ECLI:CZ:NSS:2013:8.AZS.6.2013:57
sp. zn. 8 Azs 6/2013 - 57
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: V. M., zastoupen Mgr.
Martinem Razímem, advokátem se sídlem Pavla Hanuše 252, Hradec Králové, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
13. 7. 2012, čj. OAM-181/ZA-ZA15-K01-2012, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2013, čj. 28 Az 18/2012 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Martinu Razímovi se p ř i z n á v á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 4114 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 7. 2012, čj. OAM-181/ZA-ZA15-K01-2012, neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu).
II.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou Krajský soud v Hradci Králové
zamítl rozsudkem ze dne 20. 3. 2013, čj. 28 Az 18/2012 – 44.
[3] Krajský soud předeslal, že z žalobcem uplatněných skutečností nelze dovodit,
že by mu bylo možné přiznat některou z forem mezinárodní ochrany. Žalobce ani nikterak
nepopíral, že důvodem jeho odchodu z Ukrajiny byly výlučně ekonomické problémy.
Tato skutečnost není sama o sobě azylově relevantním důvodem. Žalobce se brání návratu
na Ukrajinu s poukazem na rodinnou situaci s tím, že tam nemá zázemí, o zaměstnání je nouze
a těžko by uživil rodinu a dále kvůli problémům své družky s bývalým manželem. Žalovaný podle
soudu zcela správně uvedl, že obavy z možných negativních reakcí bývalého manžela družky
žalobce lze eliminovat místem budoucího pobytu na Ukrajině a také využitím dostupných
prostředků ochrany, např. prostřednictvím stížnosti na chování konkrétní osoby a na nečinnost
kompetentních orgánů, nevládních organizací nebo ombudsmana.
[4] Žalobce požádal o mezinárodní ochranu i pod vlivem ztráty povolení k pobytu na území
České republiky. Finančně organizační potíže žalobce, které k této ztrátě vedly, nemohou být
důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Otázka legalizace pobytu nemůže být důvodem
pro kladné posouzení žádosti o mezinárodní ochranu.
[5] Krajský soud přisvědčil žalovanému i co do hodnocení důvodů pro udělení azylu dle §13
a 14 zákona o azylu. Azyl za účelem sloučení rodiny sice zohledňuje rodinné vazby, ale uplatňuje
se toliko vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta. Žalobce není
rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle §12 nebo §14 zákona o azylu. Závěr
o neexistenci důvodů pro udělení tohoto typu ochrany krajský soud učinil i přes námitku žalobce
týkající se dosud neukončeného přezkumného soudního řízení ve věci nezletilé dcery R. Ta se
narodila již na území České republiky, její rodiče opustili Ukrajinu především z ekonomických
důvodů, problémy její matky – fyzické útoky bývalého manžela – je možno řešit prostřednictvím
kompetentních orgánů.
[6] Udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu je zcela na volné úvaze správního
orgánu a rozhodnutí o něm podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí
a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování
a zda při zjišťování podkladů takového úsudku byla dodržena pravidla tzv. spravedlivého
procesu. Soud shledal, že rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního azylu je v souladu
se zákonem. Žalovaný tento závěr učinil na základě dostatečného množství informací
i od samotného žalobce. Ač je odůvodnění žalovaného stručné, je třeba připomenout,
že na udělení azylu z humanitárních důvodů není právní nárok. Sdílení společné domácnosti
včetně výchovy společného dítěte nezakládá důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu.
[7] Krajský přisvědčil žalovanému i co do hodnocení důvodů pro neudělení doplňkové
ochrany dle §14a a §14b zákona o azylu. Na území Ukrajiny v současné době nedochází
k vnitřnímu ozbrojenému konfliktu, není ani ve vojenském konfliktu s jiným státem a případné
vycestování žalobce nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky České republiky.
Neúspěšným žadatelům o udělení mezinárodní ochrany nehrozí při návratu na Ukrajinu žádný
postih. Jak již bylo řečeno, obavy žalobce a jeho družky z možných násilných reakcí jejího
bývalého manžela je možné řešit s ohledem na rozlehlost Ukrajiny a za pomoci policie či dalších
kompetentních složek. K otázce práva na realizaci soukromého a rodinného života, krajský soud
poukázal, že vycestování cizince do země původu není v rozporu se zákonem o azylu
či mezinárodními závazky, nebo porušením práva na rodinný život, může-li cizinec realizovat
toto právo jiným způsobem (např. úpravou pobytu podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců).
[8] Krajský soud s poukazem na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2009,
čj. 48 AZ 116/2008 - 52, uzavřel, že pokud soud dospěje k závěru, že neúspěšný žadatel
o udělení mezinárodní ochrany účelově tvrdí důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu,
mají s přihlédnutím ke všem okolnostem případu týž charakter i shodné nebo obdobné důvody
tvrzené podle §14a zákona o azylu.
III.
[9] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce kasační stížností z důvodů vymezených v §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[10] Nesprávné posouzení právní otázky spatřuje stěžovatel v tom, že žalovaný postupoval
v rozporu s §2 odst. 4 a §3 správního řádu, neboť nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a nezjistil stav věci v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním
okolnostem případu. Tím současně došlo k nesprávné aplikaci §12, §13 a zejména §14 zákona
o azylu. Případ stěžovatele je totiž případem hodným zvláštního zřetele. Porušení §3 správního
řádu ve vztahu k §14 zákona o azylu je nutno spatřovat zejména v tom, že krajský soud přijal
hodnocení žalovaného, který se však řádně nezabýval skutečnostmi, které stěžovatel uvedl
v průběhu správního řízení. Žalovaný ani krajský soud nepřihlédl k životní situaci,
ve které se stěžovatel nachází se svoji družkou a nezletilými dcerami, přestože v daném případě
správnímu orgánu celou situaci důkladně popsal a svá tvrzení doložil potřebnými důkazy
a listinami. Žalovaný se v zásadě omezil na konstatování, že nebyl zjištěn důvod hodný zvláštního
zřetele. Neuvedl však žádné konkrétní relevantní úvahy ve vztahu k provedeným důkazům,
které ho k uvedenému závěru vedly, ačkoliv mu tuto povinnost ukládá §68 odst. 3 správního
řádu.
[11] Stěžovatel krajskému soudu vytkl, že v rozporu se svými povinnostmi řádně nezjistil
a nezhodnotil chování žalovaného ve vztahu k vážné újmě dle §14a odst. 2 zákona o azylu.
Žalovaný se spokojil s obecným konstatováním o možnosti stěžovatelovy družky obrátit
se na příslušné státní orgány a svá tvrzení podpořil obecnými informacemi Ministerstva zahraničí
České republiky. To učinil i přes doložené tvrzení stěžovatele o opakovaných útocích bývalého
manžela jeho družky na ni samotnou a její nezletilé děti. Posouzení žalovaného, které krajský
soud přijal, je dle názoru stěžovatele v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu
(např. s rozsudky čj. 3 Azs 48/2008 - 57, čj. 2 Azs 66/2006 - 52 či čj. 6 Azs 74/2009 - 51).
Útoky bývalého manžela je nutno považovat za hrozbu újmy ze strany fyzických osob
a tyto jsou relevantním důvodem pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu.
[12] Stěžovatel dále nesouhlasí s neudělením doplňkové ochrany podle §14b odst. 1 zákona
o azylu. Žalovaný se omezil na konstatování, že žalobkyně a) a b) (pozn. NSS – patrně myšlena
partnerka a dcera stěžovatele) nesplňují podmínky citovaného ustanovení a krajský soud
toto nesprávné hodnocení přijal.
[13] Žalovaný nevzal v potaz, že jeho družka jako matka nezletilé dcery R. podala jménem
nezletilé žalobu proti rozhodnutí o udělení azylu a toto řízení nebylo ke dni vydání napadeného
rozhodnutí žalovaného skončeno. Nelze proto jednoznačně uzavřít, že na straně stěžovatele
nejsou dány podmínky pro udělení azylu dle §14 zákona o azylu. Rozhodnutí krajského soudu
stran návrhu stěžovatele na přerušení či odročení řízení do doby rozhodnutí místně příslušného
soudu je nesprávné a jeho odůvodnění nemůže obstát. Uvedené skutečnosti je podle názoru
stěžovatele třeba posoudit jako případ hodný zvláštního zřetele.
[14] Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud měl zrušit rozhodnutí žalovaného z důvodu
procesního pochybení při dokazování a při zjišťování skutkového stavu. Nesprávně
totiž dovodil, že skutkový stav, z něhož žalovaný vycházel, byl úplný a že při jeho zjišťování
nebyl porušen zákon. Důkazy, na které soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí
odkazuje (obecné informace ČTK, informace žalovaného), není možno považovat za důkazy,
ze kterých lze bez dalšího učinit závěr, který učinil krajský soud.
IV.
[15] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu.
V průběhu řízení bylo zjištěno, že stěžovateli v zemi původu nehrozí pronásledování ve smyslu
zákona o azylu. Jím zmiňované obavy nelze označit za odůvodněný strach z pronásledování.
U stěžovatele nebyl shledán ani zvlášť zřetele hodný důvod pro udělení humanitárního azylu.
Žalovaný podložil svůj závěr o nemožnosti udělení azylu i doplňkové ochrany relevantními
podklady. V daném případě nedošlo k naplnění některého z taxativně vymezených definičních
znaků vážné újmy dle §14a odst. 2 a ani ke splnění zákonných podmínek pro udělení doplňkové
ochrany za účelem sloučení rodiny ve smyslu §14b odst. 1 zákona o azylu. Stěžovatel nebyl
v průběhu správního ani soudního řízení zkrácen na svých právech.
V.
[16] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, jestliže svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu (ne)přijatelnosti
a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud zabýval
např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39, všechna rozhodnutí tohoto soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz, dle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik
zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu.“
[17] Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení v postupu krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
[18] Nejvyšší správní soud předesílá, že smyslem mezinárodní ochrany není poskytnout
ochranu před jakýmkoliv negativním jevem či potíží v zemi původu žadatele. Institut
mezinárodní ochrany je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze na základě
zákonem uznaných důvodů, jimiž je chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva
a svobody s ní spojené (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2004,
čj. 5 Azs 170/2004 - 72, nebo ze dne 14. 9. 2005, čj. 5 Azs 125/2005 - 46).
[19] Z podané žádosti o mezinárodní ochranu i konaného pohovoru vyplynulo, že stěžovatel
přicestoval na území České republiky poprvé v roce 1995 a pobýval zde legálně až do r. 2011,
kdy mu bylo zrušeno pobytové oprávnění z důvodu neuhrazení zdravotního pojištění.
V důsledku toho mu bylo uděleno správní vyhoštění. Stěžovatel teprve poté, dne 21. 6. 2012
požádal o udělení mezinárodní ochrany. Vypověděl, že Ukrajinu opustil z ekonomických důvodů,
neboť je tam nedostatek pracovních příležitostí a rovněž měl potíže s bydlením. Žádné problémy
se státními orgány neměl. Svou žádost o mezinárodní ochranu odůvodnil tím, že zde má se svou
přítelkyní 2 děti. Jelikož přítelkyně má zdravotní potíže a nepracuje, o rodinu se finančně
stará výhradně stěžovatel. Stěžovatel by měl na Ukrajině potíže získat stálou práci, nemá
tam ani zajištěno bydlení a jeho přítelkyni tam hrozí problémy s bývalým manželem.
[20] Nejvyšší správní soud poukazuje na rozsudek ze dne 11. 11. 2005,
čj. 5 Azs 114/2005 - 51, v němž vyložil, že poskytnutí azylu (což lze vztáhnout i na doplňkovou
ochranu) je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze
jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu, tak jak jsou upraveny např. v zákoně o pobytu
cizinců. K tomu lze zmínit rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2004,
čj. 7 Azs 117/2004 - 55, nebo usnesení ze dne 30. 11. 2010, čj. 8 Azs 14/2010 - 64, podle kterých
snaha o legalizaci pobytu za účelem hledání či pokračování ve vykonávání práce na území České
republiky z důvodu tíživé finanční situace v zemi původu neobstojí jako relevantní důvod
ve smyslu §12 ani §14a zákona o azylu. Řízení o mezinárodní ochraně je zcela mimořádným
institutem, který slouží k ochraně cizinců pociťujících důvodnou obavu před pronásledováním
v zemi původu nebo kterým by v případě návratu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy.
Legalizace pobytu prostřednictvím řízení o udělení mezinárodní ochrany je proto nepřijatelná.
[21] Stěžovatel jakkoliv nezpochybňoval, že z Ukrajiny odešel kvůli nedostatku práce a nikoli
pro odůvodněný strach či dokonce pronásledování z azylově relevantních důvodů ve smyslu §12
zákona o azylu. Nesnadná ekonomická situace v zemi původu a potíže s tím spojené nejsou
relevantním důvodem pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud
setrvale judikuje, že ekonomicky motivované důvody pro podání žádosti o udělení mezinárodní
ochrany nelze považovat za relevantní pro udělení azylu ani doplňkové ochrany
(např. rozhodnutí ze dne 27. 8. 2003, čj. 5 Azs 3/2003 - 54, ze dne 30. 10. 2003,
čj. 3 Azs 20/2003 - 43, ze dne 19. 6. 2008, čj. 6 Azs 35/2008 - 57, ze dne 30. 6. 2004,
čj. 7 Azs 138/2004 - 44).
[22] Stěžovatel odvozoval důvodnost své žádosti o mezinárodní ochranu od své stávající
rodinné situace, kdy má na území České republiky družku a 2 nezletilé děti, které jsou závislé
na jeho výživě. Jak již bylo řečeno, materiální potíže při návratu na Ukrajinu nemohou založit
oprávněné důvody pro udělení mezinárodní ochrany.
[23] K tvrzeným potížím, které hrozí stěžovatelově přítelkyni ze strany jejího bývalého
manžela, Nejvyšší správní soud uvádí, že cizinec může získat v České republice mezinárodní
ochranu jen z důvodů vymezených v §12 - §14b zákona o azylu a jen za předpokladu,
že tyto důvody svědčí jemu samotnému. Potíže v zemi původu, které svědčí jeho družce,
jsou primárně předmětem posouzení samostatné žádosti jeho partnerky. S ohledem
na nezcizitelnost lidských práv lze konstatovat, že mezinárodní ochranu nelze udělit někomu,
kdo sám o sobě předpokládané náležitosti pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany nesplňuje
a pouze uvádí, že tyto náležitosti jsou relevantní pro členy jeho rodiny (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 8. 2004, čj. 4 Azs 147/2004 - 81). Žalovaný se v souladu
s vysloveným zabýval rodinou situací stěžovatele v tom směru, zda by mohla být důvodem
pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany i vůči stěžovatelovi. Podle Nejvyššího
správního soudu zcela v souladu se zjištěnými skutečnostmi uzavřel, že ani rodinná situace
stěžovatele není důvodem pro udělení azylu či doplňkové ochrany.
[24] Stěžovatel má za to, že útoky bývalého manžela vůči jeho družce a jejím nezletilým dětem
(stěžovatel ani jeho družka ovšem v průběhu správního řízení konkrétně netvrdili,
že by docházelo k útokům na děti) představují hrozbu újmy ze strany fyzických osob
a že jsou relevantním důvodem pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud předně uvádí, že stěžovatel nekonkretizoval pod jaký typ vážné újmy
vymezené pod písm. a) až d) odst. 2 §14a zákona o azylu, řadí uvedené potíže. Problémy,
které se bezprostředně dotýkají stěžovatelovy partnerky a nikoliv jeho samotného, nelze podřadit
pod důvody vymezené v §14a odst. 2 písm. a) až c) zákona o azylu. Stejně tak z nich nelze
usuzovat, že by vycestováním stěžovatele došlo k porušení mezinárodních závazků České
republiky. Stěžovatel má možnost realizovat rodinný život se svou partnerkou a dětmi
i na Ukrajině. Žalovaný správně poukázal i na možnosti ochrany stěžovatelovy partnery
na Ukrajině, a to buďto přestěhováním mimo bydliště bývalého manžela nebo prostřednictvím
relevantním orgánů. Stěžovatel tedy neprokázal, že by jím uváděné obavy z návratu na Ukrajinu
mohly být podřazeny pod některý z důvodů pro udělení doplňkové ochrany.
[25] Stěžovatelova rodinná situace nezakládá důvody ani pro udělení azylu podle §13,
resp. doplňkové ochrany podle §14b zákona o azylu. Podle již zmiňovaného rozsudku
Nejvyššího správního soudu čj. 4 Azs 147/2004 - 81 je aplikace §13 zákona o azylu možná
jen v případě existence pravomocného rozhodnutí o udělení azylu osobě, která je rodinným
příslušníkem stěžovatele. Uvedené lze vztáhnout i na doplňkovou ochranu dle §14b zákona
o azylu. Jak je zřejmé z obsahu spisu i rozsudku krajského soudu, tato situace v posuzovaném
případě nenastala, neboť v době rozhodování žalovaného i krajského soudu neexistovalo žádné
byť i nepravomocné rozhodnutí o udělení azylu či doplňkové ochrany některému z rodinných
příslušníků stěžovatele.
[26] Nejvyšší správní soud neshledal, že by krajský soud pochybil, jestliže nepočkal
na rozhodnutí o žalobě proti neudělení mezinárodní ochrany stěžovatelově dceři R. Zdejší soud
v této souvislosti nikterak ani nezpochybňuje úvahu krajského soudu a předpokládané
neúspěšnosti žaloby dcery R. proti negativnímu rozhodnutí o mezinárodní ochraně. Jak ostatně
konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 11. 2008, čj. 9 Azs 14/2008 - 57, žádosti
o udělení mezinárodní ochrany jsou v případě rodinných příslušníků zpravidla vzájemně
provázané a dotýkají se rodiny jako celku. Postavení dítěte žádajícího o mezinárodní ochranu
se ve většině případů odvíjí od postavení rodičů žádajících o udělení mezinárodní ochrany.
V případě stěžovatelky, která se narodila na území České republiky a důvody své žádosti
o mezinárodní ochranu odvozovala od důvodů svých rodičů, kterým byly žádosti o azyl
příslušnými správními orgány zamítnuty, tak bylo na místě i v jejím případě legitimně očekávat
zamítavé rozhodnutí správního orgánu. Z tohoto pohledu je nutné vnímat přezkum krajského
soudu, který byl výše uvedenými skutečnosti zásadně limitován. Nadto, Nejvyšší správní soud
ověřil, že o žalobě stěžovatelovy dcery R. již bylo rozhodnuto, a to tak, že Krajský soud v v Ústí
nad Labem rozsudkem ze dne 26. 4. 2013, čj. 78 Az 3/2012 - 79, žalobu zamítl.
[27] Přijatelnost kasační stížnosti nemohou založit ani námitky týkající se nedostatečného
posouzení důvodů pro udělení humanitárního azylu zakotveného v §14 zákona o azylu. Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004 - 55, vyložil, že smysl
humanitárního azylu spočívá v tom, že azyl lze poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá
žádný z případů předpokládaných v §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo „nehumánní“
azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat především na případy, u nichž
je obvyklé udělování humanitárního azylu, např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných,
u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou.
[28] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem v tom, že stěžovatel neuvedl žádné
skutečnosti, z nichž by žalovaný mohl shledat důvody zvláštního zřetele hodné. Stěžovatelova
stávající situace nepředstavuje natolik závažný a naléhavý důvod, aby bez přistoupení dalších
okolností zvláštního zřetele hodných, mohly být vnímány jako důvody pro udělení
humanitárního azylu (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004,
čj. 4 Azs 47/2004 - 60). Správní uvážení žalovaného spočívající ve volbě neudělení
humanitárního azylu nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem a bylo v souladu
s pravidly logického posuzování.
[29] Stěžovatel žalovanému vytýkal porušení §2 odst. 4 a §3 správního řádu, neboť nezjistil
stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný
vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Stížní námitky týkající se nesprávně skutkového
stavu a nedostatečnosti obstaraných důkazů, jsou natolik obecné, že se jimi Nejvyšší správní soud
nemůže konkrétně zabývat. V obecné rovině proto poukazuje na rozsudek ze dne 16. 9. 2005,
čj. 6 Azs 224/2004 - 37, v němž Nejvyšší správní soud upozornil, že žadatele o mezinárodní
ochranu stíhá břemeno tvrzení. Je to tedy zejména žadatel, kdo svými tvrzeními určuje
a vymezuje směr dalšího postupu a dokazování správního orgánu rozhodujícího o oprávněnosti
žádosti. Z obsahu předloženého správního spisu je zřejmé, že této povinnosti žalovaný
jak ve vztahu k azylu, tak i k doplňkové ochraně dostál. Správní orgán, a po něm i krajský soud,
se zabývali jak tvrzenými obavami stěžovatele, tak i situací v zemi jeho původu. Žalovaný řádně
zjistil a posoudil osobní situaci stěžovatele i aktuální poměry na Ukrajině. Nejvyšší správní soud
zdůrazňuje, že skutečnost, že žalovaný neshledal ve vylíčených skutečnostech důvod pro udělení
mezinárodní ochrany, neznamená, že došlo k porušení uvedených ustanovení správního řádu.
[30] Se zřetelem k uvedenému soud uzavírá, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura
Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na námitky vznesené v kasační
stížnosti. Kasační soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání. Za těchto okolností uzavřel, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji odmítl jako nepřijatelnou ve smyslu §104a s. ř. s.
[31] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 věty první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[32] Stěžovateli byl krajským soudem ustanoven zástupcem advokát; podle §35 odst. 8 s. ř. s.
advokát ustanovený v řízení před krajským soudem zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační
stížnosti. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8,
§120 s. ř. s.). Podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif) náleží ustanovenému zástupci stěžovatele odměna za jeden úkon právní služby
spočívající v sepsání kasační stížnosti ve výši 3100 Kč a podle §13 odst. 3 advokátního tarifu
náhrada hotových výdajů v paušální částce 300 Kč za jeden úkon; celkem tedy 3400 Kč. Nejvyšší
správní soud nepřiznal advokátem požadovanou odměnu za úkon právní služby spočívající
v poradě s klientem, neboť nedoložil konání této porady ani její obsah. Jelikož je ustanovený
zástupce plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna za zastupování o tuto daň. Částka
daně pak činí 21 %, tedy 714 Kč. Celkem tedy odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů
včetně daně činí 4114 Kč. Tato částka bude zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. září 2013
JUDr. Jan Passer
předseda senátu