ECLI:CZ:NSS:2013:3.AO.9.2011:237
sp. zn. 3 Ao 9/2011 - 237
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci navrhovatelů:
a) Městská část Praha – Křeslice, se sídlem Štychova 2, Praha 10, b) Ing. V. Š., c) J. Ř.,
všichni zastoupeni Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem Příběnická 1908, Tábor,
proti odpůrci: Hlavní město Praha, Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, zastoupenému
Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 24, Praha 1, v řízení o návrhu
na zrušení opatření obecné povahy – závazné části Územního plánu sídelního útvaru hlavního
města Prahy, schváleného usnesením Zastupitelstva hlavního města Prahy č. 10/05 ze dne
9. 9. 1999, v části textového i grafického vymezení koridoru veřejně prospěšné stavby č. 20,
kategorie DK, označené jako Šeberov – Vestecká spojka (SO – D 1) a MÚK EXIT 4 (D 1 –
Vestecká spojka), včetně příslušných ustanovení obecně závazné vyhlášky hlavního města Prahy
č. 32/1999 ze dne 26. 10. 1999,
takto:
I. Návrh se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Navrhovatelům se vrací zaplacený soudní poplatek v celkové výši 15.000 Kč.
Tato částka bude vyplacena k rukám jejich zástupce Mgr. Vítězslava Dohnala do jednoho
měsíce od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Návrhem ze dne 27. 12. 2011 napadli navrhovatelé vyhlášku hlavního města Prahy
č. 32/1999 ze dne 26. 1. 1999, kterou Zastupitelstvo hlavního města Prahy vyhlásilo závaznou
část Územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy, v rozsahu v záhlaví uvedeném.
Navrhovatelka sub a) uvedla, že je městskou částí hlavního města Prahy vymezenou podle
§3 odst. 1 zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve spojení s §1 a přílohou č. 1 vyhlášky
č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy, kterou se vydává Statut hlavního města Prahy. Poukázala
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2008, č. j. 9 Ao 2/2008 – 62, ze dne
7. 1. 2010, č. j. 9 Ao 4/2009 – 111 a ze dne 20. 5. 2010, č. j. 8 Ao 2/2010 – 644, které městským
částem hlavního města Prahy aktivní legitimaci přiznaly. Navrhovatelka sub a) vycházela rovněž
z toho, že podle §3 odst. 2 zákona o hlavním městě Praze městské části v rozsahu stanoveném
zákonem a Statutem vystupují v právních vztazích svým jménem a nesou odpovědnost z těchto
vztahů vyplývající. Navrhovatelka sub a) připomněla, že podle §2 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze je městská část povinna pečovat o všestranný rozvoj svého území
a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem. Úkolem městské části
je spravování záležitostí, které jsou v zájmu městské části a jejich občanů. Navrhovatelka sub a)
je toho názoru, že realizací záměru Vestecké spojky a mimoúrovňové křižovatky Vestecké spojky
dálnice D1 (EXIT 4) by došlo ke zhoršení životního prostředí občanů městské části (zejména
zvýšení jejich zátěže hlukem a imisemi prachu a dalších zdraví škodlivých látek z důvodu navýšení
dopravní zátěže v městské části), ke snížení hodnoty nemovitostí ve vlastnictví občanů obce
a ke zhoršení podmínek dopravní obslužnosti. Navrhovatelka sub a) proto podle §25c odst. 2 a 4
Statutu uplatnila v průběhu pořizování napadeného opatření obecné povahy několik připomínek
v zákonných lhůtách.
Navrhovatelé sub b) a sub c) jsou spoluvlastníky obytných budov č. p. X resp. X
s pozemkem v ulici U Močálu, v katastrálním území Újezd, které užívají k trvalému bydlení.
Oba navrhovatelé shodně připomněli, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 11. 2010, č. j. 1 Ao 5/2010 - 169, se návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho
části může domáhat i jen jeden ze spoluvlastníků dotčené nemovitosti. Navrhovatelé namítli,
že stavba EXITu 4 a Vestecké spojky je velmi závažným zásahem do již značně zatíženého území
a prostředí v části města, ve kterém žijí. Oba navrhovatelé uvedli, že podle grafické části
napadeného opatření obecné povahy bude mimoúrovňová křižovatka EXIT 4 na zaústění
Vestecké spojky umístěna ve vzdálenosti 400 (resp. 360) metrů jihovýchodním směrem
od nemovitostí navrhovatelů a ve vzdálenosti 250 (resp. 150) metrů jižním směrem od dálnice
D1, kde je již nyní provoz zdrojem nadlimitního hluku a znečištění ovzduší a vlivem Vestecké
spojky se zvýší o desetitisíce vozidel. Navrhovatelé sub b) a sub c) tvrdí, že opatřením obecné
povahy byli zkráceni na svých v návrhu blíže specifikovaných právech, a to procesními i hmotně
právními nezákonnostmi.
K návrhu se odpůrce vyjádřil mj. s tím, že navrhovatelka sub a) Městská část Praha –
Křeslice není aktivně legitimována k podání návrhu na zrušená napadené vyhlášky dle ustanovení
§101a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, neboť opatřením obecné povahy nebyla
zkrácena na svých právech.
Navrhovatelka sub a) ve vyjádření z 26. 1. 2012 nesouhlasila s odpůrcem a poukázala
na to, že v návrhu zdůvodnila zásah do svých práv na příznivé životní prostředí, ochranu zdraví
a vlastnického práva, včetně možnosti s ním nakládat a výrazného poklesu cen nemovitostí,
práva na spravedlivý proces a práva na samosprávu. Navrhovatelka sub a) současně odkázala
na judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 30. 10. 2008, č. j. 9 Ao 2/2008
– 62, rozsudek ze dne 20. 5. 2010, č. j. 8 Ao 2/2010 – 644), podle kterých může i městská část
tvrdit dotčení na svých právech ve smyslu ustanovení §101a odst. 1 s. ř. s.
Třetí senát Nejvyššího správního soudu byl poté toho názoru, že aktivní legitimace
městských částí ke zrušení územních plánů nebo jejich částí obecně tak, jak byla dosud nahlížena
rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu, neodpovídá právní úpravě, resp. pozdější
judikatuře rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, a proto usnesením z 29. 2. 2012,
č. j. 3 Ao 9/2011 – 175 postoupil věc v souladu s §17 s. ř. s. k rozhodnutí rozšířenému senátu.
V této souvislosti se navrhovatelka sub a) k otázce své aktivní legitimace znovu vyjádřila,
ztotožnila se s dříve vydanými rozsudky Nejvyššího správního soudu a setrvala v názoru,
že napadeným opatřením obecné povahy bylo zasaženo do jejích práv, jež jí příslušejí – do práva
na samosprávu a práva na ochranu zdraví a příznivého životního prostředí.
Podáním ze dne 20. 5. 2013 se Městská část Praha – Újezd domáhala přiznání postavení
osoby zúčastněné na řízení s tím, že na jí spravovaném území se nachází předmětná veřejně
prospěšná stavba MÚK EXIT 4, která umožňuje její rozvoj. Městská část Praha - Újezd
se neztotožnila s tvrzením navrhovatelky sub a), že rea lizací záměru Vestecké spojky
a mimoúrovňové křižovatky Vestecké spojky dálnice D1 (EXIT 4) by došlo ke zhoršení
životního prostředí občanů městské části, zejména zvýšení zátěže hlukem a emisemi prachu
a dalších zdraví škodlivých látek, ke snížení hodnoty jejich nemovitostí a ke zhoršení podmínek
dopravní obslužnosti. Podle Městské části Praha - Újezd je toto tvrzení v přímém rozporu
se závěrečným stanoviskem posuzování vlivu záměru „EXIT 4 D1 a dopravní připojení
Západní komerční zóny Průhonice“ na životní prostředí podle zákona č. 100/2001 Sb.,
o posuzování vlivů na životní prostředí, Ministerstva životního prostředí ze dne 15. 10. 2012,
č. j. 5075/ENV/12.
Rozšířený senát usnesením z 11. 6. 2013, č. j. 3 Ao 9/2011 – 219 vyslovil, že městská část
hlavního města Prahy je způsobilá podat návrh na zrušení územního plánu hlavního města Prahy
nebo jeho části.
Rozšířený senát vyšel z předpokladu, že zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze,
počítá se samosprávou městských částí hlavního města Prahy, byť limitovanou, a nadto mezi
pravomoci zastupitelstva městské části výslovně řadí i právo vyjadřovat se k návrhu územně
plánovací dokumentace hlavního města Prahy a schvalovat program rozvoje městské části
[srov. §89 odst. 2 písm. d) a g) zákona č. 131/2000 Sb.]. Podle názoru rozšířeného senátu
je tak nezpochybnitelné, že městská část má „přímý a nezprostředkovaný vztah k nějaké části
území, které je územním plánem regulováno“. Rozšířený senát proto byl toho názoru, že pokud
zákon svěřuje do samostatné působnosti městské části schvalování (a uskutečňování) programu
rozvoje městské části a současně ji s odkazem na její zákonem vymezenou samostatnou
působnost vybavuje způsobilostí k právům, byť i omezenou, dává jí veřejné subjektivní právo,
a tedy i právní ochranu proti jeho zkrácení opatřením hlavního města Prahy, kterým se vydává
územní plán, neboť městská část je při schvalování (a uskutečňování) programu svého rozvoje
tímto aktem limitována. Městská část hlavního města Prahy tedy má v rámci své vlastní
působnosti důležitou roli v organizaci svého území, s níž může kolidovat samostatná působnost
hlavního města Prahy v oblasti územního plánování. Rozšířený senát rovněž vyšel z toho,
že Nejvyšší správní soud v několika svých zásadních rozsudcích aktivní legitimaci městských částí
hlavního města Prahy k napadení územně plánovací dokumentace hlavního města Prahy
nezpochybnil a uznal a i hlavní město Praha jako odpůrce po několik let takovouto praxi nikterak
nerozporovalo. Rozšířený senát neměl pochybnost o procesní způsobilosti navrhovatelky sub a)
ani z pohledu intertemporálního. Podle rozšířeného senátu povýšil-li pozdější zákon městskou
část na subjekt nadaný právem na samosprávu a vlastní působnost ve větším rozsahu,
než jak tomu bylo podle předešlého zákona o hlavním městě Praze, je právem městské části
tohoto svého právního postavení využít a domáhat se svých práv podle aktuální právní úpravy.
Nejvyšší správní soud po vrácení věci usnesením z 10. 9. 2013, č. j. 3 Ao 9/2011 - 234,
nepřiznal Městské části Praha – Újezd postavení osoby zúčastněné na řízení. Nejvyšší správní
soud vyšel ze závěrů usnesení rozšířeného senátu, které podle soudu plně dopadají i na osoby
zúčastněné na řízení a byl toho názoru, že Městská část Praha – Újezd by podmínky pro to,
aby ji soud uznal za osobu zúčastněnou na řízení, vzhledem k uváděným skutečnostem
bezpochyby plnila. Nejvyšší správní soud jí však přesto nemohl požadované postavení přiznat,
neboť ustanovení §101 b) odst. 4 s. ř. s. účast jiných osob na řízení podle §34 s. ř. s. umožňuje
až s účinností ode dne 1. 1. 2012, tedy až v řízeních o návrzích na zrušení opatření obecné
povahy podaných od tohoto data.
II. Procesní legitimace navrhovatelů - podmínky řízení
Dříve, než mohl přistoupit k věcnému vypořádání námitek uplatněných navrhovateli,
musel se Nejvyšší správní soud vypořádat s otázkou jejich aktivní procesní legitimace. V řízení
o návrhu na zrušení opatření obecné povahy jsou, obdobně jako v řízení o žalobách proti
správním rozhodnutím, součástí této legitimace způsobilost být účastníkem řízení, způsobilost
činit v řízení samostatně úkony a dále též tvrzení o zkrácení na veřejných subjektivních právech,
jež ovšem nemůže být libovolné, ale musí vykazovat určitou míru věrohodnosti (rozsudek ze dne
30. 11. 2006, č. j. 2 Ao 2/2006 – 62 v návaznosti pak usnesení rozšířeného senátu ze dne
21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120). Vyčerpání řádných opravných prostředků ve smyslu §5
s. ř. s. není v tomto typu řízení conditió sine qua non přípustnosti návrhu (usnesení rozšířeného
senátu ze dne 16. 10. 2010, č. j. 1 Ao 2/2010 – 116 hovoří i v této souvislosti o „procesní,
návrhové legitimaci“), k využití možných prostředků nápravy v procesu schvalování územně
plánovací dokumentace však soud přihlíží při úvahách o možném dotčení práv účastníků
(rozsudek ze dne 18. 11. 2009 č. j. 9 Ao 2/2009 - 54 návazně pak usnesení Ústavního soudu
ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 482/10).
Z hlediska výše uvedeného následně Nejvyšší správní soud posoudil aktivní procesní
legitimaci jednotlivých navrhovatelů.
V případě navrhovatelky Městské části Praha - Křeslice vycházel při posuzování návrhové
legitimace z výše citovaného usnesení rozšířeného senátu, jenž se ovšem vyslovil pouze
k otázkám způsobilosti městských částí hlavního města Prahy být účastníkem řízení o návrhu
na zrušení opatření obecné povahy, k její způsobilosti činit v tomto řízení samostatně úkony
a k otázce, jaké její veřejné subjektivní právo může být případně přijetím územního plánu
dotčeno, nikterak však neposuzoval otázku plauzibility uplatněného tvrzení o zkrácení na právech
v projednávaném případě. Rozšířený senát v zásadě stanovil, že městská část hlavního města
Prahy, ač nemá postavení obce podle zákona č. 128/2000 Sb., má nezprostředkovaný vztah
k území, na němž vykonává svou limitovanou samosprávu v rámci území hlavního města Prahy,
a má proto způsobilost být účastníkem řízení a procesní způsobilost pro řízení o návrhu
na zrušení opatření obecné povahy, byť v úzce vymezeném rozsahu územního plánu hlavního
města Prahy.
Při posuzování plauzibility tvrzení o zkrácení na právech však musel vzít Nejvyšší
správní soud v úvahu další faktory. Nejprve si musel ujasnit, k jakému datu má vlastně
ono tvrzené dotčení na právech všech navrhovatelů posuzovat. Za běžných okolností platí,
že pro přezkoumání určitého správního aktu je zákonem stanovena lhůta, po jejímž uplynutí
již nelze akt napadat. Obecnou zásadou přezkumu je pak posuzování zákonnosti aktu podle
skutkového a právního stavu k datu jeho vydání. Mezi datem vydání aktu a datem podání návrhu
bývá za takovýchto okolností natolik malá přetržka, že výše položená otázka nemá význam. Jinak
je tomu ovšem v projednávané věci. Vyhláška hlavního města Prahy č. 32/1999, jíž byla
vyhlášena závazná část Územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy, byla publikována
dne 26. 10. 1999, návrh na zrušení části této vyhlášky byl však podán až dne 29. 12. 2011,
tedy více než dvanáct let po jejím přijetí a pouhé dva dny předtím, než nabyla účinnosti novela
soudního řádu správního, která podobný postup znemožnila. Soudní řád správní sám ve svém
původním znění odpověď na uvedenou otázku nenabízí a přímo na ní neodpověděl ani rozšířený
senát ve svém usnesení. Ten se ostatně výslovně nevěnoval ani otázce nastolené žalovanou,
zda lze jako opatření obecné povahy retroaktivně přezkoumávat i obecně závazné vyhlášky
obsahující závazné části územních plánů vydané před nabytím účinnosti nového správního řádu
dne 1. 1. 2006, případně v době, kdy institut opatření obecné povahy vůbec nebyl součástí
českého právního řádu, tedy před přijetím zákona č. 127/2005 Sb. o elektronických
komunikacích, který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2005. Jakkoliv by byl senát rozhodující ve věci
nakloněn právnímu názoru obsaženému ve vyjádření odpůrce, že takovýto postup ze strany
Nejvyššího správního soudu není možný, neboť v období předcházejícím uvedeným datům
se zřetelně jednalo o kompetenci svěřenou výhradně Ústavnímu soudu podle §64 odst. 2 zákona
č. 182/1993 Sb. v návaznosti na čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy a do této kompetence nelze
retroaktivně vstupovat a podrobovat Ústavním soudem nepřezkoumané předpisy přezkumu
podle zcela jiných kriterií, než v uvedené době platily (případně dokonce v rámci řízení o návrhu
na zrušení opatření obecné povahy přezkoumávat znovu i vyhlášky jednou již Ústavním soudem
v rámci řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů posouzené), nemohl přehlédnout,
že rozšířený senát považoval implicitně takový postup za přípustný a i z raných rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu v této oblasti lze takovýto závěr, byť rovněž nikoliv explicitně
vyjádřený, dovodit. Z teze rozšířeného senátu, že na právech může být napadeným opatřením
obecné povahy dotčen i subjekt, který v době přijetí tohoto opatření žádná práva neměl,
ale následně je nabyl, lze pak následně mít i za to, že v projednávaném, svým charakterem silně
atypickém případě, je nutno věrohodnost tvrzení o zkrácení na právech jednotlivých
navrhovatelů posuzovat podle skutkového a právního stavu v době podání návrhu, případně
dokonce v době rozhodnutí soudu, byť zákonnost napadeného opatření obecné povahy stále
podle skutkového a právního stavu v době jeho vydání.
Právem Městské části Praha - Křeslice, jež mělo být napadenou vyhláškou (považovanou
nyní zpětně za opatření obecné povahy) zkráceno, je právo na samosprávu. Podle §18 odst. 1
zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, účinném ode dne 12. 11. 2000, patří do samostatné
působnosti městské části mimo jiné schvalování programu rozvoje městské části. Podle §39
Statutu hlavního města Prahy musí být program rozvoje městské části zpracován v souladu
s územně plánovací dokumentací hlavního města Prahy a se Strategickým plánem hlavního města
Prahy.
Samotný záměr stavby Vestecké spojky, v němž navrhovatelka sub a) spatřuje překážku
pro zpracování svého programu rozvoje, se však z drtivé části nenalézá nejen na území Městské
části Praha - Křeslice, kde vykonává svoji samosprávu, ale na území hlavního města Prahy vůbec.
Z této obecně prospěšné stavby se na území hlavního města Prahy nachází v podstatě pouze
malá část koridoru v části označené jako Šeberov – Vestecká spojka a mimoúrovňová křižovatka
EXIT 4, obé ve vzdálenosti několika kilometrů od hranice území Městské části Praha - Křeslice
na území jiné městské části (Praha - Újezd). Tato městská část by případně mohla tvrdit,
že je plánovaným záměrem zkráceno její právo na samosprávu, na rozdíl od navrhovatelky
sub a)však s tímto záměrem souhlasí. Navíc se koridor s výjimkou části MÚK EXIT 4 nachází
na jižní straně dálnice a spojka má odvádět dopravu především směrem k centru Prahy,
aniž by byla v existující územně plánovací dokumentací zakotvena jakákoliv odbočka směřující
do protisměru k Městské části Praha – Křeslice.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je tedy zřetelné, že právo na samosprávu
tak, jak je vymezeno ve výše citovaných ustanoveních, nejenže u navrhovatelky sub a) není,
ale ani teoreticky nemůže být záměrem obsaženým v napadené části vyhlášky hlavního města
Prahy nijak zkráceno a Městské části Praha - Křeslice nic nebrání v tom, aby si v zákonem
vymezeném rámci zpracovala program svého rozvoje dle vlastního uvážení. Zasahovat přitom
samozřejmě nemůže (jako se o to snaží v projednávaném případě) do práva jiných městských
částí na samosprávu a také do práva hlavního města Prahy na zpracování Strategického plánu
hlavního města Prahy, jenž je vůči programům rozvoje městských částí dokumentem
nadřazeným. Jinou samostatnou působnost v této oblasti městské části nemají, odvolává-li
se navrhovatelka na ustanovení §2 odst. 2 zákona o hlavním městě Praze, pak je třeba
podotknout, že se jedná o obecnou povinnost stanovenou jak hlavnímu městu Praze tak i jejím
městským částem, neboť spravované území je společné, rozsah odpovědnosti za naplňování
uvedeného ustanovení je však dán rozsahem pravomocí daných těmto subjektům zákonem
o hlavním městě Praze a Statutem, jak výše uvedeno. Tvrzení o zkrácení na právu na životní
prostředí, práva na ochranu zdraví a práva vlastnického je pak zcela mimo okruh tvrzení,
jež může městská část v rámci řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy namítat, neboť
nositelkou těchto práv není. Lze tedy shrnout, že navrhovatelka sub a) při podání návrhu dílem
neunesla povinnost věrohodného tvrzení o zkrácení na právech a je u ní dán nedostatek aktivní
procesní legitimace ve smyslu §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., dílem jde pak o návrh podaný osobou
zjevně k tomu neoprávněnou ve smyslu §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
U navrhovatelů sub b) a c) vzal pak Nejvyšší správní soud v úvahu následující skutečnosti:
Z doložené územně plánovací dokumentace a koneckonců i z tvrzení obou navrhovatelů
je zřejmé, že v souvislosti s vymezením koridoru veřejně prospěšné stavby Šeberov - Vestecká
spojka a MÚK EXIT 4 nedošlo ke změně ve funkčním využití pozemků, jichž jsou majiteli,
ani jim nehrozí v souvislosti s uvedeným vyvlastnění nemovitostí ve veřejném zájmu, nemají
tedy a nikdy ani neměli postavení těch, kteří by mohli k návrhu územního plánu podat námitky
ve smyslu §22 odst. 4 starého stavebního zákona či podle §53 odst. 2 nového stavebního
zákona. K napadení opatření obecné povahy tak nesplňují základní charakteristiku oprávněných
osob uvedenou v usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120.
V tomtéž usnesení je pak pod bodem 37) uvedeno, že výjimečně je též představitelné,
aby aktivní procesní legitimace byla dána i tehdy, tvrdí-li navrhovatel, který sám není vlastníkem
nemovitosti ani nemá právo k takové cizí věci na území regulovaném územním plánem, že jeho
vlastnické právo nebo jiné absolutní právo k nemovitosti nacházející se mimo území regulované
územním plánem by bylo přímo dotčeno určitou aktivitou, jejíž provozování na území
regulovaném územním plánem tento plán (jeho změna) připouští. Typicky půjde o vlastníka
pozemku sousedícího s územím regulovaným územní plánem, který by mohl být dotčen určitou
aktivitou, jejíž vlivy se významně projeví i na jeho pozemku (např. exhalacemi, hlukem, zápachem
apod.) nebo které povedou k významnému snížení hodnoty jeho majetku. Právě takovéto dotčení
oba další navrhovatelé zčásti tvrdí.
Ani zde však Nejvyšší správní soud neshledal potřebnou míru věrohodnosti tvrzení
o dotčení na právech, které by k uplatnění této výjimky při posuzování aktivní procesní legitimace
mohlo vést. Nemovitosti obou navrhovatelů nesousedí bezprostředně s územím, na němž
se nachází koridor pro veřejně prospěšnou stavbu Šeberov - Vestecká spojka a MÚK EXIT 4,
nýbrž ve vzdálenosti asi jednoho kilometru směrem severozápadním, mezi dálničním tělesem
a nemovitostmi navrhovatelů se nachází ještě páteřní komunikace Městské části Praha – Újezd,
ulice Formanská. Z doložené dokumentace není prokázáno, že by navrhovatelé uplatnili
v průběhu pořizování územně plánovací dokumentace – Územního plánu sídelního útvaru
hlavního města Prahy nějaké připomínky (či dle svého přesvědčení dokonce námitky)
a navrhovatelé sami to ani netvrdí. Stejně tak netvrdí ani neprokazují, že by dotčení svých práv
jakkoliv namítali a soudní cestou se mu bránili kdykoliv v období od roku 2006, kdy záměr
Vestecké spojky byl již součástí územně plánovací dokumentace jak Středočeského kraje
(před přijetím ZUR Středočeského kraje naposledy obecně závazná vyhláška č. 6/2006 o závazné
části územního plánu VÚC Pražského regionu), tak i hlavního města Prahy, a kdy současně bylo
po rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2006, č. j. 1 Ao 1/2006 – 74 zřejmé,
že i před dopady obecně závazných vyhlášek obsahujících závazné části územních plánů
se lze bránit návrhem na zrušení opatření obecné povahy podle §101a s. ř. s.
Svůj návrh podali, jak bylo již uvedeno výše, až dne 29. 12. 2011, tedy více než 12 let poté,
co byl Územní plán sídelního útvaru hlavního města Prahy schválen, a více než 5 let poté,
kdy tak mohli poprvé učinit, zároveň pouhé dva dny před nabytím účinnosti novely s. ř. s.,
která s ohledem na nutnost respektovat kromě individuálních práv též princip právní jistoty
a předvídatelnosti práva zakotvila pro podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy pouze
tříletou lhůtu. K tomu je dále nutno zohlednit i skutečnost, že samotný „Koridor propojení
Vestec (11/603) – Újezd (D1), tzv. Vestecká spojka“, byl v Zásadách územního rozvoje
Středočeského kraje zrušen na návrh jiných osob rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
26. 2. 2013, č. j. 50 A 24/2013 – 64.
Na hodnocení dlouholeté procesní pasivity navrhovatelů dopadá nejlépe úvaha, kterou
učinil Ústavní soud ve výše zmiňovaném usnesení ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 482/10.
Ústavní soud zde v jím projednávané věci uvedl následující: Při územním plánování jde o vyvážení
zájmů vlastníků dotčených pozemků, resp. všech zainteresovaných subjektů, s přihlédnutím k veřejnému zájmu,
kterým je v nejširším slova smyslu zájem na harmonickém využití území. Tato harmonie může mít nesčíslně podob
a volba konkrétní podoby využití určitého území nebude nakonec výsledkem ničeho jiného než určité politické
procedury v podobě schvalování územního plánu. Orgány obce, které rozhodují, jsou omezeny požadavkem
nevybočit z určitých věcných (urbanistických, ekologických, ekonomických a dalších) mantinelů daných zákonnými
pravidly územního plánování. Úkolem soudu při přezkumu souladu územního plánu s hmotným právem je právě
bdít nad respektováním těchto mantinelů. Tím také soud brání jednotlivce před excesy v územním plánování.
V posuzovaném případě stěžovatel o osudu soudního přezkumu v podstatě předem rozhodl tím, že po celou dobu
přípravy návrhu nového územního plánu i v průběhu řízení o něm byl zcela pasivní. Nutno v tomto bodě přisvědčit
stanovisku soudu i vedlejšího účastníka řízení, že pořizovatel územního plánu nemůže předvídat a dovozovat
výhrady jednotlivých vlastníků pozemků a staveb k návrhu nového územního plánu jinak než prostřednictvím
konkrétně vznesených připomínek či námitek. Jestliže tak stěžovatel neučinil, o čemž od počátku nebylo sporu,
nedal tím pořizovateli územního plánu šanci opodstatněnost výhrad zvážit a rozhodnout o nich, ať už jakkoliv.
V projednávané věci přitom byli oba navrhovatelé pasivní jak v průběhu přípravy územního
plánu, tak dlouhá léta po jeho přijetí.
K tomu je dále nutno podotknout, že pokud usnesení rozšířeného senátu ze dne
16. 10. 2010, č. j. 1 Ao 2/2010 – 89 hovoří o tom, že neuplatnění námitek či připomínek ve fázi
přípravy opatření obecné povahy nezbavuje navrhovatele práva návrh na zrušení opatření obecné
povahy podat, cílí tím především na případy, kdy takovéto námitky či připomínky v době přípravy
navrhovatel objektivně podat nemohl. Procesní význam pasivity navrhovatele pro úspěšnost
žaloby má však soud podle tohoto usnesení posoudit s ohledem na všechny okolnosti případu.
Jakkoliv je zřejmé, že rozšířený senát zde neuplatnění námitek či připomínek nepovažuje
za důvod, který by sám o sobě vedl k odmítnutí návrhu, ale má za to, že k uvedené skutečnosti
má soud přihlédnout při jeho věcném posouzení, neznamená to, že pasivita účastníků nemůže
být v kombinaci s ostatními skutečnostmi jedním z faktorů, jež ve svém souhrnu k takovému
výsledku vedou.
Zmiňovaný rozsudek Městského soudu v Praze má potom za následek, že plánovaná
stavba Vestecké spojky není v současné době z větší části součástí územně plánovací
dokumentace příslušných územních celků a z celého záměru zbývá fakticky pouze její malá část
v k. ú. Šeberov a stavba předmětné mimoúrovňové křižovatky EXIT 4. Lze tedy uzavřít, že tvrdí-
li oba navrhovatelé dotčení svých práv spočívající v tom, že budou po realizaci záměru
obtěžováni zvýšeným hlukem a exhalacemi, neboť Vestecká spojka přivede do blízkosti
jejich bydliště desetitisíce nových vozidel denně, pak nebylo takovéto tvrzení v průběhu 12 let
od schválení Územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy nikdy méně věrohodné
než za současné situace.
Jestliže není sporu o tom, že oba navrhovatelé nejsou přímo dotčeni na svém vlastnickém
právu hrozbou vyvlastnění nemovitostí ve veřejném zájmu či změnou ve funkčním využití
svých pozemků, přičemž nejsou ani majiteli nemovitostí sousedících s pozemky určenými
k uskutečnění záměru, svá práva v době přípravy územního plánu nehájili, ani později
se v rozumné době s návrhem neobrátili na soud a návrh podali až s velkým časovým odstupem
a za situace, kdy tvrzené dotčení na právech je za celou dobu od přijetí napadeného územního
plánu fakticky nejméně pravděpodobné, pak Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než uzavřít,
že ani oni nesplnili povinnost věrohodného tvrzení zkrácení na právech a nejsou u nich splněny
podmínky pro ono výjimečné uznání aktivní procesní legitimace tak, jak uvádí usnesení
rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120. Ve výsledku se u nich jedná taktéž
o nedostatek aktivní procesní legitimace podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Vzhledem k nedostatku podmínek řízení nezabýval se již Nejvyšší správní soud věcnými
námitkami obsaženými v návrhu.
III. Závěr
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud společný návrh všech navrhovatelů
odmítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., u navrhovatele sub a) dílem též podle §46
odst. 1 písm. c) s. ř. s. Je nyní na uvážení navrhovatelů, chtějí - li v budoucnu skutečně hájit
svoje práva, nakolik aktivně se zapojí do procesu přípravy a projednávání Metropolitního plánu,
jenž je nyní ve fázi schváleného návrhu zadání, případně do přípravy podrobnějších územních
plánů pro vymezená území hlavního města Prahy.
Návrh byl odmítnut, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 3 s. ř. s.). Do třiceti dnů od právní moci usnesení
bude navrhovatelům vrácen zaplacený soudní poplatek v celkové výši 15.000 Kč (§10 odst. 3
zák. č. 549/1991 Sb.) k rukám jejich zástupce Mgr. Vítězslava Dohnala.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu