu, že se narodila
v České republice a zákonná zástupkyně chce, aby její dcera měla českou státní příslušnost.
Již v roce 1961 byla na půdě OSN uzavřena Úmluva o omezení případů bezdomovectví, s cílem
bránit vzniku bezdomovectví a omezit počet jeho případů. Tato úmluva zaručuje nabytí
občanství osobami, které by jinak byly bez občanství a které mají k danému státu vazby tím,
že se na jeho území narodily nebo jeho občanství požívají rodiče (čl. 1-4 Úmluvy). Mezi státy,
které tuto Úmluvu ratifikovaly, patří mj. též Česká a Arménská republika. S ohledem na tyto
skutečnosti tak bylo na žalovaném ověřit pravdivost tvrzení zákonné zástupkyně stěžovatelky c),
že tato nemá státní příslušnost, a to na základě právních úprav nabývání občanství v zemích,
jejichž občany jsou rodiče nezletilé, a zjistit tak, zda tyto právní řády (ne)přiznávají osobám
narozeným mimo jejich území občanství na principu ius sanguinis a tudíž tímto způsobem zjistit
státní příslušnost nezl. stěžovatelky. Nebylo tedy namístě, pouze s odkazem na poslední trvalý
pobyt rodičů či tvrzení matky stěžovatelky a) o tom, že se nikdy do Arménie nevrátí, posuzovat
důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany pouze ve vztahu k Ruské federaci. K této otázce
je ještě na místě podotknout, že tvrzení zákonné zástupkyně nezl. stěžovatelky a) o její státní
příslušnosti nelze podřadit automaticky pod případ podle ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, kdy je žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná, jestliže
žadatel uvádí skutečnosti zjevně nevěrohodné, neboť v této situaci není bez dalšího zjevné, jaké
občanství vůbec nezl. stěžovatelka má. Poněvadž krajský soud shledal postup žalovaného zcela
v souladu s právními předpisy, nutno konstatovat, že zatížil svůj rozsudek vadou podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., když stěžovateli důvodně vytýkaná vada mohla ovlivnit zákonnost
napadeného rozhodnutí a rovněž nesprávně posoudil právní otázku ohledně státu, vůči kterému
se měly posuzovat důvody pro udělení mezinárodní ochrany nezl. stěžovatelce a) [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.]. Na základě výše uvedeného nutno konstatovat nezákonnost rozsudku krajského
soudu a přistoupit k jeho zrušení v části týkající se stěžovatelky a) (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Podle §110 odst. 1 s. ř. s. dospěje-li Nejvyšší správní soud k tomu, že kasační stížnost
je důvodná, rozsudkem zruší rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení, pokud
ve věci sám nerozhodl způsobem podle odst. 2. Podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zruší-li
Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem
byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může podle
povahy věci sám rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu nebo vyslovení jeho
nicotnosti; ustanovení §75, §76, a §78 se použijí přiměřeně.
V daném případě je zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu ve věci nezl. stěžovatelky a)
mělo být krajským soudem pro nezákonnost zrušeno a že nepřichází v úvahu jakékoliv doplnění
řízení či vypořádání dalších žalobních námitek krajským soudem. Krajský soud by s odkazem
na tento rozsudek pouze přenesl závazný právní názor svým novým rozsudkem správnímu
orgánu. Proto je Nejvyšší správní soud toho názoru, že je v projednávané věci účelné současné
zrušení rozsudku krajského soudu v části týkající se nezletilé stěžovatelky a) spolu se zrušením
rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 9. 2012, č. j. OAM-34/ZA-K01-ZA04-2012.
Pokud se jedná o stěžovatele b) a c), jejich námitky uváděné v kasační stížnosti považuje
Nejvyšší správní soud za nepřijatelné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková
zjištění, tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu
i krajského soudu, kde se oba tyto orgány s relevantními skutečnostmi a tvrzeními stěžovatelů
vypořádaly.
Nejvyšší správní soud proto především nemohl akceptovat tvrzení stěžovatelů
o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů.
K otázce nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů se však Nejvyšší správní soud
již vyjadřoval ve svých mnoha rozhodnutích (srov. rozsudek ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, rozsudek ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74,
či rozsudek ze dne 23. 12. 2005, č. j. 4 As 13/2004 – 55). Z těchto rozhodnutí mj. vyplývá,
že „nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí.“ Ve světle této judikatury lze jednoznačně konstatovat,
že rozhodnutí krajského soudu není nepřezkoumatelné.
Nad rámec uvedeného považuje zdejší soud za vhodné upozornit na §75 odst. 2 s. ř. s.,
který krajskému soudu zásadně umožňuje přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v mezích
žalobních bodů. Pokud pak stěžovatel v žalobě určité skutečnosti nezpochybnil [což se stalo
právě v případě údajného nedostatečného odůvodnění námitky týkající se ust. §14 a 14 a) zákona
o azylu), krajský soud nemohl pochybit, pokud se jimi nezabýval (srov. též rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu publikovaná pod č. 859/2006 Sb. NSS a č. 975/2006 Sb. NSS]. Ani odkaz,
či převzetí části odůvodnění rozhodnutí správního orgánu není důvodem způsobujícím
nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, jak to plyne mj. z rozsudku zdejšího soudu
ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, publikovaného pod č. 1350/2007 Sb. NSS.
K dalším předneseným námitkám Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatel c)
v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by byť jen naznačovaly, že by byl
ve vlasti vystaven pronásledování z důvodů pro azylové řízení významných, neboť ze všech jeho
vyjádření plyne, že měl problémy s mužem jménem A. S., související s jeho podnikáním. Pokud
stěžovatel c) namítá, že za azylově relevantní může být považováno též pronásledování ze strany
soukromé osoby, lze s ním souhlasit, nicméně takové pronásledování musí splňovat další
podmínku, a to neschopnost, nebo neochotu státu odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před
pronásledováním či vážnou újmou (§2 odst. 9 zákona o azylu); ta v případě Ruské federace
nebyla splněna; z podkladů o zemi původu, shromážděných žalovaným, lze dovodit, že by státní
orgány země původu byly schopny v případě jeho návratu do země poskytnout ochranu či
pomoc v jím popisované situaci. Zdejší soud má bohatou judikaturu k problematice
pronásledování soukromými osobami, z které lze dovodit, že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi
původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu, tím spíše
v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u
státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ (rozsudek NSS ze dne 10. 3.
2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48). Dále podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2.
2004, č. j. 7 Azs 38/2003 – 37, je za „pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu nutno považovat
pouze takové ohrožení života či svobody, které je trpěné, podporované či prováděné státní mocí, nikoliv takové
negativní jevy, které státní orgány cíleně potírají a čelí jim.“ Zdejší soud dovodil, že ani v případě, jedná-li
se o velice vlivné lidi, kteří jsou původci tvrzeného pronásledování, není toto samo o sobě
důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (srov. rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003
- 51). I když nelze zřejmě zpochybňovat stěžovatelem uváděné problémy rozsáhlé korupce ve
státní správě v Rusku, nelze dovodit, že v posuzované věci je v případě stěžovatele dán
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož je občanem, když
jeho problémy souvisely s neshodami se soukromou osobou z důvodu jeho podnikání. Navíc
v situaci, kdy stěžovatel c) dle jeho vlastních tvrzení nevyužil veškeré dostupné prostředky, které
právní systém v Rusku skýtá a to pouze z důvodu pochybností o jejich efektivitě. Jak již bylo
mnohokrát judikováno „pouhá nedůvěra občana ve státní instituce, zdůvodňovaná tvrzením, že nejsou schopny
jej ochránit proti kriminálním živlům, nelze podřadit důvodům pro udělení azylu dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. (srov. rozsudek ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 -
37).“
Pokud se jedná o problémy stěžovatelů z důvodu jejich původu, ze spisového materiálu
plyne, že jejich námitky zůstaly v rovině obecných paušálních konstatování. Zdejší soud se již
v minulosti vyjádřil, že pouhé obecné tvrzení o pronásledování, které žadatel o udělení azylu nijak
konkrétně nedoloží a které ani jinak nevyplývá z existujících dokumentů o situaci v domovské
zemi, nelze považovat za důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o azyl (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2005, č. j. 4 Azs 409/2004 – 69). Pokud jde
o namítanou nedostatečnost podkladů, z nichž vycházel žalovaný a krajský soud, zdejší soud
se již dříve zabýval požadavky, které musí splňovat informace o zemi původu, aby mohly
být použity jako důkaz v řízení o mezinárodní ochraně (viz např. rozsudky ze dne 31. 7. 2008,
č. j. 5 Azs 55/2008 - 71, či ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81). Ze spisu tak zdejší soud
zjistil, že žalovaný i krajský soud vycházeli z dostatečného množství objektivních a aktuálních
informací (mj. z Výroční zprávy Human Rights Watch 2012, z Informace „Čečenci v Ruské
federaci“ Dánské imigrační služby z října 2011 a Zprávy o zemi CORI z října 2010).
Pokud jde o námitku neposouzení ekonomické a sociální situace nezletilých stěžovatelů,
zdejší soud má bohatou judikaturu, z které lze dovodit, že ekonomické problémy žadatelů
o udělení mezinárodní ochrany nejsou pro posuzování důvodnosti žádosti relevantní (srov.
např. rozsudek ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, či ze dne 27. 8. 2003,
č. j. 5 Azs 3/2003 - 54). Zdejší soud nad tento rámec doplňuje, že ze spisu zjistil, že stěžovatelé
v žádostech ani pohovorech neupozornili na žádné problémy týkající se jejich rodinné,
ekonomické či sociální situace, a proto nebylo s ohledem na dispoziční zásadu ovládající řízení
o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, povinností žalovaného, tuto důkladně zjišťovat
a vyvozovat z ní jakékoli závěry (srov. např. rozsudek ze dne ze dne 26. 2. 2004,
č. j. 5 Azs 50/2003 - 47, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 - 42).
Nezletilí stěžovatelé dále namítají, že žalovaným bylo pouze odkázáno na zamítnutí
žádosti stěžovatele c), který nebyl úspěšný, a tento odkaz byl postačující pro neudělení azylu
nezletilým stěžovatelům; jejich žádosti tedy nebyly posuzovány individuálně. Zdejší soud
konstantně zastává názor, že azylové příběhy žadatelů o udělení mezinárodní ochrany nutno
posuzovat samostatně, neboť rozhodování ve věcech azylových je přísně individualizováno
a v jednotlivých řízeních je nezbytné odlišovat míru, v jaké dochází k porušování základních
lidských práv u každé jednotlivé osoby zvlášť (přiměřeně srov. rozsudek NSS ze dne 12. 8. 2004,
č. j. 4 Azs 147/2004 - 81, resp. rozsudek ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 - 57, publ. pod
č. 1943/2009 Sb. NSS, nebo rozsudky ze dne 15. 9. 2005, č. j. 1 Azs 41/2005 – 63, a ze dne
26. 4. 2006, č. j. 4 Azs 32/2005 – 80), současně je však postavení nezletilých žadatelů do jisté
míry závislé na právním postavení jejich rodičů. Zdejší soud tak proto např. v rozsudku ze dne
27. 9. 2007, č. j. 4 Azs 31/2007 – 58, publ. pod č. 1423/2008 Sb. NSS, vyslovil závěr ohledně
posuzování azylových důvodů v případě nezletilých žadatelů o mezinárodní ochranu v tom
smyslu, že „opustil-li žadatel o udělení azylu zemi původu před nabytím plné způsobilosti k právním úkonům,
svědčí mu kromě jeho vlastních důvodů rovněž důvody pro udělení azylu uplatněné jeho zákonnými zástupci,
a to i tehdy, dosáhl-li žadatel zletilosti před podáním žádosti o udělení azylu“. V rozsudku ze dne
21. 5. 2008, č. j. 3 Azs 24/2008 - 73, bylo dále uvedeno, že „argumentací a maiori ad minus je pak
nutno dospět k závěru, že platí-li výše uvedené ve vztahu k žadateli, jenž nabyl zletilosti ještě před podáním
žádosti o udělení azylu, tím spíše musí toto pravidlo platit ve vztahu k žadateli, kterému je v době správního
řízení teprve několik týdnů. Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že k žádostem nezletilých žadatelů
o mezinárodní ochranu je třeba přistupovat vždy nanejvýš individuálně, neboť spektrum rodinných situací, které
mohou nastat, je velmi pestré. Lze si jistě představit případy, kdy důvody udělení mezinárodní ochrany budou
svědčit pouze jednomu z rodičů (např. v zemi původu politicky se profilujícímu), nikoli však již ostatním členům
rodiny, nebo naopak pouze dítěti či dětem (např. pro odlišnou barvu pleti), nikoli však již některému z jejich
rodičů. Zásadně však platí, že nezletilé děti sledují osud svých rodičů a pokud tedy rodičům reálně hrozí v zemi
původu pronásledování, jsou v důsledku své osobní závislosti na nich ohroženy takovým pronásledováním
(ať už přímo či nepřímo) také ony.“ Z uvedeného jednoznačné plyne, že žádost nezletilého žadatele
o udělení mezinárodní ochrany je nutno vždy posuzovat nejen s ohledem na důvody vztahující
se výhradně k osobě nezletilého žadatele, ale rovněž s ohledem na situaci jeho rodičů.
Stěžovateli namítané pochybení žalovaného a krajského soudu je spatřováno též v tom,
že se nezabývali okolnostmi případu tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti. Skutková zjištění plynula z vyjádření žadatelů o azyl a byla doplněna nezbytnými
zprávami. Oproti tvrzení stěžovatelů v kasační stížnosti či žalobě ze spisu plyne, že důvodem pro
podání jejich žádostí byla zejména snaha o legalizaci pobytu na území České republiky.
Z konstantní judikatury zdejšího soudu plyne, že snaha po legalizaci pobytu z důvodu společného
soužití s manželem, rodiči či dětmi žijícími na území České republiky, je sice důvodem
pochopitelným, avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších
okolností zvláštního zřetele hodných mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele
hodný ve smyslu §14 zákona o azylu. Řízení o mezinárodní ochraně je třeba chápat jako zcela
mimořádný institut sloužící k ochraně cizinců, kteří pociťují důvodnou obavu před
pronásledováním v zemi svého původu nebo kterým by v případě návratu hrozilo skutečné
nebezpečí vážné újmy. Legalizace pobytu prostřednictvím řízení o udělení mezinárodní ochrany
je proto nepřijatelná (srov. např. rozsudek ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 - 55).
Pokud jde o namítaný rozpor s Úmluvou o právech dítěte, zdejším soudem bylo již
v minulosti judikováno, že „je-li nezletilému žadateli o azyl po podání kasační stížnosti, kterou brojí proti
rozsudku krajského soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o neudělení
azylu, uděleno vízum za účelem strpění pobytu, v důsledku čehož není nucen vycestovat z území České republiky,
na němž se nachází jeho rodič žádající rovněž o udělení azylu, nemůže být důvodná jeho námitka, že byl porušen
čl. 3 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb., upravující zájmy dítěte a nemožnost jeho
oddělení od rodičů proti jeho vůli“ (srov. rozsudek ze dne 27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 44/2003 - 63,
podtrženo NSS). Situace nezletilých stěžovatelů je srovnatelná, ne-li výhodnější, než situace právě
popsaná, když jejich matka má, coby azylantka, v České republice trvalý pobyt.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky stěžovatelů b) a c) podávané v kasační
stížnosti.
Ze shora uvedeného plyne, že Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích v části týkající se stěžovatelky a) a současně s tím podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
zrušil žalobou napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 9. 2012,
č. j. OAM-34/ZA-K01-ZA04-2012. Tomu také podle §78 odst. 4 s. ř. s. vrátil věc k dalšímu
řízení, v němž je podle odst. 5 téhož ustanovení žalovaný vázán právním názorem v tomto
rozsudku vysloveným (výrok I. a výrok II.). Kasační stížnost v části týkající se stěžovatele b) a c)
svým významem podstatně nepřesahuje jejich vlastní zájmy, a proto ji Nejvyšší správní soud
shledal ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou. Nezbylo mu, než ji podle §104a s. ř. s. v této části
usnesením odmítnout (výrok IV.).
Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatelka a) měla ve věci úspěch, podle §60
odst. 1 s. ř. s. jí tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka a) byla v řízení před
krajským soudem i v řízení o kasační stížnosti zastoupena advokátem JUDr. Ing. Jiřím Špeldou,
náleží jí tedy náhrada nákladů spojených se zastoupením. Tyto náklady spočívají v odměně
advokáta za zastupování ve výši 3 x 3100 Kč snížené o 20%, za tři úkony právní služby,
tj. převzetí a přípravu zastoupení v řízení před krajským soudem, účast na jednání krajského
soudu dne 27. 3. 2013 a podání kasační stížnosti [§7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a),
d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2013, (dále jen „advokátní tarif“)].
Pro účely stanovení výše náhrady soud v daném případě nezahrnul mezi právní úkony podání
žaloby, neboť ta byla podána v době, kdy stěžovatelka a) nebyla zastoupena žádným advokátem
a ani převzetí a přípravu zastoupení v řízení před Nejvyšším správním soudem, neboť uvedený
advokát zastupoval stěžovatelku a) již v řízení o žalobě. Odměna advokáta byla snížena o 20 %
s ohledem na znění §12 odst. 4 advokátního tarifu, jenž uvádí, že jde-li o společné úkony při
zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto
zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Dále soud
zahrnul mezi náklady řízení paušální náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 3 x 300 Kč za tři
úkony právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že uvedený advokát
Nejvyššímu správnímu soudu nesdělil, zda je plátcem DPH, nepřiznal soud náhradu za tuto daň.
Celkem tedy přiznal Nejvyšší správní soud stěžovatelce a) na náhradě nákladů řízení částku
ve výši 8340 Kč. Tuto částku je žalovaný povinný poukázat k rukám zástupce stěžovatelky a)
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti stěžovatelů b) a c) se opírá o §60
odst. 3 větu první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta (výrok V.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. července 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu