ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.125.2012:43
sp. zn. 3 As 125/2012 – 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa
Baxy a soudců JUDr. Jana Passera, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Karla
Šimky, JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: A. Ž., proti
žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 21. 5. 2012, č. j. VS 204/2012-50/St/133, o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2012, čj. 11 A 98/2012 - 24,
takto:
I. Proti usnesení krajského soudu, jímž byla zamítnuta žádost o osvobození od soudních
poplatků, je přípustná kasační stížnost.
II. Věc se vrací k projednání a rozhodnutí třetímu senátu.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobce napadl žalobou u Městského soudu v Praze rozhodnutí žalované, jímž byla
vyřízena stížnost žalobce na jednání a chování příslušníka vazební věznice v Ostravě při eskortě
vězněných osob dne 15. 3. 2012. S podáním žaloby žalobce požádal také o přiznání osvobození
od placení soudních poplatků a záloh pro soudní řízení.
[2] Městský soud zamítl žádost žalobce usnesením ze dne 17. 9. 2012, č. j. 11 A 98/2012 - 24.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti usnesení městského soudu kasační stížností, doručenou
Nejvyššímu správnímu soudu (dále též jen „soud“) dne 3. 10. 2012.
[3] Městský soud vyzval dne 20. 9. 2012 stěžovatele k zaplacení soudního poplatku
a po marném uplynutí lhůty usnesením ze dne 9. 10. 2012, č. j. 11 A 98/2012 - 28, zastavil řízení
o žalobě z důvodu nezaplacení soudního poplatku
[4] Třetí senát Nejvyššího správního soudu, jemuž byla kasační stížnost proti rozhodnutí
městského soudu o neosvobození od soudních poplatků přidělena k projednání a rozhodnutí,
dospěl k závěru, že existuje rozporná judikatura soudu k otázce podstatné pro rozhodnutí této
věci.
[5] V podrobnostech popisu dosavadního průběhu řízení rozšířený senát odkazuje
na napadené usnesení městského soudu a na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 11. 2012, č. j. 3 As 125/2012 - 12.
II. Předložení věci rozšířenému senátu
[6] Usnesením ze dne 22. 11. 2012, č. j. 3 As 125/2012 - 12, třetí senát postoupil věc
rozšířenému senátu k posouzení otázky „zda je proti usnesení krajského soudu, jímž byla zamítnuta
žádost o osvobození od soudních poplatků, přípustná kasační stížnost“.
II.a
[7] Osmý senát podle předkládacího usnesení v rozhodnutí ze dne 23. 2. 2007,
č. j. 8 As 25/2006 - 144, uzavřel, že podle §57 s. ř. s. soudní poplatky spadají pod náklady řízení,
proto je kasační stížnost proti rozhodnutí soudu o soudních poplatcích, v posuzované věci
o vrácení poplatku, nepřípustná podle §104 odst. 2 s. ř. s.
II.b
[8] V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, první senát vyšel bez dalšího
z názoru, že kasační stížnost proti usnesení krajského soudu, jímž byla zamítnuta žádost žalobce
o osvobození od soudních poplatků, je přípustná.
[9] Podobně jako první senát ve své rozhodovací činnosti postupovaly další senáty, které
v daném typu případů vycházely z přípustnosti kasační stížnosti.
II.c
[10] Třetí senát, vedle poukazu na tvrzený rozpor v judikatuře soudu, předestřel vlastní
argumentaci vedoucí k závěru o nepřípustnosti kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského
soudu o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků.
[11] Rozhodování o soudních poplatcích souvisí s veřejnoprávní poplatkovou povinností
na úseku daní a poplatků. Soudy při rozhodování o soudních poplatcích vystupují více jako
správní orgány než jako nezávislí arbitři sporu mezi účastníky. Rozhodnutí o soudních poplatcích
je spíše správním než soudním rozhodnutím.
[12] Zvláštnosti poplatkové problematiky se odrážejí i ve zvláštním procesním režimu
upraveném zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Ten upravuje z opravných prostředků pouze odvolání, které se výslovně neuplatní v případě
správního soudnictví. Podobně jako není možné uplatnit v civilním řízení ve věcech soudních
poplatků mimořádný opravný prostředek dovolání, nemělo by být možné uplatnit v soudním
řízení správním kasační stížnost.
[13] Vyloučení kasačního přezkumu rozhodnutí krajských soudů, týkajících se poplatkové
povinnosti, nasvědčuje i systematika soudního řádu správního. Ta počítá vedle rozsudků
s přezkumem pouze těch usnesení, jimiž se řízení končí (tzn. řízení se zastavuje nebo se žaloba
odmítá) a za použití rozšiřující judikatury soudu dále ta usnesení, která technicky nezajišťují
průběh řízení, ale dotýkají se jeho samotných podmínek nebo vymezují okruh účastníků a osob
zúčastněných na řízení.
[14] Nepřípustnost kasační stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o osvobození
od soudních poplatků se navíc nedotkne práv účastníků, protože kasační stížnost proti
případnému rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku nepochybně
přípustná je.
[15] Třetí senát poukázal i na procesní komplikace spojené s přípustností kasační stížnosti
v daném typu věcí po novele soudního řádu správního zákonem č. 303/2011 Sb., kdy je podle
§106 odst. 4 s. ř. s. kasační stížnost podávána přímo u Nejvyššího správního soudu. Krajský soud
tak může zcela legitimně zastavit řízení pro nezaplacení soudního poplatku dříve, než se dozví,
že proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků byla podána kasační
stížnost.
[16] V podrobnostech argumentace třetího senátu rozšířený senát odkazuje na předkládací
usnesení č. j. 3 As 125/2012 - 12.
III. Pravomoc rozšířeného senátu
[17] Rozšířený senát se nejprve zabýval svou pravomocí rozhodnout předmětnou právní
otázku. Dospěl přitom k závěru, že rozpor v judikatuře soudu, nastíněný třetím senátem,
neexistuje.
[18] Osmý senát rozhodoval v situaci, kdy na pravomocné rozhodnutí ve věci (odmítnutí
návrhu) navazovalo rozhodnutí o vrácení včas zaplaceného soudního poplatku. V kontextu jím
posuzované věci tedy bylo možné považovat soudní poplatek za součást nákladů řízení ve smyslu
§57 odst. 1 s. ř. s. (obdobně §137 odst. 1 o. s. ř.).
[19] Oproti tomu první senát posuzoval rozhodnutí, které se týkalo neosvobození žalobce
od soudních poplatků, přičemž uhrazení soudního poplatku představuje jednu ze skutečností
podmiňujících následnou procesní aktivitu soudu. Zvážení, zda žalobce splňuje podmínky
pro osvobození od soudního poplatku, které předchází případnému vyměření poplatkové
povinnosti, resp. výzvě k uhrazení soudního poplatku a samotnému věcnému posuzování žaloby,
nelze podřadit pod rozhodování o nákladech řízení ve smyslu §57 odst. 1 s. ř. s. potažmo
§104 odst. 2 s. ř. s. – typicky spojenému s rozhodnutím ve věci či na ně navazujícím.
[20] Rozšířený senát ovšem přesto uzavřel, že jeho pravomoc je dána. Jakkoliv se totiž lišil
skutkový a částečně i právní základ věcí v rozhodnutích zmíněných v bodech II.a a II.b tohoto
usnesení, nelze pochybovat o tom, že se třetí senát hodlá odchýlit od dosavadní judikatury soudu
reprezentované názorem pod bodem II.b a na podporu svého stanoviska předestřel ucelenou
argumentaci, shrnutou v bodu II.c.
IV. Posouzení věci
[21] Soudní poplatky představují podmnožinu obecné množiny poplatků, které dále tvoří
podmnožinu obecné množiny daní (viz §2 odst. 3 daňového řádu). Soustava poplatků není
vymezena v jednom zákoně. Poplatkové povinnosti jsou obsaženy v zákonech vymezujících
určitý druh poplatku a jeho náležitosti, např. v zákoně o soudních poplatcích, nebo v zákonech
týkajících se problematiky, se kterou souvisejí (viz také Bakeš, Karfíková, Kotáb, Marková a kol.,
Finanční právo, 5. vydání, C. H. Beck, 2009, str. 247 a násl.). Správci finančních prostředků
státního rozpočtu získávaných ze soudních poplatků jsou soudy (viz také důvodovou zprávu
k návrhu zákona později přijatého pod č. 255/2000 Sb., citováno dle systému ASPI).
[22] V souladu s takto vymezeným postavením soudních poplatků a soudů při správě poplatků
právní úprava rozlišuje dva obecné procesní předpisy a ve vztahu k oběma z nich určuje jako lex
specialis zákon o soudních poplatcích. Platí tedy, že soud rozhoduje a postupuje ve věcech
soudních poplatků podle zvláštní právní úpravy – zákona o soudních poplatcích, a v otázkách
neupravených tímto předpisem podle občanského soudního řádu (§13 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích). Výslovně upravenou výjimku v této dualitě právních předpisů představuje pouze
oblast správy placení soudních poplatků – kde soud postupuje podle zákona o soudních
poplatcích, a v otázkách neupravených tímto předpisem podle daňového řádu (§13 odst. 2
zákona o soudních poplatcích).
[23] Popsanému systému podle §13 odst. 1, 2 zákona o soudních poplatcích odpovídá
i ustanovení §4 daňového řádu, podle kterého v případě speciální úpravy správy daní v jiném
zákoně je nutno přednostně využít tuto zvláštní úpravu. Za tu je třeba ve věcech rozhodování
soudů o soudních poplatcích, s výjimkou správy placení poplatků, nutné považovat právě
kombinaci zákona o soudních poplatcích a občanského soudního řádu. V souladu s tím je pro
další úvahy podstatný legitimní názor, že soudní poplatek ve fázi svého stanovení není daní
a soud není správcem daně (viz T. Rozehnal, Dělená správa aneb kdo je v České republice
správcem daně?, in Daňový expert 1/2013, Wolters Kluwer, str. 10 a násl., citováno dle ASPI).
[24] Tomuto názoru zcela odpovídá chápání rozhodnutí o poplatkové povinnosti nebo
o osvobození od soudního poplatku jako ryze soudního, protože je neoddělitelně spjaté s právem
na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 162/99, který je stejně jako všechna dále
citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupný na http://nalus.usoud.cz, nebo R. Waltr, Zákon
o soudních poplatcích, komentář, 2. vydání, C. H. Beck, 2012, str. 2).
[25] Pro další úvahy je proto podstatná kombinace soudního procesního předpisu a zákona
o soudních poplatcích. Postavení soudů jako správců daně (související se správou placení
poplatků) a daňový řád naopak nejsou pro další úvahy relevantní. Pouze na okraj přitom
rozšířený senát podotýká, že právě popsanou logikou právní úpravy je odůvodněn jeho závěr
o neexistenci rozporu v dosavadní judikatuře soudu a rozdíl mezi rozhodnutím o osvobození
od soudního poplatku před rozhodováním ve věci a rozhodnutím o vrácení již zaplaceného
soudního poplatku následujícím po skončení věci.
[26] Zákon o soudních poplatcích v ustanovení §13 odst. 1 výslovně odkazuje na obecnou
úpravu občanského soudního řádu. Dále pak podle §14 zákona o soudních poplatcích není
odvolání přípustné proti usnesením ve věcech poplatků vydaným správním soudy. Toto
ustanovení rovněž vychází ze zřejmé úpravy občanského soudního řádu, protože soudní řád
správní nezná institut odvolání. Je tedy třeba zabývat se otázkou, zda mají i správní soudy použít
při rozhodování o soudních poplatcích občanský soudní řád jako obecný předpis k zákonu
o soudních poplatcích.
[27] Zákonodárce přitom na koncepční změnu správního soudnictví a přijetí soudního řádu
správního při přijímání zákona o soudních poplatcích reagoval. Mj. zákon o soudních poplatcích
byl novelizován zákonem č. 151/2002. Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti
s přijetím soudního řádu správního. Zákon č. 151/2002 Sb. nově zakotvil do zákona o soudních
poplatcích i ustanovení §14 v jeho současném znění. Důvodová zpráva (citovaná dle systému
ASPI) k návrhu tohoto zákona je však mimořádně strohá. Ke změně zákona o soudních
poplatcích říká v zásadě pouze to, že „[n]ovela zákona o soudních poplatcích kromě věcného osvobození
některých řízení ve správním soudnictví od soudních poplatků především doplňuje sazebník poplatků o stanovení
pevných částek poplatků za zpoplatněná řízení (v rozmezí 1.000 – 5.000 Kč s jedinou vyšší výjimkou). Výše
sazeb je stanovena v relaci k sazbám soudních poplatků za řízení ve věcech občanskoprávních, s přihlédnutím
k dosavadní úpravě i k náročnosti jednotlivých typů řízení.“.
[28] Bylo by proto možné legitimně argumentovat, že i ve správním soudnictví mají soudy
při rozhodování o poplatcích použít zákon o soudních poplatcích a v otázkách neupravených
tímto zákonem občanský soudní řád. Takový závěr by však nebyl správný. Soudní řád správní
totiž nejen obsahuje autonomní úpravu pro řízení před správními soudy, nezávislou
na občanském soudním řádu, který se použije pouze částečně a přiměřeně (viz §64 s. ř. s.),
ale především sám upravuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků (viz §36 odst. 3
s. ř. s.). Toto ustanovení by bylo již od svého vzniku zcela obsolentní za situace, kdyby
se na rozhodování i správních soudů ve věcech soudních poplatků bez dalšího použil podle
§13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích občanský soudní řád.
[29] Pokud proto ustanovení §13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích mlčí o soudním řádu
správním, je třeba tuto skutečnost považovat za zákonodárcem nezamýšlenou mezeru v zákoně
a relevantní ustanovení soudního řádu správního za nepřímou novelizaci zákona o soudních
poplatcích. Nepřímá novelizace je přitom nežádoucím jevem v činnosti zákonodárce, bez dalšího
však zpravidla není důvodem protiústavnosti relevantních zákonných ustanovení.
[30] Podobně jako ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. představuje samostatnou úpravu regulující
osvobození od soudních poplatků při řízení před správními soudy, je při posuzování případné
existence opravných prostředků, resp. přípustnosti kasační stížnosti proti takovému rozhodnutí,
nutno vycházet pouze ze soudního řádu správního. Ani ustanovení §14 zákona o soudních
poplatcích, vylučující možnost napadnout rozhodnutí správních soudů o soudních poplatcích
odvoláním, totiž nelze považovat za úpravu zcela vyčerpávající problematiku opravných
prostředků proti rozhodnutím správních soudů o soudních poplatcích (obdobně viz R. Waltr,
Zákon o soudních poplatcích, komentář, 2. vydání, C. H. Beck, 2012, str. 65).
[31] V tomto závěru je, přes odlišnosti obou opravných prostředků vyplývající z rozdílnosti
právní úpravy, jistě inspirativní přihlédnout i k civilnímu řízení a otázce přípustnosti dovolání
ve věcech soudních poplatků. Původní nepřípustnost dovolání proti usnesením ve věcech
soudních poplatků, nebyla dána mimořádným charakterem tohoto opravného prostředku,
ale úzkým vymezením přípustnosti v občanském soudním řádu. Po změně právní úpravy
Nejvyšší soud opakovaně dovolání proti usnesením ve věcech soudních poplatků připustil
(viz např. rozhodnutí ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, ze dne 18. 9. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013).
[32] Za situace, kdy se přípustnost opravného prostředku ve správním soudnictví posuzuje
podle soudního řádu správního, je namístě soustředit se na kasační stížnost a na konkrétní
podmínky nepřípustnosti vymezené soudním řádem správním.
[33] Předkládající třetí senát především poukázal na usnesení soudu č. j. 8 As 25/2006 - 144
s tím, že rozhodnutí ve věci soudních poplatků je více než co jiného rozhodnutím o nákladech
řízení (§104 odst. 2 s. ř. s.). Zároveň však předestřel argumentaci zpochybňující možnost
napadení jakýchkoliv procesních usnesení. Tu opřel o ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
a naznačil, že judikaturu dovozující přípustnost kasační stížnosti proti procesním rozhodnutím
je třeba považovat za rozšiřující. Důvody, které vedly soud k rozšiřujícímu výkladu kasační
stížnosti však nejsou naplněny u rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků.
[34] Rozšířený senát již shora rozebral, proč usnesení o neosvobození od soudních poplatků
není možné považovat za rozhodnutí o nákladech řízení.
[35] Rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků však nenaplňuje ani další důvody
nepřípustnosti ve smyslu ustanovení §104 s. ř. s., přičemž z podstaty věci lze teoreticky uvažovat
zejména o důvodech nepřípustnosti podle §104 odst. 3 písm. b), c) s. ř. s.
[36] Neobstojí názor, že se rozhodnutím o neosvobození od soudních poplatků pouze
upravuje vedení řízení. Poukázat lze přitom na judikaturu soudu ve vztahu k různým typům
usnesení, kterou v usnesení č. j. 3 As 125/2012 - 12 nastínil předkládající třetí senát. Pod výluku
tak lze zařadit pouze ta rozhodnutí, jimiž se „technicky“ upravuje vedení řízení, jako
např. usnesení o spojení věci, o přerušení řízení, usnesení s výzvou k odstranění vad podání apod.
Rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků bezprostředně souvisí s povinností uhradit
soudní poplatek. Teprve na toto uhrazení navazuje procesní aktivita soudu vedoucí k věcnému
posouzení návrhu. Otázka osvobození od soudních poplatků je proto úzce spjata s otázkou
samotného přístupu k soudu a nelze ji považovat za pouhé „technické“ opatření v rámci řízení.
[37] To platí tím spíše, že všechna usnesení, jež se dotýkají samotných podmínek řízení,
vymezení okruhu účastníků a osob zúčastněných na řízení zásadně přezkumu podléhají –
nespadají-li pod některou z dalších výluk uvedených v §104 odst. 2, 3 s. ř. s. Např. usnesení
o ne/přiznání odkladného účinku žalobě tedy zřejmě nelze podřadit pouhému „technickému“
vedení řízení a současně se jím končí „podmnožina řízení“ (či „řízení v řízení“) o návrhu
na přiznání odkladného účinku, jedná se ovšem o rozhodnutí, které je svou povahou dočasné
[§104 odst. 3 písm. c) s. ř. s.].
[38] V případě usnesení o neosvobození od soudních poplatků je v jistém smyslu možné
hovořit o dočasnosti. To vyplývá již jen ze skutečnosti, že jakákoliv změna majetkových poměrů
účastníka může vést k odejmutí již přiznaného osvobození a to i se zpětnou účinností
(§36 odst. 3 s. ř. s.). Přesto se však nejedná o rozhodnutí svou povahou dočasné ve smyslu
§104 odst. 3 písm. c) s. ř. s. Důvody tohoto závěru leží v povaze a bezprostředních důsledcích
rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků. Následuje-li po neosvobození od soudních
poplatků výzva k jejich uhrazení se sankcí v podobě zastavení řízení, nelze hovořit o dočasnosti
ve smyslu předmětného ustanovení a nezbývá než zopakovat, že se takové rozhodnutí
bezprostředně dotýká práva na přístup k soudní ochraně. Pro srovnání lze opět poukázat
i na judikaturu Nejvyššího soudu a přes možnost změny rozhodnutí v případě změny poměrů
na vázanost soudu rozhodnutím o ne/osvobození od soudních poplatků (viz rozhodnutí
sp. zn. 29 Cdo 1301/2013).
[39] Pro úplnost rozšířený senát podotýká, že dosavadní judikaturu týkající se přípustnosti
kasační stížnosti proti usnesením dotýkajícím se samotných podmínek řízení nepovažuje
za rozšiřující, ale naopak za plně odpovídající dikci i smyslu zákona.
[40] Argumentem proti přezkumu takových usnesení nemůže být ani poukaz na to, že se jím
ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. stává do určité míry obsolentním, resp. nahraditelným
kasačními důvody podle §103 odst. 1 písm. a), c) či d) s. ř. s.. V případě omezení přípustnosti
kasační stížnosti pouze na usnesení vyjmenovaná v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. by se totiž zcela
obsoletními stala ustanovení §104 odst. 3 písm. b), c) s. ř. s.
[41] Ve vztahu k přípustnosti kasační stížnosti proti usnesení o neosvobození od soudních
poplatků lze poukázat i na rozhodnutí o ne/ustanovení zástupce, zpravidla advokáta. Žádost
o ustanovení zástupce bývá zhusta spojena s žádostí o osvobození od soudních poplatků a bývá
o nich rozhodnuto jedním usnesením - ostatně, rozhodnutí o ne/ustanovení zástupce
se do značné míry odvíjí od rozhodnutí o ne/osvobození od soudních poplatků. Pochyby
o přípustnosti kasační stížnosti proti neustanovení zástupce nebyly vzneseny. Bylo by absurdním
důsledkem judikatury soudu, kdyby vyšel z nepřípustnosti kasační stížnosti proti neosvobození
od soudních poplatků, ale současně připouštěl kasační stížnost proti neustanovení zástupce
(k významu právního zastoupení srov. i rozsudek soudu ze dne 10. 5. 2012,
č. j. 6 Ads 157/2011 - 56).
[42] Dovodil-li přitom předkládající třetí senát, že ochranu týkající se rozhodnutí krajského
soudu o neosvobození od soudních poplatků lze poskytnout v rámci případného přezkumu
rozhodnutí o zastavení řízení, které by následovalo po nezaplacení poplatku účastníkem řízení,
rozšířený senát mu nepřisvědčil. Tato ochrana by mohla splnit svůj účel pouze v případě,
že by soud v rámci přezkumu usnesení o zastavení řízení shledal nezákonným předchozí
rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků. V případě zákonnosti takového rozhodnutí
by však účastník řízení již nemohl poplatek uhradit. Jinými slovy, toto procesní řešení
by účastníka řízení prakticky připravilo o možnost reálného přezkumu rozhodnutí
o neosvobození od soudních poplatků, nechtěl-li by hrát vabank s možným výsledkem zastavení
řízení bez možnosti doplatit poplatek v návaznosti na výsledek přezkumu před kasačním soudem.
Naopak kdyby od poplatků neosvobozený účastník pod hrozbou zastavení řízení poplatek
uhradil, již by prakticky neměl procesní možnost přezkumu usnesení, jímž nebyl od poplatků
osvobozen – a to zejména v případě pro něj příznivého rozhodnutí ve věci samé.
[43] Přípustnost kasační stížnosti proti rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků plně
odpovídá i hodnotovým východiskům zastávaným ve vztahu k soudním poplatkům Ústavním
soudem (srov. usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02, nebo nález ze dne 13. 11. 2007,
sp. zn. Pl. ÚS 2/07).
[44] Předkládajícímu třetímu senátu lze přisvědčit, že novela soudního řádu správního
zákonem č. 303/2011 Sb., v jejímž důsledku se kasační stížnost podává u Nejvyššího správního
soudu, může vést k některým procesním obtížím. Zároveň se však nejedná o obtíže, jimž
by krajské soudy do značné míry nečelily již před uvedenou novelou. Otázka případného okruhu
účastníků řízení o kasační stížnosti nebyla zmíněnou novelou nijak modifikována. Stejně
tak se nezměnila otázka související s případným rozhodnutím krajského soudu o zastavení řízení
s jedinou výjimkou – zatímco před novelou mohl krajský soud ověřit, zda byla podána kasační
stížnost nahlédnutím do vlastního rejstříku, musí po novele učinit dotaz u Nejvyššího správního
soudu.
[45] Východiskem pro postup krajského soudu přitom musí být zachování procesních práv
účastníků řízení nahlížených perspektivou jejich ústavního základu. Souvisí-li tedy právo
napadnout rozhodnutí (zde o neosvobození od soudních poplatků) opravným prostředkem
(zde kasační stížností), musí soud postupovat tak, aby účastníku řízení fakticky neznemožnil
výkon tohoto práva. V opačném případě by totiž mohl být postup krajského soudu shledán
rozporným s právem na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod. V zásadě by tedy krajský soud měl přistoupit k zastavení řízení pro nezaplacení
soudního poplatku až poté, kdy uplynula lhůta pro podání kasační stížnosti proti neosvobození
od soudního poplatku (pokud krajský soud rozhodoval o odpovídajícím návrhu) a krajský soud
ověřil u Nejvyššího správního soudu, že usnesení o neosvobození od soudních poplatků nebylo
napadeno kasační stížností.
V. Závěr
[46] Rozšířený senát v souhrnu uzavírá, že proti usnesení krajského soudu, jímž byla zamítnuta
žádost o osvobození od soudních poplatků, je přípustná kasační stížnost.
[47] V souladu s ustanovením §71 odst. 1 Jednacího řádu Nejvyššího správního soudu
rozhodl rozšířený senát jen o předložené právní otázce. Věc se vrací k projednání a rozhodnutí
třetímu senátu, který rozhodne ve věci samé v souladu s vysloveným právním názorem.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 20. května 2014
JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu
Odlišné stanovisko soudce JUDr. Jaroslava Vlašína k výroku I. a k odůvodnění usnesení
rozšířeného senátu ze dne 20. 5. 2012, č. j. 3 As 125/2012 – 43.
1) Mám za to, že závěr, k němuž dospěl rozšířený senát v otázce přípustnosti kasační
stížnosti proti usnesení o neosvobození od soudních poplatků, není správný,
a to z následujících důvodů.
2) Právní názor většiny rozšířeného senátu se v ústavní rovině odvolává na článek 36 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, na úrovni zákona pak vychází především z ustanovení
§104 odst. 2 a 3 s. ř. s. při vědomém potlačení ustanovení §103 odst. 1 písmeno e)
s. ř. s. a §104 odst. 4 s. ř. s. Dále se opírá o §13 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, v jehož úpravě však nachází mezeru, o níž má za to, že je třeba ji vyplnit
interpretací, při níž se občanský soudní řád prakticky neuplatní. Ve výsledku pak dochází
k závěru, že kasační stížnost proti usnesení krajského soudu, jímž byla zamítnuta žádost
o osvobození od soudních poplatků, je přípustná, neboť jiné řešení uvedené otázky
by účastníkům značně ztížilo přístup k soudu. Právní i praktické problémy spojené
s uvedeným závěrem většina nedefinuje ani nepojednává.
3) Úvodem nejprve stručně k právní úpravě. Podle ustanovení §1 zákona o soudních
poplatcích se soudní poplatky vybírají za a) řízení před soudy České republiky,
a to z úkonů uvedených v sazebníku poplatků b) jednotlivé úkony prováděné soudy
a úkony prováděné správou soudů, uvedené v sazebníku poplatků.
4) Podle §3 odst. 1 zákona ve správním soudnictví rozhoduje ve věcech poplatků za řízení
soud, který je věcně a místně příslušný k projednání a rozhodnutí věci, podle odstavce 4
však ve věcech poplatků za řízení o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
5) Podle §8 odst. 1 zákona vykonává správu placení poplatků příslušný soud nebo správa
soudu podle §3 zákona, podle §8 odst. 2 jsou poplatky příjmem státního rozpočtu.
6) Podle §13 zákona
(1) Ve věcech poplatků rozhoduje a postupuje soud nebo správa soudu podle občanského
soudního řádu, pokud nestanoví tento zákon jinak.
(2) Při správě placení poplatků se postupuje podle daňového řádu, pokud nestanoví
tento zákon jinak.
(3) Poplatkové povinnosti, jakož i rozhodnutí předsedy senátu o přiznání osvobození
od soudních poplatků, se evidují podle daňového řádu.
7) Z výše uvedené právní úpravy lze dovodit, že poplatková povinnost vznikající účastníkům
v souvislosti se soudním řízením, které vedou, je veřejnoprávní povinností na úseku daní
a poplatků, kterou jim stanoví přímo zákon, eventuální rozhodování o této povinnosti
pak přísluší podle zákona soudům. Soud ovšem při rozhodování a při správě soudních
poplatků nevystupuje jako nezávislý arbitr ve sporu mezi účastníky, ale má vůči
poplatníkovi vrchnostenské postavení při hájení (v širším slova smyslu) fiskálních zájmů
státu, takže v řízení vystupuje spíše jako správní orgán než soud. Svojí povahou je proto
rozhodnutí ve věcech správních poplatků více rozhodnutím správním než soudním,
na výsledek soudního řízení má (nebo spíše může mít) vliv pouze sekundární. K tomuto
závěru ostatně dospěl již třetí senát ve svém usnesení o postoupení věci, na jehož
podrobnější odůvodnění k dané otázce odkazuji.
8) Na tomto místě je pak třeba ještě připomenout, že ve věcech správního soudnictví
je přílohou k zákonu – sazebníkem poplatků stanoven soudní poplatek za podání žaloby
fixně ve výši 3.000 Kč, eventuálně 2.000 Kč, za kasační stížnost pak ve výši 5.000 Kč,
přičemž podle §4 odst. 1 písm. a) a d) zákona je poplatek splatný podáním návrhu.
9) Uvádí-li tedy rozšířený senát, že lze legitimně hájit i názor, podle něhož soudní poplatek
ve fázi svého stanovení není daní a soud v této době není správcem daně, pak musím
podotknout, že tento názor mi není zcela srozumitelný, neboť poplatková povinnost
vzniká ve správním soudnictví účastníkovi v okamžiku podání návrhu na zahájení řízení
či provedení jiného úkonu, v tento okamžik je poplatek i splatný a soud zde, více než kde
jinde, vystupuje pouze jako výběrčí a správce poplatku, nikoliv jako orgán rozhodující
o poplatkové povinnosti.
10) Pravomoc soudu rozhodnout na základě žádosti účastníka o osvobození od soudních
poplatků pak představuje pouze určité dobrodiní zákona, na jehož základě lze účastníkovi
podle jeho individuálních příjmových a majetkových poměrů tuto povinnost zčásti nebo
výjimečně též zcela prominout. I toto dobrodiní má ovšem svoje limity, neboť nelze
přehlédnout, že podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., které se s ohledem na ustanovení
§13 zákona o soudních poplatcích uplatní i ve správním soudnictví, platí, že osvobození
od soudních poplatků lze sice přiznat i zpětně, poplatky zaplacené před rozhodnutím
o osvobození se však nevracejí. Zákonodárce zde stanovil jasnou hierarchii při
uplatňování norem, neboť i v případě, že by účastník od počátku řízení plnil podmínky
pro osvobození od soudních poplatků, nelze na zaplacený poplatek hledět jako na plnění
bez právního důvodu či poplatek vybraný státem v rozporu se zákonem.
11) První otázka, jež se nabízí, tedy směřuje k tomu, zda za výše popsané situace je imperativ
čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny tak silný, že je nutno v případě soudních poplatků zahrnout
do práva na spravedlivý proces i právo na bezprostřední opravný prostředek proti
rozhodnutí o (svým způsobem) výjimce z povinnosti stanovené zákonem a zda
je ho vzhledem k tíži stanovené povinnosti také opravdu třeba. Podle mého názoru tomu
tak není. Jak bylo již uvedeno výše, soudní poplatky ve správním soudnictví jsou určeny
fixní částkou a ve srovnání s poplatky v občanském soudním řízení jsou velmi nízké.
Potenciálně sociálně slabé skupiny účastníků jsou přitom před dopady poplatkové
povinnosti na přístup k soudní ochraně preventivně chráněny již ustanoveními
§11 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích.
12) Pokud jde o ústavní rozměr posouzení nutné existence opravných prostředků, lze provést
srovnání též s §202 odst. 2 o. s. ř., upravujícím řízení o tzv. bagatelních pohledávkách.
Ten stanoví, že odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto
o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 10.000 Kč. Přitom se nepřihlíží k příslušenství
pohledávky. O ústavnosti tohoto ustanovení nejsou pochyby, ač i zde je řešena otázka
přístupu k soudu, a to dokonce přímo, nikoliv pouze zprostředkovaně, jako je tomu
u soudních poplatků.
13) Je zřejmé, že ze samotného čl. 36 Listiny nutnost nějakého opravného prostředku proti
rozhodnutí o neosvobození od soudního poplatku dovodit nelze, ostatně pokud by tomu
tak bylo, neobstála by zákonná absence opravného prostředku proti rozhodnutí
o neosvobození od soudních poplatků za řízení o kasační stížnosti, kde je navíc poplatek
za návrh výrazně vyšší než v řízení o žalobě.
14) Nic by na požadavku práva na spravedlivý proces nemohla změnit ani skutečnost,
že od účinnosti novely s. ř. s. zákonem č. 303/2011 Sb. je zde poplatkovým soudem
Nejvyšší správní soud. Ten by se totiž nemohl zbavit své odpovědnosti za respektování
Listiny a poukazovat na to, že zákonodárce opustil předchozí koncept úpravy
rozhodování o soudních poplatcích společný pro civilní i správní soudní řízení, podle
něhož o soudních poplatcích za návrhy k soudům kterékoliv instance rozhodoval vždy
soud prvního stupně (ve správním soudnictví krajský soud), a nahradil ho novou
úpravou, podle níž je ve správním soudnictví každý soud „pánem nad poplatky“ ve svém
řízení, aniž by vzal v potaz možné důsledky této změny. Uvedená skutečnost
by ke krácení práv účastníků nesměla vést a Nejvyšší správní soud by takový opravný
prostředek musel najít nebo by musel věc předložit Ústavnímu soudu s příslušným
návrhem na zrušení právního předpisu.
15) Shodnu se s názorovou většinou v tom, že v dané věci se opravný prostředek hledat
nemusí, považuji však za nutné poznamenat, že připuštění opravného prostředku proti
rozhodnutí, jehož předmětem je plnění ve výši 3.000 Kč, eventuálně 2.000 Kč (zvláště
s tou argumentací, která ho provází), a jeho upření v případě, kdy předmětem rozhodnutí
je plnění ve výši 5.000 Kč, přičemž v obou případech se dle názoru většiny rozšířeného
senátu jedná o otázku přístupu k soudu, je jedním z problematických důsledků přijatého
usnesení, o nichž bude ještě pojednáno níže.
16) Po vypořádání čl. 36 Listiny je tak nutno v dalším posoudit, zda lze možnost podání
opravného prostředku (kasační stížnosti) dovodit ze soudního řádu správního. Na tomto
místě se ovšem dlouhodobě střetávají dvě koncepce výkladu uvedeného procesního
předpisu, a to jednak koncepce konzervativní, vycházející z jeho zákonného znění,
a koncepce progresivní, založená na přesvědčení, že tento zákon je ohledně přístupu
k soudu nedokonalý a je proto třeba jeho jednotlivá ustanovení judikaturou přetvořit a dát
některým jeho institutům jiný význam, než který měl zákonodárce původně na mysli.
17) Při práci s právním předpisem preferuji spíše konzervativnější přístupy, v daném
konkrétním případě tedy při posuzování otázky přípustnosti kasační stížnosti proti
usnesení procesního charakteru vycházím (oprostím-li se na chvíli od existující judikatury
na toto téma) především z ustanovení §102, §103 odst. 1 písmeno e) a §104 odst. 4
s. ř. s. K tomu považuji za vhodné předeslat, že druhé uvedené ustanovení je sice
systematicky zařazeno pod důvody kasační stížnosti, na rozdíl od předchozích bodů
§103 odst. 1 s. ř. s. však žádné konkrétní důvody neobsahuje, ale pouze podává
charakteristiku rozhodnutí, která lze kasační stížností napadnout. Z tohoto ustanovení lze
pak dle mého názoru v návaznosti na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. stricto sensu dovodit
přípustnost kasační stížnosti jen proti těm usnesením, jimiž se řízení končí.
18) Výše uvedenému závěru pak odpovídá i ustanovení §105 odst. 1 s. ř. s., které vymezuje
účastníky řízení o kasační stížnosti tak, že jimi jsou stěžovatel a ti, kdo byli účastníky
řízení původního (tj. skončeného), a dílem i ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s., věta druhá,
které evidentně nepočítá s tím, že by osoba zúčastněná na řízení mohla podat kasační
stížnost dřív, než je řízení skončeno, a tedy že by kasační stížnost byla přípustná již proti
procesnímu usnesení o neuznání za osobu zúčastněnou na řízení, neboť jinak
by hypotéza zde uvedená nemohla v praxi vůbec nastat. Podpůrně lze odkázat
i na §110 s. ř. s., který je rovněž koncipován prakticky pouze pro rozhodování
o kasačních stížnostech proti konečným rozhodnutím krajského soudu, jeho jednotlivá
ustanovení jsou na kasační stížnosti podané proti procesním rozhodnutím učiněným
v probíhajícím řízení o žalobě aplikovatelná jen velmi obtížně či vůbec ne.
19) Mám proto za to, že všechna ostatní procesní usnesení (např. usnesení o procesním
nástupnictví, usnesení o tom, že osoba přihlášená není osobou zúčastněnou na řízení,
ale také usnesení o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce) jsou přezkoumatelná jen
v rámci řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí ve věci samé či proti usnesení
o odmítnutí žaloby nebo o zastavení řízení. Nelze tedy proti nim podat kasační stížnost
samostatně, lze je však napadnout v rámci tvrzené vady podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Usnesení, kterými se jen upravuje vedení řízení či rozhodnutí svojí povahou
dočasná podle §104 odst. 2 a 3 s. ř. s., pak nejsou v rámci řízení o kasační stížnosti
přezkoumatelná vůbec, neboť se do konečných rozhodnutí soudu nijak nepromítají.
20) Názorová většina při formulování svého stanoviska vychází z opačné, progresivní
koncepce a pro posouzení otázky přípustnosti kasační stížnosti proti usnesením si vystačí
pouze s ustanoveními §104 odst. 2 až 3 s. ř. s., přičemž nijak neskrývá, že se neustálým
rozšiřováním okruhu procesních usnesení, proti nimž se připouští kasační stížnost, stává
ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. postupně obsoletním. Jak vykládá ustanovení
§104 odst. 4 s. ř. s. v návaznosti právě na ustanovení §103 odst. 1 písmeno e) s. ř. s.,
není z textu přijatého usnesení zcela jasné, většina se nikterak nezabývá ani otázkou, jak
v tomto pojetí interpretovat výše zmiňovaná ustanovení §105 odst. 1 s. ř. s. a případně
§106 odst. 2, věta druhá, s. ř. s., která se pro tento typ rozhodnutí rovněž stávají
nepoužitelnými, případně jak by se dle jejího názoru v těchto věcech aplikovalo
ustanovení §110 s. ř. s.
21) K tomu dále uvádím, že v praxi samozřejmě judikaturu Nejvyššího správního soudu,
která se již v minulosti vydala právě tímto směrem a proti všem procesním usnesením
příkladmo uvedeným v bodě 19 kasační stížnost připustila, respektuji, mám však za to,
že dosavadní kolekci těchto usnesení není třeba dále rozšiřovat.
22) Názorová většina na podporu svého stanoviska poukazuje na skutečnost, že proti
usnesení, jímž se zamítá žádost o ustanovení zástupce, je připuštěna kasační stížnost
a bylo by proto nekonzistentní nepřipustit ji proti usnesení o zamítnutí žádosti
o osvobození od soudních poplatků, jestliže naplnění podmínek pro osvobození
je jedním z předpokladů pro ustanovení. S takovýmto srovnáním však nemohu souhlasit.
Pominu-li, že již samo připuštění kasační stížnosti proti zamítnutí žádosti o ustanovení
zástupce je výsledkem značně rozšiřujícího k výkladu příslušných ustanovení s. ř. s.,
jak bylo vyloženo výše, nemohu již pominout skutečnost, že charakter obou rozhodnutí
je rozdílný a že posouzení podmínek pro osvobození od soudních poplatků je jen jedním
z dílčích komponentů rozhodování o žádosti o ustanovení zástupce.
23) Musím tedy znovu zdůraznit to, co bylo stručně pojednáno již pod bodem 7,
že rozhodnutí soudu v oblasti poplatků má spíše charakter rozhodnutí správního orgánu
o fiskální povinnosti než rozhodnutí soudu v řízení. Není přitom nejpodstatnější, nakolik
soudní poplatek splňuje doktrinální definici daně či poplatku a do jaké míry se spravuje
podle daňového řádu, podstatné je, že rozhodování o poplatku má vlastní úpravu hmotně
právní i procesní a rozhodnutí o něm je vždy rozhodnutím sui generis, jež je na úseku
občanského soudního řízení (a do 31. 12. 2011 bylo i na úseku správního soudnictví)
upraveno autonomně i z hlediska věcné a funkční příslušnosti soudu. Dále považuji
za podstatné, že dopad rozhodnutí o poplatku do soudního řízení není bezprostřední,
je závislý též na dalším chování účastníka a nijak se nepromítá do výsledků meritorního
přezkoumání napadeného správního rozhodnutí.
24) Rozhodnutí o ustanovení zástupce, jímž bývá zpravidla advokát, je naproti tomu
rozhodnutím čistě soudním, jež může rozsah, podobu i výsledek přezkumného řízení
významně ovlivnit. Kromě příjmových a majetkových poměrů odůvodňujících
osvobození od soudních poplatků je podmínkou pro ustanovení zástupce i nezbytná
potřeba ochrany práv účastníka v probíhajícím řízení, přihlíží se i k jiným skutečnostem
(např. existenci zástupce již zvoleného). Také předpokládaná výše nákladů, kterou by měl
účastník hradit v souvislosti se zastoupením advokátem, je v průměru zásadně vyšší
než předepsaný soudní poplatek.
25) Zde pro názornost stačí uvést, že jen mimosmluvní odměna za jeden jediný úkon právní
služby bez režijního paušálu činí ve správním soudnictví podle vyhl. č. 177/1996 Sb.
3.100 Kč, což samo o sobě převyšuje hodnotu celého soudního poplatku za řízení
o žalobě. Kolik takových úkonů v řízení advokát udělá, jaké má další náklady, v jakých
částkách se pohybuje odměna smluvní a tedy s jakými výdaji je ve výsledku advokátní
zastoupení v řízení obvykle spojeno, si jistě každý představí sám. O ustanovení advokáta
pak soudy rozhodují i v řízeních, která jsou ze zákona osvobozena od soudních poplatků,
případně u účastníků, na něž se vztahuje osvobození osobní. Rovnítko tedy mezi obě
rozhodnutí položit nelze.
26) Přes všechny výše uvedené výhrady bych další rozšíření okruhu procesních usnesení,
proti nimž je přípustná kasační stížnost, akceptoval, pokud by systém předestřený
názorovou většinou byl alespoň funkční. Tak tomu ovšem v žádném případě není.
27) Postupuje-li totiž krajský soud podle zákona, je povinen současně se zamítnutím žádosti
o osvobození od soudních poplatků vyzvat podle §9 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích účastníka ke splnění jeho zákonné povinnosti a stanovit mu k tomu
přiměřenou lhůtu. Nesplní-li účastník svoji povinnost, soud řízení zastaví. Dnem právní
moci usnesení o zastavení řízení poplatková povinnost zaniká.
28) Pokud by ovšem byla předtím podána kasační stížnost proti usnesení o neosvobození
od soudních poplatků, neměl by Nejvyšší správní soud poté, co bylo zastaveno řízení
o žalobě, o čem rozhodovat, neboť zajisté nemůže posuzovat podmínky pro osvobození
od povinnosti, kterou již účastník nemá, ani po případném, pro účastníka úspěšném,
„přezkumu“ vracet věc krajskému soudu k řízení, které již bylo pravomocně skončeno.
29) Vzniklý problém by nevyřešilo ani podání kasační stížnost proti usnesení o zastavení
řízení, neboť na právní moc a vykonatelnost tohoto usnesení nemá takový úkon
bez dalšího žádný vliv a platily by tedy nadále závěry uvedené pod bodem 28. Na základě
jakých kriterií by pak byla následně posouzena zákonnost samotného usnesení o zastavení
řízení, si za daných okolností nedovedu představit.
30) Názorová většina se snaží vzniku tohoto problému předejít tím, že „na dálku“ ukládá
krajským soudům povinnost, kterou podle zákona nemají (zjišťovat, zda byla podána
kasační stížnost), a dále jim v případě kladného výsledku ukládá postupovat v rozporu
s výše citovaným ustanovením §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích tak, jako
by o žádosti o osvobození od soudních poplatků pravomocně nerozhodly, tj. zakazuje jim
vyzývat účastníka ke splnění zákonné povinnosti a následně rozhodnout ve věci.
Současně s tím jim ukládá vyčkat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační
stížnosti. Kolizi se zákonem i vzniklé průtahy v řízení zřejmě nepovažuje za problém.
31) Jakým způsobem by však Nejvyšší správní soud řešil situaci na úseku rozhodování
o soudních poplatcích, pokud by krajské soudy postupovaly nikoliv podle usnesení
rozšířeného senátu, ale podle zákona, názorová většina ani nenaznačuje a sám takové
řešení nevidím.
32) Opětovně bych se s takovýmto přístupem, odstraňujícím z cesty různá ustanovení
soudního řádu správního i zákona o soudních poplatcích, která brání dosažení žádoucího
výsledku, nakonec nějak vyrovnal, kdyby toho bylo třeba k zajištění soudní ochrany
účastníků. Opětovně musím konstatovat, že taková potřeba tu není. Na tomto místě
považuji za nutné zdůraznit, že v dané věci se nejedná o fundamentální spor o to, zda
účastníka v oblasti soudních poplatků vůbec připustit k soudu či nikoliv, jediný rozdíl
mezi návrhem třetího senátu obsaženým v usnesení o postoupení věci a řešením přijatým
rozšířeným senátem spočívá v názoru na procesní fázi, ve které má být tato ochrana
účastníkovi poskytnuta.
33) Pokud se názorová většina snaží tuto ochranu situovat již do fáze bezprostředně
po vydání usnesení o neosvobození od soudního poplatku s hlavním argumentem,
že ochrana na konci „by splnila svůj účel jen tehdy, pokud by soud v rámci přezkumu usnesení
o zastavení řízení shledal předchozí rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků nezákonným,
v případě zákonnosti takového rozhodnutí by však účastník již nemohl poplatek uhradit“, pak jsem
hluboce přesvědčen o tom, že za popsaný masivní zásah do právních předpisů
a za problémy, které jsou s tím spojeny a o jejichž řešení nemá většina bližší představu,
dosažený výsledek nestojí.
V Brně dne 20. května 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
člen rozšířeného senátu