ECLI:CZ:NSS:2013:8.AS.118.2012:45
sp. zn. 8 As 118/2012 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: M. V., zastoupené Mgr.
Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti
rozhodnutí žalované ze dne 6. 8. 2012, čj. CPR-2297/ČJ-2012-9CPR-V237, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2012, čj. 1 A 47/2012 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 22. 4. 2011, čj. KRPA-24696/ČJ-2011-000022, Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie, uložila žalobkyni
správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Doba zákazu vstupu na území členských států Evropské
unie byla stanovena na 3 měsíce. Rozhodnutím ze dne 16. 9. 2011,
čj. CPR-5449/ČI-2011-9CPR-V237, žalovaná zrušila toto rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost
a vrátila věc krajskému ředitelství k dalšímu řízení.
2. Rozhodnutím ze dne 10. 1. 2012, čj. KRPA-24696/ČJ-2011-000022, krajské ředitelství
uložilo žalobkyni správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců
a stanovilo dobu zákazu vstupu na území členských států Evropské unie na 3 měsíce.
3. Žalovaná rozhodnutím ze dne 6. 8. 2012, čj. CPR-2297/ČJ-2012-9CPR-V237, formálně
upřesnila výrok rozhodnutí krajského ředitelství a ve zbývající části rozhodnutí potvrdila.
II.
4. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované ze dne 6. 8. 2012 žalobou u Městského soudu
v Praze, který ji rozsudkem ze dne 9. 10. 2012, čj. 1 A 47/2012 – 38, zamítl.
5. Městský soud zdůraznil, že řízení o prodloužení povolení k pobytu je odlišné od řízení
o správním vyhoštění. Rozhodnutí, která jsou výsledkem těchto řízení, jsou samostatně
přezkoumatelná ve správním soudnictví. V nyní posuzované věci proto soud nemohl
přezkoumat, zda bylo řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu žalobkyně
zastaveno v souladu se zákonem.
6. Ve druhé námitce žalobkyně brojila proti nesprávnosti výroku, kterým správní orgány
stanovily počátek doby zákazu vstupu na území. Tuto otázku již vyřešil rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 24. 1. 2012, čj. 1 As 106/2010 – 83, č. 2586/2012
Sb. NSS (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), městský soud proto odkázal na jeho odůvodnění.
7. Podle městského soudu žalovaná nemá v řízení o správním vyhoštění rozsáhlý prostor
pro ověření všech okolností vztahujících se k možnému nepřiměřenému zásahu do rodinného
a soukromého života cizince. Postačí, pokud se vypořádá se všemi tvrzeními cizince učiněnými
během správního řízení. Této povinnosti žalovaná dostála. Ze spisu nevyplynula žádná
skutečnost, ze které by bylo možno dovodit nepřiměřený zásah do rodinného nebo soukromého
života žalobkyně. Žalobkyně nemá na území České republiky žádné příbuzné kromě sestry
a sama přiznala, že jí není známa žádná okolnost, která by jí bránila v návratu do země původu.
Městský soud dodal, že otázka přísnosti či správnosti rozhodnutí spadá do oblasti správního
uvážení. Žalovaná rozhodla v souladu se zákonem a uložila zákaz vstupu v mezích zákonného
rozpětí, tj. na tři měsíce, přičemž zákonná horní hranice byla v dané věci 5 let.
III.
8. Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti rozsudku městského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
9. Stěžovatelka namítla, že se žalovaná ani městský soud nezabývaly dostatečně otázkou
přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Rozhodnutí žalované bylo nezákonné
a nepřezkoumatelné, protože žalovaná dostatečně nezjistila skutkový stav, své rozhodnutí řádně
neodůvodnila a neposoudila závažnost jednání stěžovatelky.
10. Ani městský soud nezohlednil konkrétní žalobní námitky vztahující se k přiměřenosti
rozhodnutí o správním vyhoštění, zejm. námitky týkající se délky pobytu stěžovatelky na území,
vytvořeného zázemí, závažnosti a důvodů protiprávního jednání. Stěžovatelka přitom opakovaně
poukázala na konkrétní skutkové okolnosti, kdy se dostala do situace, která vedla ke správnímu
vyhoštění, spíše shodou okolností. Odůvodnění městského soudu stěžovatelka považovala
za strohé a nezákonné.
11. Podle judikatury správních soudů je rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřeným
zásahem do rodinného a soukromého života cizince pouze tehdy, je-li dosaženo spravedlivé
rovnováhy mezi zájmem státu na ochraně veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného
zdraví na jedné straně a zájmem cizince na ochraně rodinného a soukromého života na druhé
straně (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, čj. 10 Ca 330/2006 – 89).
Z rozhodnutí správních orgánů ani z rozsudku městského soudu nevyplývá, že by k takové úvaze
přistoupily.
12. Stěžovatelka zdůraznila, že strávila téměř jednu třetinu svého života v České republice,
má zde vytvořeno veškeré zázemí a je přivyknuta zdejšímu způsobu života. Správní orgán měl
proto zvlášť pečlivě uvážit, zda byly dány předpoklady k tak závažnému postupu, jako je správní
vyhoštění. Korektiv přiměřenosti byl do zákona o pobytu cizinců zaveden právě proto, aby každé
jednání, které lze označit za neoprávněný pobyt cizince na území, nebylo řešeno uložením
správního vyhoštění. Stěžovatelka byla přesvědčena, že závažnost jejího jednání nepřevažuje nad
možnými zásahy do jejího soukromého života.
13. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2012, čj. 9 As 118/2012 – 18,
vyplývá, že ve vztahu k přiměřenosti rozhodnutí je kromě posouzení zásahu do rodinného
a soukromého života cizince třeba posoudit také další rozhodné skutečnosti podle §174a zákona
o pobytu cizinců, tedy např. druh a závažnost protiprávního jednání a okolnosti, za nichž bylo
spácháno.
14. Dále městský soud pochybil, nevypořádal-li námitku existence tzv. „zdánlivé právní moci “,
ze které stěžovatelka dovozovala oprávněnost svého pobytu v době zahájení řízení o správním
vyhoštění.
IV.
15. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V.
16. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
17. Kasační stížnost není důvodná.
18. Stěžovatelka nedůvodně vytkla městskému soudu, že neposoudil námitku existence
tzv. „zdánlivé právní moci “ rozhodnutí o zastavení řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému
pobytu, ze které stěžovatelka dovozovala oprávněnost svého pobytu v době zahájení řízení
o správním vyhoštění. Tato námitka vycházela z tvrzené vady řízení o prodloužení povolení
k dlouhodobému pobytu, jež měla spočívat v nesprávném doručování v průběhu tohoto řízení.
Městský soud nepochybil, pokud uzavřel, že nebyl oprávněn přezkoumat případné vady řízení
o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatelky, protože se jednalo o zcela jiné
řízení.
19. Právní názor městského soudu byl v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu,
podle které v řízení o přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění nelze podrobit přezkumu
předcházející rozhodnutí o povolení k dlouhodobému pobytu (blíže viz např. rozsudek ze dne
30. 4. 2012, čj. 4 As 5/2012 – 22). I přes vzájemnou obsahovou návaznost se tato rozhodnutí
vyznačují odlišným předmětem a obsahem, řízení jsou vedena na základě jiných právních norem
a jejich výsledkem je vydání dvou různých správních rozhodnutí, přičemž každé
z nich je samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví (podle §65 odst. 1 s. ř. s.).
Tento závěr platí i tehdy, pokud se do doby zahájení řízení o správním vyhoštění cizinec fakticky
nedozvěděl o výsledku řízení o povolení k dlouhodobému pobytu, a pobýval tak na území České
republiky neoprávněně bez vlastního vědomí.
20. Stěžovatelka měla možnost právní obrany proti rozhodnutí o zastavení řízení
o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu prostřednictvím opravných prostředků
podle správního řádu. Rozhodnutí o odvolání by bylo následně přezkoumatelné ve správním
soudnictví. Možnosti podat odvolání však stěžovatelka nevyužila. Podala pouze podnět
k provedení přezkumného řízení podle §94 odst. 1 správního řádu. Komise pro rozhodování
ve věcech pobytu cizinců přípisem ze dne 27. 12. 2011, čj. MV-28574-4/SO-2011, stěžovatelce
sdělila, že nevyhověla podnětu na zahájení přezkumného řízení, protože nedošlo k porušení
právního předpisu, které by mohlo mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.
21. Rozsudek městského soudu ani rozhodnutí správních orgánů nebyly nepřezkoumatelné
ani proto, že by nevypořádaly dostatečně námitky vztahující se k tvrzené nepřiměřenosti zásahu
do rodinného či soukromého života stěžovatelky.
22. V případech, které spojují otázku možného porušení práva na respektování rodinného
či soukromého života a otázku nuceného vycestování cizince, Nejvyšší správní soud vychází
především z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vztahující
se ke čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život
narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah
sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému
či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince
do země jeho původu, (5) „imigrační historii “ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva
v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného
cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku,
č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer
proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost
č. 55597/09, bod 70). Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti
a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím
pro společnost či ochranou veřejného pořádku. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy
totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu.
23. S ohledem na výše uvedená kritéria Nejvyšší správní soud považuje odůvodnění žalované
i městského soudu vztahující se k přiměřenosti zásahu do rodinného nebo soukromého života
stěžovatelky za dostatečné a souladné se zákonem.
24. Správní orgány vycházely především z tvrzení samotné stěžovatelky, která připustila,
že kromě sestry nemá v České republice další příbuzné. Stěžovatelka netvrdila ani existenci jiných
osob, s nimiž by žila ve společné domácnosti nebo které by mohly být dotčeny jejím
vycestováním. Správní orgány ani městský soud proto nepochybily, pokud neshledaly zásah
do rodinného života stěžovatelky.
25. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelce ani v tom, že její vazby na území České
republiky jsou natolik silné, že by její nucené vycestování spojené se zákazem vstupu na 3 měsíce,
bylo nepřiměřeným zásahem do jejího soukromého života. Jedna z hlavních námitek stěžovatelky
se vztahovala k délce pobytu na území České republiky a vytvořeným vazbám. Je sice pravdou,
že stěžovatelka přicestovala do České republiky již v roce 2002, od té doby však Českou
republiku několikrát dobrovolně opustila, a to zpravidla na dobu několika měsíců. V průběhu
správního řízení stěžovatelka potvrdila, že v České republice nemá stabilní zaměstnání a pracuje
pouze příležitostně na brigádách. Jiné konkrétní skutečnosti, které by svědčily o silných vazbách
k České republice, stěžovatelka neprokázala, a dokonce ani netvrdila. Tvrzení o vytvořeném
zázemí stěžovatelka ponechala pouze v obecné rovině.
26. Nepřiměřenost správního vyhoštění nezpůsobila ani relativně nízká závažnost
protiprávního jednání stěžovatelky, která pobývala na území České republiky neoprávněně
od 20. 9. 2010, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o zastavení řízení o prodloužení povolení
stěžovatelky k dlouhodobému pobytu, do 18. 4. 2011, kdy se stěžovatelka dobrovolně dostavila
na Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Praha 8 – Karlín. Pobývá-li cizinec na území
České republiky bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu,
může mu být uloženo správní vyhoštění spojené se zákazem vstupu až na 3 roky [§119 odst. 1
písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců; městský soud mylně uvedl, že zákonná maximální
hranice je v posuzované věci 5 let]. Doba zákazu vstupu na území byla stěžovatelce stanovena
na 3 měsíce. Nejvyšší správní soud neshledal, že by tato doba byla vzhledem ke skutkovým
okolnostem nepřiměřená. Právě naopak, stanovení zákazu vstupu v délce pouze 3 měsíců svědčí
o tom, že správní orgány zvažovaly mimo jiné i závažnost protiprávního jednání stěžovatelky
a skutečnost, že se stěžovatelka dobrovolně přihlásila na cizinecké policii (viz str. 5 rozhodnutí
o správním vyhoštění). Správní orgány tak dostály i požadavkům kladeným §174a zákona
o pobytu cizinců, jehož se stěžovatelka dovolávala.
27. Stěžovatelka se nemohla zprostit odpovědnosti za neoprávněný pobyt ani tvrzením,
že se fakticky dozvěděla o zastavení řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu
až po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, a pobývala tak na území České republiky
neoprávněně po určitou dobu bez svého vědomí (stěžovatelka se prokazatelně dozvěděla
o zastavení řízení nejpozději dne 11. 11. 2010, kdy podala podnět k přezkumnému řízení,
které je mimořádným opravným prostředkem bez vlivu na právní moc předmětného rozhodnutí).
Teprve po zvážení všech dalších kritérií a skutkových okolností vztahujících se jak k zájmu státu
na kontrole pobytu cizinců na jeho území, tak k zájmům stěžovatelky na setrvání na území České
republiky, bylo možné učinit závěr o přiměřenosti správního vyhoštění, zejména ve vztahu
k délce zákazu vstupu. S ohledem na výše popsané skutkové okolnosti, především nedostatek
silných vazeb k území České republiky či k osobám zde žijícím, Nejvyšší správní soud neshledal
rozhodnutí o správním vyhostění a stanovení zákazu vstupu na 3 měsíce nepřiměřeným.
28. Závěrem Nejvyšší správní soud musí ovšem opravit názor městského soudu,
podle něhož je „správnost a přísnost “ rozhodnutí o správním vyhoštění otázkou správního uvážení.
29. Uvedený názor městského soudu je správný pouze v části týkající se „přísnosti “
rozhodnutí o správním vyhoštění, kterou městský soud patrně mínil stanovení délky zákazu
vstupu na území. Zákon o pobytu cizinců skutečně dává v této otázce správnímu orgánu prostor
pro správní uvážení stanovením pouze maximální doby zákazu vstupu ve vztahu k jednotlivým
porušením uvedeného zákona (viz §119 zákona o pobytu cizinců, blíže viz např. rozsudek ze dne
7. 12. 2011, čj. 1 As 99/2011 – 55).
30. Městský soud se však mýlil, uvedl-li, že do rámce správního uvážení spadá také „správnost “
(ve smyslu zákonnost) rozhodnutí o správním vyhoštění. Zákon o pobytu cizinců stanoví totiž
několik podmínek, kdy správní orgán nesmí uložit správní vyhoštění.
31. Rozhodnutí o správním vyhoštění nelze vydat mimo jiné tehdy, byl-li by jeho důsledkem
nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince (§119a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců). Přestože pojem „nepřiměřený zásah do rodinného nebo soukromého života“ patří
do kategorie neurčitých právních pojmů, naplnění obsahu tohoto pojmu s sebou přináší
povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který právní norma předvídá. Dojde-li
proto správní orgán k závěru, že vyhoštění by bylo nepřiměřeným zásahem do práva
na respektování rodinného a soukromého života, nemá žádný prostor pro úvahu,
jak dále postupovat, a je povinen rozhodnutí o správní vyhoštění nevydat.
32. Výklad pojmu „nepřiměřený zásah do rodinného nebo soukromého života“ a podřazení zjištěného
skutkového stavu tomuto pojmu je pak otázkou výkladu práva a jeho aplikace na zjištěný
skutkový stav, nikoliv předmětem volného správního uvážení. Správní orgán je povinen vycházet
především z kritérii stanovených bohatou judikaturou ESLP (viz výše bod 22). V návaznosti
na tato kritéria nelze dovodit, že by posouzení přiměřenosti zásahu do rodinného nebo
soukromého života cizince mělo být věcí volné úvahy správního orgánu. Přestože právo
vyplývající z čl. 8 Úmluvy není absolutní a existuje zde prostor pro vyvažování zájmů jednotlivce
a zájmů státu, nejedná se o správní uvážení, jak jej chápe česká judikatura (viz např. usnesení
rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005 čj. 6 A 25/2002 – 42, č. 906/2006 Sb. NSS, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, čj. 5 Azs 105/2004 – 72, č. 375/2004 Sb. NSS,
ze dne 26. 10. 2007, čj. 4 As 10/2007 – 109, ze dne 23. 10. 2008, čj. 8 As 56/2007 – 151,
nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2001, sp. zn. I. ÚS 229/2000, ze dne 17. 9. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1744/08, nebo ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 226/09). Autonomie správních
orgánů při rozhodování o vyhoštění je omezena základními právy dotčených cizinců a s tím
souvisejícími mezinárodními závazky České republiky (srov. nález Ústavního soudu ze dne
9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07, č. 47/2009 Sb., zejm. bod 40 a 41).
33. Výklad a aplikace pojmu „nepřiměřený zásah do rodinného nebo soukromého života“ by pak měly
být v souladu s §65 a násl. s. ř. s. plně a meritorně přezkoumatelné. Požadavek na řádný soudní
přezkum rozhodnutí o správním vyhoštění ve vztahu k čl. 8 Úmluvy vyjádřil také ESLP
např. v rozsudku ze dne 27. 9. 2011, Alim proti Rusku, stížnost č. 39417/07.
34. V této souvislosti lze opět připomenout nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 26/07,
kterým Ústavní soud zrušil §171 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců ve znění zákona
č. 161/2006 Sb. pro rozpor s Listinou základních práv a svobod. Toto ustanovení vylučovalo
za určitých okolností rozhodnutí o správním vyhoštění ze soudního přezkumu. Ústavní soud
zdůraznil, že rozhodnutí o správním vyhoštění je způsobilé zasáhnout do základních práv
a svobod [např. práva na život a práva nebýt vystaven mučení a krutému, nelidského
nebo ponižujícího zacházení (čl. 6 a 7 Listiny) nebo práva na ochranu před neoprávněným
zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny)].
35. Navíc je třeba mít na paměti, že pokud by byl správním vyhoštěním porušen čl. 3 Úmluvy
(byť jeho porušení stěžovatelka nenamítla), nebyl by zde ani prostor pro vyvažování zájmů
jednotlivce a zájmů státu. ESLP opakovaně potvrdil, že čl. 3 Úmluvy je absolutní,
a to i tehdy, pokud by k zakázanému zacházení s cizincem mělo dojít v jiném státě, do něhož by
byl cizinec vyhoštěn (viz např. rozsudky velkého senátu ze dne 15. 11. 1996, Chahal proti Spojenému
království, stížnost č. 22414/93, bod 80, či ze dne 28. 2. 2008, Saadi proti Itálii, stížnost
č. 37201/06, bod 138). Už jen z tohoto důvodu rozhodnutí o správním vyhoštění nemůže záviset
pouze na správním uvážení.
36. Nejvyšší správní soud ovšem neshledal, že by uvedené pochybení městského soudu bylo
natolik závažné, aby způsobilo nezákonnost jeho rozhodnutí. Přestože se městský soud
domníval, že otázka „správnosti “ rozhodnutí o správním vyhoštění spadá pod rozsah správního
uvážení, neomezil se pouze na přezkum, zda byl úsudek žalované logicky možným závěrem
vycházejícím z nastolených premis, ale posoudil i zákonnost napadeného rozhodnutí a ztotožnil
se se závěry žalované týkajícími se přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života
stěžovatelky. Byť bylo odůvodnění městského soudu stručné, s ohledem na skutkové okolnosti
posuzované věci z hlediska přezkoumatelnosti ještě obstálo.
37. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek městského soudu nezákonným
ani nepřezkoumatelným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
38. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti
úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, které by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 5. března 2013
JUDr. Jan Passer
předseda senátu