ECLI:CZ:NSS:2013:7.AZS.15.2013:30
sp. zn. 7 Azs 15/2013 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: V. R., zastoupený
Mgr. Ivanem Karfíkem, advokátem se sídlem U Jeslí 1643/31, Praha 9, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2013, č. j. 49 Az 39/2012 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Ivana Karfíka se u r č u je částkou 4.114 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 3. 2013, č. j. 49 Az 39/2012 - 41, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen
„ministerstvo“) ze dne 30. 10. 2012, č. j. OAM-223/LE-BE02-ZA05-2012, kterým byla
zamítnuta žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle
ust. §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., v níž požádal o odkladný účinek kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak
nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto
zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
Pokud se jedná o námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu a rozhodnutí
ministerstva, lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 - 136,
publ. pod č. 1795/2009 Sb. NSS, všechny dostupné na www.nssoud.cz. Krajský soud se zabýval
žalobními námitkami stěžovatele a posuzoval relevanci jím uváděných potíží s věřiteli s ohledem
na kritéria pro udělení mezinárodní ochrany. Také rozhodnutí ministerstva vycházelo
z dostatečně zjištěného skutkového stavu v návaznosti na tvrzení stěžovatele v řízení o udělení
mezinárodní ochrany. Situaci v zemi původu ministerstvo posoudilo na základě informací MZV
ČR, Zprávy ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv za rok 2011 a aktuálních
informací ČTK.
K námitce, že vyhrožování věřiteli na Ukrajině je azylově relevantním důvodem, Nejvyšší
správní soud odkazuje na svou judikaturu, v níž opakovaně vyslovil, že „poskytnutí azylu je zcela
specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami
pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
ČR. Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně
stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Institut azylu je aplikovatelný
v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů.“ (Viz rozsudek
ze dne 31. 3. 2005, č. j. 5 Azs 268/2004 – 75, dostupný na www.nssoud.cz.) Posouzením ochrany
před potížemi se soukromými osobami se již mnohokrát Nejvyšší správní soud zabýval,
např. v rozsudku ze dne 30. 6. 2005, č. j. 4 Azs 440/2004 – 53, dostupném na www.nssoud.cz,
v němž vyslovil, že „(p)otíže se soukromými osobami v domovském státě, spočívající např. ve vyhrožování,
vydírání apod. nelze považovat bez dalšího za důvody pro udělení azylu. Za pronásledování se považuje ohrožení
života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak, nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou
prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo pokud tento stát není
schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.“ Dále lze odkázat na rozsudky
ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 – 49, ze dne 31. 3. 2004, č. j. 6 Azs 41/2004 – 67,
a ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 187/2004 – 49, č. 401/2004 Sb. NSS, všechny též
na www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud se opakovaně zabýval i otázkou dostupnosti vnitrostátní ochrany
v případě pronásledování ze strany soukromých subjektů. Z jeho konstantní judikatury,
např. z rozsudků ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 – 57, a ze dne 31. 10. 2008,
č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, dostupných na www.nssoud.cz, vyplývá, že se v případě pronásledování
soukromými osobami musí postižená osoba v zásadě vždy obrátit nejprve se žádostí o pomoc
na vnitrostátní orgány v zemi původu, pokud není zjevné, že tyto orgány nejsou schopny či
ochotny účinnou ochranu poskytnout. Ve věci stěžovatele se o tuto situaci nejedná,
neboť na Ukrajině existuje právní systém poskytující obětem kriminální činnosti či hrozeb právní
prostředky, jimiž se lze vůči takovému jednání bránit u příslušných státních orgánů. Obecný
poukaz na korupci a excesy státních orgánů na Ukrajině není relevantním argumentem
pro zpochybnění dostupnosti ochrany státními orgány Ukrajiny v případě, že jejich občané jsou
vystaveni vydírání či vyhrožování (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 25/2003 – 94 a ze dne 20. 7. 2005, č. j. 2 Azs 452/2004 – 56, dostupné
na www.nssoud.cz.).
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval na věznění Julie Tymošenkové, jedná
se o bývalou významnou ukrajinskou političku, jejíž situace je s potížemi stěžovatele zcela
nesouměřitelná. Stejně tak případ Anastazie Hagen nemá s jeho případem žádnou souvislost.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Krajský soud stěžovateli ustanovil zástupcem advokáta podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s.
a v takovém případě platí odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Podle ust. §7, §9
odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
náleží advokátu odměna za jeden úkon právní služby (písemné podání ve věci samé),
tedy 3.100 Kč a náhrada hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky).
Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku
odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, tj. o 714 Kč. Celková částka odměny tedy činí 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu