ECLI:CZ:NSS:2014:1.AS.47.2014:18
sp. zn. 1 As 47/2014 - 18
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce: A. H., proti
žalovanému: Státní volební komise, se sídlem Náměstí hrdinů 1634/4, 140 21 Praha 4, o podání
žalobce ze dne 12. 3. 2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 17. 3. 2014, č. j. 63 A 2/2014 – 10,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Podáním ze dne 12. 3. 2014 označeným jako žaloba pro zmatečnost se žalobce
u Krajského soudu v Brně domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 11. 2013, č. j. Vol 136/2013-49, jímž byl odmítnut jeho návrh na vyslovení neplatnosti volby
všech kandidátů zvolených do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve volbách
konaných ve dnech 25. a 26. října 2013.
[2] Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným usnesením podání žalobce odmítl. Uvedl,
že proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu vydaným ve věcech volebních v rámci
obecného soudnictví nejsou přípustné žádné opravné prostředky, a to ani žaloba pro zmatečnost
dle §229 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů.
[3] Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost, jíž se domáhal zrušení usnesení o odmítnutí návrhu a vrácení věci krajskému soudu
k dalšímu řízení. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že proti rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 136/2013-49 nelze podat žalobu pro zmatečnost.
[4] Nejvyšší správní soud nejprve hodnotil splnění podmínek řízení. Podle §104 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„s. ř. s.“), je kasační stížnost ve věcech volebních nepřípustná.
[5] Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval v usnesení ze dne 18. 4. 2006,
č. j. Vol 1/2006-32, www.nssoud.cz, ustanovení §104 odst. 1 s. ř. s. je nutno vyložit v souladu
se systematikou soudního řádu správního i za použití gramatického a teleologického výkladu tak,
že kasační stížnost je nepřípustná ve všech volebních věcech upravených v dílu IV. hlavy II.
s. ř. s., označeném jako „Soudnictví ve věcech volebních a ve věcech místního referenda“, tedy
kromě jiného i v řízeních o návrhu na neplatnost voleb upravených v §90 s. ř. s. Všechna řízení
upravená v ustanoveních §88 až §91 s. ř. s. dílu IV. hlavy II. s. ř. s. se totiž týkají voleb a jejich
výsledků a jde v nich o ochranu subjektivních politických práv voličů, politických stran, kandidátů
a zvolených členů zastupitelských orgánů. U všech těchto řízení měl zákonodárce za to,
že je nutno, aby v nich bylo rozhodováno velmi rychle (i proto ve všech případech k rozhodnutí
stanovil lhůty počítané ve dnech – viz §88 odst. 3 s. ř. s., §89 odst. 5 s. ř. s., §90 odst. 3 s. ř. s., §
91 odst. 3 s. ř. s.), takže dospěl k závěru, že není žádoucí u žádného z nich připustit opravný
prostředek v podobě kasační stížnosti. Proto zákonodárce v ustanovení §104 odst. 1 s. ř. s.
při vymezení okruhu řízení, u nichž je kasační stížnost podle tohoto ustanovení nepřípustná, volil
generelní odkaz na označení užité v nadpise dílu IV. hlavy II. s. ř. s., neboť jeho záměrem bylo
vyloučit tento opravný prostředek ve všech volebních řízeních v tomto dílu upravených, a to jak
proti rozhodnutím ve věci samé (meritorním), tak proti rozhodnutím, jež končí řízení ve věci
jinak než meritorně, resp. i proti rozhodnutím svojí povahou doprovodným, pomocným
a servisním (např. rozhodnutí o návrhu účastníka řízení ve věcech volebních na ustanovení
zástupce).
[6] Skutečnost, že proti rozhodnutím krajského soudu ve věcech volebních není přípustný
mimořádný opravný prostředek (kasační stížnost), nelze považovat za protiústavní, a to ani
ve světle právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001,
sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (zveřejněn pod č. 96 ve sv. 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu
a pod č. 276/2001 Sb.). Ústavní soud zde uvedl, že Ústava ani Listina vícestupňové soudnictví
(a mezi ním ani soudnictví správní) jako základní právo negarantuje a takové právo nelze odvodit
ani z mezinárodních smluv; čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.) zajišťuje právo
na minimálně jedno opravné řízení před soudem vyššího stupně pouze v závažnějších trestních
věcech a totéž právo v trestním řízení poskytuje odsouzenému čl. 14 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech (vyhlášen pod č. 120/1976 Sb.). Na druhé straně podle
Ústavního soudu však nemůže být sporu o tom, že požadavek na vytvoření mechanismu
sjednocení judikatury (byť třeba jen formou kasační stížnosti či jiného mimořádného opravného
prostředku) vyplývá z požadavků kladených na stát, který sám sebe definuje jako stát právní.
Neexistence takového mechanismu ve svých důsledcích pak podle Ústavního soudu za předchozí
úpravy správního soudnictví vedla též k nedostatečnému tlaku na kultivaci veřejné správy jako
celku a k pocitům orgánů této správy, mnohdy oprávněným, že jsou vystaveny soudní kontrole,
která postrádá sjednocující funkci. Kromě toho absence jakéhokoliv prostředku sjednocování
judikatury správních soudů vedla k tomu, že se do role "sjednocovatele", v rozporu se svým
postavením, dostával Ústavní soud. Tento stav vytvářel podle Ústavního soudu zásadní
nerovnost mezi právnickými a fyzickými osobami na straně jedné a správními úřady, neboť stát
neměl žádný prostředek, aby se bránil proti někdy diametrálně odlišnému rozhodování správních
soudů. Jinak řečeno, exekutiva neměla podle Ústavního soudu možnost vyvolat posouzení
správní judikatury vrcholným orgánem moci soudní, měla-li za to, že odporuje zákonu.
[7] V případě soudnictví ve věcech volebních se požadavek na to, aby existovaly účinné
mechanismy sjednocování judikatury v podobě opravných prostředků, střetává s požadavkem
na rychlost rozhodování v těchto věcech, jenž je odůvodněn zájmem na tom, aby co nejdříve,
tj. maximálně v časovém horizontu dní či týdnů, bylo nepochybné a právně nezpochybnitelné,
jaké je složení volených orgánů vykonávajících veřejnou moc; jen tak lze zabránit pochybnostem
o jejich legitimitě. Druhý z uvedených požadavků, tedy požadavek rychlosti soudního
rozhodování, v daném případě má podle názoru Nejvyššího správního soudu přednost, a proto
nelze považovat za protiústavní, pokud zákonodárce ve specifickém případě řízení ve věcech
volebních, jež svojí četností patří ke spíše méně častým řízením před správními soudy,
přípustnost kasační stížnosti vyloučil. Zásadním argumentem ve prospěch tohoto závěru
je ostatně i skutečnost, že i za situace, kdy přípustnost kasační stížnosti je ve věcech volebních
zákonem vyloučena, existuje podle nové úpravy správního soudnictví sjednocovací mechanismus,
který může, a to dostatečně účinně, žádoucí jednoty judikatury i v těchto věcech docílit. Takovým
mechanismem je možnost zaujetí stanoviska podle ustanovení §19 s. ř. s., která – právě
vzhledem k relativní vzácnosti a jisté výjimečnosti řízení ve věcech volebních – k zajištění žádoucí
jednoty a správnosti správní judikatury v těchto věcech zcela postačuje.
[8] Ze všech shora předestřených důvodů Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel
podal v projednávané věci kasační stížnost ve věci volební. Usnesením krajského soudu
byl odmítnut návrh stěžovatele (označený jako žaloba pro zmatečnost), jímž zpochybňoval
zákonnost rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 136/2013-49 vydaného v řízení
o návrhu na neplatnost voleb podle §90 s. ř. s. Kasační stížnost ve věcech volebních je však
nepřípustná, proto ji Nejvyšší správní soud podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení
s §104 odst. 1 s. ř. s. a §120 s. ř. s. odmítl.
[9] K tomuto postupu Nejvyšší správní soud přistoupil, přestože nebyl zaplacen soudní
poplatek za řízení o kasační stížnosti a stěžovatel v řízení o ní nebyl zastoupen advokátem.
Vzhledem ke zřejmé nepřípustnosti kasační stížnosti by totiž jakýkoliv jiný postup byl zcela
bezúčelný, formalistický, v příkrém rozporu se zásadou procesní ekonomie a nemohl by vést k
ochraně práv stěžovatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2008,
č. j. 8 As 16/2008-244, nebo usnesení ze dne 24. 10. 2011, č. j. 8 Afs 54/2011-39,
www.nssoud.cz; přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 631/05 ze dne
8. 3. 2006, http://nalus.usoud.cz).
[10] Přípustnost podané kasační stížnosti přitom nemohlo založit ani nesprávné poučení
krajského soudu o tom, že proti jeho rozhodnutí je kasační stížnost přípustná (obdobně
viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2004, č. j. 3 Ads 37/2004-36,
publikované pod č. 737/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz).
[11] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením
§60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2014
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu