ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.65.2012:161
sp. zn. 6 As 65/2012 - 161
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny
Šimáčkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce:
Občanské sdružení Hezké Jižní Město, se sídlem Stříbrského 683/14, Praha 11,
zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, se sídlem Ve Svahu 531/1, Praha 4,
proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, odbor výkonu státní správy I,
se sídlem Vršovická 68, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 12. 2008,
č. j. 500/2197/503 21/08, za účasti osoby zúčastněné na řízení: 1) Skanska a.s., se sídlem
Líbalova 1/2348, Praha 4, zastoupena Mgr. Ondřejem Duškem, advokátem, se sídlem
Na Příkopě 15, Praha 1, 2) Ateliér pro životní prostředí, o.s., se sídlem Ve Svahu 1, Praha 4,
zastoupen Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, se sídlem Ve Svahu 531/1, Praha 4, v řízení
o kasačních stížnostech žalovaného a osoby zúčastněné na řízení ad 1) proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 10. 10. 2012, č. j. 5 Ca 77/2009 - 126,
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se zamít á .
II. Kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení ad 1) se zamítá .
III. Žalovaný je pov inen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce, advokáta Mgr. Pavla
Černohouse, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení
částku 2400 Kč.
IV. Osoba zúčastněná na řízení ad 1) je pov inna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce,
advokáta Mgr. Pavla Černohouse, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku
na náhradě nákladů řízení částku 3750 Kč.
V. Osoba zúčastněná na řízení ad 2) nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný vydal napadené správní rozhodnutí, jímž potvrdil rozhodnutí Agentury ochrany
přírody a krajiny ČR, Správy Chráněné krajinné oblasti Český kras (dále jen „orgán I. stupně“)
zn. 03055/CK/2008 ze dne 13. 10. 2008, kterým byla osobě zúčastněné na řízení ad 1) povolena
výjimka podle §56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“) ze zákazu škodlivě zasahovat
do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů pro realizaci stavby nazvané dle projektové
dokumentace „Milíčovský háj jih a východ obytný soubor“. Konkrétně se jednalo o výjimku
ze zákazu rušit a poškozovat živočichy užívaná sídla, a to pro kriticky ohrožený druh skokan
skřehotavý, silně ohrožené druhy kuňka ohnivá, skokan zelený, čolek obecný, čolek velký,
ještěrka obecná, slepýš křehký a ledňáček říční.
[2] Žalobce v žalobě namítl, že orgán I. stupně podřadil důvody pro povolení výjimky jednak
pod ustanovení §56 odst. 3 písm. h) zákona o ochraně přírody a krajiny, avšak výslovně neuvedl,
kterých druhů se tento důvod týká, jednak pod ustanovení §56 odst. 3 písm. e) zákona o ochraně
přírody a krajiny s tím, že je tato výjimka udělována za účelem ochrany skokana skřehotavého
a zeleného, kuňky obecné, čolka velkého a obecného a ledňáčka říčního a jejich stanovišť, a dále
pod písm. g) téhož ustanovení s tím, že účelem výjimky je opětovné osídlení „určitého území“
populací slepýše křehkého. Zákonné podmínky stanovené v uvedených ustanoveních zákona
však podle žalobce nejsou splněny a správní orgány „ohýbají“ právo tak, aby mohly předstírat
zákonně vydané povolení výjimky pro záměr, který nesplňuje zákonem stanovené podmínky.
[3] Žalobce dále uvedl, že mezi rybníkem Vrah a Milíčovským rybníkem leží území Natura
2000. Území kolem Milíčovského rybníka je přírodní památkou, která byla z důvodu ochrany
přírody zasažené výstavbou Jižního Města vyhlášena již v roce 1988 jako Přírodní památka
Milíčovské rybníky a les, vymezená jako „soubor přirozených doubrav, olšin, vlhkých luk a rybníků,
významná společenstva rostlin a biotop chráněných živočichů (bezobratlých, obojživelníků, savců, ptáků),
charakteristický úsek krajiny Průhonické plošiny a důležité zázemí obyvatel Jižního města katastrální území
Újezd“.
[4] K argumentaci ustanovením §56 odst. 3 písm. h) zákona o ochraně přírody a krajiny
žalobce blíže namítl, že podle orgánu I. stupně je komerční výstavba bytů veřejným zájmem,
navíc výrazně převažujícím nad zájmem ochrany přírody, ačkoli jediným cílem investora
je dosáhnout svého soukromého zisku. Výjimka podle uvedeného zákonného ustanovení
tak podle žalobce byla vydána v rozporu se zákonem, neboť není prokázán ani veřejný
zájem, ani neexistence jiného uspokojivého řešení. Nadto, jak zmíněno výše, není z výroku
rozhodnutí orgánu I. stupně seznatelné, kterých druhů se takto udělená výjimka týká,
tudíž je rozhodnutí v tomto bodě nepřezkoumatelné.
[5] Dále žalobce uvedl, že výjimky podle §56 odst. 3 písm. e) a g) zákona o ochraně přírody
a krajiny lze udělit ve vztahu k jednotlivcům chráněných druhů v případě, že záměr
jako takový směřuje k zákonem uvedenému účelu, tedy k ochraně jedinců a stanovišť
(písm. e) nebo k opětovnému osídlení (písm. g). Žadatel o výjimku však nehodlá svůj investiční
záměr uskutečnit z důvodu ochrany uvedených chráněných druhů ani za účelem opětovného
osídlení území populací slepýše křehkého, ale jen pro svůj zisk. Odůvodnění udělení
výjimky odkazem na §56 odst. 3 písm. g) a e) zákona o ochraně přírody a krajiny tak neodpovídá
skutečnému stavu. Případný, ale ve správním řízení nijak nedoložený vedlejší efekt nelze vydávat
za důvod pro povolení výjimky podle písm. e) a g), neboť pak by muselo být hlavním důvodem
těchto opatření dosažení ochrany jedinců či stanovišť nebo opětovné osídlení. Žalovaný
v napadeném rozhodnutí sice uznal, že prioritním důvodem žádosti o povolení výjimky bylo
povolení výstavby bytového komplexu. Zároveň však žalovaný uvedl, že výjimka byla povolena
v souladu s ustanovením §56 odst. 3 písm. e) a g) zákona, tedy že byla povolena pro účel ochrany
jedinců a stanovišť a k opětovnému osídlení stanovišť; rozhodnutí žalovaného
je tak podle žalobce vnitřně rozporné. Záměr, pro který byla výjimka povolena, nesleduje
zákonem předpokládaný účel.
[6] Dále žalobce v žalobě konstatoval, že další zákonem předpokládanou podmínkou
pro povolení výjimky je neexistence jiného uspokojivého řešení (§56 odst. 3 poslední
věta). Ani tato podmínka ovšem podle žalobce nebyla splněna, neboť žalovaný k tomu vlastně
jen uvedl, že i případný jiný vlastník pozemků nežli osoba zúčastněná na řízení
ad 1) by také nejspíš dotčené území zastavěl. Jiné podoby zástavby vůbec nebyly ve správních
rozhodnutích zvažovány.
[7] Podle žalobce je pak napadené správní rozhodnutí nezákonné i proto, že chybí stanovení
metodiky, kritérií a hraničních hodnot, chybí analýza současného stavu založená na terénním
průzkumu a analýza budoucího stavu, která by se odvolávala na kvantitativní studie například
o výskytu slepýše či ještěrky v dotčeném prostoru.
[8] Žalobce taktéž napadl způsob, jímž se žalovaný v napadeném rozhodnutí vypořádal
s vyjádřením zástupce České herpetologické společnosti (s tím, že Česká herpetologická
společnost nedodala své vyjádření k věci ve lhůtě patnácti dní). Žalovaný vůbec nevypořádal
žalobcem předloženou argumentaci hydrologa dr. V., který sice není soudním znalcem, ale je
specialistou Organizace spojených národů na vodní hospodaření v krajině, tedy dostatečně
erudovaným odborníkem na to, aby se jeho odbornými výhradami předloženými žalobcem
správní orgány zabývaly. Žalovaný rovněž bagatelizoval závěry Dr. P. o ohrožení dotčených
druhů. Žalobce opakovaně ve správním řízení zpochybnil biologické posouzení zpracované
společností AQUATEST, avšak žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobce obsah
tohoto posouzení nezpochybňuje. Žalovaný se věcně nezabýval vznesenými námitkami žalobce
(a priori je označil za irelevantní či tvrdil, že nebyly vzneseny), čímž zasáhl do práva žalobce
na řádné vypořádání jeho odvolacích námitek.
[9] Podle názoru žalobce žalovaný rovněž řádně nevypořádal jeho námitku, že dešťové
srážky svedené z důvodu výstavby několikakilometrovou stokou mimo území mokřadů
nepovedou ke kritickému snížení výskytu obojživelníků. Kritická hodnota vodní bilance
pro obojživelníky v napadeném správním rozhodnutí či rozhodnutí orgánu I. stupně ani nebyla
kvantifikována. Odvod dešťové vody několikakilometrovou stokou mimo dnes zásobované
mokřady, bude mít podle žalobce i jím předložené expertizy vliv na obojživelníky v celé oblasti
včetně přírodní památky a území Natura 2000.
[10] Dále žalobce v žalobě i ve svých podáních ve správním řízení namítal, že výstavba
přinese zvýšený počet psů, pravidelným kosením likvidaci přirozených skrýší pro chráněné
živočichy na současné louce, takže se zvyšují faktory, které zhoršují současný stav výskytu zvláště
chráněných živočichů. Konstatování žalovaného v napadeném správním rozhodnutí,
že „argumentace obavou z ohrožení zvláště chráněných živočichů se jeví jako nesmyslná“, nelze
bez uvedení věcných argumentů přezkoumat. Na Jižním Městě pobíhají psi všude po volných
prostorách bez ohledu na zákaz volného pohybu psů či na charakteristiku druhu pozemku
v katastru nemovitostí (veřejná zeleň).
[11] Žalobce rovněž ve své žalobě polemizoval se závěrem žalovaného, že se sice přímo
na dotčených pozemcích vyskytují slepýš křehký a ještěrka obecná, ale „nejedná se o jedinečné
a klíčové populace pro přežití těchto druhů ani v rámci území hlavního města Prahy, ani v rámci
území České republiky.“ Tato argumentace potvrzuje, že žalovaný relativizuje samo poslání
ochrany kriticky a silně ohrožených druhů, podle žalobce jde toliko o subjektivní hodnocení,
které není jakkoli věcně podloženo.
[12] Nakonec žalobce shrnul, že žalovaný nepředložil objektivní a přezkoumatelné
zdůvodnění udělení výjimky ze zákona, přičemž však udělení výjimky ze zákona musí být
považováno za mimořádný nástroj, který je užíván výjimečně. Výjimka byla vydána v rozporu
se zákonnými podmínkami a umožňuje poškozování životního prostředí. Žalobce byl zkrácen
na svém právu na zákonné rozhodování, na svém právu na přezkum minimálně v mezích
odvolacích bodů a na právu, aby rozhodnutí mělo zákonem předepsané náležitosti, zejména
řádné odůvodnění.
[13] Na základě uvedené žaloby bylo napadené správní rozhodnutí zrušeno rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2012, č. j. 5 Ca 77/2009 - 126, protože žalovaný
dostatečně nevypořádal odvolací námitky žalobce. Požadovanou výjimku lze totiž podle §56
odst. 3 písm. e) zákona o ochraně přírody a krajiny udělit pouze tehdy, když se kumulativně
naplní podmínky, že je pro udělení výjimky naléhavý důvod s výrazně převažujícím veřejným
zájmem, že neexistuje jiné uspokojivé řešení a že populace chráněného druhu bude udržena
v příznivém stavu z hlediska její ochrany. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nevysvětlil
svůj závěr, že předmětná bytová zástavba je naléhavým důvodem sociální povahy s výrazně
převažujícím veřejným zájmem. Žalovaný se dále podle městského soudu nevypořádal s odvolací
námitkou žalobce týkající se připomínek obsažených ve vyjádření hydrologa dr. V. Rovněž u
naplnění podmínky pro udělení výjimky spočívající v neexistenci jiných uspokojivých řešení
městský soud dospěl k závěru, že z napadeného správního rozhodnutí nelze shledat, na jakých
důvodech spočívá závěr žalovaného o neexistenci jiných uspokojivých řešení.
[14] Městský soud v citovaném rozsudku vyšel z toho, že výjimka ze základních podmínek
ochrany zvláště chráněných živočichů, tj. z podmínek uvedených v §50 odst. 2 zákona o ochraně
přírody a krajiny (je zakázáno škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, zejména
je chytat, chovat v zajetí, rušit, zraňovat nebo usmrcovat, není dovoleno sbírat, ničit, poškozovat či přemisťovat
jejich vývojová stádia nebo jimi užívaná sídla) byla osobě zúčastěné na řízení ad 1) orgánem I. stupně
povolena podle §56 odst. 1 zákona ve znění účinném do 30. 11. 2009, tj. pro případ,
kdy jiný veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody, a podle §56 odst. 3
písm. e), g) a h) zákona ve znění účinném do 30. 11. 2009, tj. za účelem ochrany živočichů,
rostlin nebo jejich stanovišť nebo ochrany přírodních stanovišť (písm. e); pro účely opětovného
osídlení určitého území populací druhu nebo opětovného vysazení v původním areálu
druhu nebo pro chov v zajetí pro tyto účely, včetně umělého rozmnožování rostlin
(písm. g); a z ostatních naléhavých důvodů s výrazně převažujícím veřejným zájmem včetně těch,
které jsou sociální a ekonomické povahy, jež mají příznivé důsledky pro životní prostředí
(písm. h). Předmětná výjimka ze základních podmínek ochrany zvláště chráněných druhů
živočichů byla povolena ze zákonného zákazu škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje jedinců,
zejména je rušit a poškozovat jimi užívaná sídla při budování obytného souboru „Milíčovský háj
jih a východ obytný soubor“.
[15] Městský soud připomněl, že orgán ochrany přírody a krajiny může v případě zvláště
chráněných druhů živočichů povolit výjimku ze zákazů dle §50 zákona o ochraně přírody
a krajiny toliko v případech, kdy jiný veřejný zájem výrazně převyšuje nad zájmem ochrany
přírody (§56 odst. 1 zákona ve znění do 30. 11. 2009). Ustanovení §56 odst. 3 zákona ve znění
do 30. 11. 2009 možnost povolení takové výjimky navíc dále omezuje tak, že stanoví,
ve kterých případech je možno výjimku ze zákazu povolit s tím, že tak lze učinit jen tehdy,
neexistuje-li jiné uspokojivé řešení a pokud populace daného druhu bude udržena v příznivém
stavu z hlediska ochrany. Z výroku rozhodnutí orgánu I. stupně je podle městského soudu
zřejmé, že výjimka byla povolena podle §56 odst. 3 písm. h) zákona o ochraně přírody a krajiny,
tj. z ostatních naléhavých důvodů s výrazně převažujícím veřejným zájmem, které jsou ekonomické povahy,
jež mají příznivé účinky pro životní prostředí, a to ve vztahu ke všem živočichům vyjmenovaným první
větou výroku rozhodnutí; dále podle §56 odst. 3 písm. e) téhož zákona, a to za účelem ochrany
skokana skřehotavého a zeleného, kuňky obecné, čolka velkého a obecného a ledňáčka říčního a jejich stanovišť;
a dále podle §56 odst. 3 písm. g) téhož zákona, a to pro účely opětovného osídlení předmětného území
populací slepýše křehkého.
[16] Městský soud následně přisvědčil žalobní námitce, že žalovaný nikterak nevypořádal
argumentaci hydrologa dr. V. ohledně vodní bilance, neboť vyjádření dr. V. ze dne 10. 1. 2008
bylo žalobcem předloženo orgánu I. stupně již při místním šetření dne
18. 9. 2008, v prvoinstančním rozhodnutí však je pouze uvedeno, že „připomínky týkající se vodního
režimu lokality jsou řešeny v rámci hydrologického posudku“. Vyjádření dr. V. ze dne 10. 1. 2008,
předložené při místním šetření dne 18. 9. 2008, však není obsahově totožné s vyjádřením dr. V.,
které žalobce předložil odvolacímu orgánu spolu s odvoláním. Městský soud vyjádřil názor, že
žalovaný si předně měl ujasnit a ve svém rozhodnutí řádně odůvodnit, zda dr. V. je, či není
osobou odborně způsobilou k podání odborného vyjádření. Dále bylo na žalovaném, aby vyjasnil
a v rozhodnutí uvedl, zda žalobce byl oprávněn vyjádření předkládat ve fázi odvolacího řízení
(oznámení ze dne 25. 8. 2008 o pokračování správního řízení a o ústním jednání svolaném na 18.
9. 2008 obsahuje poučení o možnosti vyjádřit se k věci ve stanovené lhůtě s tím, že k později
podaným námitkám a připomínkám nebude přihlédnuto). Podle soudu se žalovaný v napadeném
rozhodnutí měl vypořádat i se související odvolací námitkou, že se správní orgán prvního stupně
nevypořádal s připomínkami obsaženými ve vyjádření dr. V. a že žalobci bylo stavebním
odborem doporučeno námitky uplatnit právě v rámci řízení o udělení výjimky. Namísto toho
žalovaný vyjádřil pochybnost nad odborností dr. V., jeho vyjádření ani neodmítl, ani se jím věcně
nezabýval, a to s odůvodněním, že toto vyjádření směřuje zejména k vodohospodářským dílům a
plánu odvodnění území a že povolení k vodohospodářským dílům byla předmětem jiného
samostatného řízení. Vypořádání odvolací námitky žalobce v napadeném správním rozhodnutí
týkající se připomínek obsažených ve vyjádření dr. V. městský soud zhodnotil jako nepostačující a
žalobní námitku, že se žalovaný v tomto ohledu nedostatečně vypořádal s důvody
odvolání, shledal městský soud důvodnou.
[17] Městský soud se v napadeném rozhodnutí zabýval dále námitkou, že pokud by snad
i existoval naléhavý veřejný zájem na výstavbě bytů, nebylo prokázáno, že jej nelze uspokojit
jiným řešením než záměrem osoby zúčastněné na řízení ad 1), který vyžaduje udělení napadené
výjimky. Podle názoru městského soudu nelze z odůvodnění vydaných rozhodnutí spolehlivě
shledat, na čem spočívá závěr správního orgánu o neexistenci jiných uspokojivých řešení. Správní
orgán I. stupně toliko uvedl, že je problematické hledat jiné uspokojivé řešení, touto otázkou
se sice zabýval, nicméně nevyřešil ji. Pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí dovozuje,
že předmětné pozemky určené k obytné výstavbě budou dříve či později zastavěny,
ani to podle soudu nelze považovat za odůvodnění a doložení neexistence jiného uspokojivého
řešení. Napadené rozhodnutí takové odůvodnění přes vznesenou odvolací námitku neobsahuje.
Podle §56 odst. 3 věty poslední zákona o ochraně přírody a krajiny lze výjimku udělit jen tehdy,
„neexistuje-li jiné uspokojivé řešení“ a pokud „populace daného druhu bude udržena v příznivém stavu
z hlediska ochrany“. Nebyla-li prokázána neexistence jiného uspokojivého řešení, pak rozhodnutí
o povolení výjimky bylo vydáno v rozporu se zákonem, což shledal městský soud jako další
důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.
[18] Proti rozsudku městského soudu podali kasační stížnost jak žalovaný, tak i osoba
zúčastněná na řízení ad 1). Žalovaný ve své kasační stížnosti uvedl, že veřejným zájmem,
který vyžaduje neodkladné řešení, je nedostatek ubytovacích kapacit. K závěru městského soudu
o tom, že se nevypořádal s argumenty žalobce vycházejícími z vyjádření dr. V., žalovaný namítl,
že vyjádření dr. V. nepřijal jako důkazní prostředek, a proto se jím věcně nezabýval. K výtce
městského soudu o tom, že se nevypořádal se zákonným požadavkem neexistence jiných
uspokojivých řešení, žalovaný uvedl, že si lze těžko představit, že by prvoinstanční či dokonce
odvolací orgán zasahoval investorovi do jeho žádosti, navrhoval mu alternativy jeho projektu
či snad realizaci záměru na jiném místě. Dále pak žalovaný konstatoval, že s ohledem
na predikovaný vývoj hrozí nebezpečí, že ve velice krátkém horizontu přestane být předmětné
území vhodným biotopem pro chráněné druhy.
[19] Osoba zúčastněná na řízení ad 1) ve své kasační stížnosti uvedla, že žalovaný
proti rozsudku městského soudu uvádí obdobné argumenty jako ona. Poukázala na to,
že je napadený rozsudek městského soudu nezákonný, neboť městský soud dospěl
k nesprávnému závěru spočívajícímu v nesprávné aplikaci zákona, respektive k závěru,
který neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Dále pak je napadený rozsudek
nepřezkoumatelný, neboť rozhodnutí městského soudu se neopírá o důvody, na základě
nichž by bylo možno učinit závěr o zrušení napadeného správního rozhodnutí.
[20] Podle osoby zúčastněné na řízení ad 1) žalovaný řádně odůvodnil, v čem veřejný zájem
na uspokojování bytových potřeb převažuje nad zájmem na ochraně přírody,
neboť v napadeném správním rozhodnutí uvedl: „Zájem na nové bytové výstavbě lze chápat jako veřejný
zájem na uspokojování bytových potřeb stávajících i budoucích obyvatel Prahy, a tedy jako ostatní naléhavý důvod
s výrazně převažujícím veřejným zájmem sociálním. Není přitom podstatné, resp. zákon v tomto smyslu
nerozlišuje, zda bytovou výstavbu provádí obec či soukromý investor.“ Dále odvolací orgán uvedl,
že „populace žádného z předmětných druhů živočichů nebude ohrožena na existenci, resp. budou zachovány
v příznivém stavu z hlediska jejich ochrany“. Osoba zúčastněná na řízení ad 1) rovněž uvedla,
že vedle bytové potřeby jsou zde i další důvody, neboť plánovanou výstavbou dojde ke zvelebení
pozemků, bude zabráněno dalšímu zarůstání a zaplevelování pozemků nevhodnými rostlinami
a náletovými křovinami a zlepší se hospodaření se srážkovou vodou. Podmínka naléhavých
důvodů s výrazně převažujícím zájem majícím příznivé důsledky pro životní prostředí
je proto v daném případě splněna.
[21] Podle osoby zúčastněné na řízení ad 1) i pokud by v tomto ohledu nebylo napadené
správní rozhodnutí řádně odůvodněno, nebylo by lze ho rušit, jelikož je věcně správné.
Předmětná výjimka totiž nebyla povolena jen z důvodu podle §56 odst. 3 písm. h) zákona
o ochraně přírody a krajiny, ale rovněž ze dvou dalších důvodů. Ty spočívají v ochraně živočichů
nebo jejich stanovišť a v opětovném osídlení určitého území populací druhu nebo opětovném
vysazení v původním areálu druhu, neboť i tyto důvody uvedl žalovaný v napadeném správním
rozhodnutí (§56 odst. 3 písm. e) a g) téhož zákona).
[22] Dále osoba zúčastněná na řízení ad 1) stejně jako žalovaný polemizovala s tím,
že se žalovaný měl vypořádat s argumentací, kterou žalobce čerpal ze stanoviska dr. V.,
a dokonce dovozovala, že závěr soudu o této věci je nepřezkoumatelný.
[23] Osoba zúčastněná na řízení ad 1) ve své kasační stížnosti dále doplnila argumentaci
žalovaného ke splnění podmínky neexistence jiných uspokojivých řešení podle poslední věty §56
odst. 3 zákona a uvedla, že jiné uspokojivé řešení, jakým by bylo lze docílit realizace projektu
ve stávajícím objemu, neexistuje. Z pravidel logiky přitom vyplývá, že nelze po správním orgánu
požadovat důkaz neexistence jiného řešení, když jiných řešení v zásadě existuje nekonečně
mnoho.
[24] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného upozornil na nedostatek
v zastupování žalovaného, neboť Ing. M. K., který je uveden v kasační stížnosti, nemá
vysokoškolské právnické vzdělání. Dále žalobce citoval judikaturu Ústavního soudu
k problematice veřejného zájmu (zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 24/04 ze dne 28. 6. 2005
k průplavům na Labi) a rovněž poukázal na to, že dr. V . je specialistou na zadržování vody
v krajině, a proto je jeho názor relevantní na posouzení vlivů stavby na kriticky a silně ohrožené
obojživelníky vázané na dešťové srážky na Přírodní památce Milíčovský les a rybníky,
kterým výstavba vezme životodárnou vodu ze srážek potřebnou pro jejich přežití.
[25] Žalobce se vyjádřil také ke kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení ad 1) a uvedl,
že rozsah a způsob zástavby má přímo v místě výstavby negativní dopady na kriticky a silně
ohrožené živočichy, a to po celý rok na slepýše křehkého a ještěrku obecnou a dále na kriticky
a silně ohrožené obojživelníky kolonizující v jarních měsících zavodněné části, nadto dojde
ke zničení přirozené bariéry omezující pohyb osob a psů. Svedení vody ze zpevněných ploch
výstavby mimo Přírodní památku Milíčovský les a rybníky pak bude mít za následek urychlení
vysychání přírodní památky a prohloubení negativní tendence nastartované výstavbou Jižního
Města. Přitom Přírodní památka Milíčovský les a rybníky byla vyhlášena právě proto,
aby negativní dopady výstavby Jižního Města byly stabilizovány a nikoliv prohlubovány. Žalobce
ostatně všechny uvedené námitky proti udělení výjimky s požadavkem na zpracování různých
variant hustoty a provedení zástavby uplatnil na samém začátku posuzování udělení výjimky
a také v rámci posuzování EIA. Navýšení míry využití území, o které požádala osoba zúčastněná
na řízení ad 1), bylo zdůvodněno potřebou sociálních bytů a výstavbou chybějící občanské
vybavenosti v rozsahu 10 %. Osoba zúčastněná na řízení ad 1) odkoupila pozemky od Magistrátu
hlavního města Praha bez výběrového řízení, sociální byty nepostavila a slíbenou občanskou
vybavenost v předpokládaném rozsahu 10 % nerealizovala (a to z důvodu svého soukromého
zájmu na maximalizaci zisku, který je zde z podstaty opakem veřejného zájmu). Argumentace
v kasační stížnosti, ze které vyplývá, že realizací stavby dojde ke zlepšení podmínek silně
ohrožené ještěrky obecné a slepýše křehkého, je podle žalobce mylná. Se stavbou zanikly volné
plochy, které byly domovem pro plazy a obojživelníky a tvořily významnou vsakovací oblast
pro povrchovou vodu v severní části chráněného území. Je iluzorní představa výskytu
těchto živočichů na umělých intenzivně udržovaných plochách mezi zástavbou, kde jsou navíc
rušeni obyvateli, psi a usmrcováni projíždějícími vozidly na blízkých zpevněných komunikacích.
Nadto pro zjištění a prokázání veřejného zájmu na uspokojení bytových potřeb by bylo potřeba
tuto potřebu dokázat – tj. zjistit, jaké jsou v daném místě a čase reálné bytové potřeby,
zda jsou dostatečně uspokojovány či zda mohou být uspokojeny bydlením v jiné části Prahy,
a odůvodnit, zda daný projekt investora bude zjištěné potřeby skutečně uspokojovat. Na území
Prahy není druhé významnější lokality z pohledu ochrany kriticky a silně ohrožených
obojživelníků a plazů, což prokazují důkazy předložené ve správním řízení a v řízení
před městským soudem.
[26] Osoba zúčastněná na řízení ad 1) ve své replice k vyjádření žalobce uvedla, že žalovaný
dostatečně odůvodnil, v čem veřejný zájem na uspokojování bytových potřeb naléhavě převažuje
nad zájmem na ochraně přírody, protože by soukromý investor přeci nepřistoupil ke stavbě
bytového komplexu, pokud by nebyla poptávka po nových bytech, proto není důvodu
pro odkládání výstavby na později. Dále pak uvedla, že není třeba ani ještěrky, ani slepýše chránit,
neboť se vyskytují na převážném území Prahy a jiná místa jsou pro jejich populaci příznivější,
neboť jsou plně nedotčena negativními vlivy člověka. Žalovaný se dostatečně vypořádal
s námitkami dr. V., jelikož uvedl, že dr. V. se vyjadřuje k vodohospodářskému řešení stavby, jímž
se zabývalo jiné řízení, a v areálu zůstane zachováno poměrně velké množství zeleně. Podle
osoby zúčastněné na řízení ad 1) žalovaný taktéž řádně odůvodnil svůj závěr o neexistenci jiného
uspokojivého řešení, neboť jiné pozemky osoba zúčastněná na řízení ad 1) pro účely výstavby
nevlastní. Podle plánu výstavby také zřejmě dojde k rekultivaci odvodňovacího příkopu,
vybudování retenční nádrže a obnově rybníčku a díky tomu může dojít k opětovnému osídlení
předmětné lokality ještěrkami a slepýši.
[27] Nejvyšší správní soud konstatuje, že oba stěžovatelé jsou podle §102 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) osobami oprávněnými k podání kasační
stížnosti, neboť byli účastníky řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo,
a svou kasační stížnost podali včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňují
oba stěžovatelé námitky z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné právní
posouzení věci městským soudem. Osoba zúčastněná na řízení ad 1) také vůči některým závěrům
městského soudu uplatňuje námitku podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy
nepřezkoumatelnost. Nejvyšší správní soud pro uvedené důvody kasační stížnost shledává
přípustnou. Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
kasačních stížností a v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů podle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že ani jedna z kasačních stížností není důvodná.
[28] K procesní námitce žalobce, že žalovaného v řízení o jeho kasační stížnosti zastupuje
osoba, která nemá zvláštní právnické vzdělání (Ing. M. K.), Nejvyšší správní soud uvádí, že
původní podání žalobce sice bylo touto osobou podepsáno, avšak již v tomto podání bylo
uvedeno, že kasační stížnost vyřizuje zaměstnanec žalovaného Mgr. P. D., a ke kasační stížnosti
bylo přiloženo jeho pověření i doklady o jeho právnickém vzdělání. Žalovaný tedy k jednání za
sebe v řízení před Nejvyšším správním soudem pověřil svého zaměstnance, Mgr. P. D., čímž byly
zákonné podmínky splněny. Podle §105 odst. 2 s. ř. s. totiž musí zaměstnanec stěžovatele, který
za něj jedná nebo jej zastupuje, mít vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních
zákonů vyžadováno pro výkon advokacie, přičemž pověřený zaměstnanec žalovaného jako
stěžovatele tuto podmínku splňuje.
[29] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval stížnostní námitkou nepřezkoumatelnosti
argumentace městského soudu v části týkající se nedostatečného vypořádání argumentů
obsažených v posouzení dr. Vitvara v žalobou napadeném správním rozhodnutí. Nejvyšší správní
konstatuje, že sama osoba zúčastněná na řízení ad 1) ve své kasační stížnosti i replice se závěry
městského soudu k této otázce rozsáhle polemizuje, a podle Nejvyššího správního soudu městský
soud řádně odůvodnil své závěry k dané otázce. Nejvyšší správní soud tedy neshledal
ani na základě kasačních stížností, ani sám (podle §109 odst. 4 s. ř. s.) žádné důvody
pro konstatování nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu. Naopak v předmětné
otázce nedostatečného vypořádání argumentů dr. V. ze strany žalovaného se Nejvyšší správní
soud plně ztotožňuje s názorem městského soudu a rovněž dospívá k závěru o důvodnosti
žalobní námitky žalobce o tom, že ani orgán I. stupně, ani žalovaný ve svém rozhodnutí
dostatečně neodůvodnili, proč se věcně nezabývali odbornými námitkami, které vznesl žalobce a
které podepřel odbornou argumentací dr. V. Nejvyšší správní soud tedy shodně jako soud
městský shledává vypořádání předmětné odvolací námitky žalobce v napadeném správním
rozhodnutí jako nepostačující a následnou žalobní námitku, že se žalovaný v tomto ohledu
nedostatečně vypořádal s důvody odvolání, jako důvodnou.
[30] Ve správním řízení, obdobně jako v řízení soudním, je orgán veřejné moci povinen
ve svých rozhodnutích náležitě, přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem vypořádat námitky
subjektu, který realizuje své právo na podání opravného prostředku proti rozhodnutí. Povinnost
postupovat tak, aby správní orgán zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
tedy v podstatě klasická zásada materiální pravdy, prostupuje jako základní zásada činnosti
správních orgánů celým správním řízením (srov. §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád).
Již prvorepubliková legislativa stanovovala, že úřad „hledí k tomu, aby řízením byl zjištěn stav věci
směrodatný pro rozhodnutí“ (§43 vládního nařízení č. 8/1928 Sb. z. a n.). Této základní zásadě
správního řízení se pak žalovaný zpronevěří, pokud nevypořádá meritorně jednotlivé odborné
a věcné otázky, které v řízení ze strany kteréhokoli účastníka řízení vyvstanou, a pokud se zbavuje
jejich řešení odkazem na jiná řízení či jejich pominutím. Také současná doktrína zdůrazňuje,
že účastník správního řízení má právo na zjištění skutkového stavu věci a na věcné a právní
posouzení skutkového stavu věci (srov. např. Svoboda, P.: Ústavní základy správního řízení
v České republice: právo na spravedlivý proces a české správní řízení; Praha: Linde, 2007,
s. 303 a násl.). Dále pak má každý účastník správního řízení právo na odůvodnění rozhodnutí,
které obsahuje mimo jiné jasné vysvětlení toho, proč orgán přijal právě takové a ne jiné
rozhodnutí a proč vyhověl nebo nevyhověl předloženým vyjádřením, důkazům a důkazním
návrhům. Uvedená práva žalobce v projednávaném případě nebyla žalovaným respektována
a odmítnutí žalovaného vypořádat se s argumentací obsaženou v posouzení dr. V. neobstojí.
[31] Nad rámec závěrů městského soudu Nejvyšší správní soud ze stejných důvodů, jako byly
uvedeny v předchozím bodě, rovněž podotýká, že napadeným správním rozhodnutím žalovaný
porušil právo žalobce na řádné vypořádání také jeho dalších odvolacích námitek,
neboť žalobcovy námitky proti biologickému posouzení zpracovanému společností
AQUATEST, obsažené jak přímo v podáních žalobce, tak i v závěrech předloženého posudku
dr. P., žalovaný označil za irelevantní či nevznesené. Rovněž z tohoto důvodu je proto napadené
správní rozhodnutí podle Nejvyššího správního soudu nezákonné.
[32] Nejvyšší správní soud konstatuje, že již pouze výše uvedená zásadní procesní pochybení
žalovaného by postačila ke zrušení napadeného správního rozhodnutí městským soudem.
Nejvyšší správní soud však dále vypořádá i ostatní stížnostní námitky obou stěžovatelů.
[33] Osoba zúčastněna na řízení ad 1) spatřuje další důvod nezákonnosti napadeného
rozhodnutí městského soudu v tom, že městský soud se zabýval zejména tím,
zda je v posuzovaném případě dán veřejný zájem kolidující s veřejným zájmem
na ochraně přírody a krajiny, avšak stranou ponechal skutečnost, že správní orgán I. stupně
jako další důvody udělení výjimky uvedl ochranu živočichů nebo jejich stanovišť a opětovné
osídlení určitého území populací druhu nebo opětovné vysazení v původním areálu druhu.
K tomu je podle Nejvyššího správního soudu v prvé řadě zapotřebí uvést, že zmíněné důvody
byly uvedeny pouze ve vztahu k některým živočichům, naopak ostatních kriticky a silně
ohrožených živočichů se netýkaly, a pouze argument veřejného sociálního zájmu na bydlení byl
postaven vůči ochraně všech živočichů, jichž se výjimka týká. Ostatně i sám žalovaný
ve své kasační stížnosti jako jeden z argumentů uvedl, že ve velice krátkém horizontu přestane
být předmětné území vhodným biotopem pro chráněné druhy. Sám tedy s efektem ochrany
živočichů a jejich stanovišť na dotčeném území příliš nepočítá. Věcné argumenty o tom,
zda zamýšlená opatření mohou alespoň vůči některým z chráněných živočichů mít pozitivní
efekt, ve správním řízení nebylo možno s ohledem na jeho výše uvedené procesní vady ani řádně
objasnit.
[34] Zásadní otázkou v posuzované věci tedy zůstává, zda může být udělená výjimka
odůvodněna veřejným zájmem na výstavbě bytů a absencí jiných uspokojivých řešení. Zásada
ochrany veřejného zájmu neznamená, že by správní orgány měly veřejný zájem, přesněji řečeno
veřejné zájmy, samy formulovat, to je zásadně úkolem moci zákonodárné. Úkolem správních
orgánů je při aplikaci zákonů, které jednotlivé veřejné zájmy definují, v jednotlivých případech
takto obecně formulované veřejné zájmy konkretizovat. Ústavní soud k otázce definování
veřejného zájmu ve správním řízení uvedl, že „veřejný zájem v konkrétní věci by měl být zjišťován
v průběhu správního řízení na základě poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů, po zvážení všech rozporů
a připomínek. Z odůvodnění správního rozhodnutí pak musí zřetelně vyplynout, proč veřejný zájem převážil
nad řadou jiných partikulárních zájmů. Veřejný zájem je třeba nalézt v procesu rozhodování …“ (nález ze dne
28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04; rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto rozsudku
jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
[35] Zásada ochrany veřejného zájmu spočívající v hledání a přijímání takových řešení,
která jsou v souladu s veřejným zájmem, je rovněž jednou ze základních zásad správního řízení,
zakotvenou v §2 odst. 4 správního řádu. Formulace „soulad přijatého řešení s veřejným zájmem“
pak znamená aplikaci ustanovení zákonů vyjadřujících obecně jednotlivé veřejné zájmy
v konkrétních případech. Přitom ve správním řízení mnohdy stojí několik veřejných zájmů
proti sobě (či alespoň nejsou zcela v souladu) a není možné, aby nakonec přijaté řešení bylo
v souladu se všemi veřejnými zájmy, které s rozhodovanou věcí souvisejí. Dále je třeba zdůraznit,
že správní orgány nemají veřejný zájem samy formulovat, to je zásadně úkolem moci
zákonodárné, naopak „úkolem správních orgánů je při aplikaci zákonů, které jednotlivé veřejné zájmy
definují, v jednotlivých případech takto obecně formulované veřejné zájmy konkretizovat“
(srov. Vedral, J.: Správní řád: komentář. 2. vydání. Praha: Ivana Hexnerová – Bova Polyglon,
2012, s. 100).
[36] V posuzované věci je nesporným veřejným zájmem ochrana přírody a krajiny, což stanoví
výslovně §58 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny („Ochrana přírody a krajiny je veřejným
zájmem.“), který dále uvádí, že každý je povinen při užívání přírody a krajiny strpět omezení
vyplývající z tohoto zákona. Podle §2 téhož zákona se ochranou přírody a krajiny rozumí
v zákoně vymezená „péče státu a fyzických i právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny
a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy
a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny.“ U zvláště chráněných živočichů zákon
chrání jimi užívaná sídla a jejich biotop a zakazuje škodlivě zasahovat do jejich přirozeného
vývoje, mimo jiné poškozovat či přemisťovat jejich vývojová stádia nebo jimi užívaná sídla (§50).
Zákon o ochraně přírody a krajiny v §56 odst. 2 písm. c) umožňuje povolit výjimku z uvedených
zákazů mimo jiné „v zájmu veřejného zdraví nebo veřejné bezpečnosti nebo z jiných naléhavých důvodů
převažujícího veřejného zájmu, včetně důvodů sociálního a ekonomického charakteru“, avšak jen tehdy, pokud
„neexistuje jiné uspokojivé řešení a povolovaná činnost neovlivní dosažení či udržení příznivého stavu druhu
z hlediska ochrany“ (§56 odst. 1 věta druhá). V posuzovaném případě bylo udělení výjimky
žalovaným odůvodněno zejména právě tím, že onen převažující veřejný zájem v podobě důvodů
sociálního charakteru, konkrétně zájem spočívající ve výstavbě bytů, převažuje nad veřejným
zájmem na ochraně přírody a krajiny, tedy zde na ochraně zvláště chráněných živočichů.
[37] Přitom přestože veřejný zájem nelze zaměňovat za zájem soukromý, zároveň se uznává,
že „veřejné zájmy jsou v řadě případů jen více či méně společnými soukromými zájmy jednotlivců a jejich skupin“
(Vedral, J., citováno výše, s. 100). V posuzovaném případě je nesporným veřejným zájmem
ochrana zvláště chráněných živočichů, neboť napadené správní rozhodnutí je rozhodnutím
o udělení výjimky pro soukromou společnost, která hodlá realizovat svůj investiční záměr,
jehož cílem je s největší pravděpodobností její zisk. Skutečnost, že vedlejším důsledkem
podnikatelské činnosti osoby zúčastněné na řízení ad 1) je uspokojení bytové potřeby
jejích zákazníků, ještě nemusí vytvářet odpovídající sociální veřejný zájem. Jak již uvedl Ústavní
soud ČR ve svém nálezu ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. I. ÚS 198/95, „…ne každý kolektivní zájem
lze označit jako veřejný zájem společnosti…“. V posuzované věci žalovaný dostatečně nevysvětlil,
zda se vůbec v daném případě jedná o veřejný zájem, který je předmětnou výstavbou
uspokojován. I odborná literatura přitom upozorňuje, jak již bylo zmíněno výše, že „veřejný zájem
především nelze zaměňovat za soukromý“ (Hendrych, D. a kol.: Správní právo: obecná část. 8. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 82).
[38] Nejvyšší správní soud ovšem zdůrazňuje, že i kdyby žalovaný přesvědčivě odůvodnil,
že stavební činnost osoby zúčastněné na řízení ad 1) je skutečně prováděna ve veřejném zájmu,
bylo by třeba vycházet z toho, že veřejný zájem je kategorie, „která má u každého rozhodnutí
svůj konkrétní obsah, jenž je spojen s okolnostmi řešeného případu“. Je proto nezbytné, „aby veřejný zájem byl
správním orgánem výslovně formulován ve vztahu ke konkrétně řešené záležitosti. Je třeba jej vyvodit z právní
úpravy a jejích dílů, z právní politiky a posouzením různých hodnotových hledisek podle úkolů správy
v příslušných oblastech (sociální, kulturní, ochrany životního prostředí apod.)“ (Hendrych, D., citováno výše,
s. 83 a s. 358).
[39] Nejvyšší správní soud již v jednom ze svých dřívějších rozhodnutí, v němž se zabýval
problematikou povolení výjimky ze zákona o ochraně přírody a krajiny v případě výstavby
dálnice, výslovně požadoval, aby při vážení kolize veřejného zájmu na výstavbě této dálnice
a veřejného zájmu na ochraně zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů došlo k „posouzení,
zda navrhovaná trasa dálnice představuje optimální řešení pro ochranu zvláště chráněných druhů rostlin
a živočichů“ (rozsudek ze dne 23. 6. 2011, č. j. 6 As 8/2010 - 323; všechna rozhodnutí zdejšího
soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz). Obdobně ve vztahu
k jinému rozhodnutí žalovaného dříve judikoval i Městský soud v Praze, který dospěl k závěru,
že výrazná převaha jiného veřejného zájmu nad zájmem ochrany přírody podle §56 zákona
o ochraně přírody a krajiny může být dána pouze tam, kde jiný veřejný zájem nemůže být
uspokojen jinak, tedy aniž by došlo ke škodlivému zásahu do přirozeného vývoje zvlášť
chráněných druhů, popř. byl takový zásah minimalizován. Je přitom povinností správního orgánu
posoudit důsledky škodlivosti stavebního zásahu ve vztahu ke konkrétním ohroženým druhům
a posoudit konkrétní skutečnosti ve větší míře, a to v souvislosti, resp. v návaznosti na existenci
výrazně převažujícího jiného veřejného zájmu nad zájmem ochrany přírody (srov. rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, č. j. 11 Ca 41/2006 - 61).
[40] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že dospěl k závěru, že městský soud nepochybil,
pokud shledal, že žalovaný nedostatečně odůvodnil, v čem spatřuje naléhavý veřejný zájem
na výstavbě bytů v příslušné lokalitě, kde tato výstavba zasahuje do ochrany zákonem zvlášť
chráněných druhů, a to způsobem, který zvolila osoba zúčastněná na řízení ad 1).
Pokud by pak snad i existoval naléhavý veřejný zájem na výstavbě bytů, nebylo prokázáno,
že jej nelze uspokojit jiným řešením, které by realizovalo požadovaný záměr na výstavbě bytů
a současně minimalizovalo případný zásah do zákonné ochrany zvlášť chráněných druhů
živočichů.
[41] V případě vážení dvou veřejných zájmů, které jsou v kolizi, obdobně jako v případě kolize
základních práv, musí správní úřad totiž nejprve řádně určit a individualizovat na konkrétní
případ oba veřejné zájmy, které jsou ve hře, a poté porovnat závažnost obou v kolizi stojících
veřejných zájmů s tím, že zásah do žádného z obou chráněných veřejných zájmů nesmí svými
negativními důsledky přesahovat pozitiva. Při řešení kolize veřejných zájmů je třeba, aby bylo
zachováno maximum z obou kolidujících zájmů, přičemž by mělo být identifikováno jádro
a periferie kolidujícího veřejného zájmu a z obou veřejných zájmů, které jsou ve hře, by mělo být
zachováno alespoň jejich jádro.
[42] Žalobou napadené správní rozhodnutí však náležité odůvodnění, zda a proč je výstavba
v předmětné lokalitě veřejným zájmem a jak žalovaný vážil zájem na výstavbě bytů a veřejný
zájem na ochraně zvlášť chráněných druhů živočichů, neobsahuje, a proto výjimka jím udělená
nesplňuje zákonné požadavky.
[43] Nejvyšší správní soud tedy ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru,
že napadený rozsudek městského soudu je zákonný a nejsou žádné důvody, pro něž by bylo
namístě jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení; proto obě kasační stížnosti
jako nedůvodné zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[44] O nákladech řízení o kasačních stížnostech rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelé, a to ani žalovaný, ani osoba zúčastněná
na řízení ad 1), neměli ve věci úspěch, proto jim právo na náhradu nákladů řízení nenáleží.
Žalobce jako účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před
soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce se svým
podání ze dne 27. 11. 2012 vyjádřil k návrhu osoby zúčastněné na řízení ad 1) na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, který byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 12. 2012, č. j. 6 As 65/2012 - 86, zamítnut. Dále se žalobce jedním podáním ze dne
28. 12. 2012 rozsáhle vyjádřil k oběma kasačním stížnostem (žalovaného i osoby zúčastněné
na řízení ad 1). Nejvyšší správní soud proto v souladu s ustanovením §11 odst. 2 písm. a) a §9
odst. 4 písm. d) ve spojení s §11 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů a podle §11 odst. 2 písm. d) a §9 odst. 4 psím. d) advokátního
tarifu přiznal žalobci odměnu za jeden a půl úkonu právní služby a dvakrát režijní paušál vůči
osobě zúčastněné na řízení ad 1), tedy celkem 3750 Kč, a odměnu za jeden úkon právní služby
a jedenkrát režijní paušál vůči žalovanému, tedy celkem 2400 Kč. Zástupce žalobce nedoložil,
že je plátcem DPH, proto Nejvyšší správní soud částku náhrady nákladů řízení o tuto daň
nezvyšoval. K náhradě nákladů řízení pak Nejvyšší správní soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Podle §60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení zpravidla právo na náhradu jen těch
nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, proto Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že osoba zúčastněná na řízení ad 2) nemá v tomto řízení před
Nejvyšším správním soudem právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. května 2013
JUDr. Kateřina Šimáčková
předsedkyně senátu