ECLI:CZ:NSS:2014:2.AZS.23.2013:34
sp. zn. 2 Azs 23/2013 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana
Havelce a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyň a) M.
T., b) nezl. M. A., zastoupené žalobkyní a) jako zákonnou zástupkyní, obě zastoupené
JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem Plzeň, Jablonského 604/7,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2013,
č. j. 41 Az 19/2012 - 60,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2013, č. j. 41 Az 19/2012 - 60,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovené zástupkyni žalobkyň JUDr. Anně Doležalové MBA, se za zastupování
v řízení o kasační stížnosti u r č u je odměna ve výši 5260 Kč, která bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 26. 11. 2012, č. j. OAM-334/ZA-ZA06-ZA04-2012, zamítl
žalovaný žádost žalobkyň o udělení mezinárodní ochrany podle §16 odst. 1 písm. f) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) jako zjevně nedůvodnou s tím, že žalobkyně
neuváděly skutečnosti svědčící pro závěr, že by mohly být vystaveny pronásledování z důvodů
uvedených v §12 nebo §14a zákona o azylu.
Rozhodnutí žalovaného napadly žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Brně;
ten ji rozsudkem ze dne 20. 3. 2013, č. j. 41 Az 19/2012 - 25, zamítl. Tento rozsudek
byl (ke kasační stížnosti žalobkyň) zrušen Nejvyšším správním soudem, a to rozsudkem ze dne
16. 8. 2013, č. j. 2 Azs 6/2013 - 53, a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení
s tím, že krajský soud zatížil rozsudek nepřezkoumatelností pro nesrozumitelnost. Krajský soud
věc proto znovu projednal a rozsudkem ze dne 9. 10. 2013, č. j. 41 Az 19/2012 - 60, žalobu
opětovně zamítl.
V odůvodnění rozsudku krajský soud nejprve konstatoval závěry, vyslovené ve zrušujícím
rozsudku Nejvyššího správního soudu. Pokud jde o azylové důvody dle ustanovení §12 zákona
o azylu, uvedl, že ty na straně žalobkyň nejsou naplněny. Žalobkyně totiž neuváděly žádné
důvody, které by bylo možné podřadit pod toto ustanovení, a to včetně jejich tvrzení
o pronásledování z náboženských důvodů. Důvody své žádosti spojovaly s prací manžela (otce),
kterou vykonával pro náboženskou skupinu; ten však tuto práci vykonával pouze z důvodů
ekonomických, na shromáždění této náboženské skupiny nedocházel a o jejich náboženství
se nezajímal. Pokud jde dále o důvody pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona
o azylu, krajský soud reflektoval tvrzení žalobkyň, že se v případě návratu do vlasti obávají
především toho, že výhrůžky, které směřovaly proti manželovi (otci), by mohly být splněny
(za situace, kdy byl v zemi původu i zbit); obávají se též, že by se mohly vyplnit i výhrůžky,
týkající se únosu žalobkyně b). Krajský soud zde poukázal na fakt, že se žalobkyně a) v zemi
původu neobrátila o pomoc na policii, ač jí, v souvislosti s pracovní činností manžela,
mělo být vyhrožováno, včetně hrozby ztráty dítěte. Namísto toho odešla i s dcerou za manželem
do ČR, kde si chce nyní celá rodina zlegalizovat pobyt; celá rodina zde zamýšlí žít a do vlasti
se vracet nechce. Ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí ze dne 19. 1. 2010 přitom vyplývá,
že na Ukrajině existuje možnost domoci se ochrany před nezákonným jednáním soukromých
osob u státních orgánů. Pokud jde o žalobkyni b), té podle krajského soudu nikdo nevyhrožoval,
ani jí neublížil. Vzhledem k tomu, že krajský soud vyhodnotil tvrzené azylové důvody žalobkyň
jako pouhou snahu o legalizaci pobytu, žalobu zamítl, neboť legalizace pobytu není důvodem
pro udělení mezinárodní ochrany dle §12 a §14a zákona o azylu.
Rozsudek napadly žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) kasační stížností, opírající
se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. b), d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé, že stěžovatelkami jsou fakticky toliko tvrzeny
kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s. Právní subsumpce kasačních důvodů
pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je věcí právního hodnocení věci kasačním soudem
a nejde tak o vadu, která by bránila věcnému projednání kasační stížnosti (srov. například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný
pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz).
Stěžovatelky především namítají, že krajský soud zcela nevyhověl závaznému právnímu
názoru, podle kterého byl v intencích pokynů Nejvyššího správního soudu zavázán odstranit
své předchozí pochybení, spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Přes zcela jasně zjištěný
skutkový stav trval krajský soud na tom, že stěžovatelce b) v zemi původu nikdo nevyhrožoval.
Tento závěr je přitom zcela v rozporu se skutečnostmi, vyplývajícími ze správního spisu,
a též v rozporu se zjištěními Nejvyššího správního soudu, který vyhrožování vůči stěžovatelce b)
ve svém rozhodnutí konstatoval.
Stěžovatelky dále uvedly, že ve vztahu k podmínkám pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu se krajský soud zabýval tím, co stěžovatelky mohly činit v době
své přítomnosti na Ukrajině. Podmínky naplnění §14a zákona o azylu měl však
hodnotit ve vztahu k době návratu stěžovatelek do země původu, nikoliv argumentovat
tím, že se stěžovatelka a) před svým odjezdem v roce 2011 neobrátila na policii. Rovněž závěr
žalovaného, že v zemi původu existuje účinný právní systém, který stěžovatelky v případě návratu
do vlasti mohou využít, není podle stěžovatelek založen na dostatečně zjištěném skutkovém stavu
věci. Tento závěr je opřen o zprávu Ministerstva zahraničních věcí z ledna 2010, tu však nelze
považovat za aktuální, neboť nebezpečí vážné újmy má být hodnoceno ve vztahu k okamžiku
návratu stěžovatelek, tj. k dnes přesně neurčitelnému termínu v budoucnosti. Zpráva,
na kterou odkazuje i krajský soud, je téměř čtyři roky stará a navíc z ní jednoznačně nevyplývá,
že by na Ukrajině zavedený právní systém obstál z hlediska své účinnosti. Možnosti obrany
jsou předestřeny pouze teoreticky, přičemž není patrné, zda lze uváděné mechanismy použít
účelně a účinně i v praxi. S ohledem na uvedené měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit
a uložit žalovanému, aby dostatečně zjistil skutkový stav ve vztahu k podmínkám pro udělení
doplňkové ochrany; žalovaný by měl být zavázán, aby si opatřil aktuální zprávy o situaci v zemi
původu.
Další pochybení spatřují stěžovatelky v tom, že krajský soud rozhodl, aniž by nařídil
jednání. Krajský soud po zrušení rozsudku Nejvyšším správním soudem nezaslal stěžovatelkám
výzvu podle §51 s. ř. s., a bez dalšího znovu rozhodl. Stěžovatelky odkázaly na rozsudek zdejšího
soudu ze dne 11. 3. 2010, č. j. 5 Azs 3/2010 – 92, s tím, že jsou přesvědčeny, že v jejich případě
zůstal po zrušení věci Nejvyšším správním soudem výsledek řízení otevřený, neboť krajský soud
byl povinen posoudit splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany; Nejvyšší správní soud
přitom tuto otázku beze zbytku nevyřešil tak, aby ji mohl krajský soud bez dalšího převzít.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že navrhuje její zamítnutí.
S ohledem na výše konstatovaný fakt, že v projednávané věci již jednou rozhodoval
Nejvyšší správní soud, je nutné zmínit ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř . s., dle kterého
je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno,
že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. K interpretaci uvedeného
ustanovení se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05 (dostupný
z http://nalus.usoud.cz), v němž uvedl, že smyslem a účelem citovaného ustanovení
je, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní
názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud
tímto právním názorem řídil. Směřuje-li tedy kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž krajský soud
rozhodl poté, kdy jeho rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, je kasační stížnost
přípustná především stran právní otázky, kterou se kasační soud nezabýval, neboť toho vzhledem
k důvodu zrušení rozhodnutí krajského soudu nebylo třeba či to dokonce ani nebylo možné.
Dále je kasační stížnost přípustná, opírá-li se o námitku, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu stran právní otázky, kterou tento soud posuzoval (čítaje
v to i relevantní skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení právní otázky). Jiné, než shora
uvedené, stížní důvody nemohou být meritorně projednány (viz též usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008 - 119). Zdejší soud dospěl k závěru,
že právě projednávaná kasační stížnost je ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. přípustná,
neboť obsahuje námitku, že se krajský soud nepodřídil závaznému právnímu názoru a dále
se kasační stížnost dotýká procesního postupu krajského soudu po zrušení původního rozsudku
Nejvyšším správním soudem; kasační stížnost tedy lze připustit k meritornímu projednání.
Po shledání přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud musel zabývat
otázkou, zda stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelek
a je tedy přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s. Vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti
ve věcech mezinárodní ochrany se zdejší soud podrobně věnoval v řadě svých rozhodnutí,
např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb.
NSS, případně v usnesení ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 – 57. V rozhodnutí
posledně zmiňovaném dospěl k závěru, že „případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotně právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat
především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.“ Současně však „[i]nstitut nepřijatelnosti
ve smyslu §104a s. ř. s. nelze vykládat tak, že není důvodu považovat za přijatelnou kasační stížnost opřenou
o – per se důvodné – námitky proti procesnímu pochybení krajského soudu, jestliže podle obsahu spisu
lze s vysokou mírou pravděpodobnosti mít za to, že i kdyby k tomuto procesnímu pochybení nedošlo, rozhodnutí
ve stěžovatelově věci by nebylo pro něho příznivější.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 3. 2007, č. j. 2 Azs 137/2006 – 67, publikovaný pod č. 1219/2007 Sb. NSS). Právě takové
pochybení Nejvyšší správní soud zjistil v daném případě; krajský soud se totiž dopustil závažné
procesní vady a rovněž zásadním způsobem pochybil při výkladu hmotného práva (§14a zákona
o azylu).
Stěžovatelky mají především za to, že krajský soud nedodržel závazný právní
názor Nejvyššího správního soudu a neodstranil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí,
neboť i přes dostatečně zjištěný skutkový stav stále trval na tom, že stěžovatelce b) nikdo
nevyhrožoval. Tento názor Nejvyšší správní soud nesdílí a je přesvědčen, že nyní napadený
rozsudek již nelze označit za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Ačkoliv krajský soud
skutečně při hodnocení podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu
ve vztahu ke stěžovatelce b) uvedl, že jí nikdo nevyhrožoval, ani neublížil, nelze než vycházet
z toho, že krajský soud měl patrně na mysli, že jí nikdo přímo nevyhrožoval, respektive
že ona sama nebyla vůbec konfrontována s jakýmkoliv jednáním tohoto typu ze strany
soukromých osob. Výhružka možným únosem dítěte se sice stěžovatelky b) týkala, nicméně
byla učiněna výslovně vůči stěžovatelce a). Na jiném místě rozsudku se krajský soud navíc
o výhružce únosem dítěte výslovně zmiňuje. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že se krajský
soud nedopustil opětovné nepřezkoumatelnosti, která by spočívala ve vnitřní rozpornosti
odůvodnění jeho rozhodnutí, jak tomu bylo v případě jeho předchozího rozsudku.
Není dále pravdou, že by žalovaný neměl ověřeno, že mechanismy ochrany lze v zemi
původu účinně využít. Ze zpráv o situaci v zemi původu, založených ve správním spise,
se podává, že se lze domáhat ochrany před aktivitami soukromých osob, podávat stížnosti
na neoprávněný postup policie, stejně tak se lze obrátit na ombudsmana. Krajský soud
se této otázce v napadeném rozsudku rovněž věnoval a Nejvyšší správní soud nenalezl jediný
důvod, proč by ze závěrů, vyplývajících ze zpráv o situaci v zemi původu, neměl vycházet.
Ostatně za situace, kdy stěžovatelky netvrdily v kasační stížnosti konkrétní skutečnosti, na základě
kterých mají za to, že jim nebude poskytnuta ochrana v zemi původu, se nemohl Nejvyšší správní
soud touto námitkou ani blížeji zabývat.
Stěžovatelky rovněž tvrdily, že zprávy o situaci v zemi původu nebyly pro účely posouzení
důvodů pro udělení doplňkové ochrany dostatečně aktuální, neboť v době rozhodování
soudu byly téměř čtyři roky staré. Podle rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 105/2008 – 81, publikovaného pod č. 1825/2009 Sb. NSS, platí, že „[i]nformace o zemi
původu použité ve věci mezinárodní ochrany musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné
a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné.“ Nejvyšší správní
soud je především přesvědčen, že zprávy o situaci v zemi původu byly k datu vydání napadeného
rozhodnutí žalovaným přiměřeně aktuální. Krajský soud pak vycházel z pravidla stanoveného
v §75 odst. 1 s. ř. s., dle kterého při přezkoumání správního rozhodnutí vychází soud
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Z tohoto pravidla sice existuje výjimka, avšak ta v nyní projednávaném případě nenastala. Krajský
soud by byl totiž povinen přihlédnout k nově uplatněným důvodům a skutečnostem stran
doplňkové ochrany (i bez ohledu na obsah kasační stížnosti) toliko tehdy, pokud „by byly dány
důvody k ochraně žalobce před hrozící vážnou újmou v zemi původu, které žalovaný nezohlednil za situace,
kdy již nepřichází v úvahu žádné další řízení, v němž by mohla být ochrana poskytnuta. Poznatky
k tomu zpravidla vyplývají z vyjádření žadatele v žádosti nebo při pohovoru a ze skutečností zjištěných o zemi
původu v řízení či známých z jiných řízení, či známých obecně. Pokud tedy soud má k dispozici poznatky
o tom, že žadateli o azyl je nezbytné poskytnout doplňkovou ochranu podle §14a zákona o azylu,
neboť její neposkytnutí by bylo narušením zásady non-refoulement a ochranu již nelze poskytnout v jiném řízení,
rozhodnutí žalovaného zruší, aniž by taková skutečnost musela být žalobou výslovně namítána. (…) Ve věcech
mezinárodní ochrany totiž existují mezinárodní závazky, které je třeba respektovat (…). Soud tedy musí
nad rámec žalobních bodů respektovat princip non-refoulement vyplývající z Ženevské úmluvy a i z čl. 3
evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“ (usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84, publikované
pod č. 2288/2011 Sb. NSS). Krajský soud nebyl povinen takto postupovat, neboť stěžovatelky
v žalobě netvrdily žádné nové okolnosti (opakovaly jen to, co již žalovaný posoudil ve správním
řízení) a ani z ničeho nevyplynulo, že by v době rozhodování krajského soudu v jejich vlasti došlo
ke změně bezpečnostní situace.
Nad rámec výše uvedeného lze odkázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 11. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, ze kterého se podává, že „ze zásady non-refoulement (…) vyplývá primární
povinnost státu nevystavit žadatele reálné hrozbě závažné újmy, přičemž k této povinnosti se musí
vázat i povinnost státu zjistit si příslušné skutečnosti, které k aplikaci této zásady nutně vedou. K zajištění
zásady non-refoulement tedy musí správní orgán vyvinout přiměřenou aktivitu i z moci úřední. Rozsah vyhledávací
aktivity přitom bude dán povahou vážné újmy, jež by mohla žadateli o mezinárodní ochranu v případě navrácení
do země původu hrozit.“ Žalovaný se otázkou doplňkové ochrany zabýval v odůvodnění napadeného
rozhodnutí, přičemž shledal, že stěžovatelkám v případě návratu do vlasti žádné nebezpečí vážné
újmy nehrozí. Ustálená judikatura zdejšího soudu k §14a zákona o azylu (viz například rozsudek
ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, publikovaný pod 1849/2009 Sb. NSS) přitom
vyhrazuje doplňkovou ochranu pouze pro nejvážnější a bezprostředně hrozící ohrožení života
a zdraví žadatele o mezinárodní ochranu.
Pokud stěžovatelky namítají, že se měl krajský soud při hodnocení podmínek doplňkové
ochrany zabývat nikoliv tím, co stěžovatelky mohly činit v době své přítomnosti na Ukrajině,
ale měl tyto podmínky hodnotit ve vztahu k době jejich možného návratu do země původu,
lze s nimi souhlasit. Vycházel-li krajský soud při posouzení této otázky z toho, jak si počínala
stěžovatelka a) v době, kdy jí mělo být v zemi původu vyhrožováno (neobrátila se na příslušné
ukrajinské úřady, ač jí v tom nic nebránilo), jde ze strany krajského soudu o zcela chybný
výklad institutu doplňkové ochrany a jeho účelu. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne
3. 3. 2004, č. j. 2 Azs 12/2004 – 40 (publikovaném pod č. 260/2004 Sb. NSS) uvedl,
že „[p]odmínky pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a překážky
vycestování podle ustanovení §91 téhož zákona je nutno posuzovat samostatně. Udělení azylu podle ustanovení
§12 tohoto zákona je vázáno na objektivní přítomnost pronásledování jako skutečnosti definované v §2 odst. 6
citovaného zákona nebo na odůvodněný strach z této skutečnosti, a to v obou případech v době podání žádosti
o azyl, tedy zpravidla v době bezprostředně následující po odchodu ze země původu. Překážka vycestování se
naopak vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele o azyl do země původu, tedy k částečně
jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase.“ (tento právní názor je plně použitelný i přesto,
že právní úprava překážek vycestování podle §91 zákona o azylu byla s účinností od 1. 9. 2006
nahrazena institutem doplňkové ochrany podle §14a tohoto zákona, při zachování
stávající podstaty tohoto institutu - viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 7. 2007,
č. j. 2 Azs 30/2007 – 69). Z uvedeného je zřejmé, že naplnění podmínek pro udělení doplňkové
ochrany se váže k okamžiku možného návratu žadatele do vlasti a skutečnostem, které mohou
v souvislosti s tím nastat; není tedy rozhodující, co činily, respektive nečinily stěžovatelky v době
jejich pobytu ve vlasti. Krajský soud byl povinen vyhodnotit skutková tvrzení stěžovatelek
výlučně ve vztahu k tomu, zda pro případ jejich návratu do vlasti představují skutečné, aktuální
nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu. Namísto toho při hodnocení
podmínek pro udělení doplňkové ochrany přihlížel ke skutečnostem, které se neváží k době
možného návratu stěžovatelek, nýbrž k době před jejich odchodem a k době jejich pobývání
na území ČR. I když stěžovatelky spojují své obavy do budoucnosti se stejnými skutečnostmi,
jakými měly být vystaveny již dříve, nelze takto nepřípustně zaměňovat či směšovat podmínky
pro udělení azylu podle §12 a pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu
a jejich odlišné časové ukotvení.
Stejně tak je třeba krajskému soudu vytknout paušální závěrečné konstatování,
že důvodem, proč se stěžovatelky nechtějí vrátit do vlasti, je snaha o legalizaci pobytu.
Jak je patrno ze žádosti stěžovatelek, legalizace pobytu byla jedním z důvodů žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, současně ale uváděly i důvody další, a sice potíže se soukromými osobami.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2011, č. j. 5 Azs 6/2011 – 49, se podává,
že „[p]okud žadatel o mezinárodní ochranu uvede v průběhu správního řízení skutková tvrzení relevantní
pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 až §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, má správní orgán
povinnost se s nimi řádně vypořádat bez ohledu na to, zda je žadatel formálně označí jako důvody, pro něž žádá
o udělení mezinárodní ochrany. (…) Skutečnost, že žadatele vedla k podání žádosti o udělení mezinárodní
ochrany také ´snaha o legalizaci pobytu na území ČR´, nepostačuje sama o sobě k zamítnutí této žádosti
jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, či k neudělení mezinárodní ochrany
podle §12 až §14a téhož zákona, neboť tato skutečnost ještě nevylučuje, že žadatel opustil zemi původu a chce
se usídlit v ČR právě proto, že má odůvodněný strach z pronásledování v zemi původu z azylově relevantních
důvodů nebo že by v případě navrácení do této země čelil skutečnému nebezpečí vážné újmy zakládajícímu nárok
na doplňkovou ochranu.“ Jakkoli žalovaný postupoval při svém rozhodování v souladu s citovanou
judikaturou a zabýval se ve vztahu k udělení doplňkové ochrany stěžovatelkami tvrzenou hrozící
vážnou újmou, krajský soud všechna tvrzení stěžovatelek ve vztahu k §14a zákona o azylu
paušálně odmítl s tím, že hlavním důvodem, proč se nechtějí vrátit je, snaha o legalizaci pobytu.
Takový postup krajského soudu je, jak plyne z citovaného judikátu, nepřípustný, neboť samotná
zmínka stěžovatelky a), že by se stěžovatelkou b) chtěly zůstat v ČR a zlegalizovat si zde pobyt,
ještě bez dalšího neznamená, že nemůže existovat pro případ návratu skutečné nebezpečí vážné
újmy, kterému by byly nuceny čelit a které by zakládalo nárok na udělení doplňkové ochrany;
taková tvrzení musejí být relevantním způsobem vypořádána.
Ve vztahu k institutu doplňkové ochrany tedy nezbývá než konstatovat, že krajský soud
pochybil v tom, že podmínky pro udělení tohoto typu mezinárodní ochrany hodnotil ve vztahu
ke špatnému časovému okamžiku (tj. hodnotil skutečnosti před odchodem stěžovatelek z vlasti),
přičemž nakonec apodikticky uzavřel, že stěžovatelkám jde ve skutečnosti pouze o legalizaci
pobytu; tím v podstatě popřel veškerá tvrzení stěžovatelek o existenci vážné újmy pro případ
návratu do vlasti. Takový postup krajského soudu zakládá nezákonnost jeho rozsudku podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., spočívající v nesprávné aplikaci §14a zákona o azylu.
Konečně stěžovatelky v kasační stížnosti namítaly, že krajský soud rozhodl znovu v meritu
věci, aniž by nařídil jednání, respektive aniž by je obeslal podle §51 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší
správní soud ze soudního spisu ověřil, že krajský soud po podání žaloby zaslal stěžovatelkám
výzvu podle §51 odst. 1 s. ř. s.; tato výzva jim byla doručena dne 30. 1. 2013 a stěžovatelky
na ni nikterak nereagovaly. Krajský soud poté dne 20. 3. 2013 vydal pod č. j. 41 Az 19/2012 - 25
rozsudek, který byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2013,
č. j. 2 Azs 6/2013 – 53, a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Poté
již krajský soud žádné další procesní úkony neučinil (tedy nezaslal ani stěžovatelkám novou výzvu
dle §51 odst. 1 s. ř. s.) a bez dalšího rozhodl novým rozsudkem ze dne 9. 10. 2013,
č. j. 41 Az 19/2012 – 60.
Není pochyb o tom, že popsaný procesní postup vykazuje vadu, o čemž svědčí
i judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. Například z rozsudku zdejšího
soudu ze dne 11. 3. 2010, č. j. 5 Azs 3/2010 – 92, se podává, že „[s]ouhlas účastníka řízení
s rozhodnutím krajského soudu o věci samé bez jednání dle §51 odst. 1 s. ř. s. udělený ještě předtím, než v řízení
krajský soud poprvé rozhodoval, nelze bez dalšího vztáhnout na nové rozhodnutí krajského soudu poté,
co bylo jeho první rozhodnutí Nejvyšším správním soudem zrušeno.“ Tento názor zastává konstantně
i Ústavní soud (například v nálezu ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3114/07). Ústavní soud
nicméně jednoznačně odlišuje procesní důsledky s tímto deficitem spojené, o čemž svědčí
například jeho usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 786/08: „Co se týče námitky porušení
ústavně zaručených práv, plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny, Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3114/07
(…) konstatoval povinnost soudu v řízení o žalobě dle soudního řádu správního nařídit po kasaci rozhodnutí
ze strany Nejvyššího správního soudu ústní jednání. Ústavní soud tedy přisvědčil námitkám stěžovatele
v tom smyslu, že městský soud pochybil, jestliže po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu (…) ústní
jednání nenařídil, resp. nevyžádal si souhlas s tím, aby od něj mohlo být upuštěno. (…) Přesto tato skutečnost,
na rozdíl od citovaného nálezu, nevedla Ústavní soud ke kasaci napadeného rozhodnutí, neboť okolnosti,
za nichž byl tento nález vydán, se od okolností v projednávané věci podstatně odlišovaly. Zatímco ve věci
sp. zn. IV. ÚS 3114/07 Nejvyšší správní soud toliko instruoval městský soud, jak má dále postupovat,
tzn. uložil mu zabývat se otázkami, jimiž se doposud nezabýval, v nyní projednávané věci vyřešil Nejvyšší správní
soud rozhodnou právní otázku beze zbytku a v důsledku vázanosti městského soudu vysloveným právním
názorem mu v podstatě žádný prostor k vlastnímu uvážení neponechal.“ (obdobně viz též usnesení
Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 1632/08, a ze dne 23. 6. 2009,
sp. zn. II. ÚS 1634/08). Zdejší soud tento právní názor ve svém rozhodování následuje,
o čemž svědčí například rozsudek ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 Afs 112/2008 – 129,
z něhož se podává, že „[p]okud krajský soud rozhodne ve věci bez nařízení jednání poté,
co bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno Nejvyšším správním soudem, přičemž nebyl v souladu s §51 odst. 1
s. ř. s. účastníky řízení udělen souhlas k rozhodnutí bez nařízení jednání, ani nebyly dány podmínky
k rozhodnutí bez nařízení jednání podle §76 s. ř. s., je nutno takový postup považovat vždy za vadu řízení
před krajským soudem. Avšak v případě, kdy byly pro věc rozhodné otázky již plně vyřešeny Nejvyšším správním
soudem a krajskému soudu, který je vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, po zrušení
jeho původního rozhodnutí již v dalším řízení nezbývá žádný prostor pro vlastní uvážení, nejde o takovou vadou
řízení před soudem, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.].“
Ze shora citované judikatury tedy vyplývá, že je třeba odlišovat situaci, kdy i po zrušení
prvního rozhodnutí krajského soudu zůstává výsledek sporu stále otevřený a krajský soud
je v dalším řízení (dle závazného právního názoru kasačního soudu) povinen se určitými
otázkami, které dosud nebyly ani Nejvyšším správním soudem plně vyřešeny, dále zabývat,
od situace, kdy již byly naopak rozhodné otázky beze zbytku posouzeny Nejvyšším správním
soudem, který je formuloval jako závazný právní názor, čímž krajskému soudu v dalším řízení
nezbývá žádný relevantní prostor pro vlastní uvážení, a jeho úkolem je jen převést názor
kasačního soudu do svého rozhodování, s odpovídajícím procesním vyústěním. Jakkoli je v obou
případech opominutí krajského soudu nařídit ve věci (znovu) jednání (nebyl-li v souladu s §51
odst. 1 s. ř. s. účastníky řízení udělen opětovně souhlas k rozhodnutí bez jednání), procesní vadou
(konkrétně porušením §49 odst. 1 s. ř. s.), v prvním případě taková vada zakládá hrubé porušení
procesních práv žalobce a je vadou řízení před soudem, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], ve druhém případě
tomu tak není, neboť i kdyby ve věci jednání bylo nařízeno, nemohl by krajský soud rozhodnout
jinak, než je předurčeno závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Nyní posuzovaná věc patří nepochybně mezi případy, kdy kasační soud krajskému
soudu toliko vytknul pochybení spočívající v nesrozumitelnosti odůvodnění rozsudku,
aniž by však předjímal, jak má být o všech sporných otázkách dále uváženo. Na krajském soudě
tak zůstalo, aby možnosti udělení azylu a doplňkové ochrany znovu samostatně posoudil,
a svůj názor na věc formuloval přezkoumatelným způsobem v odůvodnění nového rozhodnutí.
Je tedy zřejmé, že výsledek řízení před krajským soudem zůstal po zrušujícím rozsudku
Nejvyššího správního soudu otevřený. Tím, že krajský soud za těchto okolností rozhodl
bez nařízení jednání, aniž by stěžovatelky obeslal podle §51 odst. 1 s. ř. s., a dal jim možnost
vyjádřit se, zda chtějí nařídit jednání, upřel stěžovatelkám právo osobně se účastnit
řízení a porušil tím zásahu ústnosti soudního řízení. S ohledem na specifickou procesní
úpravu soudního přezkumu rozhodnutí vydaných ve věcech mezinárodní ochrany (viz výše
vyložený princip přijatelnosti kasační stížnosti) však tato procesní vada (která by jinak
byla důvodem pro zrušení rozsudku krajského soudu per se) není sama o sobě důvodem,
pro který by měl být napadený rozsudek zrušen. Přijatelnost (tedy meritorní projednatelnost)
kasační stížnosti je totiž v případě procesních pochybení krajského soudu imanentně spojena
s předpokladem reálného dopadu této vady do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Této intenzity konstatovaná vada v dané věci nedosahuje, neboť z ničeho neplyne, že by ústní
jednání před soudem mohlo pro stěžovatelky přinést příznivější rozhodnutí; ostatně stěžovatelky
vůbec netvrdí, že by u soudního jednání chtěly provést nějaký důkaz, vyjádřit se k důkazům
již provedeným, apod. Lze tak uzavřít, že předmětná vada by, sama o sobě, důvodem pro zrušení
napadeného rozsudku nebyla.
Nejvyšší správní soud dále, mimo rozsah důvodů kasační stížnosti (postupem podle §109
odst. 4, věty za středníkem s. ř. s.), zohlednil též další vadu napadeného rozsudku. Nemohl
totiž přehlédnout, že v jeho záhlaví není jednoznačně individualizováno správní rozhodnutí,
které bylo předmětem soudního přezkumu. Judikatura přitom u soudního výroku ve správním
soudnictví vyžaduje, aby v záhlaví rozhodnutí byli nejen nezaměnitelně identifikováni účastníci
řízení, ale aby bylo označeno i správní rozhodnutí, které je předmětem řízení (není-li uvedeno
přímo ve výroku). Jedině při splnění těchto náležitostí je postaveno najisto, co je předmětem
řízení a koho se toto řízení týká. Krajský soud však předmět řízení konkretizoval až v rámci
odůvodnění, což samo o sobě nepostačuje; nadto označil napadené rozhodnutí jen datem vydání
(spisovou značku či číslo jednací napadeného rozhodnutí neuvedl vůbec). Takový procesní deficit
může vést dle okolností konkrétního případu, až k nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí
pro nesrozumitelnost (k tomu srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 2. 2005,
č. j. 2 As 38/2004 – 55, publikovaný pod č. 1070/2007 Sb. NSS).
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud naznal, že jsou naplněny kasační důvody
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s., a proto mu nezbylo než napadený rozsudek krajského
soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§110 odst. 1, věta první před středníkem s. ř. s.).
V dalším řízení bude krajský soud jednak povinen napravit vytknutá procesní pochybení,
jednak bude povinen uvážit o podmínkách pro udělení doplňkové ochrany ve vztahu
ke správnému časovému okamžiku (tj. k okamžiku možného návratu stěžovatelek do vlasti).
Posledně zmíněný požadavek bude zahrnovat i zohlednění aktuální politické a bezpečnostní
situace na Ukrajině, neboť v době rozhodování Nejvyššího správního soudu zde probíhají
nepokoje související s demonstracemi proti stávající vládě. S ohledem na respektování zásady
non-refoulement a na závěry již citovaného usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne
8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84), bude třeba, zabývat se tím, zda se v mezidobí situace
na Ukrajině uklidnila, či zda se vyhrotila natolik, že by mohla dosahovat intenzity předvídané
v §14a odst. 2 zákona o azylu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 3, věta první s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud ustanovil stěžovatelkám k jejich žádosti již v předchozím řízení
zástupkyni z řad advokátů, jejíž zastupování i nadále trvá; náklady řízení v tomto případě hradí
stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Náklady nynějšího řízení o kasační stížnosti spočívají
v odměně advokátky za jeden úkon právní služby (kasační stížnost) v částce 4960 Kč [§7, §9
odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d), §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě jejích hotových výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3
téže vyhlášky); celkem tedy 5260 Kč. Doplnění kasační stížnosti Nejvyšší správní soud za úkon
právní služby nepovažoval, neboť stížnostní návrh (petit) mohla advokátka uvést již v samotné
kasační stížnosti. Pokud tak neučinila, šlo výlučně o pochybení z její strany. Ustanovené
advokátce se tedy přiznává odměna v celkové výši 5260 Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka není
plátkyní daně z přidané hodnoty, nepřistoupil Nejvyšší správní soud ke zvýšení jejího nároku
o částku odpovídající této dani. Částka 5260 Kč bude ustanovené advokátce vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. února 2014
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu