ECLI:CZ:NSS:2013:3.ADS.100.2012:13
sp. zn. 3 Ads 100/2012 - 13
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: V. K.,
zastoupeného JUDr. Vladimírem Faranou, advokátem se sídlem Masarykova tř. 752, Orlová -
Lutyně, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o
přezkumu rozhodnutí žalované ze dne 6. 2. 2012, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2012, č. j. 18 Ad 19/2012 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě (dále jen „krajský soud“) ze dne 28. 6. 2012, č. j. 18 Ad 19/2012 – 24 (dále
jen „napadený rozsudek“), jímž krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne
6. 2. 2012, č. j. X o námitkách proti jejímu rozhodnutí ze dne 1. 11. 2011, č. j. X (dále jen
„prvostupňové rozhodnutí“).
Prvostupňovým rozhodnutím žalovaná rozhodla o tom, že pro nesplnění podmínek
podle ustanovení §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) se žádost stěžovatele o invalidní důchod
zamítá. Žalovaná toto odůvodnila rozhodnutí tím, že podle posudku Okresní správy sociálního
zabezpečení Karviná (dále jen „OSSZ Karviná“) ze dne 17. 10. 2011 stěžovatel není invalidní,
neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu jeho pracovní schopnost poklesla
o 30 % a podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění je pojištěnec invalidní, jestliže
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles pracovní schopnosti
nejméně o 35 %.
V napadeném rozhodnutí se žalovaná odvolala na závěry posudku ze dne 26. 1. 2012
vypracovaného pro účely námitkového řízení. V rámci posudku byl stěžovatel posuzován
vzhledem ke své profesi automechanika. V této profesi byl vyučen a pracoval jako automechanik
celý život, od roku 1992 jako osoba samostatně výdělečně činná. Podle tohoto posudku
odpovídal dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav stěžovatele postižení uvedenému v kapitole
XIII., odd. A, položce 1b přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb. Pracovní schopnost stěžovatele
podle tohoto posudku poklesla o 20 %. Rozhodující příčinou dlouhodobé nepříznivého
zdravotního stavu je artrotické postižení kloubů dolních končetin (kyčelních, hlezenních, prvních
metatarsophalangeálních), toto zdravotní postižení lehce omezuje chůzi a lehce snižuje celkovou
výkonnost. Pracovní omezení spočívá ve vyloučení práce s nutností dlouhé chůze, hlavně
po nerovném terénu, a práce se zvedáním a přenášením těžkých břemen. Podle posudku OSSZ
Karviná byla jako rozhodující příčina určená artróza obou kyčelních kloubů a levého hlezenního
kloubu s hodnocením podle kapitoly XV, oddílu B, položky 8b, přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., s mírou poklesu o 30 %. Opravená aplikace posudkových kritérií (posouzení podle jiné
kapitoly a změna procentní hodnoty míry poklesu pracovní schopnosti) však nevedla ke změně
posudkového závěru OSSZ Karviná ve smyslu nepřiznání invalidity. Na základě takto
provedeného přezkumu dospěl posudkový lékař České správy sociálního zabezpečení (dále
jen „ČSSZ“) k výsledku, že posudkový závěr lékaře OSSZ Karviná ze dne 17. 10. 2011
lze potvrdit. Žalovaná přezkoumala ve světle těchto zjištění námitky stěžovatele a zamítla je jako
nedůvodné.
V žalobě proti napadenému rozhodnutí stěžovatel uvedl, že žalovaný rozhodl pouze
na základě subjektivního posouzení dvou lékařů, posudky vycházely z konstatace a zdravotní
dokumentace „od stolu“ bez důkladného prošetření zdravotní způsobilosti lékařskou komisí
a nebyl zohledněn požadavek žalobce, aby byl nezávisle vyšetřen ve zdravotnickém ústavu.
Také poukázal na to, že skutečnosti o jeho zdravotním stavu jsou prokázané a jsou obsahem
rozsudku Okresního soudu v Karviné, pob. Havířov, ve věci obžalovaného MUDr. T. R.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu
řízení žalované.
Krajský soud v Ostravě nechal v průběhu řízení o žalobě vypracovat posudek Posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ostravě (dále jen „PK MPSV“) ze dne 23. 5. 2012.
PK MPSV zasedala v řádném složení, stěžovatel byl jednání přítomen. Při jednání stěžovatel
doložil výsledky dalších vyšetření a souhlasil s jejich založením do spisové dokumentace. V rámci
posudkového zhodnocení použila PK MPSV zdravotnickou dokumentaci ošetřující lékařky
MUDr. D. R., další odborné nálezy a vyšetření: ORL, ortopedické, předchozí spisové
dokumentace. V posudkovém hodnocení PK MPSV dospěla k závěru, že rozhodující příčinou
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu posuzovaného je artrotické postižení kloubů dolních
končetin (kyčelních, hlezenních, prvních metatarsophalangeálních), toto zdravotní postižení lehce
omezuje chůzi a lehce snižuje celkovou výkonnost. Nevyžaduje používání kompensačních
mechanismů. Jedná se o funkční postižení lehkého až středně těžkého stupně. Rozhodující
příčinou dlouhodobé nepříznivého zdravotního stavu s nejvýznamnějším dopadem na pokles
pracovní schopnosti je zdravotní postižení uvedené v kapitole XIII, odd. A, položce 1b, přílohy
k vyhlášce č. 359/2009 Sb. V uvedeném rozmezí míry poklesu pracovní schopnosti 20-35%
hodnotila posudková komise míru poklesu pracovní schopnosti dolní hranicí procentuálního
rozmezí, tj. 20%, neboť zdravotní postižení není středního nebo těžkého stupně, aby
odůvodňovalo stanovení vyšší míry poklesu pracovní schopnosti. Schopnost využít dosažené
vzdělání, zkušenosti a znalosti je zachována, posuzovaný je schopen rekvalifikace. Stěžovatel
je schopen práce s vyloučením dlouhé chůze, chůze po nerovném terénu a práce se zvedáním
a přenášením břemen. PK MPSV hodnotila částečně odlišně od posudkového lékaře OSSZ
procentuální pokles pracovní schopnosti stěžovatele, její závěry se ale nelišily od závěrů
posudkové lékařky ČSSZ ve II. stupni posouzení, tedy v rámci námitkového řízení. Podle
PK MPSV se jedná v případě stěžovatele o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, nelze
však konstatovat dlouhodobé trvalé zhoršení zdravotního stavu, jak je zmíněno v odvolání, nález
na levé noze a kloubech je stabilizován do dané funkční podoby.
V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud vyhodnotil výsledky provedeného
dokazování a shledal, že žalovaná v žádném stupni nepochybila, pokud zamítla námitky
stěžovatele a potvrdila prvostupňové rozhodnutí, jímž žalobci invalidní důchod nepřiznala. Na
závěru PK MPSV o tom, že stěžovatel není invalidní, nemohou podle krajského soudu nic
změnit ani stěžovatelem předložené lékařské zprávy při ústním jednání soudu, neboť tyto zprávy
dokumentují zdravotní postižení stěžovatele tak, jak jsou uvedena v diagnostickém souhrnu
onemocnění a omezení v posudku PK MPSV, která je měla při svém jednání k dispozici a
hodnotila je. O úplnosti, správnosti a přesvědčivosti posudkového závěru PK MPSV nemá
krajský soud důvodu pochybovat, komise posuzovala stav stěžovatele za přítomnosti
posudkového lékaře a dalšího odborného lékaře – ortopeda, lékaře z oboru nemoci, jež je
dominantní v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu stěžovatele, a komise vycházela při
vypracování posudku z kompletní zdravotní dokumentace stěžovatele. Krajský soud na základě
výše uvedeného žalobu zamítl.
Kasační stížnost proti napadenému rozsudku podal stěžovatel z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně namítal vady zjištěného skutkového
stavu, který nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu, dále chybné právní posouzení
a nesprávné hodnocení důkazů, respektive neprovedení důkazů. Stěžovatel v prvé řadě uvedl,
že krajský soud nezjistil řádně skutkový stav projednávané věci, neprovedl řádné dokazování,
nezabýval se argumentací stěžovatele, že přestože byl ujištěn ministrem o tom, že bude opětovně
objektivně vyšetřen jeho zdravotní stav, ani poté nebyl nově, řádně, objektivně a komisionálně
vyšetřen. Podle stěžovatele se jednalo stále o stejné lékaře. Stěžovatel k tomu dodal, že tito lékaři
ve svém hodnocení pouze odkazovali na zdravotní dokumentaci, přičemž se jejich rozhodnutí
navzájem lišila, zejména při posuzovaní poklesu pracovní schopnosti stěžovatele.
Stěžovatel dále tvrdil, že se krajský soud nezabýval jeho argumentací, v které poukazuje
na nález MUDr. S. ze dne 18. 8. 2011, ve kterém je mj. uvedeno, že se jedná o trvalý stav
s tendencí ke zhoršení, kdy není vhodná větší zátěž dolních končetin, delší chůze, práce v dřepu a
nošení břemen. Tato skutečnost v lékařském posudku ze dne 23. 5. 2013 uvedená není, i když
jsou lékařské zprávy v soudním spisu dokladovány. Stěžovatel dále namítal, že krajský soud se
v rozporu se zásadou hodnocení důkazů vůbec nezabýval lékařským nálezem MUDr. Ž. ze dne
22. 9. 2011, přičemž tento nález současně v posudku ze dne 23. 5. 2013 chybí. Stěžovatel dodal,
že lékařský posudek, který je podkladem rozhodnutí, je pouze velice povrchním a zjednodušeným
zhodnocením zdravotního stavu. Na základě výše uvedeného má stěžovatel za to, že krajský soud
řádně nevyhodnotil důkazní situaci včetně doložených důkazů při jednání dne 28. 6. 2012 a
spokojil se s neúplnými, nedostatečnými a neobjektivními posouzeními odkazujícími na zdravotní
dokumentaci. Stěžovatel proto navrhl zrušení rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu
řízení. Stěžovatel dodal, že zdravotní stav byl posuzován pouze tzv. „papírově“, od stolu, a
nebyla vzata v úvahu skutečnost, že s přibývajícím věkem stěžovatele nemůže již nikdy jeho
zdravotní stav spět ke zlepšení, a je objektivně konstatován setrvalý stav s tendencí jeho
postupného zhoršování.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána včas, osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., a neshledal přitom vady, k nimž by musel
podle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které
stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud považuje za důležité se nejprve vyjádřit k uplatněným kasačním
námitkám co do otázky jejich podřazení pod důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvádí, že ji podává z důvodů podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) s. ř. s., nicméně jeho námitky směrují k tomu, že krajský soud nesprávně hodnotil
důkazy, respektive je neprovedl, a spokojil se s posouzením zdravotního stavu na základě
lékařského posudku, který však stěžovatel považuje za nedostatečný, neúplný a neobjektivní.
Pokud jsou kasační námitky námitkami o neúplném a nepřesvědčivém posouzení zdravotního
stavu, jedná se o námitku jiné vady řízení spadající pod ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. září 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 - 54,
publikovaný pod číslem 511/2005 Sb., nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 5. 2013, č. j. 6 Ads 11/2013 – 20, dostupný na www.nssoud.cz). Také námitka o nesprávném
provedení důkazů, resp. jejich neprovedení, je námitkou jiné vady řízení spadající pod ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek
z hlediska tohoto ustanovení, tj. z důvodu nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí z důvodu
jiné vady řízení. Touto namítanou vadou je v tomto případě neúplné a nepřesvědčivé posouzení
zdravotního stavu a nesprávné hodnocení důkazů, resp. jejich neprovedení, které mohlo mít
za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Právní úprava posuzování invalidity a podmínek nároku na invalidní důchod je obsažena
v ustanovení §39 zákona o důchodovém pojištění, které ve znění platném a účinném
po 31. 12. 2009 upravuje tři stupně invalidity. Jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla
nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně. Pokud se jedná
o pokles pracovní schopnosti nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu
druhého stupně, a konečně v případě poklesu nejméně o 70 % se jedná o invaliditu třetího
stupně. Při určování poklesu pracovní schopnosti se mj. bere v úvahu, zda jde o zdravotní
postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost, zda se jedná o tzv. stabilizovaný zdravotní stav
a zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován.
Správní rozhodnutí o nároku na invalidní důchod je závislé především na odborném
lékařském posouzení. Podle právní úpravy platné a účinné po 31. 12. 2009 platí, že zdravotní
stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech
důchodového pojištění a pro účely odvolacího řízení správního (tzn. námitkového řízení)
posuzuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, pokud napadené rozhodnutí bylo vydáno
na základě posudku okresní správy sociálního zabezpečení; za tím účelem zřizuje jako své orgány
posudkové komise. Při přezkumu takového rozhodnutí neposuzuje soud věcnou správnost
posudku, neboť k tomu nemá potřebné odborné znalosti. Posudek PK MPSV soud hodnotí jako
každý jiný důkaz podle zásad upravených v §77 odst. 2 s. ř. s., avšak s ohledem na mimořádný
význam v tomto řízení bývá tento posudek důkazem rozhodujícím v případech, kdy z hlediska
své celistvosti a přesvědčivosti nevzbuzuje žádných pochyb, a nejsou-li tu ani žádné jiné
skutečnosti nebo důkazy, kterými by správnost posudku mohla být zpochybněna. Požadavek
úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky spočívá pak v tom, aby se komise vypořádala
se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi, které posuzovaný namítá,
a aby své posudkové závěry náležitě odůvodnila. Jelikož žalovaná rozhoduje o nároku
na invalidní důchod, příp. o změně tohoto nároku či jeho odnětí v dvouinstančním řízení, jsou
zejména na její rozhodnutí v námitkovém řízení kladeny nároky na jasnost, srozumitelnost
a úplnost odůvodnění (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 7. 9. 2011,
č. j. 6 Ads 99/2011 - 43, přístupný na www.nssoud.cz).
Náležitosti posudku upravuje s účinností od 1. 1. 2010 v ustanovení §7 vyhláška
č. 359/2009 Sb. Posudek o invaliditě musí obsahovat mimo formálních náležitostí rovněž účel
posouzení a datum posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti pojištěnce, výčet
rozhodujících podkladů o zdravotním stavu pojištěnce, z nichž orgán sociálního zabezpečení
vycházel při posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti pojištěnce, skutková zjištění,
ke kterým orgán sociálního zabezpečení dospěl při posuzování zdravotního stavu a pracovní
schopnosti pojištěnce, výsledek posouzení zdravotního stavu a míru poklesu pracovní schopnosti
se stanovením, zda se jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, procentní míru poklesu
pracovní schopnosti, stupeň invalidity, den vzniku invalidity, resp. den změny stupně invalidity
nebo den zániku invalidity. Obligatorní náležitostí posudku je rovněž odůvodnění výsledku
posouzení zdravotního stavu a míry poklesu pracovní schopnosti. Jde-li přitom alespoň
o invaliditu I. či II. stupně (tedy pokles pracovní schopnosti v rozmezí nejméně o 35 %,
avšak nejvíce o 69 %), musí posudek obsahovat rovněž tzv. pracovní rekomandaci, tedy
doporučení stran vhodného druhu práce, kterou je pojištěnec schopen při svém zdravotním
postižení vykonávat (srv. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2012,
č. j. 4 Ads 19/2012 - 18, přístupný na www.nssoud.cz).
V projednávaném případě si krajský soud vyžádal posudek PK MPSV. Ta zasedala
v řádném složení včetně přísedícího odborného ortopeda a ve svém posudku ze dne 23. 5. 2012
jednoznačně vymezila rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
stěžovatele jako artrotické postižení kloubů dolních končetin (kyčelních, hlezenních, prvních
metatarsophalangeálních) a zařadila ho do kapitoly XIII, odd. A, položky 1b, přílohy k vyhlášce
č. 359/2009 Sb. Procentní míra poklesu pracovní schopnosti byla stanovena na 20 %. Stěžovatel
byl jednání komise přítomen. Ačkoliv z protokolu o jednání posudkové komise nevyplývá,
že by byl na místě přímo lékaři komise vyšetřen, vyhláška č. 359/2009 Sb. nezařazuje vyšetření
na místě mezi povinné náležitosti posudku o invaliditě. Úkolem posudkové komise je hodnotit
zdravotní stav, ne provádět primární klinická vyšetření. Ustanovení zákona dokonce
ani nepředepisují povinnou přítomnost hodnocené osoby na jednání posudkové komise
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013, č. j. 3 Ads 91/2012 – 19,
dostupný na www.nssoud.cz), i když v nyní posuzované věci posuzovaný přítomen byl.
Posouzení komise pouze na základě zdravotní dokumentace tedy nečiní její závěry
nedostatečnými a neobjektivními; to by se mohlo stát například v případě, že by zdravotní
dokumentace nebyla kompletní, nebo pokud by byly mezi lékařskými nálezy rozpory. Posudková
komise má povinnost také vypořádat se s námitkami stěžovatele. Ten v žalobě namítá především
subjektivnost předchozích posouzení lékařů, která byla založena pouze na zdravotnické
dokumentaci. Nejvyšší správní soud však po prostudování soudního spisu seznal, že PK MPSV
rozhodovala v řádném složení za účasti jiných lékařů a na základě dostatečných podkladů.
K námitce stěžovatele, že se krajský soud nezabýval jeho argumentací, v které poukazuje
na nález MUDr. S. ze dne 18. 8. 2011 (v němž je mj. uvedeno, že se jedná o trvalý stav s tendencí
ke zhoršení, kdy není vhodná větší zátěž dolních končetin, delší chůze, práce v dřepu a nošení
břemen a tato skutečnost není uvedena v posudku ze dne 23. 5. 2013) Nejvyšší správní soud
uvádí následující. V posudku PK MPSV je uvedeno mezi podklady pro rozhodnutí mimo jiné
ortopedické vyšetření MUDr. S. ze dne 18. 8. 2011. Lze proto předpokládat, že z něho komise ve
svém hodnocení vycházela, i když konkrétní zjištění z nálezu v posudku nezazněla. V závěru
zhodnocení posudkové komise je uvedeno, že stěžovatel je schopen práce s vyloučením dlouhé
chůze, po nerovném terénu a práce se zvedáním a přenášením těžkých břemen. Závěr posudkové
komise proto odpovídá nálezu, který uvádí stěžovatel, a není s ním ve zjevném rozporu.
Stěžovatel dále tvrdí, že v posudku PK MPSV chybí také nález z neurologické ambulance MUDr.
Ž. Jak je však uvedeno v posudkovém zhodnocení PK MPSV, při hodnocení byla použita
zdravotnická dokumentace ošetřující lékařky MUDr. R.. Během jednání v řízení před krajským
soudem stěžovatel upozornil na to, že zmínka o zprávě MUDr. Ž. v posudku chybí. Na dotaz
soudu, zdali jsou veškerá jím uvedená lékařská vyšetření součástí jeho zdravotní dokumentace
vedené MUDr. R., uvedl, že nepochybně, což ale do posudku PK MPSV neuvedla. Z toho
lze dovodit, že posudková komise měla i tento nález k dispozici při jejím hodnocení zdravotního
stavu stěžovatele. Proto krajský soud nepochybil, když dospěl k závěru, že lékařské zprávy
předložené při jednání soudu dokumentují zdravotní postižení stěžovatele tak, jak jsou uvedena
v diagnostickém souhrnu onemocnění a omezení v posudku PK MPSV, a sám dále nálezy lékařů
nehodnotil. Je nutné zdůraznit, že krajskému ani Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší
hodnotit jednotlivé lékařské nálezy z medicínského hlediska, to přísluší právě orgánům lékařské
posudkové služby, na základě jejíhož zhodnocení pak může soud rozhodnout. Soud tedy nemůže
nahrazovat závěry posudkové komise vlastními úvahami vytvořenými na základě dalších
lékařských nálezů. Co se zdravotního stavu posuzované osoby týče, správní soud pouze ověřuje,
zda posudek posudkové komise je úplný a přesvědčivý (test úplnosti, přesvědčivosti a správnosti
posudku je obsažen v konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu – např. rozsudek ze dne
15. 5. 2013, č. j. 6 Ads 11/2013 - 20, nebo rozsudek ze dne 3. 4. 2013, č. j. 6 Ads 158/2012 – 24,
oba dostupné na www.nssoud.cz).
Také námitka stěžovatele, že se jednalo stále o stejné lékaře, není důvodná. V případě
PK MPSV se jednalo o MUDr. M. K. a MUDr. J. M., zatímco v případě posudku lékaře OSSZ
posuzoval zdravotní stav MUDr. Z. N., a u posudku ČSSZ pro účely námitkového řízení MUDr.
M. R. Stěžovatel také tvrdí, že jejich rozhodnutí se navzájem lišila. K této námitce lze dodat, že se
lišily posudky lékařů OSSZ a ČSSZ ve smyslu změny hodnocení podle odlišné kapitoly a míry
poklesu pracovní schopnosti z 30 % podle posudku lékaře OSSZ na 20 % podle posudku lékaře
ČSSZ. Nelišila se však v hodnocení, že stěžovatel není invalidní. Ke stejným závěrům dospěla PK
MPSV, která stejně jako lékař ČSSZ hodnotila míru poklesu pracovní schopnosti i zařazení do
kapitoly. Pokud se jedná o námitku stěžovatele, že byl ministrem ujištěn o tom, že bude opětovně
objektivně vyšetřen jeho zdravotní stav, lze konstatovat, že krajský soud své zákonné povinnosti
dostál tím, že ve svém rozhodnutí vycházel ze závěru PK MPSV. Krajský soud své rozhodnutí
řádně odůvodnil, a ačkoliv se v odůvodnění nevypořádal se žalobní námitkou stěžovatele, že jeho
zdravotní stav byl prokázán v rámci řízení u Okresního soudu v Karviné ve věci obžalovaného
MUDr. T. R., nejedná se o vadu řízení, která by činila jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným,
protože znalecké posudky vypracované pro účely trestního řízení sloužily k jinému účelu a nelze
je jako takové použít v řízení o nároku na invalidní důchod.
Ke konstatování stěžovatele, že s přibývajícím věkem nemůže již nikdy dojít ke zlepšení
jeho zdravotního stavu a jedná se o setrvalý stav s tendencí jeho postupného zhoršování, Nejvyšší
správní soud dodává, že zdravotní stav se hodnotí k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí.
Znamená to tedy, že pokud dojde v budoucnu ke zhoršení zdravotního stavu stěžovatele, může
si tento podat novou žádost o invalidní důchod, která bude posouzena na základě jeho aktuálního
zdravotního stavu v době podání případné nové žádosti.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by řízení před krajským soudem trpělo vadami
řízení, které by mohly mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, a postup žalované
a orgánů lékařské posudkové služby nepovažuje za rozporný se zákonem.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele
jako nedůvodnou a ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl
právo na náhradu nákladů řízení, nelze náhradu nákladů řízení v souladu s ustanovením §60
odst. 2 s. ř. s. přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2013
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu