ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.86.2013:13
sp. zn. 9 As 86/2013 - 13
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: P. Č. proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, proti rozhodnutím žalované
ze dne 25. 5. 2012, č. j. 1313AN/12, ze dne 26. 6. 2013, č. j. 1832/12, a rozhodnutí č. j. U
1313A/12, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
12. 8. 2013, č. j. 10 A 11/2013 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti shora
označenému usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta jeho
žádost o osvobození od soudních poplatků.
Městský soud v napadeném usnesení konstatoval, že stěžovatel doložil, že jeho majetkové
poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel byl v řízeních před městským
soudem opakovaně od soudních poplatků osvobozován pro svou nemajetnost. Městský soud
o stěžovatelově nemajetnosti nepochyboval ani v nynější věci, i když žádost o osvobození
od soudních poplatků podložil neúplnými údaji, z nichž nevyplynula přesná výše jeho příjmů ani
výdajů, některé údaje přitom vzbuzovaly pochybnosti o tom, zda svoji žádost myslí vážně
(„způsobilost zcizovat“ či „úvěrová bonita: -2“).
Městský soud však shledal jiný důvod, pro který nebylo stěžovateli možno přiznat
osvobození od soudních poplatků. Tímto důvodem byl šikanózní výkon práva. Městský soud
odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012 - 22, které
se týkalo věci nynějšího stěžovatele a z nějž městský soud citoval tuto část: „Z celkové aktivity
stěžovatele je evidentní, že jde z hlediska počtu návrhů o kverulanta, který soudům směřuje své žádosti nikoliv proto,
aby bylo rozhodnuto o věci, ale proto, aby bylo nějak rozhodnuto. Stěžovatel se veškerou svou činností snaží
dosáhnout toho, aby maximalizoval počet soudních rozhodnutí. Pravděpodobně v důsledku nadbytku volného času
tímto svérázným způsobem hledá únik právě v komunikaci se soudy. Soudy včetně soudů správních jsou však
povolány k ochraně práv, nikoliv k tvorbě zcela zbytečných rozhodnutí, která již zjevně nikoho ochránit nemohou,
neboť zde o žádnou ochranu práv nejde.“
Závěru o šikanózním výkonu práva dle městského soudu nasvědčuje nejen způsob, jakým
stěžovatel přistoupil ke sdělování svých poměrů pro účely žádosti o osvobození od soudních
poplatků, ale i způsob, jakým stěžovatel vedl tento a obdobné spory. Žaloba před městským
soudem se odvíjela od žádosti stěžovatele o určení advokáta k podání ústavní stížnosti proti
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 2 As 87/2012. Šlo o řízení
o kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu ze dne 21. 2. 2012, č. j. 10 Ca 186/2009 - 160,
jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalované o určení jiného advokáta k poskytnutí právní
služby a rozhodnutí o zrušení tohoto určení. Stěžovatel se tedy domáhal určení advokáta ve věci
určení jiného advokáta k poskytnutí právní služby.
Městský soud dále zdůraznil, že u stěžovatele evidoval 359 žalob, které z velké části
napadaly rozhodnutí žalované, případně její nečinnost či nezákonný zásah, kterého se měla žalovaná
dle stěžovatele dopustit. Zpravidla tyto spory vycházejí ze žádosti o bezplatnou právní službu podle
§18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a mívají stereotypní
průběh již od samého počátku. Stěžovatel požádá žalovanou o určení advokáta, ta mu ho určí.
Stěžovatel však není ochoten přistoupit na podmínky stanovené v rozhodnutí, případně nehodlá
s advokátem spolupracovat a dává najevo své nevalné mínění o úrovni přiděleného advokáta.
Advokát pak požádá žalovanou o zrušení určení a ta mu vyhoví. Následuje žaloba a stěžovatel ve
věci podává návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu, navzdory poučení opakovaně
soud upozorňuje na nesprávné uvedení sídla žalované a domáhá se opravy zřejmých nesprávností.
Na základě názoru opakovaně uplatňuje námitky místní nepříslušnosti soudu, zpochybňuje
doručení písemností, které prokazatelně obdržel. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím věci bez
nařízení jednání, takže je soud jednání povinen nařídit. Stěžovatel se však na ně nedostaví
s odůvodněním, že mu jeho poměry neumožňují cestu do Prahy.
Městský soud tak uzavřel, že samotný počet stěžovatelových sporů ještě nesvědčí o tom,
že jeho žaloby jsou samoúčelné, podstatné pro závěr, že stěžovatel vede spory pro vedení sporu,
však bylo zhodnocení, jaké spory stěžovatel vede a jak v jejich rámci postupuje. Městský soud tak
zhodnotil, že dané okolnosti dovolují soudu odchýlit se od své dřívější praxe, kdy stěžovateli
osvobození od soudních poplatků přiznával.
II. Obsah kasační stížnosti
Zmíněné usnesení městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, v níž vyjádřil
nesouhlas s postupem městského soudu. Dle stěžovatele procesní řád, kterým je soud vázán,
dovoluje odepřít osvobození od soudních poplatků přes nedostatek prostředků jen tehdy, je-li
žaloba zjevně neúspěšná. Městský soud však za důvod neosvobození označil povahu sporů, které
stěžovatel vede. Dle stěžovatele obdobná čestná prohlášení, jaká měl k dispozici městský soud, byla
pro Krajský soud v Pardubicích právně významná pro hodnocení jeho poměrů. Stěžovatel dále
v kasační stížnosti uvedl své další výhrady, jimiž se snažil zvrátit napadené usnesení městského
soudu.
III. Vyjádření žalované
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost přípustná, důvody kasační stížnosti odpovídají důvodům podle §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Zdejší soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda netrpí vadami, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud jen krátce zmiňuje, že netrval na zaplacení soudního poplatku
a povinném zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti. Trvání na těchto požadavcích
by totiž značilo jen řetězení téhož problému, jelikož předmětem přezkumu je usnesení městského
soudu o neosvobození od soudních poplatků. K danému srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, a ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77
(všechna zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Zdejší soud se plně ztotožnil se závěrem a odůvodněním městského soudu, že povaha sporu
vedeného před městským soudem nesla znaky svévolného vedení „sporu pro spor“. Z tohoto
důvodu je přitom v případě, že je takový postup okolnostmi konkrétní věci řádně odůvodněn,
důvodné nepřiznat osvobození od soudních poplatků.
Při dané úvaze lze vyjít ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010,
sp. zn. Cpjn 204/2009, podle kterého „v této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy soudních
poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně uznávaným účelem (funkcí)
soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví (fiskální funkce),
omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení (regulační
funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce) – srov. např. důvodovou
zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08“.
S ohledem na tyto jednotlivé funkce soudních poplatků dochází zdejší soud k závěru, že je důležité
nejen chránit zájmy účastníka řízení, který se domáhá svých práv soudní cestou, ale zároveň zajistit,
aby si účastník řádně uvědomoval důležitost předmětného řízení a byl si zřetelně vědom okolností,
které jeho řízení doprovázejí. Proto při posuzování osvobození od soudních poplatků soud musí
kromě majetkové situace žadatele posoudit i procesní postup, jakým účastník dané řízení vede (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2012, č. j. 2 As 113/2012 – 12).
Jak již zdejší soud konstatoval např. v rozsudku ze dne 28. 6. 2013, č. j. 5 As 43/2013 - 11,
zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je nepochybně důvodem způsobilým
legitimizovat odklon od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud v každém jednotlivém případě
vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální
poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat i otázkou, jak již bylo naznačeno, zda
žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti
§138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů,
výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě
„svévolného uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí
posouzení specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy
i v soudním řízení správním. Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž
primárně brání tomu, aby účastník řízení nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci
uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních
poplatků v případě evidentního zneužívání práva na přístup k soudu, nemůže být s posledně
jmenovaným právem účastníka řízení v rozporu (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91). Stěžovatel se tedy mýlí, pokud tvrdí, že odepřít
osvobození od soudních poplatků lze jen z důvodu zjevné neúspěšnosti žaloby.
Městský soud se při závěru o šikanózním výkonu práva přidržel okolností stávajícího
případu a dále zhodnotil postup stěžovatele v povahou obdobných sporech. Vedle velkého počtu
sporů, které stěžovatel vede (městský soud počet stěžovatelových žalob vyčíslil na 359, u zdejšího
soudu je evidováno přes 800 stěžovatelových věcí, z toho jen za letošní rok přes 200), což by samo
o sobě nemohlo odůvodnit neosvobození od soudního poplatku, městský soud rozebral postup
stěžovatele v dané věci a také podobnost takového postupu v dalších stěžovatelových sporech.
V podmínkách nynější věci městský soud zcela přesvědčivě poukázal na povahu sporu, kdy byl
žalovanou stěžovateli určen advokát k poskytnutí právní služby, posléze pak k podnětu určeného
advokáta žalovaná dospěla k závěru, že nedošlo ke vzniku právního vztahu mezi stěžovatelem
a tímto advokátem z důvodů na straně stěžovatele. Dále městský soud popsal, že takový průběh
sporu se neliší od dalších obdobných stěžovatelových věcí. Nejvyšší správní soud nemá co vytknout
ani závěru, že stěžovatel spor prodlužuje tím, že žaloby podává u místně nepříslušného soudu
či namítá místní nepříslušnost, ač je obeznámen s tím, který soud je v takových věcech místně
příslušný. O věcné příslušnosti městského soudu v obdobných věcech, kde jako žalovaná vystupuje
Česká advokátní komora, musí stěžovatel vědět např. z rozsudků zdejšího soudu ze dne 5. 1. 2012,
č. j. 2 As 141/2011 - 27, ze dne 15. 2. 2012, č. j. 6 Ads 15/2011 - 143, či ze dne 20. 4. 2012,
č. j. 2 As 117/2011 - 106, které byly vydány před podáním žaloby v nynější věci. O tom, že ani
v nynější věci stěžovatel nevybočil z popsaného způsobu vedení sporu, svědčí to, že žalobu podal
k místně nepříslušnému Krajskému soudu v Hradci Králové, který byl nucen věc postoupit
usnesením ze dne 3. 12. 2012, č. j. 30 A 65/2012 - 13, proti němuž inicioval řízení o kasační
stížnosti zakončené usnesením zdejšího soudu ze dne 15. 5. 2013, č. j. 2 As 3/2013 - 41. Městský
soud rovněž dále popsal další aspekty stěžovatelova postupu v obdobných sporech (viz část
I. tohoto rozsudku), které svědčí o tom, že při svých procesních krocích je stěžovatel veden spíše
snahou vést spor pro spor.
Zcela adekvátně v dané souvislosti tak vyznělo i hodnocení městského soudu, že dané
skutečnosti nasvědčuje i to, že v nynější věci se jedná o určení advokáta pro vedení sporu o určení
jiného advokáta. Nejvyšší správní soud tak v žádném případě nemůže se stěžovatelem souhlasit
v jeho expresivní námitce, že by se mu městský soud vysmíval.
Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že městský soud řádně zdůvodnil, proč šikanózní
výkon práva ze strany stěžovatele odůvodnil odklon od rozhodovací praxe městského soudu, kdy
bylo stěžovateli osvobození od soudních poplatků přiznáno. Odůvodnění městského soudu bylo
náležitě věcně i argumentačně podloženo, za takových podmínek bylo přitom možno odklon
od minulé rozhodovací praxe na úrovni krajských soudů aprobovat.
K dalším tvrzením stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněným zdejší soud konstatuje,
že šlo dílem o nekonkrétní tvrzení, z nichž nebylo možno identifikovat stěžovatelovy projednatelné
námitky proti napadenému usnesení městského soudu, dílem šlo o vyjádření stěžovatelových názorů
na povinnosti účastníka řízení bez úzké vazby k předmětu nynějšího řízení před zdejším soudem.
Pokud stěžovatel dále tvrdil, že městský soud ignoroval jeho námitku místní nepříslušnosti z ledna
2013 (č. l. 24 spisu městského soudu), je nutno uvést, že dle své povahy šlo o kasační stížnost proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové proti postoupení věci, o níž bylo rozhodnuto
usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013, č. j. 2 As 3/2013 - 41.
Konečně zdejší soud uvádí, že stěžovatelovou námitkou podjatosti směřující proti všem
soudcům prvního a druhého senátu zdejšího soudu nebylo třeba se jakkoli zabývat. Důvodem
je skutečnost, že o nynější kasační stížnosti rozhodoval devátý senát, jehož se stěžovatelem
namítaná podjatost netýkala.
V. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120
s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu