ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.61.2013:36
sp. zn. 6 As 61/2013 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci
žalobce: J. J., zastoupeného JUDr. Robertem Lososem, advokátem, se sídlem Plzeň, nám.
Republiky 3, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova
18, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. července 2011, č. j. DSH/3720/11,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 28. února 2013, č. j. 17 A 62/2011 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaný je pov ine n zaplatit žalobci jako náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
částku 4 114 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám
zástupce žalobce JUDr. Roberta Lososa, advokáta, se sídlem náměstí Republiky 3, Plzeň.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Městský úřad Tachov, odbor dopravy a silničního hospodářství (dále též „městský úřad“),
shledal svým rozhodnutím ze dne 15. února 2011 č. j. 8359/2010-ODSH-16 žalobce vinným
ze spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích,
kterých se měl dopustit tím, že dne 21. září 2010 řídil nákladní soupravu s návěsem, u níž došlo
k uvolnění obou levých kol na druhé nápravě nákladního automobilu. Tato uvolněná kola
ohrozila další účastníky silničního provozu a jedno z nich způsobilo škodu na protijedoucím
vozidle ve výši 70 000 Kč. Podle městského úřadu tak žalobce nejen řídil technicky nezpůsobilé
vozidlo, ale navíc též porušil povinnost chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním
neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní. Tím porušil ustanovení §22
odst. 1 písm. a) bodu 3 a §22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů, a dále ustanovení §4 písm. a) a §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu). Za tyto přestupky uložil městský úřad žalobci pokutu ve výši 8 000 Kč, zákaz činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců, a dále mu stanovil povinnost
nahradit náklady řízení v paušální částce 1 000 Kč.
[2] Žalovaný Krajský úřad Plzeňského kraje změnil na základě žalobcova odvolání v záhlaví
označeným rozhodnutím rozhodnutí městského úřadu v části výroku tak, že právní kvalifikaci
zúžil pouze na řízení vozidla, které je technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních
komunikacích tak závažným způsobem, že bezprostředně ohrožuje ostatní účastníky provozu
na pozemních komunikacích, tedy na porušení §22 odst. 1 písm. a) bodu 3 zákona o přestupcích.
Ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdil.
[3] Krajský soud v Plzni vyhověl podané žalobě a rozhodnutí krajského úřadu zrušil. Odmítl
sice označit rozhodnutí krajského úřadu za nepřezkoumatelné, ztotožnil se však s žalobním
bodem poukazujícím na to, že ve věci byly zpracovány dva protichůdné znalecké posudky. První,
zadaný městským úřadem a vypracovaný Ing. Pavlíkem, označil za příčinu uvolnění kol nedbalost
žalobce při jejich výměně, resp. kontrole, zatímco druhý, vypracovaný Ing. Kešnerem
a předložený žalobcem, konstatoval, že z materiálů založených ve spise nelze žádný hodnověrný
závěr o příčině události učinit. Podle krajského soudu se měl správní orgán za této situace pokusit
rozpor odstranit výslechem jednoho, případně obou znalců, popřípadě nechat vypracovat třetí,
revizní znalecký posudek. Jestliže tak neučinil, porušil tím zásadu materiální pravdy zakotvenou
v §3 správního řádu a pravidla hodnocení důkazů upravená v §50 odst. 4 správního řádu. Zatížil
tak své řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal žalovaný (dále
též „stěžovatel“) dne 10. dubna 2013 kasační stížnost. Zároveň s ní požádal stěžovatel o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Této žádosti Nejvyšší správní soud nevyhověl (usnesení
ze dne 2. května 2013 č. j. 6 As 61/2013-20).
[5] Pokud jde o podstatu sporu, stěžovatel namítal, že nelze hovořit o protichůdných
znaleckých posudcích, neboť znalci neměli k dispozici srovnatelné podklady. Ing. Pavlík vycházel
z digitálních fotografií pořízených Policií České republiky, které svojí kvalitou dovolovaly učinění
konkrétních závěrů. Naopak Ing. Kešner měl k dispozici pouze podklady poskytnuté právním
zástupcem žalobce, který je ofotil ze spisu. Znalecké posudky pak nedospěly k rozdílným
závěrům v meritu věci, neboť znalec Ing. Kešner pouze nebyl schopen na základě podkladů
poskytnutých žalobcem posoudit příčinu odpadnutí kola, a tedy se k meritu věci vůbec
nevyjadřoval. Stěžovatel má za to, že s ohledem na tyto okolnosti byl oprávněn posoudit
věrohodnost a důkazní hodnotu obou znaleckých posudků.
[6] Dále stěžovatel namítá, že neporušil povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, jak mu vytýká krajský soud. Z provedených důkazů podle něj vyplývá, že v úvahu
připadala pouze jediná verze skutkového děje, tedy odpadnutí kol v důsledku nedostatečného
utažení matic a šroubů. Žádnou jinou možnou příčinu upadnutí kol technického charakteru
(např. ulomení náboje kola či šroubů) neuvedl ani obviněný v rámci své procesní obrany,
ani znalec Ing. Kešner ve svém posudku. Stěžovatel nemůže přijmout neurčitou tezi, že „kola
z vozidel prostě padají“. Závěr o nedostatečném utažení matic kol je logický a vyplývá
nejen z posudku Ing. Pavlíka, ale též z dalších důkazů (rozpory ve výpovědích obviněného
týkající se toho, v jakém místě údajně kola dotahoval, zjištění policie na místě nehody, dokonce
i z laického posouzení pořízené fotodokumentace).
[7] Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že tvrdí-li stěžovatel, že si oba
znalecké posudky neodporují, jde o účelové tvrzení, jež nemá oporu ve správním spise.
Ing. Kešner dospěl k jasnému závěru, že bez fyzické prohlídky vozidla není možné znalecky zjistit
příčinu uvolnění šroubových spojů kol a vyloučit technickou závadu. Kvalita fotografické
dokumentace, kterou měli oba znalci k dispozici, tudíž nehraje žádnou roli, neboť potřebné části
vozidla neměl k dispozici ani jeden z nich. Žalobce dále poukázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. května 2011 č. j. 7 As 4/2011-79, o který opřel své rozhodnutí
i krajský soud a z něhož vyplývá, že správnímu orgánu nesvědčí pozice arbitra, znalce, případně
revizního znalce, jenž by byl s to usuzovat, který znalecký posudek je správný a který nikoliv.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost
vyhodnotil jako přípustnou, neboť byla podána včas (§106 odst. 2 a 4 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů [dále jen „s. ř. s.“]) osobou oprávněnou (§102
s. ř. s.) a stěžovatel byl v řízení řádně zastoupen (§105 odst. 2 s. ř. s.). Důvody stížnosti, jak je
stěžovatel obsahově vymezil, se opírají o §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost není
nepřípustná ani z jiných důvodů stanovených zákonem (§104 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dále
zkoumal, zda napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), avšak žádné takové vady neshledal.
[9] Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud nejprve pro pořádek uvádí, pokud jde o použitou terminologii,
že striktně vzato lze ve správním řízení za znalecký posudek označit pouze takový posudek,
který podal znalec ustanovený správním orgánem podle §56 správního řádu. Uvedený pojem
ovšem správní praxe běžně užívá i pro posudky vyhotovené soudním znalcem a předložené
účastníkem řízení (přičemž např. v řízení před soudem se takové označení opírá o výslovnou
úpravu v §127a občanského soudního řádu). V nyní posuzovaném případě je toto širší užití
pojmu zcela přijatelné, neboť autoři obou posudků jsou soudními znalci příslušného oboru
i specializace a jejich posudky obsahem i formou splňují náležitosti stanovené v §13 vyhlášky
č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů,
tudíž je namístě s těmito posudky jako se znaleckými nakládat.
[11] Pokud jde o věcné posouzení, Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit se stěžovatelem
v tom, že by mezi předloženými znaleckými posudky nebyl rozpor. V daném případě
se sice nejedná o situaci, že by dva znalci dospěli na základě totožných skutečností k opačným
výsledkům ohledně příčiny dopravní nehody, to však význam rozporu mezi jejich závěry nikterak
neumenšuje. Ing. Kešner totiž tvrdí, že na základě podkladů, které měl k dispozici (a mezi něž
patří i znalecký posudek Ing. Pavlíka), nebylo možno dospět k žádnému přesvědčivému závěru
ohledně příčiny odpadnutí kola na žalobcově automobilu, resp. že nebylo možno na základě
těchto podkladů s jistotou vyloučit příčinu technickou, zatímco Ing. Pavlík na základě
těchto podkladů dospěl k jednoznačnému závěru o příčině uvolnění levého kola druhé nápravy.
Takový metodologický spor nelze hodnotit jinak než jako rozpor mezi znaleckými posudky.
Účastník řízení musí mít v obecné rovině možnost, aby kvalifikovaně zpochybnil spekulativní
znalecký posudek vystavěný na nedostatečných podkladech a vynutil si prostřednictvím autority
jiného znalce zpracování posudku revizního. Opačný závěr, totiž že něco takového v podstatě
není možné, neboť se nebude jednat o „ryzí“ rozpor ve výsledcích znaleckého zkoumání, by vedl
z pohledu účastníka řízení k absurdním výsledkům.
[12] Uvedené platí samozřejmě za podmínky, že oba znalci mají k dispozici totožné
či alespoň srovnatelné podklady. Po přezkoumání správního spisu dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že v daném případě tomu tak bylo – relevantní podklady, které byly k dispozici oběma
znalcům, lze považovat za srovnatelné. Tvrzení stěžovatele, že kvalita digitálních fotografií
pořízených policí a založených ve spise na elektronickém médiu, z nichž vycházel znalec
Ing. Pavlík, se výrazně (k horšímu) liší od vytištěné verze, z níž vycházel znalec Ing. Kešner,
nemá žádnou relevanci. Znalec Ing. Kešner totiž založil své úvahy o nedostatečných podkladech
nikoliv na nedostatečné detailnosti (kvalitě) provedených fotografií, nýbrž zejména na tom,
že určité záběry úplně chybí (např. otvory pro šrouby, vnitřní závity upadnutých kol)
a že nadto nebylo možné provést zkoumání jakosti materiálu, protože tyto prvky nebyly fyzicky
zajištěny policií (což je podle názoru tohoto znalce jinak obvyklý postup). Ostatně tvrzení
stěžovatele se nadto ukázalo jako nepodložené. Fotografie na CD založeném na č. l. 59 mají
malou velikost a nekvalitní rozlišení, tudíž po jakémkoliv pokusu o přiblížení přestávají být detaily
na nich zřetelné. Neposkytují tudíž významně detailnější informace o stavu šroubů, disků
a náboje kola, než fotografie vytištěné.
[13] Je tedy nepochybné, že závěry obou znalců jsou ve vzájemném v rozporu.
Vždyť Ing. Kešner otevřeně uvádí, že tak jednoznačné závěry, k nimž dospěl Ing. Pavlík, nebylo
možné na základě předložené dokumentace korektně učinit. Na vzniklou situaci je tudíž možno
plně vztáhnout závěry výše uvedeného rozsudku zdejšího soudu č. j. 7 As 4/2011-79,
kde se uvádí: „Nastane-li pak situace, kdy se ve svých závěrech posudky rozcházejí a nejedná se
přitom o markantní, laikem rozpoznatelný a bez technických znalostí vysvětlitelný rozpor, správnímu orgánu
nesvědčí pozice arbitra, znalce, případně revizního znalce, jenž by byl sto usuzovat, který znalecký posudek je
správný a který nikoliv. Rozpory a nesrovnalosti ve znaleckých posudcích lze odstranit v prvé řadě prostřednictvím
výslechu znalce, popřípadě znalců obou. Pokud by ani tyto výslechy nevedly k objasnění nejasností, bylo by namístě
přistoupit k dalšímu znaleckému zkoumání nebo reviznímu znaleckému posouzení.“ Předmětem případného
výslechu znalců samozřejmě může být i otázka, jaká konkrétní technická (tedy žalobcem
nezaviněná) příčina odpadnutí dvou levých kol by připadala v teoretické rovině v úvahu – tedy
skutečnost, kterou stěžovatel v posudku Ing. Kešnera postrádá – a proč ji nelze vyloučit
na základě pořízených fotografií.
[14] Tento případ má však ještě druhou rovinu. Jestliže stěžovatel sám v kasační stížnosti
uvádí, že z provedených důkazů vyplývala pouze jediná možná varianta skutkového děje
a obviněný nenabídl žádnou jinou uvěřitelnou variantu v rámci své procesní obrany, nabízí se
otázka, zda vůbec bylo na místě zadávat první znalecký posudek provedený Ing. Pavlíkem, navíc
v situaci, kdy policie neshledala důvod k zajištění vozidla a technické prvky tak nemohly být
znalcům fyzicky k dispozici. Nejvyšší správní soud v tom spatřuje určitý alibismus správních
orgánů, které se raději zaštítí autoritou znalce, jenž věc posoudí za ně, místo aby provedly vlastní
pečlivou argumentaci, analýzu důkazů svědčících o průběhu skutkového děje
(např. že se v daném případě nepodařilo dohledat na místě nehody matice kol) a obrany
obviněného (včetně průběžných změn jeho tvrzení), resp. aniž by si položily otázku, je-li znalecký
posudek účelný, resp. lze-li ho vůbec – při absenci věci, jež by mohla být znalecky ohledána – lege
artis zpracovat [srov. v této souvislosti nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne
6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453) k věrohodnosti důkazu, resp. k zásadě zákazu deformace
důkazu]. Jinými slovy, jestliže byl městský úřad přesvědčen o prokazatelnosti obvinění
již na základě posouzení důkazní situace, pak zadání znaleckého posudku při nedostatečných
podkladech pro jeho zpracování mohlo představovat nadbytečný krok.
[15] Za této situace může samozřejmě korektní vyrovnání se s rozporem mezi znalci
představovat i odmítnutí posudku Ing. Pavlíka jako kvalifikovaně zpochybněného jiným znalcem,
aniž by to vedlo ke změně ve výroku rozhodnutí. Jestliže z doplněného dokazování nevyvstane
žádná pravděpodobná technická příčina odpadnutí obou kol a jestliže ostatní důkazy provedené
v daném řízení podle přesvědčení stěžovatele dostačují k tomu, aby vytvořily ucelený řetězec
svědčící o vině žalobce, může nově vystavět svou argumentaci na těchto zbylých důkazech.
Takovou možnost – tedy že je možno v obdobných případech dospět k výroku o vině
i bez opory ve znaleckém posudku – rozhodně nelze předem vylučovat. To platí zejména,
pokud procesní obrana obviněného není vůbec způsobilá vyvolat pochybnosti o tom,
že obviněný delikt spáchal (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. června 2013 č. j. 6 As 25/2013-23, který aproboval též Ústavní soud usnesením
sp. zn. I. ÚS 2662/13 ze dne 24. října 2013).
[16] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že Krajský soud v Plzni dospěl ve svém rozsudku
ke správnému právnímu závěru, že správní orgán nebyl za dané důkazní situace oprávněn si sám
učinit závěr o použitelnosti jednoho znaleckého posudku a odmítnout závěry posudku druhého.
Krom toho, je to především krajský soud, který je povolán přezkoumat napadené správní
rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci, včetně otázek skutkových a provedeného dokazování,
o nichž si sám učiní úsudek; intervence ze strany kasačního soudu je v tomto ohledu výjimečná
a omezuje se na vady řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Žádné takové, jak již bylo
uvedeno výše, Nejvyšší správní soud v řízení před krajským soudem neshledal.
[17] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. vyhodnotil jako nedůvodnou a zamítl ji.
IV. Náklady řízení
[18] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s., aplikovaného na základě §120 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Naopak žalobce měl ve věci plný úspěch,
a proto mu Nejvyšší správní soud přiznal náhradu nákladů řízení, jež uplatnil.
[19] Žalobce prostřednictvím svého právního zástupce podal vyjádření ke kasační stížnosti.
Podání vyjádření představuje úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Odměna za jeden úkon právní služby činí
podle §7 bodu 5, aplikovaného na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, 3 100 Kč
a podle §13 odst. 3 advokátního tarifu je třeba k ní přičíst 300 Kč na úhradu hotových výdajů,
celkem tedy 3 400 Kč. Protože zmocněný advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se
tento nárok o částku 714 Kč odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny
za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů. Žalobci se tedy přiznává náhrada nákladů řízení spočívajících v odměně,
hotových výdajích a dani z přidané hodnoty advokáta v celkové výši 4 114 Kč. K zaplacení
náhrady nákladů řízení byla stěžovateli stanovena přiměřená lhůta v délce jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu