ECLI:CZ:NSS:2013:4.AS.28.2013:24
sp. zn. 4 As 28/2013 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: JUDr. J. H., zast. JUDr.
Zdeňkem Broumem, advokátem, se sídlem Lázeňská 479/15, Děčín, proti žalovanému: Krajský
úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 24. 1. 2013, č. j.
63 A 1/2012 – 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci brojil
žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2012, č. j. OD 1439/11-3/67.1/11308/NL
(dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
Městského úřadu Česká Lípa ze dne 15. 11. 2011, č. j. MUCL/71915/2011 (dále též „správní
orgán I. stupně“). Tímto rozhodnutím byl žalobce shledán vinným přestupkem proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. d) zákona
č. 200/1990 Sb., zákon o přestupcích, ve znění účinném v době spáchání přestupku, kterého se
měl dopustit tím, že dne 25. 5. 2011 v České Lípě kolem 21.35 hodin řídil po veřejné komunikaci
automobil tovární značky Toyota Auris, registrační značky X, a po výzvě hlídky Policie ČR se
odmítl podrobit dechové zkoušce i krevní zkoušce ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem či
jinou návykovou látkou, ačkoli takové vyšetření nebylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví;
nesplnil tedy svou povinnost stanovenou §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu). Za tento
přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 25.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu
řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit paušální
náhradu správního řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Krajský soud rozsudkem ze dne 24. 1. 2013, č. j. 63 A 1/2012 – 58, žalobu zamítl
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého
rozsudku uvedl, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně sice vykazuje nepodstatnou formální
vadu spočívající v nepřesném slovním označení přestupku, vzhledem však k tomu, že přestupek
byl správně označen číselně a ani odůvodnění tohoto rozhodnutí nedávalo vzniknout
pochybnostem o právním posouzení stíhaného skutku, nejedná se o pochybení, jež by činilo toto
rozhodnutí nepřezkoumatelným nebo ovlivnilo správnost rozhodnutí o meritu věci. Totéž platí
podle krajského soudu o vadě spočívající v užití „zkráceného“ označení zákona o silničním
provozu a v absenci vyznačení data rozhodnutí správního orgánu prvního stupně na stejnopise
doručeném žalobci. Jako důvodnou neshledal krajský soud ani námitku, podle níž žalovaný
pochybil, když své rozhodnutí doručil toliko právnímu zástupci žalobce, JUDr. Zdeňku
Broumovi, advokátu, protože s doručením tohoto rozhodnutí nebyla spojena povinnost, aby sám
žalobce něco osobně vykonal a JUDr. Zdeněk Broum byl žalobcem zmocněn k jeho zastupování
pro celé řízení podle §33 odst. 2 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
[3] Podle krajského soudu nejsou důvodné ani žalobní námitky týkající se nedostatečného
zjištění skutkového stavu. Žalobce spatřoval pochybení správních orgánů v tom, že se nezabývaly
otázkou jeho zdravotního stavu v době spáchání přestupku, kdy byl nemocen, užíval devět léků
a je navíc diabetik, a proto by případný odběr krve byl pro něj spojený se zdravotním rizikem.
Krajský soud konstatoval, že žalobce si během policejní kontroly na své zdraví nijak nestěžoval,
pokud tvrdí, že případný odběr krve by jej zdravotně ohrozil, nevysvětluje to, proč odmítl
i dechovou zkoušku. Žalobce ani zdravotní riziko spojené dle jeho tvrzení s odběrem vzorku
krve ani nijak nekonkretizoval ani nedoložil. Žalobce dále navrhoval vyslechnout ve správním
řízení svědka F. Č., tento návrh byl však zamítnut s odůvodněním, že pan F. Č. nebyl přítomen
na místě kontroly. Svědecká výpověď pana F. Č. by však neměla podle krajského soudu žádný
přínos, protože ve správním řízení nebyla řešena otázka, zda žalobce řídil vůz po požití alkoholu,
ale okolnosti jeho odmítnutí dechové a krevní zkoušky. Krajský soud konstatoval, že správní
orgány obou stupňů nepochybily ve svých závěrech, že byl dán zákonný důvod k ověření, zda
žalobce jako řidič nebyl pod vlivem alkoholu, že žalobce byl policejní hlídkou vyzván k dechové a
krevní zkoušce a že se této zkoušce bez existence zákonem stanoveného důvodu výslovně odmítl
podrobit.
[4] Námitce, v níž žalobce uvedl, že se správní orgány obou stupňů při svém rozhodování
opíraly i o záznam průběhu části policejní kontroly pořízený bez vědomí a souhlasu žalobce
soukromým mobilním telefonem jednoho ze zúčastněných policistů, R. A., tedy o důkaz, který
byl získán v rozporu se zákonem, krajský soud rovněž nepřisvědčil. Uvedl, že má za to, že použití
obrazového záznamu bylo v souladu s právními předpisy. Podle názoru krajského soudu záznam
pořízený na veřejném prostranství s cílem zaznamenat průběh části kontroly žalobce (a ne tedy
např. se záměrem později žalobce dehonestovat), který byl v té době státním zástupcem, nezasáhl
do žalobcova soukromí natolik, aby převážil zájem na objasnění spáchaného přestupku. Krajský
soud přitom uvedl, že takový závěr je i v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu,
navíc se jedná jen o důkaz podpůrný, který se týká jen části celé události. Stěžejními důkazy, o
které správní orgány obou stupňů opřely své skutkové závěry, byly podle krajského soudu
svědecké výpovědi obou zasahujících policistů, tedy R. A. a J. P., kteří byli přítomni celé události
a ve svých výpovědích se ohledně rozhodujících skutkových okolností shodují. Pravdivost jejich
výpovědi je pak potvrzena i pořízeným videozáznamem. Naopak líčení některých aspektů
události svědkem J. Z. (který údajně se žalobcem jel ve voze, avšak ještě před příjezdem policejní
hlídky z vozu vystoupil, a když se žalobci udělalo nevolno, odešel mu pro potřebné léky, při
návratu však již našel jen žalobcův opuštěný automobil) bylo krajským soudem vyhodnoceno
jako nevěrohodné. Podezření, že záznam není autentický, které žalobce vznesl až v žalobě, pak
žalobce podle krajského soudu nijak neprokazuje, protože sice uvádí, že zná svědka, který
manipulaci se záznamem může dosvědčit, neuvádí však jeho jméno a ani jinak nekonkretizuje, jak
a v jakém rozsahu měl být předmětný záznam pozměněn.
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též stěžovatel) včasnou kasační
stížnost, kterou opřel o důvod podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (s. ř. s.), tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a vady řízení před správním orgánem.
[6] Ve své kasační stížnosti uvádí stěžovatel, že podstatou celého posouzení věci je
videozáznam pořízený policistou R. A. na jeho soukromý mobilní telefon, který krajský soud
vyhodnotil jako podpůrný důkaz. Otázkou použitelnosti tohoto důkazu se však krajský soud
podle mínění stěžovatele vypořádal bez řádného odůvodnění, nesouhlasí také se závěrem
krajského soudu, že tento záznam byl pořízen legálně. Stěžovatel upozorňuje, že způsob, jakým
byl záznam pořízen a jakým s ním policista R. A. nakládal, odporuje pokynu policejního
prezidenta č. 199 ze dne 30. 12. 2008, když o jeho pořízení nebyl bezprostředně po té proveden
úřední záznam, a samotný videozáznam byl do správního spisu založen až po třech měsících.
Podle stěžovatele je zřejmé, že videozáznam policista A. pořídil jen pro své soukromé účely a ne
kvůli objasnění přestupku, čímž zneužil své postavení a zasáhl do jeho práv chráněných
občanským zákoníkem, Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a
základních svobod. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu tvrdí, že zájem na
odhalení přestupku nemůže a priori převážit nad ústavně zaručeným právem na nedotknutelnost
soukromí osoby. Správní orgány i krajský soud tak hodnotily důkaz, který byl pořízen nezákonně;
právě tímto videozáznamem byla přitom podepřena svědecká výpověď obou zasahujících
policistů o průběhu kontroly stěžovatele a naopak svědecká výpověď J. Z. byla na jeho základě
vyhodnocena jako nevěrohodná a stěžovatelova výpověď jako účelová. Pochybením bylo i
rozhodnutí neprovést důkaz výpovědí svědka F. Č. Krajský soud se dále podle stěžovatele vůbec
nezabýval otázkou jeho zdravotního stavu, přičemž zopakoval, že v rozhodné době byl nemocen,
užíval devět druhů léků a navíc je diabetik. Dále stěžovatel znovu vyslovil své podezření, že
s videozáznamem bylo manipulováno, kdyby tomu tak nebylo, musel by na něm podle jeho
názoru být vidět svědek J. Z., jak z vozu vystupuje, aby stěžovateli došel pro léky.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelovy námitky jsou
podobné těm, které již byly uplatněny v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně
a že se k nim tedy již vyjádřil ve svém napadeném rozhodnutí, ztotožňuje se také s odůvodněním
rozsudku krajského soudu, který stejné námitky rovněž vypořádal. Žalovaný dále uvedl, že
videozáznam policejní kontroly byl použit pouze jako podpůrný důkaz, přičemž stěžejními
důkazy jsou výpovědi obou policistů. Proto žalovaný navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
[8] Stěžovatel v replice uvedl, že navržený svědek Č. by se mohl vyjádřit k údajné
podnapilosti stěžovatele a k tomu, že stěžovatel skutečně z restaurace odjel společně se svědkem
J. Z.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[9] Po shledání přípustnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený
rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.)
a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Ačkoli stěžovatel označil
jako kasační důvody pouze ty uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., z textu kasační
stížnosti je zřejmé, že namítá i nepřezkoumatelnost odůvodnění rozsudku krajského soudu, tedy
důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Ve věci soud rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval námitkou
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, kterou sice stěžovatel výslovně neuplatňuje, ale
upozorňuje na nedostatky odůvodnění rozsudku krajského soudu, z nichž by tato vada mohla být
zjištěna. Pokud by rozsudek krajského soudu trpěl vadou nepřezkoumatelnosti, mohlo by to mít
za následek nemožnost přezkoumat další stěžovatelovy námitky; sama o sobě by pak tato vada
odůvodnila zrušení napadeného rozsudku.
[12] Pokud jde o obsah pojmu nepřezkoumatelnosti, odkazuje Nejvyšší správní soud na svou
ustálenou judikaturu (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, všechna rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), ze které se podává, že rozhodnutí
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; z jakého
důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považoval žalobní námitky
za liché, mylné nebo vyvrácené nebo proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy.
Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl
přezkoumat některou ze včas uplatněných žalobních námitek. Dle judikatury Ústavního soudu
(viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, všechna citovaná rozhodnutí
Ústavního soudu jsou dostupná z nalus.usoud.cz) je jedním z principů, představujícím součást
práva na řádný proces a vylučujícím libovůli při rozhodování, i povinnost soudů své rozsudky
řádně odůvodnit (ve správním soudnictví srov. ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění tak
musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro
to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na
spravedlivý proces.
[13] Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že námitka nepřezkoumatelností rozsudku
krajského soudu, kterou stěžovatel spatřoval v tom, že se krajský soud nedostatečně vypořádal
s otázkou použitelnosti videozáznamu jako důkazu ve správním řízení a že se vůbec nezabýval
otázkou jeho zdravotního stavu, není důvodná. Jak totiž plyne z odůvodnění napadeného
rozsudku zejména na straně 4, věnoval se krajský soud problematice použitelnosti záznamu jako
důkazu ve správním řízení dostatečně. Krajský soud dospěl k závěru, že pořízení záznamu
soukromým mobilním telefonem policisty R. A. i jeho pozdější použití ve správním řízení bylo
v souladu s právním řádem. Tento svůj závěr krajský soud odůvodnil tak, že předmětný záznam
podle jeho názoru nepředstavuje natolik zásadní zásah do stěžovatelova soukromí, aby zájem na
jeho ochraně převýšil zájem na objasnění protiprávního jednání. Tento úsudek je dle krajského
soudu podpořen skutečností, že daný záznam byl pořízen na veřejné komunikaci a jeho
předmětem bylo provedení policejní kontroly s účelem zaznamenání jejího průběhu (a nikoli
případné dehonestace stěžovatele). Krajský soud v této souvislosti odkázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu. Lze tedy konstatovat, že krajský soud se se stěžovatelovou
námitkou týkající se použitelnosti videozáznamu vypořádal, a svůj závěr i řádně a přezkoumatelně
odůvodnil.
[14] Shodný závěr je možno učinit rovněž o námitce, že se krajský soud vůbec nezabýval
otázkou zdravotního stavu stěžovatele v době, kdy byl kontrolován policejní hlídkou. Stěžovatel
uvedl, že byl nemocen, užíval devět druhů léků a je navíc diabetik. Krajský soud se však na straně
5 odůvodnění svého rozsudku s touto námitkou vypořádává, když konstatuje, že stěžovatel svá
obecná tvrzení nijak nekonkretizoval, ani nedoložil, že provedení případné krevní či dechové
zkoušky by pro něj v rozhodné době bylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví. K tomu krajský
soud dodal, že pokud skutečně u stěžovatele došlo k náhlému zhoršení zdraví, není zřejmé, proč
tuto skutečnost policejní hlídce nesdělil a nepožádal jejím prostřednictvím o ošetření či přivolání
zdravotnické pomoci. Vzhledem k tomu, jak s touto námitkou stěžovatel operoval během
správního i soudního řízení, pak krajský soud uzavřel, že jde o tvrzení účelové. I s touto otázkou
se tedy krajský soud vypořádal, a to způsobem, který je přezkoumatelný.
[15] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou nesprávného posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, ohledně namítané vady řízení před správním orgánem, již
stěžovatel spatřuje v podle jeho názoru chybném závěru, že videozáznam průběhu policejní
kontroly, který pořídil policista R. A., byl pořízen v souladu s právními předpisy a bylo tedy
možné jej použít jako důkaz ve správním řízení dle §51 odst. 1 správního řádu.
[16] Čl. 10 Listiny základních práv a svobod stanoví, že každý má právo, aby byla zachována jeho
lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Každý má právo na ochranu před
neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Každý má právo na ochranu před neoprávněným
shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.
[17] Podle §12 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.) písemnosti osobní povahy, podobizny,
obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí
být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením. Svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy,
podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona.
[18] Ustanovení §51 odst. 1 správního řádu stanoví, že k provedení důkazů lze užít všech
důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu
s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek.
[19] Podle §62 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, policie může, je-li to
nezbytné pro plnění jejích úkolů, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy osob a věcí nacházejících se na
místech veřejně přístupných a zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o průběhu úkonu. K tomu §60 uvádí
obecná pravidla zpracovávání informací Policií ČR: Policie zpracovává v souladu s tímto zákonem
a jiným právním předpisem informace včetně osobních údajů v rozsahu nezbytném pro plnění svých úkolů.
Zpracovávané informace musí policie zabezpečit před neoprávněným přístupem, změnou, zničením, ztrátou nebo
odcizením, zneužitím nebo jiným neoprávněným zpracováním.
[20] Každé řízení, ať už soudní nebo správní, v němž má být zajištěna nezávislost
rozhodování, se odehrává ve stanoveném ústavním a zákonném procesněprávním
a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného
a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne
20. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 649/2000, N 48/21 SbNU 423). K principům spravedlivého procesu
patří i to, že v něm budou prováděny pouze ty důkazy, které byly získány zákonnou cestou, resp.
že důkazy získané způsobem odporujícím zákonu v něm nemohou být použity. Význam této
zásady je zdůrazněn charakterem přestupkového řízení vzhledem k jeho analogii s řízením
trestním.
[21] Problematikou přípustnosti videozáznamů pořízených bez souhlasu na nich
zachycených osob jako důkazů ve správním řízení se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze
dne 18. 11. 2011, č. j. 2 As 45/2010 – 68, č. 2518/2012 Sb. NSS, na který ostatně jak stěžovatel
v kasační stížnosti, tak krajský soud v napadeném rozsudku odkazují. V citovaném rozsudku
Nejvyšší správní soud uvedl, že při posuzování problematiky kolize práva na ochranu soukromí
a zájmu na odhalení protiprávní činnosti za pomoci takového videozáznamu, je nutné nejprve
zodpovědět otázku, zda daný videozáznam je vůbec způsobilý do chráněné soukromé sféry
fyzické osoby zasáhnout – v takovém hodnocení je nutno vyjít z konkrétních okolností daného
případu, zejména ze skutečnosti, kde byl záznam pořízen (zda na místě soukromém,
např. v obydlí, nebo na místě veřejném, např. na ulici) a jaký projev fyzické osoby byl
zaznamenán. Teprve pokud je postaveno najisto, že daný záznam do soukromé sféry fyzické
osoby zasáhnout mohl, přichází na řadu otázka, kdo takový záznam pořídil. Pakliže jde o záznam
pořízený orgánem veřejné moci, je takový záznam možno k důkazu použít pouze tehdy, byl-li
zhotoven a bylo-li s ním nakládáno striktně na základě zákona a v jeho mezích. Pokud jde
o záznam pořízený soukromě, nelze jeho použití jako důkazu ve správním řízení a priori vyloučit,
i kdyby nebyly splněny všechny zákonné požadavky spojené s provedením takového záznamu.
V takovém případě bude však nutné zvážit, zda zájem na objasnění protizákonného jednání
v konkrétním případě převáží zájem na zachování soukromí zaznamenané osoby.
[22] Podmínkami důkazního použití audio a videozáznamů pořízených orgány veřejné
moci se však podrobně zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 11. 2009,
č. j. 1 Afs 60/2009 - 119, č. 2344/2011 Sb. NSS, dále jen rozsudek ve věci „kontroly řidičů
taxislužby“. K tomu v bodu 30 citovaného rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl: „Na straně druhé
ovšem stojí situace, kdy by toto monitorování bylo systematické nebo by z něj byl pořízen trvalý záznam, event. je
snímání kamerou zaměřeno na pořízení cílených a jasných záběrů jednotlivce. V takovémto případě lze alespoň
prima facie uvažovat o tom, že pořízení utajeného záznamu představuje zásah do soukromého života ve smyslu
čl. 8 Úmluvy [P. G. a J. H. proti Spojenému království (stížnost č. 44787/98), ze dne 25. 9. 2001, §56;
Perry proti Spojenému království, cit. v bodě [29] shora, §40]. V úvahu je nutno vzít např. to, zda „sporné
záběry byly či nebyly pořízeny dobrovolně, resp. za takových okolností, kdy by se dalo rozumně předpokládat,
že bude jednotlivec snímán a takto pořízený záznam bude následně užit k jeho identifikaci“ (Perry proti
Spojenému království, §42, zvýraznění doplnil NSS)“.
[23] V daném případě se tedy soud nejprve zabýval otázkou, zda záznam průběhu části
služebního zákroku policistů vůči stěžovateli ze dne 25. 5. 2011, jejž pořídil policista R. A., byl
způsobilý zasáhnout do soukromé sféry stěžovatele. Z okolností případu vyplývá, že záznam byl
pořízen na veřejné komunikaci, na níž probíhal běžný provoz. Zaznamenávána byla přitom část
průběhu služebního zákroku policistů (není zde zachycena ta jeho část, během níž policisté
prověřovali tvrzení kolemjedoucího cyklisty, že ve stěžovatelově automobilu může být osoba
ohrožená na zdraví, při níž policisté zjistili, že jde o stěžovatele, který údajně vykazoval známky
opilosti, a proto mu zakázali jízdu s automobilem). Policista A. v protokolu o výslechu svědka
vypověděl, že vzhledem k tomu, že v dané době byl stěžovatel státním zástupcem, účelem
záznamu bylo zajistit se proti případným nařčením, že během služebního zákroku policisté něco
zanedbali. Způsob provedení záznamu pak nasvědčuje pravdivosti této výpovědi, neboť je
patrné, že policisté se snaží zaznamenat průběh služebních úkonů, a nikoli získat materiál
potenciálně stěžovatele difamující. Tentýž závěr lze učinit i ze způsobu, jakým policista A. se
záznamem posléze naložil, když jej po vyzvání vydal jako důkaz ve správním, resp. trestním řízení
a nepoužil jej k účelu poškozujícím čest či dobré jméno stěžovatele. Zaznamenaná událost se tedy
odehrála na veřejnosti a šlo o záznam části úředního postupu zasahujících policistů, který nebyl
později zneužit proti stěžovatelovi. Nejvyšší správní soud však musel přihlédnout k tomu,
stěžovatel je na záznamu dobře identifikovatelný, neboť je zde zachycena zřetelně jak jeho tvář,
tak i celá postava a rovněž registrační značka jeho osobního automobilu. Záznam byl pořízen
cíleně za účelem zaznamenání jednání stěžovatele s policisty a byl trvale uchován a později použit
v neprospěch stěžovatele. Z toho důvodu má Nejvyšší správní soud za to, že pořízený
videozáznam byl způsobilý zasáhnout do stěžovatelovy soukromé sféry.
[24] Vzhledem k tomuto závěru bylo nutno přistoupit k posouzení otázky, zda se jedná
o záznam orgánu veřejné moci, nebo o záznam soukromý. Stěžovatel sice argumentuje tím, že se
nejedná o záznam úřední, nýbrž o záznam soukromý (byl pořízen na soukromý mobil, nikoli
s použitím služební techniky, nebyl řádně evidován a archivován např. jako součást úředního
záznamu o průběhu kontroly), avšak tento názor Nejvyšší správní soud nesdílí. V dané věci byl
zvukový a obrazový záznam pořízen příslušníkem Policie České republiky v průběhu jeho
služebního zákroku za účelem zaznamenání průběhu tohoto služebního zákroku. Za těchto
okolností není možno dospět k závěru, že by se jednalo o záznam pořízený soukromou osobou.
Policista nemůže zároveň jednat jako orgán veřejné moci (úřední osoba) a zároveň jako soukromá
osoba. V průběhu jeho zákroku, kdy uplatňuje svou pravomoc jakožto úřední osoba, jsou proto
správnímu orgánu přičitatelné jakékoli činnosti jím v této souvislosti vykonávané, a to i tehdy,
pokud by takové jednání bylo v rozporu s právními předpisy [srov. odpovědnost státu za takové
jednání dle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady
č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád); srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18.5.2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005]. V daném případě nelze ani shledat, že by
jednání policisty A. bylo excesem z plnění služebních povinností, naopak prováděná kontrola
stěžovatele byla přímým výkonem jeho služebních povinností a pořízení záznamu o průběhu
kontroly bylo součástí tohoto jednání.
[25] Vzhledem k tomu, že předmětný obrazový a zvukový záznam je nutno považovat za
záznam pořízený orgánem veřejné moci, je namístě aplikovat přísnější test přípustnosti použití
takového záznamu jako důkazu ve správním řízení, a to ve smyslu výše citovaného rozsudku
Nejvyššího správního soudu ve věci „kontroly řidičů taxislužby“. V tomto rozsudku Nejvyšší
správní soud (bod 32 a násl.) uvedl: „Proto rovněž Nejvyšší správní soud aplikoval na tento případ klasický
třístupňový test používaný ESLP (zákonný podklad – legitimní cíl – nezbytnost/přiměřenost). K prvnímu
požadavku třístupňového testu, tedy že zásah do práva na soukromí pořízením a použitím videozáznamu musí
být „v souladu se zákonem“, Nejvyšší správní soud uvádí následující. Judikatura ESLP vychází z předpokladu,
že tam, kde je veřejná moc vykonávána v utajení, je riziko svévole zřejmé. Proto musí nejenže existovat závazná
právní úprava jako taková, ale musí rovněž poskytovat ochranu proti svévolnému zásahu do práv jednotlivce
stanovených v čl. 8 Úmluvy. Právní úprava musí být navíc dostatečně jasná na to, aby jednotlivci poskytovala
odpovídající údaje o okolnostech a podmínkách, za nichž se orgány veřejné moci mohou uchýlit k pořízení skrytého
videozáznamu [Khan proti Spojenému království (stížnost č. 35394/97), ze dne 12. 5. 2000, §26; rozsudek
velkého senátu Bykov proti Rusku (stížnost č. 4378/02), ze dne 10. 3. 2009, §76 a §78]. Požadavek
předvídatelnosti však samozřejmě neznamená, že by měl mít jedinec možnost předvídat, kdy státní orgány mohou
zachytit jeho jednání. Pokud dává právní úprava státním orgánům v tomto ohledu určitou diskreční pravomoc,
musí stanovit i její rozsah; podrobné postupy a podmínky, které musí být dodrženy, však nemusí nutně být
zapracovány v právních předpisech. Požadavek na přesnost, resp. konkrétnost právní úpravy bude záviset
na konkrétní věci (cit. věc Bykov proti Rusku, §78). Další podmínkou pro shledání „souladu se zákonem“ je
dostupnost právní úpravy. Podstatné prvky pravomoci zaznamenat ze své povahy „soukromou“ aktivitu na nosič
informací proto musí být stanoveny v dostupných právních předpisech. Takovýmto právním předpisem
tak například nebyla dle ESLP vnitřní směrnice ministerstva vnitra Spojeného království (Home Office
Guidelines), která nejenže nebyla právně závazná, ale nesplňovala ani požadavek dostupnosti, neboť nebyla
veřejně přístupná (srov. Khan proti Spojenému království, věc cit. v bodě [25], §27 - 28). V českém právním
řádu neexistuje žádný právní základ pro utajené pořizování audiovizuálních nahrávek orgány veřejné moci pro
účely správního řízení, pokud tyto zasahují do „soukromého života“ fyzických osob. Takovýmto základem
v žádném případě nemůže být §51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podle něhož k provedení
důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo
provedeny v rozporu s právními předpisy. Protože neexistuje žádný právní základ pro výkon pravomoci pořizovat
v utajení audiovizuální či obdobné záznamy zasahující do soukromého života fyzických osob, činí to nevyhnutelně
eventuální pořizování obdobných nahrávek náchylným ke svévolnému zásahu. Důkaz audiovizuální nahrávkou
dané jízdy vozidlem stěžovatele byl proto pořízen v rozporu se zákonem. Náležitý zákonný základ lze ilustrovat
např. na §158d trestního řádu (Sledování osob a věcí). Zde jsou stanoveny přesné podmínky utajeného pořizování
zvukových, obrazových nebo jiných záznamů osob, podmínky použití záznamu jako důkazu, stejně jako
povinnost záznamy zničit, pokud nebyly při sledování zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení. Žádný
alespoň do jisté míry srovnatelný zákonný základ pro řízení o správním trestání neexistuje.“ (Zvýraznění
doplnil čtvrtý senát.)
[26] Výše uvedené předpoklady pro zásah orgánu veřejné moci do práva na ochranu soukromí
(respektive do tzv. práva na informační sebeurčení) pak ve své judikatuře zopakoval i Ústavní
soud, zejména v nálezu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10, body 36 a násl.
[27] Obecně je možné pokládat za zákonné zmocnění k pořizování záznamů §62 odst. 1
zákona o Policii České republiky. Nejvyšší správní soud zkoumal, zda obecné zmocnění
nepostrádá onu kvalitu vyžadovanou dle výše citované judikatury Evropského soudu pro lidská
práva, Ústavního soudu a rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci „kontroly řidičů
taxislužby“. Podrobnější úprava, týkající se podmínek pořizování záznamů a nakládání s nimi
(analogická úpravě v §158d trestního řádu) v zákoně obsažena není. Ustanovení §60 však
stanoví obecná pravidla zpracování informací (včetně obrazových a zvukových záznamů) policií:
Policie smí informace shromažďovat a zpracovávat pouze v souladu se zásadou proporcionality
(tj. v rozsahu nezbytném pro plnění jejích zákonných pravomocí); záznamy musí být zabezpečeny
před neoprávněným přístupem, změnou, zničením, ztrátou nebo odcizením, zneužitím nebo
jiným neoprávněným zpracováním. Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že
intenzita zásahu do práva na soukromí je v případě pořizování záznamu o úředním úkonu Policie
ČR typově mnohem nižší než v případech řešených výše citovanými rozhodnutími Evropského
soudu pro lidská práva i Ústavního soudu. V citovaných rozhodnutích se jednalo o tajně pořízené
odposlechy, záznamy soukromých telefonních hovorů, případně komplexní informace
o uskutečněných telefonních hovorech a pohybu (lokalizaci) majitele mobilního telefonu.
V případě dokumentování policejního zásahu je jednotlivci zřejmé, že je v daném okamžiku pod
kontrolou policie (již v důsledku fyzické přítomnosti policisty). Právní úprava dále nepostrádá
předvídatelnost a omezení diskrece orgánů veřejné moci. V důsledku zákonné úpravy v §62
odst. 1 zákona o Policii České republiky totiž dotyčnému jednotlivci musí být zřejmé, že průběh
policejního úkonu může být zaznamenáván a může tomu přizpůsobit své chování (zejména jde-li,
jako v případě stěžovatele o osobu s vysokoškolským právnickým vzděláním s dlouholetou praxí
včetně každodenního úředního styku s příslušníky Policie ČR). Pořizování záznamů je navíc
omezeno na dokumentování úředních úkonů policistů. Vzhledem k nižší intenzitě zásahu do
práva na soukromí v případě pořizování záznamů o policejním úkonu není dle názoru Nejvyššího
správního soudu nutné trvat na zárukách analogických §158d trestního řádu, včetně soudní
kontroly nad pořizováním záznamů apod. I z judikatury Evropského soudu pro lidská práva
ostatně vyplývá, že v případě méně intenzivních zásahů do práv jednotlivce dle čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod postačí i obecnější zákonné zmocnění bez přesné
právní úpravy uchovávání, používání a ničení pořízených záznamů (srov. rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 25. 9. 2001, č. 44787/98, ve věci B.H. a J.H. proti Spojenému
království, bod 45 až 47). Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že pořizování záznamů
o úředních úkonech Policií ČR má právní úpravu, která je dostačující i z hlediska kvality.
[28] V daném případě však Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že právní úprava
pořizování a nakládání se záznamy o úředních úkonech obsažená v §60 a 62 zákona o Policii
České republiky nebyla respektována. Zejména nebyl záznam zabezpečen proti neoprávněnému
přístupu, změně, zničení, odcizení, zneužití nebo neoprávněnému zpracování. Ze správního spisu
totiž vyplývá, že v policií vyhotoveném úředním záznamu o úkonu ani v oznámení o přestupku
z 25.5.2011 není pořízený obrazový a zvukový záznam nijak zmíněn, záznam nebyl evidován,
uchováván a zabezpečen Policií ČR, naopak ještě několik měsíců po jeho pořízení s ním
disponoval policista A., který jej měl uložený ve svém soukromém mobilním telefonu. Proto
předmětný záznam nebyl pořízen v souladu se zákonem, což je předpokladem pro použití
záznamu zasahujícího do práva na soukromí pořízeného orgánem veřejné moci jako důkazu ve
správním řízení.
[29] Předmětný audiovizuální záznam silniční kontroly stěžovatele tedy je způsobilý zasáhnout
do práva na ochranu soukromého života a byl pořízen orgánem veřejné moci v rozporu s právní
úpravou. Za těchto okolností by bylo nadbytečné provádět další dva kroky testu vyplývajícího
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci „kontroly řidičů taxislužby“, tj. ověření legitimního
účelu a přiměřenosti. Proto je nutné uzavřít, že předmětný záznam nebyl pořízen v souladu se
zákonem ve smyslu §51 odst. 1 správního řádu a §12 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Takový
záznam tedy nelze ve správním řízení použít.
[30] Nejvyšší správní soud však dále uvážil, zda toto porušení procesních předpisů mohlo mít
za následek nezákonné rozhodnutí žalovaného. V řešené věci byl stěžovatel uznán vinným ze
spáchání přestupku podle §22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích v rozhodném znění, který
spáchal tím, že se jako řidič motorového vozidla na výzvu policistů nepodrobil vyšetření (krevní a
dechové zkoušce), zda nebyl ovlivněn alkoholem, ačkoli to nebylo spojeno s nebezpečím pro
jeho zdraví. Pro posouzení, zda stěžovatel uvedený přestupek spáchal, postačí zjištění (i) zda
stěžovatel řídil motorové vozidlo, (ii) zda se stěžovatel na výzvu policistů odmítl podrobit
vyšetření a (iii) zda zde nebylo dáno nebezpečí pro stěžovatelovo zdraví spojené s takovým
vyšetřením. Okolnost, zda stěžovatel řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, je naproti
tomu zcela nepodstatná. Ze spisů správního orgánu Nejvyšší správní soud ověřil, že splnění
všech tří znaků definujících (objektivní stránku) skutkové podstaty přestupku bylo prokázáno
především shodnou výpovědí obou zasahujících policistů, tj. R. A. a J. P., kteří byli za přítomnosti
zástupce stěžovatele vyslechnuti dne 29. 9. 2011, respektive 26. 9. 2011.
[31] Pokud jde o tvrzení samotného stěžovatele, lze (v souladu s názorem žalovaného
a krajského soudu) je označit za nevěrohodná a rozporuplná. Z jeho výpovědi ze dne 9. 11. 2011,
řádně zaprotokolované a stěžovatelem podepsané, vyplývá, že motorové vozidlo v rozhodnou
dobu (tj. bezprostředně před kontrolou ze strany policistů) řídil, i to, že krevní a dechovou
zkoušku odmítl. Stěžovatel rozporoval to, že byl opilý, a že jej policisté přímo zastavili (tvrdil,
že zastavil sám před příjezdem policistů v důsledku nevolnosti). Stěžovatel dále pociťoval jako
újmu to, že jej zasahující policisté následně zadrželi a v poutech převezli na policejní stanici a že
o incidentu informovala televize Nova. To, že by byl vyzván k dechové a krevní zkoušce a odmítl
se jí podrobit, ovšem při jiných příležitostech opět popřel. Stěžovatel dále neuvedl ani při
samotné kontrole, ale ani později, žádné konkrétní nebezpečí pro jeho zdraví, které by bylo
s vyšetřením spojeno. Výpověď svědka Z. rovněž potvrdila, že stěžovatel před kontrolou
motorové vozidlo řídil, ohledně ostatních rozhodných skutečností však nemohla být jakkoli
relevantní, neboť svědek dle svého tvrzení ještě před policejní kontrolou vystoupil a odešel.
Proto nemohl rozhodující okolnost (zda stěžovatel vyšetření odmítl či nikoli) potvrdit ani
vyvrátit.
[32] Zbývá tedy konstatovat, že i v případě nezohlednění sporného audiovizuálního záznamu
zjistily správní orgány dle spisů skutkový stav dostatečně pro to, aby mohly rozhodnout, že se
stěžovatel přestupku dopustil. Za těchto okolností lze provedení nepřípustného důkazu
audiovizuálním záznamem považovat za nepodstatnou procesní vadu, která nemohla mít za
následek nezákonné rozhodnutí ve věci. Proto by zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného
bylo pouhým formalismem.
[33] Nejvyšší správní soud se dále věnoval námitce vady řízení před správním orgánem, která
podle stěžovatele spočívá v tom, že správní orgány odmítly vyslechnout svědka F. Č., který by prý
potvrdil, že ve vozidle v době jeho odjezdu ze Stružnice seděl jak stěžovatel, tak J. Z.
Přestupkové řízení je ovládáno zásadou vyšetřovací a zásadou materiální pravdy a účastník řízení
má během něj právo vznášet důkazní návrhy. K procesnímu postupu zjišťování skutkového
stavu a hodnocení důkazů jsou i v přestupkovém řízení použitelná příslušná ustanovení
správního řádu. Vzhledem k §52 správního řádu je na správním orgánu, aby rozhodl, které
důkazy provede a které ne. Není tedy povinen provést všechny důkazy, které účastníci řízení
navrhnou (zároveň je oprávněn provést i důkazy, které nebyly účastníky navrženy). Kritériem pro
posouzení, které důkazy provést, je jejich potřeba ke zjištění stavu věci. Tato úvaha se pak
v případě, že správní orgán nevyhoví důkaznímu návrhu účastníka, projeví v odůvodnění
rozhodnutí.
[34] V daném případě správní orgán I. stupně důkaznímu návrhu stěžovatele nevyhověl,
protože navržený svědek F. Č. nebyl přítomen policejní kontrole a nemůže tedy nijak svědčit o
přestupku, který byl předmětem řízení. Tento závěr i jeho odůvodnění v rozhodnutích správních
orgánů považuje Nejvyšší správní soud za správný. Případná svědecká výpověď F. Č. o tom, že
v době odjezdu ze Stružnice se ve stěžovatelově automobilu nacházel jak stěžovatel, tak J. Z, se
totiž nijak netýká přestupku, z jehož spáchání byl stěžovatel uznán vinným. Taková svědecká
výpověď tedy nemohla být využita pro zjištění stavu věci a správní orgány nepochybily, když
tomuto důkaznímu návrhu stěžovatele nevyhověly.
[35] Pokud jde o hodnocení svědecké výpovědi J. Z. jako nevěrohodné, nemůže mu Nejvyšší
správní soud nic vytknout. Správní orgány k tomuto závěru dospěly tak, že zjistily, že se výpověď
J. Z. výrazně lišila od výpovědí všech ostatních svědků a také neodpovídala ději zachycenému na
videozáznamu. Z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je přitom zřejmé, že posouzení
věrohodnosti svědeckých výpovědí není založeno toliko na samotném videozáznamu, ale vyplývá
z dalších důkazů, především z odlišných výpovědí ostatních svědků. I bez použití videozáznamu
tak bylo nutno dospět k závěru, že svědecká výpověď J. Z. je nevěrohodná. Nadto Nejvyšší
správní soud znovu opakuje rozhodnou okolnost, že svědek Z. nebyl přítomen policejní
kontrole, proto jeho výpověď již z povahy věci nemohla nic změnit na rozhodujícím zjištění, že
stěžovatel se odmítl podrobit vyšetření na možné ovlivnění alkoholem. Nejvyšší správní soud
tedy neshledal ani stěžovatelem namítané vady řízení před správním orgánem.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[36] Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační
stížnost je nedůvodná a proto ji musí za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, na konci s. ř. s.
zamítnout.
[37] O nákladech pak Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti
nevznikly, stěžovatel pak úspěch ve věci neměl. Proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2013
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu