ECLI:CZ:NSS:2013:7.AOS.1.2012:63
sp. zn. 7 Aos 1/2012 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci navrhovatelky: Bc. I. M.,
zastoupená JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem Za Zelenou liškou 967, Praha 4,
proti odpůrcům: 1) Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1,
zastoupený Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem Karlovo nám. 24, Praha 2, 2)
Útvar rozvoje hlavního města Prahy, příspěvková organizace zřízená hl. m. Prahou, se
sídlem Vyšehradská 57, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti navrhovatelky proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2012, č. j. 8 A 75/2012 – 36,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2012, č. j. 8 A 75/2012 – 36
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 8. 2012, č. j. 8 A 75/2012 – 36 zamítl návrh,
kterým se navrhovatelka (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení opatření obecné povahy –
Úprava směrné části územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy č. 0783/2009 vydané
Magistrátem hl. m. Prahy (dále jen „magistrát“) s datem platnosti dne 18. 6. 2009 a správního
aktu „Předání vyjádření k modifikaci úpravy ÚPn HMP č. 0783 k. ú. Chodov, výstavba bytových
domů“ ze dne 15. 4. 2010 vydaného Útvarem rozvoje hl. m. Prahy. V odůvodnění rozsudku
městský soud uvedl, že předmětem úpravy napadeného opatření obecné povahy je míra využití
pozemků v lokalitě v k. ú. Chodov – území čistě obytné (OC) vymezené ulicemi Ryšavého
a Komárkova, na pozemcích p. č. 3322/1, 3323/1 a 3336/1, tedy v ulici, v níž se nachází
nemovitost, která je ve spoluvlastnictví stěžovatelky. Jedná se o pozemek p. č. 3323/21, který ale
nesousedí s pozemky, na nichž má být výstavba provedena. Městský soud se především zabýval
otázkou, zda stěžovatelka není k podání návrhu osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu ust. §46
odst. 1 písm. c) s. ř. s. Při řešení této otázky vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu, především z rozsudků č. j. 4 As 50/2004 - 59 a č. j. 3 Ao 2/2009 - 93 a dospěl k závěru,
že její aktivní procesní legitimace je nesporná, neboť ta je založena na povinnosti tvrzení zkrácení
na právech a tuto povinnost stěžovatelka splnila. Spornou je však její věcná legitimace. I když
v dané věci zůstává prozatím sporné, zda napadeným opatřením obecné povahy byla skutečně
dotčena práva stěžovatelky, není podle názoru městského soudu osobou zjevně neoprávněnou.
Z povahy věci totiž není vyloučeno, aby vlastníkem dotčeným změnou směrné části územního
plánu byl i vlastník pozemku přímo nesousedícího s územím, na které se vztahují nové směrné
regulativy, a zároveň není na první pohled bez pochyb zřejmé, že napadené opatření obecné
povahy do jeho práv nezasáhlo. Při hodnocení charakteru napadeného správního aktu
a posouzení otázky, zda je stěžovatelka k podání návrhu aktivně legitimována i věcně a v jakém
rozsahu lze napadené opatření obecné povahy přezkoumat, vycházel městský soud z rozsudku
Nejvyššího správního soudu č. j. 3Ao 2/2009 - 93, podle kterého změnou směrné části územního
plánu nebyla hmotná práva navrhovatelů dotčena, protože z přijaté změny týkající se výstavby
„Bytového parku Roztyly“ nevyhnutelně nevyplývá pro navrhovatele žádný z negativních
důsledků uvedených v návrhu. Konkrétní podobu tohoto bytového parku bude možno posoudit
až po předložení projektové dokumentace ve fázi územního řízení. Teprve tehdy bude rovněž
možno posoudit, zda realizací záměru dojde k dotčení práv stěžovatelky a zda tedy bude mít
alespoň v územním řízení postavení účastníka podle ust. §85 odst. 2 písm. b) zákona
č. 183/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „stavební zákon“). Věcnou legitimaci
k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy může mít podle citovaného rozsudku
Nejvyššího správního soudu vlastník nesousedícího pozemku jen zcela výjimečně, např. tehdy,
pokud by z konkrétních okolností bylo již v této fázi nepochybné, že při jakémkoli způsobu
realizace změny územního plánu dojde k dotčení vlastnických práv majitelů pozemků a staveb,
a to nejen sousedních, ale i vzdálenějších. Proto městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka
není věcně legitimována k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy, neboť přijatou
změnou směrné části územního plánu ještě nedošlo k dotčení jejích vlastnických práv.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti namítala, že městský soud vycházel
z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3Ao 2/2009 - 93, přičemž výklad v něm obsažený
zajisté nepostrádá logiku, nicméně byl učiněn bez přihlédnutí k podstatným právním
skutečnostem. Je průkazným faktem, že tzv. “úpravy“ územního plánu se v Praze prováděly
a provádějí již na základě dostatečně podrobných a konkretizovaných studií budoucího záměru
stavby. Prakticky vždy jde o podstatné navýšení intenzity a výšky zástavby. Žadatel musí dodat
k návrhu “úpravy“ zejména grafické podklady, údaje o podlažnosti, kapacitě, povaze stavby
o velikosti jednotlivých ploch atd. Bez toho nemůže být “úprava“ projednána ani schválena.
Nejinak tomu bylo i v případě úpravy č. U 0783/2009 a taktéž v případě “modifikace úpravy“
provedené s datem 15. 4. 2010 Útvarem rozvoje města. Pokud se vlastník sousedící nemovitosti
dostane k vydané změně a jejím potvrzeným přílohám, může již docela jasně pochopit míru
dotčení svých práv v případě, že záměr obsažený v “úpravě“ bude uskutečněn. Není tedy
pravdou, že až v následných rozhodovacích procedurách, zejména v územním řízení, je možno
zjišťovat míru hmotněprávního dotčení souseda. To lze prokazatelně již ve fázi “úpravy“
územního plánu. Vzhledem k výraznému navyšování intenzity využití daných pozemků nebývá již
v této době žádných podstatných pochybností o dotčení sousedících vlastníků. Další stěžejní
problém je v tom, že vlastník sousední nemovitosti není k projednávání návrhu „úpravy“
územního plánu vůbec přizván. Jde o interní neformální správní projednání, kde neplatí běžná
procesní pravidla standardního správního řízení. Neplatí zde ani pravidla projednávání návrhů
opatření obecné povahy podle správního řádu, ač výsledkem v takových případech bývá -
materiálně chápáno - opatření obecné povahy nazvané “úprava směrné části UP“. Přitom ta má
svým způsobem povahu velmi závaznou, nikoli směrnou. Navíc “úprava“ územního plánu není
již v následných řízeních nijak přezkoumávána nebo prověřována. V územním řízení se z ní vždy
vychází jako ze závazné součásti pravidel územního plánování, se kterými musí být umístění
stavby v souladu. A pokud platí tříletá propadná lhůta pro podávání návrhů na přezkum opatření
obecné povahy soudem, je situace ještě nepříznivější. Propadná lhůta k podání návrhu může
uplynout a umístění stavby nemusí být ještě provedeno nebo nemusí být včas pravomocné, a tedy
žalovatelné u soudu. To je i daný případ, kdy návrh byl podán na hranici tříleté lhůty,
aniž by existovalo pravomocné umístění stavby. Logika výkladu městského soudu, že ještě nebylo
zasaženo do práv stěžovatelky, nemůže obstát. Jednak jde o mezujícího vlastníka a nikoli
o vzdálenějšího souseda, jednak by podle této logiky bylo ze soudního přezkumu možno vyloučit
i umístění stavby. Upřít v takové situaci soudní ochranu vlastníkům sousedních nemovitostí
dotčeným materiálně již samotnou “úpravou“ územního plánu je nepřijatelné. Když už “úpravy“
probíhají tak podivně, nelze přece postiženým upřít alespoň právo soudního přezkumu, když
jinak nemají vůbec žádnou možnost‚ aby byli slyšeni a mohli bránit svá práva. Zde lze spatřit
podstatný právní důvod pro podání kasační stížnosti. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla,
aby napadený rozsudek městského soudu byl zrušen.
Magistrát ve vyjádření ke kasační stížnosti označil napadený rozsudek za zcela správný
a vydaný v souladu se zákonem s tím, že se zcela ztotožňuje se závěry napadeného rozsudku
i s jeho odůvodněním. Kasační stížnost je podle jeho názoru nedůvodná. Magistrát plně odkázal
na své vyjádření ze dne 27. 7. 2012 k návrhu na zrušení úpravy územního plánu hl. m. Prahy.
Podle přesvědčení magistrátu nebyla stěžovatelka úpravou směrné části územního plánu žádným
způsobem dotčena na svých věcných právech, a proto není aktivně věcně legitimována k podání
návrhu na jeho zrušení. Na podporu svých tvrzení magistrát odkázal na rozsudky Nejvyššího
správní soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 3 Ao 2/2009 - 93 (napaden ústavní stížností, která byla
usnesením ze dne 7. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2152/09 odmítnuta) a ze dne 24. 2. 2010,
č. j. 4 Ao 1/2010 - 43 (napaden ústavní stížností, která byla usnesením ze dne 26. 8. 2010,
sp. zn. III. ÚS 1391/10 odmítnuta), ve kterých navrhovatelé napadali právě úpravu směrné části
územního plánu. Magistrát dále podpůrně odkázal na dopis ředitele odboru územního plánování
ministerstva pro místní rozvoj ze dne 22. 6. 2012, č. j. 18754/2012-81/366, ve kterém se mimo
jiné uvádí: „Při úvaze, zda konkrétní úprava (U 783/2009) má skutečně ten charakter, že rozhodnutím o ní
nepochybně došlo k podstatnému ovlivnění poměrů na pozemcích, jsme došli k závěru, že tomu tak není. Byla
změněna míra využití území omezující navržený záměr, nikoli funkční využití ploch, které by bylo způsobilé
zásadně změnit přípustnost a nepřípustnost umístění záměrů v územní“. Dále ministerstvo pro místní
rozvoj uvedlo: „Připomínáme, že soulad konkrétního záměru s veřejným zájmem se posuzuje v územním
řízení, v rámci kterého je mimo jiné také posuzována míra dotčení práv účastníků řízení stanovených podle §85
stavebního zákona.“ Na základě uvedených skutečnosti se magistrát zcela ztotožnil se závěry
napadeného rozsudku, že stěžovatelka není aktivně věcně legitimována k podání návrhu
na zrušení opatření obecné povahy. Stěžovatelka bude mít možnost vyjádřit se v navazujících
řízeních, ze kterých bude patrné, zda jsou, resp. mohou být, její věcná práva dotčena. Magistrát
vyjádřil zásadní nesouhlas s tvrzením stěžovatelky, že není pravdou, že až v následných
rozhodovacích procedurách, zejména v územním řízení, je možno zjišťovat míru
hmotněprávního dotčení souseda. Z napadené úpravy směrné části územního plánu,
ani podkladů předložených pro její pořízení nevyplývá žádný zásah do jejích věcných (hmotných)
práv. Z toho důvodu není aktivně věcně legitimována k podání návrhu na zrušení úpravy směrné
části územního plánu. V územním řízení, tzn. až po předložení všech, zákonnými předpisy
stanovených, detailních a přesných dokumentů nezbytných pro územní rozhodnutí o umístění
stavby, je možné, aby příslušný stavební úřad objektivně posoudil, zda stěžovatelka může být
umístěním již zcela konkrétních staveb zasažena na svých právech. Avšak dříve než v územním
řízení to možné není. Jelikož nedošlo k zásahu do hmotných práv stěžovatelky, není nutné
se zabývat procedurou přijetí úpravy směrné části územního plánu. Magistrát ve stručnosti
poukázal zejména na ust. §188 odst. 3 věta druhá a třetí stavebního zákona a na závěrečný
odstavec odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ao 2/2009 - 93. K provádění
úprav směrné části územního plánu byla vydána metodika obsažená v příloze A. odůvodnění
opatření obecné povahy č. 6/2009, kterým byla přijata změna Z 1000/00 územního plánu,
se kterou byl proces přijetí napadené úpravy směrné části územního plánu také v souladu.
Magistrát, ač si je vědom skutečnosti, že ministerstvo pro místní rozvoj jako orgán moci výkonné
nemůže zasahovat do sféry moci soudní a závazně vykládat zákon, jako nadřízený orgán
územního plánování v citovaném dopise postup magistrátu při vydávání úprav směrné části
územního plánu objektivně schvaluje. Magistrát na závěr nad rámec posuzované kauzy upozornil,
že úprava směrné části územního plánu je naprosto odlišným právním institutem než je změna
územního plánu. Tyto dva instituty není možné zaměňovat. Ze všech uvedených důvodů byla
úprava směrné části územního plánu přijata zcela v souladu s ust. §188 odst. 3 věta druhá a třetí
stavebního zákona a také v souladu s metodickým pokynem pro její přijeti uvedeným v příloze A
odůvodnění opatření obecné povahy č. 6//2009. Pokud jde o pozemek p. č. 3323/21
v k. ú. Chodov, jehož je stěžovatelka spoluvlastníkem, tak tento podle informací získaných
z katastru nemovitostí nesousedí s pozemky, na nichž byla provedena napadená úprava směrné
části územního plánu. Nicméně mezující nebo nemezující sousedství není v žádném případě
(absolutním) kritériem možného zásahu do hmotných práv souseda. Pokaždé je třeba zkoumat,
zda byl vlastník takového pozemku nebo nemovitosti na něm zasažen (dotčen) úpravou směrné
části územního plánu ve svých hmotných právech. Soud tuto povinnosti splnil a na základě všech
předložených podkladů dospěl k závěru, že stěžovatelka napadenou úpravou směrné části
územního plánu zasažena (dotčena) nebyla.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti,
a přitom sám shledal i vadu uvedenou v odst. 4, k níž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud ve své judikatuře zdůraznil, že v procesu územního plánování
dochází k vážení řady soukromých a veřejných zájmů, přičemž dochází k upřednostnění
některých zájmů před jinými při zachování právem předvídané proporcionality a ochrany
základních práv před svévolnými a excesivními zásahy. Rozhodnutí o vytváření předpokladů
pro výstavbu a udržitelný rozvoj území je politickou diskrecí konkrétního zastupitelského orgánu
územní samosprávy a vyjadřuje realizaci práva na samosprávu daného územního celku.
Nepřiměřené zásahy soudní moci do konkrétních odůvodněných a zákonných rozhodnutí
územní samosprávy by tak byly porušením ústavních zásad o dělbě moci (bod 114 rozsudku
ze dne 2. 2. 2011, č. j. 6 Ao 6/2010 – 103, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud poukázal
ve své judikatuře i na to, že při hodnocení zákonnosti územně plánovací dokumentace se řídí
zásadou zdrženlivosti (rozsudek ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007 – 73,
publ. pod č. 1462/2008 Sb. NSS, www.nssoud.cz). Proto by měl soud zrušit opatření obecné
povahy jen tehdy, pokud došlo k porušení zákona v nezanedbatelné míře, resp. v intenzitě
zpochybňující zákonnost posuzovaného řízení a opatření jako celku.
Není pochyb o tom, že rozhodnutí, zda a kdy obec přistoupí ke zpracování územně
plánovací dokumentace, resp. její změně, je vyhrazeno samostatné působnosti obce (§5 odst. 1
a 2 stavebního zákona), což platí i pro jeho konkrétní podobu, která je ve své podstatě výsledkem
politického rozhodnutí. Toto oprávnění však není bezbřehé, neboť existují zákonem stanovené
podmínky a omezení a v rovině obecné také omezení plynoucí z ústavního pořádku (požadavek
rovného zacházení, předvídatelnosti právní regulace, minimalizace zásahů do individuálních práv
fyzických a právnických osob, atd.). V tomto smyslu se vyjádřil Nejvyšší správní soud
např. v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 3/2007 - 73, www.nssoud.cz, kde uvedl,
že v případě územního plánování jde vždy „o vyvážení zájmů vlastníků dotčených pozemků s ohledem na
veřejný zájem, kterým je v nejširším slova smyslu zájem na harmonickém využití území. Tato harmonie může mít
nesčíslně podob a ve své podstatě nebude volba konkrétní podoby využití určitého území výsledkem ničeho jiného
než určité politické procedury v podobě schvalování územního plánu, v níž je vůle politické jednotky, která o něm
rozhoduje, ... omezena, a to nikoli nevýznamně, požadavkem nevybočení z určitých věcných (urbanistických,
ekologických, ekonomických a dalších) mantinelů daných zákonnými pravidly územního plánování. Uvnitř těchto
mantinelů však zůstává vcelku široký prostor pro autonomní rozhodování příslušné politické jednotky. Jinak
řečeno – není úkolem soudu stanovovat, jakým způsobem má být určité území využito; jeho úkolem je sledovat,
zda příslušná politická jednotka (obec) se při tvorbě územního plánu pohybovala ve shora popsaných mantinelech.
Bylo-li tomu tak, je každá varianta využití území, která se takto ´vejde´ do mantinelů územního plánování,
akceptovatelná a soud není oprávněn politické jednotce vnucovat variantu jinou. Soud brání jednotlivce (a tím
zprostředkovaně i celé politické společenství) před excesy v územním plánování a nedodržením zákonných
mantinelů, avšak není jeho úkolem sám územní plány dotvářet.“
Městský soud při posuzování, zda stěžovatelka není osobou zjevně neoprávněnou
k podání návrhu ve smyslu ust. §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. vycházel z judikatury Nejvyššího
správního soudu, především z rozsudků ze dne 27. 9. 2005, č. j. 4 As 50/2004 - 59 a ze dne
11. 6. 2009, č. j. 3 Ao 2/2009 - 93, a dospěl k závěru, že její aktivní procesní legitimace je
nesporná, zatímco při hodnocení charakteru napadeného správního aktu a posouzení, zda je
k podání návrhu aktivně legitimována i věcně a v jakém rozsahu lze napadené opatření obecné
povahy přezkoumat, dospěl k závěru, že není věcně legitimována k podání návrhu na zrušení
opatření obecné povahy, neboť přijatou změnou směrné části územního plánu ještě nedošlo
k dotčení jejích vlastnických práv.
Usnesením ze dne 18. 4. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 - 76 byla prvním senátem předložena
věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu mimo jiné z důvodu nesouhlasu s právním
názorem vysloveným v rozsudcích ze dne 24. 2. 2010, č. j. 4 Ao 1/2010 – 43, a ze dne
11. 6. 2009, č. j. 3 Ao 2/2009 – 93. Rozšířený senát pak ve věci rozhodl usnesením ze dne
17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 - 116, dostupným na www.nssoud.cz, v němž se zabýval postupem
při úpravě směrné části územního plánu obce schváleného do 31. 12. 2006, povahou indexu
podlažní plochy, aktivní a pasivní procesní legitimací. Závěry, k nimž rozšířený senát dospěl jsou
formulovány ve výroku citovaného usnesení
takto:
I. Index podlažní plochy je obecným regulativem prostorového uspořádání území,
tj. limitem jeho využití, jehož vymezení je závazné; na tom nic nemění ani to, že tento
index byl nesprávně zařazen do směrné části územního plánu (§29 odst. 1 zákona č.
50/1976 Sb.).
II. Má-li být v platném územním plánu nově zaveden limit využití území mj. indexem
podlažní plochy či změněny hodnoty již existující regulace, je nutno postupovat dle §188
odst. 3, věta prvá zákona č. 183/2006 Sb., tedy přijmout takovou změnu formou opatření
obecné povahy; věta druhá a třetí citovaného ustanovení se pro tyto případy neuplatní.
III. Obsahuje-li územní plán obce či jeho změny nesprávně obecný regulativ prostorového
uspořádání území stanovený indexem podlažní plochy ve své směrné části, lze je
napadnout návrhem na zrušení opatření obecné povahy podle §101a a násl. s. ř. s.
IV. Osobou pasivně procesně legitimovanou v řízení o zrušení úpravy směrné části územního
plánu podle §101a a násl. s. ř. s. je orgán, který ji přijal, tedy obecní úřad, případně úřad
územního plánování.
Jak vyplývá z citovaného usnesení rozšířeného senátu, nelze nedostatek aktivní věcné
legitimace odůvodnit tím, že navrhovatel má možnost bránit svá veřejná subjektivní práva
v územním řízení. Podle rozšířeného senátu vyjadřuje index podlahové plochy intenzitu využití
území a stanovuje se za účelem regulace zástavby, aby nedošlo k překročení únosné míry zatížení
území a aby byly zajištěny urbanistické hodnoty. Ve svých důsledcích tak vyjadřuje maximálně
přípustnou hustotu budoucí zástavby či maximálně přípustnou výšku plánovaných staveb
na určité ploše. Zvýší-li se index podlahové plochy pro určitou plochu, znamená to, že může být
zastavěna daleko hustěji, popř. stavbami podstatně vyššími, než bylo dosud v územním plánu
stanoveno. I samotný index podlahové plochy, a stejně tak jeho změna, může zasáhnout
do vlastnických práv subjektů, které vlastní nemovitosti na daném území. V daném případě
nejsou ani jiné důvody, které by vylučovaly stěžovatelčinu aktivní věcnou legitimaci. Na základě
úpravy směrné části územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy došlo změnou kódu C na kód
F ke zvýšení intenzity zástavby na pozemcích p. č. 3322/1, 3323/1 a 3336/1 v k. ú. Chodov,
v jejichž sousedství je pozemek p. č. 3323/1 (podle tvrzení stěžovatelky se jedná o přímo
mezující pozemek, zatímco podle tvrzení magistrátu o pozemek nemezující), jehož je stěžovatelka
spoluvlastnicí. V důsledku předmětné úpravy směrné části územního plánu dochází k výrazné
změně zástavby v dané lokalitě a s tím souvisejícímu zintenzívnění dopravní obsluhy, výraznému
zásahu do typu zástavby apod., takže nelze vyloučit zásah do večeřených subjektivních práv
stěžovatelky. Závěr krajského soudu o absenci její aktivní věcné legitimace je proto nesprávný.
Podle Nejvyššího správního soudu je třeba poukázat také na to, že podaným návrhem
se stěžovatelka nedomáhala jen zrušení předmětného opatření obecné povahy, ale také správního
aktu „Předání vyjádření k modifikaci úpravy ÚPn HMP č. 0783 k. ú. Chodov, výstavba bytových
domů“ ze dne 15. 4. 2010 vydaného Útvarem rozvoje hl. m. Prahy. I když podle výroku
napadeného rozsudku byl návrh zamítnut v plném rozsahu, jeho odůvodnění neobsahuje
sebemenší zmínku o tom, z jakých důvodů byl zamítnut návrh i ve vztahu k tomuto petitu. Jedná
se sice o vadu, která nebyla v kasační stížnosti namítána, ale protože mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci, Nejvyšší správní soud k ní přihlédl ve smyslu ust. §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. z úřední povinnosti.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu
podle ust. §110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve věci rozhodl
v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu