ECLI:CZ:NSS:2013:3.AS.69.2012:27
sp. zn. 3 As 69/2012 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce: G. S., zastoupen
JUDr. Pavlem Trnkou, LL.M., advokátem se sídlem B. Smetany 2, Plzeň, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o žalobě
proti rozhodnutí odboru dopravy a silničního hospodářství žalovaného ze dne 28. 4. 2010,
č.j. DSH/5764/10, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
10. 4. 2012, č. j. 30 A 35/2010 - 84,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutími ze dne 11. 8. 2008, čj. 45101/2008-9 a 45101/2008-57, vyhověl Městský
úřad Nepomuk žádostem žalobce (dále „stěžovatel“) o udělení řidičského oprávnění skupiny „B“
a „BE“, a to po zjištění, že stěžovatel splnil všechny zákonem požadované podmínky - §88
odst. 1, §2 písm. hh) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (dále „zákon o silničním provozu“). Součástí podkladů tohoto
rozhodnutí bylo také potvrzení Integrované střední školy Cheb ze dne 7. 11. 2007, podepsané
ředitelem této školy Ing. J. K., že stěžovatel „na této škole studuje od 1. 1. 2007 obor vzdělávání 23-68-
E/001 Technické služby v autoservisu.“
Přípisem ze dne 4. 1. 2010, čj. DSH/66/10, postoupil odbor dopravy a silničního
hospodářství Krajského úřadu Plzeňského kraje Městskému úřadu Nepomuk přípis odboru
kontroly Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 18. 12. 2009, čj. 523/KN/09 s připojeným
seznamem osob, sestaveným Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality, služby
kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky, čj. OFK-303/TČ-2008/25-SP. K tomuto
seznamu přípis odboru kontroly Karlovarského kraje uvádí, že z veřejnoprávní kontroly vyplývá,
že osoby na uvedeném seznamu policie nebyly studenty denního studia obor vzdělávání 23-68-
E/501 technické služby v autoservisu Integrované střední školy Cheb. Přípisem ze dne 4. 1. 2010
oznámil Městský úřad Nepomuk stěžovateli zahájení řízení v souladu s §46 zákona č. 500/2004 Sb. (dále „správní řád“) ve věci obnovy řízení o udělení řidičského oprávnění a vydání řidičského
průkazu č. ED 544628. Na toto oznámení reagoval stěžovatel dopisem ze dne 15. 2. 2010,
ve kterém nenamítl nepravdivost zjištění policie (že nestudoval na Integrované střední škole
Cheb) nýbrž, kromě jiného, nedostatečné dokazování této skutečnosti a absenci veřejného zájmu
na obnově řízení.
Městský úřad Nepomuk rozhodnutím ze dne 1. 3. 2010, čj. DOP/108/2010-Han, nařídil
obnovu řízení, stěžovatel se odvolal a Krajský úřad Plzeňského kraje odvolání zamítl a napadené
rozhodnutí Městského úřadu Nepomuk potvrdil rozhodnutím ze dne 24. 4. 2010. Toto
rozhodnutí napadl stěžovatel správní žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále „krajský soud“).
Rozsudek Krajského soudu v Plzni
Krajský soud žalobu zamítl. Rozsudek krajského soudu ze dne 10. 4. 2012, č. j. 30 A
35/2010 - 84, vycházel z následujících závěrů. Stěžovateli, státnímu občanu Spolkové republiky
Německo, bylo na základě žádosti uděleno příslušné řidičské oprávnění. Prvoinstanční správní
orgán postupoval při rozhodování o udělení řidičského oprávnění podle §82 odst. 1 a §92
odst. 3 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích, a to ve znění platném
od 1. 7. 2006 (novela zákonem č. 411/2006 Sb.) uvádějící zákon v soulad s mezinárodními
smlouvami a směrnicí Rady 91/439/EHS o řidičských průkazech (dále „Směrnice o řidičských
průkazech“).
V době rozhodování vycházel správní orgán z toho, že stěžovatel splňoval zákonné
podmínky pro udělení řidičského oprávnění dle §2 písm. hh) zákona o provozu na pozemních
komunikacích, který od 1. 7. 2006 zněl: „…nebo jde-li o osobu, která nemá trvalý pobyt na území České
republiky nebo přechodný pobyt na území České republiky, který trvá alespoň 185 dnů, pokud osoba neprokáže,
že se na území České republiky připravuje na výkon povolání po dobu nejméně 6 měsíců“ samozřejmě pokud
žadatel o řidičské oprávnění složil zkoušku z odborné způsobilosti podle zvláštního právního
předpisu. Žalobce předložil prvoinstančnímu správnímu orgánu k prokázání přechodného
pobytu na území České republiky [podmínky stanovené v §82 odst. 1 písm. d) ve spojení s §2
písm. hh) zákona o provozu na pozemních komunikacích] potvrzení o studiu vydané
Integrovanou střední školou Cheb, která tím úředně potvrdila, že žalobce od 1. 1. 2007 na této
škole studuje.
Prvoinstanční správní orgán rozhodoval o obnově řízení podle §100 odst. 3 správního
řádu. Vycházel při tom ze zjištění, že je zde dán důvod uvedený v §100 odst. 1 písm. a)
správního řádu, neboť se provedený důkaz (listinou – potvrzením Integrované střední školy
Cheb o studiu stěžovatele) ukázal nepravdivý.
Soud k prvému žalobnímu bodu uzavřel, že s těžovatelovo tvrzení, že správní orgán
při zahájení řízení vyšel jen z podezření žalovaného podloženého pouhým konstatováním Police,
není pravdivé. Nesprávnost potvrzení o studiu nebylo nutné řešit v rámci předběžné otázky.
Žalobce byl se zahájením řízení o obnově řízení řádně seznámen, byl poučen o právech v tomto
řízení, včetně možnosti prokázat vlastní tvrzení, tedy i to, že na dané škole studoval, a splnil
tak jednu z podmínek pro udělení řidičského oprávnění v České republice. Žalobce žádné důkazy
k prokázání tohoto tvrzení nepředložil. Prvoinstanční správní orgán dostatečnými důkazy
prokázal stran potvrzení o studiu jeho nepravdivost. V odůvodnění rozhodnutí se zabýval všemi
námitkami žalobce, včetně námitky vůči zjištění Policie. Ve správním řízení o obnově řízení
postupoval správní orgán tak, aby byl ve smyslu §3 správního řádu zjištěn stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti. Žalovaný se v rámci odvolacího řízení se závěry prvoinstančního
správního orgánu důvodně ztotožnil a v odůvodnění napadeného rozhodnutí se řádně vypořádal
se všemi námitkami vznesenými žalobcem v odvolání.
Stěžovatel dále namítal, že správní orgány obou stupňů neuvedly, v čem spatřují veřejný
zájem na obnově daného řízení. Soud ani tuto námitku neshledal důvodnou. Prvoinstanční
správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že: „(…) správní orgán při zahájení řízení
postupoval v souladu s veřejným zájmem s tím cílem, aby na základě zjištěného stavu (…) byla otázka udělení
či neudělení řidičského oprávnění uvedena do souladu s příslušnou právní úpravou. V tomto případě správní orgán
vyhodnotil podmínky pro udělení řidičského oprávnění dle zákona. Vyhodnotil údaje, které žadatel podal
na počátku řízení a jež se nezakládají na pravdě, přičemž v rámci své pravomoci využil zákonné možnosti
pro zahájení obnovy řízení v souladu s §100 správního řádu. (…)“. Z uvedeného je zřejmé, že správní
orgány obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí stručně vyjádřily, v čem spatřují veřejný
zájem na obnově daného řízení, kterým bylo uvedení stavu do souladu se zákonem o provozu
na pozemních komunikacích.
Žalobce namítal porušení základní zásady správního řízení zakotvené v §2 odst. 4
správního řádu, podle které správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným
zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování
skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Krajský soud nedal
stěžovateli zapravdu ani v této námitce. Součástí správního spisu je seznam vypracovaný
Policií (Vyhodnocení správních spisů zajištěných na MÚ Nepomuk – bydliště občanů SRN),
kde je uvedeno několik desítek jmen státních občanů SRN, jimž bylo vydáno potvrzení o studiu
na Integrované střední škole Cheb. Krajský soud připomněl, že je mu u úřední činnosti známo,
že je veden větší počet řízení shodného předmětu jako v této právní věci. U nich pak správní
orgány obou stupňů rozhodovaly shodně, jako v právě posuzované věci. Při rozhodování
o těchto skutkově podobných případech tak žádné nedůvodné rozdíly nevznikaly.
Důvodem obnovy řízení v posuzované věci bylo zjištění, že se v původním řízení
provedený důkaz (potvrzením o studiu) ukázal nepravdivý, nikoliv to, že by vyšly najevo nové
dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení. Prvoinstanční
správní orgán neměl v době vydání řidičského oprávnění důvod pochybovat o správnosti obsahu
listiny (potvrzení Integrované střední školy, které považoval za veřejnou listinu), a to až do doby,
než získal důkaz o nepravdivosti potvrzení o studiu. Nebylo jeho povinností zjišťovat
v původním řízení, zda jsou dány právě tyto podmínky pro udělení řidičského oprávnění.
Ve světle řečeného tak neobstojí žalobcovo tvrzení, že prvoinstanční správní orgán nemůže
nyní uplatňovat vlastní pochybení jako důvod nového řízení ve věci. V původním řízení se totiž
nejednalo o pochybení správního orgánu následně napravované v rámci obnovy řízení,
ale o provedení důkazu předloženého žalobcem, který se následným šetřením ukázal
nepravdivým.
Kasační stížnost
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační stížností pro důvod
dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“) a dále
pro důvod dle písm. e) citovaného ustanovení. Nesprávné posouzení právní otázky soudem
spatřuje stěžovatel v několika chybných právních úvahách krajského soudu, druhý kasační důvod
charakterizuje jako nepřezkoumatelnost rozsudku spočívající v nedostatku důvodů.
Stěžovatel poukazuje na to, že správní orgán 1. stupně i žalovaný svá rozhodnutí opíraly
o pouhá podezření obsažená v konstatování policie o tom, že stěžovatel na Integrované střední
škole v Chebu nestudoval a tudíž nebyla splněna jedna z podmínek pro udělení řidičského
oprávnění cizinci. „Neobstaraly si další podklady pro svá rozhodnutí, ale pouze na základě zjištění policie
a Krajského úřadu Karlovarského kraje rozhodly o obnově řízení:“
Stěžovatel zpochybnil závěr krajského soudu, že jak správní orgán 1. stupně tak žalovaný
vyjádřily (byť stručně) v čem spatřují veřejný zájem na obnově řízení. Podle jeho názoru se jedná
o specifikaci veřejného zájmu provedené odůvodněním „vágním, obecným a nesplňujícím ani minimální
kriteria pro řádné zdůvodnění rozhodnutí, jak vyžaduje §68 odst. 3 správního řádu.“
Stěžovatel zpochybňuje konstatování krajského soudu, že je vedeno víc řízení shodného
předmětu, ve kterých správní orgány rozhodovaly shodně jako v posuzované věci. Ze skutečnosti
zjištění určitého počtu takových případů cizinců ještě nevyplývá, že „u všech bylo zahájeno řízení
o obnově řízení“. Tuto otázku však krajský soud nezkoumal.
Stěžovatel konečně připomíná, že skutečnosti, jimiž žalovaný zdůvodňuje existenci
podmínky pro obnovu řízení (správnost potvrzení o studiu stěžovatele a dalších cizinců
na Integrované střední škole v Chebu), začala policie prověřovat již v roce 2008, správní orgán
1. stupně si této skutečnosti musel být vědom a měl z toho vyvodit patřičný závěr. „Pakliže
tak neučinil, poté nelze z důvodu původního laxního přístupu správního orgánu (který nevykonával státní správu
v materiálních mezích zákona, nýbrž pouze ve formálních mezích zákona) nařizovat obnovu řízení“.
Jestliže krajský soud shora uvedené skutečnosti nevyložil jako chybný postup správních
orgánů, představuje takový závěr nesprávné posouzení právní otázky – ohledně přípustnosti
obnovy řízení, dodržení zásady §2 odst. 4 správního řádu, vyjádření veřejného zájmu na obnově
řízení nebo povinnosti správního orgánu opatřit si pro rozhodnutí o obnově řízení z moci úřední
potřebné důkazy.
Na základě uvedené argumentace stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
rozsudkem „zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni čj. 30 A 35/2010-84 ze dne 10. 04. 2012 a současně
rozhodl, že se zrušuje rozhodnutí Městského úřadu Nepomuk, odbor dopravy, čj. DOP/108/2010-Han, ze dne
01. 03. 2010 a rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství,
Škroupova 18, 30613 Plzeň čj. DSH/5764/10, ze dne 28. 04. 2010“.
Žalovaný práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3) a 4) s. ř. s.,
vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody. Přitom neshledal vady uvedené
v ust. §109 odst. 4) s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Na samém počátku
ovšem konstatuje, že stěžovatel sice uplatnil také kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
tento důvod ovšem v dané věci naplněn být vůbec nemůže, neboť se týká explicitně pouze
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo zastavení řízení. Jistě nelze vyloučit,
že stěžovatel měl ve skutečnosti na mysli jiný důvod. Nejvyšší správní soud dlouhodobě zastává
názor, že důvody kasační stížnosti je třeba posuzovat podle jejich obsahu a nikoliv podle
formálního označení, přirozeně při splnění podmínky, že se jedná o důvody svým obsahem
podřaditelné některému z ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. – srovnej např. rozsudky ze dne
18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 - 47, nebo ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50. V nyní
posuzované věci stěžovatel argumentuje tím, že napadený rozsudek krajského soudu není
přezkoumatelný pro nedostatek důvodů. To by odpovídalo kasačnímu důvodu dle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Byť tedy takové explicitní vymezení kasační stížnost neobsahuje, bude Nejvyšším
správním soudem posouzena rovněž existence kasačního důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Pokud jde o zásadní otázku přípustnosti kasační stížnosti v nyní posuzované věci,
souhlasí Nejvyšší správní soud s názorem, že kasační stížnost v těchto případech přípustná je –
srovnej usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 6. 2007, č. j. 5 As 13/2006 - 46, jehož právní věta
zní: „Žaloba proti rozhodnutí, jímž byla správním orgánem z moci úřední nařízena obnova řízení, je přípustná,
jde-li o rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s.“ Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí lze pro stručnost
citovat také „K této problematice se ostatně shodně vyjádřila i dřívější judikatura (srv. např. Výběr soudních
rozhodnutí ve věcech správních, rozhodnutí č. 114/1996); na jejích závěrech lze setrvat.“ A dále „ je-li povolena
nebo nařízena obnova řízení ohledně opravňujícího rozhodnutí (např. souhlas, schválení, povolení, koncese),
dochází tu k zásahu do práva oprávněného subjektu, spočívajícímu v tom, že oprávněný od právní moci povolení
nebo nařízení obnovy nemůže takové právo vykonávat, jeho činnost se stává protiprávní. Proto v takových
případech při podání žaloby bude podmínka „zásahu do práva“ ve smyslu §65 splněna a žalobní legitimace
tu bude dána.“
Stěžovatel dovozuje nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem ve čtyřech
případech. Prvý z nich představuje námitka chybějících podmínek pro rozhodnutí o obnově
řízení jen na základě podezření policie, že stěžovatel na Integrované střední škole v Chebu
nestudoval. Tato námitka však neobstojí. Sama o sobě není pravdivá, neboť zjištění policie
v uvedeném smyslu představovalo pouhý podklad (případně podnět) pro závěr správních orgánů,
podložený rovněž výsledkem kontroly provedené odborem kontroly krajského úřadu
Karlovarského kraje (veřejnoprávní kontrola čj. 355/KN/09, provedená u Integrované střední
školy Cheb za období 1. 1. 2007 do 31. 8. 2009). Dále je také třeba zvažovat význam zjištěného
rozporu užitého důkazu (listinou) se skutečností. Z materiálního hlediska se jedná o významnou
skutečnost, neboť splnění podmínky dle §82 odst. 1 písm. d) a §2 písm. hh) zákona o silničním
provozu, ve znění v rozhodné době, je třeba považovat za jednu ze zásadních podmínek
pro získání řidičského oprávnění cizincem, kterou musel stěžovatel splnit. Pravdivost listiny byla
šetřením policie a kontrolním zjištěním žalovaného zpochybněna spolehlivě, tedy způsobem
vyhovujícím zásadě dle §3 správního řádu. Ostatně sám stěžovatel nenabídl nic, čím
by pravdivost listiny nebo třeba jen pouhou její nepřesnost podpořil.
Lze se jistě zabývat otázkou, zda potvrzení o studiu žáka vůbec spadá do kompetence
ředitele školy a zda takové potvrzení splňuje náležitosti osvědčení nebo veřejné listiny dle §53
odst. 3 správního řádu, listiny nadané tzv. presumpcí správnosti, tedy vyvratitelné domněnky
pravdivosti toho, co je v takové listině uvedeno. Takové skutečnosti se tedy mohou stát
předmětem dokazování právě v případech existence důkazů zpochybňujících jejich pravdivost –
srovnej rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2011, č. j. 15 A 66/2011 - 32.
V nyní posuzované věci je však situace z hlediska dokazování významně ovlivněna
tím, že stěžovatel zpochybnění pravdivosti údaje o svém studiu nečelil žádným důkazem nebo
jeho návrhem a místo toho namítal nedostatečnost sdělení policie jako podkladu způsobilého
potvrzení o jeho studiu vyvrátit. Jak je shora uvedeno, tato výhrada nebyla oprávněná, a nic tedy
nebránilo správnímu orgánu v závěru, že existence studia stěžovatele nebyla prokázána,
respektive jediný důkaz o tom byl vyvrácen, takže existenci zákonné podmínky ve smyslu §82
odst. 1 a §2 písm. hh) zákona o silničním provozu nebylo možné považovat za splněnou.
Nepravdivý důkaz listinou (v daném případě není důležité, zda se jednalo o listinu veřejnou,
neboť žádný jiný důkaz stěžovatel nenavrhl a správní orgán měl navíc k dispozici kontrolní
zjištění odboru kontroly krajského úřadu Karlovarského kraje), představuje nepravdivý důkaz
ve smyslu §100 odst. 1 písm. a) i. f. správního řádu, způsobilý přivodit jiné řešení otázky nároku
stěžovatele na řidičské oprávnění. Prvá z podmínek pro rozhodnutí o obnově řízení z úřední
povinnosti byla tedy splněna.
K tomuto závěru je třeba dodat, že povolení obnovy řízení není možné zaměnit
za rozhodnutí o jiném řešení základní otázky v následujícím řízení (srovnej také Vedral, Josef;
Správní řád, komentář; II. vydání, BOVA POLYGON, Praha 2012, str. 859, 860), ke kterému
došlo až rozhodnutím Městského úřadu Nepomuk ze dne 13. 5. 2010, čj. DOP/108/2010-Han,
jímž správní orgán žádostem stěžovatele o udělení řidičského oprávnění skupiny „B“ a „BE“
nevyhověl. V tomto řízení by stěžovatel musel (tedy také mohl) znovu prokazovat splnění
podmínek dle §82 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, tedy i podmínek ve smyslu
ustanovení §2 písm. hh) uvedeného zákona – viz také rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne
31. 10. 2012, č. j. 57 A 5/2011 - 55. Nové rozhodnutí soudu by pak bylo rovněž přezkoumatelné
v řízení o kasační stížnosti.
Další námitka stěžovatele směřuje k absenci druhé podmínky rozhodnutí o obnově řízení,
totiž existenci a vyjádření veřejného zájmu na obnově řízení v rozhodnutí správních orgánů.
Lze připustit, že správní orgány se problematikou veřejného zájmu na rozhodnutí o obnově
řízení zabývaly stručně a nikoli komplexně a jejich argumentace je rozptýlena na různých místech
rozhodnutí, nelze však tvrdit, že by se problematikou veřejného zájmu na rozhodnutí o obnově
řízení nezabývaly vůbec. Nepochybně platí, že vyjádřily respekt k zákonné povinnosti (§2 odst. 4
správního řádu) a tedy i veřejný zájem na předvídatelnosti rozhodovací činnosti správních
orgánů, a to jejím sjednocením ve skutkově a právně obdobných případech, stejně tak na souladu
rozhodnutí (zde o udělení řidičského oprávnění) se zákonnou úpravou a smyslem zákona. Jistě
bylo možné zdůraznit třeba také veřejný zájem na překonání důsledků obchodování s řidičskými
průkazy, provázené nekalými praktikami, s negativními dopady na chování řidičů v silničním
provozu, jak to později bylo promítnuto do novely zákona o silničním provozu s účinností
od 1. 1. 2012, provedené zákonem č. 297/2011 Sb. Avšak i bez toho je vyjádřený veřejný zájem
na sjednocování rozhodování v této oblasti a uvedení do souladu se zákonnou úpravou
dostatečný a lze tedy uzavřít, že zákonná podmínka veřejného zájmu na rozhodnutí o obnově
řízení z úřední povinnosti byla rovněž splněna.
K problematice veřejného zájmu se vyjádřil zejména Ústavní soud, s jehož rozhodnutím
(srovnej třeba Pl. ÚS 24/04) nejsou výše uvedené závěry v rozporu. Jistě lze souhlasit
s tím, že veřejný zájem „… je třeba chápat jako takový zájem, který by bylo možno označit za obecný
či obecně prospěšný zájem. Veřejný zájem je třeba nalézt v procesu rozhodování o určité otázce a nelze jej
v konkrétní věci a priori stanovit.“ V souvislosti s tím nelze přehlédnout, že stěžovatel se dovolával
rovněž ochrany práva nabytého v dobré víře. Judikatura Nejvyššího správního soudu (srovnej
např. rozsudek ze dne 2. 7. 2010, č. j. 7 As 21/2010 - 232) dospěla k závěru, že z hlediska
ochrany právní jistoty a dobré víry „je nutno prvek právní jistoty za naplnění nutného vstupního
předpokladu existence dobré víry jedince, resp. za neexistence skutečností opravňujících k závěru, že dobrá víra
dána není, pokládat za kardinální a ustoupit od její ochrany pouze za situace ohrožení vskutku závažného
veřejného zájmu.“ Těmto hlediskům rozhodnutí správních orgánů v nyní posuzované věci,
aprobované i rozsudkem krajského soudu, v zásadě vyhovuje i při existenci shora uvedených
výhrad vůči stručnosti a jisté jednostrannosti jejich zdůvodnění. Jakkoli stručně a v dílčím
rozsahu byl veřejný zájem přesto rozhodnutími definován v konkrétní věci a nepochybně
za neexistence dobré víry stěžovatele, který sám předložil nepravdivé potvrzení o studiu a nemohl
by se tak ani ochrany dobré víry dovolávat.
Zřejmě v souvislosti s problematikou prokázání uvedených aspektů veřejného zájmu
stěžovatel zpochybňuje rovněž závěr krajského soudu, že je vedeno víc řízení typově shodných
s případem stěžovatele. Činí tak ovšem neprávem, neboť i Nejvyššímu správnímu soudu
je z úřední činnosti známá existence řízení o kasačních stížnostech proti rozhodnutím krajského
soudu v Plzni v typově shodných případech - viz třeba věc sp. zn. 3 As 54/2012, žalobce Dr. K.
H. G., žalovaný Krajský úřad Plzeňského kraje, nebo sp. zn. 4 As 40/2012, žalobce: K. H. R. H.,
žalovaný Krajský úřad Plzeňského kraje. To že krajský soud v uvedených případech rozhodl
odlišně (jednou žalobu zamítl a podruhé správní rozhodnutí zrušil) jen podtrhuje naléhavost
principu sjednocení rozhodovací činnosti správních orgánů v obdobných případech nejen
hmotněprávně, nýbrž také splněním obdobných procesních hledisek, v daném případě právě
zdůrazněním povinnosti kumulativního splnění podmínek pro nařízení obnovy řízení z úřední
povinnosti dle §100 odst. 1 a 3 správního řádu, což se, dle krajského soudu, v jednom případě
stalo a v jednom nikoli. V nyní posuzované věci však obdobná výhrada není na místě a neobstojí
tak ani poslední námitka stěžovatele na podporu kasačního důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř.
s.
Ze shora uvedené argumentace vyplývá, že opodstatněné nemůže být ani tvrzení
stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů - §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Pro vyslovené závěry byl rozsah dokazování před správními orgány
dostatečný a z textu odůvodnění uvedeného rozsudku je patrné, že krajský soud se vypořádal
se všemi žalobními námitkami stěžovatele a přijaté závěry srozumitelně v rozsudku formuloval.
Z uvedených skutečností vyplývá, že ani jedna z kasačních námitek žalobce není důvodná.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl dle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle §60 odst. 1 a §120 s. ř. s. Procesně
neúspěšnému stěžovateli toto právo podle zásady úspěchu v řízení nepřísluší. Žalovanému nelze
náhradu přiznat, neboť mu žádné náklady přesahující běžný rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu