ECLI:CZ:NSS:2014:10.AZS.52.2014:56
sp. zn. 10 Azs 52/2014 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců
Daniely Zemanové a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: H. P., zastoupeného JUDr.
Annou Doležalovou, MBA, Jablonského 604/7, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
22. 10. 2013, čj. OAM-365/LE-LE05-ZA08-2011, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2014, čj. 28 Az 19/2013-32,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Dne 29. 12. 2011 žalobce požádal v České republice o udělení mezinárodní
ochrany. V řízení před správními orgány uvedl, že je státním občanem Arménie, ázerské
národnosti, vyznáním se hlásí k arménské pravoslavné církvi. Tvrdil, že se nikdy neangažoval
v politice. Netvrdil ani, že by v Arménii měl problémy s tamními státními orgány. Stěžovatele
však prý opakovaně fyzicky atakovali soukromé osoby, a to protože je Ázer (narozen
v Ázerbájdžánu). Právě kvůli opakovaným útokům na jeho osobu žalobce opustil území Arménie.
Žalobce také správním orgánům sdělil, že již jako neplnoletý spolu s rodiči (vlastní otec, nevlastní
matka) odjel z Ázerbájdžánu do Nizozemí. Zde s rodiči a sourozenci žil od roku 1999 do 2005.
Dále prohlásil, že tam byl odsouzen za spoluúčast na krádeži, ačkoliv byl jen přítomen,
když jeho známí kradli. Z Nizozemí byl proto vyhoštěn, a to ne do Ázerbájdžánu, jehož úřady
mu nevydaly dokumenty, ale do Arménie, kde však nikoho neměl. V letech 2005 až 2008 pobýval
v Arménii, následně až do února 2011 v Rusku, poté opět v Arménii, následně se navrátil
do Ruska a odtud vycestoval do Nizozemska, kde byl 28. 6. 2011 zadržen a transportován
na základě tzv. Dublinského nařízení do České republiky. V řízení o mezinárodní ochraně
žalobce především tvrdil, že se v Arménii obává pokračujícího násilí ze strany sousedů.
Navíc v zemi nemá žádné zázemí, rodiče a sourozenci žijí v Nizozemsku. V České republice
je jim nablízku, a proto by chtěl tady zůstat.
[2] Žalovaný žalobci mezinárodní ochranu v rozhodnutím označeném v záhlaví rozsudku
neudělil. Ve svém rozhodnutí se postupně vypořádal s tím, proč žalobce nesplňuje kritéria
k udělení mezinárodní ochrany podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.
o azylu. Žalobce následně proti tomuto rozhodnutí brojil žalobou. Krajský soud žalobu zamítl.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížností napadá rozsudek krajského
soudu. Jeho námitky jsou popsány níže.
[4] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přípustnou; poté se zabýval její přijatelností
ve smyslu §104a s. ř. s. V případech rozhodování o kasačních stížnostech ve věcech
mezinárodní ochrany je totiž Nejvyšší správní soud podle tohoto ustanovení povinen
zkoumat, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
Podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu (blíže usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39,
č. 933/2006 Sb. NSS).
[5] V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je proto nejenom splnit
podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů kasační stížnosti
stanovených v §103 odst. 1 s. ř. s., s čímž se stěžovatel úspěšně vypořádal, nýbrž též uvést,
v čem stěžovatel spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě přesah
svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat. To však stěžovatel neučinil. Ani Nejvyšší správní soud,
po seznámení se s námitkami obsaženými v kasační stížnosti, žádný přesah neshledává.
Nezbývá tedy, než odkázat stěžovatele na jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
která se již v obecnosti jeho námitkami zabývala.
[6] Pokud stěžovatel namítá, že útoky soukromých osob jsou pronásledováním ve smyslu
směrnice Rady 2004/83/ES, s tím zdejší soud souhlasí. Pronásledovateli vskutku mohou být
i nestátní původci (zde skupina útočících sousedů), lze-li prokázat, že stát a jeho orgány nejsou
schopny nebo ochotny poskytnout ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou,
které jsou uvedeny v článku 7 směrnice (k tomu srov. rozsudky NSS ze dne 10. 3. 2004,
čj. 3 Azs 22/2004-48, ze dne 27. 8. 2003, čj. 4 Azs 7/2003-60 atd.). Zdejší soud však zdůrazňuje,
že se stěžovatel neobrátil na vnitrostátní orgány, aby mu poskytly ochranu před pronásledováním,
jak to požaduje čl. 6 kvalifikační směrnice [srov. též §12 písm. b) zákona o azylu ve spojení s §2
odst. 7 téhož zákona]. Pokud tedy má stěžovatel důvodnou obavu z návratu do své země
původu, má strach z osob, které mu v minulosti vyhrožovaly, a zároveň se ani nepokusil s žádostí
o ochranu oslovit místní státní orgány, lze jej odkázat např. na rozsudek ze dne 27. 8. 2003,
čj. 4 Azs 5/2003-51.
[7] Stěžovatel rovněž namítá, že neměl důvěru v arménské státní orgány při řešení
kriminálních útoků na svoji osobu a navíc se těchto orgánů kvůli své odlišné národnosti obával.
Tato námitka je nepřípustná, neboť ji stěžovatel neuplatnil v žalobě, byť tak učinit mohl
(§104 odst. 4 s. ř. s.).
[8] Další námitce uváděné stěžovatelem, týkající se nedostatečného a účelového vyhodnocení
situace v zemi původu jak žalovaným, tak i posléze krajským soudem, Nejvyšší správní soud
rovněž nepřisvědčil. V této souvislosti zdejší soud předně konstatuje, že správní orgán
má povinnost zjistit skutečný stav věci pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu
řízení o mezinárodní ochraně uvedl (srov. např. rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2003,
čj. 5 Azs 22/2003-41). Takto vymezenému rámci zjišťování skutkového stavu věci odpovídá
i postup správního orgánu, který vycházel z obecných informací o situaci v zemi původu,
jež představují jeden ze standardních důkazních prostředků, kterým lze zjistit stav věci
a který je pro tyto účely v řízení ve věci mezinárodní ochrany běžně využíván. Ačkoliv stěžovatel
předložil v řízení konzistentní tvrzení o svém životním příběhu, žalovaný správně vyhodnotil,
že stěžovatel netvrdí žádné azylově relevantní důvody. Šlo jen o nespokojenost s nevraživostí
mezi Armény a Ázerbájdžánci a potíže se sousedícími soukromými osobami. Přitom je nutno
poznamenat, že stěžovatel nebyl v Arménii nijak politicky angažovaný.
[9] Za pomoci informací z dalších podkladových materiálů, tj. zejména z Informací
MZV z července 2013 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu
do Arménie, zprávy Ministerstva zahraničí Spojených států amerických z dubna 2013
o dodržování lidských práv v Arménii za rok 2012 a zprávy Freedom House z ledna 2013
o Arménii, žalovaný správně uzavřel, že stěžovatel mohl a měl řešit svou životní situací primárně
v Arménii. Nic mu objektivně nebránilo v tom, aby se obrátil se žádostí o ochranu
před obtěžováním ze strany soukromých osob na tamní příslušné orgány. Na základě informací
vyplývajících z výše uvedených zpráv není žádný důvod se domnívat, že by tyto státní orgány
nekonaly a proti útokům soukromých osob nezakročily.
[10] Stěžovatel má pravdu, že se žalovaný nezabýval jeho životní situací v Arménii
v nejkonkrétnější možné rovině, neboť na základě jeho vyjádření taková analýza poměrů,
v nichž stěžovatel v Arménii pobýval, nebyla ani možná. Na základě obecných tvrzení
o tom, že v sousedství „adoptivního otce“ stěžovatele pobývala skupina soukromých osob,
které na stěžovatele útočily z důvodu jeho ázerbájdžánského původu, nemohl žalovaný
postupovat jinak, než zjišťovat, zda stát útoky těchto osob schvaluje. Zda stát v takových
případech pomoc obětím poskytuje, nebo ponižující jednání ze strany soukromých osob toleruje.
Zdejší soud má za to, že žalovaný zjistil skutkový stav a zhodnotil dostupné důkazy správně.
Žalovaný totiž ve svých závěrech použil informace o zemi původu, které jsou v maximální možné
míře relevantní, důvěryhodné a vyvážené, aktuální a ověřené z různých zdrojů, transparentní
a dohledatelné (viz rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 Azs 105/2008 - 81).
[11] Otázkou možnosti vyřešení potíží stěžovatele prostřednictvím vnitřního přesídlení
v Arménii se žalovaný v původním řízení o udělení mezinárodní ochrany ani nezabýval. Tato byla
vznesena až v řízení žalobním. Žalovaný nevyhověl žádosti stěžovatele především z toho důvodu,
že se během svého několik roků trvajícího pobytu v Arménii nepokusil vyhledat pomoc tamních
orgánů příslušných k řešení vzniklé situace. Další řešení výtek ohledně možnosti vnitřního
přesídlení stěžovatele není tedy v tomto případě potřebné.
[12] Proto stěžovatel správně nedosáhl na žádný z titulů mezinárodní ochrany.
[13] Za daných okolností soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura poskytuje odpověď
na posuzované námitky a krajský soud s ní rozhodl v plném souladu. S ohledem na výše uvedené
shledal soud kasační stížnost nepřijatelnou a proto ji v souladu s §104a s. ř. s. odmítl.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. července 2014
Zdeněk Kühn
předseda senátu