ECLI:CZ:NSS:2013:5.AFS.89.2012:20
sp. zn. 5 Afs 89/2012 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: A. H., právně
zast. Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2012, č. j. 62 Af 95/2012 -
16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce (dále „stěžovatel“) podal u Krajského soudu v Brně (dále „krajský soud“)
prostřednictvím svého zástupce Mgr. Stanislava Sochora, na základě plné moci ze dne
4. 10. 2012, žalobu ve správním soudnictví.
Stěžovatel s podáním žaloby nesplnil poplatkovou povinnost, proto byl usnesením
krajského soudu ze dne 23. 10. 2012, č. j. 62 Af 95/2012 - 13 vyzván k zaplacení soudního
poplatku, k čemuž mu byla stanovena lhůta 10 dnů. Usnesení soudu bylo zástupci stěžovatele
řádně doručeno dne 24. 10. 2012.
Protože ve stanovené lhůtě nebyl poplatek uhrazen, krajský soud řízení podle ust §47
písm. c) s. ř. s. a ust. §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastavil.
Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že usnesení krajského soudu je nezákonné, neboť
usnesení, kterým byl vyzván k zaplacení soudního poplatku, bylo doručeno pouze zástupci
stěžovatele, nikoli však stěžovateli samotnému. Stěžovatel tvrdí, že byl tak zkrácen na svých
právech účastníka řízení. Rovněž namítá, že u něj byly dány důvody pro osvobození od soudního
poplatku, a to pro řízení před krajským soudem, tak i nyní před kasačním soudem. Stěžovatel
dále namítá, že u krajského soudu probíhá v téměř stejné věci řízení zahájené rovněž žalobou
ze dne 8. 10. 2012, vedené pod sp. zn. 62 Af 94/2012 (kde byl předepsaný poplatek uhrazen);
stěžovatel má za to, že soud pochybil, pokud obě řízení nespojil do jednoho řízení; v takovém
případě by byl soudní poplatek uhrazen v plné výši.
S ohledem na uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předně předesílá, že předmětem řízení je usnesení, kterým krajský
soud zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku; Nejvyšší správní soud je proto
v intencích ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. oprávněn zabývat se pouze tím, zda krajský soud
postupoval v souladu se zákonem, pokud řízení o žalobě zastavil, aniž by se věcí stěžovatele
zabýval in meritum.
Jakkoli stěžovatel k výzvě zdejšího soudu neuhradil soudní poplatek za podanou kasační
stížnost, s přihlédnutím k dosavadní judikatuře zdejšího soudu nebyla tato skutečnost důvodem
pro zastavení řízení o kasační stížnosti; kasační stížnost byla posouzena v rozsahu námitek
a z důvodů stěžovatelem uplatněných - §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. (k tomu např. rozsudek NSS
ze dne 25. 4. 2007, č. j. 9 As 3/2007 - 77, v němž se konstatuje: „ V posuzovaném případě by však
zjevně nebylo účelné opětovně stěžovatele k zaplacení soudního poplatku vyzývat. Tento závěr lze nepřímo dovodit
i z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu, kdy v obdobné věci zdejší soud dospěl k právnímu názoru,
že „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce není
důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti nedostatek právního zastoupení podle §105 odst. 2 s. ř. s.“
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, dostupného
na www.nssoud.cz). Analogicky, a zcela v souladu s výše citovaným rozsudkem, lze i v tomto případě říci,
že s ohledem na povahu rozhodnutí, proti němuž kasační stížnost směřuje, by trvání na splnění poplatkové
povinnosti znamenalo řetězení řešeného problému, které by ve svém důsledku popíralo smysl samotného řízení,
jehož předmětem je posouzení zákonnosti rozhodnutí o zastavení předchozího řízení, které bylo následkem
nesplnění právě této povinnosti ze strany stěžovatele, tedy povinnosti zaplatit soudní poplatek. Nejvyšší správní
soud se proto po zvážení všech okolností případu postavil na stanovisko, že opětovné nesplnění této povinnosti nelze
považovat za překážku, jež by bránila posouzení kasační stížnosti a vydání meritorního rozhodnutí.“ Z tohoto
důvodu Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci nerozhodoval ani o stěžovatelově žádosti
o osvobození od soudních poplatků.
Namítá-li stěžovatel zkrácení na svých právech z důvodu, že mu nebyla doručena
krajským soudem výzva k úhradě soudního poplatku, nelze mu přisvědčit.
Z ustanovení §35 odst. 2 věty druhé s. ř. s. vyplývá, že účastník řízení před správními
soudy se může nechat v řízení zastoupit advokátem. Podle §42 odst. 2 s. ř. s. má-li účastník nebo
osoba zúčastněná na řízení zástupce, doručuje se pouze zástupci. Má-li však účastník nebo osoba
zúčastněná na řízení něco osobně vykonat, doručí se i jim. V rozsudku rozšířeného senátu NSS
ze dne 22. 7. 2005, č. j. 2 Afs 187/2004 - 69, zdejší soud dospěl k závěru, že zaplacení soudního
poplatku není úkonem, který má vykonat účastník osobně, z uvedeného tedy vyplývá, že nebylo
povinností soudu doručovat výzvu k úhradě soudního poplatku rovněž stěžovateli.
V odůvodnění výše uvedeného rozsudku rozšířeného senátu se mimo jiné konstatuje:
„Z žádného ustanovení zákona č. 549/1991 Sb. neplyne povinnost poplatníka osobně zaplatit soudní poplatek.
Jde proto o zastupitelné jednání a nedostatek osobního prvku jednajícího nezpůsobuje neplatnost či neúčinnost
tohoto jednání. Účinky doručení usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek nastávají u zastoupeného
účastníka proto doručením tohoto usnesení jeho zástupci. V tom se rozšířený senát shoduje s dříve zaujatým
názorem Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99 - publikováno ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2001), podle něhož těmito úkony lze rozumět jen takové, kdy
konkrétní jednání nemůže učinit nikdo jiný než účastník samotný, tedy jde o tzv. jednání nezastupitelné,
charakteristické svým osobním prvkem, který se upíná právě a jen na osobu jednajícího, a to tak, že jiná osoba,
odlišná od konkrétního účastníka řízení, nemůže, právě proto, že je charakterizován osobou jednajícího, takový
úkon vykonat. Pod takovým jednáním si lze v praxi představit např. výslech účastníka, strpění ohledání, vydání
určité věci, apod.
I když povinnost zaplatit soudní poplatek stíhá účastníka, neznamená to zároveň, že jej také musí
osobně zaplatit. Tato povinnost totiž plyne z jeho procesního postavení účastníka řízení, který podává návrh.
Je třeba přitom vzít v úvahu samotný smysl existence poplatkových předpisů, který vedle jistého, i když celkově
spíše symbolického podílu na úhradě nákladů spojených s výkonem soudní moci plní i regulační funkci v přístupu
k soudu tak, že stanovená poplatková povinnost a její výše pro věci určitého druhu vede potenciální účastníky
soudního řízení k odpovědnému posuzování významu vzniklého sporu a způsobu jeho řešení pomocí soudu.“
(srov. též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2005, č j. Na 225/2005 - 110,
zveřejněné pod č. 765/2006 Sb. NSS).
Namítá-li stěžovatel nyní v kasační stížnosti, že u něho byly splněny v řízení před
krajským soudem podmínky pro osvobození od soudních poplatků, je třeba tuto námitkou
odmítnout. Především stěžovatel v podané žalobě ani v jiné písemnosti adresované krajskému
soudu takovou skutečnost netvrdil, nadto, jak sám uvádí, soudní poplatek ve věci jiné sám
uhradil; nadto rovněž v usnesení krajského soudu, jímž byl stěžovatel ke splnění poplatkové
povinnosti v dané věci vyzván, byl náležitě poučen i o možnosti požádat soud o osvobození
od soudních poplatků, což neučinil. (Nadto, jakkoli je tato skutečnost ve věci irelevantní – viz
výše, nereagoval stěžovatel ani na výzvu zdejšího soudu k prokázání majetkových poměrů ze dne
7. 3. 2013, č. j. 5 Afs 89/2012 - 14, která byla jeho zástupci doručena dne 15. 3. 2013).
Nelze stěžovateli ani přisvědčit v názoru na povinnost krajského soudu spojit věci
ke společnému řízení, přitom v takovém případě by krajský soud nemusel stěžovatele vyzývat
k uhrazení soudního poplatku, neboť by poplatková povinnost byla splněna již uhrazením
soudního poplatku ve věci sp. zn. 62 Af 94/2012.
Podle ust. §4 odst. 1 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném
znění, jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost podáním žaloby nebo jiného
návrhu na zahájení řízení.
Podle ust. §7 odst. 1 cit. zákona poplatek je splatný vznikem poplatkové povinnosti;
v daném případě dnem podání žaloby, resp. ve lhůtě stanovené stěžovateli dodatečně ve výzvě
krajského soudu.
Podle ust. §6 odst. 9 cit. zákona, je-li ve věcech správního soudnictví podána žaloba proti
více rozhodnutím, je každé napadené rozhodnutí samostatným základem poplatku; to platí
obdobně pro návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části.
Podle ust. §9 odst. 1 cit. zákona nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu
na zahájení řízení zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí;
po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Podle odst. 7 cit. ustanovení zákona usnesení
o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek
zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních
věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Nabude-li usnesení
o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost.
Pokud bylo v případě stěžovatele v daňovém řízení vydáno několik správních rozhodnutí,
které nyní stěžovatel napadá ve správním soudnictví, bez ohledu na skutečnost, zda tak činí
jednou žalobou, či samostatnými žalobami, je nutno uhradit soudní poplatek za každé napadené
rozhodnutí žalovaného. Z uvedeného je zřejmé, že ani případné spojení věcí ke společnému
projednání by na povinnosti uhradit soudní poplatek i ve věci stěžovatele nyní projednávané
ničeho nezměnilo.
Nejvyšší správní soud neshledal námitky uplatněné stěžovatelem v kasační stížnosti
důvodnými, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ust. §60 odst. 1 ve spojení
s ust. §120 s. ř. s; stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti; žalovanému, kterému by jinak náhrada nákladů řízení náležela, žádné náklady
přesahující rámec jeho správní činnosti nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu