ECLI:CZ:NSS:2013:8.AS.95.2013:22
sp. zn. 8 As 95/2013 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala
Mazance a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: P. Č., o
podání žalobce ze dne 8. 7. 2013, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 6. 8. 2013, čj. 10 Na 65/2013 - 6,
takto:
I. Žalobci se nepřiznává osvobození od soudních poplatků.
II. Návrh žalobce na ustanovení zástupce se zamítá .
III. Řízení se z a s t a v u je .
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce se podáním ze dne 8. 7. 2013 domáhal, aby Krajský soud v Českých Budějovicích
určil, že zadržování opravného prostředku, nevydání rozhodnutí o něm v přiměřené lhůtě
a vydání rozhodnutí o něm až po podání žaloby je aktem odepření účinného opravného
prostředku, tedy dokonanou nezákonností ze strany Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy
i Jihočeské univerzity. Dále, že akt Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy
zn. MSMT-6430/13-61 je hrubě nekvalifikovaný, proto také nezákonným zásahem do práva
na účinný opravný prostředek i do práva svobodného přístupu k informacím. Žalobce se rovněž
dožadoval, aby mu Jihočeská univerzita neprodleně vydala všechny informace z žádosti ze dne
21. 1. 2013.
[2] Krajský soud usnesením ze dne 6. 8. 2013, čj. 10 Na 65/2013 - 6, podání odmítl podle
§37 odst. 5 s. ř. s, neboť žalobce neodstranil vady svého podání.
[3] Žalobce (stěžovatel) napadl vymezené usnesení krajského soudu kasační stížností.
[4] Vzhledem k tomu, že s podáním kasační stížnosti je spojen vznik poplatkové povinnosti
[§4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů], a stěžovatel tuto povinnost nesplnil, Nejvyšší správní soud jej usnesením ze dne
11. 11. 2013, čj. 8 As 95/2013 - 14, vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 5 000 Kč
ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto usnesení. Soud stěžovatele tímto usnesením dále vyzval,
aby ve lhůtě jednoho týdne buďto předložil plnou moc udělenou jím advokátovi k zastupování
v řízení o kasační stížnosti, nebo prokázal, že má vysokoškolské právnické vzdělání. Současně
stěžovatele poučil o následcích nesplnění obou výzev.
[5] Stěžovatel soudní poplatek nezaplatil a ani nedoložil zastoupení advokátem. Namísto
toho podáním ze dne 29. 11. 2013 požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení
právního zástupce. Naprostý nedostatek prostředků a své sociální poměry doložil čestným
prohlášením z téhož dne. Stěžovatel v něm uvedl, že jeho bydlení je „nenájemní, nevlastnické,
samostatné nebytové“, nemá žádné zdanitelné příjmy, jeho nezdanitelné příjmy tvoří částka
přes 3 000 Kč měsíčně, důvodem nevýdělečné činnosti je jeho plná invalidita, dále poukázal
na „desetitisíce“ peněžních závazků a „nenarušenou způsobilost zcizovat“. Stěžovatel uvedl, že pobírá
přípěvek na živobytí. Majetek stěžovatele tvoří elektronický psací stroj, televizor a jízdní kolo.
Jeho výdaje spočívají ve stravě, tisku, poštovném, jízdném, papíru a DPH.
II.
[6] Nejvyšší správní soud kupř. v rozsudku ze dne 15. 6. 2011, čj. 2 As 74/2010 - 89,
všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz, potvrdil, že účastník řízení
může nedostatek prostředků pro vedení soudního řízení prokázat i jinak nežli prostřednictvím
vyplnění formuláře „Potvrzení a prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození
od soudních poplatků a pro ustanovení zástupce soudem“, protože se jedná toliko o zavedenou praxi,
usnadňující administraci podaných žádostí. Musí tak ale učinit způsobem, který poskytuje úplný
obraz o jeho majetkových a osobních poměrech. Bylo tedy na stěžovateli, aby své majetkové
poměry dostatečně konkrétně popsal a předložil soudu doklady dosvědčující, že nemá dostatečné
prostředky k tomu, aby uhradil soudní poplatek a na vlastní náklady si obstaral advokáta.
[7] Této povinnosti stěžovatel nedostál. Jím uvedené údaje jsou dílem neprokázané a dílem
irelevantní (tvrzení o způsobilosti zcizovat), a proto nemohou být využity k prokázání
jeho majetkových poměrů. Ostatně Nejvyšší správní soud stěžovatele již opakovaně upozornil
(srov. usnesení ze dne 13. 4. 2012, čj. 2 As 10/2012 - 18, či ze dne 20. 9. 2012,
čj. 8 As 80/2012 - 17), že údaje obsažené v jeho čestném prohlášení nejsou způsobilé prokázat
jeho skutečné a aktuální majetkové a výdělkové poměry. Za takové situace Nejvyšší správní soud
zamítl stěžovatelovu žádost o osvobození od soudního poplatku.
[8] Podle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením
zástupce (pro řízení o kasační stížnosti advokáta) navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl
osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv. Jelikož Nejvyšší
správní soud neshledal u stěžovatele předpoklady pro osvobození od soudních poplatků,
nevyhověl ani jeho návrhu na ustanovení advokáta pro řízení o jeho kasační stížnosti.
III.
[9] Nejvyšší správní soud důkladně zvažoval okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u tohoto
soudu svá práva. Opakovaně již dospěl k závěru, že se v případě stěžovatele jedná o projev
svévolného a účelového uplatňování práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012,
čj. 2 As 45/2012 - 11). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem
a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu
(viz rozsudek ze dne 7. 6. 2012, čj. 2 As 82/2012 - 13, nebo usnesení ze dne 18. 12. 2012,
čj. 7 As 103/2012 - 20).
[10] V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni vydání tohoto rozhodnutí téměř 1000 spisů,
kde žalobce vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele. Jen od počátku roku 2013
do 5. 12. 2013 napadlo k Nejvyššímu správnímu soudu 389 věcí, v nichž žalobce vystupuje
jako účastník řízení, přičemž k témuž datu jich bylo vyřízeno, resp. rozhodnuto 335 (57 řízení
bylo zastaveno, 48 věcí bylo odmítnuto, 145 zamítnuto, pouze ve 4 případech zdejší soud
napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, zbývající věci byly
vyřízeny jiným způsobem). Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství žalobcem
vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pro srovnání lze uvést, že v roce 2008 bylo
u Nejvyššího správního soudu vedeno „pouze“ 22 věcí, v nichž žalobce vystupoval jako účastník
řízení, v roce 2010 to bylo 65 věcí a v roce 2012 již 312 věcí. Stěžovatel brojí převážně
proti rozhodnutím Městského soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích
a v Brně. Lze proto usuzovat, že tyto soudy jsou obdobně jako zdejší soud zahlceny desítkami
až stovkami podání, stížností a žalob stěžovatele. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede
na různých stupních správního soudnictví takové množství sporů, pochopitelně sama o sobě
neznamená, že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Spory vedené stěžovatelem však vykazují
znaky sériovosti a stereotypnosti, v jeho podáních se neustále vyskytují obdobné či zcela identické
argumenty, se kterými se soudy již opakovaně vypořádaly.
[11] Při vědomí shora uvedeného a v souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší
správní soud nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů, tj. opětovně nevyzval
stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci
udělené advokátovi. Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené
pod sp. zn. 8 As 71/2012 či sp. zn. 8 As 79/2012), že shora uvedené výzvy obvykle neplní svůj
účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení. Tyto výzvy naopak rozehrávají písemný „ping
pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem, který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik
týdnů až měsíců, aniž by došlo k meritornímu posouzení věci. Stěžovatel po výzvě soudu
ke splnění poplatkové povinnosti a předložení plné moci advokátovi zpravidla požádá
o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti,
příp. o prodloužení lhůty k předložení plné moci udělené advokátovi, nebo o povolení splátek
soudního poplatku. Nejvyšší správní soud však tyto žádosti zamítne z důvodu svévolného
uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčnímu přístupu k vedení řízení (viz např. usnesení
ze dne 8. 8. 2012, čj. 8 As 71/2012 - 13, a ze dne 4. 10. 2012, čj. 8 As 71/2012 - 22, která byla
stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám). Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho
zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (srov. též výše uvedenou statistiku o počtu
zastavených řízení).
[12] S ohledem na dosavadní procesní počínání stěžovatele Nejvyšší správní soud
nepochyboval, že by se tento bezúčelný a ve výsledku zcela neefektivní postup opakoval i v nyní
posuzované věci.
[13] Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání stěžovatele
také Ústavní soud. Ve vztahu k povinnému zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti
vyslovil, že poučení o této povinnosti není nutno stěžovateli zasílat vždy v každém individuálním
řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Pokud lze vycházet
ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé
stěžovatele zpravit o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání
na požadavku vždy nového a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní
(viz usnesení ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, obdobně srov. usnesení ze dne
14. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4255/12, ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 3748/14, či ze dne
10. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 3747/14). Nejvyšší správní soud je toho názoru, že uvedené závěry
lze vztáhnout i na opakované poučování o povinnosti být zastoupen advokátem a povinnosti
zaplatit soudní poplatek v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem poučen
o těchto povinnostech nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být nepochybně vědom.
[14] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 - 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo
k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného,
je jenom zdánlivě dovolené “. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený senát, podle něhož
zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva veřejného,
které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného na určitých
vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské důstojnosti
patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem a odepření ochrany
jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem. Zákaz
zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, a proto musí být uplatňován nanejvýš restriktivně
a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu řádu, s nimiž
se může střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010, čj. 1 As 70/2008 - 74,
č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená judikatura). V této souvislosti lze rovněž poukázat
na rozsudek ze dne 30. 12. 2010, čj. 4 As 38/2010 - 43, ve kterém Nejvyšší správní soud poukázal
na model fungování stěžovatele (občanského sdružení), založený na opakovaném podávání
žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti zpravidla vznikají
a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li pro takové jednání legitimní důvody,
je třeba jej považovat za zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s. Uvedený závěr prošel
testem ústavnosti u Ústavního soudu a obstál (viz usnesení ze dne 11. 5. 2011,
sp. zn. I. ÚS 1131/11).
[15] Jak bylo zmíněno výše, stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Zneužití lze dovodit
i v nyní posuzované věci. Nejvyšší správní soud současně zdůrazňuje, že toto rozhodnutí nevede
k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel obracel na soud.
Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního pojímání práva
na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen zcela
výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako zcela neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu tedy bude
třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními okolnostmi případu
stejně jako v ostatních věcech. Jinými slovy řečeno, Nejvyšší správní soud tímto postupem
rozhodně stěžovateli neupírá jeho právo, aby prokázal, že v jeho jiném soudním sporu nastala
situace, kdy je třeba jej osvobodit od soudního poplatku a ustanovit mu k ochraně jeho veřejných
subjektivních práv kvalifikovaného právního zástupce.
[16] Nejvyšší správní soud závěrem poukazuje, že obdobný procesní postup zvolil
již v usneseních ze dne 28. 2. 2013, čj. 8 As 130/2012 - 10, ze dne 26. 4. 2013,
čj. 8 Aps 6/2012 - 17, nebo ze dne 18. 6. 2013, čj. 8 As 133/2012 - 33.
IV.
[17] Jelikož tedy stěžovatel ve lhůtě stanovené Nejvyšším správním soudem ani následně
soudní poplatek splatný podáním kasační stížnosti nezaplatil, a z jeho jednotlivých podání
učiněných v této věci nevyplývá, že by poskytnutí další lhůty vedlo k zaplacení soudního
poplatku, Nejvyšší správní soud řízení podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení
s §47 písm. c) s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. zastavil.
[18] Podle §60 odst. 3 s. ř. s. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li
řízení zastaveno.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 11. prosince 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu