ECLI:CZ:NSS:2013:5.AFS.36.2013:24
sp. zn. 5 Afs 36/2013 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
VIKTORIAPLAY, a. s., se sídlem Nitranská 1, Liberec, zastoupený Mgr. Karlem Volfem,
advokátem se sídlem Jindřicha Plachty 28, Praha 5, proti žalovanému: Magistrát města Brna,
se sídlem Malinovského nám. 3, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2013, č. j. 31 Af 78/2012 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení výše označeného
rozsudku Krajského soudu v Brně (dále „krajský soud“), kterým byla zmítnuta žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne ze dne 2. 5. 2012, č. j. MMB/0150982/2012; tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil platební výměr Úřadu městské části města Brna,
Brno-sever ze dne 16 2. 2012, č. j. MCBSev/003405/OF/Dan, kterým byl stěžovateli vyměřen
místní poplatek za provozované hrací přístroje nebo jiné technické herní zařízení v období
od 1. 7. 2011 do dne 30. 9. 2011.
I. Posouzení věci krajským soudem
Krajský soud považoval ve věci za klíčové zodpovězení otázky, zda předmětem „místního
poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí
podle jiného právního předpisu“ je funkčně nedělitelné technické herní zařízení – centrální loterní
systém (dále jen „CLS“) nebo každé jednotlivé na něm závislé koncové zařízení – interaktivní
videoloterní terminál (dále jen „VLT“); dospěl přitom k závěru, že jednotlivé koncové VLT
umožňují ve smyslu §1 odst. 1 zákona o loteriích realizovat celý herní proces, a současně byly
dle §50 odst. 3 zákona o loteriích povoleny rozhodnutím Ministerstva financí; povolení
Ministerstva financí obsahuje specifikaci každého jednotlivého koncového VLT. Krajský soud
v odůvodnění rozsudku poukázal na relevantní právní úpravu místních poplatků a důsledky
zákonné úpravy provedené zákonem č. 183/2010 Sb., kterým byl změněn zákon č. 115/2001 Sb.,
o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 290/2002 Sb., o přechodu některých
dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti
tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu
některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb.,
a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších
předpisů, a zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a kterým
byla s účinností od 16. 6. 2010 provedena změna zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích
v ustanovení §1 a v ustanovení §10a. Tato novela umožnila obcím s účinností od dne
16. 6. 2010 vybírat místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické
herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Přes skutečnost,
že zákon o loteriích pojem jiné technické herní zařízení výslovně neuvádí ani nedefinuje,
z příslušných ustanovení tohoto zákona (hru lze provádět „pomocí mechanických,
elektronickomechanických, elektronických nebo obdobných zařízení“ – viz ustanovení §1 odst. 1
věta třetí zákona o loteriích ve znění účinném do 31. 12. 2011), lze dle krajského soudu učinit
závěr, že systém provozování sázkových her pomocí CLS s koncovými VLT je nutné považovat
za „jiné technické herní zařízení“ a jeho každou byť funkčně nedělitelnou část tohoto systému,
za předmět místního poplatku. Krajský soud poukázal rovněž na standardně dostupné
internetové stránky (www.wikipedia.cz nebo www.vyherni-automaty.info), z nichž vyplývá,
že systém VLT terminálů pracuje na principu sázkové hry s fixně danou pravděpodobností výhry
(tzv. Fixed odds betting), kterou lze na systému provozovat; princip je založen na propojení
libovolného počtu VLT po internetové síti s centrálním serverem; spuštěním každé jednotlivé hry
na VLT se spustí interaktivní komunikace mezi centrálním serverem, který odešle zpět terminálu
číslo, vygenerované generátorem náhodných čísel; terminál toto náhodné číslo převede
na konkrétní výsledek dané hry; případná výhra je připočtena ihned automaticky hráči do jeho
kreditu na přístroji.
Krajský soud v posouzení povahy herního zařízení dospěl k názoru, že jednotlivé
koncové VLT tedy umožňují hráčům účastnit se hry, tzn. jsou schopny realizovat celý herní
proces podle ustanovení §1 odst. 1 zákona o loteriích, podléhají místnímu poplatku podle
ustanovení §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích. V přezkoumávaném případě se jedná
o rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 31. 12. 2007, č. j. 34/26451/2007, ve znění doplňujících
rozhodnutí, s konkrétním uvedením zejména provozovny (typ, název a adresa), modelu
a výrobních čísel jednotlivých koncových VLT. S přihlédnutím k jednoznačnému znění
ustanovení §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích, krajský soud pak argumentaci stěžovatele,
byť podpořenou technickým vyjádřením Elektrotechnického zkušebního ústavu, považoval
v přezkoumávané věci za nepatřičnou; naplnění kritéria „jiného technického herního zařízení
povoleného Ministerstvem financí podle zákona o loteriích“ je třeba dle krajského soudu
v jednotlivých případech vždy posuzovat podle obsahu konkrétního povolení vydaného
Ministerstvem financí podle ustanovení §50 odst. 3 zákona o loteriích.
Krajský soud poukázal na předmět místního poplatku vymezený v ustanovení §10a odst.
1 věta prvá zákona o místních poplatcích slovy „každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické
herní zařízení povolené Ministerstvem financí“; z jazykového a gramatického výkladu vyplývá,
že předmětem místního poplatku podle tohoto ustanovení jsou: za a) povolené hrací přístroje
(obecním úřadem, krajským úřadem nebo Ministerstvem financí) a za b) jiná technická herní
zařízení povolená Ministerstvem financí.
Krajský soud rovněž poukázal na to, že smysl a účel novely zákona o místních poplatcích
provedený zákonem č. 183/2010 Sb. jednoznačně směřoval k zajištění finančních prostředků
do rozpočtu obcí, a to především vytvořením možnosti zpoplatnit tzv. jiná technická
herní zařízení povolená Ministerstvem financí. Prezentovaný úmysl zákonodárce zřetelně
zohlednil, když návrh zákona schválil (srov. metodické sdělení Ministerstva financí č. j. 26/68
323/2010 – 262). S námitkou nezákonnosti rozhodnutí žalovaného se soud s přihlédnutím k výše
uvedené argumentaci neztotožnil, neboť žalovaný se v odůvodnění žalobou napadeného
rozhodnutí dostatečně zabýval posouzením předmětu poplatkové povinnosti.
Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele stran svévolného postupu
správních orgánů, když na něj uvalily poplatkovou povinnost bez dostatečných podkladů
na základě volného uvážení, čímž zasáhly do jeho ústavních práv. Krajský soud konstatoval,
že místní poplatky jsou zahrnovány do oblasti daní, které směřují do rozpočtu obce, tudíž
při správě místních poplatků je z procesního hlediska postupováno podle ustanovení zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu. V přezkoumávané věci bylo tedy pro správce poplatku
při vedení daňového řízení relevantní, zda „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí“ je předmětem místního poplatku a za jakých podmínek podléhá místnímu poplatku
(ustanovení §1 ve spojení s ustanovením §10a zákona o místních poplatcích), zda existuje
obecně závazná vyhláška vydaná na základě zákonného zmocnění (zde obecně závazná vyhláška
Statutárního města Brna č. 9/2010, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj
nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního
předpisu) a zda bylo „jiné technické herní zařízení“ Ministerstvem financí povoleno (ustanovení
§50 odst. 3 zákona o loteriích – zde rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 31. 12. 2007,
č. j. 34/26451/2007, ve znění doplňujících rozhodnutí). Z obsahu správního spisu předloženého
žalovaným krajský soud měl za prokázané, že v případě stěžovatele byly splněny všechny
tři zákonné předpoklady k tomu, aby byl místní poplatek vyměřen; v postupu správních orgánů
soud namítanou nezákonnost neshledal.
Krajský soud nepřisvědčil ani obecnému tvrzení stěžovatele o částečném zániku jeho
poplatkové povinnosti; stěžovatel byl v souladu s článkem 4 větou druhou obecně závazné
vyhlášky Statutárního města Brna č. 9/2010 povinen splnit svou ohlašovací povinnost o trvalém
ukončení provozu jiného technického herního zařízení povoleného Ministerstvem financí,
tj. písemně ohlásit správci poplatku zánik své poplatkové povinnosti, a to ve lhůtě nejvýše pět
a nejméně jeden den přede dnem trvalého ukončení provozu konkrétního zařízení; z obsahu
správního spisu však vyplývá, že stěžovatel svou ohlašovací povinnost nesplnil. Krajský soud
poukázal na to, že v souladu se všeobecně uznávanou právní zásadou, že právo svědčí bdělým,
nelze přenášet následek toho, že žalobce nebyl bdělý, na správní orgány, které v přezkoumávané
věci postupovaly souladně se zákonem.
Krajský soud rovněž neshledal nezákonným postup správce poplatku, který došlé platby
od stěžovatele použil na úhradu místního poplatku, dle názoru stěžovatele v rozporu s účelem
uhrazené platby; stěžovatel měl v přezkoumávané věci v územním obvodu správce poplatku
povoleno 10 kusů jiných technických herních zařízení provozovaných v období od 1. 7. 2011
do 30. 9. 2011, postupoval-li správce poplatku v přezkoumávané věci z procesního hlediska
v souladu s ustanovením §152 odst. 1 daňového řádu ve spojení s ustanovením §152 odst. 4
daňového řádu, nelze jeho postupu ničeho vytknout, neboť místní poplatky jsou zahrnovány
do oblasti daní, které směřují do rozpočtu obce.
II. Kasační námitky stěžovatele
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, ve které uplatňuje
důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel rozsudku krajského soudu, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, vytýká
především jeho nepřezkoumatelnost. Krajský soud dle stěžovatele adekvátně nevyhodnotil
klíčovou žalobní námitku, dle níž předmětem místního poplatku není koncový VLT, ale jediné
funkčně nedělitelné herní zařízení v podobě CLS. Krajský soud bez relevantní argumentace přejal
názor správních orgánů, že systém provozování sázkových her pomocí CLS s koncovými VLT
je nutné považovat za jiné technické herní zařízení a každou, byť funkčně nedělitelnou, část
tohoto systému za předmět místního poplatku. Takové nedostatečné odůvodnění nijak nereaguje
na základní žalobní námitku. Krajský soud měl naopak za situace, kdy pojem JTHZ nebyl
v zákoně přesně definován, nejprve přesně zjistit skutkový stav a s náležitým odůvodněním
posoudit, proč se má poplatková povinnost vztahovat na každý koncový VLT (a nikoli CLS).
Stěžovatel zdůrazňuje, že v žalobě předložil podrobnou argumentaci na podporu svého
tvrzení, že „jiným technickým herním zařízením“ jsou pouze kompletní CLS, nikoli jednotlivé
VLT, které představují pouhou jednu z jeho součástí a jako takové nejsou schopny fungovat
samy o sobě. Na koncových VLT totiž nelze hazardní hry hrát, ty se odehrávají pouze
na centrálním serveru vybaveném příslušným hardware a software. Nelze tak přisvědčit názoru
krajského soudu, že jednotlivé koncové VLT jsou schopny realizovat celý herní proces
samostatně. Analogicky ani klávesnice či obrazovky připojené k osobnímu počítači nepředstavují
samostatný počítač; obdobně ani u stolu s ruletou nelze poplatkovou povinnost odvozovat
od počtu židlí (hracích míst) u hracího stolu. K těmto skutečnostem se však krajský soud též
nevyjádřil. V této souvislosti pak stěžovatel v návaznosti na svoji žalobu připomíná rovněž to,
že §10a zákona o místních poplatcích rozlišuje mezi pojmy výherního hracího přístroje (dále jen
„VHP“) a JTHZ jakožto dvěma různými technickými zařízeními s rozdílnými právními režimy.
Dále stěžovatel uvedl, že mu Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 31. 12. 2007,
č. j. 34/26451/2007, vydalo povolení k provozu loterie či jiné podobné hry prostřednictvím
funkčně nedělitelného technického zařízení – Centrálního loterního systému „MULTIVEGAS“
tvořeného centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými
interaktivními VLT, kdy tento systém tvoří po funkční stránce nedělitelný celek. Provoz dalších
koncových VLT posléze Ministerstvo financí nepovolilo následným samostatným rozhodnutím,
ale pouze doplněním rozhodnutí původního. Jestliže se tedy o VLT nerozhoduje samostatným
rozhodnutím, nelze je dle stěžovatele považovat za další technická herní zařízení, která by měla
být předmětem místního poplatku.
Uvedená tvrzení stěžovatel v řízení před krajským soudem podpořil odkazem na nezávislý
posudek Elektrotechnického zkušebního ústavu ze dne 16. 9. 2010, zn. 227-210/2010. Správní
orgány obou stupňů, jakož i krajský soud, se odmítly tímto posudkem zabývat. Relevantní
protiargument nepředstavuje dle stěžovatele obecný odkaz krajského soudu na internetové
portály www.wikipedia.cz a www.vyherni-automaty.info. Navíc nelze srovnávat důkazní sílu
nezaručených internetových definic s posudky nezávislého autorizovaného ústavu. V tomto
směru měl krajský soud minimálně možnost si vyžádat revizní znalecký posudek.
Dle stěžovatele krajský soud nereagoval ani na další argumentaci potvrzující správnost
názoru stěžovatele. Ta spočívala v tom, že teprve novelizace zákona o místních poplatcích
provedená zákonem č. 300/2011 Sb. zavedla s účinností od 1. 1. 2012 povinnost platit místní
poplatek za každý jednotlivý VLT. Z toho lze dovodit, že před uvedeným datem koncové VLT
předmětem místního poplatku nebyly. Zákon o místních poplatcích ve znění účinném
do 31. 12. 2011 obcím neumožňoval vybírat místní poplatky za koncové VLT a správní orgány
tak při vyměřování místního poplatku měly postupovat dle tohoto zákona a v souladu s principy
stanovenými v čl. 11 odst. 5, resp. čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. I kdyby přitom
bylo úmyslem zákonodárce zpoplatnit jednotlivé VLT ještě před 1. 1. 2012, nebyl tento záměr
v rozhodné době v zákoně vyjádřen a tuto okolnost nelze klást k tíži stěžovatele.
Správní orgány ani krajský soud se navíc neřídily nálezem Ústavního soudu ze dne
16. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 650/05, podle kterého v případech, kdy právo umožňuje dvojí výklad,
mohou orgány veřejné moci na poli veřejného práva činit pouze to, co jim zákon umožňuje,
a to s tím, že v případě pochybností jsou ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv
a svobod povinny postupovat mírněji, ve prospěch poplatníka.
Krajský soud si konečně dle stěžovatele odporuje ve svých závěrech týkajících
se závaznosti uváděného metodického sdělení, kdy na jednu stranu taková metodická sdělení
nepovažuje za obecně závazné právní předpisy, na druhou stranu je však bez dalšího označuje
za závazná. Takové sdělení má podle názoru stěžovatele pouze doporučující charakter; ačkoli
může správním orgánům sloužit jako vodítko, není možné je vykládat extenzivně nad meze
stanovené obecně závaznými právními předpisy.
Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem krajského soudu, že k částečnému zániku poplatkové
povinnosti nedošlo, a to v důsledku pasivity stěžovatele. Tím krajský soud dle stěžovatele
nepřímo vyjadřuje souhlas s tím, že předmětem místního poplatku je každé povolené JTHZ,
a to bez ohledu na skutečnost, zda je provozováno či nikoli. Již od počátku řízení stěžovatel
namítal, že mu byl správcem poplatku vyměřen místní poplatek za zařízení, jehož provoz
v rozhodném období vůbec nezahájil (VLT s výrobním číslem 92902059 nacházející se na adrese
provozovny Seifertova). Vyměření místního poplatku tak bylo nezákonné a žalovaný ani krajský
soud se touto námitkou relevantně nezabývali. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 249/99, dle něhož má být výherní hrací přistroj
zpoplatněn za období od zahájení provozu do doby ukončení provozu. V tomto smyslu
stěžovatel odkázal i na společný materiál Veřejného ochránce práv, Ministerstva vnitra,
Ministerstva financí a Ministerstva životního prostředí z roku 2010 [Doporučení pro obce
a města. Obecní daně (místní poplatky, daň z nemovitostí, poplatek za komunální odpad)],
z něhož podle stěžovatele vyplývají tytéž závěry.
Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že se krajský soud nevypořádal s jeho námitkami
uplatněnými v žalobě a následně v podané replice k vyjádření žalovaného ohledně nezákonného
vyměření poplatku a nezákonného použití plateb, jakož i s námitkami týkajícími se technických
parametrů technického zařízení provozovaného stěžovatelem ani argumentací podpořenou
vyjádřením Elektrotechnického zkušebního ústavu.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obsah spisu krajského soudu
a s ohledem na správnost rozsudku krajského soudu navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti mimo jiné uplatnil kasační důvod dle ust. §103 odst. 1 písm.
d) s. ř. s., namítá, že se krajský soud nezabýval veškerými jeho námitkami, rozsudek soudu
považuje za nepřezkoumatelný. Nejvyšší správní soud se proto a priori musel zabývat touto
námitkou; shledal-li by ji totiž důvodnou, bránila by již tato skutečnost sama o sobě přezkoumání
napadeného rozsudku.
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud
zabýval ve své judikatuře několikráte. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, v němž konstatoval: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné
náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní
úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo
rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.“
Rovněž tak např. v rozsudku dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, zdejší soud uvedl:
„Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá
své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v
řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké
důkazy byly v řízení provedeny“; obdobně též v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
soud konstatoval, že „pokud z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými
úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu,
z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný
skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ (dále též viz např.
rozsudek ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, rozsudek ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 75, rozsudek ze dne 22. 9. 2011, č. j. 5 Aps 4/2011 - 326 etc.).
Nejvyšší správní soud v intencích výše uvedeného tedy konstatuje, že má-li být soudní
rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud
za rozhodný a jak uvážil o pro věc zásadních skutečnostech (uplatněných žalobních bodech),
resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt
svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Co do rozsahu přezkoumávání správního
rozhodnutí (po věcné stránce) je pak správní soud, nestanoví-li zákon jinak (srov. ust. §75 odst. 2
s. ř. s. v návaznosti na ust. §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán striktní dispoziční zásadou.
Uvedená dispoziční zásada však není účinná v otázkách, ke kterým je správní soud povinen
přihlížet z úřední povinnosti. Současně z rozsudku musí být patrné, jak se správní soud vypořádal
se vznesenými žalobními body a k nim se vztahující zásadní žalobní argumentací. Ponechat
stranou nelze ani okolnost, že odůvodnění soudního rozhodnutí v podstatě předurčuje možný
rozsah opravného prostředku vůči němu ze strany účastníků řízení. Pokud by soudní rozhodnutí
vůbec neobsahovalo odůvodnění nebo by nereflektovalo na žalobní námitky a zásadní
argumentaci, o kterou se opírá, pomíjelo by jednotlivá podání stěžovatele a námitky v nich
uvedené, mělo by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.
Stěžovatel v napadeném rozsudku postrádá závěr krajského soudu ohledně žalobní
námitky poukazující na nezbytnost mírnějšího postupu ve prospěch poplatníka v případě
pochybností o obsahu právní normy a z ní vyplývajících povinností. Stěžovatel se tak dovolával
aplikace právní zásady in dubio mitius (respektive in dubio pro libertate). K tomu Nejvyšší správní
soud uvádí, že aplikace této zásady předpokládá existenci vícero (nejméně dvou) obhajitelných
výkladů konkrétního ustanovení právního předpisu. Vzhledem k tomu, že krajský soud
nepovažoval ustanovení §10a zákona o místních poplatcích za nejednoznačné a umožňující dvojí
výklad, nenašla uvedená zásada v odůvodnění napadeného rozsudku žádný odraz. Absence
jakýchkoli pochyb o neexistenci dvojího výkladu vyplývá například z odstavce [16], v němž
krajský soud vyložil §10a zákona o místních poplatcích dále z odstavce [22], v němž vyložil
ust. §10a odst. 1, přitom nepovažoval právní úpravu za umožňující vícero výkladů. Krajský soud
se tedy s výkladem zákona tak, jak ho podal i žalovaný ve svých rozhodnutích, ztotožnil.
Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že se krajský soud s touto námitkou mohl vypořádat
explicitně, nicméně přestože tak neučinil, je z jeho rozhodnutí plně seznatelné, proč v souzeném
případě zásadu in dubio mitius neaplikoval.
Další námitkou, kterou krajský soud ve svém rozsudku podle mínění stěžovatele opomněl
důsledně vypořádat, jsou technické aspekty stěžovatelem provozovaných zařízení (VLT),
po jejichž zohlednění není možné tyto interaktivní videoloterní terminály podřadit pod pojem jiná
technická herní zařízení (JTHZ). Ačkoli na tuto námitku a příslušné dílčí argumenty krajský soud
opět nereagoval výslovně, je zřejmé, že technické aspekty stěžovatelem provozovaných zařízení
zohlednil při úvaze o definici JTHZ; to je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, zejména
pak z odstavce [20 a 21], v nichž krajský soud popisuje princip fungování VLT s odkazem na
dostupné internetové zdroje. Nejvyšší správní soud tedy, na rozdíl od stěžovatele, nenabyl
pochybnosti o tom, že by technické aspekty stěžovatelem provozovaných VLT nevzal krajský
soud při rozhodování v úvahu.
Nelze ani přisvědčit námitce, že se krajský soud odmítl, jak uvádí stěžovatel, zabývat
posudkem Elektrotechnického zkušebního ústavu. V tomto směru krajský soud uvedl jen to,
že argumentace stěžovatele podpořená tímto posudkem je nepatřičná; krajský soud tak byl nucen
brát v potaz nejen čistě technické aspekty projednávané problematiky, ale také její aspekty právní,
jak budou zmíněny níže. Lze poznamenat, že zdejší soud již ve své dřívější judikatuře v obdobné
věci dospěl k závěru, že nelze při výkladu příslušných ustanovení zákona o místních poplatcích
vycházet pouze ze striktně technických parametrů: „Interpretace zákona o místních poplatcích nemůže
vycházet pouze a jedině ze znalosti technických parametrů. Pokud by byl připuštěn tento postup odporující
základním východiskům podoby a interpretace právních norem, právě tehdy by se stávalo dotčené ustanovení
nesrozumitelným. Navíc by byl před faktickým smyslem a účelem právní normy upřednostněn technický či odborný
parametr, což nelze akceptovat“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013,
č. j. 1 Afs 55/2013 – 37, www.nssoud.cz).
Nelze proto dovodit ani stěžovatelem uváděnou nutnost vyžádání revizního znaleckého
posudku, a to ani za situace, kdy krajský soud z hlediska technických aspektů VLT nevycházel
primárně z předloženého znaleckého posudku, ale z jiných informačních zdrojů. Argumentuje-li
stěžovatel tím, že uváděné internetové portály nepředstavují relevantní informační zdroj, Nejvyšší
správní soud připouští, že např. obsah Wikipedie, s ohledem na způsob jeho utváření, nemusí být
vždy zcela spolehlivý, na druhou stranu však nelze krajským soudem využité informační zdroje
a priori odmítnout; v nyní posuzované věci jim bylo možné jistou relevanci přiznat. Pochybnosti
o obdobném postupu krajského soudu v právně a skutkově obdobné věci zdejší soud
ostatně neshledal ani ve své dřívější judikatuře (např. rozsudek ze dne 14. 6. 2013,
č. j. 2 Afs 26/2013 - 34, www.nssoud.cz).
Namítá-li dále stěžovatel, že se krajský soud nevypořádal s žalobními námitkami stran
nezákonného vyměřování daní a poplatků a nezákonného použití plateb na úhradu místního
poplatku, není tato výtka důvodná, neboť krajský soud se v intencích rozsahu a určitosti
uplatněných námitek s postupem správce poplatku vypořádal (viz bod 27 rozsudku), byť tak
učinil stručně, nicméně odkázal-li v této souvislosti na zákonem stanovený postup v ust. §152
odst. 2 a 4 daňového řádu, učinil tak zcela případně.
S přihlédnutím k uvedenému Nejvyšší právní soud konstatuje, že napadený rozsudek
krajského soudu žádným deficitem nepřezkoumatelnosti (viz výše) netrpí; soud se vypořádal
s veškerými námitkami (byť tak v některých případech učinil stručně), které stěžovatel v žalobě
uplatnil a své rozhodnutí náležitě odůvodnil.
Pokud jde o kasační důvody opírající se o §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., stěžovatel
nesouhlasí se způsobem interpretace a aplikace §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích
v rozhodném znění, neboť je toho názoru, že VLT nelze považovat za „jiné technické herní
zařízení“, nadto VLT dle něj nejsou Ministerstvem financí povolovány. Nelze je proto podřadit
pod poplatkovou povinnost dle citovaného ustanovení.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné předeslat, že se již uvedenými právními
otázkami zabýval např. ve svých rozsudcích ze dne 31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013 – 26,
ze dne 13. 6. 2013, č. j. 2 Afs 27/2013 – 34 a č. j. 2 Afs 28/2013 – 34, ze dne 14. 6. 2013,
č. j. 2 Afs 26/2013 – 34, ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 55/2013 – 37, v případě stěžovatele
konkr. též v rozsudcích ze dne 30. 8. 2013, č. j. 5 Afs 21/2013 - 23, č. j. 5 Afs 22/2013 - 23,
č. j. 5 Afs 23/2013 - 19 a dalších.
Od závěrů, k nimž Nejvyšší správní soud dospěl ve výše uvedených rozhodnutích, nemá
senát ve věci rozhodující důvodu se odchýlit ani v posuzované věci.
Nejvyšší správní soud se ve své dosavadní judikatuře podrobně zabýval historickým
vývojem dotčené právní úpravy. Ve svých úvahách především vycházel z faktu, že dne 16. 6. 2010
nabyl účinnosti zákon č. 183/2010 Sb., kterým se mění mj. právě zákon o místních poplatcích.
Na základě této novely zákona o místních poplatcích mohly obce zavést obecně závaznou
vyhláškou nejen (již existující) poplatek za výherní hrací přístroj [§2 písm. e) v návaznosti na §17
odst. 1 zákona o loteriích], ale nově i za tzv. jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí.
Právní úprava zavedená zákonem č. 183/2010 Sb. však v praxi narazila na pochybnosti ohledně
definice pojmu jiná technická herní zařízení (JTHZ), a tím pádem také vyvolala polemiku
o oprávněnosti obecních úřadů, jakožto správců poplatku, vybírat předmětný místní poplatek
za VLT. Tyto pochybnosti ukončila, s účinností od 14. 10. 2011, novela zákona o loteriích,
provedená zákonem č. 300/2011 Sb., která novelizovala nejen zmiňovaný zákon, ale i zákon
o místních poplatcích. Nově byl zpřesněn předmět místního poplatku dle §10a tak, že mu
podléhal nejen každý povolený výherní hrací přístroj [§2 písm. e) zákona o loteriích], ale i každý
koncový interaktivní videoloterní terminál [§2 písm. l) zákona o loteriích] a každé herní místo lokálního
herního systému [§2 písm. n) zákona o loteriích]. Do té doby tedy panovala terminologická
nekonzistence mezi zákonem o místních poplatcích a zákonem o loteriích, neboť pojem jiné
technické herní zařízení nebyl zákonem o loteriích používán. Zákonem č. 458/2011 Sb., o změně
zákonů souvisejících se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových
a pojistných zákonů, kterým byl novelizován jak zákon o místních poplatcích, tak (částečně i)
zákon o loteriích, byl §10a zákona o místních poplatcích k 31. 12. 2011 zcela derogován.
S ohledem na shora popsané námitky stěžovatele se Nejvyšší správní soud zabýval
nejprve posouzením dílčí otázky, zda lze pod pojem jiné technické herní zařízení podřadit
i stěžovatelem provozované videoloterní terminály.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že JTHZ je upraveno ve stejném ustanovení zákona
o místních poplatcích jako VHP, přičemž odlišnosti mezi nimi spočívají v technické stránce
a právním režimu, kterému podléhají. Stěžovatel také dovozuje, že „jiným technickým herním
zařízením“ je pouze kompletní CLS s místními kontrolními jednotkami a koncovými VLT, nikoli
jednotlivé VLT, na kterých nelze hru samostatně realizovat. Stěžovatel tak v podstatě má za to,
že „protějškem“ pojmu VHP v podobě JTHZ je kompletní CLS, nikoli jednotlivé VLT; VLT
na rozdíl od VHP postrádá kompaktnost a funkční nedělitelnost, která umožňuje uskutečnit
všechny fáze sázkového procesu. V tomto smyslu ovšem zdejší soud v souladu s níže uvedeným
předesílá, že naopak za onen „protějšek“ VHP v podobě JTHZ považuje právě koncové VLT.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelem potud, že z hlediska technického
(vnitřního technického uspořádání) existují mezi VHP a JTHZ rozdíly. Pokud by však tato
zařízení musela fungovat na principu VHP i z pohledu průběhu sázkového procesu (což ovšem
z žádného ustanovení zákona dovodit nelze), byly by VLT pouze jakýmsi „moderním typem“
VHP. Pak se ovšem nabízí otázka, proč by zákonodárce tuto novou kategorii přístrojů vůbec
zaváděl a samostatně ji zpoplatňoval (postačilo by případně novelizovat definici VHP uvedenou
v §17 odst. 1 zákona o loteriích). Nelze totiž přehlédnout, že kromě zmiňovaného funkčně-
technického hlediska, má význam i vnímání VHP či VLT jejich běžnými uživateli. Nejvyšší
správní soud má za to, že uživatel (hráč) nevnímá žádný podstatný rozdíl mezi hrou na VHP
a VLT; z jeho pohledu jde o zařízení obdobná, která užívá s úmyslem dosáhnout prostřednictvím
sázek co nejvyšší výhry v penězích. Pro tyto uživatele je naprosto okrajové, zda ke generování
výhry dochází přímo v daném zařízení (jako je tomu u VHP), anebo v centrálním loterijním
systému (v případě VLT). Stejné jsou i negativní socioekonomické důsledky užívání VHP a VLP;
v obou případech je pociťují obce, na jejichž území se tato zařízení nacházejí. Tento fakt ostatně
zcela jasně potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2315/12, kdy
zopakoval svůj konstantní názor, že provozování VHP a obdobných zařízení je na samém okraji
společensky akceptovaných aktivit, neboť je doprovázeno významnými negativními externalitami
ovlivňujícími situaci obyvatel a veřejný pořádek v dotčených obcích (viz bod 39. nálezu).
Vzhledem k tomu, že zavedení této nové kategorie zpoplatňovaných zařízení bylo
výsledkem pozměňovacího návrhu Senátem v rámci projednávání zmiňovaného zákona, není
možné zjistit bližší úmysly zákonodárce z důvodové zprávy. S ohledem na důvody prezentované
předkladatelem pozměňovacího návrhu (k tomu viz například bod 14. nálezu Ústavního soudu
ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/2012; tímto nálezem bylo konstatováno, že při projednávání
zákona nebyla porušena legislativní pravidla) je však zřejmé, že kromě důvodů fiskálních byl
motivem pro rozšíření dopadu místního poplatku i na zmíněná zařízení nárůst počtu VLT
na úkor „klasických“ VHP a s tím spojená potřeba jejich regulace ze strany municipalit. Místní
poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj a jiné technické herní zařízení ve smyslu §10a
zákona o místních poplatcích tedy vykazuje dvě hlavní funkce, a to nejen funkci fiskální (zajištění
příjmu obci), ale zejména funkci regulační (omezení jevu, který obec na svém území
přinejmenším nevítá).
Nejvyšší správní soud má tedy za to, že důvodem zavedení nové kategorie zařízení
podléhající místnímu poplatku – JTHZ nebyly vnitřní technické odlišnosti těchto zařízení,
ve srovnání se stávajícími VHP, neboť ty jsou z pohledu účelu tohoto poplatku marginální.
Důvodem byl zcela odlišný způsob sázení (zde celý proces není soustředěn do jediného místa),
které se zcela vymyká stávajícímu pojetí VHP, při současné snaze podrobit tato zařízení regulaci
ze strany municipalit. Přitom si však byl zákonodárce vědom rychlého technického vývoje v této
oblasti, a proto zcela pochopitelně upřednostnil použití neurčitého právního pojmu, tedy
obecnějšího pojmu před konkrétnějším, neboť všechna v budoucnu myslitelná technická herní
zařízení tohoto typu by zákon stěží mohl kazuisticky vyjmenovat. Z výše uvedeného také vyplývá,
že se stěžovatel mýlí, pokud je toho názoru, že předmětem poplatkové povinnosti se jednotlivé
VLT staly až s účinností od 1. 1. 2012.
Vytýkal-li stěžovatel krajskému soudu, že užité výkladové metody vedly k výsledku pro
stěžovatele nepříznivějšímu, což není v oblasti veřejného práva přípustné (porušení zásady
in dubio pro libertate), ani zde mu nelze přisvědčit. Krajský soud dospěl principiálně ke stejným
závěrům jako zdejší soud, přičemž šlo fakticky o nalezení konkrétního významu neurčitého
právního pojmu použitého zákonodárcem. Interpretaci předmětného pojmu JTHZ podanou
krajským soudem považuje zdejší soud (z důvodů výše uvedených) za přiléhavou. Aby vůbec
mohlo dojít ke stěžovatelem tvrzenému pochybení, musel by tomuto výkladu být postaven
rovnocenný konkurenční výklad práva, nikoliv pouze výklad obtížně obhajitelný; v takové situaci
aplikace zásady in dubio mitius nepřipadá v úvahu. Právě výklad předestřený stěžovatelem vychází
z formalistických až technických hledisek a naprosto nezohledňuje smysl a účel dotčených norem.
Proto ho nelze považovat za rovnocenný výklad s výkladem poskytnutým krajským soudem
a Nejvyšší správní soud tak neshledal ani porušení zásady in dubio mitius. Lze proto přijmout dílčí
závěr, že interaktivní videoloterní terminál lze podřadit pod pojem jiné technické herní zařízení, užitý
v §10a zákona o místních poplatcích.
Poté, co byl vyložen pojem jiné technické herní zařízení, je nutné, ve shodě s námitkami
kasační stížnosti, posoudit naplnění druhé podmínky pro vznik poplatkové povinnosti dle §10a
odst. 1 zákona o místních poplatcích, a sice zda je toto JTHZ Ministerstvem financí povoleno
(povolováno), resp. jaký je jeho právní režim z daného hlediska. Argumentace stěžovatele stojí
na názoru, že Ministerstvo financí v současné době povoluje (v režimu zmocňovacího ustanovení
§50 odst. 3 zákona o loteriích) pouze loterie a jiné hry, přičemž touto loterií či jinou hrou se v jeho
případě rozumí hra MULTIVEGAS, kterou provozuje prostřednictvím CLS tvořeného centrální
řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a koncovými zařízeními (VLT); ty ovšem,
jak vyplývá z jeho argumentace, nelze s pojmem hry jako takové ztotožňovat.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že pojem loterie nebo jiná hra nelze zaměnit
či ztotožňovat s pojmem interaktivní videoloterní terminál. Zatímco první sousloví představuje
abstraktní a veskrze imateriální pojem, druhé má podobu ryze konkrétního, materiálního
substrátu, pomocí něhož uživatel (hráč) tuto hru hraje. Zdejší soud přitom musí posuzovat
zmíněné ustanovení §50 odst. 3 zákona o loteriích v celém jeho znění. Podle tohoto ustanovení
ministerstvo může povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou v zákoně v části první až
čtvrté upraveny, s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování podrobně
stanoveny; použije přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona. Právě
zákonodárcem použité sousloví všechny podmínky provozování, použité v souvislosti s povolováním,
vede Nejvyšší správní soud k závěru, že tyto podmínky v sobě zahrnují nejen schválení
všeobecného loterijního plánu, herních plánů, generálního návštěvního řádu platného pro
všechna střediska či bezpečnostní směrnice, ale (v případě posuzovaného typu hry) právě
i umístění konkrétních interaktivních videoloterních terminálů (VLT) v přesně specifikovaném
počtu na přesně uvedených konkrétních adresách. Povolení jiné hry, kam spadá i stěžovatelem
provozovaná hra MULTIVEGAS, je tedy nutné vnímat jako nedílný celek, jehož integrální
součástí jsou podmínky jejího provozování. Pokud se tedy provozovatel rozhodne tato koncová
zařízení například přesunout do jiných provozoven či rozšířit jejich počet, přistoupí Ministerstvo
financí k doplnění původně vydaného povolení ve smyslu úpravy jeho podmínek. Zda výrok
takového povolení zní „povoluje“ nebo „schvaluje“ (popř. zda tento výrok zní nějak jinak), není
podle názoru zdejšího soudu podstatné, neboť je třeba vycházet z materiální podstaty takového
rozhodnutí, a tou je změna (eventuelně doplnění) již vydaného rozhodnutí na podkladě změny
podstatných okolností u žadatele o povolení k provozování loterie nebo jiné hry. Lze si tudíž
představit i situaci, kdy by stěžovatel požádal o rozšíření počtu VLT nebo o jejich přemístění,
avšak Ministerstvo financí by jeho žádosti z určitých důvodů nevyhovělo a umístění těchto
dalších VLT nebo jejich přemístění by dodatečně nepovolilo (neschválilo). Původní povolení
je tedy fakticky vydáváno (i když §50 odst. 3 zákona o loteriích tak explicitně neuvádí)
cum clausula rebus sic stantibus, tj. s výhradou změny poměrů, která v procesním právu nezakládá
překážku věci pravomocně rozhodnuté; zde je takový postup předvídán §101 písm. c) zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, který se podle §45 odst. 1 zákona
o loteriích subsidiárně použije ve věcech loterií a jiných her. Ačkoli lze namítnout, že zákon
o loteriích na zmiňovaný procesní postup neodkazuje (a to ani nepřímo) a jde tak nepochybně
o deficit úpravy tohoto zákona, nepříčí se takový postup podstatě povolování těchto
specifických činností.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že VLT, jakožto koncová
zařízení CLS, podléhají povolení Ministerstva financí podle §50 odst. 3 zákona o loteriích,
a proto spadají pod pojem jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí. Podléhají tedy
místnímu poplatku podle §10a zákona o místních poplatcích. Jelikož ani v tomto směru dikce
§10a zákona o místních poplatcích (ve spojení s §50 odst. 3 zákona o loteriích) nevede
při použití klasických interpretačních metod k dvojímu výkladu, z nichž by jeden bylo možno
z hlediska stěžovatele označit za příznivější, zásada in dubio pro libertate, na jejíž dodržení stěžovatel
naléhal, nedostala prostor pro svou aplikaci. To, že stěžovatel svou procesní obranu proti
platebním výměrům a rozhodnutím žalovaného založil na takové interpretaci §10a zákona
o místních poplatcích, aby mu její aplikace byla ku prospěchu, nesvědčí samo o sobě o existenci
dvojího (vícerého) možného výkladu této právní normy. V souvislosti s tím pak nelze shledat ani
tvrzené porušení zásad vyplývajících z čl. 11 odst. 5 nebo čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že dospěl-li krajský soud k závěru o nutnosti
podřazení systému „provozování sázkových her pomocí CLS s koncovými VLT“ pod pojem jiná technická
herní zařízení, není sice tato úvaha principielně nesprávná, ale nelze ji označit za zcela přesnou
či vyčerpávající. Jak již bylo uvedeno výše, pojem technická zařízení pro provozování sázkových her
pomocí terminálů žádný právní předpis v rozhodné podobě nepoužíval a toto sousloví se objevuje
(poměrně nekoncepčně) jen ve zmiňovaném metodickém sdělení Ministerstva financí. Bylo-li
tedy toto obecně nezávazné metodické sdělení předmětem nepřímé kritiky ze strany stěžovatele,
a to právě v souvislosti s klíčovou žalobní námitkou, stěžovatel mohl oprávněně vnímat
argumentaci krajského soudu jako nepříliš přesvědčivou (to se týká i poněkud „zkratkovitého“
názoru krajského soudu, že VLT umožňuje realizovat celý herní proces); na závěru o zákonnosti
napadeného rozsudku to však nemění ničeho.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s námitkou, podle níž si krajský soud odporuje
ve svých závěrech týkajících se závaznosti metodického sdělení Ministerstva financí. Jak je totiž
zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, krajský soud se v projednávané věci právní povahou
a závazností tohoto interního metodického sdělení nezabýval. Odkázal na uvedené metodické
sdělení pouze v rámci výkladu, který se týkal záměru zákonodárce a účelu změny zákona
o místních poplatcích provedené zákonem č. 183/2010 Sb. Ostatně ani sám stěžovatel v řízení
před krajským soudem nevznesl jakoukoliv námitku, která by se dotýkala právní povahy
a závaznosti uvedeného metodického sdělení.
Stěžovateli lze sice zčásti přisvědčit v tom, že metodické pokyny či jiná sdělení
a doporučení Ministerstva financí nejsou obecně závaznými právními předpisy. Nicméně
podle ustálené judikatury zdejšího soudu dotvářejí metodické pokyny či jiná sdělení a doporučení
správní praxi, a pokud nevybočují ze zákonného rámce, je třeba k nim při rozhodování
přihlédnout; opačný postup by byl v rozporu se zásadou zákazu libovůle a rovného zacházení
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2010, č. j. 2 Afs 53/2010 – 63,
dostupný na www.nssoud.cz). V daném případě má však Nejvyšší správní soud za to, že výklad
vyplývající z daného metodického sdělení nepřekračuje meze stanovené zákonem, a ani v postupu
krajského soudu neshledává ničeho nezákonného.
Ohledně námitek stěžovatele, že místnímu poplatku podléhá pouze provozovaný
interaktivní VLT, nikoli pouze povolený, Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle §10a odst. 1
zákona o místních poplatcích podléhá poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné
technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí každý povolený hrací přístroj nebo jiné
technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Článek 2 vyhlášky statutárního města
Brna č. 21/2010 stanoví, že „poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní
zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý povolený výherní hrací přístroj (…) nebo jiné technické
herní zařízení povolené Ministerstvem financí“. Svým zněním tedy v podstatě doslovně kopíruje
příslušnou část §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích a nikterak nevybočuje z textu zákona.
Nejvyšší správní soud připouští možnost zavádějící interpretace, když prvá část ustanovení §10a
odst. 1 zákona o místních poplatcích hovoří o poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj
nebo jiné technické herní zařízení [podobně srov. též §1 písm. g) stejného zákona], dle druhé
části podléhá tomuto poplatku každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení.
Nejvyšší správní soud však připomíná, že zatímco pasáž „poplatek za provozovaný výherní hrací
přístroj nebo jiné technické herní zařízení“ je spíše jakýmsi označením daného poplatku, jeho
konstrukční prvky upravuje druhá část, ve které se již hovoří o povoleném hracím přístroji.
Zákonodárce takto presumoval, že v případě povolení hracího přístroje bude přístroj též umístěn
a bude na něm hra provozována. Nekladl tedy důraz na fakt, zda je na něm ve skutečnosti daná
hra provozována, nýbrž vyšel z logické domněnky, že tomu tak bude. To lze považovat za jasně
vyjádřený úmysl zákonodárce.
Ostatně finanční zatížení některých aktivit bez ohledu na jejich faktické využívání není
v právním řádu ojedinělé. Za příklad lze uvést povinnost vlastníka vozidla uzavřít pojistnou
smlouvu o pojištění odpovědnosti dle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti
z provozu vozidla (tzv. povinné ručení). Rozhodujícím kritériem je zde vlastnictví registrovaného
vozidla a nikoli fakt, zda je dané vozidlo skutečně provozováno. Z místních poplatků pak
podobně poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání
a odstraňování komunálních odpadů musí platit každá osoba, která má ve vlastnictví stavbu
určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům [srov. §10b písm. b) zákona o místních
poplatcích] a není rozhodné, zda v daném místě nějaký odpad vyprodukuje či se vůbec v dané
nemovitosti zdržuje. Stejně tak může být místní poplatek za výherní hrací automat vybírán
též za přístroj povolený a není nezbytné jeho faktické uvedení do provozu.
K argumentaci stěžovatele usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 9. 1999, sp. zn.
I. ÚS 249/99, je třeba uvést, že stěžovatel v kasační stížnosti ani žalobě necitoval přímo závěry
Ústavního soudu, ale pasáž z rekapitulační části předmětného rozhodnutí. Nadto nelze pominout
dvě skutečnosti. Jednak se toto rozhodnutí týká problematiky VHP (nikoli tedy VLT či JTHZ)
a jednak dané usnesení míří k jinému časovému aspektu slovního spojení „provozovaný přístroj“.
Vylučuje totiž, že by při stanovení výše místního poplatku mohla být zohledněna otevírací doba
provozovny, poruchovost přístroje, délka odstávky apod. Ve vztahu k nyní posuzovanému
právnímu problému tak nemá právní názor zaujatý Ústavním soudem přílišnou relevanci
a argumentace tímto rozhodnutím není případná. Obdobně pak závěry uvedené v publikaci
„Doporučení pro obce a města. Obecní daně (místní poplatky, daň z nemovitostí, poplatek
za komunální odpad)“, mající povahu nezávazného doporučení, dopadají na problematiku VHP.
Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k výše uvedenému, shledal kasační stížnost
nedůvodnou, neboť nosné důvody pro zamítnutí žaloby z hlediska zákona plně obstojí, byť
se krajský soud dopustil některých nepřesností (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, publikované pod č. 1865/2009 Sb.
NSS). Jak vyplývá z výše uvedeného, krajský soud rozhodnutí žalovaného řádným způsobem
přezkoumal a nebyl dán žádný z tvrzených kasačních důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) ani d)
s. ř. s.
Ze všech uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost jako celek není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, z obsahu spisu však plyne,
že mu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 23. září 2013
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu