ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.28.2013:35
sp. zn. 9 As 28/2013 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: H. V. L.,
zast. Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Václavské nám. 21, Praha 1, proti
žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2012, č. j. CPR-3387-6/ČJ-2012-
009CPR-V242, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 19. 3. 2013, č. j. 1 A 37/2012 – 69,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013, č. j. 1 A 37/2012 - 69,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) shora označený
rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž bylo zrušeno jeho rozhodnutí
ze dne 11. 6. 2012, č. j. CPR-3387-6/ČJ-2012-009CPR-V242. Tímto správním rozhodnutím bylo
zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství
policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání
a eskort, ze dne 24. 2. 2012, č. j. KRPA-67546/ČJ-2011-000022. Posledně zmíněným
rozhodnutím bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a stanovena doba v délce jednoho roku,
po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie.
Městský soud ve věci rozhodoval znovu poté, co jeho původní rozsudek ze dne
14. 8. 2012, č. j. 1 A 37/2012 - 44, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 11. 2012, č. j. 9 As 133/2012 - 46 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), z důvodu částečné nepřezkoumatelnosti, jelikož městský
soud se v původním rozsudku nevypořádal s námitkou, že cizinci nemůže být uloženo správní
vyhoštění v době, kdy je proti němu vedeno trestní řízení. V novém rozhodnutí se ve vztahu
k této námitce městský soud ztotožnil se stěžovatelem a konstatoval, že probíhající trestní řízení
neopravňuje cizince k pobytu na území České republiky, aniž by k tomu měl povolení, k čemuž
uvedl i následující argumentaci. Ze zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), žádným způsobem dle městského soudu nevyplývá, že by probíhající trestní
řízení opravňovalo cizince k pobytu. Takové právo neupravuje ani trestní řád. Povinností trestně
stíhaného je sdělit orgánům činným v trestním řízení místo pobytu a v případě, že by nešlo věc
vyřídit z ciziny, státní orgán předvolá cizince, přičemž mu policie za tímto účelem udělí vízum
nebo povolí vstup v souladu s §122 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
Městský soud nicméně nalezl v rozhodnutí stěžovatele znaky přepjatého formalismu.
Poukázal na to, že žalobci skončila platnost povolení k dlouhodobému pobytu v době, kdy byl
ve vazbě v průběhu řízení o trestném činu, přičemž obžaloby byl posléze zproštěn. Městský soud
též vyšel z toho, co zástupce žalobce při jednání před soudem uvedl, že žalobce byl svým
tehdejším zástupcem nesprávně poučen a že připustil svou chybu, když se nedostavil na policii
hned po propuštění z vazby, ale až třetí den po svém propuštění. Skutečnost, že se žalobce
dostavil na policii až třetí den, dle náhledu městského soudu nelze považovat za závažné porušení
právních předpisů. Městský soud tak uzavřel, že přestože správní orgán postupoval v souladu
se zákonem, potvrzení jeho rozhodnutí by znamenalo porušení čl. 36 Listiny základních práv
a svobod, neboť by takový postup nesl znaky přepjatého formalismu.
II. Obsah kasační stížnosti
Stěžovatel v podané kasační stížnosti zdůraznil, že žalobci bylo uloženo správní vyhoštění
dle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona o pobytu cizinců, jelikož ode dne 3. 5. 2011 do dne
15. 10. 2011 pobýval na území České republiky bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn. V podané
žalobě i jejím doplnění přitom žalobce výslovně uvedl, že nepopírá skutková zjištění
správních orgánů o tom, že pobýval na území České republiky bez víza, ač k tomu nebyl
oprávněn, když byl v dobré víře, že po dobu trestního řízení může na území České republiky
pobývat. Stěžovatel dále poukázal na pasáž zrušeného rozsudku městského soudu ze dne
14. 8. 2012, č. j. 1 A 37/2012 - 44, v dané věci, kde městský soud nespatřoval znaky přepjatého
formulismu v uložení správního vyhoštění žalobci, který byl dne 29. 4. 2011 propuštěn z vazby
a jemuž bylo vyhoštění uloženo za následný neoprávněný pobyt ode dne 3. 5. 2011 do dne
15. 10. 2011.
Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s postupem městského soudu, který vycházel ze skutečností,
které mu byly sděleny na ústním jednání dne 19. 3. 2013. Na tomto jednání před soudem
zástupce žalobce sdělil, že se žalobce nedostavil na policii hned po propuštění z vazby, ale až třetí
den po svém propuštění. Stěžovatel namítl, že argumentace, že by se žalobce měl třetí den
dostavit na policii, aby řešil svou pobytovou situaci, je mylná a zcela v rozporu se skutkovým
stavem, jak je patrný ze správního spisu. Stejně tak stěžovatel vyjádřil pochyby nad tím, z čeho
mělo před městským soudem vyplynout, že žalobce byl nesprávně poučen ze strany svého
tehdejšího právního zástupce, když dosavadní argumentace žalobce vycházela z toho, že nebyl
poučen o své povinnosti dle §103 písm. a) zákona o pobytu cizinců dostavit se první den
po propuštění z vazby na policii, pokud není držitelem platného cestovního dokladu a víza,
je-li podmínkou jeho pobytu na území. V této souvislosti stěžovatel poukázal na to, že otázkou
poučovací povinnosti ze strany státních orgánů se již v dané věci zabýval jak městský soud,
tak Nevyšší správní soud. Oba tyto soudy přitom shledaly, že ze strany státních orgánů ve vztahu
k žalobci nebyla porušena poučovací povinnost ohledně povinnosti vyplývající z §103 písm. a)
zákona o pobytu cizinců.
Stěžovateli není zřejmé, proč městský soud nejprve ve svém zrušeném rozsudku ze dne
14. 8. 2012, č. j. 1 A 37/2012 - 44, uvedl, že v dané věci správní orgány nepostupovaly přehnaně
formalisticky, a posléze stejný soud za stejného skutkového stavu dospěl k opačnému závěru
ve vztahu k takovému formalismu, a to jen na základě tvrzení uvedených při ústním jednání před
soudem.
Stěžovatel v kasační stížnosti zopakoval, že neoprávněný pobyt byl správními orgány
žalobci vytýkán až po jeho propuštění z vazby. Pokud by se žalobce dostavil na policii třetí den
po svém propuštění z vazby, jak bylo před soudem tvrzeno, musel by se dostavit na policii
v pondělí dne 2. 5. 2011, tedy první pracovní den po svém propuštění, nemohlo by dojít
k porušení §103 písm. a) zákona o pobytu cizinců. To, že by tomu tak ve skutečnosti bylo,
stěžovatel důrazně popírá. Ve svém rozhodnutí stěžovatel navíc výslovně uvedl, že žalobci nebyla
vytýkána doba neoprávněného pobytu na území České republiky několik málo dní po propuštění
z vazby, ale neoprávněná doba pobytu v délce přibližně šesti měsíců.
Stěžovatel pak shrnul svou argumentaci, že městský soud vycházel ze skutkového stavu,
který nemá odraz ve spisovém materiálu, navíc při hodnocení přepjatého formalismu hodnotil
dobu tří dnů od propuštění žalobce z vazby, kterou však správní orgány nehodnotily jako dobu
neoprávněného pobytu žalobce a pro kterou neukládaly správní vyhoštění. Stěžovatel proto
navrhl napadený rozsudek městského soudu zrušit.
III. Vyjádření žalobce ke kasační stížnosti
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obsah své žaloby a uvedl,
že životní situace, v níž se ocitl, byla přímým důsledkem jeho vazebního zajištění. Postup,
kdy je účastníku řízení uložena povinnost vycestovat z území České republiky za těchto
specifických okolností, je dle názoru žalobce projevem přepjatého formalismu. Žalobce dále
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2012, č. j. 7 As 142/2011 - 62,
a uvedl, že pokud by měl odcestovat do své domovské země, bude opětovně iniciovat řízení
o udělení dlouhodobého pobytu na území České republiky. Vyjádřil též pochyby nad tím,
jak účelné by bylo po něm požadovat, aby odcestoval, když by následně v případě úspěchu
se svou žádostí na území České republiky mohl opět přicestovat.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Za stěžovatele jedná v řízení o kasační
stížnosti jeho zaměstnankyně, která má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle
zvláštních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie. Důvod kasační stížnosti odpovídá
důvodům podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek
městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom,
zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Zrušovací důvod uvedený v rozsudku městského soudu, který byl napaden nynější
kasační stížností, spočíval v přepjatém formalismu, jehož se měly správní orgány dopustit.
Přepjatý formalismus městský soud spatřoval v tom, že nebyla zohledněna mimořádná situace
žalobce, jemuž vypršelo povolení k pobytu v době, kdy byl ve vazbě, a který se dle městského
soudu dostavil na policii až třetí den po svém propuštění z vazby. Zároveň městský soud uvedl
s odkazem na to, co bylo při soudním jednání tvrzeno, že žalobce byl nesprávně poučen ze strany
svého tehdejšího zástupce, a poukázal též na poučovací povinnost v §4 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Jiné žalobní námitky
městský soud zamítl. Městský soud tak konstatoval, že probíhající trestní řízení před soudem
nemohlo samo o sobě žalobce opravňovat k pobytu na území České republiky a že nebyla
porušena poučovací povinnost o povinnosti vyplývající z §103 písm. a) zákona o pobytu cizinců
(tj. o povinnosti „dostavit se první pracovní den následující po dni propuštění ze zabezpečovací detence, z vazby
nebo výkonu trestu odnětí svobody na policii, pokud není držitelem platného cestovního dokladu a víza,
je-li podmínkou jeho pobytu na území“).
Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli, že městský soud blíže nerozvedl, proč vyšel
z tvrzení zástupce žalobce při ústním jednání před soudem o tom, že žalobce se dostavil na policii
tři dny po svém propuštění z vazby, aniž by toto tvrzení konfrontoval se skutečnostmi patrnými
ze spisu. Šlo přitom o jednu ze skutečností, s níž městský soud spojil závěr o přepjatém
formalismu. Jakkoli Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že soud může přehodnotit skutková
zjištění učiněná správním orgánem, je třeba trvat na tom, aby takový postup nalezl řádnou oporu
v odůvodnění. Zástupce žalobce při jednání před městským soudem uvedl, že žalobce
„po propuštění z vazby měl sice povinnost se během 1 dne dostavit a vyřídit si na policii doklady k dalšímu
pobytu, což neučinil z důvodu, že neznal jazyk a nebyl nikým poučen. Tím udělal sice chybu, na policii se dostavil
za 3 dny a poté již s ním bylo zahájeno řízení o vyhoštění.“ Z tohoto tvrzení městský soud bez dalšího
vyšel. Zdejší soud musí sice zmínit, že pověřený pracovník stěžovatele se k jednání
před městským soudem nedostavil, stěžovatel byl přitom řádně předvolán, o nemožnosti účasti
svého pracovníka věděl předem, ale nezajistil své zastoupení jiným pracovníkem ani nežádal
o odročení jednání. Stěžovatel se tak vlastní vinou připravil o možnost reagovat na tvrzení
zástupce žalobce přednesená před městským soudem a případně je vyvracet. Neúčast stěžovatele
na jednání však nemohla městský soud zbavit povinnosti hodnotit tvrzení o návštěvě policie
po třech dnech od propuštění z vazby i ve vztahu k dalším skutečnostem patrným ze spisu,
pokud soud chtěl z takového tvrzení vyjít.
Ze správního spisu a soudního spisu přitom vyplývají skutečnosti, které svědčí proti
závěru, že se žalobce na policii po svém propuštění z vazby dostavil. Z protokolu o vyjádření
účastníka ze dne 15. 10. 2011, č. j. KRPA-675546/ČJ-2011-000022, na č. l. 10 správního spisu,
je patrno, že sp rávní orgán žalobci předestřel svůj názor, že žalobcův pobyt byl po propuštění
z vazby neoprávněný, žalobce si pobyt nelegalizoval a pobýval na území bez víza. Konkrétně
se pak správní orgán žalobce dotázal, co udělal pro legalizaci pobytu po propuštění z vazby.
Žalobce odpověděl: „Já jsem nevěděl, že si mám po propuštění požádat o vízum. Při propuštění jsem dostal
pouze potvrzení o propuštění, nevěděl jsem, co mám dělat.“ Žalobce se vůbec nezmínil, že by krátce
po propuštění z vazby navštívil policii, ačkoli otázka správního orgánu směřovala i na tuto
skutečnost. V prvostupňovém správním rozhodnutí je na straně 2 ve druhém odstavci výslovně
uvedeno, že žalobce nečinil žádné kroky k vyřešení svého pobytu poté, co byl propuštěn z vazby.
Žalobce se proto mohl v odvolání proti takovému hodnocení vymezit, v odvolání ani jeho
doplnění však nijak nezmínil tvrzení, že by se na policii dostavil třetí den po propuštění z vazby.
V doplnění odvolání v dané souvislosti předestřel svůj názor, že byl-li vazebně zajištěn více než
osm měsíců, nebylo po něm možno žádat, aby se takřka bezodkladně dostavil na policii, naopak
uvedl, že byl ujištěn, že v průběhu trestního řízení proti němu je jeho pobyt na území České
republiky oprávněný. I stěžovatel ve svém rozhodnutí (na straně 4 v prvním odstavci) výslovně
uvedl závěr, že po propuštění z vazby dlouhodobě žalobce neřešil oprávněnost svého pobytu.
Ani v žalobě proti takovému závěru žalobce nevystoupil s tvrzením, že by se na policii dostavil
třetí den, nýbrž s tvrzením, že nebyl poučen o povinnosti dostavit se na policii a jednal v dobré
víře, že jako osoba obviněná z trestného činu má možnost setrvávat na území České republiky.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že všechna výše uvedená tvrzení žalobce vycházela z toho,
že po propuštění z vazby žalobce otázku svého pobytu žádným způsobem neřešil a nevěděl,
že se má dostavit na policii, dále pak z tvrzení počínajících doplněním odvolání dále vyplývá,
že žalobce v daném ohledu spoléhal na to, že na území České republiky může pobývat
v návaznosti na své trestní stíhání. Ani v náznaku žalobce nikde nezmínil, že by se dostavil třetí
den po propuštění na policii, ačkoli mu v tom nic nebránilo, a musel vědět, že správní orgány
vychází z toho, že po svém propuštění se na správní orgány ohledně svého pobytu neobrátil.
Poprvé se tvrzení o tom, že žalobce se dostavil na policii třetí den po svém propuštění,
objevilo v průběhu ústního jednání před městským soudem dne 19. 3. 2013. Toto tvrzení vzešlo
z úst právního zástupce žalobce, tedy osoby, která mohla mít o tvrzené skutečnosti jen
zprostředkovanou znalost, nepronesl je přímo sám žalobce, který ostatně nebyl nařízenému
ústnímu jednání ani přítomen. Tvrzení o návštěvě policie nebyla jakýmkoli způsobem doložena
(např. protokolem či jiným záznamem jednání před policií), ani ze správního spisu žádným
způsobem nevyplývá, že by k této návštěvě mělo dojít. V případě, že by se žalobce na policii
skutečně dostavil, lze soudit, že taková návštěva musela mít určitý výstup (ať by šlo
např. o záznam z tohoto jednání, případně konkrétní kroky, které by žalobce činil ohledně své
pobytové situace), na což by mohlo být ze strany žalobce poukázáno, žalobce na nic takového
však nepoukázal. Zástupce žalobce navíc žádným způsobem neobjasnil, proč se pojednou
v tvrzení o návštěvě policie odchyluje od předešlých tvrzení, která byla uplatněna do té doby před
správními orgány i městským soudem. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že za dané situace
nebylo možno ze strany městského soudu vyjít ze samotného blíže nedoloženého tvrzení
zástupce žalobce o tom, že žalobce se tři dny po propuštění dostavil na policii, aniž by bylo
ze strany soudu zdůvodněno, proč odhlíží od skutečností patrných ze spisu, které nasvědčují
tomu, že se žalobce na policii nedostavil, a aniž by soud pátral, zda existuje o návštěvě policie
nějaký doklad. O skutkovém závěru městského soudu, že se žalobce dostavil krátce po svém
propuštění na policii, lze mít s ohledem na výše uvedené důvodné pochybnosti, a jestliže takové
pochybnosti nebyly postupem městského soudu náležitě rozptýleny, nebylo možno vyjít
ze závěru, že se žalobce na policii skutečně dostavil a tímto hodnocením dokládat závěr
o přepjatém formalismu.
Městský soud v souvislosti se svým závěrem o přepjatém formalismu poukázal též
na to, že žalobce byl ze strany svého tehdejšího právního zástupce nesprávně poučen, a dále soud
poukázal na poučovací povinnost dle §4 správního řádu. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že pokud stávající zástupce žalobce před městským soudem uvedl, že žalobce byl svým tehdejším
advokátem chybně poučen, tak i v případě, že by se tomu tak stalo, šlo by o skutečnost, na kterou
pamatuje §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, upravující
odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu advokacie. Chybným poučením ze strany
advokáta však nelze podpořit závěr o přepjatém formalismu ze strany správních orgánů, jak to
učinil městský soud, jelikož takovému poučení správní orgán nemohl zabránit a ani nebyl jeho
původcem.
K samotné poučovací povinnosti dle §4 správního řádu se zdejší soud vyjádřil již
v předešlém rozsudku ze dne 15. 11. 2012, č. j. 9 As 133/2012 - 46, v dané věci, kde konstatoval,
že správní orgány působící ve věcech vstupu a pobytu cizinců na území České republiky
se neúčastní propouštění cizince z vazby, chybí zde tak jejich úkon v souvislosti, s nímž by měly
poučení poskytnout. Dále pak bylo ve zmíněném rozsudku uvedeno: „poučovací povinnost dle §4
odst. 2 správního řádu není všeobsažná. Zdejší soud již v minulosti judikoval, že poučovací povinnost správního
orgánu dle §4 odst. 2 správního řádu nezahrnuje poskytování komplexního návodu, co by účastník měl nebo
mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku, ale jen pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným
způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit (srov. rozsudek ze dne 13. 10. 2010, č. j. 1 As 51/2010 - 214,
publikovaný pod č. 2235/2011 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 14. 10. 2010, č. j. 5 As 1/2010 - 76). Poučení
o povinnosti vyplývající z §103 písm. a) zákona o pobytu cizinců by tak šlo nad rámec poučovací povinnosti
zakotvené v §4 odst. 2 správního řádu.“ Na tomto závěru není nejmenší důvod cokoli měnit. Nejvyšší
správní soud zároveň konstatuje, že důvodem pro uložení správního vyhoštění v nynější věci
nebylo to, že by se žalobce nedostavil na policii první pracovní den následující po dni propuštění
z vazby.
Shodně se stěžovatelem je třeba zdůraznit, že žalobci bylo uloženo správní vyhoštění dle
§119 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona o pobytu cizinců, dle kterého policie vydá rozhodnutí
o správním vyhoštění cizinci, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn,
nebo bez platného oprávnění k pobytu. Správní vyhoštění bylo v nynější věci uloženo, jelikož
žalobce na území České republiky bez platného víza pobýval od 3. 5. 2011 do 15. 10. 2011,
kdy byl kontrolován ze strany policie. Šlo o dobu přesahující pět měsíců, která navazovala
na propuštění žalobce z vazby, k čemuž došlo dne 29. 4. 2011. Jak stěžovatel výslovně ve svém
rozhodnutí uvedl, skutečnost, že žalobci vypršela platnost povolení k dlouhodobému pobytu
v průběhu jako vazebního zajištění, nebyla důvodem pro uložení správního vyhoštění. Tímto
důvodem byla až více než pětiměsíční doba, po kterou dle stěžovatele žalobce na území České
republiky pobýval bez platného víza.
Z doby, která krátce navazovala na žalobcovo propuštění z vazby (pátek 29. 4. 2011
až pondělí 2. 5. 2011), správní orgány vůbec při ukládání vyhoštění nevycházely. V jistém smyslu
tak zohlednily žalobcovu mimořádnou situaci spojenou s tím, že byl propuštěn z vazby, v jejímž
průběhu mu uběhlo povolení k pobytu. Městský soud přisvědčil stěžovateli, že žalobce nebyl
oprávněn na území České republiky pobývat v návaznosti na skutečnost, že proti němu probíhalo
trestní řízení, a ani jinak nezpochybnil, že žalobce v posuzované době na území České republiky
nebyl oprávněn pobývat. Pokud se městský soud neztotožnil s obranou žalobce, že na území
České republiky po svém propuštění z vazby mohl pobývat v návaznosti na skutečnost, že proti
němu bylo vedeno trestní řízení, a pokud městský soud nezpochybnil závěr správních orgánů,
že pobyt cizince na území České republiky v předmětnou dobu nebyl možný ani z jiného důvodu,
tak je s přihlédnutím ke značné délce pobytu od 3. 5. 2011 do 15. 10. 2011, který správní orgány
hodnotily jako neoprávněný, nutno odmítnout závěr o přepjatém formalismu. Jestliže městský
soud na straně 6 v posledním odstavci svého rozsudku připustil, že bylo v zájmu žalobce,
aby si upravil režim pobytu, a nebylo povinností žádného správního orgánu jej o této povinnosti
poučit, tak se s tímto závěrem jeví rozporné konstatování, že, pokud žalobce režim svého pobytu
neupravil ani po více než pěti měsících, správní vyhoštění uložené z tohoto důvodu bylo výrazem
přepjatého formalismu.
Lze proto shrnout, že městský soud závěr o přepjatém formalismu opřel částečně
o tvrzení o tom, že se žalobce krátce po propuštění z vazby dostavil na policii. Pro takový
skutkový závěr však bylo nutno se vypořádat i s protichůdnými skutečnostmi patrnými ze spisu,
což městský soud neučinil. Městský soud dále závěr o přepjatém formalismu podpořil poukazem
na poučovací povinnost, u níž ale uznal, že na správní orgány nespadala (a což již v předchozím
rozsudku ve věci aproboval Nejvyšší správní soud), případné nesprávné poučení ze strany
tehdejšího žalobcova advokáta nemůže být jakkoli přičítáno k tíži správním orgánům. Posledním
důvodem, který městský soud uvedl pro závěr o přepjatém formalismu, byla skutečnost,
že žalobci uplynula platnost povolení k trvalému pobytu v době, kdy byl ve vazbě. Pro zmíněnou
skutečnost však správní vyhoštění uloženo nebylo, důvodem jeho uložení byl více než
pětiměsíční pobyt žalobce, který následoval po propuštění z vazby a u něhož městský soud
nezpochybnil závěr správních orgánů, že k němu nebyl žalobce oprávněn. Nejvyšší správní soud
tak konstatuje, že stěžovateli se podařilo úspěšně napadnout závěry městského soudu
o přepjatém formalismu a z tohoto důvodu bylo nutno napadený rozsudek zrušit.
Nejvyšší správní soud na tomto místě považuje za nutné zdůraznit, že vázán důvody
kasační stížnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.) přezkoumal závěr městského soudu o přepjatém
formalismu a hodnotil úvahy, které městský soud k takovému závěru vedly. Vzhledem
ke zmíněné vázanosti důvody kasační stížnosti nezkoumal hodnocení městského soudu ohledně
námitky, že žalobce byl oprávněn pobývat na území České republiky v návaznosti na trestní řízení
vedené proti němu. Městský soud se ve vztahu k této námitce ztotožnil s názorem stěžovatele
a je přirozené, že takové hodnocení stěžovatel ve své kasační stížnosti nenapadl, nemohlo tak být
předmětem přezkumu v řízení o této kasační stížnosti.
Zdejší soud na závěr konstatuje, že jeho rozsudek ze dne 12. 1. 2012,
č. j. 7 As 142/2011 - 62, na který žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal, je v dané věci
zcela nepřípadný. V odkazovaném rozsudku šlo o hodnocení doby, kdy bylo možno podat žádost
o povolení k dlouhodobému pobytu dle §47 zákona o pobytu cizinců, v nynější věci šlo
o uložení správního vyhoštění. V odkazovaném rozsudku Nejvyšší správní soud dospěl k závěru
o možném zásahu do rodinného života vzhledem k reálně fungujícímu vztahu mezi stěžovatelkou
a jejím manželem, který měl v České republice pobyt povolen, kdežto v nynější věci nebyl zásah
do rodinného a soukromého života shledán (viz předešlý rozsudek v nynější věci ze dne
ze dne 15. 11. 2012, č. j. 9 As 133/2012 - 46). V žalobcem odkazovaném rozsudku byl závěr
o přepjatém formalismu vysloven právě s ohledem na možný zásah do rodinného života
a skutečnosti, že nemoc manžela byla za daných konkrétních okolností též skutečností bránící
stěžovatelce v podání žádosti. Je tedy zřejmé, že odkazovaný rozsudek řešil zcela odlišnou právní
problematiku za zcela odlišných okolností, odkaz na něj je proto neadekvátní a pro nynější věc
nemá relevanci.
V. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, proto napadený rozsudek dle §110 odst. 1, věty první, s. ř. s. zrušil a věc
vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez
jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v dalším řízení
(§109 odst. 3, věta první, s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu