ECLI:CZ:NSS:2013:4.ADS.63.2013:20
sp. zn. 4 Ads 63/2013 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: Sasanka
Accounting, s.r.o., se sídlem Kaprova 14/13, Praha 1, IČ: 289 69 588, zast. Mgr. Romanem
Klimusem, advokátem, se sídlem Dělnická 397/39, Brno, proti žalovanému: Státní úřad
inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 7. 2013, č. j. 30 A 27/2013 – 64,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Žalobou podanou dne 8. 4. 2013 u Krajského soudu v Plzni se žalobkyně domáhala
zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2013, č. j. 684/1.30/13/14.3, jímž bylo zamítnuto
odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský kraj
a Karlovarský kraj ze dne 7. 1. 2013, č. j. 97/6.30/13/14.3, jímž byla žalobkyni uložena pokuta
ve výši 750.000 Kč za správní delikty podle §25 odst. 1 a §26 odst. 1 písm. c) zákona
č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, a současně jí byla uložena povinnost nahradit náklady řízení
ve výši 1.000 Kč. Toutéž žalobou napadla žalobkyně i rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2013,
č. j. 888/1.30/2013, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o zastavení řízení z důvodu uplynutí
prekluzivní lhůty k projednání odpovědnosti za správní delikty právnické osoby. S podanou
žalobou byl spojen návrh na přikázání věci dle §9 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (s. ř. s.) z důvodu vhodnosti Krajskému soudu v Ostravě a návrh na přiznání odkladného
účinku této žalobě.
[2] Usnesením ze dne 6. 6. 2013, č. j. Nad 25/2013 – 34, rozhodl Nejvyšší správní soud,
že se tato věc Krajskému soudu v Ostravě nepřikazuje. Krajský soud v Plzni poté usnesením
ze dne 19. 6. 2013, č. j. 30 A 27/2013 – 57, vyzval žalobkyni k zaplacení soudních poplatků
ve lhůtě 1 týdne od doručení tohoto usnesení. Soudní poplatky vzhledem k tomu, že žalobou byla
napadena dvě rozhodnutí žalovaného, vyměřil krajský soud s odkazem na §6 odst. 9 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, na 6.000 Kč (2 x 3.000 Kč) a dále žalovanou vyzval
k zaplacení soudního poplatku za podání návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši
1.000 Kč. Toto usnesení bylo právnímu zástupci žalobkyně doručeno dne 20. 6. 2013.
[3] Protože žalobkyně výzvě k zaplacení soudních poplatků ve stanovené lhůtě nevyhověla,
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 2. 7. 2013, č. j. 30 A 27/2013 – 64 (dále též „napadené
usnesení“), předmětné řízení podle §47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §9 odst. 1 část věty
za středníkem zákona o soudních poplatcích zastavil, stejně tak zastavil i řízení o návrhu
na přiznání odkladného účinku žalobě a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci dne 2. 7. 2013.
[4] Dne 4. 7. 2013 žalobkyně uhradila na účet Krajského soudu v Plzni soudní poplatky
ve výši 6.000 Kč a 1.000 Kč. Zaplacené soudní poplatky byly žalobkyni usnesením krajského
soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 30 A 27/2013 – 74, vráceny podle §10 odst. 1 věta prvá zákona
o soudních poplatcích, jelikož byly zaplaceny až v okamžiku, kdy usnesení o zastavení řízení
již bylo pravomocné, žalobkyně tak zaplatila soudní poplatek v době, kdy k tomu již nebyla
povinna.
[5] Proti napadenému usnesení krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
včasnou kasační stížnost, kterou opřela o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s.
Stěžovatelka tak uplatňuje kasační důvody nesprávného posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, vady řízení před správním orgánem, nepřezkoumatelnosti napadeného
usnesení a nezákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení.
[6] Ve své kasační stížnosti nejdříve stěžovatelka opakuje svou argumentaci z žaloby podané
ke krajskému soudu, a sice že se domnívá, že v průběhu správního řízení vedeného žalovaným
došlo k uplynutí prekluzivní lhůty k projednání odpovědnosti za správní delikty právnické osoby.
Dále se věnuje polemice s postupem krajského soudu týkajícího se vyměřených soudních
poplatků. Stěžovatelka konstatuje, že správní žalobou napadla rozhodnutí vyššího a nižšího
správního orgánu, která jsou skutkově a právně zcela identická a na sebe navazující. S odkazem
na nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03, má stěžovatelka za to,
že interpretace zákona o soudních poplatcích, podle níž je účastník řízení povinen platit soudní
poplatek za každé správní rozhodnutí, jež napadá, ačkoli jde o rozhodnutí skutkově a právně
zcela identická, je protiústavní. Podle stěžovatelky i Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře
vyložil, že úprava poplatkové povinnosti provedená zákonem o soudních poplatcích, představuje
jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Proto i postup krajského soudu, který stěžovatelku vyzval
k zaplacení soudního poplatku za každé napadené rozhodnutí žalovaného, ačkoli šlo
o rozhodnutí, která se týkají stejného případu a pouze stěžovatelky, byl dle stěžovatelčina mínění
protiústavní. Stěžovatelka také uvedla, že k nezaplacení nesprávně vyměřeného soudního
poplatku došlo vlivem čerpání zákonem stanovené „dovolené“ jejího právního zástupce,
pročež využívá ustanovení §40 odst. 5 s. ř. s. a žádá o prominutí zmeškání lhůty k provedení
úkonu.
[7] Stěžovatelka dále krajskému soudu vytýká nesprávné poučení o možnosti podat proti jeho
napadenému usnesení opravný prostředek. Krajský soud totiž v příslušném poučení
ve svém napadeném usnesení uvedl, že kasační stížnost se podává u soudu, který napadené
rozhodnutí vydal. Nezohlednil tak novelu s. ř. s., podle níž se kasační stížnost podává přímo
u Nejvyššího správního soudu. V tom stěžovatelka spatřuje procesní vadu, pro niž by Nejvyšší
správní soud měl napadené usnesení zrušit a věc vrátit krajskému soudu.
[8] Závěrem kasační stížnosti vyjádřila stěžovatelka své stanovisko, podle něhož měl krajský
soud po podání její správní žaloby postupovat podle §76 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, neboť napadené rozhodnutí žalovaného trpí takovými vadami, že krajský soud
měl i bez návrhu prohlásit jeho nicotnost. Tato vada podle stěžovatelky spočívá v uplynutí
prekluzivní lhůty k projednání odpovědnosti právnické osoby za správní delikt.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[9] Po shledání přípustnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený
rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.)
a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl
bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud stěžovatelku nevyzval k zaplacení soudního poplatku za kasační
stížnost (jinak zpoplatněnou částkou 5.000 Kč dle položky 19 sazebníku poplatků – Přílohy 1
zákona o soudních poplatcích), jelikož v řízení o kasační stížnosti jde o posouzení zákonnosti
usnesení, jímž bylo zastaveno řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku a trvání
na podmínce uhrazení soudního poplatku za takovou kasační stížnost by znamenalo jen další
řetězení téhož problému (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 - 77, všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud považuje za nutné vzhledem ke kasačním důvodům,
které stěžovatelka ve své kasační stížnosti uplatnila, poukázat na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, č. 625/2005 Sb. NSS. Právní věta
tohoto rozsudku zní: „Je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele
v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla
nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající
v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem.“ Vzhledem k formulaci §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
se v právní větě citované závěry uplatní i na případ, kdy řízení o správní žalobě bylo zastaveno.
Z judikatury přitom plyne, že pod tímto důvodem kasační stížnosti se fakticky skrývají
i další důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s. Z povahy věci je vyloučen
jen důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 5. 2013, č. j. 2 Aps 1/2013 – 14).
[13] Nejdříve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti usnesení
krajského soudu, kterou však stěžovatelka vznesla toliko jako označení důvodu, pro nějž kasační
stížnost podává, přičemž nijak nespecifikovala, v čem ji spatřuje. Jde však o vadu, k níž je soud
povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s. věta za středníkem).
K vadě nepřezkoumatelnosti existuje bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu,
která za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost spatřuje takové rozhodnutí soudu,
z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalovu zamítl, odmítl
nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy,
kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím
zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom
jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady
lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované,
popřípadě zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké
důkazy byly v řízení provedeny (např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75,
č. 133/2004 Sb. NSS).
[14] Takové vady však v napadeném usnesení krajského soudu zjištěny nebyly; je z něj
totiž patrné, jak soud rozhodl i jaké důvody jej k tomu vedly. Tyto důvody jsou popsány logicky
a srozumitelně. Lze tedy uzavřít, že usnesení krajského soudu nepřezkoumatelné není.
[15] Pokud jde o další stěžovatelčinu kasační námitku, podle níž jí byl krajským soudem
vyměřen soudní poplatek za podanou žalobu v nesprávné výši, Nejvyšší správní soud jí nemůže
přisvědčit. Stěžovatelka sice poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (např. jí citovaný nález
ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03) i Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne
24. 3. 2010, č. j. 1 Afs 113/2009 – 69, č. 2065/2010 Sb. NSS), která skutečně zastávala
stanovisko, že v případě napadení žalobou více správních rozhodnutí, jež jsou skutkově i právně
shodná, vydaná týmž správním orgánem vůči totožným účastníkům, není žalobce povinen platit
soudní poplatek za každé takto napadené rozhodnutí zvlášť. Tyto závěry však už nyní nejsou
aplikovatelné z důvodu změny příslušné právní úpravy, jak už ostatně i Nejvyšší správní soud
konstatoval v rozsudku ze dne 18. 4. 2013, č. j. 1 As 181/2012 – 21.
[16] Zákonem č. 218/2011 Sb. byl totiž s účinností od 1. 9. 2011 do §6 zákona o soudních
poplatcích vložen odstavec 9, který nově vymezil určení základu soudního poplatku ve věcech
správního soudnictví. Toto ustanovení zní: „Je-li ve věcech správního soudnictví podána žaloba proti více
rozhodnutím, je každé napadené rozhodnutí samostatným základem poplatku; to platí obdobně pro návrh
na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části.“ Toto ustanovení se přitom vztahuje i na stěžovatelčin
případ, neboť ta svou žalobu ke krajskému soudu podala dne 8. 4. 2013.
[17] Protože zákonodárce jasně vymezil, jak se ve správním soudnictví určuje základ soudního
poplatku za podanou žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, není přijatelné, aby soudy
setrvaly na závěrech učiněných za předchozí právní úpravy, která takové ustanovení
neobsahovala. Takový postup by byl porušením čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky,
podle nějž je soudce vázán při rozhodování zákonem. Rozpor předmětného ustanovení zákona
o soudních poplatcích s ústavním pořádkem Nejvyšší správní soud neshledal.
[18] Stěžovatelka svou žalobou napadla dvě rozhodnutí žalovaného a krajský soud
tedy epochybil, když na věc aplikoval §6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích a vyzval
ji k zaplacení soudního poplatku za podanou žalobu ve výši 6.000 Kč, když podle položky 18
bod 2 písm. a) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích, přísluší
za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu poplatek ve výši 3.000 Kč.
[19] Nejvyšší správní soud nemůže ani vyhovět žádosti o prominutí zmeškání úkonu
(zaplacení soudního poplatku), kterou stěžovatelka s odkazem na ustanovení §40 odst. 5 s. ř. s.
vznesla ve své kasační stížnosti s tím, že „ve lhůtě k stanovené pro zaplacení nesprávně vyměřeného
soudního poplatku došlo k čerpání zákonem stanovené ‚dovolené ? právního zástupce.“ Žádost o zmeškání
lhůty k provedení úkonu podle §40 odst. 5 s. ř. s. totiž předně nelze podávat u soudu
nadřízeného, ale pouze u soudu, který vedl řízení, v němž měl být úkon, o nějž jde, učiněn.
Nad rámec tohoto konstatování je možno uvést, že jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 5. 2012, č. j. 7 As 69/2012 – 20, vzhledem ke specifické úpravě postupu soudu
při nezaplacení soudního poplatku obsažené v §9 zákona o soudních poplatcích,
nelze v tomto případě obecnou úpravu žádosti o prominutí zmeškání lhůty podle §40
odst. 5 s. ř. s. vůbec aplikovat. Stěžovatelka tak mohla pouze požádat o prodloužení lhůty
pro zaplacení soudního poplatku, ovšem taková žádost by musela být soudu doručena do konce
lhůty stanovené k zaplacení soudního poplatku. To se ovšem v řešené věci nestalo,
neboť stěžovatelka na výzvu soudu k zaplacení soudního poplatku nereagovala vůbec nijak.
[20] K tomu dále přistupuje i ta skutečnost, že poplatková povinnost za podanou žalobu
podle §4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích vzniká již podáním příslušné žaloby,
proto by ani tvrzení stěžovatelky, že ve lhůtě k zaplacení soudního poplatku stanovené
až krajským soudem, byl její právní zástupce na dovolené, nemohl případné prominutí zmeškání
lhůty odůvodnit. Stěžovatelka totiž měla k zaplacení příslušného soudního poplatku příležitost
od 8. 4. 2013, kdy svou žalobu podala, až do 2. 7. 2013, kdy bylo jejímu právnímu zástupci
doručeno napadené usnesení krajského soudu o zastavení řízení. Pokud se stěžovatelka rozhodla,
že bude se zaplacením soudního poplatku čekat až na výzvu soudu (jak uvedla ve své žalobě),
je pak ovšem na ní, aby nesla právní rizika s tím spojená, tj. aby zajistila, že bude schopna
v náhradní lhůtě stanovené výzvou soudu vyměřený soudní poplatek skutečně zaplatit. To platí
tím spíše v případě, kdy se stěžovatelka nechala již od podání žaloby zastupovat profesionálním
právníkem – advokátem. I advokát má ovšem právo na odpočinek, musí však zajistit, aby v době
jeho volna byly činěny neodkladné úkony, včetně zaplacení soudního poplatku tak,
aby jeho klientům nevznikla újma. To může advokát zajistit např. prostřednictvím
svých zaměstnanců nebo zastupujícího advokáta.
[21] Stěžovatelčina námitka spočívající v tvrzené nesprávnosti vyměření soudního poplatku
za podanou žalobu proto není důvodná.
[22] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení stěžovatelčiny námitky,
podle níž krajský soud pochybil v poučení, které připojil za své kasační stížností napadené
usnesení. V tomto poučení je podle stěžovatelky nesprávně uvedeno, že se kasační stížnost
podává u soudu, který napadené rozhodnutí vydal, což nereflektuje novou úpravu podávání
tohoto opravného prostředku. Takto procesně vadné rozhodnutí krajského soudu by
podle stěžovatelky „mělo být Nejvyšším správním soudem navráceno k opravě.“
[23] Podle §54 odst. 2 první věta s. ř. s., rozsudek musí být písemně vyhotoven, musí
obsahovat označení soudu, jména všech soudců, kteří ve věci rozhodli, označení účastníků,
jejich zástupců, projednávané věci, výrok, odůvodnění, poučení o opravném prostředku a den
a místo vyhlášení. Podle §55 odst. 5 s. ř. s., o usnesení platí přiměřeně ustanovení o rozsudku.
[24] Jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2007,
č. j. 4 Ads 125/2007 – 59, v poučení o opravném prostředku musí být jednoznačně
a srozumitelně uvedeno, jakým opravným prostředkem může účastník řízení rozhodnutí soudu
napadnout, v jaké lhůtě a u jakého soudu se tento opravný prostředek podává. Jedině takové
poučení o opravném prostředku může plnit svou funkci a náležitě instruovat účastníka řízení
o tom, jak má postupovat, aby v řízení neutrpěl újmu - např. v podobě odmítnutí kasační
stížnosti pro opožděnost.
[25] První odstavec poučení, které krajský soud připojil ke kasační stížností napadenému
usnesení, zní: „Proti tomuto usnesení lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost ve dvou
písemných vyhotoveních (§102 a násl. s. ř. s.). Kasační stížnost se podává u soudu, který napadené rozhodnutí
vydal. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.“
[26] Stěžovatelce tedy lze dát za pravdu, že poučení, které krajský soud ve svém usnesení
uvedl, je nepřesné, neboť skutečně nereflektuje změnu zavedenou zákonem č. 303/2011 Sb.,
podle níž se od 1. 1. 2012 kasační stížnost podává na základě §106 odst. 4 s. ř. s. přímo
u Nejvyššího správního soudu. Tato formální vada napadeného usnesení ovšem nemohla
způsobit stěžovatelce újmu. I pokud by se totiž stěžovatelka tímto nepřesným odůvodněním
řídila, její kasační stížnost by byla projednána. Podle §106 odst. 4 část věty za středníkem s. ř. s.,
je totiž lhůta k podání kasační stížnosti zachována i v případě, že byla podána u soudu,
který napadené rozhodnutí vydal. Proto nelze poučení považovat za zcela nesprávné. I tuto stížní
námitku tedy považuje Nejvyšší správní soud za nedůvodnou.
[27] Nejvyšší správní soud konečně konstatuje, že stěžovatelka se mýlí, pokud má za to,
že krajský soud měl bez dalšího postupem podle §76 odst. 2 s. ř. s. vyslovit nicotnost
napadeného rozhodnutí žalovaného. K takovému závěru by totiž krajský soud mohl dospět
po provedeném řízení, v němž by mohl nepřezkoumatelnost zjistit. Provedení řízení
však zabránilo nezaplacení soudního poplatku stěžovatelkou. V takovém případě krajskému
soudu nezbylo, než řízení podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastavit. I tato námitka
je proto nedůvodná.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[28] Vzhledem k tomu, že všechny stěžovatelčiny námitky byly shledány nedůvodnými,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že i kasační stížnost je nedůvodná a proto ji musí podmínek
vyplývajících z §110 odst. 1 na konci s. ř. s. zamítnout.
[29] O nákladech pak Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, stěžovatelka pak úspěch
ve věci neměla. Proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu