ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.20.2013:30
sp. zn. 9 As 20/2013 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
PneuMAX s.r.o. „v likvidaci“, se sídlem Šemberova 66/9, Olomouc, zast. Mgr. Markem
Gocmanem, advokátem se sídlem 28. října 219/438, Ostrava – Mariánské Hory, proti
žalovanému: Generální finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 7. 2012, č. j. 23986/11-3110-012138, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2013, č. j. 22 Af 145/2012 - 41,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2013, č. j. 22 Af 145/2012 - 41,
se z r ušuj e a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížností napadá v záhlaví označené
usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“). Uvedeným rozhodnutím
stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků v řízení o žalobě stěžovatele proti
rozhodnutí žalovaného, kterým zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Ostravě (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 10. 6. 2011, č. j. 821/11-1500-801323.
Finanční ředitelství tímto rozhodnutím zamítlo žádost stěžovatele o obnovu daňových řízení
z důvodu, že již před podáním žádosti marně uplynula objektivní lhůta pro povolení obnovy
řízení.
II. Řízení před krajským soudem
Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel dne 13. 9. 2012 žalobu dle části třetí, hlavy
II, dílu 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), jíž
se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného i finančního ředitelství pro nezákonnost. V žalobě
uvedl, že dne 22. 12. 2010 podal žádost k finančnímu ředitelství o povolení obnovy řízení
vedených u finančního úřadu v Olomouci ve věcech, v nichž byly dne 13. 12. 2006 vydány
dodatečné platební výměry, č. j. 276420/06/379912/4142, č. j. 276431/06/379912/4142,
a č. j. 276539/06/379912/4142 (dále jen „dodatečné platební výměry“).
K důvodům pro obnovu řízení stěžovatel uvedl, že uvedené platební výměry vycházely
z předpokladu, že mezi stěžovatelem a společností BRANO, a. s., byla uzavřena kupní smlouva,
na jejímž základě dovodil správce daně povinnost stěžovatele odvést daň z přidané hodnoty
a z příjmu právnických osob. Po několika rozhodnutích obecných soudů včetně rozhodnutí
Nejvyššího soudu o dovolání však bylo pravomocně rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 13. 9. 2011, č. j. 7 Cmo 73/2011 - 189, dovozeno, že předmětná kupní smlouva uzavřena
nebyla. Stěžovatel tak měl za to, že je třeba na základě této zcela nové skutkové situace obnovit
daňová řízení a nově rozhodnout ohledně dříve vydaných platebních výměrů. Finanční ředitelství
žádost stěžovatele o obnovu řízení zamítlo s odkazem na uplynutí objektivní lhůty, v níž lze
obnovu řízení povolit. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo žalovaným
dne 11. 7. 2012 zamítnuto ze stejného důvodu.
Žalobou stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, protože žalovaný
se v rozporu s ustanovením §50 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) nevypořádal
se všemi námitkami uvedenými v odvolání. Stěžovatel dále namítal ústavně diskonformní
interpretaci ustanovení §54 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků ve spojení s ustanovením
§47 odst. 1 a 2 téhož zákona. Nepovolením obnovy řízení za situace, kdy existuje pravomocné
rozhodnutí soudu, jímž byly změněny skutkové okolnosti, na jejichž základě byly vydány platební
výměry, byla poškozena stěžovatelova základní práva a svobody vyplývající z čl. 11 odst. 5 a čl. 4
odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Na podporu svých tvrzení uvedl stěžovatel několik
rozhodnutí Ústavního soudu ČR. Dne 1. 10. 2012 stěžovatel podal ke krajskému soudu žádost
o osvobození od soudních poplatků z důvodu, že nedisponuje žádnými finančními prostředky
na zaplacení soudního poplatku.
Napadeným usnesením krajský soud stěžovateli osvobození od soudních poplatků
nepřiznal z důvodu dle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s, tedy že žaloba zjevně nemůže být úspěšná.
Z odůvodnění napadeného usnesení plyne, že obnovu řízení nelze povolit po uplynutí objektivní
lhůty k povolení obnovy řízení, přičemž tento závěr je dle krajského soudu v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu a nelze zde připustit dvojí výklad, dle něhož by bylo
možné použít výklad pro účastníka řízení příznivější. Na tomto základě krajský soud dovodil,
že žaloba je zcela zjevně bezdůvodná a z tohoto důvodu žádost stěžovatele o osvobození
od soudních poplatků zamítl.
III. Kasační stížnost
Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
V kasační stížnosti je zrekapitulována argumentace stěžovatele uvedená již v žalobě
ke krajskému soudu, na jejímž základě stěžovatel dovozuje důvodnost své žaloby a uvádí,
že nemohla být zjevně neúspěšná. Stěžovatel dále uvádí, že krajský soud usnesením předjímá
výsledek soudního řízení. V této fázi řízení, kdy nebyl proveden jediný navržený důkaz, nemohl
dle stěžovatele krajský soud konstatovat zcela zjevnou neúspěšnost žaloby. Kasační stížností
je dále namítáno, že u stěžovatele jsou dány zvlášť závažné důvody, pro které by mu mělo být
přiznáno osvobození od soudních poplatků.
IV. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
je v ní namítán důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel důvod své
kasační stížnosti podřadil také pod ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., což jsou vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanovení o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl
zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. Z obsahu kasační stížnosti, ani z žádné její části, však tento důvod kasační
stížnost nevyplývá. Dle Nejvyššího správního soudu je tedy stěžovatelem namítán pouze důvod
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Na základě ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu
rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, s výjimkou zmatečnosti
řízení, případně vady, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, nebo je-li
napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné či rozhodnutí správního orgánu nicotné. Nejvyšší
správní soud přezkoumal rozsudek krajského soudu z těchto hledisek, přičemž shledal, že řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nebylo stiženo žádnou výše popsanou vadou.
Napadený rozsudek krajského soudu tedy přezkoumal v rozsahu stěžovatelem uplatněných
námitek.
Stěžovatel především namítá, že jeho žaloba ze dne 13. 9. 2012 nemůže být zjevně
neúspěšná, jak dovodil krajský soud.
Osvobození od soudních poplatků je upraveno v §36 odst. 3 s. ř. s., dle něhož účastník,
který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti
nebo zcela osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze
výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud
k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
Krajský soud v napadeném rozhodnutí věci dospěl k závěru, že žaloba nemůže být zjevně
úspěšná. Za zjevně neúspěšný návrh je dle judikatury Nejvyššího správního soudu nutno
považovat takový návrh, jehož neúspěšnost je bez jakýchkoliv pochybností a dokazování zcela
jednoznačná, nesporná a okamžitě zjistitelná. Takovým „zjevně neúspěšným návrhem“ může být
například zjevně opožděně podaná žaloba či kasační stížnost; návrh na prominutí zmeškání
zákonné lhůty, kterou nelze prominout; návrh, který je výslovně (bez meritorního posouzení
charakteru a povahy žalobou napadeného úkonu) vyloučen z meritorního přezkoumání
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2007, č. j. 7 Afs 102/2007 - 72,
dostupný na www.nssoud.cz, stejně jako veškera další citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu). Obdobně se Nejvyšší správní soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 24. 3. 2006,
č. j. 4 Ads 19/2005 - 105, kde dovodil: „Zjevná neúspěšnost návrhu by však podle názoru Nejvyššího
správního soudu měla být zjistitelná bez pochyb okamžitě, měla by být nesporná a naprosto jednoznačná bez toho,
aby bylo prováděno dokazování (např. opožděnost kasační stížnosti).“
V projednávané věci se stěžovatel domáhal nařízení obnovy daňových řízení. V žalobě
navrhoval zrušení druhostupňového rozhodnutí žalovaného také z důvodu nepřezkoumatelnosti
a nesrozumitelnosti.
Platební výměry byly vydány v roce 2006, za účinnosti zákona o správě daní a poplatků.
Dle ustanovení §54 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků musí být žádost o obnovu řízení
podána do šesti měsíců ode dne, kdy se žadatel prokazatelně dozvěděl o důvodech obnovy řízení,
nejpozději však před uplynutím lhůty, ve které zaniká právo daň vyměřit nebo doměřit.
Tyto lhůty nelze prodloužit ani povolit navrácení v předešlý stav.
Lhůty pro vyměření daně stanoví §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, dle něhož
pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit, či přiznat nárok na daňový
odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost, nebo do tří let
od vzniku daňové povinnosti u těch daní, které nemají zdaňovací období.
Podle ustanovení §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků byl-li před uplynutím této lhůty
učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce
roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Vyměřit a doměřit daň však lze nejpozději do deseti let
od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla
daňová povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.
Krajský soud v napadeném usnesení konstatoval, že žaloba je zcela zjevně bezdůvodná,
neboť uplynula objektivní lhůta k povolení obnovy řízení, u níž nelze připustit dvojí výklad.
Nezkoumal tedy, zda měl stěžovatel dostatečné prostředky a osvobození od soudních poplatků
mu nepřiznal.
Nejvyšší správní soud již dříve ve svých rozhodnutích uvedl, že „lhůta pro vyměření daně,
na niž je navázáno i použití mimořádného opravného prostředku – obnovy řízení podle §54 a násl. zákona
o správě daní a poplatků, není již z uvedeného důvodu stanovena fixně, ale právě relativně neurčitě tak,
aby odrážela stav řízení o té které dani. Může tak být, vždy s ohledem na konkrétní stav toho kterého daňového
řízení, určena zcela individuálně. Pokud nebyl správcem daně učiněn žádný úkon ve smyslu ustanovení §47
odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, zaniká právo daň vyměřit nebo doměřit uplynutím 3 let od konce
zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení. Naopak, byl-li takový úkon
v průběhu této lhůty proveden, je konec tříleté lhůty odvislý od konce roku, v němž byl tento nový úkon učiněn.
Byl-li i v této, již jednou prodloužené lhůtě, učiněn další úkon, pak tato skutečnost má opět za následek běh nové
tříleté lhůty. Bez ohledu na počet takto určených začátků běhu lhůt podle ustanovení §47 odst. 2 věty prvé
zákona o správě daní a poplatků, a jimi vymezený konec tříleté prekluzívní lhůty, však zaniká právo k podání
žádosti o obnovu řízení nejpozději uplynutím 10 let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat
daňové přiznání nebo hlášení“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2008,
č. j. 7 Afs 28/2008 - 51).
S ohledem na výše uvedenou judikaturu a zákonná ustanovení nelze souhlasit se závěrem
krajského soudu o zjevné bezdůvodnosti žaloby stěžovatele. Zjevná bezúspěšnost žaloby musí
být patrná prima facie bez dalšího meritorního zkoumání a dokazování. Za situace, kdy běh
objektivní lhůty k podání žádosti o obnovu řízení ovlivňují úkony správce daně směřující
k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, který těmito úkony může přerušovat její
běh, není možné bez znalosti správního spisu a dalších důkazů bez dalšího uzavřít, že objektivní
lhůta k podání žádosti o obnovu řízení již uběhla. Z tohoto důvodu se v právě posuzovaném
případě nemůže jednat o zjevně bezúspěšnou žalobu, neboť k posouzení její důvodnost je třeba
provést dokazování a především zjistit, kdy začala plynout objektivní lhůta k podání žádosti
o obnovu řízení a zda tato lhůta nebyla nějakým úkonem správce daně přerušena a nezačala běžet
lhůta nová. Nejvyšší správní soud zjistil, že z obsahu žaloby stěžovatele proti rozhodnutí
žalovaného nelze na základě výše uvedeného bez dalšího její zjevnou bezúspěšnost dovodit,
neboť tato není zřejmá „bez pochyb okamžitě“ a bez nutnosti jakéhokoliv dokazování. Nejvyšší
správní soud tedy souhlasí s kasační námitkou stěžovatele, že za dané situace nemohl krajský
soud konstatovat zcela zjevnou bezdůvodnost žaloby, pokud neprovedl ani jeden z navržených
důkazů.
Stěžovatel mimo jiné v žalobě i v kasační stížnosti namítal nepřezkoumatelnost
a nesrozumitelnost rozhodnutí žalovaného. Tyto námitky však krajský soud ve vztahu ke zjevné
bezúspěšnosti žaloby nevzal v úvahu. V tomto ohledu je tedy napadené usnesení
nepřezkoumatelné.
V posuzovaném případě má Nejvyšší správní soud za to, že krajský soud nemohl
ze samotné žaloby dovodit její zjevnou neúspěšnost a měl tak zkoumat, zda jsou dány podmínky
pro osvobození od soudních poplatků. K posouzení důvodnosti žaloby bylo třeba si vyžádat
správní spis žalovaného věci se týkající, což jak ze spisu krajského soudu zdejší soud zjistil,
krajský soud neučinil.
Dalšími kasačními námitkami vztahujícími se k důvodnosti žaloby, k žalobní argumentaci
a k tomu, zda stěžovatel splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, se Nejvyšší
správní soud nezabýval, neboť toto posouzení musí provést v dalším řízení krajský soud.
V. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud uzavírá a zdůrazňuje, že v daném případě nikterak nepředjímá
výsledek řízení ani nedovozuje, zda žaloba stěžovatele je či není důvodná.
Zdejší soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že v právě posuzované věci se nejedná
o žalobu, která zjevně nemůže být úspěšná dle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní
soud proto napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu a posoudí, zda stěžovatel splňuje všechny zákonem vymezené podmínky pro osvobození
od soudních poplatků. Na základě tohoto posouzení pak krajský soud zhodnotí, zda stěžovatele
od soudních poplatků osvobodí či nikoliv.
Dle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne v novém rozhodnutí krajský soud též o nákladech
kasačního řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu