ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.124.2013:34
sp. zn. 3 As 124/2013 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce:
3 D Production, s. r. o., se sídlem Prodloužená 263, Pardubice - Polabiny, zast. Mgr. Jaroslavem
Zemanem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, proti žalovanému: Úřad pro
ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, o přezkum rozhodnutí
žalovaného ze dne 22. 6. 2012, č. j. INSP 4 -2282/11-23, o uložení opatření k nápravě, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze 12. 11. 2013,
č. j. 11 A 130/2012 - 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2013, č. j. 11 A 130/2012 - 63, (dále též „městský
soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2012,
č. j. INSP 4 -2282/11-23, kterým předseda žalovaného zamítl námitky žalobce proti kontrolnímu
protokolu ze dne 15. 3. 2012, č. j. INSP 4 – 2282/11-18 v části, ve které mu byla uložena
opatření k nápravě.
Uvedený kontrolní protokol zachycoval průběh, zjištění a závěry kontroly žalovaného
u žalobce, která probíhala v období od 30. 3. 2011 do 17. 2. 2012, a která byla zaměřena
na dodržování povinností stanovených zákonem č. 101/2000 Sb., se zaměřením na ochranu
osobních údajů zpracovávaných prostřednictvím kamerového systému žalobce, instalovaného
na budovách v ulici Michnovka a monitorujících pohyb na ulici Michnovka a na ulici
Hlubočepská, Praha 5.
V podané žalobě žalobce uváděl, že při monitorování svého majetku a případném
zaznamenávání údajů nedocházelo k jakémukoliv neoprávněnému nebo neodůvodněnému
záznamu pořizovaných záběrů, nebo záznamů jakýchkoliv jiných prostor, než prostor, které jsou
ve výlučném vlastnictví žalobce. Proto nesouhlasil s uloženými opatřeními k nápravě, cítil se jimi
být zkrácen na svých právech, považoval je za nezákonná, a toto výslovně konkretizoval
ve spojení se jmenovitě uloženými opatřeními podle obsahu předmětného kontrolního
protokolu.
Městský soud se s žalobními námitkami, jak plyne z poměrně podrobného a obsažného
odůvodnění napadeného rozsudku, argumentačně vypořádal, přičemž z obsahu odůvodnění
napadeného rozsudku je zřejmé, že většina žalobních námitek byla obsažena již v námitkách proti
kontrolnímu protokolu a vypořádával se s nimi již i předseda žalovaného. Z důvodů
v napadeném rozsudku výslovně vyložených městský soud neshledal žalobu v žádné ze žalobních
námitek důvodnou. Opatření uložená po provedené kontrole, ve znění rozhodnutí o námitkách
proti předmětnému protokolu, shledal jako opatření uložená v souladu se zákonem.
V podrobnostech stran vypořádání žalobních námitek odkazuje Nejvyšší správní soud
na napadený rozsudek, jehož obsah je účastníkům řízení znám.
V kasační stížnosti podávané s odkazem na §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) stěžovatel,
a to do určité míry obdobně jako v žalobě, nesouhlasí s uloženými opatřeními, neboť podle
něj vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, z nesprávného právního posouzení
věci, nemají oporu v zákoně a jsou také nesrozumitelná pro svoji neurčitost.
Jmenovitě stěžovatel uvádí následující: Z prvé, pokud správní orgán uložil stěžovateli
povinnost „neprovádět monitorování, jelikož je sledováno veřejné prostranství, které není
ve vlastnictví kontrolovaného“, potom stěžovatel namítá, že ve smyslu §3 a §4 písm. e) zákona
o ochraně osobních údajů, v návaznosti na zásady upravené správním řádem a úvodními
ustanoveními Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod předmětem regulace
správního orgánu není pouhé monitorování, přesněji činnost spočívající v kamerovém sledování
bez dalšího, nýbrž zaznamenávání tohoto sledování a jeho následného zpracovávání. Stěžovatel
má za to, že správní orgán mu povinnost neprovádět monitorování, tedy jakékoliv kamerové
sledování, uložil nad rámec své pravomoci. Stěžovatel se neztotožňuje s názorem soudu,
že z kontrolního protokolu je zřejmé, že správní orgán monitorováním myslel využívání
tří kamer, jako systému k ukládání získaných dat a provádění jejich záznamu. Takový závěr podle
stěžovatele z kontrolního protokolu nevyplývá, zákon o ochraně osobních údajů tento pojem
nepoužívá, a jeho užití správním orgánem je tak nesrozumitelné a nejasné. Zákaz jakéhokoliv
monitorování – sledování, včetně veřejného prostranství, je podle stěžovatele natolik obecným,
nesrozumitelným a neurčitým, že jej podle stěžovatel lze považovat za nicotný akt. K tomu
stěžovatel dodává, že sledoval pouze majetek ve svém vlastnictví, nikoliv veřejné prostranství.
Dále připomíná, že při ústním jednání dne 27. 4. 2011 stěžovatel pravdivě sdělil správnímu
orgánu, že z monitorování svého soukromého majetku pořizuje záznam, který po omezenou
dobu uchovává pro účely ochrany svého majetku, který byl opakovaně objektem trestněprávního
jednání třetích osob. Současně uvádí, že v důsledku kontrolní činnosti došel k závěru,
že zaznamenávání z kamer a uchovávání záznamů nemá větší význam, a proto upustil
od pořizování jakéhokoliv záznamu a jeho uchovávání. Namítá, že sama skutečnost, že kontrolní
protokol byl vyhotoven téměř po roce a uložená opatření nezohledňovala aktuální stav v době
pořizování kontrolního protokolu (opatření vycházejí ze skutkového stavu, který v době
vyhotovování kontrolního protokolu již neplatil), je v rozporu se zásadou rychlosti řízení
ve smyslu §6 odst. 1 správního řádu.
Za druhé, pokud správní orgán uložil stěžovateli povinnost „Záběry kamery č. 4 omezit
jen na parkoviště před výrobními prostory kontrolovaného a část parcely č. 144/1zastínit, neboť
je používána jako veřejná komunikace. Záběr kamer 5, 6, 7 a 8 omezit jen na parkoviště
před domem čp. 1 (parcela 144/28) a zastínit parcelu č. 144/1, neboť je používána jako veřejná
komunikace“, k tomu stěžovatel uvádí, že v době vypracování kontrolního protokolu stěžovatel
nepořizoval a nezpracovával žádné odosobní údaje. Není na místě, aby stěžovatel byl jakkoliv
omezován v nastavování kamer, které byly v době vypracování kontrolního protokolu a jeho
předložení stěžovateli dne 15. 3. 2012 využívány k pouhému pozorování, tzv. on-line,
bez pořizování záznamu a jeho zpracovávání. Současně stěžovatel připomíná, že sám správní
orgán za kamery způsobilé vést k osobní identifikaci označil toliko kamery č. 1, 4, 5 a 7, přesto
správní orgán uložil opatření k regulaci záběrů z kamer č. 6 a 8. Dále namítá, že mu byla uložena
povinnost omezit záběr k parcele č. 144/1, aniž by žalovaná v souladu se zákonem uvedl, o jaké
katastrální území se jedná. Současně stěžovatel uvádí, že pokud jde o parcelu č. 144/1
v k. ú. Hlubočepy, potom nesouhlasí s tím, že tento pozemek není v jeho vlastnictví, nebo
že je používán jako veřejná komunikace. Konstatuje, že předmětný pozemek je v jeho výhradním
vlastnictvím, a také že tento pozemek nikdy nebyl zahrnut do jakési sítě veřejných
účelových komunikací, a údajné rozhodnutí správního úřadu ze dne 11. 11. 1996, které
je zmiňováno v odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 9. 2007,
č. j. 34 C 241/2003-260, fakticky neexistuje. Na pozemku p.č. 144/1 v k. ú. Hlubočepy
se nachází ostatní komunikace ve výlučném vlastnictví stěžovatele, který tuto nikdy nevydal
třetím subjektům k veřejnému využití, tedy není prostorem veřejně přístupným. Navíc Obvodní
soud pro Prahu 5 nebyl příslušný činit závěr o tom, zda určitá komunikace je či není komunikací
veřejnou. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem soudu, že nepřesná specifikace pozemkové
parcely č. 144/1 není vadou napadených opatření.
Za třetí, pokud správní orgán uložil stěžovateli povinnosti „Dále u kamer č. 4, 5, 6, 7 a 8
splnit informační povinnost podle §16 a §11 zákona č. 101/2000 Sb.“, k tomu stěžovatel
opakovaně uvádí, že v době, kdy bylo toto patření stěžovateli ukládáno, tedy dne 15. 3. 2012,
již tento žádnou činnost, která by podléhala regulaci zákona o ochraně osobních údajů,
neprováděl. Proto nebylo na místě mu ukládat jakékoli plnění informační povinnosti. Navíc §16
zákona o ochraně osobních údajů neukládá informační povinnost, ale povinnost oznamovací
Úřadu pro ochranu osobních údajů. V době kdy stěžovatel kamerové záznamy pořizoval, všechny
dotčené osoby informoval ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů řádně, a to nejen
zde umístěnými informačními tabulemi, ale také osobně s písemnou informací, že kamery
instaloval k ochraně svého majetku, záznamy bude pořizovat a zpracovávat a budou
u něj přístupné. O této skutečnosti také informoval správní orgán a předkládal mu zmiňované
písemnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti uzavřel, že všechny shora uvedené skutečnosti již vytkl
v soudním řízení, kdy tyto uvedl buďto přímo v žalobě, nebo při ústním jednání dne 12. 11. 2013.
Stěžovatel považuje za nesprávné, pokud soud neshledal napadené rozhodnutí správního orgánu
vadným a pokud při hodnocení napadeného rozhodnutí správního orgánu vycházel
z jím nesprávně zjištěného skutkového stavu věci.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského
soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel současně požádal o přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti. O této žádosti Nejvyšší správní soud rozhodl
samostatným usnesením ze dne 22. 1. 2014, č. j. 3 As 124/2013 - 29.
Žalovaný podal k obsahu kasační stížnosti vyjádření, v němž nesouhlasí se stěžovatelem
a naopak se ztotožňuje s napadeným rozsudkem. Pokud stěžovatel na několika místech v kasační
stížnosti uvádí, že v době vydání kontrolního protokolu již neprováděl zpracování osobních
údajů, žalovaný uvádí, že stěžovatel tuto skutečnost neuvedl v námitkách, a proto k ní žalovaný
nemohl přihlédnout. Pokud stěžovatel nesouhlasí s názorem soudu, že formulace opatření
k nápravě „neprovádět monitorování“ znamená, že bylo stěžovateli zakázáno využívat uvedené
kamery k ukládání získaných dat a provádění jejich záznamu, žalovaný se plně ztotožňuje
se závěry soudu, že uložené opatření je dostatečně určité, a je z něj zřejmé, jaká povinnost byla
uložena. Žalovaný dále nesouhlasí s interpretací stěžovatele, že dle kontrolního protokolu
k osobní identifikace mohou vést jen záběry z kamer 1, 4, 5 a 7, neb na str. 7 kontrolního
protokolu je výslovně uvedeno, že procházející či projíždějící osoby je možno identifikovat
i podle jiných znaků, např. typu automobilu, způsobu chůze, sociální identity apod. Teprve
následně je uvedeno, že kamery č. 1, 4, 5 a 7 umožňují (také) identifikace (podle obličeje)
procházejících či projíždějících osob. K tomu žalovaný dodává, že tento závěr je také plně
v souladu s výkladem pojmu osobní údaj, jak jej podal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
23. 8. 2013, č. j. 5 As 158/2012 - 49. Pokud stěžovatel nesouhlasí s posouzením pozemku
p. č. 144/1 v k. ú. Hlubočepy, jako veřejné komunikace. Žalovaný se i v této otázce plně
ztotožňuje se závěry soudu. I kdyby byl závěr opačný, vzhledem k faktickému využívání pozemku
jako přístupové cesty by důvody pro ochranu práv stěžovatele nepřevážily nad právem
na ochranu soukromí osob tuto cestu využívajících. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěrem
soudu ohledně opatření ukládajícímu splnění informační povinnosti podle §11 zákona
č. 101/2000 Sb., žalovaný také odkazuje na napadený rozsudek s tím, že stěžovatelem umístěné
informační cedulky neuvádějí, kdo sledování provádí, že jsou záznamy uchovávány
a kde lze získat informace v rozsahu §11 odst. 1 a 2 cit. zákona. S ohledem na vše uvedené
se žalovaný domnívá, že kasační stížnost není důvodná, a navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud
rozsudkem zamítl.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že předmětná kontrola žalovaným byla u stěžovatele
provedena na základě vícerých podnětů směřujících k prověření, zda stěžovatel realizuje provoz
daného kamerového systému v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.
Zahájení kontroly bylo stěžovateli oznámeno přípisem žalovaného ze dne 30. 3. 2011,
dne 27. 4. 2011 bylo u stěžovatele v dané věci konáno ústní jednání, a návazně byly realizovány
další úkony spojené s oboustrannou písemnou komunikací mezi žalovaným a stěžovatelem.
Sdělením žalovaného ze dne 30. 11. 2011 byl stěžovatel vyrozuměn o stavu shromážděných
podkladů s tím, že z jejich obsahu vyplývá podezření, že stěžovatel při provozu daného
kamerového systému porušuje zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů ve jmenovitě
označených ustanoveních, a bude-li toto podezření potvrzeno, bude mu uloženo nápravné
opatření, které bude součástí kontrolního protokolu. Žalovaný uvedl, že vydání tohoto protokolu
předpokládá ke dni 15. 12. 2011, a stěžovatele současně poučil, že do vydání tohoto protokolu
má právo vyjádřit stanovisko k uvedenému podezření, navrhovat důkazy, vyjádřit se k podkladům
shromážděným v rámci kontroly, popř. činit jiné návrhy. Dne 1. 12. 2011 se k žalovanému
dostavil zástupce stěžovatele pan Ondřej Nosek (jednatel) za účelem nahlédnutí do spisu.
Následně, dne 24. 1. 2012, stěžovatel zpracoval a zaslal žalovanému písemné vyjádření
ke kontrolnímu spisu. Dne 17. 2. 2012 žalovaný ukončil kontrolu sepisem kontrolního protokolu,
s jehož obsahem byl stěžovatel seznámen dne 15. 3. 2012. Proti tomuto kontrolnímu protokolu
poté stěžovatel podal námitky, o nichž rozhodl předseda žalovaného napadeným rozhodnutím
ze dne 22. 6. 2012. Předmětem soudního přezkoumání, to nejprve k žalobě stěžovatele, a nyní
k jeho kasační stížnosti, je ta část napadeného rozhodnutí žalovaného, v níž jsou uložena opatření
k nápravě.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí v podstatě obdobné námitky, které uváděl
již v námitkách proti protokolu o kontrole, a dále zejména jako žalobní námitky pro přezkoumání
napadeného rozhodnutí městským soudem.
Kasační námitky stěžovatel rozděluji do tří částí, přičemž u všech z nich shodně uvádí,
že opatření k nápravě mu neměla být ukládána, neboť ještě před ukončením kontroly,
resp. sepsáním kontrolního protokolu, pod vlivem prováděné kontroly upustil od pořizování
jakéhokoliv záznamu a jeho uchovávání, a kamery již používá toliko k pouhému pozorování,
tzv. on-line.
Namítá tak, že uložená opatření nezohledňovala aktuální stav v době pořizování
kontrolního protokolu, neboť vycházela ze skutkového stavu, který v době vyhotovování
kontrolního protokolu již neplatil. Toto konstatování stěžovatel přitom nedokládá žádnými
ověřitelnými skutečnostmi, a je tedy otázkou, zda tomu tak skutečně bylo. To proto, že pokud
by tomu tak bylo, pak by to stěžovatel nepochybně, jako svou povahou nosný argument, uvedl
již v námitkách proti kontrolnímu protokolu, a poté zcela jistě i v žalobě. Jak ale Nejvyšší správní
soud z obsahu spisu ověřil, ani v námitkách proti kontrolnímu protokolu, ani v žalobě proti
napadenému rozhodnutí, stěžovatel nic takového neuvádí, a naopak prakticky shodně brojí proti
opodstatněnosti ukládaných opatření po stránce věcné a právní s tím, že ze souvislostí textu
je zřejmé, že kontrolou zjištěný stav provozu kamerového systému, v době sepisu námitek proti
kontrolnímu protokolu a zřejmě i v době sepisu žaloby, nadále trvá v nezměněné podobě,
a stěžovatel namítá, že ukládaná opatření jsou v rozporu s zákonem, neb stěžovatel podle svých
tvrzení všechny povinnosti související s ochranou osobních údajů při jejich kamerovém záznamu
a následném zpracování plní. Pro úplnost je nutno poznamenat, že tuto informaci,
tj. že kamerový systém stěžovatel používá již toliko k pouhému pozorování, tzv. on-line,
stěžovatel poprvé uvedl při ústním jednání před městským soudem. Nicméně ani tam stěžovatel
toto konstatování nedoložil žádnými ověřitelnými skutečnostmi. K tomu Nejvyšší správní soud
dále současně poznamenává, že i kdyby tomu tak bylo, pak je zřejmé, že k upuštění od vytýkané
praxe provozu daného kamerového systému stěžovatelem reálně mohlo dojít teprve poté, co bylo
jasné, co se po stěžovateli požaduje, tj. poté, co byla daná opatření k nápravě poprvé
formulována protokolem o kontrole, resp. po podání námitek proti protokolu o kontrole až poté,
co o nich bylo rozhodnuto předsedou žalovaného, kdy byla většina z uložených opatření
v nezměněné podobě napadeným rozhodnutím předsedy žalovaného potvrzena V takové situaci
však již ze strany stěžovatele nemohlo jít o nic jiného, než neprodlenou nápravu zjištěného
závadného stavu, byť náprava, jejíž způsob si zvolil sám stěžovatel, šla převážně nad rámec
jmenovitě ukládaných povinností v předmětných opatřeních (opatření neukládala od záznamů
a zpracování osobních údajů zcela upustit, ale kamerový provoz toliko stanoveným způsobem
determinovat a o d aném provozu také řádně a úplně informovat). I s přihlédnutím k této úvaze
nezbývá než zopakovat, že jestliže stěžovatel opravdu míní vážně své tvrzení, že mu za jím takto
předestíraného stavu věci byly kontrolním protokolem ukládány povinnosti, které
již neodpovídaly aktuálnímu stavu věci, potom je zcela nepochopitelné, a také nelogické, že toto
neuplatnil v námitkách proti protokolu o kontrole, neboť to bylo zcela zjevně v jeho prvořadém
zájmu. Takto se však žel nemůže daná námitka jevit jinak, než zcela účelová.
Vzdor tomu, že stěžovatel takto namítá, že včasným upuštěním od pořizování záznamů
a zpracování osobních údajů pominuly důvody pro uložení jakýchkoliv opatření, stěžovatel
uložená opatření dále rozporuje také věcně.
V tomto smyslu stěžovatel nejprve namítá, že správní orgán i soud nesprávně vyložily
pojem „monitorování“, které u něj bylo kontrolou zjištěno a takto také označeno. Tady
je Nejvyšší správní soud toho názoru, že uvedený termín je skutečně, tak jak to vyložil městský
soud, v dané věci nutno posuzovat v kontextu obsahu celého soustředěného spisového materiálu
správního orgánu. Z něhož i podle názoru Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá,
že užití pojmu „monitorování“ mířilo na pořizování záznamu a ukládání, resp. zpracování dat.
Ostatně to nepřímo potvrzuje i sám stěžovatel svým vyjádřením k obsahu podkladů kontroly
ze dne 24. 1. 2012, kde zaujímá stanovisko k tomu, co a proč kamerový systém zaznamenával,
a jak a k jakému účelu mohly být záznamy příp. využívány. Tomu potom na straně druhé logicky
nemůže odpovídat smysl této nynější kasační námitky stěžovatele. Ze samotné logiky věci potom
také plyne, že by při „pouhém sledování“ ani nemohlo být ukládáno omezení, které má „šetřit
zájmy“, jež by mohly být dotčeny neodůvodněnými záznamy a jejich zpracováním, přičemž
stěžovatel sám pořizování záznamů v určitém rozsahu a jejich zpracování přiznává. S ohledem
na vše uvedené Nejvyšší správní soud nemůže takovouto námitku vůbec považovat za relevantní,
a tím spíše ne za důvodnou.
Dále stěžovatel namítá, že kamerový systém zabírá jen pozemek v jeho vlastnictví,
a že předmětná komunikace není komunikací veřejnou. Současně uvádí, že správní orgán
za kamery způsobilé vést k osobní identifikaci označil toliko kamery č. 1, 4, 5 a 7, přesto uložil
opatření k regulaci záběrů z kamer č. 6 a 8. Stejně tak vytýká neurčitost dotčenému opatření
v tom, že u číselné identifikace pozemkové parcely správní orgán neuváděl důsledně katastrální
území, v němž je daná parcela identifikována. I s těmito kasačními námitkami, a to obdobně jako
u ostatních námitek, jako s opakovaně uplatněnými, se v průběhu přezkumu dostatečně
vypořádal již městský soud, a i těmito závěry městského soudu se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje. Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňuje, zda lze u povahy předmětné komunikace
odkazovat na odůvodnění rozsudku obecného soudu (Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne
14. 9. 2007, č. j. 34 C 241/2003-260), a je toho názoru, že nikoliv, neb těmto soudům nepřísluší
závazně určovat, zda je daná komunikace veřejná či neveřejná. Sám stěžovatel však poznamenává,
že daný rozsudek obecného soudu se dovolává v něm označeného rozhodnutí správního orgánu
(k povaze dané komunikace), které stěžovatel rovněž zpochybňuje. Za situace, kdy je citovaný
rozsudek obecného soudu pravomocný, a pojednává o režimu dané komunikace, a takto
popsanému režimu podle zjištění městského soudu odpovídá i faktický stav, není podle
Nejvyššího správního soudu nikterak nezákonné, že městský soud tento rozsudek jako jeden
z podkladů pro své rozhodnutí zmiňuje. Povaha předmětné komunikace jako komunikace
veřejné je dána skutečnostmi na daném rozsudku obecného soudu nezávislými, i když
jím reflektovanými. Na povaze této komunikace jako veřejně užívané nic nemůže změnit
ani to, že tato komunikace je ve výhradním vlastnictví stěžovatele. Její veřejné užívání na straně
jedné a její výhradní vlastnictví určitého subjektu na straně druhé jsou zcela rozdílné právní
instituty. K námitce, že správní orgán za kamery způsobilé vést k osobní identifikaci označil
toliko kamery č. 1, 4, 5 a 7, přesto uložil opatření k regulaci záběrů z kamer č. 6 a 8, Nejvyšší
správní soud shodně jako žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatuje, že jde o výklad
stěžovatele vytržený ze souvislostí. Na str. 7 kontrolního protokolu se podává, že podle záběrů
z kamer lze projíždějící či procházející osoby identifikovat i podle jiných znaků, než podle
obličeje, např. typu automobilu, způsobu chůze, sociální identity, např. ženu doprovázenou
dvěma dětmi, apod. Nejvyšší správní soud se přitom ztotožňuje i s poukazem žalovaného,
že tento závěr je také plně v souladu s výkladem pojmu osobní údaj, jak jej podal Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 23. 8. 2013, č. j. 5 As 158/2012 - 49. Namítá-li stěžovatel dále jako vadu
to, že číselná identifikace dotčené pozemkové parcely není provázena uvedením katastrálního
území, v němž daná pozemková parcela leží, jde jistě o určité pochybení, ale nikoliv o takové,
které by mohlo mít vliv na zákonnost ve věci samé. Vzhledem k tomu, že se jednalo
o pozemkovou parcelu, která byla mezi stranami v daném reálném prostoru zcela nesporná, bylo
také více než zřejmé, že pro obě strany šlo o zcela určitou pozemkovou parcelu, jejíž určitost
nemohlo to, že správní orgán k danému parcelnímu číslu neuvedl také označení daného
„místního“ k. ú., nikterak znejistit. Ani tyto kasační námitky proto Nejvyšší správní soud
nepovažuje za důvodné.
Stěžovatel konečně ještě také namítá, že mu bylo neprávem uloženo splnit informační
povinnost podle §11 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. K tomu Nejvyšší
správní soud uvádí, že jak si ověřil z obsahu spisu, jak předseda žalovaného, tak i městský soud,
k této rovněž opakované námitce již uvedly, že předmětná informační povinnost byla plněna
jen zčásti, a nebyla tedy splněna řádně a úplně. Informace poskytnutá stěžovatelem ve vztahu
k obyvatelům domů o zprovoznění kamerového systému neobsahovala veškeré náležitosti
tak, jak je předepisuje §11 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Jmenovitě
neobsahovala informace o právu přístupu k osobním údajům, právo na opravu osobních údajů,
jakož i informace o dalších právech subjektů údajů stanovených v jeho §21. Ostatní osoby byly
upozorněny na provoz kamerového sytému pouze tabulkami na budovách, které taktéž
nesplňovaly podmínky §11 odst. 1 citovaného zákona, když obsahovaly pouze upozornění
na to, že prostor je sledován a zcela chybí údaj o tom, jak je se získanými informacemi
z kamerového systému stěžovatele dále nakládáno. Proto rovněž tuto kasační námitku Nejvyšší
správní soud neshledal důvodnou.
Souhrnně vzato se Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci ztotožnil
s hodnocením a závěry městského soudu v napadeném rozsudku. Nejvyšší správní soud je tedy
téhož právního názoru, že pro uložení předmětných opatření v kontrolním protokolu ve znění
rozhodnutí o námitkách vydaného předsedou žalovaného byl řádně a pro posouzení dané věci
dostatečně zjištěn skutkový stav věci a předmětná opatření k nápravě byla stěžovateli uložena
v souladu se zákonem. Současně s ohledem na poměrnou podrobnost a obsáhlost odůvodnění
napadeného rozsudku městského soudu ve spojení s tím, že nyní posuzované kasační námitky
jsou v podstatě opakováním námitek žalobních, Nejvyšší správní soud ještě dále odkazuje
pro dokreslení hodnocení věci v jednotlivých podrobnostech také na autentický text daného
odůvodnění.
Na základě všech uvedených důvodů po prostudování obsahu spisu a přezkoumání
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v dané
věci nebyly naplněny tvrzené důvody podané kasační stížnosti. Kasační stížnost tak Nejvyšší
správní soud neshledal důvodnou a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatel
neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady řízení nad rámec jeho
běžné činnosti nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu