ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.150.2012:50
sp. zn. 5 As 150/2012 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: J. P.,
zast. JUDr. Filipem Horákem, advokátem se sídlem v Brně, Radnická 11, proti žalovanému:
Městský úřad Úvaly, se sídlem v Úvalech, Riegrova 897, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2012, č. j. 47 A 10/2012 - 40,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2012, č. j. 47 A 10/2012 - 40,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) navrhuje zrušení shora označeného
usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla odmítnuta jeho žaloba,
kterou se domáhal zrušení kolaudačního souhlasu č. j. MEUV 1495/2012/STU vydaného dne
8. 2. 2012 žalovaným.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá nezákonnost usnesení o odmítnutí návrhu podle
ustanovení 103 odst. 1) písm. e) zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen s. ř. s.), tuto stěžovatel spatřuje zejména ve skutečnosti, že žaloba proti
kolaudačnímu souhlasu byla odmítnuta toliko z důvodu, že se krajský soud ztotožnil s usnesením
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012, č. j. 2 As 86/2010 - 76, tedy
usnesením, které bylo vydáno cca půl roku poté, co odmítnutá žalob a byla podána. Stěžovatel
nemohl být o existenci usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 18. 9. 2012 zpraven, neboť toto
v době podání odmítnuté žaloby neexistovalo. Stěžovatel při sepisu a podání žaloby proti
kolaudačnímu souhlasu vycházel z platné judikat ury a platných a účinných právních předpisů.
Stěžovatel uvádí, že napadeným usnesením byla odmítnuta žaloba proti kolaudačnímu
souhlasu žalovaného, který je dokladem o povoleném užívání stavby rodinného domu
s vestavěnou garáží, včetně domovních částí přípojek IS na pozemku parc. č. 106/187
v k. ú. Šestajovice u Prahy, provedené podle stavebního povolení ze dne 19. 5. 2009,
č. j. K 2635/09/SU/Vay. Vydání kolaudačního souhlasu předcházela kontrolní prohlídka
provedená dne 17. 1. 2012, při které žalovaný tvrdil, že nezjistil závady bránící užívání stavby
ani rozpor se závaznými stanovisky dotčených orgánů k užívání stavby a shledal též, že skutečné
provedení stavby a její užívání nebude ohrožovat život a veřejné zdraví, život a zdraví zvířat,
bezpečnost ani životní prostředí.
Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvádí, že nejprve musel posoudit
právní povahu kolaudačního souhlasu vydaného podle ustanovení §122 stavebního zákona
a §12 prováděcí vyhlášky a v závislosti na tomto posouzení zodpovědět k líčovou otázku
přípustnosti přezkumu kolaudačního souhlasu ve správním soudnictví. Odpověď prvotně hledal
v dosavadní judikatuře, avšak shledal, že tato, pokud jde o právní nahlížení na kolaudační souhlas,
ničeho nepraví, a v případě jiných souhlasů vydáva ných stavebními úřady podle stavebního
zákona není jednotná. Konečnou odpověď nalezl až v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 9. 2012, č. j. 2 As 86/2010 - 76, v němž byla vyslovena zásadní teze,
podle které „souhlasy vydávané dle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon), zejména dle §96, §106, §122, §127, které stavební úřad výslovně či mlčky činí k ohlášení
či oznámení, jsou jinými úkony dle IV. části zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Tyto souhlasy nejsou
rozhodnutím ve smyslu §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního; soudní ochrana práv třetích
osob je zaručena žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu
dle §82 a násl. tohoto zákona“.
K této části odůvodnění napadeného usnesení stěžovatel uvádí, že sám krajský soud
potvrdil skutečnost, že do dne 18. 9. 2012, tedy do data vydání usnesení rozšířeného senátu NSS,
byla nejednotnost v otázce právního nahlížení na kolaudační souhlas a přípustnosti přezkumu
kolaudačního souhlasu ve správním soudnictví. Stěžovatel se domnívá, že není možné, aby byla
dána k jeho tíži skutečnost, že se řídil při podávání žaloby proti kolaudačnímu souhlasu
judikaturou platnou v době podání žaloby, když o existenci usnesení rozšířeného senátu NSS
ze dne 18. 9. 2012 nemohl být zpraven, neboť v době podání žaloby toto usnesení neexistovalo.
Pokud se krajský soud řídil při svém rozhodování usnesením rozšířeného senátu NSS ze dne
18. 9. 2012, jednalo se o nepřiměřený zásah do práv stěžovatele, neboť mu tím byla odňata
možnost domáhat se svých práv cestou správního soudnictví, když lhůta pro podání žaloby
dle ustanovení §82 a násl. s. ř. s. již uplynula a pokud tedy stěžovatel vycházel v době podání
žaloby z platné judikatury, jedná se o zásah do jeho právní sféry nepřiměřeně tvrdý.
Při podávání žaloby proti kolaudačnímu souhlasu stěžovatel postupoval v souladu
s platnou judikaturou Nejvyššího správního soudu a vycházel z rozsudků ze dne 26. 6. 2008,
č. j. 4 Aps 7/2007 - 54, a ze dne 10. 7. 2008, č. j. 4 As 64/2007 - 65, ve kterých Nejvyšší správní
soud výslovně uvedl, že souhlasné sdělení stavebního úřadu je rozhodnutím v materiálním slova
smyslu a tedy rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Dále v rozsudku ze dne 13. 5. 2011,
č. j. 7 As 89/2010 - 84, je uvedeno, že souhlas je rozhodnutím zakládajícím práva a povinnosti
stavebníkovi a dotýkající se právní sféry jiných osob.
S ohledem na skutečnost, že se podzemní dešťová nádrž nachází na pozemku
ve spoluvlastnictví stěžovatele a v místech, která jsou běžně dostupná všem osobám
se na pozemku nacházejícím, dotýká se žalovaným deklarované umístění dešťové nádrže
dle kolaudačního souhlasu právní sféry stěžovatele; stěžovatel byl tedy oprávněn kolaudační
souhlas napadnout žalobou. Stěžovatel je za níže uvedených skutečností totiž přesvědčen
o nebezpečnosti umístění dešťové nádrže, jejím nebezpečném stavebním provedení
a nepřípustném zásahu do vlastnických práv třetích osob. Stěžovatel nikdy v minulosti jako
spoluvlastník dotčeného pozemku nedal souhlas s umístěním podzemní dešťové nádrže (souhlas
byl udělen ze strany stěžovatele pouze ke stavbě RD Dominant 148 Z na základě schválené
projektové dokumentace ze dne 19. 5. 2009, která žádnou stavbu podzemní dešťové nádrže
neobsahovala). I přes tento fakt však nádrž umístěna na pozemku v jeho spoluvlastnictví byla;
považoval tak za nutné se vyjádřit k nebezpečnosti umístění a provedení podzemní dešťové
nádrže. V žalobě konkr. tedy uvedl, že nebezpečnost umístnění a nedo statky ve stavební realizaci
podzemní dešťové nádrže je zřejmá z Vyjádření Technického a zkušebního ústavu stavebního
Praha, č. j. ÚCOV/171/11/ČU, ze dne 10. 6. 2011, ze kterého vyplývá, že plastová nádrž
je výrobcem deklarována na skladování odpadní a uži tkové vody, nikoli vody dešťové. Způsob
osazení a statické zajištění musí řešit projektová dokumentace, jak uvádí Pokyny pro instalaci
a používání výrobku, nádrž včetně víka musí být v rámci projektové dokumentace staticky
zajištěna proti působení zatěžovacích stavů, a to vzhledem k podmínkám konkrétního použití,
tj. s ohledem na umístění nádrže a z toho vyplývajícího zatížení. Nádrž musí být navržena
a instalována tak, aby se do ní osoby a předměty nemohly propadnout. Tyto uvedené požadavky
dodrženy nebyly. Z uvedeného je tedy možno dovodit, že skutečné provedení podzemní dešťové
nádrže a její užívání ohrožuje život a veřejné zdraví, život a zdraví zvířat a bezpečnost, neboť její
provedení nebylo uskutečněno v souladu s projektem. Tyto důvody dle stěžovatele měly být
brány na zřetel právě v okamžiku, když v rámci závěrečné kontrolní prohlídky stavební úřad
zkoumal, zda byla stavba provedena v souladu s ohlášením, podle vydaného stavebního povolení
a ověřené projektové dokumentace, a zda jsou dodrženy obecné požadavky na výstavbu a dále,
zda skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat život a veřejné zdraví, život
a zdraví zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí. V době vydání kolaudačního souhlasu byl
žalovaný obeznámen s existencí vyjádření expertů Technického a zkušebního ústavu stavebního
Praha č. j. KRPS-31776- 39/TČ-2010-011571 ze dne 3. 2. 2011, když tato informace byla
žalovanému doložena ze strany stěžovatele dne 16. 1. 2012 v rámci stížnosti na společnost
ORESTA spol. s r. o, kde je mj. uvedeno „Technický a zkušební ústav stavební v Praze poskytl písemné
vyjádření, že takováto víka/nádrže se umísťují do míst, kde se nepohybují žádné osoby“ . Žalovanému byly
známy v době závěrečné prohlídky skutečnosti, že podzemní dešťová nádrž nesplňuje požadavky
bezpečného provedení, když přinejmenším instalované víko nebylo pochozí ani zátěžové, bylo
zde nedostatečné statické zajištění proti působení zátěžových stavů, nevyhovující navržení
a instalování nádrže tak, aby se do ní osoby a předměty nem ohly propadnout, dále nebyly
instalovány podpěrné sloupy, které by podpíraly víko pro vyšší zpevnění, poklop měl odpovídat
ČSN EN 124, včetně třídy odpovídající předpokládanému použití; v době kontrolní prohlídky
nádrž takovým poklopem opatřena nebyla atd. Stejně tak byl žalovaný výše uvedenou stížností
na stavitele zpraven o skutečnosti, že v této nádrži došlo ke smrtelné nehodě. Tyto závady bránící
jejímu bezpečnému užívání měly dle stěžovatele vést k nevydání kolaudačního souhlasu a zahájení
řízení. Těmito skutečnostmi se Krajský soud v Praze v napadeném usnesení vůbec nezabýval,
i když byly v odmítnuté žalobě uvedeny, v odůvodnění usnesení je nadto ani nezmiňuje.
Stěžovatel tedy ve smyslu shora uvedeném navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
rozsudkem zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2012,
č. j. 47 A 10/2012 - 40, a věc mu vrátil k dalšímu řízení a stěžovateli přiznal náhradu nákladů
řízení.
Vyjádření žalovaného
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvádí, že je pravdo u, že krajský soud žalobu
odmítl s poukazem na stěžovatelem uváděný judikát Nejvyššího správního soudu. Jakkoli
je stěžovatel rozhořčen tím, že o existenci usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 9. 2012 nemohl vědět, neboť žaloba byla podána před tímto rozhodnutím,
pro soud je závazná právní úprava v době vydání rozhodnutí. Nadto se žalovaný domnívá,
že citovaný judikát není nikterak průlomový a nestanovuje razantní odchylku do dosud ustálené
soudní praxe, ale pouze sjednocuje judikaturu a staví najisto otázky v něm řešené. Dle žalovaného
je zcela nemyslitelné, aby soud vydal zcela odchylné rozhodnutí pouze s poukazem na to,
že žaloba byla podána ještě před vydáním sjednocujícího judikátu. Bez ohledu na polemiku
stěžovatele s názorem shora uvedeným pak stěžovatel znovu opakuje veškeré své důvody
uvedené již v odmítnuté žalobě, k nimž se již žalovaný vyjádřil.
Stěžovatel spatřuje v odkazu na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 9. 2012, č. j. 2 As 86/2010 - 76, důvod k podání kasační stížnosti podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Již samotný tento
právní závěr je protimluv, neboť odkaz na judikát Nejvyššího správního soudu nemůže být
sám o sobě nezákonným. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuvádí jiné důvody směřující
k nezákonnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu, navrhuje žalovaný, aby zdejší soud
stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel podal repliku k vyjádření žalovaného, kde dále obšírným způsobem rozebírá
nebezpečnost nádrže na dešťovou vodu.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány
důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nejvyšší správní soud přezkoumal
napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle kterých je vázán
rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a sám neshledal vady
uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Protože žaloba byla odmítnuta pro nepřípustnost, přichází v úvahu pouze posouzení
naplnění kasačního důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který je ve smyslu
ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu důvod speciální v případě, je-li žaloba odmítnuta
(rozsudky ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 24/2004 - 49, publ. pod č. 427/2005 Sb. NSS, ze dne
21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publ. pod. č. 625/2005 Sb. NSS, či ze dne 5. 1. 2006,
č. j. 2 As 45/2005 - 65). Nejvyšší správní soud se proto omezil pouze na posouzení, zda krajský
soud postupoval zákonným způsobem, pokud žalobu odmítl, a tím vyloučil meritorní projednání
věci.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Povahou kolaudačního souhlasu, jak shodně konstatuje krajský soud i stěžovatel,
se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který v usnesení ze dne 18. 9. 2012,
č. j. 2 As 86/2010 - 76, (dostupné z www.nssoud.cz) dospěl k závěru, že „souhlasy vydávané
dle stavebního zákona z roku 2006, zejména dle §96, §106, §122, §127, které stavební úřad výslovně
či mlčky činí k ohlášení či oznámení, jsou jinými úkony dle IV. části zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
Tyto souhlasy nejsou rozhodnutími ve smyslu §65 s. ř. s.; soudní ochrana práv třetích osob je zaručena žalobou
na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle §82 a násl. tohoto
zákona. Žadatel o vydání souhlasu či oznamovatel může být v soudním řízení správním, vedeném na základě
žaloby třetí osoby, napadající tento souhlas v postavení osoby zúčastněné na řízení dle §34 s. ř. s.“.
Ve věci je zřejmé, že stěžovatel podal žalobu v době, kdy kolaudační souhlas byl
v intencích části správní judikatury považován za rozhodnutí dle §65 s. ř. s. Potud nelze
stěžovateli vyčítat, že se u krajského soudu domáhal přezkoumání rozhodnutí správního orgánu
dle §65 a násl. s. ř. s. (a nikoli dle ust. §82 s. ř. s., jak poté vyplynulo z výše citovaného usnesení
rozšířeného senátu). V době podání žaloby nemohl stěžovatel ani předpokládat, že věc následně
bude posuzována odlišně.
Nejvyšší správní soud již několikráte konstatoval, že judikatura soudů jistě není neměnná
a ani existence právního názoru vyjádřeného dřívějším rozhodnutím Nejvyššího správního soudu
nebrání možnosti polemizovat v jiných případech s již vysloveným právním názorem. Zároveň
však platí, že ustálenost rozhodovací praxe je n ezbytnou podmínkou právní jistoty jako jednoho
ze základních atributů právního státu. Změny judikatury by měly být proto opřeny o zásadní
důvody, jakými mohou být např. změna právních předpisů souvisejících s vykládaným právním
předpisem, změna právních názorů jiných soudů, k jejichž judikatuře je Nejvyšší správní soud
povinen přihlížet, případně změna okolnosti podstatné pro působení právní normy dotvořené
judikaturou apod., pokud potřeba takovéto změny převáží nad zájmy osob jednajících v dobré
víře v trvající existenci judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2009,
č. j. 1 Afs 140/2008 - 77, č. 1792/2009 Sb. NSS). Obdobně též i Ústavní soud konstatoval,
že judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby i při nezměněné prá vní úpravě byla
doplňována nebo měněna. Každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší
soudní instance povolané k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své
podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou může být narušen jeden z principů právního
státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování (srov. nález Ústavního soudu ze dne
12. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08, http://nalus.usoud.cz).
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 7. 2009, č. j. 2 As 34/2009 - 65
(dostupný na www.nssoud.cz) mimo jiné uvádí: „Judikatura soudů představuje jeden z pramenů práva,
a to i v kontinentálním právním prostředí. S precedenty je však třeba pracovat odlišně než s právními předpi sy.
Precedens totiž nepředstavuje nic jiného, než zobecnitelné pravidlo chování (normu), avšak vždy vztahující
se primárně ke konkrétní soudem rozhodované věci. Judikatorní odklon je nezbytným faktorem, který
se v rozhodovací činnosti soudů vyskytuje. Jakkoliv na straně jedné je určitě nežádoucí, aby k němu docházelo
příliš často, představuje na straně druhé nezbytný dynamický prvek v rozhodovací činnosti soudů. Pokud však
dojde v důsledku sjednocovací činnosti k tomu povolaného orgánu (zde: rozšířený senát NSS) k judikatornímu
odklonu, nelze nově přijatý názor zásadně aplikovat zpětně, pokud by tomu bylo v neprospěch účastníků řízení,
resp. soukromých subjektů (…). Jinak řečeno, v podmínkách právního státu je nemyslitelné, aby se v důsledku
provedeného judikatorního odklonu zpětně zhoršilo procesní postavení účastníka řízení (viz zásada in dubio
mitius)“
Nejvyšší správní soud proto i v nyní posuzovaném případě nemůže dospět i k jinému
závěru, než že nemůže být v důsledku judikaturní změny, k níž stran posouzení povahy
kolaudačního souhlasu došlo usnesením rozšířeného senátu, být stěžovatel zbaven práva na
soudní ochranu, která by mu v době podání žaloby (a ostatně i nyní, pouze v jiné formě)
poskytnuta byla.
Z výše uvedeného vyplývá, že krajský soud sice s právně konstatoval, že napadený akt není
rozhodnutím ve smyslu ustanovením §65 s. ř. s., ale pochybil, pokud bez dalšího, s ohledem
na konkrétní okolnosti žalobu odmítl jako nepřípustnou, aniž by se zabýval tím, zda se podle
obsahu nejedná o žalobu proti nezákonnému zásahu a věc neposoudil v intencích jím samotným
odkazovaného usnesení rozšířeného senátu. Pokud by tomu tak bylo, žaloba proti kolaudačnímu
souhlasu by byla ve smyslu ustanovení §82 s. ř. s. přípustná. Krajský soud by se pak musel
především zabývat otázkou aktivní legitimace stěžovatele, a to z hlediska, zda kolaudační souhlas
zasáhl do práv, od jejichž nezákonného dotčení stěžovatel odvozuje svou žalobní
legitimaci, a dále i otázkou včasnosti žaloby. Obdobně v rozsudku ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 6 Aps 2/2005 - 60, www.nssoud.cz, zdejší soud uzavřel, že „[s]oud je po zahájení řízení povinen
dle obsahu žalobního návrhu určit, jakému typu ochrany tvrzení žalobce odpovídá, pokud tak nemůže
bez pochybností učinit (například z důvodu rozporu mezi obsahem žaloby a navrhovaným typem řízení), pak
je namístě odstranit tyto vady žaloby postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. (…) Tento postup je zcela v souladu
s povinností soudu posuzovat úkony účastníků dle jejich obsahu a nikoli formy.“
V situaci, kdy v okamžiku podání žaloby není zcela jasné, zda napadený akt
je rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s., a relevantní judikatura (dokonce včetně judikatury
samotného Nejvyššího správního soudu) není jednotná, je třeba, aby soud o to pečlivěji zkoumal,
zda žaloba je zcela jednoznačně a nade vší pochybnost podána v tom či onom režimu, tedy zda
se jedná o žalobu proti správnímu rozhodnutí, žalobu zásahovou, popř. žalobu na ochranu proti
nečinnosti. Za takové situace by soud měl být citlivější k nejasnostem podání, a to tím spíše, je-li
napadán akt z hlediska své povahy zcela určitý a nepochybný, přitom se nejedná zjevně o akt,
jehož přezkoumání ve správním soudnictví je zjevně vyloučeno. Žalobce v případě, kdy je veden
důvěrou v jednu judikaturní linii, musí mít možnost adekvátně procesně reagovat, tj. např.
žalobní typ upřesnit či dokonce z procesní opatrnosti podat žaloby dvě.
Zvýšená citlivost a „procesní péče“ soudu v případech nejednotné judikaturní linie týkající
se povahy napadeného aktu a volby žalobního režimu je důležitá také proto, že opačný postup
by mohl znamenat odepření spravedlnosti a významný zásah do zásady právní jistoty. Jak ostatně
rozšířený senát v rozhodnutí ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 - 98, publ. pod č. 2206/2011
Sb. NSS, uvedl, „(b)ude nezřídka rozlišení mezi rozhodnutími ve smyslu §65 s. ř. s., zásahy ve smyslu §82
s. ř. s. a osvědčeními ve smyslu §79 odst. 1 s. ř. s. obtížné a nejednoznačné. Právě proto však musí být výklad
ustanovení o soudní ochranně poskytované ve správním soudnictví takový, aby jakýkoliv úkon mající povahu
jednoho z výše uvedených, tedy i ten, jenž se pohybuje na pomezí mezi uvedenými typy úkonů, byl podroben soudní
kontrole, a to nejen formálně, ale skutečně, tedy z hlediska svého obsahu. Věcný rozsah tří zá kladních typů žalob
v řízení podle s. ř. s. je nutno v pochybnostech vykládat tak, aby pokud možno každý úkon veřejné správy
směřující vůči jednotlivci a zasahující do sféry jeho práv nebo povinností (tj. stanovící mu nové povinnosti,
které dosud neměl, anebo odmítající jej zbavit určitých povinností, které již má; přiznávající, anebo odmítající
mu přiznat určitá jednotlivcem nárokovaná práva; jinak zasahující do jeho právem chráněné sféry konáním, anebo
opomenutím, tedy mj. i nekonáním v případě, že právo stanovuje povinnost veřejné správy za stanovených
podmínek konat, ať již předepsanou formou, anebo fakticky) byl podroben účinné soudní kontrole.“
S přihlédnutím k výše uvedenému proto nelze než konstatovat, že důvod kasační stížnosti
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. byl naplněn, a proto zdejší soud napadené usnesení
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, v němž je vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozhodnutí (ustanovení §110 odst. 1, odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení
§53 odst. 3, ustanovení §120 s. ř. s.).
V Brně dne 28. února 2013
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu