ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.119.2013:11
sp. zn. 9 As 119/2013 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, se sídlem Na Poříčním právu 1/376,
Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného č. j. MPSV-UM/8524/13/9S-JČK, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2013,
č. j. 10 Na 79/2013 – 12,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti shora označenému usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žádost
o ustanovení zástupce pro řízení před krajským soudem.
Žalobou podanou ke krajskému soudu se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozhodnutí žalovaného. Žaloba neobsahovala zákonem stanovené náležitosti, stěžovatel byl proto
usnesením ze dne 26. 8. 2013, č. j. 10 Na 79/2013 – 2, vyzván k jejich doplnění. Dne 10. 9. 2013
byla krajskému soudu doručena žádost stěžovatele o ustanovení zástupce, odůvodněná naprostým
nedostatkem prostředků. Tvrzený nedostatek prostředků a sociální poměry byly doloženy čestným
prohlášením, jehož obsahem jsou, kromě základních osobních údajů, též skutečnosti o nájemním
bydlení, o nulové výši zdanitelných příjmů, o výši nezdanitelných příjmů, které činí přes tři tisíce
korun měsíčně, dále údaj o plné invaliditě, výši peněžních závazků, které činí dle stěžovatele tisíce,
o nenarušené způsobilosti zcizovat, dále o skutečnosti, že je příjemcem příspěvku na živobytí, jeho
majetkem je elektronický psací stroj a digitální televizor, ke svým výdajům uvedl stravu, tisk, jízdné,
papír a DPH.
S ohledem na neurčitost a neúplnost čestného prohlášení, krajský soud zaslal stěžovateli dne
11. 9. 2013 formulář prohlášení o majetkových, výdělkových a osobních poměrech, který měl být
soudu odeslán zpět ve lhůtě 1 týdne od jeho doručení. Uvedený formulář byl stěžovateli doručen
dne 13. 9. 2013, lhůta pro jeho zpětné zaslání soudu tak uplynula dne 20. 9. 2013. Dne 20. 9. 2013
bylo soudu doručeno sdělení, dle kterého stěžovatel nebude bez pomoci advokáta činit žádné
procesní úkony. Prohlášení o majetkových, výdělkových a osobních poměrech soudu ve stanovené
lhůtě a ani ke dni jeho rozhodování doručeno nebylo.
V projednávané věci tak nebyla splněna základní podmínka pro osvobození od soudních
poplatků představující povinnost žadatele doložit, že nemá dostatečné prostředky. Spor před
krajským soudem je vyvolán nespokojeností stěžovatele s postupem žalovaného při zjišťování
informací o bydlišti stěžovatele. I jiná před tímto soudem projednávaná podání, jakož i před mnoha
soudy okresními, se většinou netýkají, a to ani nepřímo, stěžovatelova majetku, životních podmínek
či jiných podobných záležitostí. Jedná se naopak o spory vyvolané stěžovatelovým zájmem
o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí. Takové spory má samozřejmě stěžovatel právo
vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit, a musí v nich mít možnost hájit svá
práva. Dle názoru soudu však není důvod, aby náklady takových sporů, které je jinak zásadně
povinen hradit každý žalobce sám, za stěžovatele pravidelně nesl stát.
Při posuzování žádosti o ustanovení zástupce soud současně zohlednil informace, které jsou
mu známy z ostatních sporů vedených stěžovatelem, a proto nelze přehlédnout, že kverulační,
zjevně šikanózní či dokonce pracovní kapacitu orgánů veřejné moci z různých důvodů cíleně
paralyzující výkon tohoto práva může mít významné negativní důsledky, které za určitých okolností
mohou popřít dokonce i smysl těchto sporů. Ztotožňuje se s názorem Nejvyššího správního soudu
(rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011-66) a shodně se domnívá, že právě toto
výjimečné odepření práva na osvobození od soudních poplatků, jež je předpokladem vyhovění
žádosti o ustanovení zástupce, může napomoci regulaci nadužívání práva na vedení těchto sporů.
V kasační stížnosti stěžovatel tvrdí, že mu soud zaslal příslušný formulář bez odůvodnění.
Jelikož nepožádal o osvobození od soudního poplatku, považuje úvahy soudu v této věci
za zbytečné. Není povinen rozumět odůvodnění rozhodnutí kteréhokoli soudu, ba nemusí
ho přijmout za moudré. Má za to, že když se soud ztotožňuje s výkladem v nějakém rozhodnutí, tak
to má odůvodnit. Stěžovatel je přesvědčen, že není povinen vysvětlovat soudu výraz „přes tři
tisíce“, jelikož to znamená cca 3 001 – 3 449 Kč, nikoli 4 000 Kč či 8 000 Kč. Ani krajský soud ani
Nejvyšší správní soud nemají pravomoc vynášet psychologická či psychiatrická stanoviska.
Hodnocení soudu, že předmětná žaloba je svou povahou sporem vyvolaným stěžovatelovým
zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí, jsou dle jeho názoru pouhým
opisováním jiných judikátů bez jakéhokoli rozmyslu.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost přípustná, důvody kasační stížnosti odpovídají důvodům podle §103
odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda netrpí vadami, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud jen krátce zmiňuje, že netrval na zaplacení soudního poplatku
a povinném zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti. Trvání na těchto požadavcích
by totiž značilo jen řetězení téhož problému, jelikož předmětem přezkumu je usnesení krajského
soudu o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce. K danému srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, a ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77
(všechna zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Zdejší soud souhlasí s názorem krajského soudu v tom, že stěžovatel neunesl důkazní
břemeno ve vztahu k uplatněné žádosti o ustanovení zástupce, jelikož Nejvyšší správní soud již
v usnesení ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 – 50, publikovaném pod č. 537/2005 Sb. NSS,
vyslovil, že „povinnost doložit nedostatek prostředků je jednoznačně na účastníkovi řízení, který se domáhá
osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.). Pokud účastník tuto povinnost nesplní, soud výdělkové
a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje.“ (srov. obdobně např. rozsudek ze dne 3. 8. 2011,
č. j. 2 Afs 36/2011 – 81). Soud tedy z vlastní iniciativy zpravidla nezjišťuje podrobnosti
o majetkových poměrech žadatele. Hodnotí především informace, které mu žadatel sám sdělí,
popř. jej vyzve, aby potřebné skutečnosti doplnil a vysvětlil nesoulad mezi nimi (srov. rozsudek
ze dne 31. 5. 2011, č. j. 8 Afs 50/2010 – 91).
V projednávané věci krajský soud vyzval stěžovatele ke konkretizaci majetkových
a výdělkových poměrů pomocí vyplnění a předložení formuláře vzor 060 dle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), protože obecná
tvrzení uvedená v čestném prohlášení považoval za nedostatečná. Na tuto výzvu reagoval stěžovatel
sdělením, kde uvedl, že nebude bez pomoci advokáta činit žádné procesní úkony. Výše uvedený
postup a následné hodnocení známých majetkových a výdělkových poměrů stěžovatele považuje
Nejvyšší správní soud za zcela odůvodněné a správné. Námitky směřující do neodůvodněného
postupu krajského soudu jsou proto nedůvodné.
Krajský soud však založil své rozhodnutí zejména na posouzení procesního postupu, jakým
stěžovatel dané řízení vede.
Zdejší soud se plně ztotožnil se závěrem a odůvodněním krajského soudu, že povaha sporu
vedeného před krajským soudem nese znaky svévolného vedení „sporu pro spor“. V případě, že je
takový postup okolnostmi konkrétní věci řádně odůvodněn, je na místě osvobození od soudních
poplatků nepřiznat, a následně ani neustanovit zástupce pro žalobní řízení.
Při posuzování věci lze odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010,
sp. zn. Cpjn 204/2009, ze kterého vyplývá, že „v této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy
soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně uznávaným účelem
(funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví (fiskální
funkce), omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení
(regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce) – srov. např.
důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009,
sp. zn. II. ÚS 2432/08“. S ohledem na tyto jednotlivé funkce soudních poplatků dochází zdejší soud
k závěru, že je důležité nejen chránit zájmy účastníka řízení, který se domáhá svých práv soudní
cestou, ale zároveň zajistit, aby si účastník řádně uvědomoval důležitost předmětného řízení a byl
si zřetelně vědom okolností, které jeho řízení doprovázejí. Proto při posuzování osvobození
od soudních poplatků soud musí kromě majetkové situace žadatele posoudit i procesní postup,
jakým účastník dané řízení vede (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2012,
č. j. 2 As 113/2012 – 12).
Jak již zdejší soud konstatoval např. v rozsudku ze dne 28. 6. 2013, č. j. 5 As 43/2013 - 11,
zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je nepochybně důvodem způsobilým
legitimizovat odklon od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud v každém jednotlivém případě
vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální
poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat i otázkou, jak již bylo naznačeno, zda
žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti
§138 odst. 1 o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, výslovně nereprobuje osvobození účastníka
řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě „svévolného uplatňování práva“, úvaha
v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení specifických okolností žádosti
a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním. Opačný závěr by byl
v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení nemohl
pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým
soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních poplatků v případě evidentního zneužívání práva
na přístup k soudu, nemůže být s posledně jmenovaným právem účastníka řízení v rozporu
(srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91).
Krajský soud se při závěru o šikanózním výkonu práva přidržel okolností stávajícího
případu a dále zhodnotil postup stěžovatele v povahou obdobných sporech. Zdůraznil, že se jedná
o spory vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí.
Konstatoval, že stěžovatel má právo takové spory vést, avšak není důvod, aby náklady těchto sporů
nesl stát. Výjimečné odepření práva na osvobození od soudních poplatků může napomoci regulaci
nadužívání práva na vedení těchto sporů.
Krajský soud po zhodnocení konkrétních okolností v projednávané věci řádně zdůvodnil,
proč na základě šikanózního výkonu práva ze strany stěžovatele přistoupil k odepření práva
na osvobození od soudních poplatků, jakožto předpokladu k následnému neustanovení zástupce.
Tento postup krajského soudu je nutno hodnotit jako správný. Z napadeného usnesení rovněž
vyplývá, že se soud držel ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu. Námitky
stěžovatele, že se jedná např. o opisování jiných judikátů zcela bez rozmyslu, popř. že soud fabuluje
závěry vyslovené v judikatuře zdejšího soudu, jsou zcela účelové a nedůvodné.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120
s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu