ECLI:CZ:NSS:2014:3.ADS.108.2013:19
sp. zn. 3 Ads 108/2013 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce: J. B. K., zastoupen
Mgr. Bogdanem Hajdukem, advokátem se sídlem Havlíčkova 190/12, Český Těšín,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5,
proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 10. 2012, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2013, č. j. 43 Ad 55/2012 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále „žalovaná“) ze dne 16. 3. 2012,
č. j. X, byla zamítnuta žádost žalobce (dále „stěžovatel“) o invalidní důchod z důvodu nesplnění
podmínky minimálního poklesu pracovní schopnosti o 35 %. Podle posudku Okresní správy
sociálního zabezpečení Karviná ze dne 20. 2. 2012 byl totiž zjištěn pokles pracov ní schopnosti
stěžovatele jen v rozsahu 30 %. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel námitky, které byly
žalovanou zamítnuty rozhodnutím ze dne 16. 10. 2012, č . j. X. Rozhodnutí o námitkách bylo
založeno na posudku ze dne 19. 9. 2012, který se v hodnocení poklesu pracovní schopnosti
shodoval s posudkem předcházejícím.
Rozhodnutí o námitkách napadl stěžovatel správní žalobou, v níž především namítal
nesprávnost zdravotních posudků. Tvrdil, že z dostupné lékařské dokumentace vyplývá jiné
zařazení jeho postižení – dovolával se zařazení do kapitoly XIII., oddílu E, položky 1c vyhlášky
359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti
posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity
(dále jen „vyhláška o posuzování invalidity“). Poukázal i na rozhodnutí polského správního
orgánu ze dne 5. 8. 2011, kterým byl uznán invalidním. Popsal rovněž svůj zdravotní stav,
který mu údajně znemožňuje jakoukoli výdělečnou činnost.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě
Krajský soud v Ostravě (dále „krajský soud“) zamítl sprá vní žalobu rozsudkem
ze dne 14. 11. 2013, č. j. 43 Ad 55/2012 – 28, napadeným nyní posuzovanou kasační stížností.
Pro potřeby soudního přezkumu si nechal krajský soud vypracovat lékařský posudek Posudkovou
komisí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (dále „komise“), která zhodnotila zdravotní stav
stěžovatele na základě předcházející lékařské dokumentace i jednání, jemuž byl stěžovatel
přítomen. Dospěla přitom k závěru, že stěžovatel nebyl invalidní, neboť nešlo o pokles pracovní
schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 35 %.
Krajský soud poté konstatoval, že z posudku komise plyne jednoznačný závěr,
že stěžovatel není invalidní. Posudek hodnotil jako úplný, přesvědčivý a správný, neboť
jej vypracovala komise v požadovaném složení, včetně odborného lékaře – neurologa, který mohl
posoudit dominantní příčinu nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele. Dle krajského soudu
komise hodnotila všechny relevantní lékařské zprávy a hodnocení odpovídá i předcházejícím
posudkům žalované. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nepředložil důkaz, který by svědčil o větším
rozsahu nepříznivého zdravotního stavu, nemohl krajský soud jinak, než konstatovat, že k datu
16. 10. 2012 nebyl stěžovatel invalidní v žádném stupni. Žalovaná tedy nepochybila, pokud
žádost o invalidní důchod zamítla.
Z výše uvedeného je zřejmé, že soud žalobu zamítl v e smyslu §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“).
Kasační stížnost
Kasační stížností ze dne 6. 12. 2013 napadá stěžovatel rozsudek krajského soudu v celém
rozsahu z důvodu dle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Zejména přitom napadá zdravotní
posouzení ze dne 19. 9. 2012, č . j. LPS/2012/779-NR-MRS_CSS, které má za nesprávné.
Domnívá se, že je posudkový závěr v rozporu jak s jeho skutečným zdravotním stavem,
tak s předloženou zdravotní dokumentací.
Zdůrazňuje, že mu jeho zdravotní stav znemožňuje najít si práci a soustavně jí vykonávat.
Poukazuje i na to, že celý život pracoval jako horník a vzhledem k jeho věku je téměř vyloučena
i případná rekvalifikace. Dodává, že jej zdravotní stav omezuje i v běžných činnostech – např.
řízení motorových vozidel.
V další části stížnosti poukazuje na závěry polských lékařů, kteří určili pokles jeho
pracovní schopnosti o 45 %, a pozastavuje se nad tím, že je posouzení zdravotního stavu
v Polské a České republice tak odlišné. V tomto ohledu odkazuje na rozhodnutí polského
správního orgánu ve věci invalidního důchodu.
Stěžovatel rovněž namítá nedostatky v posouzení ze strany komise. Domnívá
se, že zdravotní dokumentace byla hodnocena pouze formálně, což mělo za následek chybné
zařazení nepříznivého zdravotního stavu pod položku 1b oddílu E kapitoly XIII., vyhlášky
o posuzování invalidity. Dle stěžovatele měl být jeho zdravotní stav zařazen dle kapitoly XIII.
oddílu E položky 1c popřípadě 1d, což mínil, navrhoval prokázat znaleckým posudkem. Takový
důkaz však krajský soud neprovedl. To mělo vést ke zkrácení jeho práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel proto i nadále trvá na znaleckém posouzení svého zdravotního stavu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit
a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ve stručném vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 9. 1. 2014 zdůraznila úplnost
a objektivitu posudku komise, na němž krajský soud správně založil své rozhodnutí.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval problematikou přípustnosti kasační stížnosti
a dalších podstatných náležitostí. Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou
oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná,
stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem a jsou splněny i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto přistoupil k věcnému posouzení důvodnosti kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Z věcného pohledu tvoří ústřední problematiku posuzované věci hodnocení zdravotního
stavu stěžovatele. Je to ostatně patrné i z uplatněných námitek, v nichž stěžovatel napadá
posudky vypracované žalovanou a komisí. Ačkoli tedy stěžovatel napadl rozsudek krajského
soudu z důvodu dle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., ze stabilní judikatury zdejšího soudu
vyplývá, že jednotlivé námitky lze v souhrnu podřadit toliko pod písm. d) uvedeného ustanovení.
Platí totiž, že „neúplné a nepřesvědčivé posouzení rozhodujícího zdravotního postižení v dlouhodobě nepříznivém
zdravotním stavu, jímž stěžovatelka trpěla ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí, je třeba považovat
za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti stěžovatelky k uvedenému dni a v jeho důsledku nesprávné posouzení zákonných podmínek plné invalidity
ve smyslu §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění jako základního předpokladu pro posouzení dalšího trvání
nároku na dávku důchodového pojištění, jíž se stěžovatelka domáhá. Jde tedy o j inou vadu ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ (rozsudek Nejvyššího správního s oudu ze dne 25. 9. 2003,
č. j. 4 Ads 13/2003 - 54, č. 511/2005 Sb. NSS). Uvedený závěr je plně aplikovatelný i posuzovaný
případ. V dané věci se naopak nemůže jednat o pochybení spadající pod ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., neboť rozhodnutí žalované vychází plně z posudku lékaře. Na takové rozhodnutí
proto nelze nahlížet jako by nemělo oporu ve spisu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 9. 2003, č . j. 5 Ads 33/2003 - 41).
Předmětem správního řízení v dané věci bylo posou zení podmínek nároku na invalidní
důchod stěžovatele podle §38 zákona č. 155/1995 Sb., případně pak stupně jeho invalidity podle
§39 odst. 2 citovaného zákona. Každé rozhodnutí žalované bylo opřeno o aktuální lékařský
posudek, z něhož vyplynulo, že je pokles pracovní schopnosti stěžovatele pouze 30 %, ačkoli
pro invaliditu prvního stupně je nutný pokles minimálně 35 %. Posudky, ze kterých žalovaná
vycházela, se rovněž shodují v zařazení rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivé zdravotního
stavu. Jak v posudku ze dne 20. 2. 2012, tak v posudku ze dne 19. 9. 2012, bylo zdravotní
postižení stěžovatele zařazeno do kapitoly XIII., oddílu E, položky 1b vyhlášky o posuzování
invalidity. I přesto, že se jednotlivé posudky shodují, nechal si krajský soud pro potře by soudního
přezkumu vyhotovit posudek komisionální, na jehož základě dospěl ke konečnému rozhodnutí.
Platí přitom, že soud neposuzuje věcnou správnost posudku, neboť k tomu nemá potřebné
odborné znalosti. Posudek komise je nutné hodnotit jako každý jiný důkaz podle zásad
upravených v §77 odst. 2 s. ř. s., avšak s ohledem na mimořádný význam v řízení o invalidním
důchodu bývá tento posudek důkazem rozhodujícím v případech, kdy z hlediska své celistvosti
a přesvědčivosti nevzbuzuje žádné pochyby, a nejsou-li tu ani žádné jiné skutečnosti
nebo důkazy, kterými by správnost posudku mohla být zpochybněna. Požadavek úplnosti
a přesvědčivosti kladený na tyto posudky pak spočívá v tom, aby se komise vypořádala se všemi
rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi, které posuzovaná namítala, a aby své posudkové
závěry náležitě odůvodnila (obdobně rovněž v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 6. 2013, č. j, 3 Ads 74/2012 – 16). Všechny podstatné náležitosti krajský soud ověřil
a dospěl k závěru, že se jedná o posudek komplexní a přesvědčivý. Tento závěr zdůvodnil
tím, že komise vycházela jak z dostupné zdravotnické dokumentace, tak odborných lékařských
nálezů. V posudkové komisi byl navíc přítomen lékař, který je special istou v oboru, do něhož
spadá i dominantní příčina nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele.
Nejvyšší správní soud sdílí závěr, že posudek komise je komplexní a obsahuje všechny
relevantní úvahy. Je z něj zřejmé, že komise vycházela ze všech dostupných lékařských záznamů,
včetně formuláře E213, který byl vypracován lékařem z Polska. Stěžovatel byl navíc při jednání
vyšetřen odbornou lékařkou – neuroložkou, čímž byla zaručena aktuálnost celého posudku.
Posudek komise podrobně reaguje na všechny skutkové okolnosti a vyplývá z něj jednoznačný
posudkový závěr o zařazení rozhodujícího zdravotního postižení do kapitoly XIII., oddílu E,
položky 1b vyhlášky o posuzování invalidity s celkovým poklesem pracovní schopnosti o 30 %.
Závěr komise je tak v naprosté shodě s předcházejícími dvěma posudky žalované. Ostatně
ani kasační stížnost neobsahuje námitky, které by celistvost a přesvědčivost posudku
zpochybňovaly. Za této situace má tedy Nejvyšší správní soud za to, že posudek komise
požadavky úplnosti a přesvědčivosti splňuje. V takovém případě nebylo dokazování znaleckým
posudkem na místě, neboť neexistovaly pochybnosti, které by další znalec mohl svým posudkem
rozptýlit (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2003,
č. j. 2 Ads 9/2003 - 50). Krajský soud proto nepochybil, pokud své rozhodnutí založil na závěru
komise.
Nejvyšší správní soud nepřehlédl námitku stěžovatele proti zařazení jeho stěžejního
zdravotního postižení pod kapitolu XIII., oddílu E, položky 1b vyhlášky o posuzování invalidity.
Stěžovatel se dovolává zařazení do položky 1c, popřípadě 1d této části vyhlá šky. Jedná
se však pouze o tvrzení, které není podepřeno žádnými důkazy či skutečnostmi. V posudku
komise explicitně vyjádřila a vysvětlila, že o postižení podřaditelné pod položky 1c a 1d nešlo,
neboť absentují často recidivující projevy nervového dráždění s funkčně významným
neurologickým nálezem ve smyslu poškození nervů. Přítomny nejsou ani žádné parézy, svalové
atrofie, ani poruchy svěračů. Za těchto okolností tak nelze ničím nepodloženou námitku
stěžovatele označit za důvodnou.
Velký důraz kladl stěžovatel na námitku odlišného posouzení polskými správními orgány.
Dle nich by měl být stěžovatel uznán za invalidního, neboť polští lékaři mu stanovili pokles
pracovní schopnosti o 45 %.
Již žalovaná v rozhodnutí o námitkách správně uvedla, že posouzení stupně invalidity
probíhá v daném případě výhradně dle právních předpisů České republiky. Tato skutečnost
vyplývá především z čl. 46 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004,
o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení č. 883/2004“) . Podle této úpravy
je rozhodnutí instituce členského státu o stupni invalidity žadatele závazné pro instituci
kteréhokoli jiného dotčeného členského státu, pokud je v příloze VII potvrzena shoda mezi
právními předpisy těchto členských států o podmínkách týkajících se stupňů invalidity.
Nahlédnutím do uvedené přílohy k nařízení je však patrné, že Česká ani Polská republika
nevyužily možnosti uznání shody právních předpisů o posuzování invalidity a nejsou
tak v citované příloze nařízení č. 883/2004 uvedeny. Z toho tedy vyplývá, že Česká republika
provádí posouzení zdravotního stavu sama svými orgány podle vlastních předpisů tak, jak tomu
bylo i v případě stěžovatele. K tomu již dříve Nejvyšší správní soud uvedl, že t eoreticky může
nastat i situace, kdy je osoba podle posudkových institucí jednoho členského státu invalidní plně,
podle druhého částečně a podle třetího vůbec ne (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 3. 2013, č . j. 6 Ads 140/2012 – 42 a přiměřeně i rozsudky ze dne 28. 4. 2011,
č. j. 4 Ads 111/2010 – 130 a ze dne 10 . 1. 2013, č. j. 6 Ads 38/2012 - 75, které se zabývají
podobnou otázkou ve vztahu k Nařízením Rady (EHS) č. 1408/71 o uplatňování systémů
sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství).
Tyto rozdílnosti ovšem nemají žádný vliv z pohledu závaznosti rozhodnutí národních orgánů
kompetentních v dané oblasti. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že s ohledem na výsledek
posouzení zdravotního stavu polskými orgány nelze dojít k závěru o nesprávnosti posouzení
zdravotního stavu provedeného českými orgány, neboť posouzení polskými orgány bylo
provedeno podle jiných právních předpisů a není pro české orgány právně závazné. Ani námitka
rozdílného výsledku při posouzení v České a Polské republice proto důvodná není.
Vzhledem k tomu, že další námitky kasační stížnost neobsahuje, nemohl Nejvyšší správní
soud dospět k jinému závěru, než posoudit kasační stížnost jako nedůvodnou a jako takovou
ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítnout.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspě ch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. Žalované nelze v tomto typu řízení náhradu nákladů podle principu procesního
úspěchu přiznat (§60 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. července 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu