ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.61.2011:133
sp. zn. 5 As 61/2011 - 133
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobce: J. A. H., zastoupený Ing. Mgr. Milanem Chládkem, advokátem se sídlem Minoritská 10,
Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2010,
č. j. 6 Ca 248/2007 – 89,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Žalobce požádal dne 17. 1. 2001 podle §24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání
a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o občanství“) o zjištění státního občanství. Domáhal se v prvé řadě vydání potvrzení o tom,
že nikdy nepozbyl československé státní občanství.
Okresní úřad Jindřichův Hradec rozhodnutím ze dne 19. 8. 2002,
č. j. VV-4533/02-Sv/811, žádosti nevyhověl. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání,
které Krajský úřad Jihočeského kraje rozhodnutím ze dne 16. 9. 2002, č. j. OLVV 259/2002,
zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje žalobu
podle §247 a násl. o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002. Krajský soud v Českých
Budějovicích tuto žalobu rozsudkem ze dne 16. 12. 2002, č. j. 10 Ca 255/2002 – 26, zamítl.
Následně podal žalobce ústavní stížnost, kterou napadl rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích a uvedená rozhodnutí Okresního úřadu Jindřichův Hradec a Krajského
úřadu Jihočeského kraje. Ústavní soud nálezem ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 147/03,
publikovaným pod č. 167, sv. 38 Sb. ÚS, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích,
jakož i shora uvedená rozhodnutí správních orgánů zrušil.
V dalším řízení Krajský úřad Jihočeského kraje, na nějž přešla věcná a místní příslušnost
k rozhodnutí věci v prvním stupni, vydal nové rozhodnutí ze dne 16. 1. 2006,
č. j. KUJCK/26234/05/OLVV, kterým nevyhověl žádosti o zjištění státního občanství a vydání
potvrzení o tom, že žalobce čsl. státní občanství nikdy nepozbyl.
Proti tomuto rozhodnutí krajského úřadu podal žalobce odvolání. Ministerstvo vnitra
(žalovaný) však rozhodnutím ze dne 27. 6. 2007, č. j. VS-5202/51/2-1991, odvolání zamítlo
a napadené rozhodnutí potvrdilo. Žalovaný konstatoval, že žalobce pozbyl československé státní
občanství podle §1 odst. 1 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě
československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále jen „ústavní
dekret č. 33“). Archivním šetřením nebylo doloženo, že by žalobce podal žádost o osvědčení
o národní spolehlivosti podle §1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33. Žalobcova matka sice podala
žádost o zachování československého státního občanství podle §2 ústavního dekretu č. 33,
do které zahrnula i žalobce, ze shromážděných podkladů však vyplývá, že této žádosti nebylo
vyhověno. Státní občanství České republiky (a tím pádem i čsl. občanství) žalobce opět nabyl
až dne 22. 12. 1992, kdy mu bylo na jeho žádost uděleno Ministerstvem vnitra.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který
ji rozsudkem ze dne 30. 12. 2010, č. j. 6 Ca 248/2007 – 89, jako nedůvodnou zamítl.
II.
Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž uvádí
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., přičemž vznesl v podstatě shodné námitky
jako v žalobě.
a) Na prvním místě stěžovatel namítá, že výrok rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně, podle něhož se „žádosti … nevyhovuje“, neodpovídá tomu, že správní řízení bylo
zahájeno z vlastního podnětu správního orgánu prvního stupně. Výrok rozhodnutí tedy podle
jeho názoru není správný, neboť neobsahuje rozhodnutí ve věci samé. Podle stěžovatele měly být
ve výroku uvedeny zjištěné skutečnosti.
b) Dále stěžovatel tvrdí, že podal (zastoupen otcem nebo advokátem) samostatnou
žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti, která byla evidována pod sp. zn.
IV. St. 28700/48, přičemž o této žádosti dosud nebylo rozhodnuto. Nesouhlasí se zjištěním
správních orgánů, které dospěly na základě archivního šetření k závěru, že se uvedená žádost
týkala stěžovatelova otce J. B. H., nar. x. Toto zjištění nemá podle stěžovatele dostatečnou oporu
v provedeném dokazování a je v rozporu se správními spisy. Správní orgány přehlédly, že mezi
dokumenty obsaženými ve spise sp. zn. IV. St. 28700/48 není obsažena žádost, na základě níž
bylo řízení zahájeno, ani rozhodnutí ve věci samé. Bez těchto listin ovšem nelze dojít ke
spolehlivému závěru, že se skutečně jednalo o žádost o zachování občanství stěžovatelova otce.
Skutečnost, že se nepodařilo dohledat celý spis, je třeba v souladu se stanoviskem vysloveným
v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2005 přičítat k tíži státu, resp. správních orgánů.
c) Stěžovatel dále brojí proti skutkovému závěru městského soudu a správních
orgánů o tom, že byl osobou německé národnosti. Tato otázka je určující pro posouzení, zda
se na stěžovatele vztahoval ústavní dekret č. 33. Stěžovatel k tomu uvádí, že členové rodiny H.
byli vždy považováni za Čechy. Stěžovatelův děd J. H. se při sčítání lidu v roce 1930 přihlásil
k národnosti české, za osobu české národnosti byl považován i stěžovatelův otec J. B. H.
Stěžovatelova matka nebyla osobou německé, nýbrž rakouské národnosti. Stěžovatelovu
národnost nelze dovozovat ani z toho, že žil v letech 1930 – 37 v Rakousku, ani z toho, že
navštěvoval školy s německým vyučovacím jazykem. S rodiči přitom komunikoval nejen
německy, ale i česky (s otcem), anglicky a francouzsky (s matkou). Obsah žádosti o přiznání
německé státní příslušnosti ze dne 14. 8. 1939 není pro určení národnosti rozhodný, neboť jej
vyplnil stěžovatelův otec proti jeho vůli. Stěžovatelovu německou národnost nelze dovozovat ani
ze skutečnosti, že jej matka zahrnula do své žádosti o zjištění zachování československého
občanství podle §2 ústavního dekretu č. 33, neboť stěžovatel podal sám žádost o vydání
osvědčení o národní spolehlivosti podle §1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33, přičemž tuto žádost
mohly podat pouze osoby české národnosti. Stěžovatel dále prohlásil, že se vždy považoval a
nadále považuje za osobu české národnosti a nelze mu předepisovat, jaké je či byl národnosti.
Postup správních orgánů proto představuje porušení jeho práv chráněných ústavou a
mezinárodními úmluvami o lidských právech.
d) Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí sp. zn. IV St. 10383/45 o žádosti
jeho matky o zjištění zachování československého státního občanství podle §2 ústavního dekretu
č. 33, do které byl zahrnut i sám stěžovatel, nebylo řádně doručeno všem účastníkům řízení.
Navíc stěžovatel nebyl v rozporu s §4 odst. 1 ústavního dekretu č. 33 posuzován v tomto řízení
samostatně. Ze skutečnosti, že matčině žádosti nebylo vyhověno, nelze dovozovat, že byla
zamítnuta i stěžovatelova žádost.
e) Stěžovatel dále uvádí, že mu bylo v roce 1992 uděleno československé státní
občanství. V té době však neměl k dispozici archivní materiály, kterými by mohl prokázat,
že československé občanství nepozbyl. V důsledku toho nemohl v roce 1992 znovu nabýt
občanství České republiky udělením. Nelze tedy z toho dovozovat, že došlo k přetržení
kontinuity československého státního občanství.
f) Stěžovatel také namítá, že se měly správní orgány zabývat předběžnou otázkou,
zda se na něj ústavní dekret č. 33 vztahoval a zda vůbec nabyl německou státní příslušnost. Otec
za něj podal žádost o německou státní příslušnost proti jeho vůli a bez souhlasu matky
a opatrovnického soudu. Městský soud se touto otázkou nezabýval a bez dalšího dospěl k závěru,
že stěžovatel německou státní příslušnost nabyl. Napadený rozsudek je tedy nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů.
g) Závěrem stěžovatel uvedl, že žalovaný měl při správném postupu dospět k závěru,
že stěžovatel byl a je osobou české národnosti. Vzhledem k tomu, že nebyl dohledán celý obsah
spisu vedeného pod sp. zn. IV. St. 28700/48, je třeba vycházet z toho, že se jednalo o žádost
o vydání osvědčení o národní spolehlivosti stěžovatele. Jelikož o této žádosti nebylo dosud
rozhodnuto, měly si správní orgány učinit vlastní úsudek o otázce národní spolehlivosti
stěžovatele. Přitom se měly zabývat otázkou, zda stěžovatel nabyl německou státní příslušnost
proti své vůli rozhodnutím svého otce, a dalšími skutečnostmi, které vyplývají ze správního spisu.
Také v tomto ohledu byl při zjišťování skutkové podstaty poručen zákon v ustanoveních o řízení
před správními orgány takovým způsobem, že to ovlivnilo zákonnost rozhodnutí.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s rozsudkem městského
soudu, a navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta. Poukázal dále na obsah svého vyjádření
k žalobě.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
III. a)
Pokud jde o první stížní námitku, je třeba uvést, že stěžovatel podal dne 17. 1. 2001
žádost o zjištění státního občanství, kterou se domáhal vydání potvrzení o tom, že nikdy
nepozbyl československé státní občanství. Okresní úřad Jindřichův Hradec na základě této
žádosti vydal dne 23. 7. 2001 potvrzení č. j. VV-302/01-Sv/765, v němž uvedl, že stěžovatel
„nabyl československé státní občanství podle zákona č. 236/1920 Sb. Toto státní občanství pozbyl podle §1
Ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. Kontinuita jeho státního občanství byla porušena, neboť státní občanství
České republiky nabyl dnem 22. 12. 1992 podle §10 zákona č. 39/1969 Sb.“. Stěžovatel podal proti
tomuto rozhodnutí odvolání, které bylo rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne
26. 11. 2001, č. j. 100/2001, zamítnuto pro nepřípustnost. Krajský úřad nicméně v odůvodnění
uvedeného rozhodnutí konstatoval, že okresní úřad měl v této věci vydat správní rozhodnutí,
nikoliv pouhé potvrzení. Zároveň dal okresnímu úřadu pokyn, že ve věci lze dále pokračovat tak,
že stěžovatel podá novou žádost anebo okresní úřad z vlastního podnětu zahájí nové správní
řízení. Okresní úřad na základě tohoto pokynu vyrozuměním ze dne 3. 12. 2001,
č. j. VV/01-Sv/1163, stěžovateli oznámil, že z vlastního podnětu zahajuje řízení ve věci zjištění
jeho občanství.
Nejvyšší správní soud považuje uvedený pokyn krajského úřadu za nesprávný, neboť
v dané věci bylo řízení zahájeno podáním stěžovatelovy žádosti o zjištění státního občanství dne
17. 1. 2001. Z tohoto důvodu nebylo namístě, aby okresní úřad z vlastního podnětu zahajoval
nové správní řízení. Na řízení o zjištění státního občanství podle §24 zákona o občanství
se vztahují obecné předpisy o správním řízení. Výjimkou jsou pouze případy, kdy správní orgán
plně vyhoví žadateli. V takovém případě se podle §25 zákona o státním občanství nevydává
rozhodnutí ve správním řízení a řízení je ukončeno vydáním potvrzení, kterým je plně vyhověno
žádosti. V dané věci ovšem okresní úřad stěžovatelově žádosti nevyhověl. V takovém případě měl
vydat rozhodnutí ve správním řízení podle tehdy účinného zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád z roku 1967“).
S krajským úřadem lze souhlasit v tom, že okresní úřad pochybil, vydal-li stěžovateli toliko
potvrzení, z jehož obsahu vyplývá, že žádosti nebylo plně vyhověno. O žádosti tedy nebylo řádně
rozhodnuto. Vydané potvrzení ovšem nelze považovat za rozhodnutí o věci samé, kterým bylo
řízení o žádosti ukončeno. Řízení o zjištění stěžovatelova občanství zahájené podáním
stěžovatelovy žádosti tedy nadále pokračovalo. Za této situace již nebylo namístě, aby bylo
zahájeno nové správní řízení, ať již podáním nové žádosti anebo z vlastního podnětu správního
orgánu.
Ve skutečnosti ovšem vyrozumění ze dne 3. 12. 2001, kterým okresní úřad oznámil
stěžovateli, že zahájil z vlastního podnětu nové řízení o zjištění jeho občanství, nemělo žádný vliv
na běh správního řízení o stěžovatelově žádosti. I přesto, že okresní úřad formálně zahájil nové
řízení, je z obsahu správního spisu zřejmé, že ve skutečnosti správní orgány pokračovaly v řízení,
jež bylo zahájeno stěžovatelovou žádostí. O tom svědčí nejen to, že ve správním spise
je obsažena žádost ze dne 17. 1. 2001 a další písemnosti shromážděné po jejím podání, ale i to,
že na uvedenou žádost odkazuje výrok rozhodnutí krajského úřadu ze dne 16. 1. 2006 a jeho
odůvodnění. Ostatně ani stěžovatel v průběhu řízení před správním orgánem prvního stupně
nevyjádřil proti jeho postupu žádné námitky. Samotné pochybení spočívající ve vydání
vyrozumění ze dne 3. 12. 2001, kterým bylo stěžovatelovi nesprávně oznámeno, že bylo v této
věci zahájeno nové řízení, tedy nemohlo mít žádný vliv na průběh správního řízení
ani na zákonnost rozhodnutí správních orgánů ve věci samé.
Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že výrok rozhodnutí krajského úřadu, na nějž přešla
působnost správního orgánu prvního stupně, odpovídá předmětu řízení. Výrok rozhodnutí
ze dne 16. 1. 2006, č. j. KUJCK/26234/05/OLVV, zní: „Žádosti J. H. … o zjištění státního občanství
a vydání potvrzení, že nikdy československé státní občanství nepozbyl, se podle ust. §24 zák. o st. obč.
nevyhovuje.“ Z výroku je zřejmé, jakým způsobem správní orgán prvního stupně o věci rozhodl
i o které právní předpisy své rozhodnutí opřel. Rozhodnutí tedy splňuje náležitosti, jež má výrok
rozhodnutí obsahovat podle správního řádu z roku 1967, který je třeba v daném případě
aplikovat v souladu s §179 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
Z těchto důvodů tedy shledal Nejvyšší správní soud uvedenou stížní námitku
nedůvodnou.
III. b)
Další stížní námitkou brojí stěžovatel proti skutkovým závěrům, k nimž dospěly správní
orgány a městský soud v souvislosti s řízením vedeným pod sp. zn. IV St. 28700/48. Stěžovatel
tvrdí, že předmětem řízení byla jeho žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti podle
§1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33, kterou za něho podal otec či advokát. Právě skutečnost,
že se správní orgány nezabývaly řízením vedeným pod sp. zn. IV St. 28700/48 a neobjasnily,
co bylo jeho předmětem, se stala předmětem kritiky Ústavního soudu v nálezu ze dne 31. 8. 2005,
sp. zn. I. ÚS 147/03. Ústavní soud v tomto zrušujícím nálezu uvedl, že „stěžovatel
již od počátku současného řízení poukazoval na to, že za něj podal jeho otec, případně
advokát, samostatnou žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti. To je
specifikum právě této věci, které nelze podle přesvědčení Ústavního soudu opominout.
Ze spisového materiálu je patrné, že se stěžovatel původně obrátil na orgány veřejné moci se žádostí
o sdělení výsledků šetření týkajících se uvedené žádosti o vydání osvědčení o národní spolehlivosti. Tuto skutečnost
doložil okresnímu úřadu ověřeným výpisem z knihy popisného referátu. Ústavní soud se obrátil na Archív
hlavního města Prahy se žádostí o zaslání citovaného spisu, leč podle sdělení ředitele příslušného odboru se spis
nepodařilo v archívech dohledat. Dle telefonického sdělení pracovnice archívu Mgr. P. V. není nedohledání spisu
z tohoto období věcí výjimečnou. Důvodem je jednak stěhování archívních materiálů v průběhu času a současně
časový odstup více než padesáti let. Za této situace je zřejmé, že se orgány veřejné moci v nynějším řízení touto
žádostí nezabývaly; to je patrné i z obsahu spisu, neboť ani správní úřady ani krajský soud se o samotné žádosti
o vydání osvědčení o národní spolehlivosti vůbec nezmiňují.
Na druhé straně však - se zřetelem na skutečnost, že jménem stěžovatele byla podána
uvedená žádost a státní orgán y tuto žádost zaevidovaly (což plyne i z uvedených
podkladů) - nelze z nedohledání příslušného spisu automaticky dovozovat, že argumentace napadených
rozhodnutí je úplná a správná. To platí tím spíše v uvedeném řízení, kde se spis, dosud nedohledaný, týkal výhradně stěžovatele, a nikoli i osob dalších.
Jinými slovy, za stěžovatele byla podána výše uvedená žádost a zatím
se nepodařilo zjistit, zda a jak o ní bylo rozhodnuto. Nedohledání příslušného rozhodnutí,
resp. celého spisu, nemůže svědčit ve prospěch žádné ze stran. Současně však jde k tíži státu, resp. státních orgánů,
že neexistuje doklad o výsledku uvedeného řízení, který by mohl mít význam pro rozhodnutí o věci. Je to okolnost,
kterou stěžovatel nijak ovlivnit nemohl. Pokud tedy ve svém podání z 16 . ledna 2 001 odkázal
na výše uvedenou žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti a orgány veřejné
moci se právě touto konkrétní žádostí, podanou za stěžovatele jeho otcem, popř.
advokátem, a evidovanou Archivem hlavního města Prahy pod signaturou 4 St 28700,
nezabývaly a odkaz na ni prakticky ignorovaly, zasáhly do stěžovatelova práva
na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny, neboť v řízení bylo rozhodnuto
na základě podkladů neúplných. Jde o protiústavní mezeru v dokazování, již nelze
akceptovat.“ (Důraz doplněn NSS.)
Ze správního spisu je zřejmé, že správní orgány provedly po vydání zrušujícího nálezu
Ústavního soudu důkladné šetření s cílem prověřit tvrzení, že se správní řízení vedené
pod sp. zn. IV St. 28700/48 týkalo stěžovatelovy žádosti o vydání osvědčení o národní
spolehlivosti podle §1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33. Za tímto účelem se správní orgán prvního
stupně obrátil se žádostí o vyjádření a zaslání relevantních archivních dokumentů na Archiv
hlavního města Prahy, Úřad městské části Praha 8 a Úřad městské části Praha 1. Následně
požádal žalovaný v rámci odvolacího řízení o doplňující šetření též Archiv Ministerstva vnitra,
Státní oblastní archiv Litoměřice, Ministerstvo zahraničních věcí, Národní archiv, Vojenský
ústřední archiv a Vojenský archiv v Trnavě.
Klíčové jsou především výsledky archivního šetření provedeného Archivem hlavního
města Prahy a Úřadem městské části Praha 8. Právě z jejich vyjádření a z jimi předložených
dokumentů totiž vyplývá, že se správní řízení vedené pod sp. zn. IV St. 28700/48 stěžovatele
netýkalo, neboť se jednalo o řízení o státním občanství jeho otce J. B. H., nar. x.
Správní orgán prvního stupně při šetření vyšel z údajů uvedených v žádosti
a ve stěžovatelem předložené kopii spisové evidence získané od Archivu hl. města Prahy. Zde
je u čísla spisu 28700 uvedeno datum zápisu 22. 5. 1948, jméno „H. J.“ a označení správního
orgánu OR X [Obvodní rada Praha X (Karlín)] podle tehdejšího administrativního členění Prahy.
Archiv hlavního města Prahy v této souvislosti stěžovateli v přípise ze dne 2. 8. 1999, č.
j. AMP 01295/99, sdělil, že v protokolech sign. IV St., v nichž byly evidovány žádosti osob, které
žádaly o zachování československého občanství na základě ústavního dekretu č. 33, byly nalezeny
tyto záznamy: sp. zn. IV. St. 383/1946 řešící státní občanství A. H., sp. zn. IV St. 7647/1946
řešící státní občanství B. H. a sp. zn. IV St. 28700/1948 řešící státní občanství J. A. H. Dodal
však, že spisy v těchto věcech byly v roce 1949 postoupeny Obvodní radě v Praze X (Karlín,
dnes Praha 8) a v Praze 2 (Nové Město, dnes Praha 1). Správní orgán prvního stupně se na
základě těchto zjištění obrátil přípisy ze dne 19. 10. 2005 na úřady městských částí Praha 8 a
Praha 1 se žádostmi o šetření ohledně uvedených spisových značek.
Úřad městské části Praha 8, oddělení matriky přípisem ze dne 16. 11. 2005 sdělil,
že ve spise vedeném pod sp. zn. IV St. 28700/48, který byl dne 26. 5. 1949 postoupen Obvodní
radě pro Prahu X, byly nalezeny písemnosti, jejichž ověřené kopie zaslal. Jedná se v prvé řadě
o úřední záznam s datem 20. V. 1948. V tomto záznamu je uvedeno, že J. H., nar. x, bytem x,
K. 5, je zanesen v kartotéce ZNV. Z tohoto důvodu mělo být zavedeno řízení o jeho státním
občanství. Na úředním záznamu je dále uvedena sp. zn. St. 28700/48 a podací razítko Magistrátu
hl. ml Prahy, popisního referátu, s datem 22. V. 1948. Dále byl v archivním spise nalezen záznam
Ústředního národního výboru hlavního města Prahy, odbor popisní, z května 1950, na němž je
uvedeno č. j. 28700/48 a označení věci: Státní občanství podle dekr. č. 33/45 Sb. Podle záznamu
byla věc vzhledem k místní příslušnosti postoupena Obvodní radě pro Prahu X. Na záznamu je
dále podací razítko Obvodního národního výboru v Praze 3 s datem 26. V. 1949 a č. j. 6759.
Další listinou je formulář Obvodního národního výboru v Praze 3 ze dne 10. V. 1950, č.
j. 6759/49, v němž se tento správní orgán dotazoval na bydliště J. H., nar. x, posl. bytem P. x.
Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Krajské velitelství národní bezpečnosti v Praze na dotaz
odpověděl, že se uvedený dne 29. VI. 1948 odhlásil neznámo kam. Z další listiny,
na níž je uvedeno č. j. I-6759/49 vyplývá, že spis byl dne 21. IX. 1950 uložen.
Úřad městské části Praha 8, oddělení matriky dále v přípise ze dne 16. 11. 2005 k obsahu
nalezených listin uvedl, že z nich nevyplývá, že by J. H. bylo vydáno osvědčení o národní
spolehlivosti podle §1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33, ani to, že by mu bylo státní občanství
zachováno nebo vráceno podle §2 a §3 ústavního dekretu č. 33.
Vzhledem k tomu, že se uvedené dokumenty vztahovaly pouze ke stěžovatelovu otci
J. (B.) H., nar. x, požádal znovu správní orgán prvního stupně Úřad městské části Praha 8 a
Archiv hlavního města Prahy o provedení doplňujícího šetření. Úřad městské části Praha 8,
odbor matriky, v přípise ze dne 2. 12. 2005 skutečně potvrdil, že spis vedený pod zn. IV St.
28700/48, který byl dne 26. 5. 1949 postoupen Obvodní radě pro Prahu X, se týkal státního
občanství J. (B.) H., nar. x, tedy stěžovatelova otce. Zároveň úřad zaslal kopii části jmenného
rejstříku žádostí o vydání osvědčení o národní spolehlivosti, o zachování a o vrácení čsl. státního
občanství podle ústavního dekretu č. 33. V tomto rejstříku jsou uvedena dvě jména H.: H. J., u
něhož je zapsána sp. zn. St. 28700/48 s poznámkou, že tato osoba není v Praze hlášena a žádost
nebyla podána, a dále H. B., u něhož je poznamenáno, že žádost podle §2 ústavního dekretu
č. 33 byla definitivně zamítnuta výměrem Ministerstva vnitra ze dne 17. 4. 1948. Pokud jde
o stěžovatele a o jeho matku A. H., uvedl Úřad městské části Praha 8, že k těmto osobám nebyly
v archivu nalezeny žádné písemnosti.
Uvedená zjištění následně doplnil i Archiv hlavního města Prahy, jenž ve sdělení ze dne
12. 12. 2005 uvedl, že v pomocné kartotéce popisního referátu byla nalezena karta obsahující
údaje o řízeních vedených se stěžovatelovým otcem J. B. H., nar. x. Na této kartě je uvedeno i
řízení sp. zn. St. 28700/48, u něhož je poznamenáno, že se jednalo o řízení o státním občanství
(zkráceně „st. obč.“), a také bydliště jmenovaného „x“. Dále Archiv hlavního města Prahy
poukázal na zvláštní přílohu Věstníku hlavního města Prahy z roku 1946, kde byly uvedeny osoby
německé národnosti žádající o československou státní příslušnost. Podle údajů na str. 45
věstníku, která je součástí správního spisu, bylo ve věci státního občanství stěžovatele, jeho sestry
M. T. a matky A. H. vedeno společné řízení pod sp. zn. IV St. 10383/46. K tomu Archiv
hlavního města Prahy uvedl, že spis sp. zn. IV St. 10383/46 byl dne 4. 10. 1949 předán Obvodní
radě Praha 2 (dnes městská část Praha 1). Ve věci státního občanství stěžovatelova otce J. B. H.
pak bylo vedeno řízení sp. zn. IV St. 7647/46 a tento spis byl v únoru 1949 předán Obvodní radě
Praha X (dnes městská část Praha 8).
Z dokladů nalezených v archivu Úřadu městské části Praha 8 ve spise
sp. zn. IV. St. 28700/48 vyplývá, že se listiny týkají pouze stěžovatelova otce, nikoliv samotného
stěžovatele. Tyto listiny svědčí o tom, že řízení bylo vedeno ve věci státního občanství
stěžovatelova otce podle ústavního dekretu č. 33. Tomu odpovídá i skutečnost, že věc byla
postoupena k řízení Obvodní radě pro Prahu X, kde měl stěžovatelův otec naposledy bydliště
na adrese P., K. ul. 5, č. p. x. K tomu je třeba poznamenat, že stěžovatel naposledy bydlel v
Československu se svou sestrou a matkou na adrese P., V. ul. 9, č. p. x. Navíc v době, kdy bylo
řízení zahájeno, tj. v květnu roku 1948, již stěžovatel nepobýval v Československu. Jak totiž
stěžovatel uvedl ve svém podání ze dne 20. 10. 2006, vystěhoval se s matkou a sestrou v roce
1946 do Rakouska. Zde mu také bylo téhož roku uděleno rakouské státní občanství, což dokládá i
jím předložená kopie Listiny o udělení státního občanství ze dne 24. 10. 1946, č. j. I/4-48534/2,
vystavená Zemským hejtmanstvím Dolní Rakousko (Landeshauptmannschaft Niederösterreich).
Není proto pravděpodobné, že by v roce 1948 znovu podával žádost o vydání osvědčení o
národní spolehlivosti. Za významnou okolnost vyvracející stěžovatelovo tvrzení, že za něj byla
podána taková žádost evidovaná pod sp. zn. IV. St. 28700/48, je třeba považovat i skutečnost, že
podle dostupných údajů mělo být předmětné řízení zahájeno („zavedeno“) z moci úřední, nikoliv
na základě žádosti stěžovatelova otce nebo advokáta, jak uvádí stěžovatel. Podle úředního
záznamu ze dne 20. 5. 1948 byla důvodem pro zahájení řízení skutečnost, že stěžovatelův otec byl
veden v kartotéce Zemského národního výboru (ZNV).
Obsah uvedených archivních listin tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu vyvrací
tvrzení stěžovatele, že předmětem řízení byla stěžovatelova žádost o vydání osvědčení o národní
spolehlivosti. Shromážděné podklady naopak svědčí o tom, že se řízení vedené pod sp. zn.
IV. St. 28700/48 týkalo výlučně státního občanství stěžovatelova otce J. B. H., nar. x. Tomuto
zjištění odpovídá i skutečnost, že ve věci stěžovatelova státního občanství podle ústavního
dekretu č. 33 bylo vedeno řízení sp. zn. IV St. 10383/46. V tomto řízení bylo společně
rozhodnuto i o státním občanství stěžovatelovy matky a sestry. Žádné doklady svědčící o tom, že
stěžovatel podal žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti podle §1 odst. 4 ústavního
dekretu č. 33, nebyly v rámci šetření dohledány a ani stěžovatel takové doklady nepředložil.
Stěžovatel ani netvrdil, že by taková žádost mohla být evidována pod jinou spisovou značkou než
v řízení sp. zn. IV. St. 28700/48.
Na základě dostupných podkladů tak lze vyloučit, že by předmětem správního řízení
vedeného pod sp. zn. IV. St. 28700/48 byla stěžovatelova žádost o vydání osvědčení o národní
spolehlivosti nebo otázka jeho státního občanství. Správním orgánům se podařilo na základě
shromážděných archivních podkladů dostatečně objasnit skutkové okolnosti, jež se týkaly tohoto
řízení. Zjištěné skutečnosti tvoří dostatečný podklad pro skutkové závěry, k nimž správní orgány
spolu s městským soudem dospěly. Veškeré podklady a zjištěné skutečnosti na sebe navazují
a jsou ve vzájemném souladu, přičemž není ani důvodu pochybovat o pravosti či pravdivosti
shromážděných podkladů, zejména archivních listin. Stěžovatelovo tvrzení, že došlo k pozměnění
archivních listin (např. údaje na kartě pomocné kartotéky popisního referátu Magistrátu hlavního
města Prahy), není ničím podložené. Kopie archivních listin, jež jsou založeny ve správním spise,
nevykazují žádné znaky svědčící o tom, že by došlo k jejich padělání či pozměnění. Pouhá
skutečnost, že se na listinách vyskytují různé rukopisy, sama o sobě nepotvrzuje takové
podezření, neboť zápisy byly provedeny v různou dobu různými osobami.
Nejasnost vyvstává pouze v souvislosti s otázkou, z jakého důvodu bylo vedeno dvojí
řízení o státním občanství stěžovatelova otce. Z podkladů totiž vyplývá, že o žádosti J. B. H. o
vydání osvědčení o národní spolehlivosti bylo vedeno řízení pod sp. zn. IV St. 7647/46. Této
žádosti nebylo vyhověno. Následně bylo v květnu 1948 zahájeno další řízení ve věci státního
občanství J. B. H. vedené pod sp. zn. IV St. 28700/48. Důvodem mohlo být uvedení odlišného
jména stěžovatelova otce, který byl v prvém řízení uváděn jako J. B. H. a ve druhém řízení pouze
jako J. H. Z hlediska posouzení kasační stížnosti je ovšem klíčové, že tato nejasnost nemůže
zpochybnit závěr, že se řízení vedené pod sp. zn. IV St. 28700/48 netýkalo stěžovatele.
Z daného stavu tedy nemůže obstát stanovisko stěžovatele, že správní orgány měly
v souladu se závěry vyslovenými ve zrušujícím nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2005
vycházet z toho, že se řízení sp. zn. IV St. 28700/48 týkalo stěžovatelovy žádosti o vydání
osvědčení o národní spolehlivosti podle §1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33. Správní orgány
doplnily po vydání tohoto nálezu správní spis o další archivní podklady, jež toto tvrzení vyvracejí.
Nepodařilo se sice zjistit, zda v této věci bylo vydáno rozhodnutí ve věci samé, ani obsah
takového rozhodnutí, avšak shromážděné podklady bezpochyby vyvracejí tvrzení, že se jednalo
o řízení týkající se stěžovatelova státního občanství a vedené podle ústavního dekretu
č. 33. Závěry správních orgánů jsou tak vystavěny na nově zjištěném skutkovém stavu
a na skutečnostech, jež Ústavní soud nemohl při svém rozhodování zohlednit. Naopak
nedostatky v dokazování vytýkané Ústavním soudem byly plně odstraněny. Skutkový stav se tak
v daném případě do té míry změnil, že se již některé závěry vyslovené ve zrušujícím nálezu
Ústavního soudu nemohou v plném rozsahu uplatnit.
Ze všech shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud uvedenou stížní námitku
nedůvodnou.
III. c)
Pokud jde o další stížní námitku, stala se předmětem sporu otázka stěžovatelovy
„národnosti“. Stěžovatel tvrdí, že se považuje a vždy se považoval za Čecha a měl proto být
podle ústavního dekretu č. 33 posuzován jako osoba české národnosti. Žádostí o zjištění státního
občanství se domáhal určení, že nepozbyl československé státní občanství. Primárním úkolem
správních orgánů v této věci proto bylo posoudit, zda stěžovatel na základě ústavního dekretu
č. 33 pozbyl československé státní občanství či nikoliv.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti předesílá, že při vydání tohoto deklaratorního
správního rozhodnutí týkajícího se trvání či zániku čsl. státního občanství nemohou k tomuto
řízení příslušné správní orgány ani následně správní soudy přezkoumávat postup někdejších
československých orgánů v dané věci, správnost ani spravedlivost jejich případných rozhodnutí.
Tím méně lze hodnotit právní předpisy vydané v době druhé světové války a v poválečném
období. Poválečné zákonodárství reagující na události spojené s 2. sv. válkou představuje
ve své podstatě dnes již uzavřený okruh problémů a otázek. Tyto normativní akty se uplatnily
ve zmíněné době, z hlediska současnosti však již nezakládají nové právní vztahy a tedy
již postrádají konstitutivní charakter (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 1995, sp. zn.
Pl. ÚS 14/94, publikovaný pod č. 55/1995 Sb.). Úkolem správních orgánů a následně v mezích
uplatněných námitek i správních soudů tedy bylo zabývat se toliko otázkou, zda na základě
ústavního dekretu č. 33, případně na základě s ním souvisejících právních skutečností stěžovatel
pozbyl v uvedeném období čsl. státní občanství či nikoliv. V této otázce tedy musely nynější
orgány veřejné moci nutně vycházet z konstitutivních rozhodnutí vydaných v uvedeném období
či naopak z toho, že taková rozhodnutí vydána nebyla, nebyly však samozřejmě vázány dílčími
úvahami nebo závěry, k nimž někdejší čsl. orgány v dané souvislosti dospěly (k tomu srov. např.
nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. II. ÚS 164/97 publ. pod č. 7, sv. 17 Sb. ÚS,
nebo ze dne 13. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 39/95, publ. pod č. 60, sv. 4 Sb. ÚS). V daném případě
bylo podle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečně prokázáno, že stěžovatel čsl. státní
občanství na základě ústavního dekretu č. 33 pozbyl.
Konstrukce ústavního dekretu č. 33 je založena na rozlišení několika skupin
československých státních občanů, přičemž jako odlišující kriterium používá zejména pojem
„národnost“. Jak upozorňuje rovněž stěžovatel, dnešní právní pojetí „národnosti“ oproti „státní
příslušnosti“, tj. občanství, je založeno výhradně na právu každého svobodně rozhodovat
o své národnosti (viz čl. 3 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Ovšem při posuzování
rozhodné otázky, zda podle ústavního dekretu č. 33 stěžovatel pozbyl čsl. státní občanství,
nezbývá než vykládat tento pojem v tom významu, v jakém ho užíval právě ústavní dekret č. 33
a další tehdejší právní předpisy, tedy jako převážně objektivní kategorii (viz kritéria pro určení
„národnosti“ uvedená v oběžníku Ministerstva vnitra ze dne 24. 8. 1945, č. j. A-4600-16/8-45
ref. A., k úpravě československého státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb.,
jež odpovídají judikatuře tehdejšího Nejvyššího správního soudu k této otázce). Osoby spadající
do některé ze skupin definovaných v ústavním dekretu č. 33 - zejména se jednalo o osoby
německé a maďarské „národnosti“ - pozbyly na základě tohoto dekretu československé státní
občanství. V dané věci se správní orgány i městský soud otázkou „národnosti“ stěžovatele podle
ústavního dekretu č. 33 podrobně zabývaly, přičemž své závěry opřely o skutečnosti, jež byly
zjištěny z archivních dokladů, které tvoří součást správního spisu. Nejvyšší správní soud v této
souvislosti pouze odkazuje na uvedené archivní doklady, jakož i na odůvodnění rozhodnutí
správních orgánů v této věci.
V daném případě nicméně Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že otázka stěžovatelovy
„národnosti“ ve smyslu ústavního dekretu č. 33 není pro posouzení věci klíčová. Za určující
považuje zdejší soud skutečnost, že stěžovatel jako československý občan nabyl během okupace
českých zemí německou státní příslušnost. Stěžovatelův otec J. B. H. totiž podal za stěžovatele
dne 14. 8. 1939 žádost (dotazník) o určení německé národní příslušnosti (Fragebogen zur
Feststellug der deutschen Volkszugehörigkeit). Kopii tohoto dotazníku předložil stěžovatel jako
přílohu žádosti o zjištění státního občanství. O tom, že žádosti o německé občanství bylo
vyhověno a stěžovatel nabyl státní příslušnost k Německé říši, svědčí poznámka na rubu
dotazníku, kde je uvedeno, že dne 1. 9. 1939 byl stěžovateli vydán průkaz německé státní
příslušnosti. Od této doby tedy měl stěžovatel postavení občana Německé říše a bylo s ním tak
zacházeno. Na tom nemůže nic změnit ani stěžovatelovo tvrzení, že údaje na dotazníku byly
vyplněny jeho otcem nepravdivě. Není zde totiž žádných pochybností o tom, že stěžovatel, tehdy
jako devítiletý, získal německou státní příslušnost.
Tato skutečnost je rozhodující z hlediska posouzení stěžovatelovy žádosti o zjištění
státního občanství a kontinuity československého, resp. českého státního občanství. Byť totiž
ústavní dekret č. 33 rozlišuje jednotlivé skupiny československých státních občanů podle kriteria
„národnosti“, v případě stěžovatele není s ohledem na zjištěné skutečnosti rozhodné,
zda stěžovatel byl osobou německé či české „národnosti“. V obou případech by totiž v důsledku
nabytí německé státní příslušnosti pozbyl československého státního občanství.
Podle §1 odst. 1 ústavního dekretu č. 33 českoslovenští státní občané národnosti
německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti
německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého
státního občanství. V těchto případech mohly tyto osoby požádat o zachování československého
státního občanství, pokud splnily podmínky podle §2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33.
Předpokladem pro zachování státního občanství bylo v prvé řadě vydání rozhodnutí příslušného
správního orgánu o zachování státního občanství. V daném případě z podkladů obsažených
ve spise vyplývá, že žádost o zachování československého státního občanství podle §2 odst. 1
ústavního dekretu č. 33 podala jménem stěžovatele jeho matka A. H. Jednalo se o společnou
žádost vztahující se na stěžovatele, jeho matku a sestru M. T. H. Z opisu sdělení Magistrátu
hlavního města Prahy ze dne 24. 5. 1947, č. j. IV. St 10383/45.Pe, který je součástí správního
spisu, však vyplývá, že tato žádost byla zamítnuta. Podání jiné žádosti podle §2 ústavního
dekretu č. 33 nebylo v daném případě doloženo a ani stěžovatel nic takového netvrdil. Pokud by
tedy stěžovatel byl považován za osobu německé „národnosti“, lze konstatovat, že podmínky pro
zachování československého státního občanství nebyly naplněny.
Ovšem za daného stavu by československé státní občanství nebylo stěžovateli zachováno,
ani pokud by byl posuzován jako osoba české „národnosti“, za kterou se označuje. Podle §5
ústavního dekretu č. 33 totiž Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v době
zvýšeného ohrožení republiky (tj. od 21. 5. 1938 do 31. 12. 1946) ucházeli o udělení německé
nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem, anebo zvláštními
okolnostmi, pozbyli československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabyl účinnosti
(tj. 10. 8. 1945). Výjimky, na něž se dekret nevztahoval, jsou upraveny v §1 odst. 4 ústavního
dekretu č. 33. Podle tohoto ustanovení se Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů,
kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (tj. od 21. 5. 1938 do 31. 12. 1946) přihlásili
za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými,
neposuzují podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li krajský národní výbor
osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní
správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností. V takových případech k pozbytí
československého státního občanství nedošlo (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2000,
sp. zn. II. ÚS 164/97, publ. pod č. 7, sv. 17 Sb. ÚS).
Pokud by tedy byl stěžovatel posuzován jako osoba české „národnosti“, pak by pozbyl
československé státní občanství na základě §5 ústavního dekretu č. 33. Vzhledem k tomu,
že stěžovatelovi nebylo vydáno osvědčení o národní spolehlivosti, nevztahuje se na něj ani
výjimka z působnosti ústavního dekretu č. 33 podle §1 odst. 4 tohoto dekretu. Tato výjimka byla
pro zachování čsl. státní příslušnosti nezbytná jak pro osoby české nebo slovenské „národnosti“,
které se v době zvýšeného ohrožení republiky ucházely o udělení německé nebo maďarské státní
příslušnosti (§5 ústavního dekretu č. 33), tak pro takové osoby, které se v tomto období přihlásily
za Němce nebo Maďary i jiným způsobem (§1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33, viz bod 5
citovaného oběžníku Ministerstva vnitra ze dne 24. 8. 1945, č. j. A-4600-16/8-45 ref. A., k úpravě
československého státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb.). Jak již bylo uvedeno, nebylo
v daném případě doloženo, že by stěžovatel sám nebo v zastoupení žádost o osvědčení o národní
spolehlivosti skutečně podal. Z hlediska zachování kontinuity československého státního
občanství by tedy stěžovatel nezískal příznivější postavení, ani pokud by s ním bylo nakládáno
jako s osobou české „národnosti“.
Bez ohledu na to, zda stěžovatele bylo v uvedené době třeba považovat za osobu české
nebo německé „národnosti“ ve smyslu ústavního dekretu č. 33, tedy nelze učinit jiný závěr,
než že na základě tohoto dekretu pozbyl československé státní občanství. To tedy znamená,
že kontinuita jeho státního občanství byla přerušena. Stěžovatel jako osoba, která nabyla v době
zvýšeného ohrožení republiky německé státní příslušnosti, pozbyl československé státní
občanství bez ohledu na to, zda byl osobou české nebo německé „národnosti“. Rozdíl je pouze
v okamžiku, kdy došlo k pozbytí československého státního občanství. Osoby německé
„národnosti“ pozbyly podle §1 odst. 1 ústavního dekretu č. 33 československé státní občanství
dnem nabytí německé státní příslušnosti, zatímco osoby české „národnosti“ pozbyly státní
občanství podle §5 ústavního dekretu č. 33 až dnem nabytí účinnosti dekretu, tj. 10. 8. 1945.
Ani tento rozdíl však z hlediska podané žádosti o zjištění státního občanství nemůže mít žádný
vliv na závěr, že této žádosti nebylo možno vyhovět, neboť stěžovatel v každém případě
československé státní občanství pozbyl.
Nejvyšší správní soud tedy shledal i tuto stížní námitku nedůvodnou.
III. d)
Čtvrtá stížní námitka se týká řízení sp. zn. IV St. 10383/45 o žádosti stěžovatelovy matky
A. H. podle §2 ústavního dekretu č. 33 o zachování československého státního občanství.
Jednalo se o společnou žádost, do níž byl zahrnut též stěžovatel a jeho sestra M. T. H. O tom, že
uvedené žádosti nebylo vyhověno, svědčí především opis sdělení popisního referátu Magistrátu
hlavního města Prahy ze dne 24. 5. 1947, který je součástí správního spisu. Samotné rozhodnutí
Ministerstva vnitra o této žádosti nebylo dohledáno, nicméně uvedený přípis je bezesporu
dokladem o tom, že žádosti nebylo vyhověno, což nezpochybnil ani stěžovatel.
Neobstojí přitom námitka, že nebylo prokázáno doručení rozhodnutí Ministerstva vnitra
všem účastníkům. Pro posouzení věci je totiž dostatečné zjištění, že ve věci stěžovateli nebylo
vydáno kladné rozhodnutí o zachování československého státního občanství podle §2 ústavního
dekretu č. 33. Otázka doručení rozhodnutí o nevyhovění žádosti není za této situace relevantní,
neboť pouze kladné posouzení žádosti a vydání rozhodnutí o zachování státního občanství podle
§2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33 by mělo vliv na posouzení věci. Pouze v takovém případě
by bylo stěžovateli československé státní občanství zachováno. Dostupné podklady však tento
závěr vylučují.
Obdobně je třeba hodnotit i související námitku, podle níž stěžovatel nebyl v rozporu
s §4 odst. 1 ústavního dekretu č. 33 posuzován jako dítě samostatně. Podle tohoto ustanovení
se pro účely tohoto dekretu posuzují provdané ženy a nezletilé děti samostatně. Toto ustanovení
je třeba vykládat tak, že provdané ženy a nezletilé děti měly být posouzeny samostatně z hlediska
hmotného práva. Jinými slovy, u každé z těchto osob mělo být samostatně zkoumáno, zda
se na ně vztahují některá ustanovení ústavního dekretu č. 33 (viz bod 11 citovaného oběžníku
Ministerstva vnitra ze dne 24. 8. 1945, č. j. A-4600-16/8-45 ref. A., k úpravě československého
státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb.). To samozřejmě nebránilo tomu, aby v jednom
společném řízení bylo rozhodnuto o více osobách, jak tomu bylo i v daném případě. Navíc
zde platí totéž co u předchozí námitky. Z hlediska posouzení věci není podstatné,
zda se rozhodnutí Ministerstva vnitra o nevyhovění žádosti o zachování státního občanství
vztahovalo i na stěžovatele či nikoliv. Rozhodující je naopak skutečnost, že podle archivních
dokladů, které jsou součástí správního spisu, nebyly zjištěny žádné skutečnosti nasvědčující tomu,
že stěžovatelovi bylo československé státní občanství zachováno.
Nejvyšší správní soud tedy shledal uvedenou námitku nedůvodnou.
III. e)
Pokud jde o námitku týkající se skutečnosti, že stěžovateli bylo rozhodnutím Ministerstva
vnitra ČR ze dne 18. 12. 1992, č. j. VSC/2-53/5202/92-1099, uděleno české a tedy i čsl. státní
občanství, je třeba dát stěžovateli zčásti za pravdu, že tato skutečnost neodůvodňuje sama o sobě
závěr, že byla přetržena kontinuita jeho státního občanství. Jak však již bylo uvedeno,
z archivních podkladů, které byly v daném případě shromážděny, vyplývá, že stěžovatel pozbyl
československé státní občanství na základě ústavního dekretu č. 33. Uvedená námitka nemůže
tento závěr nikterak zvrátit. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s názorem městského
soudu, že nové udělení státního občanství pouze potvrzuje skutečnost, že stěžovatel v mezidobí
do právní moci rozhodnutí o udělení občanství československým občanem nebyl.
Z tohoto důvodu shledal Nejvyšší správní soud i tuto námitku nedůvodnou.
III. f)
Namítá-li stěžovatel, že se správní orgány ani městský soud nezabývaly otázkou, zda
se na něj vztahoval ústavní dekret č. 33 a zda nabyl německou státní příslušnost, nelze s ním
souhlasit. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku i správních rozhodnutí, městský soud
stejně jako správní orgány obou stupňů se i s touto otázkou vypořádaly, přičemž Nejvyšší správní
soud se s jejich závěry ztotožnil. Jak již bylo uvedeno, rozhodující je skutečnost, že se stěžovatel
během okupace českých zemí jako československý občan prostřednictvím žádosti podané jeho
otcem ucházel o německou státní příslušnost a že tuto státní příslušnost na základě uvedené
žádosti nabyl. Stal se tedy státním příslušníkem Německé říše. Tyto skutečnosti stěžovatel
nikterak nevyvrací. Právě z tohoto důvodu a s ohledem na to, že nebyly zjištěny okolnosti, jež
by svědčily o tom, že by se ústavní dekret č. 33 na stěžovatele nevztahoval, dospěl i Nejvyšší
správní soud k závěru, že stěžovatel pozbyl československé státní občanství.
Rovněž pokud jde o námitku, že žádost o německou státní příslušnost podal stěžovatelův
otec proti jeho vůli a bez souhlasu matky a opatrovnického soudu, ztotožňuje se Nejvyšší správní
soud s názorem městského soudu. Žádost byla podána u německých orgánů, které ji přijaly
a podle vlastních předpisů kladně vyřídily. Tím získal stěžovatel postavení německého státního
příslušníka. Za dané situace samozřejmě není možné rozhodnutí orgánů tzv. Třetí říše
jakkoli přezkoumávat nebo revidovat. I pokud by snad bylo možné považovat skutečnost,
že za nezletilého stěžovatele podal žádost o německou státní příslušnost jeho otec jakožto jeho
zákonný zástupce, za „donucení zvláštními okolnostmi“ ve smyslu čl. 5 a čl. 1 odst. 4 ústavního
dekretu č. 33, stále by k zachování čsl. státního občanství stěžovatele chyběla další nezbytná
podmínka, a tou bylo vydání osvědčení o národní spolehlivosti dle §1 odst. 4 ústavního dekretu
č. 33, k němuž v daném případě dle dostupných důkazů nedošlo. Nejvyšší správní soud proto
shledal tuto stížní námitku nedůvodnou.
III. g)
Závěrečná stížní námitka je již v podstatě jen rekapitulací předešlých námitek, s nimiž
se již Nejvyšší správní soud vypořádal. Jen pro úplnost lze znovu uvést, že ze shromážděných
archivních dokladů vyplývá, že předmětem správního řízení vedeného pod sp. zn.
IV. St. 28700/48 bylo státního občanství stěžovatelova otce J. B. H., nikoliv stěžovatele.
Provedeným šetřením nebylo zjištěno, že by stěžovatel anebo jeho jménem jiná osoba podala
žádost o osvědčení o národní spolehlivosti, o níž by dosud nebylo rozhodnuto. Za této situace
tedy nelze správním orgánům vytýkat, že se v rámci posouzení věci nezabývaly předběžnou
otázkou, zda byly v případě stěžovatele splněny podmínky pro vydání osvědčení o národní
spolehlivosti podle §1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33.
Nejvyšší správní soud tak shledal i tuto stížní námitku nedůvodnou.
IV.
Shrnutí a náklady řízení
Nejvyšší správní soud tedy ze všech uvedených důvodů shledal kasační stížnost
nedůvodnou, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení, ze spisu však nevyplývá, že by mu takové náklady v řízení o kasační stížnosti
vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 25. ledna 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu