ECLI:CZ:NSS:2014:10.AS.84.2014:59
sp. zn. 10 As 84/2014 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové,
soudkyně Naděždy Řehákové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně:
Teplárna Liberec, a. s., se sídlem tř. Dr. Milady Horákové 641/34a, Liberec 4,
zast. Mgr. Martinem Pecklem, advokátem se sídlem Italská 27, Praha 2, proti žalovanému:
Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: Společenství vlastníků bytů domu Jáchymovská 266, 267, se sídlem
Jáchymovská 266, Liberec 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2013,
č. j. OÚPSŘ 28/2013-330-rozh., v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. 3. 2014, č. j. 59A 44/2013- 42,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení a vymezení sporu před krajským soudem
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, kterým byla jako nedůvodná
zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru
územního plánování a stavebního řádu ze dne 2. 4. 2013, č. j. OÚPSŘ 28/2013-330-rozh.
Tímto rozhodnutím bylo k odvolání stěžovatele částečně změněno a ve zbývající čás ti potvrzeno
rozhodnutí Magistrátu města Liberec, odboru stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“) ze dne
24. 7. 2012, č. j. SURR/7130/062535/12- No, CJ MML 101183/12. Uvedeným prvostupňovým
rozhodnutím bylo Společenství vlastníků bytů domu Jáchymovská 26 6, 267 (dále jen „osoba
zúčastněná na řízení“) vydáno stavební povolení na stavbu „Změna způsobu vytápění a ohřevu
TV pro bytový dům Jáchymovská 266, 267, Liberec – instalace plynových kotlů“. Částečná
změna výroku stavebního povolení spočívala ve změně definice povolované stavby.
[2] Stěžovatel byl účastníkem stavebního řízení ve stadiu odvolacího řízení z důvodu
vlastnického práva k soustavě zásobování tepelnou energií v Liberci (dále též „SZTE“),
která zahrnuje i rozvod vedoucí k předmětnému bytovému domu, a z důvodu svého práva
odpovídajícího věcnému břemeni ve smyslu zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání
a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů
(energetický zákon), ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „energetický zákon“).
V řízení před krajským soudem zdůrazňoval zkrácení na svých právech v důsledku neúplného
přezkumu rozhodnutí stavebního úřadu a závazných stanovisek dotčených orgánů státní správy.
Dopady výstavby plynové kotelny do práv stěžovatele žalovaný posoudil formalisticky,
výlučně ve vztahu k přípojce k danému objektu, aniž by náležitě posoudil jeho další námitky
ohledně podmínek povolení stavby energetického zákona, zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně
ovzduší, a zákona č. 183/2006 Sb., o úz emním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona).
[3] Stěžovatel v podané žalobě namítal rozpor s energetickým zákonem.
[4] Vytýkal, že podle ustanovení §77 odst. 5 cit. zákona nebyl správně posouzen
soulad změny způsobu vytápění s územní energetickou koncepcí města Liberec,
podle které v mimocentrální oblasti, ve které se předmětný bytový dům nachází, je třeba
v dosahu vybudované soustavy CZT (centrálního zdroje tepla) upřednostňovat dodávkové teplo,
neboť zemní plyn lze preferovat jen při splnění podmínek ekonomické a ekologické přijatelnosti
v lokalitách nedostupných ze systému CZT. Namítal, že žalovaný územní energetickou koncepci
považoval jen za odborný podklad a dle ustanovení §2 odst. 2 písm. c) body 3 a 14 energetického
zákona nepřihlédl k tomu, zda povolovaná stavba nebude ohrožovat veřejný zájem na zajištění
provozuschopnosti SZTE, udržení cen za dodávané teplo na co nejnižší úrovni a ochraně
životního prostředí, poukázal přitom na technické, ekonomické i ekologické důsledky stavby .
[5] Stěžovatel v podané žalobě namítal rozpor se zákonem na ochranu ovzduší.
[6] Stěžovatel se neztotožnil se způsobem doložení ekonomické přijatelnosti změny vytápění
ve smyslu ustanovení §16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší, jež zakotvuje povinnost využití
tepla ze SZTE nebo zdroje, který není stacionárním zdrojem. Doplnil, že vzniká nový zdroj
znečištění, který má být posuzován spolu s ostatními zdroji znečištění, které vznikají
odpojováním dalších bytových domů v sousedství.
[7] Stěžovatel v podané žalobě namítal rozpor se stavebním zákonem.
[8] Stěžovatel vytýkal neprovedení územního řízení a nevydání územního rozhodnutí
na předmětnou stavbu. Podle názoru stěžovatele mělo být před vydáním stavebního povolení
vedeno územní řízení podle §81 odst. 2 stavebního zákona, protože stavba bude mít významné
dopady na okolí, včetně popsaných dopadů na SZTE a životní prostředí a tyto dopady měly být
v územním řízení kvalifikovaně posouzeny. Stavba, kterou dojde ke změně v užívání části prostor
bytového domu, není pouhou stavební úpravou, ale vzhledem k vyvedenému komínovému tělesu
nástavbou ve smyslu §2 odst. 5 písm. a) stavebního zákona.
[9] Stěžovatel v podané žalobě namítal i porušení procesních předpisů, které spatřoval v tom,
že žalovaný odmítl jeho námitky s poukazem na ustanovení §114 odst. 1 stavebního zákona.
Stěžovatel z ustanovení §89 odst. 2 ve spojení s §149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu, dovozoval, že žalovaný byl povinen si vyžádat potvrzení nebo změnu závazných stanovisek
Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje ze dne 26. 4. 2012, Krajské hygienické stanice
Libereckého kraje ze dne 23. 4. 2012 a Magistrátu města Liberec, odboru životního prostředí
ze dne 9. 5. 2012 od správního orgánu nadřízeného, a to bez ohledu na obsah odvolacích
námitek. Stěžovatel namítal nedostatek závazného stanoviska Státní energetické inspekce
(dále jen „SEI“) dle ustanovení §94 odst. 3 energetického zákona a porušení §2 odst. 4
a §3 správního řádu, spočívající v odmítnutí argumentace stěžovatele pro omezenou možnost
podávání námitek ve stavebním řízení.
II. Posouzení věci krajským soudem
[10] Krajský soud při posuzování postavení stěžovatele ve stavebním řízení a jeho námitek
uplatňovat procesní práva vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu, obsažené
např. v rozsudcích č. j. 9 As 52/2011-159 a č. j. 7 As 108/ 2010-71, v nichž se tento soud zabýval
otázkou možnosti dodavatele tepelné energie uplatňovat v řízení o změně způsobu vytápění
a „odpojování“ bytových domů od SZTE námitky. Krajský soud uvedl, že postavení stěžovatele
jako držitele licence na rozvod tepla a dodavatele tepelné energie do budov v rámci obchodních
vztahů determinuje možnost vznášet jen některé námitky. Krajský soud také s odkazem na další
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2004, čj. 7 A 139/2001-67, a ze dne
11. 7. 2007, čj. 2 As 10/2007-83, uvedl, že stěžovatel nebyl oprávněn uplatňovat žalobní námitky
k ochraně veřejných subjektivních práv jiné osoby či k ochraně veřejného zájmu,
ale podle ustanovení §114 odst. 1 stavebního zákona mohl úspěšně vznášet jen ty námitky,
kterými by poukázal na přímé dotčení svých práv odpovídajících zákonnému věcnému břemeni
za účelem přístupu ke svému rozvodnému tepelnému zařízení v bytovém domě. V dané věci
se však stěžovatel dovolával ochrany svého vlastnického práva k SZTE ve veřejném zájmu
a nadto jen obecně. Nespecifikoval, jak se povolené stavební úpravy konkrétně dotknou
jeho práv k SZTE, pouze zmiňoval snížení účinnosti a provozuschopnosti SZTE a technické
problémy. Podle krajského soudu ze žádného ustanovení energetického zákona ani z jiného
právního předpisu nevyplývá povinnost správních orgánů ve stavebním řízení zjišťovat,
jak se případně změna způsobu vytápění dotkne provozování SZTE jako celku, a řešit,
zda v důsledku povolované změny způsobu vytápění dojde k tomu, že provozování SZTE
již nebude pro dodavatele možné či ekonomické. Krajský soud seznal, že ustanovení §77 odst. 5
a rovněž ustanovení §3 odst. 8 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší , a s účinností
od 1. 9. 2012 ustanovení §16 odst. 7 zákona č. 201/2012 Sb., o ochr aně ovzduší, se změnou
způsobu vytápění počítá (a to právě i ve formě odpojení od stávající SZTE a zřízení vlastního
zdroje vytápění), neboť odběrateli se v takovém případě ukládá povinnost hradit náklady spojené
s odpojením od rozvodného tepelného zařízení, a případně náklady na přeložku rozvodných
tepelných zařízení dle ustanovení §86 odst. 2 energetického zákona. Krajský soud uvedl,
že otázka zhoršení provozuschopnosti či dokonce ekonomiky provozu SZTE nemohla být
za daného legislativního rámce řešena ve stavebním řízení a nemohla být důvodem pro odepření
vydání povolení na změnu způsobu vytápění při splnění zákonných podmínek. Ani stoupající
cena tepelné energie pro ostatní odběratele tepelné energie ze stěžovatelovy SZTE nemohla být
důvodem pro nevydání stavebního povolení na změnu způsobu vytápění. Krajský soud uzavřel,
že stěžovatel se nemůže s úspěchem dovolávat ochrany těchto práv s odkazem na ochranu
veřejného zájmu.
[11] Krajský soud se zabýval žalobní námitkou rozporu stavebního záměru s územní
energetickou koncepcí města Liberec. Uvedl, že dle ustanovení §4 zákona č. 406/2000 Sb.,
o hospodaření energiemi, a dle prováděcího nařízení č. 195/2001 Sb., územní energetická
koncepce pro statutární město, resp. na úrovni kraje obsahuje cíle a principy řešení, obsahuje
určitou koncepci a doporučení z hlediska nakládání s energiemi, avšak nezakládá přímo povinnost
využití tepelné energie z CZT, resp. SZTE. Z územní energetické koncepce statutárního města
Liberec, ale ani z Krajské územní koncepce Libereckého kraje, v níž je obsaženo pouze
doporučení městům a obcím při vytváření územních energetických koncepcí, nelze dovodit
povinnost využívat v dosahu CZT, resp. SZTE jedině tohoto zdroje a právo stěžovatele
jako vlastníka soustavy dodávat do předmětného bytového domu tepelnou energii. Dle krajského
soudu tento výklad odpovídá přiměřené svobodě volby systému vytápění, kterou zmiňuje
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 3. 2007, č. j. 1 As 16/2006-54, a jíž se z jiného
pohledu dotýkal i nález Ústavního soudu Pl. ÚS 37/96.
[12] K žalobní námitce rozporu se zákonem o ochraně ovzduší krajský soud uvedl,
že jde o námitku jdoucí nad rámec oprávnění stěžovatele dle ustanovení §114 odst. 1 stavebního
zákona. Stěžovatel nemohl být zkrácen na právu na příznivé životní prostředí,
neboť takové právo mu jako právnické osobě z povahy věci náležet nemůže. Doplnil,
že ustanovení zákona o ochraně ovzduší zakotvující povinnost fyzickým a právnickým osobám
využít pro vytápění teplo z CZT, resp. SZTE či jiného zdroje, který není stacionární, při naplnění
zákonem stanovených podmínek, není koncipováno k ochraně SZTE a nezakládá vlastníkovi
SZTE žádné veřejné právo zásobovat fyzické či právnické osoby tepelnou energií ani právo,
aby jako vlastník SZTE vystupoval k ochraně veřejných zájmů na úseku ochrany ovzduší. Krajský
soud poukázal na to, že zmíněné rozsudky Nejvyššího správního soudu zdůraznily nutnost
posoudit změnu způsobu vytápění stavby z hlediska ekonomické přijatelnosti pro stavebníka
a ekonomické zájmy stěžovatele nemohly být v předmětném stavebním řízení zohledněny.
Stěžovatel tak nemůže namítat nesprávný způsob doložení nákladů na vytápění z jiného zdroje,
krajský soud proto nevyhověl návrhu stěžovatele a nedoplnil dokazování jím označenou listinou,
která se vztahovala ke způsobu, jakým mají být porovnávány ceny vytápění.
Současně však nepopřel závěry v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 16/2006
(o nezbytnosti posuzovat ekonomickou přijatelnost využití centrálního zdroje tepla),
neboť v té věci se jednalo naopak o případ, kdy se soudní ochrany domáhal stavebník,
jemuž nebylo vydáno stavební povolení k výstavbě vlastní plynové kotelny.
[13] Krajský soud neshledal ani rozpor rozhodnutí žalovaného se stavebním zákonem
z důvodu absence územního řízení, neboť v žalobě nenalezl konkrétní tvrzení k tomu,
jak se neprovedení územního řízení negativně dotklo právního postavení stěžovatele.
[14] Krajský soud nepovažoval za důvodné ani námitky stěžovatele o porušení
jeho procesních práv dle ustanovení §114 odst. 1 stavebního zákona a dle §149 odst. 4
správního řádu ohledně závazných stanovisek, neboť jím vytýkané postupy správních orgánů
nemohly mít žádný dopad do právní sféry stěžovatele. Žalovaný nezatížil odvolací řízení vadami,
pokud si nevyžádal potvrzení či změnu stanoviska Magistrátu města Liberce, odboru životního
prostřední ze dne 9. 5. 2012, závazného stanoviska HZS ze dne 26. 4. 2012 a závazného
stanoviska KHS ze dne 23. 4. 2012, neboť stěžovatel v tomto směru svoje výhrady nespojil
s dotčením svých věcných práv, k jejichž ochraně byl dle ustanovení §114 odst. 1 stavebního
zákona oprávněn. K námitce absence stanoviska SEI krajský soud uvedl, že správní orgány
nebyly povinny si takové stanovisko vyžádat, neboť podle ustanovení §2 odst. 4 písm. b) bod 2
vyhlášky č. 195/2007 Sb., kterou se stanoví rozsah, v němž SEI pro tyto účely závazná stanoviska
vydává, se závazné stanovisko nevydává u zdrojů tepla do výkonu 1 MW, tj. ani v daném případě,
kdy se jednalo o stavební řízení, ve kterém byla povolována změna způsobu vytápění spočívající
ve vybudování nového zdroje tepla.
[15] Námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného krajský soud považoval za příliš
obecnou, a proto se s ní vypořádal rovněž jen v obecné rovině. Uvedl, že právní úvahy
žalovaného vycházejí ze stavebního zákona, z energetického zákona, zákona na ochranu ovzduší
a jsou v napadeném rozhodnutí odůvodněny.
III. Kasační stížnost
[16] Stěžovatel v podané kasační stížnosti namítá nezákonnost rozsudku krajského soudu
spočívající v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení dle §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s. ř. s.) a vadu řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanovení o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
[17] V rámci §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. stěžovatel namítal nesprávné právní posouzení:
a) přípustnosti námitek vznesených stěžovatelem jako účastníkem správního řízení;
b) podmínky ekonomické přijatelnosti dle zákona o ochraně ovzduší;
c) závaznosti územní energetické koncepce dle energetického zákona;
d) povinnosti stavebního úřadu provést ve věci územní řízení;
e) povinností správních orgánů dbát na dodržení procesních práv stěžovatele a dodržovat
základní zásady správního řízení.
[18] Nesprávné právní posouzení přípustnosti námitek stěžovatele ve stavebním řízení [ad a)]
stěžovatel spatřoval v tom, že ačkoliv krajský soud uznal důvody účastenství stěžovatele
ve stavebním řízení, omezil možnost stěžovatele úspěšně vznášet žalobní námitky k ochraně
veřejného zájmu s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, že stěžovatel může
namítat jen tu nezákonnost rozhodnutí, kterou byl zkrácen na svých právech hmotných,
ale také procesních. V tomto smyslu však dle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil
jako nepřípustné námitky stěžovatele, týkající se dotčení stěžovatelovy SZTE jako celku
a případného zhoršení provozuschopnosti a ekonomiky provozu SZTE. Za nesprávné právní
posouzení považoval stěžovatel i hodnocení jeho žalobních námitek nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí žalovaného a nedostatečného zjištění stavu věci jako námitek pouze obecných.
[19] Stěžovatel je toho názoru, že jako účastník řízení z titulu vlastnictví k SZTE v Liberci,
včetně přípojky do předmětného bytového domu, a jako oprávněný z věcného břemene měl
právo uplatňovat námitky proti projektové dokumentaci ve smyslu ustanovení §114 stavebního
zákona. Podle stěžovatele podmínky pro změnu způsobu vytápění nejsou upraveny ve stavebním
zákoně, nýbrž v energetickém zákoně a v zákoně o ochraně ovzduší, proto vyloučení těchto
námitek stěžovatele z projednání krajským soudem je nesprávné. Stěžovatel uvedl, že stavbou
jsou dotčena jeho vlastnická práva k SZTE, neboť odpojením vytápěného objektu od SZTE
dochází ke snížení provozuschopnosti soustavy z důvodů hydraulických parametrů, konkrétně
ke zvýšení měrných teplotních a tlakových ztrát, kdy na dopravu 1 GJ tepla ke koncovému
uživateli bude nutné vynaložit větší energii, a tím vzrostou i náklady vyvolávající nutnost
přestavby (repase) SZTE. Stěžovatel namítal, že stavební úřad neměl k dispozici stanovisko
Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 4.3.2009, č.j. 36919/09 -82, ani posudek vypracovaný
pro objekty v lokalitě Liberec - Františkov, ve které se nachází předmětný bytový dům.
Stěžovatel neměl tento posudek k dispozici v době podání žaloby, a proto jej předkládá
až s kasační stížností.
[20] Stěžovatel namítá, že jeho práva nemají jen s oukromoprávní aspekt, neboť SZTE
je zřizována a provozována dle energetického zákona ve veřejném zájmu a ten je vyjádřen
v příslušné územní energetické koncepci statutárního města Liberec, která vytápění SZTE
jednoznačně preferuje a přechod na vytápění z lokálního zdroje podmiňuje nedostupností SZTE.
Uvedené dle stěžovatele jen potvrzuje jeho aktivní legitimaci v řízení o správní žalobě,
neboť změna způsobu vytápění má za následek zkrácení hmotných práv stěžovatele, jímž není
jen fyzický zásah do materiálu, ale dopady na SZTE provozovanou jako celek ve veřejném zájmu
v příslušné lokalitě. Za nesprávné považuje hodnocení krajského soudu, že povolením lokálního
plynového kotle není dotčeno věcné břemeno stěžovatele k umístění příslušné přípojky,
neboť je zřejmé, že se přípojka stane naprosto nadbytečnou, neboť ztratí způsobilost být užívána
k účelu vytápění. Přetrvávající existence přípojky, bez možnosti být užívána k vytápění,
by pak neumožňovala pozdější připojení. Stěžovatel proto namítá, že rozsudek krajského soudu
přistupuje v otázce dotčenosti SZTE pouze v rovině soukromoprávní a nezohledňuje veřejný
zájem na dodávku tepla dle energetického zákona a to, jak se změna dotkne provozování SZTE
ve veřejném zájmu. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by v žalobě nerozvedl, jaké skutkové okolnosti
jsou pro posouzení věci relevantní. V žalobě uvedl, jaké náklady by měly být zvažovány
při posuzování podmínky ekonomické nepřijatelnosti dodávek ze SZTE, vyplývající ze zákona
o ochraně ovzduší.
[21] Stěžovatel dále namítá nesprávné právní posouzení podmínky ekonomické nepřijatelnosti
zásobování ze SZTE dle ustanovení §16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší [ ad b)]. Nesouhlasí
s tím, že by nemohl namítat nesprávný způsob doložení nákladů na vytápění z jiného zdroje
tepelné energie a za nesprávné považuje odmítnutí provedení důkazu listinou, která obsahovala
způsob výpočtu nákladů na vytápění z domovní kotelny pro účely porovnání cen vytápění.
Jestliže ze zákona o ochraně ovzduší vyplývá, že změnu vytápění lze povolit jedině tehdy,
jestliže je zásobování teplem ze SZTE pro stavebníka ekonomicky nepřijatelné,
je pak na stavebním úřadu, aby se splněním této zákonné podmínky zabýval a zkoumal ji.
Uvedené konstatoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 1 As 16/2006, v němž také
uvedl, že nelze vycházet z ekonomického propočtu stavebníka, aniž by bylo ověřeno, zda jím
uváděné údaje odpovídají skutečnosti. Tomu dle stěžovatele odpovídá i stanovisko Ministerstva
pro místní rozvoj - „Změna způsobu vytápění v souvislosti s odpojením od soustavy zásobování
tepelnou energií - metodická pomůcka odboru stavebního řádu,“ podle které stavebník musí
jednoznačně a přesvědčivě prokázat, že je pro něj využití SZTE ve srovnání s navrhovaným
způsobem vytápění ekonomicky nepřijatelné.
[22] V souvislosti s uvedeným stěžovatel namítá, že ekonomickou nepřijatelnost zásobování
ze SZTE neprokazuje stavebníkem předložený dokument „Porovnání nákladů na vytápění
podle druhu paliva“, neboť jde o obecné údaje o nákladech uvedené v tabulce vytištěné
z internetu, aniž by byly brány v potaz parametry konkrétního místa a daného bytového objektu.
Jde o zjevně neúplnou a nepodloženou kalkulaci, stavebník nebyl vyzván k doplnění chybějících
údajů, např. nákladů na odpojení a investičních nákladů na zřízení nového zdroje i k doložení
správnosti tvrzených částek.
[23] Stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení závaznosti územní energetické koncepce
Statutárního města Liberec pro mimocentrální oblast, v níž se předmětný dům nachází [ad c)].
Stěžovatel poukázal na to, že tato koncepce jednoznačně preferuje zásobování teplem ze SZTE,
zatímco zásobování na bázi zemního plynu podmiňuje nedostupností systému centrálního
zásobování teplem. Ačkoliv dle ustanovení §77 odst. 5 energetického zákona je soulad změny
způsobu vytápění s územní energetickou koncepcí jednou z neopominutelných podmínek
pro povolení změny způsobu vytápění ve stavebním řízení, správní orgány v dané věci soulad
stavebního záměru s územní energetickou koncepci nehodnotily a územní energetickou koncepci
nechaly zcela bez povšimnutí. Krajský soud tento postup správním orgánům nevytkl
a naopak se ztotožnil s tím, že územní energetická koncepce obsahuje pouze určitá doporučení
a nezakládá přímo povinnost využití tepelné energie ze SZTE.
[24] Stěžovatel nesouhlasí s tím, že ve věci nebylo vedeno územní řízení a nebylo vydáno
územní rozhodnutí. [ad d)]. Nesouhlasí s posouzením, že při uplatnění námitky absence
územního řízení nikterak neodůvodnil, jak se neprovedení územního řízení negativně dotklo práv
stěžovatele. S odkazem na znění ustanovení §81 odst. 1 stavebního zákona dovozoval závažnost
procesního pochybení spočívajícího v neprovedení územního řízení s tím, že právě v územním
řízení by bylo možné zkoumat dopady odpojení bytového domu na fungování SZTE.
S odkazem na nezbytnost územních řízení při výstavbě nových budov, kdy jsou vlastníci sítí
vyzváni k vyjádření ohledně proveditelnosti připojení budov k sítím, dovozoval, že i v případě
odpojení musí být zkoumána proveditelnost a účinky odpojení na provozovanou síť,
které mohou vyvolat zásahy do příslušných teplovodů a výměníkových stanic. Možnosti
takového zásahu jsou uvedeny v posudku předloženém stěžovatelem ke kasační stížnosti.
[25] V rámci kasační námitky nezákonnosti rozsudku krajského soudu pod bodem e)
stěžovatel namítá porušení svých práv, která mu garantují ustanovení §89 odst. 2, §2 odst. 1 a 4
a§3 správního řádu s tím, že porušení těchto předpisů způsobilo nesprávné právní posouzení
věci. Krajský soud se nevypořádal s námitkami stěžovatele ohledně porušení uvedených
ustanovení správního řádu, s výjimkou argumentace k ustanovení §149 odst. 4 správního řádu,
s níž stěžovatel nesouhlasí.
[26] V rámci kasačního důvodu §103 odst. 1 písm. b) s.ř.s. stěžovatel namítá vadu řízení
spočívající v nedostatečném vypořádání, resp. v nepřezkoumání splnění podmínky ekonomické
nepřijatelnosti zásobování teplem ze SZTE.
[27] Stěžovatel ke kasační stížnosti připojil dokument označený jako „Liberec – Františkov
Report číslo: Františkov – 1+2+3+4“ vypracovaný Mgr. T. Ú. v srpnu 2013, zabývající se
vyčíslením ekonomických dopadů na provoz soustavy – tepelné sítě CZT Františkov se závěrem,
že odpojením domů skupiny 1+2+3+4 dojde k výrobním nákladům v lokálních zdrojích a
k navýšení emisí kysličníku uhličitého, oxidu dusíku a dalších škodlivin s negativním dopadem na
životní prostředí.
[28] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
krajského soudu a současně zrušil i rozhodnutí správních orgánů obou stupňů.
IV. Vyjádření žalovaného a replika stěžovatele
[29] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se krajský soud ve svém
rozsudku zabýval všemi námitkami v souladu s tím, jak stěžovateli v řízení před soudem svědčila
žalobní legitimace, neboť žalobu nelze úspěšně vznášet k ochraně veřejných subjektivních práv
jiné osoby či k ochraně veřejného zájmu, není-li stěžovatel subjektem, jemuž právo účastenství
za účelem ochrany veřejného zájmu ze zákona přísluší. Stěžovatelem uplatněné námitky neměly
žádnou spojitost s možným zkrácením stěžovatelových věcných práv k rozvodnému tepelnému
zařízení umístěnému v bytovém domě a přístupu k němu. Nebyl-li oprávněn vznášet námitky,
které se netýkaly dotčení jeho hmotných práv ech, nemohl ani úspěšně namítat, že tyto otázky
byly správními orgány posouzeny nezákonně.
[30] Stěžovatel v replice k vyjádření žalovaného zdůraznil, že judikatura Nejvyššího správního
soudu (č. j. 7 As 71/2012-39) vychází z toho, že musí být prokázáno splnění podmínky
ekonomické nepřijatelnosti využití zásobování tepelnou energii ze SZTE, a zopakoval,
že stavebníkem předložený dokument pouze s obecnými údaji o nákladech na vytápění
podle druhů paliva a nezvažující veškeré náklady spojené se změnou zdroje vytápění, nepostačuje
k prokázání uvedené zákonné podmínky ekonomické nepřijatelnosti využití tepelné energie
z centrálního zdroje.
V. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[31] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
a z důvodů v ní uvedených podle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je při přezkumu
rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení
před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Nejvyšší správní soud v dané věci neshledal žádné
z uvedených vad, kterými je povinen se zabývat i bez návrhu.
[32] Kasační stížnost není důvodná.
[33] Pro posouzení zákonnosti postupu správních orgánů a rozhodování krajského soudu
je podstatné, že předmětem přezkumu bylo rozhodnutí, jímž bylo vydáno stavební povolení
na změnu způsobu vytápění a ohřevu TV pro bytový dům, spočívající ve vybudování vlastní
plynové kotelny obsahující plynové kondenzační kotle do 49 kW v 1. podzemním podlaží
bytového domu ve strojovně v samostatných místnostech. Stavební povolení bylo osobě
zúčastněné na řízení vydáno podle ustanovení §115 stavebního zákona, přičemž stěžovatel nebyl
v řízení před správním orgánem 1. stupně vzat za účastníka řízení. Práva účastníka řízení mu byla
přiznána dle ustanovení §109 odst. 1 písm. d) stavebního zákona až v odvolacím řízení,
neboť žalovaný, přestože vycházel ze zjištění, že v místnosti dotčené stavbou nemá stěžovatel
žádné své zařízení, shledal, že stěžovatel je vlastníkem rozvodných tepelných zařízení
v předmětném bytovém domě a že mu svědčí právo z titulu věcného břemene dle ustanovení
§76 odst. 5 energetického zákona. Z odvolacího rozhodnutí žalov aného také vyplývá,
že žalovaný napravil neúplnost stavebního povolení v tom, že žádost posoudil z hlediska
ustanovení §77 odst. 5 energetického zákona, neboť ve stavebním povolení nebylo
toto posouzení výslovně uvedeno.
[34] Jak vyplývá ze stavebního povolení i z dokumentace stavby, předmětem řízení byla změna
dosavadní stavby bytového domu, resp. stavební úpravy jeho části spočívající v instalaci jiného
zdroje vytápění domu, a to plynových kondenzačních kotlů za současného odpojení stávajících
rozvodů SZTE uzavřením armatur na přívodech v suterénu domu. Na tento způsob změny
vytápění dopadá ustanovení §77 odst. 5 energetického zákona, kter é obsahuje speciální úpravu
podmínek pro povolení stavby spočívající ve změně vytápění.
[35] Podle §77 odst. 5 energetického zákona „změna způsobu vytápění může být provedena
pouze na základě stavebního řízení se souhlasem orgánů ochrany životního prostředí a v souladu s územní
energetickou koncepcí“.
[36] Nejvyšší správní soud v této věci vyšel z uvedené speciální úpravy pro změnu způsobu
vytápění dané energetickým zákonem, dle kterého lze změnu způsobu vytápění povolit
pouze za podmínek, že:
- stavba bude povolena ve stavebním řízení;
- ke změně bude udělen souhlas orgánů ochrany životního prostředí;
- změna stavby je v souladu s územní energetickou koncepcí.
[37] Podle první z uvedených podmínek citovaného ustanovení energetického zákona
je stavebník oprávněn provést změnu stavby, resp. stavební úpravu spočívající ve změně vytápění
jen na základě stavebního povolení vydaného ve stavebním řízení. To znamená, že žádost
o změnu stavby bylo třeba projednat postupem podle ustanovení §111 až §115 stavebního
zákona, v rámci kterého stěžovatel mohl podle ustanovení §114 odst. 1 tohoto zákona
uplatňovat svá práva účastníka řízení, vyplývající mu z ustanovení §109 odst. 1 písm. d)
stavebního zákona. Podle ustanovení §114 odst. 1 cit. zákona „[ú]častník řízení může uplatnit
námitky proti projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů,
pokud je jimi přímo dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření
nebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě. Účastník řízení ve svých námitkách uvede
skutečnosti, které zakládají jeho postavení jako účastníka říz ení, a důvody podání námitek; k námitkám,
které překračují rozsah uvedený ve větě první, se nepřihlíží. “ Citované zákonné ustanovení
tedy neopravňuje osobu v postavení účastníka řízení podle ustanovení §109 odst. 1 stavebního
zákona k podání jakýchkoliv námitek, ale jen takových, které jsou spojeny s přímým dotčením
na právech zakládající účastenství.
[38] Žalovaný i krajský soud postupovali v souladu se zákonem, jestliže zvažovali rozsah,
v jakém stěžovatel může uplatnit výhrady proti stavebnímu povolení. Rozsah a povaha námitek
byly determinovány důvodem jeho účastenství podle ustanovení §109 odst. 1 písm. d)
stavebního zákona. Stěžovatel mohl být dotčen jedině na právech k tepelnému zařízení
umístěnému v bytovém domě, pokud by na tomto jeho zařízení či technologii byly činěny nějaké
zásahy. Ze stavebního povolení ve znění změny učiněné odvolacím rozhodnutím a z přiložené
dokumentace vyplývá, že změna způsobu vytápění spočívala v instalaci plynových kotlů
(zřízení plynové kotelny pro vytápění a přípravu TUV dvou bytových domů) v samostatných
místnostech a technická zpráva uvádí toliko provedení doprovodného odpojení od SZTE
uzavřením armatur na přívodech do budovy. Stěžovatel v podaném odvolání ani v jeho doplnění
a ostatně ani v podané žalobě neuváděl žádné námitky proti projektové dokumentaci,
které by se týkaly zásahu do jeho tepelného zařízení či dotčení tohoto zařízení – přípojky
ze SZTE do bytového objektu. Námitky porušení svých vlastnických práv činil pouze v obecné
rovině poukazem na problémy technického rázu mající vliv na provozuschopnost a funkčnost
celé soustavy SZTE, neuváděl však žádné relevantní důkazy, které by tato tvrzení podpořily.
Stěžovatel dále až s podanou kasační stížností předložil posudek ze srpna 2013, z jehož obsahu
vyplývá vyčíslení ekonomických dopadů na provoz tepelné soustavy a míra znečištění ovzduší
odpojením domů skupiny 1+2+3+4, které však nesouvisí s důvodem, pro který byl účastníkem
stavebního řízení. Z obsahu kasační stížnosti i z data vypracování posudku vyplývá,
že tento posudek byl vypracován až po podání správní žaloby (dne 31. 5. 2013). To znamená,
že skutečnosti uváděné v uvedeném posudku stěžovatel neuplatňoval v řízení před správními
orgány ani v zákonné lhůtě pro podání žaloby před soudem, a proto tento jeho důkazní návrh
je nejen materiálně nepřijatelný pro nesouvislost s důvodem účastenství stěžovatele v řízení,
ale je i procesně nepřípustný.
[39] Stěžovatel v rámci stavebního řízení, v odvolání ani v podané žalobě také dle ustanovení
§114 odst. 1 stavebního zákona neuváděl žádné konkrétní námitky proti způsobu provádění
a užívání stavby ani vůči takovým požadavkům dotčených orgánů ve stavebním řízení, jimiž by bylo dotčeno
jeho vlastnické právo nebo právo vyplývající mu z věcného břemene. Neuváděl, že by při provádění změny
stavby neměl zajištěnu ochranu stávajícího zařízení nebo přístup k tomuto zařízení. Až v kasační
stížnosti namítá dotčení svého práva z věcného břemene nevyužitím přípojky a její nadbytečností,
tato námitka však nesouvisí s jeho věcným právem přístupu k přípojce a obhospodařování této
přípojky nic nebrání. Nejvyšší správní soud nepřisvědčuje kasač nímu tvrzení, že ve stavebním
řízení lze vedle fyzických zásahů do soustavy projednávat i dopady na SZTE jako celek
v příslušné lokalitě. Ve stavebním řízení nejsou předmětem posuzování žádosti o stavební
povolení otázky ekonomické výhodnosti či nevýhodnosti stavby pro stavebníka nebo jiné
účastníky řízení. Námitky stěžovatele poukazující na dotčení SZTE jako celku, na případné
(jen odhadované) zhoršení provozuschopnosti a ekonomiky provozu SZTE z důvodů měrných
teplotních a tlakových ztrát, vyvolávajících nutnost přestavby SZTE svědčí o dopadu
do ekonomické sféry stěžovatele jako dodavatele v důsledku ztráty jednoho z odběratelů tepelné
energie. Ale i v případě, že by se dopady způsobené ztrátou části odběratelského řetězce promítly
i do cen ostatních odběratelů tepelné energie ze SZTE, nešlo by o situaci vytvářející veřejný
zájem, který by měl být chráněn ve stavebním řízení, nadto stěžovatelem jako podnikatelským
subjektem, neboť ve stavebním řízení nejsou předmětem posouzení ekonomické zájmy účastníků
řízení.
[40] Ve stavebním řízení stěžovatelem uplatněné námitky o veřejném zájmu
na provozuschopnosti soustavy SZTE a udržení dosavadních nákladů nelze, jak namítá stěžovatel
v kasační stížnosti, podřadit pod námitky proti projektové dokumentaci stavebních úpra v,
neboť se týkají zcela jiné roviny zájmů. Je třeba rozlišovat na jedné straně změnu způsobu
vytápění z pohledu energetického a stavebního zákona projednávanou ve stavebním řízení,
a na straně druhé soukromoprávní vztah, z něhož vyplývají důsledky spočívající v omezení
dodávek tepelné energie do předmětného bytového domu a případně i v omezení provozu
SZTE. Je zřejmé, že změna způsobu vytápění není v zájmu stěžovatele, neboť sníží jeho
dosavadní odbyt tepelné energie, nicméně tento jeho zájem jako soukromé ho subjektu není
v daném řízení relevantní a neurčuje postavení stěžovatele jako účastníka veřejnoprávního řízení.
Skutečnost, že stěžovatel provozuje SZTE dle energetického zákona ve veřejném zájmu
(§2 odst. 2 písm. c) bod 14) , a že SZTE je šetrným systémem dodávek tepelné energie v širší
oblasti a pro více odběratelů, nedává stěžovateli právo jako soukromé osobě a podnikateli
s tepelnou energií osobovat si oproti jiným subjektům ochranu veřejných zájmů a oponovat
stavebnímu záměru jiných soukromých osob z pozice ochránce veřejných zájmů,
která mu nepřísluší.
[41] Žalovaný i krajský soud v dané věci postupovali nejen v souladu s tím, v jakém rozsahu
stavební zákon umožňuje kvalifikovaně (odvozeně od hmotných práv) uplatňovat námitky
ve stavebním řízení, ale řídili se i judikaturou Nejvyššího správního soudu, který se již v několika
svých rozhodnutích, např. v rozsudcích ze dne 3. 3. 2011, čj. 7 As 108/2010-71 a ze dne
9. 11. 2011, čj. 9 As 52/2011-159 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz), které se týkaly povolení stavby jiného zdroje tepla
a jeho využití oproti soustavě centrálního vytápění, vyslovil negativně k možnosti vznášet
jakékoliv námitky, tj. i ty, které přesahují staveb ním zákonem vymezený rámec.
Na tuto judikaturu navázaly i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2014,
čj. 5 As 82/2013 - 56 a čj. 5 As 89/2013-50, které se týkají obdobného případu změny vytápění
z vlastního plynového zdroje v jiných bytových domech a ukončení využívání SZTE
ve vlastnictví stěžovatele. V těchto rozsudcích Nejvyšší správní soud opětovně a konkrétně
konstatoval, že smyslem účastenství stěžovatele v řízení podle ustanovení §77 odst. 5
energetického zákona má být ochrana jeho věcných práv k nemovitosti, nikoliv ochrana
jeho podnikatelských záměrů, ekonomických zájmů a dosavadních investic do SZTE,
včetně případných investic do rekonstrukce či modernizace části rozvodného tepelného zařízení.
[42] Z kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel si je uvedených právních náhledů
na jeho postavení vědom, nicméně má za to, že svými námitkami nepřesáhl zákonem vymezený
rámec, neboť své oprávnění dovozuje ze speciálních zákonů - z energetického zákona
a ze zákona o ochraně ovzduší. Bylo tedy třeba se zabývat i tím, zda tyto zákony nepřiznávají
stěžovateli práva uplatňovat jiné námitky, než které mu přísluší dle stavebního zákona.
[43] Podle ustanovení §77 odst. 5 energetického zákona je nezbytné projednat změnu
vytápění stavby ve stavebním řízení. To znamená, že energetický zákon ve své prvé
podmínce - provedení stavebního řízení - nedává stěžovateli více práv, než má ve stavebním
řízení dle §114 odst. 1 stavebního zákona ve spojení s důvodem svého účastenství dle §109
odst. 1 písm. b) a d) stavebního zákona. Stěžovatel dále nemůže dosáhnout uplatnění svých
námitek nad zákonný rozsah daný přímým dotčením na právech ani z hlediska druhé podmínky
energetického zákona, jíž je souhlas orgánů ochrany životního prostředí. Ani v intencích otázek
životního prostředí není stěžovatel v pozici ochránce veřejného zájmu, který hájí příslušné orgány
státní správy. Stěžovatel není v kvalifikovaném postavení subjektu, jemuž je ochrana veřejného
zájmu za určitých podmínek založena přímo zákonem, jako je tomu u občanský ch sdružení
chránících přírodu a krajinu. Ochrana životního prostředí garantovaná jednotlivými zvláštními
právními předpisy byla v řízení zajištěna ve spolupráci s dotčenými správními orgány
prostřednictvím souhrnného vyjádření (stanoviska) Magistrátu města Liberec, odboru životního
prostředí ze dne 9. 5. 2012 z hlediska ochrany jednotlivých složek životního prostředí,
včetně ochrany ovzduší.
[44] Stěžovatel jím hájený veřejný zájem na ochraně životního prostředí uplatňoval z hlediska
ochrany ovzduší jako jedné ze složek životního prostředí, Nejvyšší správní soud proto vycházel
z právní úpravy dané zákonem č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, který ve svém ust anovení
§16 odst. 7 (ale i dříve platný zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší ve svém ust anovení
§3 odst. 8) stanoví, že „právnická a fyzická osoba je povinna, je -li to pro ni technicky možné a ekonomicky
přijatelné, u nových staveb nebo při změnách stávajících staveb využít pro vytápění teplo ze soustavy zásobování
tepelnou energií nebo zdroje, který není stacionárním zdrojem.“
[45] Ze znění citovaného zákonného ustanovení lze dovodit, že ochrana ovzduší je prioritně,
ekologicky a racionálně zajištěna povinností využívat SZTE, neboť tento způsob zásobování
teplem redukuje znečišťování ovzduší emisemi tím, že teplo je produkováno z centrálního zdroje.
Výjimkou z tohoto pravidla je situace, kdy změnu stávajícího zásobování teplem ze SZTE
a přechod na stacionární zdroj odůvodňuje technická možnost a ekonomická přijatelnost
takového řešení. V dané věci není předmětem sporu otázka technické možnosti změny způsobu
vytápění, ostatně žádnou technickou výhradu stěžovatel neuplatňoval a v kasační stížnosti
výslovně stvrzuje nespornost naplnění této podmínky. Zbývá tedy posouzení podmínky
ekonomické nepřijatelnosti stávajícího centrálního způsobu vytápění, u níž lze usuzovat na to,
že byla do zákona vkomponována pro vyvážení zájmu na ochraně ovzduší a práva na svobodnou
volbu způsobu vytápění a možnosti vyvázat se ze smluvních obchodních vztahů,
nejsou - li pro odběratele ekonomicky přijatelné.
[46] Změna způsobu vytápění v dané věci je tak z pohledu zákona o ochraně ovzduší
podmíněna zjištěním, že pro odběratele již není ekonomicky přijatelné využívat dodávky tepla
ze SZTE a je pro něj ekonomicky výhodnější (přijatelnější) př ejít na vlastní způsob vytápění,
který je v dané věci předmětem stavebního povolení.
[47] Posouzení ekonomické přijatelnosti jiného způsobu vytápění z hlediska zákona o ochraně
ovzduší je třeba odlišit od posuzování vlivů změny tepelného zdroje na kvalitu ovzd uší.
Vliv změny stavby na kvalitu ovzduší primárně posuzuje příslušný dotčený orgán státní správy
a své posouzení promítá do svého stanoviska předkládaného ve stavebním řízení.
Ve svém stanovisku se vyjadřuje ke stavbě z hlediska ochrany ovzduší, pojmově definované
v ust. §1 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší jako ochrana vedoucí ke snížení zátěže životního
prostředí látkami vnášenými do ovzduší. Proto příslušný správní orgán zajišťující ochranu
ovzduší není povolán k tomu, aby posuzoval ekonomickou přijatelnost navrhované změny.
O splnění podmínky ekonomické nepřijatelnosti dosavadního zásobování teplem ze SZTE
a ekonomicky výhodnějším zásobování teplem z vlastního zdroje stavebníka, je povinen si učinit
úsudek stavební úřad.
[48] Ekonomickou přijatelnost změny způsobu vytápění je třeba posuzovat z hlediska práv
osoby zúčastněné na řízení (stavebníka), neboť vůči jeho osobě zákon o ochraně ovzduší
v ustanovení §16 odst. 7 stanoví benevolenci přechodu na jiný zdroj vytápění slovy „ je-li to pro ni
(rozumí se právnickou a fyzickou osobu měnící způsob vytápění) technicky možné a ekonomicky
přijatelné“. Energetický zákon neukládá ekonomické posouzení přijatelnosti zásobování teplem
ze SZTE nebo ze stacionárního zdroje provozovateli SZTE, a proto mu ani z důvodu
neexistujícího práva nemůže zakládat procesní právo účastníka řízení uplatňovat námitky
proti tomu, jakým způsobem ekonomicky přijatelnější řešení zásobování teplem prokazuje
stavebník. Krajský soud proto správně hodnotil, že nemohly-li být ekonomické zájmy stěžovatele
v řízení zohledněny, nemůže stěžovatel namítat ani nesprávný způsob doložení nákladů
na vytápění z jiného zdroje. Krajský soud tak učinil v souladu s právním názorem
Nejvyššího správního soudu vysloveném v jeho rozsudku sp. zn. 7As 108/2010, že ekonomickou
přijatelnost využití centrálního zdroje tepla ve srovnání s navrhovaným záměrem zřízení vlastního
zdroje tepla je nutné zkoumat z pohledu osoby zúčastněné na řízení.
[49] Stěžovatel své tvrzení o oprávněnosti hájit své zájmy jako veřejný zájem v území,
dále promítá do kasační námitky závaznosti územní energetické koncepce jako třetí podmínky
ustanovení §77 odst. 5 energetického zákona.
[50] Rovněž zájmy v území z hlediska územní energetické koncepce nepřísluší hájit stěžovateli,
nýbrž náleží k posouzení stavebnímu úřadu. V tomto směru krajský soud rovněž s odkazem na
judikaturu Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 1 As 16/2006), ale i Ústavního soudu
(nález Pl. ÚS 37/96), která se týkala otázky svobodné volby vytápění, správně zhodnotil,
že územní energetická koncepce nezakládá absolutní povinnost využití tepelné energie z CZT,
resp. SZTE, neboť opatřením obecné povahy nelze ukládat práva a povinnosti nad rámec
zákona. Nelze totiž nevzít v úvahu zákonnou úpravu danou ustanovením §16 odst. 7 zákona
o ochraně ovzduší, které, za podmínek výše vyložených, umožňuje využívat i jiných zdrojů
vytápění než stanoví územně energetická koncepce. Jestliže sám stěžovatel ve své kasační námitce
nezpochybňuje, že podle územní energetické koncepce Statutárního města L iberec
pro mimocentrální oblast, v níž se nachází předmětný bytový dům, platí, že dodávkové teplo
je třeba upřednostňovat všude v dosahu vybudované soustavy CZT a zemní plyn lze preferovat
při splnění podmínek ekonomické a ekologické přijatelnosti v lokalitách nedostupných
ze systému CZT, pak z tohoto znění dokumentu nelze vysledovat příkaz a povinnost využívat
v dosahu SZTE jedině tohoto zdroje. Zde uvedené preference znamenají doporučené
upřednostnění způsobu vytápění, přičemž nelze vyloučit právo odběratele na volbu způsobu
vytápění, kterou jim za určitých podmínek umožňuje ust anovení §16 odst. 7 zákona o ochraně
ovzduší, tedy oproti územně energetické koncepci obecně závazný právní předpis.
[51] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani kasační námitku absence vedení územního
řízení dle ustanovení §81 stavebního zákona.
[52] Podle ustanovení §81 odst. 1 stavebního zákona rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby
na území stanoví podmínky pro změnu užívání stavby, která má vliv na životní prostředí
nebo nároky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu.
[53] Podle ustanovení §81 odst. 2 stavebního zákona rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby
na území vyžadují takové změny v užívání stavby, pro které bylo vydáno stanovisko k posouzení
vlivů provedení záměru na životní prostředí nebo mají nové nároky na veřejnou dopravní
a technickou infrastrukturu.
[54] Změna způsobu vytápění představuje změnu dokončené stavby, neboť vytápění stavby
je její nedílnou součástí a spolu s další technickou vybaveností zajišťuje využití stavby tak,
jak byla realizována a kolaudována. V souzené věci změna stavby naplňuje znaky stavební úpravy
podle ustanovení §2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona, neboť jejím provedením bude nadále
zachováno její půdorysné a výškové ohraničení (nejd e o nástavbu) dotčeného bytového domu.
Z důvodu povahy předmětné změny stavby, u níž by dle ustanovení §96 odst. 2 písm. c)
stavebního zákona obecně postačoval územní souhlas, ale zejména proto, že energetický zákon
v ustanovení §77 odst. 5 obsahuje zvláštní úpravu, není územní řízení podmínkou pro povolení
změny způsobu vytápění. Ochrana životního prostředí je hájena prostřednictvím dotčených
orgánů v rámci stavebního řízení (viz shora); dopady odpojení a proveditelnost odpojení
od soustavy SZTE a úvahy o potřebě repase SZTE a změn teplovodů do budoucna se změny
stavby osoby zúčastněné na řízení nijak netýkají.
[55] Výše uvedené hodnocení kasačních námitek stěžovatele ve svém výsledku neodůvodňuje
ani oprávněnost jeho další kasační námitky o porušení procesních předpisů a práv stěžovatele,
které mu zaručují ustanovení §2 a §3 správního řádu, obsahující základní zásady činnosti
správních orgánů, ustanovení §89 odst. 2 správního řádu o právu na odvolací přezkum v souladu
s právními předpisy a povinnost přezkumu závazných stanovisek nadřízeným správním orgánem
dle ustanovení §149 odst. 4 správního řádu.
[56] Krajský soud i žalovaný se s námitkami stěžovatele vypořádali dostatečně a v souladu
se zákonem, náležitě a přezkoumatelným způsobem odůvodnili, na jakém skutkovém a právní
posouzení věci založili svá rozhodnutí. Zabývali se především přípustným rozsahem námitek,
který vyvodili z postavení stěžovatele podle konkrétní právní úpravy a požadavků daných
energetickým zákonem, zákonem o ochraně ovzduší a stavebním zákonem. Tím, že se krajský
soud dostatečně vypořádal s jednotlivými žalobními námitkami a učinil závěry o nepřípustnosti
námitek nad rozsah věcných práv stěžovatele, odůvodnil tím soulad rozhodnutí žalovaného se
zákonem, meze jeho rozhodování v odvolacím řízení za podmínek a okolností dané věci a přijetí
rozhodnutí v souladu se zjištěným stavem věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Krajský
soud se zabýval i žalobní námitkou nesprávného postupu žalovaného podle ustanovení §149
odst. 4 správního řádu ve vztahu k souhrnnému vyjádření Magistrátu města Liberec,
odboru životního prostředí ze dne 9. 5. 2012, závaznému stanovisku Hasičského záchranného
sboru Libereckého kraje ze dne 26. 4. 2012 a Krajské hygienické stanice ze dne 23. 4. 2012.
Krajský soud správně dovodil, že nebyl-li stěžovatel oprávněn hájit veřejné zájmy a jeho odvolací
námitky týkající se nezbytnosti přezkumu uvedených stanovisek nadřízeným správním orgánem
dle ustanovení §149 odst. 4 správního řádu nesměřují k ochraně jeho věcných práv, nestíhala
žalovaného k odvolání stěžovatele žádná povinnost iniciovat přezkumné řízení uvedených
stanovisek.
[57] V rámci kasačního důvodu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel namítal vadu řízení
spočívající v nedostatečném vypořádání splnění podmínky ekonomické nepřijatelnosti
zásobování teplem ze SZTE. Ani tato námitka není důvodná vzhledem k výše uvedenému závěru
o mezích účastnických práv stěžovatele.
VI. Závěr a náklady řízení
[58] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými kasační námitky
nesprávného právního posouzení věci a vady řízení, a proto kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[59] Ve výrocích o nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
podle ustanovení §60 odst. 1 a §60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl
ve věci úspěch, proto mu nenáleží právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný žádné náklady
řízení, jenž by byly účelné a vznikly mu nad rámec jeho běžné činnost i, neúčtoval a osobě
zúčastněné na řízení nebyla soudem uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí náklady
řízení vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2014
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu