ECLI:CZ:NSS:2014:2.AZS.168.2014:26
sp. zn. 2 Azs 168/2014 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobců: a) L. K., b)S. S.,
oba zastoupeni Mgr. Martinou Řehořovou, advokátkou, se sídlem Antonína Dvořáka 1117,
Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2013, č. j. OAM-228/ZA-ZA14-K01-2013, o kasační
stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 8. 2014,
č. j. 32 Az 21/2013 - 70,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobců Mgr. Martině Řehořové, advokátce, se sídlem Antonína
Dvořáka 1117, Hradec Králové, se p ř i z n á v á odměna za zastupování
a náhrada hotových výdajů ve výši 5260 Kč, která je splatná do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 5. 8. 2013 podala žalobkyně a) za sebe a svého nezletilého syna narozeného
již na území České republiky (dále jen „stěžovatelé“) žádost o udělení mezinárodní ochrany,
o níž žalovaný rozhodl rozhodnutím ze dne 14. 11. 2013, č. j. OAM-228/ZA-ZA14-K01-2013
(dále jen „napadené rozhodnutí“), tak, že jim mezinárodní ochranu dle §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neudělil.
[2] Stěžovatelé podali proti napadenému rozhodnutí žalobu, kterou Krajský soud v Hradci
Králové rozsudkem ze dne 7. 8. 2014, č. j. 32 Az 21/2013 – 70 (dále jen „krajský soud“
a „napadený rozsudek“), zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka a) nebyla v zemi svého
původu pronásledována ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu. Ve své vlasti nebyla jakkoli
politicky aktivní a neměla žádné potíže s uplatňováním svých politických práv a svobod.
Rovněž nebylo prokázáno, že by mohla mít důvodnou obavu z pronásledování ve smyslu
§12 písm. b) zákona o azyl. Svou vlast opustila stěžovatelka a) již v roce 2006 kvůli potížím
se svou matkou, otčímem a manželem, kteří se přiklonili k Svědkům Jehovovým a chtěli,
aby tak učinila i ona, která vyznává křesťanství. Krajský soud konstatoval, že stěžovatelka a) tedy
měla problémy se svými rodinnými příslušníky, což jsou soukromé osoby. Pokud uvedla,
že ji manžel bil a policie tento incident uzavřela jako rodinný konflikt, nemůže úspěšně tvrdit,
že jí byla pomoc odmítnuta, neboť na postup policie si mohla stěžovat u nadřízeného či jiného
státního orgánu. Stěžovatelka a) vyloučila jakékoli jiné problémy v zemi svého původu, neměla
žádné potíže s tamními státními orgány a bez jakýchkoli obtíží mohla ze své vlasti legálně
vycestovat. Její žádost o udělení mezinárodní ochrany vyhodnotil krajský soud jako účelovou,
podanou s cílem legalizovat její pobyt na území České republiky a zajistit si finanční prostředky.
[3] Krajský soud neshledal ani důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle §13 zákona
o azylu, neboť stěžovatelka a) není rodinným příslušníkem azylanta. K možnosti udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu konstatoval, že žalovaný měl pro rozhodnutí
o něm dostatek podkladů, při rozhodování nevybočil z mezí stanovených zákonem
a jeho rozhodnutí bylo i v souladu s ustálenou judikaturou. Krajský soud se ztotožnil
s napadeným rozhodnutím i ve vztahu k možnosti udělení doplňkové ochrany podle §14a
a §14b zákona o azylu, přičemž doplnil, že v průběhu soudního řízení došlo ke změně politické
situace na Ukrajině, přičemž zhoršená bezpečnostní situace zatím panuje pouze v Doněcké
a Luhanské oblasti na jihovýchodě země. Stěžovatelka však pochází ze středozápadní části
Ukrajiny, kde je bezpečnostní situace zatím klidná. Krajský soud tedy nedospěl k závěru,
že by stěžovatelům hrozilo v případě návratu do vlasti přímé a bezprostřední nebezpečí vážné
újmy ve smyslu §14a zákona o azylu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti napadenému rozsudku podali stěžovatelé kasační stížnost z důvodů
dle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť dle jejich názoru krajský soud dostatečně nereflektoval
veškerá jejich tvrzení. Žalovaný rozhodl bez dostatečné opory v důkazech a jeho rozhodnutí
je tedy nepřezkoumatelné, nesrozumitelné a nezákonné. Žalovaný ani krajský soud nevzali
v úvahu, že stěžovatelka a) byla v zemi svého původu vystavena pronásledování z důvodu
jejího náboženství (byť ze strany fyzických osob – rodinných příslušníků) a tamní policejní
orgány jí nebyly schopny pomoci. Zároveň nebylo vzato v úvahu vyhrocení vnitřní politické
situace na Ukrajině, která se fakticky zmítá na pokraji otevřené občanské války. Za takové situace
by návrat stěžovatelů na Ukrajinu znamenal reálné ohrožení jejich života a zdraví. Neudělení
mezinárodní ochrany a následné zamítnutí žaloby je dle přesvědčení stěžovatelů
neospravedlnitelné, když sám žalovaný od počátku konfliktu na Ukrajině organizoval
přesuny řady ukrajinských občanů do České republiky, kde jim zajišťoval lékařské ošetření
a kde jim má být dle vyjádření státních představitelů v médiích udělen azyl.
[5] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry napadeného
rozsudku a napadeného rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelů, že by měl ozbrojený konflikt
na Ukrajině eskalovat, označil za nepodložené spekulace. Podotkl, že stěžovatelka a) v oblastech
zasažených konfliktem před jejím vycestováním z Ukrajiny ani nežila. Dle názoru žalovaného
nebyli stěžovatelé v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany ani v následném soudním
řízení nijak zkráceni na svých právech, jejich námitky uvedené v kasační stížnosti nemají
opodstatnění a vyvrátil je již krajský soud v napadeném rozsudku. S ohledem na tyto skutečnosti
navrhl žalovaný zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) osobami oprávněnými (§102 s. ř. s.).
Podmínka povinného zastoupení ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. je také splněna.
[7] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval
otázkou přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je nepřijatelná. Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační
stížnosti pro nepřijatelnost odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo možné kasační
stížnost odmítnout bez odůvodnění, Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku
stručné odůvodnění svého usnesení připojuje.
[8] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
azylu (mezinárodní ochrany) lze přitom pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS
(všechna zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), z něhož
mimo jiné plyne, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může
nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud
správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy,
nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto
nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě
pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení, především procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové
intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
[9] Vzhledem k tomu, že ohledně důvodů přijatelnosti neobsahuje kasační stížnost žádné
tvrzení, Nejvyšší správní soud se mohl touto otázkou zabývat pouze v obecné rovině za použití
shora nastíněných kritérií. Námitky nepřezkoumatelnosti a nesrozumitelnosti napadeného
rozhodnutí jsou vysloveny bez jakéhokoli bližšího odůvodnění, takže se jimi Nejvyšší správní
soud nemohl zabývat. Irelevancí pronásledování ze strany soukromých osob jako důvodu
pro udělení azylu se Nejvyšší správní soud již dostatečně věnoval v řadě svých rozhodnutí
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48,
či rozsudek ze dne 19. 2. 2004, č. j. 7 Azs 38/2003 – 37), přičemž často byla předmětem řízení
právě situace na Ukrajině (srov. např. závěry uvedené v rozsudku ze dne 28. 11. 2003,
č. j. 4 Azs 24/2003 – 68, nebo v rozsudku ze dne 14. 6. 2006, č. j. 3 Azs 208/2005 – 50).
Domnívá-li se stěžovatelka a), že ukrajinské státní orgány jí nebyly schopny pomoci, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že podobnými či totožnými námitkami se již ve svých rozhodnutích
náležitě zabýval (viz např. rozsudek ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 – 37). K námitce
stěžovatelů, že neudělení mezinárodní ochrany je neospravedlnitelné ve světle toho,
že sám žalovaný organizoval přesun řady ukrajinských občanů zasažených ozbrojeným
konfliktem do České republiky (kde jim má být údajně udělen azyl), lze konstatovat,
že tato tvrzená skutečnost se nedotýká žádného azylově relevantního důvodu ve smyslu zákona
o azylu, a proto ani hypoteticky nemůže založit důvod přijatelnosti kasační stížnosti.
[10] Pokud stěžovatelé mínili svou výtku, že krajský soud nevzal v úvahu pronásledování
stěžovatelky z důvodu jejího náboženství, jako námitku nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů, Nejvyšší správní soud uvádí, že eventuální nepřezkoumatelnost
rozsudku krajského soudu může za určitých okolností naplnit důvody přijatelnosti kasační
stížnosti, a to dokonce i za situace, kdy to stěžovatel ani výslovně nenamítne. Ve smyslu shora
citovaného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 totiž bude kasační stížnost posouzena jako přijatelná
tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 7. 2010, č. j. 1 Azs 20/2010 - 238). V daném případě však Nejvyšší
správní soud v této rovině posuzování napadený rozsudek nepřezkoumatelným neshledal, neboť
krajský soud námitku týkající údajného pronásledování stěžovatelky a) z důvodu jejího
náboženství úplně a správně vypořádal a nezatížil napadený rozsudek ani jinými vadami,
které by mohly způsobit jeho nepřezkoumatelnost.
[11] Ke kasační námitce zabývající se vyhrocením politické situace na Ukrajině,
v níž se dle stěžovatelů nedá vyloučit ani eskalace probíhajícího ozbrojeného konfliktu,
lze konstatovat, že v souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84, dopadá na soudy povinnost zohlednění skutečností
indikujících aktivaci zásady non-refoulement. Krajský soud této zásadě dostál, když věcně posuzoval
i skutečnosti relevantní pro možné udělení doplňkové ochrany, které vyšly najevo až po vydání
napadeného rozhodnutí, tedy zda stěžovatelům v případě jejich návratu do vlasti nehrozí
skutečné nebezpečí vážné újmy dle 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Napadené rozhodnutí
bylo vydáno v době, kdy na Ukrajině žádný ozbrojený konflikt neprobíhal, a proto na následné
události v zemi původu stěžovatelů přirozeně reagovat nemohlo. Nejvyšší správní soud
pro úplnost konstatuje, že stěžovatelům nic objektivně nebrání v tom, aby neprodleně poté,
co obdrží toto usnesení, učinili prohlášení o mezinárodní ochraně. V takovém případě bude
žalovaný povinen umožnit jim dle §10 zákona o azylu podat novou žádost o udělení
mezinárodní ochrany a tuto žádost posoudit jako přípustnou minimálně v rozsahu tvrzení
ohledně změny bezpečnostní situace v zemi jejich původu, a to právě z důvodu nutnosti
respektování závazku non-refoulement. I v takovém novém řízení by však byla řešena otázka,
zda tvrzené potíže stěžovatelů v kontextu aktuálního vývoje bezpečnostní situace na Ukrajině
mohou být řešeny přesídlením v rámci země původu. Rozhodnutí o takové žádosti bude podléhat
soudnímu přezkumu. Stěžovatelé tak mají dostatečné právní záruky, že nové relevantní
skutečnosti budou posouzeny v novém správním řízení. Vzhledem k tomu Nejvyšší správní soud
neshledal důvod k prolomení pravidla stanoveného v §75 odst. 1 s. ř. s. (za použití §120 s. ř. s.)
a nepřistoupil k posouzení důvodnosti nově nastalých skutečností z hlediska
§14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.
IV. Závěr a náklady řízení
[12] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
podmínky přijatelnosti nesplňuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly
řešeny judikaturou zdejšího soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán
důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení
krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury, či ve formě
hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva. Nejvyššímu správnímu soudu
tudíž nezbylo než podanou kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
[13] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[14] Stěžovatelům byla usnesením krajského soudu ze dne 6. 12. 2013,
č. j. 32 Az 21/2013 - 17, ustanovena k ochraně jejich zájmů ve věci zástupkyně Mgr. Martina
Řehořová, advokátka se sídlem Antonína Dvořáka 117/15, Hradec Králové. Podle §35 odst. 8
část věty prvé za středníkem s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného
advokáta stát. Podle §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, náleží ustanovené zástupkyni stěžovatelů odměna za jeden společný
úkon právní služby [písemné podání ve věci samé, zde konkrétně kasační stížnost stěžovatelů
a) a b) ze dne 11. 9. 2014, podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] ve výši 3100 Kč.
Podle §12 advokátního tarifu jde-li o společné úkony při zastupování dvou nebo více osob,
náleží advokátovi za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %.
Ustanovené zástupkyni tak náleží odměna ve výši 4960 Kč. Podle §13 odst. 3 advokátního tarifu
náleží ustanovené zástupkyni stěžovatelů i náhrada hotových výdajů v paušální částce 300 Kč
za jeden úkon, celkem tedy 5260 Kč. K výplatě této částky stanovil Nejvyšší správní soud
přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu