ECLI:CZ:NSS:2013:4.ADS.5.2013:13
sp. zn. 4 Ads 5/2013 - 13
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: Bohemia
Regent a.s., se sídlem Trocnovské náměstí 124, Třeboň, zast. JUDr. Jarmilou Fabiánovou,
advokátkou, se sídlem Pod Vápenkou 311, Psáry, proti žalované: Česká správa sociálního
zabezpečení, pracoviště České Budějovice, se sídlem A. Barcala 1461, České Budějovice, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
28. 11. 2012, č. j. 2 Ad 64/2010 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení Jindřichův Hradec, č. j. 43003/110-
9010-30.12.2009-9534-TU-33/09 ze dne 23. 3. 2010 byla zamítnuta žádost žalobkyně
(stěžovatelky) o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti za období leden 2007 až červen 2007 (dále jen „rozhodné období“)
v celkové výši 1.471.589 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které
žalovaná rozhodnutím ze dne 1. 6. 2010, č. j. 43091/010-9010-4.5.2010-35811/2-Mls-95/10,
zamítla a rozhodnutí okresní správy sociálního zabezpečení potvrdila.
[2] Žalovaná v rozhodnutí ze dne 1. 6. 2010 uvedla, že argumenty stěžovatelky, že neměla
povinnost hradit pojistné a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti v rozhodném období
v důsledku nestanovení vyměřovacího základu organizace a malé organizace v zákoně
č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění účinném pro rozhodné období, je
nesprávná. Žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010,
č. j. 4 Ads 120/2009-88, v němž soud konstatoval, že povinnost platit pojistné trvala i přes
stěžovatelkou namítané změny zákona č. 589/1992 Sb., neboť standardními interpretačními
postupy je nutné dojít k závěru, že vyměřovacím základem organizace a malé organizace je součet
vyměřovacích základů jejích zaměstnanců.
[3] Proti rozhodnutí žalované podala stěžovatelka žalobu u Krajského soudu v Českých
Budějovicích. V žalobě namítala, že závěr o trvání povinnosti platit pojistné a o dovození
vyměřovacího základu organizace a malé organizace výkladem je nesprávný a že se ve skutečnosti
jedná o legislativní chybu, která nemůže být zhojena výkladem v neprospěch stěžovatelky.
Rozhodnutím žalované byly dle stěžovatelky porušeny zásady legality a principů právního státu.
Dovození povinnosti platit pojistné (což lze považovat za obdobu daňové povinnosti)
interpretační činností soudů je nepřípustné. V důsledku absence zákonné definice vyměřovacího
základu organizace tedy byl v rozhodném období vyměřovací základ stěžovatelce stanoven
libovolným způsobem.
[4] Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 11. 2012, č. j. 2 Ad 64/2010-
44, (dále jen „napadený rozsudek“) žalobu zamítl. V rozsudku krajský soud odkázal na ustálenou
judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména rozsudek ze dne 25. 2. 2010, č. j. 4 Ads
120/2009-88. Krajský soud uvedl, že tato judikatura byla následně potvrzena i Ústavním soudem,
který usnesením ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 1904/10 odmítl ústavní stížnost proti rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č. j. 4 Ads 120/2009-88. Jestliže i Ústavní soud
shledal výklad podaný Nejvyšším správním soudem v citovaném rozsudku za ústavně konformní,
nelze žalované v projednávané analogické věci vytýkat porušení zásady legality a principů
demokratického právního státu. Krajský soud také poukázal na to, že povinnost platit pojistné
nelze považovat za daňovou povinnost, neboť mezi těmito odvody je pojmový rozdíl. Krajský
soud tedy konstatoval, že stěžovatelka měla v rozhodném období povinnost platit pojistné a
příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné bylo uhrazeno v zákonné výši, proto žádný
přeplatek stěžovatelce nevznikl. Nelze tedy shledat žádnou nezákonnost v rozhodnutí žalované.
[5] Proti napadenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka včasnou kasační
stížnost. V kasační stížnosti stěžovatelka pouze stručně zopakovala svoji argumentaci, že zákon č.
589/1992 Sb. v rozhodném období neobsahoval definici „denního vyměřovacího základu“. Na
stěžovatelce tedy nelze spravedlivě požadovat, aby mezeru v právním předpise řešila sama
vyhledáváním příslušných ustanovení zákona č. 589/1992 Sb., podle kterých by bylo možné
správně určit výši „denního vyměřovacího základu“.
[6] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátkou. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[8] Postatou právní otázky, kterou stěžovatelka v rámci kasační stížnosti předestřela
Nejvyššímu správnímu soudu k řešení, je to, zda podle právní úpravy v rozhodném období bylo
zákonem určeno, jak má být stanoven vyměřovací základ stěžovatelky jako malé organizace,
respektive zda mohlo být zákonným způsobem vyměřeno pojistné na sociální zabezpečení
a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, a zda tedy stěžovatelka byla za rozhodné období
povinna pojistné zaplatit. Touto otázkou se Nejvyšší správní soud již opakovaně zabýval nejen ve
výše i citovaném rozsudku č. j. 4 Ads 120/2009 - 88, publikovaném pod č. 2058/2010 Sb. NSS,
ale i v dalších rozsudcích, např. ze dne 22. 6. 2011, č. j. 6 Ads 8/2011-74; ze dne 25. 8. 2011,
č. j. 3 Ads 73/2011-74, 3 Ads 76/2011-69; ze dne 4. 1. 2012, č. j. 6 Ads 127/2011-90. Výše
citovaným usnesením ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 1904/10 shledal Ústavní soud tento
ustálený právní názor Nejvyšší správního soudu za ústavně konformní, přičemž opět se nejedná
o ojedinělý závěr Ústavního soudu, obdobným způsobem se vyjádřil i v usneseních z 24. 7. 2012,
sp. zn. IV. ÚS 741/12 a sp. II. ÚS 2695/11. Lze tedy konstatovat, že otázka povinnosti malých
organizací platit pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za
rozhodné období je vyřešena ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního
soudu. Touto ustálenou judikaturou je Nejvyšší správní soud vázán i v nyní projednávané věci.
[9] Stěžovatelka se tedy kasační stížností zřejmě domáhá změny ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu týkající se otázky povinnosti hradit pojistné za rozhodné období.
K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu z 8. 1. 2009,
č. j. 1 Afs 140/2008-77, publikovaný pod č. 1792/2009 Sb. NSS, v němž se uvádí, mj.: „relativní
stabilita judikatury je nezbytnou podmínkou právní jistoty jako jednoho ze základních atributů právního státu.
Změny judikatury za situace nezměněného právního předpisu by se měly odehrávat z principiálních důvodů,
zejména proto, že se změnily právní předpisy související s právním předpisem vykládaným, resp. došlo ke změně
právních názorů soudů, k jejichž judikatuře je Nejvyšší správní soud povinen přihlížet, případně se změnily
okolnosti podstatné pro působení právní normy dotvořené judikaturou, event. se nově objevily jiné závažné důvody,
které poskytnou základ pro změnu právního názoru Nejvyššího správního soudu, pokud potřeba takovéto změny
převáží nad zájmy osob jednajících v dobré víře v trvající existenci judikatury“. Nejvyšší správní soud v nyní
projednávané věci žádný takový podstatný důvod pro možné odchýlení se od dosavadní
judikatury v předmětné otázce neshledal. Je třeba uvést, že ani stěžovatelka žádnou novou
argumentaci, která by vyvolala nutnost revize dosavadní judikatury, ve své kasační stížnosti
neuvedla, když pouze stručně zopakovala námitky již vyvrácené ve výše citovaných rozsudcích
Nejvyššího správního soudu.
[10] Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbývá než s odkazem na výše citovanou
prejudikaturu zopakovat, že v důsledku legislativního pochybení zákon č. 589/1992 Sb., ve znění
účinném od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, neobsahoval definici vyměřovacího základu organizace
a malé organizace jako jednoho ze základních pojmů právní konstrukce pojistného na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Nejvyšší správní soud však dospěl
k závěru, že je možné odvodit pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace ze
zákona a že takový takový postup je přípustný a souladný s ústavním pořádkem. V této
souvislosti Nejvyšší správní soud uvedl, že „systematický i teleologický výklad zákona č. 589/1992 Sb.
tedy vede Nejvyšší správní soud k jednoznačnému závěru, podle něhož také pro období od 1. 1. 2007 do
30. 6. 2007 bylo možné vyměřovací základ organizace a malé organizace vymezit jako částku odpovídající úhrnu
vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. K takovému vývodu lze zcela nesporně dospět i za použití výkladu
historického.“ Tento svůj závěr pak odůvodnil tak, že „zákon č. 589/1992 Sb., ve znění účinném pro
období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, zařadil do okruhu poplatníků pojistného také organizace a malé
organizace a stanovil jim povinnost odvádět pojistné, které byly povinny platit za sebe. Tato jejich platební
povinnost tedy nemohla v rozhodné době zaniknout. Výše pojistného organizace a malé organizace za sebe samu se
pak stanovila za pomoci tří veličin, z nichž zákon č. 589/1992 Sb. obsahoval a výslovně definoval rozhodné
období a sazby pojistného. Rovněž tak obsahoval i pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace,
jehož vymezení bylo možné jednoznačně dovodit z definice vyměřovacího základu zaměstnance, neboť jen
zaměstnanci se mohli účastnit systémů sociálního pojištění a sociálního zabezpečení, na které se pojistné platilo,
přičemž jejich zaměstnavatelům žádné plnění z těchto systémů náležet nemohlo. Organizace a malá organizace tedy
mohla platit pojistné za sebe samu pouze z těch příjmů svých zaměstnanců, které se zahrnovaly do jejich
vyměřovacího základu. Navíc výslovný návod pro vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé
organizace byl v rozhodné době obsažen v ustanovení §21 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., jež stanovilo výši
přirážky k pojistnému na sociální zabezpečení až do 5 % z vyměřovacího základu organizace a malé organizace,
který byl ve vztahu k jejich nižším složkám určen jako úhrn vyměřovacích základů zaměstnanců této nižší
složky. Z jednotlivých ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. ve znění účinném v rozhodném období, lze tedy učinit
přesvědčivý, spolehlivý a zcela jednoznačný závěr, že vyměřovacím základem organizace a malé organizace nemohlo
být ani v rozhodné době nic jiného než částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců.“ (...)
„Lze uzavřít, že i při absenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace bylo možné
tento pojem ze zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007,
s potřebnou mírou určitosti vymezit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců.“
(srov. výše citovaný rozsudek č. j. 4 Ads 120/2009 – 88).
[11] K tomu lze v nyní projednávané věci dodat to, že stěžovatelka za rozhodné období
pojistné stanovila ve správné výši a rovněž je i správně odvedla, přičemž neprojevila ani
pochybnosti ohledně své povinnosti pojistné platit ani ohledně stanovení vyměřovacího základu
či výše pojistného. Požadavek na vrácení pojistného uplatnila až v návaznosti na medializovaný
a Nejvyšším správním soudem následně zrušený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka Liberec z 19. 3. 2009, č. j. 59 Ca 15/2009-38, který vyslovil (nesprávný) názor, že
povinnost malých organizací odvádět za rozhodné období pojistné nebyla dána. I z tohoto
důvodu má Nejvyšší správní soud za to, že stěžovatelce nebyla způsobena újma tím, že by bývala
nemohla vyměřovací základ dovodit z výše citovaných ustanovení zákona č. 589/1992 Sb., ačkoli
nebyl explicitně uveden v §5 tohoto zákona.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[12] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku krajského soudu k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvod podání kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší
správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[13] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka
neměla ve věci úspěch a žalované žádné důvodně vynaložené náklady řízení nad rámec její běžné
činnosti nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu