ECLI:CZ:NSS:2013:8.AZS.27.2012:65
sp. zn. 8 Azs 27/2012 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: I. B., zastoupeného JUDr.
Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Táboritská 23, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 2. 2012, čj.
OAM-36/LE-BE02-PA03-2012, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 30. 5. 2012, čj. 48 Az 14/2012 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 17. 2. 2012, čj. OAM-36/LE-BE02-PA03-2012, žalovaný zamítl
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
II.
2. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 30. 5. 2012, čj. 48 Az 14/2012 – 34, zamítl.
3. Podle krajského soudu žalovaný postupoval při zjišťování stavu věci i hodnocení důkazů
v souladu se zákonem. Mezinárodní ochranu nelze udělit proto, že by po návratu na Ukrajinu
žalobce dostal jen špatně placenou práci, ani proto, že by vycestováním byly zpřetrhány vazby
žalobce k nemocné družce. Rozhodnutí žalovaného nebylo v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2009,
čj. 9 Azs 11/2009 – 99, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz). Žalovaný proto správně zamítl žádost žalobce jako zjevně nedůvodnou.
4. Soužití s družkou nebylo podle krajského soudu ani důvodem hodným zvláštního zřetele,
pro který by bylo možné udělit humanitární azyl. Muselo by se jednat o dlouhodobý intenzivní
vztah, nejčastěji o rodinu s dětmi, kdy by byla zcela vyloučena možnost následování ostatních
členů rodiny do země původu vyhošťované osoby a možnost začlenění do života společnosti
v zemi původu.
5. Závěrem krajský soud připomněl řadu žalobcových porušení zákonů České republiky.
Žalobce přicestoval do České republiky s turistickým vízem, avšak s úmyslem zde zůstat
a pracovat. Po skončení platnosti víza a ztrátě cestovního dokladu zde pobýval nelegálně,
nenahlásil místo svého pobytu, neměl sjednáno zdravotní pojištění a opakovaně nerespektoval
rozhodnutí o uložení správního vyhoštění.
III.
6. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
7. Stěžovatel namítl, že žalovaný nezjistil dostatečně skutkový stav věci. Stěžovatel žije
rodinným životem se svou družkou H. K., se kterou se seznámil v roce 2008 a se kterou sdílí
společnou domácnost. H. K. je vážně nemocná, trpí epilepsií a z důvodu silných záchvatů je
odkázána na pomoc a dohled druhé osoby. Nemoc provází také stavy bezvědomí, při kterých H.
K. utrpěla různá poranění. V poslední době došlo k vážnému zhoršení jejího zdravotního stavu.
V září 2012 byla umístěna na jednotku ARO v nemocnici v Příbrami, kde se musela podrobit
operaci z důvodu neprůchodnosti střev. Poté byla umístěna na jednotku JIP, kde byla několik
týdnů ve vážném stavu, nemluvila a téměř nikoho nepoznávala. Nyní se H. K. nalézá
v Masarykově léčebně dlouhodobě nemocných v Dobříši. Stěžovatel dojíždí za svou družkou
každý den. Jako důkaz stěžovatel přiložil lékařské zprávy nemocnice Příbram ze dne 29. 3. 2012 a
ze dne 21. 9. 2012 a potvrzení Masarykovy léčebny ze dne 29. 10. 2012.
8. Stěžovatel zdůraznil, že své družce poskytuje veškerou potřebnou péči a je jedinou
osobou, která se o ni stará. H. K. je na stěžovateli životně závislá. Pokud by byl stěžovatel
vyhoštěn, došlo by k citelnému zásahu do jeho rodinného života. Také pro H. K. by odcestování
stěžovatele znamenalo vážnou újmu a psychické strádání. Zpřetrhat jejich vzájemné pouto by
bylo podle stěžovatele nelidské.
9. Dále stěžovatel podotkl, že v zemi původu již nemá žádné vazby, ani příbuzné.
Tato skutečnost brání jeho integraci na Ukrajině.
10. Krajský soud pochybil, pokud se nevypořádal s tvrzeními stěžovatele, která upřesňovala
skutkový stav. Soud pouze zopakoval rozhodnutí žalovaného a bez obsáhlejšího odůvodnění
se s ním ztotožnil. Dopustil se tak stejného pochybení jako žalovaný tím, že nevyšel z úplného
skutkového stavu.
11. Dále krajský soud nesprávně tvrdil, že stěžovatel uvedl v protokolu ze dne 1. 2. 2012,
čj. KRPA-14286/ČJ-2012-000022, který byl proveden v rámci řízení o správním vyhoštění
stěžovatele, že „na území České republiky nemá příbuzné, přátele ani osoby, který by na něm byly závislé
a následně svou žádost o udělení mezinárodní ochrany odůvodnil jedinou skutečností, a to intenzivním
dlouhodobým vztahem ke své družce, se kterou plánuje společnou budoucnost “. Tvrzení krajského soudu
je v rozporu s obsahem protokolu, ze kterého naopak plyne konstantnost výpovědí stěžovatele.
12. Stěžovatel dodal, že v nedávné době došlo k výraznému posunu v posuzované věci,
protože Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, zrušila správní vyhoštění
stěžovatele rozhodnutím ze dne 27. 8. 2012, čj. CPR-7847-5/ČJ-2012-9CPR-V214.
13. Žalovaný ani krajský soud dostatečně neodůvodnili, proč považovali rodinný život
stěžovatele za nevěrohodný a nespadající pod rozsah čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Vycestování stěžovatele by bylo v rozporu s čl. 8
Úmluvy, a tedy i s mezinárodními závazky České republiky. Stěžovatel byl proto přesvědčen,
že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany (viz např. rozsudek ze dne 28. 4. 2009,
čj. 9 Azs 11/ 2009 – 99).
14. Stěžovatel tvrdil, že toto nesprávné posouzení mělo dopad do jeho hmotněprávního
postavení, protože mu bylo upřeno právo na věcný přezkum a jeho žádost byla zamítnuta
jako zjevně nedůvodná. Žalovaný navíc vydal napadené rozhodnutí během tří dnů od podání
žádosti. V tak krátké lhůtě se žalovaný nejen nemohl seznámit s navrhovanými podklady,
ale ani provést jakékoliv dokazování. Stěžovatel byl přesvědčen, že uvedl důvody rozhodné
pro posouzení §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Procesní postup žalovaného krajský soud
vyhodnotil nesprávně.
IV.
15. Žalovaný zdůraznil ve vyjádření ke kasační stížnosti, že Ředitelství služby cizinecké policie
rozhodnutím ze dne 27. 8. 2012 zrušilo rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele. Stěžovatel
proto není v současné době omezen uspořádat si své vztahy podle zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Dále žalovaný setrval na stanovisku, že skutečnosti
uvedené stěžovatelem nelze považovat za důvodné ve vztahu k §12 až §14b zákona o azylu.
V době vydání rozhodnutí žalovaného nebyla zjištěna objektivní hrozba vážné újmy pojící
se s návratem stěžovatele na Ukrajinu.
V.1
16. Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti a demonstrativním
výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud zabýval např. v usnesení ze dne
26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS, na jehož odůvodnění na tomto místě
pro stručnost odkazuje.
17. Kasační stížnost může být přijatelná mimo jiné tehdy, pokud se dotýká právních otázek,
které dosud nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
18. V nyní posuzované věci stěžovatel tvrdil v kasační stížnosti nové skutkové okolnosti,
které podle jeho názoru mají podstatný dopad na posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu.
Obecně platí, že při přezkoumání rozhodnutí soud vychází ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.), a Nejvyšší správní soud
nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí
(§109 odst. 5 s. ř. s.).
19. Ve věcech mezinárodní ochrany však Nejvyšší správní soud shledal, že mohou existovat
výjimečné okolnosti, které odůvodňují prolomení pravidla stanoveného v §75 odst. 1 s. ř. s.
Bude tomu tak tehdy, pokud až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí vyšly najevo
skutečnosti relevantní z hlediska mezinárodní ochrany a soud neshledal dostatečné záruky, že (1)
tyto skutečnosti budou posouzeny v novém správním řízení z hlediska respektování norem,
které mají aplikační přednost před procesním pravidlem §75 odst. 1 s. ř. s., a že (2) žadatel
bude mít možnost dosáhnout soudního přezkoumání tohoto nového rozhodnutí dříve,
než by mělo dojít k jeho navrácení do země původu (viz rozsudky ze dne 24. 8. 2010,
čj. 5 Azs 15/2010 – 76, a ze dne 22. 4. 2011, čj. 5 Azs 3/2011 – 131).
20. Zmiňovaná rozhodnutí se vztahovala k čl. 2 a čl. 3 Úmluvy, zdejší soud považuje
za potřebné objasnit, zda by k prolomení §75 odst. 1 s. ř. s. (za výše uvedených podmínek)
mohlo dojít také v případě, že by hrozilo porušení čl. 8 Úmluvy. Otázku možného prolomení
§75 odst. 1 s. ř. s. je dále třeba posoudit vždy individuálně, ve vztahu ke konkrétní situaci daného
žadatele o mezinárodní ochranu. S ohledem na rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie
ze dne 27. 8. 2012 a na konkrétní skutková tvrzení stěžovatele doložená listinnými důkazy
Nejvyšší správní soud nemohl v úplnosti vyjít pouze ze své předchozí judikatury, proto přijal
kasační stížnost k věcnému projednání.
21. Aniž by soud předjímal důvodnost kasační stížnosti, přihlédl při posouzení přijatelnosti
také k tomu, že právě díky těmto skutkovým tvrzením a důkazům se kasační stížnost stěžovatele
odlišuje od typických případů, v nichž prima facie nedošlo k porušení práva na respektování
rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy (viz např. rozsudek ze dne 28. 11. 2008,
čj. 5 Azs 46/2008 – 71, usnesení ze dne 31. 8. 2012, čj. 8 Azs 22/2012 – 31, či usnesení ze dne
26. 9. 2012, čj. 8 Azs 20/2012 – 47).
22. Kasační stížnost je přijatelná.
V.2
23. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
24. Kasační stížnost není důvodná.
25. Nejvyšší správní soud se opakovaně vyjádřil k výjimečným okolnostem, za nichž
by bylo možné shledat, že již pouhé vycestování cizince z území by mohlo porušit jeho právo
na ochranu rodinného života, a porušit tak §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a čl. 8 Úmluvy
(viz např. rozsudky čj. 5 Azs 46/2008 – 71, či ze dne 8. 6. 2011, čj. 2 Azs 8/2011 – 55).
S ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění Nejvyšší správní soud neshledal
při posouzení této otázky žalovaným ani krajským soudem zásadní pochybení, která by způsobila
nezákonnost jejich rozhodnutí.
26. V případech, které spojují otázku možného porušení práva na respektování rodinného
života a otázku nuceného vycestování cizince či neudělení pobytu, Evropský soud pro lidská
práva (dále jen „ESLP“) zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný život narušen,
(2) rozsah vazeb na smluvní stát, který hodlá cizince vyhostit nebo který neudělil cizinci pobyt,
(3) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému životu v zemi původu, např. nemožnost
rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (4) „imigrační historii “ dotčených
osob, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (5) důvody veřejného pořádku, (6)
zda byl rodinný život založen až poté, kdy dotčené osoby věděly, že v dané zemi cizí státní
příslušník pobývá nelegálně, a že je proto jejich rodinný život od počátku nejistý
(viz např. rozsudky ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva and Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost
č. 50435/99, bod 39, ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70,
rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 5. 9. 2000, Solomon proti Nizozemsku, stížnost č. 44328/98,
a ze dne 22. 6. 1999, Ajayi a další proti Spojenému království, stížnost č. 27663/95). Zejména naplnění
posledně zmiňovaného kritéria zpravidla vede k závěru o neopodstatněnosti stížnosti
(viz např. rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 26. 1. 1999, Jerry Olajide Sarumi proti Spojenému království,
stížnost č. 43279/98, či ze dne 9. 11. 2000, Andrey Shebashov proti Lotyšsku, stížnost č. 50065/99),
ale existují výjimky, kdy i v takovém případě převáží zájem cizince, aby nebyl vyhoštěn
(viz např. Nunez proti Norsku). Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti
a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím
pro společnost či ochranou veřejného pořádku. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy
totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu.
27. S ohledem na výše uvedená kritéria Nejvyšší správní soud považuje odůvodnění
žalovaného i krajského soudu vztahující se k čl. 8 Úmluvy a §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu
za dostatečné a souladné se zákonem.
28. Žalovaný se zabýval dlouhodobostí a intenzitou vztahu stěžovatele a jeho družky,
stupněm integrace stěžovatele v České republice i možností jeho zpětné integrace na Ukrajině.
Za rozhodnou okolnost žalovaný považoval dlouhodobý nelegální pobyt stěžovatele
a skutečnost, že stěžovatel si musel být vědom nezákonnosti svého pobytu na území České
republiky v době, kdy navázal a rozvíjel vztah se svou družkou. Stěžovatel proto musel počítat
s tím, že jeho pobyt i rodinný život mohou být kdykoliv ukončeny. Dále žalovaný neshledal
překážku v tom, aby H. K. následovala stěžovatele na Ukrajinu. Je zřejmé, že žalovaný vyšel
z kritérií, která stanovil Evropský soud pro lidská práva. Tyto argumenty stěžovatel v žalobě
nevyvrátil, krajský soud proto nepochybil, pokud se ztotožnil s napadeným rozhodnutím
žalovaného.
29. Stěžovateli lze přisvědčit pouze potud, že krajský soud chybně interpretoval záznam
výpovědi stěžovatele v protokolu sepsaném Krajským ředitelstvím cizinecké policie ze dne
1. 2. 2012. Podle krajského soudu stěžovatel nedostál povinnosti vypovídat před správním
orgánem pravdivě, pokud uvedl do protokolu, že v České republice nejsou osoby,
které by na něm byly závislé, ale zároveň odůvodnil svou žádost o mezinárodní ochranu
intenzivním dlouhodobým vztahem ke své družce. Ze zmiňovaného protokolu vyplývá,
že stěžovatel sice odpověděl záporně na otázku, zda se na území České republiky nachází osoba,
vůči níž má stěžovatel vyživovací povinnost nebo ji má v péči a tuto povinnost nebo péči
o ni nelze zajistit jiným způsobem. Na následující otázku, zda má v České republice
nebo v Evropské unii osobu, kvůli které by ukončení jeho pobytu bylo nepřiměřené z hlediska
zásahu do rodinného nebo soukromého života, ale stěžovatel odpověděl: „Ano, je to má družka H.
K.“. Nejvyšší správní soud proto neshledal rozpor mezi výpovědí stěžovatele v rámci řízení o
správním vyhoštění zaznamenané v protokolu ze dne 1. 2. 2012 a důvody, které stěžovatel uvedl
v žádosti o mezinárodní ochranu. S ohledem na skutkové okolnosti posuzované věci však zdejší
soud nepovažuje uvedené pochybení krajského soudu za natolik závažné, aby způsobilo
nezákonnost jeho rozsudku.
30. Dále Nejvyšší správní soud vážil, zda je v posuzované věci namístě přihlédnout k novým
skutkovým okolnostem, které stěžovatel tvrdil a doložil až v řízení o kasační stížnosti.
Již výše zdejší soud připomněl, že soudy obecně vychází při přezkumu rozhodnutí ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Kogentní procesní pravidlo
§75 odst. 1 s. ř. s. ovšem může být prolomeno jinou normou, která požívá aplikační přednosti
(viz rozsudky čj. 5 Azs 15/2010 – 76, čj. 5 Azs 3/2011 – 131, srov. také nálezy Ústavního soudu
ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, a ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 712/05).
31. Zmiňovaná rozhodnutí zdejšího soudu se týkala aplikační přednosti čl. 2 a čl. 3 Úmluvy
a z nich vyplývající zásady „non-refoulement “. Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit
se od tohoto závěru ani v případě čl. 8 Úmluvy, který má na základě čl. 10 Ústavy rovněž
aplikační přednost. Tento závěr podporuje také skutečnost, že ESLP rozhoduje podle skutkových
okolností v době řízení před tímto soudem (pokud daná osoba nebyla dosud vyhoštěna)
jak v případě čl. 2 a čl. 3 Úmluvy, tak v případě čl. 8 Úmluvy. Opačný přístup by podle ESLP
způsobil, že ochrana poskytovaná Úmluvou by byla pouze teoretická a iluzorní (viz rozsudek
ze dne 20. 9. 2011, A.A. proti Spojenému království, stížnost č. 8000/08, bod 67).
32. Soud bude povinen prolomit pravidlo stanovené v §75 odst. 1 s. ř. s. z důvodu možného
porušení čl. 8 Úmluvy pouze ve výjimečných případech. A to tehdy, pokud (1) stěžovatel v řízení
před soudem uvede skutečnosti, které nastaly až po právní moci rozhodnutí správního orgánu,
(2) tyto skutečnosti nebyly bez vlastního zavinění stěžovatele předmětem zkoumání správního
orgánu, (3) zároveň se o těchto skutečnostech lze domnívat, že by mohly být relevantní
pro možné udělení doplňkové ochrany, a (4) soud neshledá dostatečné záruky,
že tyto nové skutečnosti budou dodatečně posouzeny v novém správním řízení (srov. rozsudky
čj. 5 Azs 15/2010 – 76 a čj. 5 Azs 3/2011 – 131).
33. O splnění první a druhé podmínky není pochyb. Rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké
policie bylo vydáno dne 27. 8. 2012, tedy po vydání rozhodnutí žalovaného (i rozsudku krajského
soudu). Také k závažnému zhoršení zdravotního stavu družky stěžovatele došlo až v průběhu
řízení o kasační stížnosti. Je tedy zřejmé, že stěžovatel nemohl uplatnit tyto skutečnosti
ve správním řízení.
34. Podle Nejvyššího správního soudu je v posuzované věci splněna i třetí podmínka.
Skutečnosti tvrzené a doložené stěžovatelem by mohly mít vliv pro posouzení možnosti udělit
stěžovateli doplňkovou ochranu podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
35. Z hlediska posouzení možného porušení čl. 8 Úmluvy je významné především rozhodnutí
Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 27. 8. 2012, které zrušilo správní vyhoštění stěžovatele
právě proto, že by vyhoštění stěžovatele bylo nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného života.
Ředitelství služby cizinecké policie uznalo, že stěžovatel má trvalý vztah obdobný vztahu
rodinnému s občankou Evropské unie (H. K.), se kterou sdílí společnou domácnost, a uzavřelo,
že na stěžovatele je třeba hledět jako na rodinného příslušníka občana EU. Podle §15a odst. 3
písm. b) zákona o pobytu cizinců se totiž ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného
příslušníka občana Evropské unie použijí obdobně i na cizince, který hodnověrným způsobem
doloží, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve
společné domácnosti.
36. Podstatnou novou skutečností je také výrazné zhoršení zdravotního stavu družky
stěžovatele. Stěžovatel sice již ve správním řízení uvedl, že jeho družka je v invalidním důchodu
a trpí epilepsií. Toto tvrzení doložil potvrzením polikliniky v Příbrami ze dne 16. 6. 2011,
podle něhož „pacientka je sledována na neurologické ambulanci pro záchvatové onemocnění, které vyžaduje
dohled druhé osoby“. Závažnost zdravotního stavu své družky ale tvrdil a doložil až v řízení
o kasační stížnosti. Skutečnost, že se družka stěžovatele nachází ve vážném stavu v léčebně
dlouhodobě nemocných, by mohla mít vliv na posouzení jednoho z rozhodných kritérií
vztahujících se k čl. 8 Úmluvy – (ne)možnosti rodinného příslušníka následovat cizince do země
jeho původu.
37. Nejvyšší správní soud však neshledal splnění čtvrté podmínky. V řízení o udělení
mezinárodní ochrany totiž žadatel může podat opakovanou žádost, pokud splní podmínky
přípustnosti podle §10a písm. e) zákona o azylu. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud
nepochybuje, že případná nová žádost stěžovatele by byla přípustná vzhledem k povaze
skutečností, které stěžovatel nově namítal v řízení před soudem, a vzhledem
k tomu, že tyto skutečnosti mají oporu v listinách, které stěžovatel předložil soudu v průběhu
řízení (srov. rozsudek čj. 5 Azs 3/2011 – 131).
38. Bude pochopitelně pouze na stěžovateli, zda se rozhodne podat novou žádost
o mezinárodní ochranu. Z rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 27. 8. 2012
vyplývá, že stěžovatel podal žádost o udělení povolení k přechodnému pobytu za účelem sloučení
rodiny s občanem EU. Řízení o této žádosti je v současné době přerušeno z důvodu řízení o nyní
posuzované kasační stížnosti. Výsledek řízení o povolení k přechodnému pobytu Nejvyšší správní
soud nemůže nijak předjímat. Soud nemůže předjímat ani výsledek případného nového řízení
o udělení mezinárodní ochrany. Pokud se však stěžovatel rozhodne podat novou žádost o udělení
mezinárodní ochrany, kterou bude opírat o skutečnosti, jež vyšly najevo v řízení před Nejvyšším
správním soudem, žalovaný bude povinen posoudit tuto žádost jako přípustnou. Tento závěr
zdejší soud považuje za dostatečnou záruku, že nové skutečnosti budou dodatečně posouzeny
v novém správním řízení, proto neshledal důvod k prolomení pravidla stanoveného v §75
odst. 1 s. ř. s. (za použití §120 s. ř. s.) a nepřistoupil k posouzení důvodnosti nově uvedených
skutečností.
39. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným,
proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
40. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. února 2013
JUDr. Jan Passer
předseda senátu