ECLI:CZ:NSS:2013:8.AS.129.2012:18
sp. zn. 8 As 129/2012 - 18
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: P. Č., proti žalované:
Česká pošta, s. p., se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, ve věci podání ze dne
24. 10. 2012, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 1. 11. 2012, čj. 10 Na 47/2012 - 2,
takto:
I. Žalobci se nepřiznává osvobození od soudních poplatků.
II. Návrh žalobce na ustanovení zástupce se zamítá .
III. Řízení se z a s t a v u je .
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce v podání ze dne 24. 10. 2012 adresovaném Krajskému soudu v Českých
Budějovicích vyjádřil nespokojenost s postupem České pošty – Pošta 3 České Budějovice,
která mu nepřipravila k vyzvednutí soudní písemnosti a tyto písemnosti vrátila, ačkoliv
bylo možné zanechat oznámení. Žalobce dále navrhl, aby krajský soud vydal rozsudek, ve kterém
bude určeno, že vracení všech písemností Českou poštou bylo nezákonným zásahem do práva
na vyzvednutí soudních písemností v adresním místě.
[2] Krajský soud usnesením ze dne 1. 11. 2012, čj. 10 Na 47/2012 – 2, podání odmítl dle §46
odst. 1 písm. a) s. ř. s. z důvodu, že v dané věci nebyly splněny podmínky řízení, jelikož žalovaná
není správním orgánem a svým postupem tak vrchnostensky nezasahuje do veřejných
subjektivních práv žalobce.
[3] Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností.
[4] Vzhledem k tomu, že s podáním kasační stížnosti je spojen vznik poplatkové povinnosti
(§4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů), a stěžovatel tuto povinnost nesplnil, Nejvyšší správní soud jej usnesením ze dne
21. 1. 2013, čj. 8 As 129/2012 - 7, vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 5000 Kč ve lhůtě
dvou týdnů od doručení tohoto usnesení. Soud stěžovatele tímto usnesením dále vyzval,
aby v téže lhůtě buďto předložil plnou moc udělenou jím advokátovi k zastupování v řízení
o kasační stížnosti, nebo ve stejné lhůtě prokázal, že má vysokoškolské právnické vzdělání.
Současně stěžovatele poučil o následcích nesplnění obou výzev.
[5] Stěžovatel soudní poplatek nezaplatil a ani nedoložil zastoupení advokátem. Namísto
toho podáním ze dne 11. 2. 2013 požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení
právního zástupce. Naprostý nedostatek prostředků a své sociální poměry doložil čestným
prohlášením z téhož dne. Stěžovatel v tomto prohlášení uvedl, že jeho bydlení je „nenájemní,
nevlastnické, samostatná domácnost, obydlí nebytové“, nemá žádné zdanitelné příjmy, jeho nezdanitelné
příjmy tvoří částka přes 3000 Kč měsíčně, důvodem nevýdělečné činnosti je jeho plná invalidita,
dále poukázal na „tisíce“ peněžních závazků, „nenarušenou způsobilost zcizovat“ a svou úvěrovou
bonitu vymezil stavem „-3“. Stěžovatel uvedl, že pobírá přípěvek na živobytí. Majetek stěžovatele
tvoří elektronický psací stroj, televizor a paměťový záznamník a jeho výdaje spočívají ve stravě,
tisku, jízdném, papíru a DPH.
II.
[6] Nejvyšší správní soud kupř. v rozsudku ze dne 15. 6. 2011, čj. 2 As 74/2010 – 89,
všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz, potvrdil, že účastník řízení
může nedostatek prostředků pro vedení soudního řízení prokázat i jinak nežli prostřednictvím
vyplnění formuláře „Potvrzení a prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození
od soudních poplatků a pro ustanovení zástupce soudem“, protože se jedná toliko o zavedenou praxi,
usnadňující administraci podaných žádostí. Musí tak ale učinit způsobem, který poskytuje úplný
obraz o jeho majetkových a osobních poměrech. Bylo tedy na stěžovateli, aby své majetkové
poměry dostatečně konkrétně popsal a předložil soudu doklady dosvědčující, že nemá dostatečné
prostředky k tomu, aby uhradil soudní poplatek a na vlastní náklady si obstaral advokáta.
[7] Této povinnosti stěžovatel nedostál. Jím uvedené údaje jsou dílem neprokázané a dílem
irelevantní (tvrzení stěžovatele o způsobilosti zcizovat či o jeho úvěrové bonitě),
a proto nemohou být využity k prokázání jeho majetkových poměrů. Ostatně Nejvyšší správní
soud stěžovatele již opakovaně upozornil (srov. usnesení ze dne 13. 4. 2012,
čj. 2 As 10/2012 - 18, či ze dne 20. 9. 2012, čj. 8 As 80/2012 – 17), že údaje obsažené
v jeho čestném prohlášení nejsou způsobilé prokázat jeho skutečné a aktuální majetkové
a výdělkové poměry. Za takové situace Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu žádost
o osvobození od soudního poplatku.
[8] Podle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením
zástupce (pro řízení o kasační stížnosti advokáta) navrhovateli, u něhož jsou předpoklady,
aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv.
Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal u stěžovatele předpoklady pro osvobození od soudních
poplatků, nevyhověl ani jeho návrhu na ustanovení advokáta pro řízení o jeho kasační stížnosti.
III.
[9] Nejvyšší správní předně důkladně zvažoval okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje
u tohoto soudu svá práva. Opakovaně již dospěl k závěru, že se v případě stěžovatele jedná
o projev svévolného a účelového uplatňování práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012,
čj. 2 As 45/2012 – 11). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem
a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu
(viz rozsudek ze dne 7. 6. 2012, čj. 2 As 82/2012 – 13, nebo usnesení ze dne 18. 12. 2012,
čj. 7 As 103/2012 - 20).
[10] V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni 6. 3. 2013 celkem 678 spisů, v nichž žalobce
vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele. Během roku 2012 napadlo k Nejvyššímu
správnímu soudu 311 věcí, v nichž žalobce vystupuje jako účastník řízení, přičemž ke dni
6. 3. 2013 jich bylo vyřízeno, resp. rozhodnuto, 293. Od počátku roku 2013 stěžovatel učinil vůči
Nejvyššímu správnímu soudu již 90 podání. Z evidence zdejšího soudu je dále patrné,
že množství žalobcem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pro srovnání lze uvést,
že v roce 2008 bylo u Nejvyššího správního soudu vedeno „pouze“ 22 věcí, v nichž žalobce
vystupoval jako účastník řízení, v roce 2010 to bylo již 65 věcí a v roce 2011 pak 155 věcí.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství
sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo být vyhověno.
Rozhodující je sériovost stěžovatelem vedených sporů, stereotypnost jeho procesního počínání,
spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
[11] Při vědomí shora uvedeného a v souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší
správní soud nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů, tj. opětovně nevyzval
stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci
udělené advokátovi. Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené
pod sp. zn. 8 As 71/2012 či sp. zn. 8 As 79/2012), že shora uvedené výzvy obvykle neplní svůj
účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení. Tyto výzvy naopak rozehrávají písemný „ping
pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem, který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik
týdnů až měsíců, aniž by došlo k meritornímu posouzení věci. Stěžovatel po výzvě soudu ke
splnění poplatkové povinnosti a předložení plné moci advokátovi zpravidla požádá o osvobození
od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Ke své žádosti
zpravidla připojí čestné prohlášení, v němž uvede údaje, které nejsou způsobilé prokázat
jeho nárok na osvobození od soudních poplatků. Následně stěžovatel požádá o povolení splátek
soudního poplatku, resp. o prodloužení lhůty k předložení plné moci udělené advokátovi.
Nejvyšší správní soud následně tyto žádosti zamítne z důvodu bezpředmětnosti, svévolného
uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčnímu přístupu k vedení řízení (viz např. usnesení
ze dne 8. 8. 2012, čj. 8 As 71/2012 – 13, a ze dne 4. 10. 2012, čj. 8 As 71/2012 – 22,
která byla stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám). Výsledkem řízení pak obvykle
bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku.
[12] S ohledem na dosavadní procesní počínání stěžovatele Nejvyšší správní soud
nepochyboval, že by se tento bezúčelný a ve výsledku zcela neefektivní postup opakoval
i v nyní posuzované věci.
[13] Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání stěžovatele
také Ústavní soud. Ve vztahu k povinnému zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti
vyslovil, že poučení o této povinnosti není nutno stěžovateli zasílat vždy v každém individuálním
řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Pokud lze vycházet
ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé
stěžovatele zpravit o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání
na požadavku vždy nového a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní
(viz usnesení ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, obdobně srov. usnesení ze dne
14. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4255/12, ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 3748/14, či ze dne
10. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 3747/14). Nejvyšší správní soud je toho názoru, že uvedené závěry
lze vztáhnout i na opakované poučování o povinnosti být zastoupen advokátem a povinnosti
zaplatit soudní poplatek v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem poučen
o těchto povinnostech nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být nepochybně vědom.
[14] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které
zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 – 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo
k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného,
je jenom zdánlivě dovolené “. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený senát,
podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva
veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného
na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské
důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem
a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem
a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, a proto musí být uplatňován
nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními
právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010,
čj. 1 As 70/2008 – 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená judikatura). V této souvislosti
lze rovněž poukázat na rozsudek ze dne 30. 12. 2010, čj. 4 As 38/2010 – 43, ve kterém Nejvyšší
správní soud poukázal na model fungování stěžovatele (občanského sdružení), založený
na opakovaném podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů,
které při jeho činnosti zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li
pro takové jednání legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva zakotveného v §36
odst. 3 s. ř. s. Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu a obstál (viz usnesení
ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
[15] Jak bylo zmíněno výše, stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Zneužití lze dovodit
i v nyní posuzované věci. Nejvyšší správní soud současně zdůrazňuje, že toto rozhodnutí nevede
k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel obracel na soud.
Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního pojímání práva
na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen zcela
výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako zcela neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu tedy bude
třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními okolnostmi případu
stejně jako v ostatních věcech. Jinými slovy řečeno, Nejvyšší správní soud tímto postupem
rozhodně stěžovateli neupírá jeho právo, aby prokázal, že v jeho jiném soudním sporu nastala
situace, kdy je třeba jej osvobodit od soudního poplatku a ustanovit mu k ochraně jeho veřejných
subjektivních práv kvalifikovaného právního zástupce.
[16] Nejvyšší správní soud závěrem poukazuje, že obdobný procesní postup zvolil
již v usnesení ze dne 28. 2. 2013, čj. 8 As 130/2012 – 12.
[17] Nejvyšší správní soud k uvedenému doplňuje, že podání stěžovatele ze dne 24. 10. 2012
nebylo na první pohled návrhem způsobilým k zahájení řízení ve správním soudnictví,
protože žalovaná není pasivně legitimována. Nejvyšší správní soud se již v rozsudku
čj. 8 As 70/2010 – 156 ztotožnil s názorem krajského soudu, že žalovaná nevystupuje
při doručování písemností jako správní orgán a svým postupem vrchnostensky nezasahuje
do veřejných subjektivních práv žalobce.
IV.
[18] Jelikož tedy stěžovatel ve lhůtě stanovené Nejvyšším správním soudem ani následně
soudní poplatek splatný podáním kasační stížnosti (tj. 19. 11. 2012) nezaplatil,
a z jeho jednotlivých podání učiněných v této věci nevyplývá, že by poskytnutí další lhůty vedlo
k zaplacení soudního poplatku, Nejvyšší správní soud řízení podle §9 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích ve spojení s §47 písm. c) s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. zastavil.
[19] Podle §60 odst. 3 s. ř. s. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li
řízení zastaveno.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. března 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu