ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.1.2013:31
sp. zn. 6 As 1/2013 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: FTV Prima,
spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 - Libeň, proti žalované:
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 5. 2009, č. j. hol/3899/09, sp. zn. 2009/113/HOL/FTV,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012,
č. j. 7 A 47/2012 - 148,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, č. j. 7 A 47/2012 - 148,
se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 13. 5. 2009, č. j. hol/3899/09, sp. zn. 2009/113/HOL/FTV
(dále jen „napadené rozhodnutí“), udělila žalovaná žalobkyni pokutu ve výši 50 000 Kč
podle §60 odst. 1 písm. l) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního
vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 231/2001 Sb.“), za porušení §48 odst. 4 písm. a) tohoto zákona, kterého se žalobkyně měla
dopustit tím, že odvysílala označení sponzora RAMA, produkt Classic Idea! Multivita (sponzor
upoutávky, mutace 1) s premiérou vysílání dne 22. 9. 2008 ve 20:28:50 hod na programu Prima
televize, a tím porušila svou povinnost zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné
a u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené
od ostatních částí programu.
[2] V napadeném rozhodnutí žalovaná dospěla k závěru, že odvysílaný sponzorský vzkaz je
reklamou ve smyslu §2 odst. 1 písm. n) zákona č. 231/2001 Sb., neboť má dynamický
a vybízející charakter s cílem přesvědčit diváka ke koupi výrobku. Během spotu jsou
zdůrazňovány kvalitativní vlastnosti produktu, prezentace využívá příběhu, resp. zobrazení
rodiny, přičemž právě rodinný příběh v označení sponzora výrazně zesiluje jeho reklamní
sdělení. Výrobek je prezentován tak, aby byl zřetelný jeho vliv na zdraví celé rodiny. Tento efekt
je zesílen animacemi, jak se má výrobek správně konzumovat – tj. ve spojení s jinými
ingrediencemi, např. zeleninou a pečivem. Vzhledem k tomu, že v minulosti žalovaná vydala
žalobkyni upozornění na porušení povinnosti stanovené v §48 odst. 4 písm. a) zákona
č. 231/2001 Sb., konkrétně dne 10. 10. 2004 ve věci sp. zn. Rpo/99/04 – Rup, v nyní
posuzované věci přistoupila již k uložení sankce.
[3] Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen
„městský soud“). Žalobkyně v první řadě nesouhlasila se závěrem žalované, že předmětný skutek
je třeba kvalifikovat nikoli jako sponzorský vzkaz, ale jako reklamu podle §2 odst. 1 písm. n)
zákona č. 231/2001 Sb. Žalobkyně trvala na tom, že předmětný spot je vzhledem k uvedení
informace o sponzorování pořadu sponzorským vzkazem, a proto by měly být právní nedostatky
předmětného spotu posuzovány nikoli jako porušení zákazu neoddělení reklamy od ostatních
částí pořadu, ale podle §53 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., tedy zákazu propagace výrobků
sponzora v obsahu sponzorovaných programů. Žalobkyně také namítala, že uložení sankce
nepředcházelo upozornění na porušení zákona ve smyslu §59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb.
Žalovaná sice v napadeném rozhodnutí odkázala na některá v minulosti vydaná upozornění,
avšak podle žalobkyně by bylo popřením smyslu a preventivní funkce upozornění,
kdyby žalovaná byla od data doručení prvního upozornění oprávněna každé další porušení
příslušného zákonného ustanovení postihovat pokutou. Podle názoru žalobkyně nelze předchozí
upozornění použít ve vztahu k nyní posuzovanému skutku jako související upozornění
na porušení zákona, neboť s ohledem na značný časový odstup toto upozornění pozbylo
svou preventivní funkci a skutek, na jehož základě bylo upozornění vydáno, naplňoval zejména
svým statickým charakterem a absencí motivu přesvědčujícího diváka ke koupi výrobku znaky
klasického sponzorského vzkazu, nikoli reklamy. Napadené rozhodnutí bylo podle názoru
žalobkyně nepřezkoumatelné a právně vadné také proto, že v odůvodnění správního uvážení
o výši sankce žalovaná použila toliko obecný popis kritérií pro udělení sankce bez aplikace
na skutkové poměry žalobkyně (např. „prime time“, „širší dopad na společnost“, „finanční
prospěch“, „sledovanost programu“, „opětovné porušení povinnosti“), přičemž odůvodnění
navíc několikrát odkázalo nikoli na žalobkyni samotnou, ale na poměry jejího konkurenta.
[4] Městský soud svým prvním rozsudkem napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované
k dalšímu řízení. Vycházel z tehdejší judikatury Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru,
že upozornění nemusí vždy předcházet konkrétnímu jednání, v němž správní orgán spatřuje
naplnění skutkové podstaty podle zákona č. 231/2001 Sb., avšak pokud má ustanovení §59
zákona č. 231/2001 Sb. plnit svůj účel, musí jít o typově obdobné či shodné skutkové jednání.
Teprve je-li tato typová podobnost či shodnost protiprávního jednání provozovatele zjištěna, lze
mít za to, že byla splněna i povinnost správního orgánu upozornit provozovatele na porušení
právní povinnosti. Městský soud konstatoval, že žalovaná neuvedla, jakým způsobem splnila
svou povinnost upozornit provozovatele na porušení zákona podle §59 odst. 1 zákona
č. 231/2001 Sb. a její rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění,
neboť z napadeného rozhodnutí ani spisového materiálu nebylo vůbec zřejmé, čím konkrétně
měla žalobkyně v předchozím případě porušit své povinnosti a jak toto porušení skutkově
souviselo s nyní posuzovaným skutkem. Nepřezkoumatelným shledal městský soud rovněž závěr
žalované o výši finančního prospěchu, který žalobkyně měla svým deliktním jednáním získat.
Městský soud žalované v této souvislosti vytkl především to, že v napadeném rozhodnutí nebyly
identifikovány agenturní zprávy, z nichž žalovaná závěr o výši finančního prospěchu žalobkyně
získala. Na závěr městský soud konstatoval nepřesvědčivost odůvodnění napadeného rozhodnutí,
neboť žalovaná v něm na několika místech hodnotila poměry nikoli žalobkyně,
ale konkurenčního provozovatele vysílání.
[5] První rozsudek městského soudu napadla žalovaná kasační stížností,
v níž především nesouhlasila s tím, že v napadeném rozhodnutí neuvedla, jakým způsobem
naplnila povinnost upozornění podle §59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. Žalovaná
v této souvislosti odkázala na str. 7 napadeného rozhodnutí, kde je uveden výčet minulých
upozornění na porušení §48 odst. 4 písm. a) tohoto zákona. Další rozebírání obsahu předchozích
vydaných upozornění považovala žalovaná za neekonomické a zmatečné, zvláště když nebylo
pochyb o jejich doručení. Současně měla žalovaná za to, že není její povinností zasílat opakovaně
celý text daného upozornění jako přílohu k zahájení jiného správního řízení. Žalovaná
považovala za nadstandardní a nezákonný rovněž požadavek, aby minulá upozornění
a sankcionovaný skutek souvisely nejen pokud jde o skutkovou podstatu, ale i pokud jde
o předmět prezentace (např. aby byla reklama na dětský nápoj spojována pouze s upozorněním
na porušení určité povinnosti v souvislosti s prezentací dětského nápoje). Žalovaná rovněž
nesouhlasila s tím, že způsob, jakým posoudila kritérium finančního prospěchu,
je nepřezkoumatelný, neboť v napadeném rozhodnutí uvedla, že jediný způsob, jak získat
představu o finančním prospěchu žalobkyně, je praxe či veřejně přístupná data z různých agentur.
Žalované nebylo zřejmé, proč městský soud uvedl písařské chyby v napadeném rozhodnutí
(tj. záměnu televize Prima za televizi Nova či společnost CET 21) jako jeden z důvodů
nezákonnosti správního rozhodnutí, když sám připustil, že je lze snadno odstranit postupem
podle §70 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně
ve svém vyjádření ke kasační stížnosti souhlasila se závěry městského soudu a navrhla,
aby kasační stížnost žalované byla zamítnuta.
[6] Nejvyšší správní soud se v rozhodnutí o kasační stížnosti žalované ze dne 30. 5. 2012,
č. j. 6 As 26/2010 – 123, neztotožnil se závěrem městského soudu, že napadené rozhodnutí je
nezákonné, neboť ve správním i soudním řízení bylo najisto postaveno, jaké upozornění
předcházelo udělení správní sankce a o jaká skutková jednání šlo. Rovněž městským soudem
tvrzená nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu vágnosti posouzení jednoho
z kritérií pokuty a z důvodu písařských chyb nemohla bez konkrétního přesvědčivého
odůvodnění podle Nejvyššího správního soudu obstát. Za zásadní právní otázku považoval
Nejvyšší správní soud určení způsobu, jakým má být splněna podmínka upozornění na porušení
zákazu neoddělené reklamy odvysíláním reklamy namísto sponzorského vzkazu. Tato otázka byla
předložena rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. V souladu s rozhodnutím
rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 6 As 26/2010 – 101, Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že podmínka pro udělení sankce spočívající v dostatečném předchozím upozornění byla
v posuzovaném případě naplněna. S ohledem na tento závěr Nejvyšší správní soud první
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[7] Městský soud poté žalobu zamítl rozsudkem ze dne 29. 11. 2012, č. j. 7 A 47/2012 – 148.
V něm odkázal na předchozí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a konstatoval,
že v souvislosti s ním došlo k přehodnocení závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí z hlediska charakteru předchozího upozornění na protiprávnost jednání žalobkyně,
tak z důvodu písařských chyb v napadeném rozhodnutí. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu dodal, že v této věci nešlo shledat ani další důvody, na jejichž základě
by původní rozsudek mohl obstát.
[8] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu ze dne
29. 11. 2012, č. j. 7 A 47/2012 – 148 (dále jen „napadený rozsudek“), kasační stížnost ze dne
16. 1. 2013, doplněnou podáním ze dne 20. 3. 2013, z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s. Stěžovatelka považovala napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť městský
soud se zabýval pouze otázkami právního posouzení předmětného skutku a náležitostmi
předcházejícího upozornění na protiprávnost předchozího jednání stěžovatelky. Městský soud
se tak dle názoru stěžovatelky nevypořádal s žalobními námitkami poukazujícími na zřejmé
nesprávnosti napadeného rozhodnutí (záměna s konkurentem), jakož i na nedostatečné
odůvodnění napadeného rozhodnutí v části týkající se konkretizace kritérií pro výši udělené
sankce a pominul i námitku obecné přípustnosti reklamních sloganů v identifikaci sponzora.
Stěžovatelka poukázala na to, že městský soud se nezabýval námitkou nepodloženosti či absence
vysvětlení pojmů jako „oblíbený pořad provozovatele s vysokou mírou sledovanosti“ či „prime time“, jež užila
žalovaná ve svých úvahách o stanovení výše pokuty. Ani jiné výtky mířící do správní úvahy
žalované, pokud jde o kritéria pro stanovení výše pokuty, nebyly podle jejího mínění vypořádány
(opětovné porušení povinnosti jako přitěžující okolnost, stejně jako provozování komerčního
vysílání; nesprávné vyhodnocení kritéria postavení na mediálním trhu se zřetelem k odpovědnosti
provozovatele vysílání vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy).
Stěžovatelka dále vytkla napadenému rozhodnutí a potažmo napadenému rozsudku,
že v něm absentuje posouzení věcné souvislosti předchozího upozornění a předmětného skutku,
což vede k jeho nepřezkoumatelnosti. Stěžovatelka rovněž tvrdila, že městský soud měl v souladu
s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) na tuto věc aplikovat novější
právní úpravu, kterou pokládá stěžovatelka za pro sebe příznivější. Napadený rozsudek je
dle stěžovatelky také v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť posouzení porušení zákona
ve vztahu k předchozímu upozornění měly provést správní orgány, nikoli soudy. Stěžovatelka
závěrem setrvala na svém názoru, že právní posouzení předmětného skutku je nesprávné
a nesouladné s právem Evropské Unie a navrhla předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru
Evropské Unie.
[9] K podané kasační stížnosti se vyjádřila žalovaná, která považovala původní žalobní
námitky za vypořádané, neboť se jimi zabýval městský soud ve svém prvním rozsudku a Nejvyšší
správní soud je neshledal jako důvodné stížnostní námitky. I namítané porušení čl. 40 odst. 6
Listiny odmítla žalovaná s poukazem na závazný právní názor Nejvyššího správního soudu
v této věci. Žalovaná se rovněž domnívala, že nedošlo ani k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny,
přičemž odkázala na text napadeného rozsudku. Právní závěry stěžovatelky ohledně charakteru
reklamy považovala za judikaturou vyvrácené a navrhla kasační stížnost zamítnout.
[10] V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti
kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas (§106 s. ř. s.), osobou
k tomu oprávněnou (§102 s. ř. s.), která je řádně zastoupena (§105 odst. 2 s. ř. s.). Přípustnost
kasační stížnosti v tomto konkrétním případě však Nejvyšší správní soud posuzoval i ve světle
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle kterého je kasační stížnost, která směřuje proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem, nepřípustná; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[11] Judikatura týkající se §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. se vztahuje zásadně na případy,
kdy kasační stížnost podává opětovně tentýž účastník řízení, tedy ten, jehož kasační stížnosti bylo
ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu vyhověno. I z tohoto důvodu judikatura
užívá termín opakovaná kasační stížnost (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 – 165, všechna rozhodnutí tohoto soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Ve vztahu k druhému účastníku řízení, tedy tomu, který dosud
v řízení kasační stížnost nepodal, by byl §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. aplikovatelný v případě,
kdy by tento účastník brojil proti závěrům krajského soudu, které jsou výsledkem aplikace
právního názoru Nejvyššího správního soudu v předcházejícím zrušujícím rozsudku: „Ustanovení
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. limituje přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci
Nejvyšším správním soudem závazně posouzeným“ (srov. již citované usnesení č. j. 1 As 79/2009 - 165).
V tomto případě Nejvyšší správní soud posuzuje kasační stížnost stěžovatelky (žalobkyně)
poprvé a stěžovatelka v ní sice mimo jiné brojí proti právnímu názoru Nejvyššího správního
soudu promítnutému do navazujícího rozsudku městského soudu [což je v rozporu
s ustanovením §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., a kasační stížnost by tak bylo možno odmítnout],
ale poukazuje rovněž na to, že se městský soud nevypořádal s celou žalobní argumentací.
Odmítnutí kasační stížnosti stěžovatelky (žalobkyně v původním řízení) by bylo ryze
formalistické a představovalo by porušení principu zákazu odepření spravedlnosti (denegatio
iustitiae), neboť žalobkyni by bylo zabráněno v přístupu ke kasační stížnosti vztahující se k jiným
otázkám, než které byly řešeny v předchozím rozsudku Nejvyššího správního soudu, jenž byl
nadto iniciován kasační stížností jiného účastníka řízení – žalovaného správního orgánu
(viz shodně 6 As 66/2012-31 ze dne 3. 4. 2013).
[12] Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek v mezích řádně uplatněných
kasačních důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a v rozsahu kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. přezkoumal. Dospěl při tom k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[13] Vzhledem k logice stížnostních bodů Nejvyšší správní soud nejprve zaujal stanovisko
ke kasační námitce stěžovatelky, která se dotýkala napadeného rozsudku. K otázce
nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí z hlediska nesrozumitelnosti či nedostatku důvodů
rozhodnutí se v minulosti vyjádřil Nejvyšší správní soud několikrát. Například ve svém rozsudku
ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 2 Ads 58/2003, vyslovil: „Za nesrozumitelné lze obecně považovat takové
soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl
rozhodnout, případy, kdy nelze seznat, co je výrok a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které
osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho
nezavazuje apod. Nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí,
ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu
zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky
tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“ Má-li být soudní
rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud
za rozhodný a jak uvážil pro věc rozhodné skutečnosti, resp. jakým způsobem postupoval při
posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění rozhodnutí. Je
tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu
správní soud vyšel a jak jej posoudil. Co do rozsahu přezkoumávání správního rozhodnutí
(po věcné stránce) je pak správní soud, nestanoví-li zákon jinak (viz §75 odst. 2 s. ř. s.
v návaznosti na ustanovení §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Ponechat
stranou nelze okolnost, že odůvodnění rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah
opravného prostředku vůči němu ze strany účastníků řízení. Pokud by totiž soudní rozhodnutí
vůbec neobsahovalo odůvodnění nebo by nereflektovalo žalobní námitky a zásadní argumentaci,
o niž se žaloba opírá, mělo by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.
[14] Nejvyšší správní soud shledal, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné
z toho důvodu, že by bylo nesrozumitelné. V případě napadeného rozhodnutí se městský soud
nedopustil výše uvedené nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení
výroku a odůvodnění, nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadené
rozhodnutí přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotná
stěžovatelka jeho obsahu porozuměla, pouze s jeho obsahem nesouhlasí, což nepředstavuje
důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí pro jeho nesrozumitelnost. Napadené rozhodnutí je
ale nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť městský soud se beze zbytku nevypořádal
s celou žalobní argumentací stěžovatelky (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 12. 2009, č. j. 8 Afs 73/2007 – 111 nebo také rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73).
[15] Jak stěžovatelka upozorňuje ve své kasační stížnosti, městský soud zcela pominul
vypořádat se s žalobními body týkajícími se záměny provozovatelů vysílání a nedostatků úvah
žalované při posuzování kritérií pro uložení sankce, a v tomto rozsahu je proto jeho rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Předcházející rozsudek městského soudu ze dne
14. 4. 2010, č. j. 7 Ca 222/2009 - 40, shledal některé výše uvedené žalobní body opodstatněnými
a konstatoval nepřezkoumatelnost závěru žalované o výši finančního prospěchu, který měla
stěžovatelka svým deliktním jednáním získat, a nesrozumitelnost části odůvodnění, ve kterém
žalovaná odkazuje na jiného provozovatele. Naproti tomu v odůvodnění napadeného rozsudku
se městský soud omezil pouze na odkaz na předchozí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
a stručně konstatoval, že jím došlo k přehodnocení původních závěrů městského soudu o tom,
že napadené rozhodnutí žalované neobstojí z důvodu záměny provozovatelů vysílání ani z jiných
důvodů. Předcházející rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se však podrobně zaobírala
pouze tím, zda je možné označení sponzora RAMA, produkt Classic Idea! Multivita považovat
za reklamu ve smyslu zákona č. 231/2001 Sb. a zda je vztahu k němu uplatnitelné (relevantní)
předchozí upozornění. K žalobní argumentaci stěžovatelky se Nejvyšší správní soud přímo
nevyjádřil, neboť posuzoval toliko námitky žalované uplatněné v její kasační stížnosti. Předchozí
rozsudek Nejvyššího správního soudu pouze konstatoval, že městským soudem původně tvrzená
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí žalované v otázkách posuzování kritérií pro uložení
pokuty neobstojí bez přesvědčivého odůvodnění. Městský soud proto sice mohl na předcházející
rozsudek Nejvyššího správního soudu odkázat, a to zejména s ohledem na §110 odst. 4 s. ř. s.,
ale měl vypořádat zbývající žalobní argumentaci, což však neučinil. Jelikož odůvodnění
napadeného rozsudku není schopno vyvrátit žalobní argumentaci stěžovatelky, Nejvyššímu
správnímu soudu proto nezbývá nic jiného, než rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
29. 11. 2012, č. j. 7 A 47/2012 – 148, s ohledem na výše uvedené zrušit a věc vrátit Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
[16] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud z důvodu odstranění možných
pochybností o rozsahu žalobních bodů, k nimž musí městský soud zaujmout stanovisko,
konstatuje, že v předcházejícím rozsudku Nejvyšší správní soud závazně rozhodl otázku,
zda předmětný obchodní spot a předcházející upozornění naplňují kritéria reklamy. Při posouzení
stížnostní námitky spočívající v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci je tak třeba
aplikovat §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Smyslem tohoto ustanovení je procesně zajistit, jak vyslovil
mimo jiné Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, „aby se Nejvyšší správní
soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud
tímto právním názorem řídil.“ Toto omezení je odrazem závaznosti právního názoru pro krajský
soud v dalším řízení, a tím, že vylučuje možnost brojit proti němu kasačními námitkami, vylučuje
i možnost Nejvyššího správního soudu, aby sám svůj původní závazný právní názor
k nové kasační stížnosti v téže věci revidoval. Stěžovatelka v kasační stížnosti opět polemizuje
se závazným posouzením povahy předmětného skutku, potvrzeným předchozím rozsudkem
Nejvyššího správního soudu v této věci, který pokládá za účelový a v rozporu s normami
evropského práva, konkrétně se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU (dále jen
„směrnice o audiovizuálních mediálních službách“) ze dne 10. 3. 2010, a navrhuje předložení
předběžných otázek týkajících se výkladu směrnice o audiovizuálních mediálních službách
Soudnímu dvoru Evropské Unie. Tato stížnostní námitka tedy směřuje proti v téže věci
vyjádřenému závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu, který oba předmětné
skutky (tj. předmět upozornění i jednání, za něž byla uložena pokuta) jednoznačně kvalifikoval
jako reklamu. Jelikož stěžovatelka nenamítá, že by se městský soud v tomto směru neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, je za situace, kdy se nezměnil
ani skutkový ani právní stav věci, tato stížnostní námitka nepřípustná. Na argumenty stěžovatelky
o údajném nesouladu vnitrostátního práva s právem Evropské Unie již bylo odpovězeno
usnesením rozšířeného senátu NSS ze dne 3. 4. 2012, č. j. 6 As 26/2010 -101: „Vzhledem
ke zvolenému typu aktu sekundárního práva EU (směrnici) se na úrovni práva EU stanoví cíle, jichž má být
dosaženo, avšak na členských státech je volba prostředků k zajištění těchto cílů. Proto Směrnice nestanovuje
procedurální pravidla pro zajištění sledovaných cílů ani obecné podmínky právních institutů, jichž bude na úrovni
vnitrostátního práva členských států k dosažení sledovaných cílů použito (např. obecné podmínky odpovědnosti
provozovatelů vysílání za správní delikty spočívající v porušení jejich povinností, jež mají být vnitrostátními
právními řády s ohledem na povinnosti členských států plynoucí ze Směrnice v právních řádech těchto států
zakotveny). Jinak řečeno, procedurální otázky, pravidla správního trestání či jiné otázky, jež nejsou upraveny
Směrnicí, jsou věcí členských států, a zásadně nikoli otázkou výkladu či aplikace práva EU.“
Přestože rozšířený senát v tomto případě vycházel z dříve platné právní úpravy, jeho obecné
závěry lze jistě vztáhnout i na současný vzájemný vztah vnitrostátního práva a směrnice
o audiovizuálních mediálních službách. Připustit věcné projednání námitky nesprávného výkladu
právního institutu reklamy by tedy bylo zjevně bezúčelné a v rozporu se zásadou procesní
ekonomie.
[17] Stěžovatelka dále namítá, že žalovaná nedostála svým procesním povinnostem
pro ukládání sankce za správní delikt vyplývajícím z §59 zákona č. 231/2001 Sb.,
když z napadeného rozhodnutí není patrné, v čem žalovaná spatřovala podstatné rysy
předmětného skutku a podstatné rysy skutku, na jehož základě bylo vydáno předchozí
upozornění, a tím nebylo a ani nemohlo být provedeno porovnání těchto podstatných rysů,
jejichž shoda je pak podmínkou k aplikaci sankce za správní delikt. Stěžovatelka pokládá
za nepřijatelné, že toto porovnání provedly až soudy, čímž podle ní mělo dojít k porušení čl. 2
odst. 2 a čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť soudy ve správním soudnictví jsou povolány
pouze k přezkumu správních rozhodnutí a nikoli k jejich dotváření. Podle mínění stěžovatelky
soud pochybil, pokud pro nedostatek důvodů nezrušil správní rozhodnutí, které neobsahuje
žádné tvrzení o věcné souvislosti upozornění a následného skutku. Podle zjištění Nejvyššího
správního soudu je však v napadeném rozhodnutí předchozí upozornění jednoznačně
identifikováno spisovou značkou a ve správním spisu je dostatečně jasně popsáno. Jeho soudní
přezkum je tak zásadně možný, ostatně tak učinil závazně pro tuto věc i Nejvyšší správní soud
ve svém předchozím rozsudku ze dne 30. 5. 2012, č. j. 6 As 26/2010 – 128. Stěžovatelce
tudíž nelze dát za pravdu v tom, že absence tvrzení správního orgánu o porovnatelnosti nyní
posuzovaného skutku a předchozího upozornění zakládá bez dalšího nepřezkoumatelnost
správního rozhodnutí. Stěžovatelce tak nelze přisvědčit ani v tom, že v tomto případě bylo
porušeno její Listinou zaručené právo na soudní ochranu před nezákonným rozhodnutím orgánu
veřejné správy. Nejvyšší správní soud již dříve k povaze předchozího upozornění konstatoval,
že smyslem institutu předchozího upozornění je zajištění toho, aby provozovatel nebyl trestán
za deliktní jednání, jehož si nebyl vědom. Stěžovatelce bylo v této věci předchozí upozornění
nepochybně doručeno, čímž byla stěžovatelka s jeho obsahem seznámena, a byly jí v době
vysílání nyní posuzovaného spotu dostatečně známy vytýčené meze a postoj žalované k typovým
skutkovým okolnostem. V této věci sice skutečně došlo k upřesnění formulace podmínek
procesní použitelnosti předchozího upozornění, a to rozšířeným senátem Nejvyššího správního
soudu v usnesení ze dne 3. 4. 2012, č. j. 6 As 26/2010 – 101, tato změna nijak nezasáhla
do procesněprávního či hmotněprávního postavení stěžovatelky. Nejvyšší správní soud naopak
ve svém předchozím rozhodnutí jasně deklaroval, že v nyní posuzované věci byla žalobkyně
náležitě upozorněna v souladu s §59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. a musela si tedy být
jako profesionál v oboru provozování televizního vysílání vědoma, že další obdobné jednání
může být postiženo sankcí. Korekce tohoto závěru je tedy vyloučena s poukazem na to, co bylo
k závaznosti právního názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem a s tím svázané
nepřípustnosti souvisejících kasačních námitek řečeno výše.
[18] Závěrem považuje Nejvyšší správní soud za nutné uvést, že důvodná není ani kasační
námitka dovolávající se posouzení skutku podle nové a příznivější právní úpravy. Jelikož jde
o situaci, kterou musejí soudy zohlednit ex officio (tj. z úřední povinnosti), je třeba se k ní vyjádřit,
i když nebyla uplatněna v žalobě, ačkoli tomu nic nebránilo (tzn. měla by být s poukazem
na §104 odst. 4 s.ř.s. shledána nepřípustnou). Taková změna příslušné právní úpravy měla být
dle stěžovatelky provedena novelou č. 132/2010 Sb., o audiovizuálních mediálních službách
na vyžádání a o změně některých zákonů (zákon o audiovizuálních mediálních službách
na vyžádání). Napadené rozhodnutí nabylo právní moci za účinnosti zákona č. 231/2001 Sb.
ve znění účinném do 30. 6. 2009, dne 1. 6. 2010 nabyla účinnosti novela zákona č. 231/2001 Sb.,
provedená zákonem č. 132/2010 Sb., které se stěžovatelka dovolává. Městský soud o věci
rozhodl dne 29. 11. 2012. Stěžovatelka správně poukazuje na to, že správní orgány i soudy musí
při trestání správních deliktů respektovat čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod,
který zakotvuje zákaz retroaktivity v trestním řízení a současně umožňuje průlom do této zásady
v případě, kdy by retroaktivní postup byl ve prospěch pachatele. Pokud je právní úprava účinná
v době vydání rozhodnutí pro postihovanou osobu příznivější, použije se novější právní úprava.
Tento princip je platný i pro oblast správního trestání (k tomu např. nález Ústavního soudu
ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05, http://nalus.usoud.cz; nebo rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 - 27). Nutnou podmínkou aplikace
novější právní úpravy z úřední povinnosti je přirozeně to, že podle nového práva již není
posuzovaný skutek trestný anebo postih za posuzovaný skutek je pro delikventa příznivější.
Tato podmínka však v této věci není naplněna. Stěžovatelka v kasační stížnosti poukázala
na změny v §53 zákona č. 231/2001 Sb., které mají dle jejího názoru rozšiřovat možnosti
identifikace sponzora s odkazem na jeho výrobky či jejich charakteristický znak a umožňovat,
aby součástí sponzorovaných pořadů byly nepřímé nabídky k nákupu produktů. Citované
ustanovení však upravuje povinnosti provozovatelů při vysílání sponzorovaných pořadů a nelze
je tedy na daný skutek aplikovat, neboť v předcházejícím rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud
k jednoznačnému závěru, že předmětný skutek je třeba právně kvalifikovat jako reklamu
a nikoli jako sponzorský vzkaz. Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že ačkoli došlo v důsledku
novelizace provedené zákonem č. 132/2010 Sb. k částečné změně používané terminologie, lze
bez jakýchkoli objektivních pochybností dovodit, že stěžovatelka má i podle této právní úpravy
povinnost vysílat reklamu odděleně tak, aby byla rozeznatelná od ostatních částí programu.
[19] Městský soud se v novém rozhodnutí o věci zaměří na vypořádání se se všemi žalobními
body včetně těch, ke kterým dosud nezaujal stanovisko, a těch, ke kterým se sice ve svém prvním
rozhodnutí vyjádřil, ale Nejvyšší správní soud mu ve svém předcházejícím rozhodnutí vytkl,
že jeho odůvodnění není dost konkrétní a přesvědčivé, aby obstálo. Přitom bude vycházet
z právního názoru vysloveného předchozími rozhodnutími zdejšího soudu v této věci, neboť je
jím vázán (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[20] V novém rozhodnutí městský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
[21] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je městský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu