ECLI:CZ:NSS:2013:5.AFS.81.2013:21
sp. zn. 5 Afs 81/2013 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: VIKTORIAPLAY, a.s., se sídlem Liberec, Nitranská 1, zastoupeného Mgr. Karlem
Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 28, proti žalovanému: Krajský úřad
kraje Vysočina, se sídlem Jihlava, Žižkova 57, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2013, č. j. 10 Af 503/2012 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 24. 5. 2012, č. j. KUJI 18414/2012, OE 44/2012, žalovaný zamítl
odvolání žalobce (dále jen „stěžovatel“) a potvrdil platební výměr Městského úřadu Pelhřimov
(dále jen „správce poplatku“) ze dne 20. 2. 2012, č. j. OF/105/2011 - 10. Platebním výměrem byl
stěžovateli vyměřen místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické
herní zařízení povolené Ministerstvem financí za 1. a 2. čtvrtletí roku 2011. V předmětném
platebním výměru správce poplatku uvedl, že místní poplatek vyměřil dle zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o místních poplatcích“)
a obecně závazné vyhlášky Města Pelhřimov č. 10/2010, a to v návaznosti na zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o loteriích“).
[2] Rozhodnutí žalovaného správního orgánu stěžovatel napadl žalobou u Krajského soudu
v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud), který ji rozsudkem ze dne 25. 6. 2013,
č. j. 10 Af 503/2012 - 57, jako nedůvodnou zamítl. Z hlediska právního hodnocení věci dospěl
krajský soud k závěru, že pokud se týká poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné
technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu,
pak oprávnění takový poplatek vybírat je obcím přiznáno v ustanovení §1 písm. g) zákona
o místních poplatcích. Město Pelhřimov vydalo obecně závaznou vyhlášku v rámci zákonného
zmocnění v ustanovení §14 odst. 2 zákona o místních poplatcích a v souladu s ním. Podle
uvedené obecně závazné vyhlášky poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné
technické herní zařízení podléhá každý povolený výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní
zařízení povolené Ministerstvem financí. Z pohledu funkční nedělitelnosti je pak dle názoru
krajského soudu nutné považovat za „jiné technické herní zařízení“, které je schopno v důsledku
napojení na centrální řídící jednotku realizovat celý herní proces podle ustanovení §1 odst. 1
zákona o loteriích, a tedy za předmět místního poplatku, centrální jednotku a jeden kus
interaktivního videoloterijního terminálu. V souzené věci tak dle krajského soudu byly splněny
všechny zákonné podmínky pro to, aby bylo stěžovatelem provozované zařízení možno
subsumovat pod zákonnou povinnost platit místní poplatek podle ustanovení zákona o místních
poplatcích.
II.
Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti
[3] Proti shora označenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost
opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel rozsudku krajského soudu, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, vytýká
především jeho nepřezkoumatelnost. Krajský soud totiž adekvátně nevyhodnotil klíčovou žalobní
námitku, dle níž předmětem místního poplatku není koncový videoloterijní systém (dále jen
„VLT“), ale jediné funkčně nedělitelné herní zařízení v podobě centrálního loterijního systému
(dále jen „CLS“). Krajský soud bez relevantní argumentace přejal názor správních orgánů,
že systém provozování sázkových her pomocí CLS s koncovými VLT je nutné považovat za jiné
technické herní zařízení a každou, byť funkčně nedělitelnou část tohoto systému za předmět
místního poplatku. Takové nedostatečné odůvodnění nijak nereaguje na základní žalobní
námitku. Krajský soud měl naopak za situace, kdy pojem „jiné technické herní zařízení“ (dále též
„JTHZ“) nebyl v zákoně přesně definován, nejprve přesně zjistit skutkový stav a s náležitým
odůvodněním posoudit, proč se má poplatková povinnost vztahovat na každý koncový VLT
(a nikoli CLS).
[5] Stěžovatel zdůrazňuje, že v žalobě předložil podrobnou argumentaci na podporu svého
tvrzení, že „jiným technickým herním zařízením“ jsou pouze kompletní CLS, nikoli jednotlivé VLT,
které představují pouhou jednu z jeho součástí a jako takové nejsou schopny fungovat samy
o sobě. Na koncových VLT totiž nelze hazardní hry hrát, ty se odehrávají pouze na centrálním
serveru vybaveném příslušným hardwarem a softwarem. Dle stěžovatele tak nelze přisvědčit
názoru krajského soudu, že jednotlivé koncové VLT jsou schopny realizovat celý herní proces
samostatně. Analogicky ani klávesnice či obrazovky připojené k osobnímu počítači nepředstavují
samostatný počítač; obdobně ani u stolu s ruletou nelze poplatkovou povinnost odvozovat
od počtu židlí (hracích míst) u hracího stolu. K těmto skutečnostem se však krajský soud též
nevyjádřil. V této souvislosti pak stěžovatel v návaznosti na svoji žalobu připomíná rovněž to,
že §10a zákona o místních poplatcích rozlišuje mezi pojmy výherního hracího přístroje (dále jen
„VHP“) a JTHZ jakožto dvěma různými technickými zařízeními s rozdílnými právními režimy.
[6] Dále stěžovatel uvedl, že mu Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 31. 12. 2007,
č. j. 34/26451/2007, vydalo povolení k provozu loterie či jiné podobné hry prostřednictvím
funkčně nedělitelného technického zařízení – Centrálního loterijního systému „MULTIVEGAS“.
Provoz dalších koncových VLT posléze Ministerstvo financí nepovolilo následným samostatným
rozhodnutím, ale pouze doplněním rozhodnutí původního. Jestliže se tedy o VLT nerozhoduje
samostatným rozhodnutím, nelze je považovat za další technická herní zařízení, která by měla být
předmětem místního poplatku.
[7] Uvedená tvrzení stěžovatel v řízení před krajským soudem podpořil odkazem na nezávislý
posudek Elektrotechnického zkušebního ústavu ze dne 16. 9. 2010, zn. 227-210/2010. Správní
orgány obou stupňů, jakož i krajský soud, se však odmítly tímto posudkem zabývat.
[8] Dle stěžovatele krajský soud nereagoval ani na další argumentaci potvrzující správnost
názoru stěžovatele. Ta spočívala v tom, že teprve novelizace zákona o místních poplatcích
provedená zákonem č. 300/2011 Sb. zavedla s účinností od 1. 1. 2012 povinnost platit místní
poplatek za každý jednotlivý VLT. Z toho lze dovodit, že před uvedeným datem koncové VLT
předmětem místního poplatku nebyly. Zákon o místních poplatcích ve znění účinném
do 31. 12. 2011 obcím neumožňoval vybírat místní poplatky za koncové VLT a správní orgány
tak při vyměřování místního poplatku měly postupovat dle tohoto zákona a v souladu s principy
stanovenými v čl. 11 odst. 5, resp. čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. I kdyby přitom
bylo úmyslem zákonodárce zpoplatnit jednotlivé VLT ještě před 1. 1. 2012, nebyl tento záměr
v rozhodné době v zákoně vyjádřen a tuto okolnost nelze klást k tíži stěžovatele.
[9] Správní orgány ani krajský soud se navíc dle názoru stěžovatele neřídily ani nálezem
Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 650/05 (N 130/46 SbNU 217, rozhodnutí
Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na internetové adrese nalus.usoud.cz). Dle uvedeného
rozhodnutí v případech, kdy právo umožňuje dvojí výklad, mohou orgány veřejné moci na poli
veřejného práva činit pouze to, co jim zákon umožňuje, a to s tím, že v případě pochybností jsou
ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod povinny postupovat ve prospěch
poplatníka.
III.
Shrnutí vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s rozsudkem krajského
soudu a odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, jakož i na svá dřívější vyjádření ve věci.
Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Stěžovatel se včas podanou kasační stížností (§106 odst. 2 s. ř. s.) domáhá přezkumu
rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byl účastníkem (§102 s. ř. s.), jeho
kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.) a je zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné důvody pro nepřípustnost kasační
stížnosti.
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu
s ustanovením §109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel ve své kasační stížnosti
uplatnil. Neshledal přitom v dosavadním řízení vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud se musel nejprve zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, která má spočívat v tom, že se soud vůbec nevypořádal s některými žalobními
námitkami stěžovatele. Podle konstantní judikatury zdejšího soudu se za nepřezkoumatelné pro
nedostatek důvodů považuje například takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny
žalobní námitky, dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci
účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval za liché, mylné
nebo vyvrácené, rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria, případně by
nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by spis obsahoval protichůdná sdělení
a z rozhodnutí by nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu a proč (srov. rozsudky ze dne
28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, publ. pod č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 As 10/2005 - 298, publ. pod č. 1119/2007 Sb. NSS, ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001 -
47, publ. pod č. 386/2004 Sb. NSS nebo rozsudek ze dne 17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002 - 25,
publ. pod č. 81/2004 Sb. NSS; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou rovněž dostupná
na internetové adrese www.nssoud.cz). Vychází-li kasační soud z výše uvedeného pojetí,
pak konstatuje, že nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu tak, jak ji stěžovatel namítá,
neshledal.
[15] Stěžovatel v napadeném rozsudku postrádá závěr krajského soudu ohledně žalobní
námitky poukazující na nezbytnost mírnějšího postupu ve prospěch poplatníka v případě
pochybností o obsahu právní normy a z ní vyplývajících povinností. Stěžovatel se tak dovolával
aplikace právní zásady in dubio mitius (respektive in dubio pro libertate). K tomu Nejvyšší správní
soud uvádí, že aplikace této zásady předpokládá existenci vícero (nejméně dvou) obhajitelných
výkladů konkrétního ustanovení právního předpisu. Vzhledem k tomu, že krajský soud
nepovažoval ustanovení §10a zákona o místních poplatcích za nejednoznačné a umožňující dvojí
výklad, nenašla uvedená zásada v odůvodnění napadeného rozsudku žádný odraz. Absence
jakýchkoli pochyb o neexistenci dvojího výkladu vyplývá například z druhého odstavce na straně
9 napadeného rozsudku, v němž krajský soud konstatoval, že „možnosti různé interpretace se nenabízejí
a daná právní úprava nikterak nezasáhla do právní jistoty provozovatelů videoloterních terminálů, předvídá-li
placení místního poplatku. Jestliže se vybírání místního poplatku opírá o zákonnou úpravu, která byla provedena
obecně závaznou vyhláškou, pak státní moc byla uplatněna v zákonných mezích, a k vybírání místního poplatku
nedochází na základě rozšiřujícího výkladu právních norem. Naopak nová právní úprava svědčí pro správnost
přijatého výkladu poplatkové povinnosti provozovatelů konkrétních zařízení.“ Krajský soud se tedy
s výkladem zákona tak, jak ho podal žalovaný ve svém rozhodnutí, ztotožnil. Se stěžovatelem lze
souhlasit v tom, že se krajský soud s touto námitkou mohl vypořádat explicitně, nicméně přestože
tak neučinil, je z jeho rozhodnutí plně seznatelné, proč v souzeném případě zásadu in dubio mitius
neaplikoval. K otázce, zda k porušení stěžovatelem namítané zásady skutečně došlo, bude
pojednáno dále.
[16] Další námitkou, kterou krajský soud ve svém rozsudku podle mínění stěžovatele opomněl
důsledně vypořádat, jsou technické aspekty stěžovatelem provozovaných zařízení (VLT),
po jejichž zohlednění není možné tyto interaktivní videoloterní terminály podřadit pod pojem jiná
technická herní zařízení (JTHZ). Ačkoli na tuto námitku a příslušné dílčí argumenty krajský soud
opět nereagoval výslovně, je zřejmé, že technické aspekty stěžovatelem provozovaných zařízení
zohlednil při úvaze o definici JTHZ; to je patrné z posledního odstavce na straně 6 odůvodnění
napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud tedy, na rozdíl od stěžovatele, nenabyl pochybnosti
o tom, že by technické aspekty stěžovatelem provozovaných VLT nevzal krajský soud při svém
rozhodování v úvahu.
[17] S výše uvedeným se pojí také skutečnost, že krajský soud se neodmítl, jak uvádí
stěžovatel, zabývat shora specifikovaným posudkem Elektrotechnického zkušebního ústavu.
V tomto směru krajský soud uvedl jen to, že dle zákona o místních poplatcích a na základě
obecně závazné vyhlášky vydané na základě zákonného zmocnění bylo povoleno Ministerstvem
financí jiné technické herní zařízení; krajský soud tak byl nucen brát v potaz nejen čistě technické
aspekty projednávané problematiky, ale také její aspekty právní, jak budou zmíněny níže. Lze
poznamenat, že zdejší soud již ve své dřívější judikatuře v obdobné věci dospěl k závěru, že nelze
při výkladu příslušných ustanovení zákona o místních poplatcích vycházet pouze ze striktně
technických parametrů: „Interpretace zákona o místních poplatcích nemůže vycházet pouze a jedině ze znalosti
technických parametrů. Pokud by byl připuštěn tento postup odporující základním východiskům podoby
a interpretace právních norem, právě tehdy by se stávalo dotčené ustanovení nesrozumitelným. Navíc by byl před
faktickým smyslem a účelem právní normy upřednostněn technický či odborný parametr, což nelze akceptovat.“
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 55/2013 - 37)
[18] Lze tedy uzavřít, že i když krajský soud v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal
bezezbytku (explicitně) všechny uplatněné žalobní námitky, nejde v daném případě o takovou
vadu řízení, která by měla vliv na zákonnost tohoto rozsudku; kasační důvod ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak naplněn není.
[19] Pokud jde o kasační důvody opírající se o §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., stěžovatel
nesouhlasí se způsobem interpretace a aplikace §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích
v rozhodném znění, neboť je toho názoru, že VLT nelze považovat za „jiné technické herní
zařízení“, nadto VLT dle něj nejsou Ministerstvem financí povolovány. Nelze je proto podřadit pod
poplatkovou povinnost dle citovaného ustanovení.
[20] Před vlastním vypořádáním těchto klíčových námitek Nejvyšší správní soud připomíná,
že se již uvedenými právními otázkami zabýval např. ve svých rozsudcích ze dne 31. 5. 2013,
č. j. 2 Afs 37/2013 - 26, ze dne 13. 6. 2013, č. j. 2 Afs 27/2013 - 34 a č. j. 2 Afs 28/2013 - 34,
ze dne 14. 6. 2013, č. j. 2 Afs 26/2013 - 34 a ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 55/2013 - 37.
Na argumentaci uvedenou v těchto rozhodnutích pak Nejvyšší správní soud navazuje i v nyní
posuzované věci.
[21] Dále považuje Nejvyšší správní soud za vhodné rekapitulovat alespoň stručně historický
vývoj dotčené právní úpravy. Dne 16. 6. 2010 nabyl účinnosti zákon č. 183/2010 Sb., kterým
se mění mj. právě zákon o místních poplatcích. Na základě této novely zákona o místních
poplatcích mohly obce zavést obecně závaznou vyhláškou nejen (již existující) poplatek za výherní
hrací přístroj [§2 písm. e) v návaznosti na §17 odst. 1 zákona o loteriích], ale nově i za tzv. jiná
technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí. Právní úprava zavedená zákonem č. 183/2010 Sb. však v praxi narazila na pochybnosti ohledně definice pojmu JTHZ, a tím pádem také
vyvolala polemiku o oprávněnosti obecních úřadů, jakožto správců poplatku, vybírat předmětný
místní poplatek za VLT. Tyto pochybnosti ukončila, s účinností od 14. 10. 2011, novela zákona
o loteriích, provedená zákonem č. 300/2011 Sb., která novelizovala nejen zmiňovaný zákon,
ale i zákon o místních poplatcích. Nově byl zpřesněn předmět místního poplatku dle §10a tak,
že mu podléhal nejen každý povolený výherní hrací přístroj [§2 písm. e) zákona o loteriích],
ale i každý koncový interaktivní videoloterní terminál [§2 písm. l) zákona o loteriích] a každé herní
místo lokálního herního systému [§2 písm. n) zákona o loteriích]. Do té doby tedy panovala
terminologická nekonzistence mezi zákonem o místních poplatcích a zákonem o loteriích, neboť
pojem jiné technické herní zařízení nebyl zákonem o loteriích používán. Zákonem č. 458/2011 Sb.,
o změně zákonů souvisejících se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových
a pojistných zákonů, kterým byl novelizován jak zákon o místních poplatcích, tak (částečně i)
zákon o loteriích, byl §10a zákona o místních poplatcích k 31. 12. 2011 zcela derogován.
[22] S ohledem na shora popsané námitky stěžovatele se Nejvyšší správní soud zabýval
nejprve posouzením dílčí otázky, zda lze pod pojem jiné technické herní zařízení podřadit
i stěžovatelem provozované videoloterní terminály.
[23] Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že JTHZ je upraveno ve stejném ustanovení zákona
o místních poplatcích jako VHP, přičemž odlišnosti mezi nimi spočívají v technické stránce
a právním režimu, kterému podléhají. Stěžovatel také dovozuje, že „jiným technickým herním
zařízením“ je pouze kompletní CLS s místními kontrolními jednotkami a koncovými VLT, nikoli
jednotlivé VLT, na kterých nelze hru samostatně realizovat. Stěžovatel tak v podstatě má za to,
že „protějškem“ pojmu VHP v podobě JTHZ je kompletní CLS, nikoli jednotlivé VLT; VLT
na rozdíl od VHP postrádá kompaktnost a funkční nedělitelnost, která umožňuje uskutečnit
všechny fáze sázkového procesu. V tomto smyslu ovšem zdejší soud v souladu s níže uvedeným
předesílá, že naopak za onen „protějšek“ VHP v podobě JTHZ považuje právě koncové VLT.
[24] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelem potud, že z hlediska technického
(vnitřního technického uspořádání) existují mezi VHP a JTHZ rozdíly. Pokud by však tato
zařízení musela fungovat na principu VHP i z pohledu průběhu sázkového procesu (což ovšem
z žádného ustanovení zákona dovodit nelze), byly by VLT pouze jakýmsi „moderním typem“ VHP.
Pak se ovšem nabízí otázka, proč by zákonodárce tuto novou kategorii přístrojů vůbec zaváděl
a samostatně ji zpoplatňoval (postačilo by případně novelizovat definici VHP uvedenou v §17
odst. 1 zákona o loteriích). Nelze totiž přehlédnout, že kromě zmiňovaného funkčně-technického
hlediska, má význam i vnímání VHP či VLT jejich běžnými uživateli. Nejvyšší správní soud
má za to, že uživatel (hráč) nevnímá žádný podstatný rozdíl mezi hrou na VHP a VLT;
z jeho pohledu jde o zařízení obdobná, která užívá s úmyslem dosáhnout prostřednictvím sázek
co nejvyšší výhry v penězích. Pro tyto uživatele je naprosto okrajové, zda ke generování výhry
dochází přímo v daném zařízení (jako je tomu u VHP), anebo v centrálním loterijním systému
(v případě VLT). Stejné jsou i negativní socioekonomické důsledky užívání VHP a VLP; v obou
případech je pociťují obce, na jejichž území se tato zařízení nacházejí. Tento fakt ostatně zcela
jasně potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2315/12,
kdy zopakoval svůj konstantní názor, že provozování VHP a obdobných zařízení je na samém
okraji společensky akceptovaných aktivit, neboť je doprovázeno významnými negativními
externalitami ovlivňujícími situaci obyvatel a veřejný pořádek v dotčených obcích (viz bod 39.
nálezu).
[25] Vzhledem k tomu, že zavedení této nové kategorie zpoplatňovaných zařízení bylo
výsledkem pozměňovacího návrhu Senátu v rámci projednávání zmiňovaného zákona,
není možné zjistit bližší úmysly zákonodárce z důvodové zprávy. S ohledem na důvody
prezentované předkladatelem pozměňovacího návrhu (k tomu viz například bod 14. nálezu
Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/2012 (39/2013 Sb.); tímto nálezem bylo
konstatováno, že při projednávání zákona nebyla porušena legislativní pravidla) je však zřejmé,
že kromě důvodů fiskálních byl motivem pro rozšíření dopadu místního poplatku i na zmíněná
zařízení nárůst počtu VLT na úkor „klasických“ VHP a s tím spojená potřeba jejich regulace
ze strany municipalit. Místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj a jiné technické herní
zařízení ve smyslu §10a zákona o místních poplatcích tedy vykazuje dvě hlavní funkce, a to nejen
funkci fiskální (zajištění příjmu obci), ale zejména funkci regulační (omezení jevu, který obec
na svém území přinejmenším nevítá).
[26] Nejvyšší správní soud má tedy za to, že důvodem zavedení nové kategorie zařízení
podléhající místnímu poplatku - JTHZ - nebyly vnitřní technické odlišnosti těchto zařízení,
ve srovnání se stávajícími VHP, neboť ty jsou z pohledu účelu tohoto poplatku marginální.
Důvodem byl zcela odlišný způsob sázení (zde celý proces není soustředěn do jediného místa),
které se zcela vymyká stávajícímu pojetí VHP, při současné snaze podrobit tato zařízení regulaci
ze strany municipalit. Přitom si však byl zákonodárce vědom rychlého technického vývoje v této
oblasti, a proto zcela pochopitelně upřednostnil použití neurčitého právního pojmu,
tedy obecnějšího pojmu před konkrétnějším, neboť všechna v budoucnu myslitelná technická
herní zařízení tohoto typu by zákon stěží mohl kazuisticky vyjmenovat. Z výše uvedeného také
vyplývá, že se stěžovatel mýlí, pokud je toho názoru, že předmětem poplatkové povinnosti
se jednotlivé VLT staly až s účinností od 1. 1. 2012.
[27] Vytýkal-li stěžovatel krajskému soudu, že užité výkladové metody vedly k výsledku pro
stěžovatele nepříznivějšímu, což není v oblasti veřejného práva přípustné (porušení zásady
in dubio pro libertate), ani zde mu nelze přisvědčit. Krajský soud dospěl principiálně ke stejným
závěrům jako zdejší soud, přičemž šlo fakticky o nalezení konkrétního významu neurčitého
právního pojmu použitého zákonodárcem. Interpretaci předmětného pojmu JTHZ podanou
krajským soudem považuje zdejší soud (z důvodů výše uvedených) za přiléhavou. Aby vůbec
mohlo dojít ke stěžovatelem tvrzenému pochybení, musel by tomuto výkladu být postaven
rovnocenný konkurenční výklad práva, nikoliv pouze výklad obtížně obhajitelný; v takové situaci
aplikace zásady in dubio mitius nepřipadá v úvahu. Právě výklad předestřený stěžovatelem vychází
z formalistických až technických hledisek a naprosto nezohledňuje smysl a účel dotčených norem.
Proto ho nelze považovat za rovnocenný výklad s výkladem poskytnutým krajským soudem
a Nejvyšší správní soud tak neshledal ani porušení zásady in dubio mitius. Lze proto přijmout dílčí
závěr, že interaktivní videoloterní terminál lze podřadit pod pojem jiné technické herní zařízení, užitý
v §10a zákona o místních poplatcích.
[28] Poté, co byl vyložen pojem jiné technické herní zařízení, je nutné, ve shodě s námitkami
kasační stížnosti, posoudit naplnění druhé podmínky pro vznik poplatkové povinnosti dle §10a
odst. 1 zákona o místních poplatcích, a sice zda je toto JTHZ Ministerstvem financí povoleno
(povolováno), resp. jaký je jeho právní režim z daného hlediska. Argumentace stěžovatele stojí
na názoru, že Ministerstvo financí v současné době povoluje (v režimu zmocňovacího ustanovení
§50 odst. 3 zákona o loteriích) pouze loterie a jiné hry, přičemž touto loterií či jinou hrou se v jeho
případě rozumí hra MULTIVEGAS, kterou provozuje prostřednictvím Centrálního loterijního
systému tvořeného centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a koncovými
zařízeními (VLT); ty ovšem, jak vyplývá z jeho argumentace, nelze s pojmem hry jako takové
ztotožňovat.
[29] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že pojem loterie nebo jiná hra nelze zaměnit
či ztotožňovat s pojmem interaktivní videoloterní terminál. Zatímco první sousloví
představuje abstraktní a veskrze imateriální pojem, druhé má podobu ryze konkrétního,
materiálního substrátu, pomocí něhož uživatel (hráč) tuto hru hraje. Zdejší soud přitom musí
posuzovat zmíněné ustanovení §50 odst. 3 zákona o loteriích v celém jeho znění. Podle tohoto
ustanovení ministerstvo může povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou v zákoně
v části první až čtvrté upraveny, s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování
podrobně stanoveny; použije přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona. Právě
zákonodárcem použité sousloví všechny podmínky provozování, použité v souvislosti s povolováním,
vede Nejvyšší správní soud k závěru, že tyto podmínky v sobě zahrnují nejen schválení
všeobecného loterijního plánu, herních plánů, generálního návštěvního řádu platného pro
všechna střediska či bezpečnostní směrnice, ale (v případě posuzovaného typu hry) právě
i umístění konkrétních interaktivních videoloterních terminálů (VLT) v přesně specifikovaném
počtu na přesně uvedených konkrétních adresách. Povolení jiné hry, kam spadá i stěžovatelem
provozovaná hra MULTIVEGAS, je tedy nutné vnímat jako nedílný celek, jehož integrální
součástí jsou podmínky jejího provozování. Pokud se tedy provozovatel rozhodne tato koncová
zařízení například přesunout do jiných provozoven či rozšířit jejich počet, přistoupí Ministerstvo
financí k doplnění původně vydaného povolení ve smyslu úpravy jeho podmínek. Zda výrok
takového povolení zní „povoluje“ nebo „schvaluje“ (popř. zda tento výrok zní nějak jinak),
není podle názoru zdejšího soudu podstatné, neboť je třeba vycházet z materiální podstaty
takového rozhodnutí, a tou je změna (eventuelně doplnění) již vydaného rozhodnutí na podkladě
změny podstatných okolností u žadatele o povolení k provozování loterie nebo jiné hry. Lze
si tudíž představit i situaci, kdy by stěžovatel požádal o rozšíření počtu VLT nebo o jejich
přemístění, avšak Ministerstvo financí by jeho žádosti z určitých důvodů nevyhovělo a umístění
těchto dalších VLT nebo jejich přemístění by dodatečně nepovolilo (neschválilo). Původní
povolení je tedy fakticky vydáváno (i když §50 odst. 3 zákona o loteriích tak explicitně neuvádí)
cum clausula rebus sic stantibus, tj. s výhradou změny poměrů, která v procesním právu nezakládá
překážku věci pravomocně rozhodnuté; zde je takový postup předvídán §101 písm. c) zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, který se podle §45 odst. 1 zákona
o loteriích subsidiárně použije ve věcech loterií a jiných her. Ačkoli lze namítnout, že zákon
o loteriích na zmiňovaný procesní postup neodkazuje (a to ani nepřímo) a jde tak nepochybně
o deficit úpravy tohoto zákona, nepříčí se takový postup podstatě povolování těchto
specifických činností.
[30] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že VLT, jakožto koncová
zařízení centrálního loterijního systému, podléhají povolení Ministerstva financí podle §50
odst. 3 zákona o loteriích, a proto spadají pod pojem jiná technická herní zařízení povolená
Ministerstvem financí. Podléhají tedy místnímu poplatku podle §10a zákona o místních poplatcích.
Jelikož ani v tomto směru dikce §10a zákona o místních poplatcích (ve spojení s §50 odst. 3
zákona o loteriích) nevede při použití klasických interpretačních metod k dvojímu výkladu,
z nichž by jeden bylo možno z hlediska stěžovatele označit za příznivější, zásada in dubio pro
libertate, na jejíž dodržení stěžovatel naléhal, nedostala prostor pro svou aplikaci. To, že stěžovatel
svou procesní obranu proti platebnímu výměru a rozhodnutí žalovaného založil na takové
interpretaci §10a zákona o místních poplatcích, aby mu její aplikace byla ku prospěchu, nesvědčí
samo o sobě o existenci dvojího (vícerého) možného výkladu této právní normy. V souvislosti
s tím pak nelze shledat ani tvrzené porušení zásad vyplývajících z čl. 11 odst. 5 nebo čl. 4 odst. 1
Listiny základních práv a svobod.
[31] Nejvyšší správní soud, jak je patrno z předchozích pasáží tohoto rozsudku, shledal
kasační stížnost nedůvodnou, neboť nosné důvody pro zamítnutí žaloby z hlediska zákona plně
obstojí. Doplněno bylo jen ne zcela vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí krajského soudu. Tato
skutečnost však na ratio decidendi argumentace krajského soudu neměla zásadní vliv (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, publ.
pod č. 1865/2009 Sb. NSS). Jak vyplývá z výše uvedeného, krajský soud rozhodnutí žalovaného
řádným způsobem přezkoumal a nebyl dán žádný z tvrzených kasačních důvodů dle §103 odst. 1
písm. a), b) ani d) s. ř. s.
V.
Závěr a náklady řízení
[32] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji zamítl.
[33] Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 2 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
[34] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné
činnosti nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu