ECLI:CZ:NSS:2014:3.AZS.57.2014:33
sp. zn. 3 Azs 57/2014 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: A. A.,
zastoupen JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou, se sídlem Plzeň, Jablonského 604/7,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 5. 3. 2014, č. j. 1 Az 18/2013 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Anně Doležalové, MBA, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 6.800 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 15. 10. 2013, č. j. OAM-130/LE-PA03-HA03-R2-2010, žalovaný
rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany žalobci (dále „stěžovatel“) podle §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“).
Stěžovatel toto rozhodnutí napadl žalobou u Městského soudu v Praze a v žalobě uplatnil
tři okruhy žalobních námitek. Prvý se týkal ztráty státního občanství Kazachstánu.
Stěžovatel tvrdil, že mu kazašské občanství zaniklo podle čl. 21 zákona o občanství Kazachstánu,
neboť pobýval více než pět let mimo Kazachstán a nepřihlásil se na zastupitelském úřadě
Kazachstánu z důvodu, že je již několik let žadatelem o mezinárodní ochranu. Stěžovatel popsal
problematickou situaci osob bez státního občanství (apatridů) v Kazachstánu, k prokázání svých
tvrzení navrhl provedení důkazu zákonem o občanství Kazachstánu (v anglickém znění)
a Zprávou Ministerstva zahraničních věcí USA „Country Report on Human Rights Practises 2012 –
Kazakhstan“ a namítl, že správní orgán okolnosti týkající se jeho občanství vůbec neposuzoval.
Druhý okruh žalobních námitek stěžovatele se týkal náboženské svobody v Kazachstánu
a obsahoval popis situace v Kazachstánu, bez konkrétních námitek vůči rozhodnutí správního
orgánu. K prokázání zde uvedených tvrzení stěžovatel navrhl důkaz Zprávou Ministerstva
zahraničních věcí USA „International Religious Freedom Report 2012“.
Poslední skupina žalobních námitek směřovala do oblasti rodinného života stěžovatele.
Stěžovatel uvedl, že na území České republiky žije v dlouhodobém vztahu s přítelkyní A. N. a dne
20. 10. 2013 se jim narodil syn K. A.. Slečna N. požívá v České republice doplňkové ochrany a
v brzké době očekává rozhodnutí o žádosti o udělení doplňkové ochrany pro syna. Stěžovatel má
dále na území České republiky syna T. K., který je občanem České republiky. Vzhledem k tomuto
intenzivnímu rodinnému životu na území České republiky považoval stěžovatel za nedostatečné
posouzení své žádosti o udělení mezinárodní ochrany ve vztahu k §13 a 14b zákona o azylu.
Žalovaný pouze konstatoval, že stěžovatel nemá na území České republiky žádné rodinné
příslušníky požívající nějakého typu ochrany v režimu zákona o azylu. Stěžovatel proto navrhoval
provedení důkazu rodným listem dítěte.
Městský soud žalobu stěžovatele zamítl a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud konstatoval, že stěžovatel v žádosti o udělení mezinárodní ochrany
ani netvrdil skutečnosti azylově relevantní z pohledu §12 písm. a) zákona o azylu. Stěžovatel
uvedl, že v Kazachstánu vyznával čistý směr islámu a policisté jej neustále vyslýchali a nabízeli
mu možnost spolupráce, ale on neměl v úmyslu působit jako informátor. Tyto skutečnosti nejsou
relevantní ani z hlediska ust. §12 písm. b) zákona o azylu.
Při úvaze o existenci podmínek ustanovení §13 zákona o azylu městský soud konstatoval,
že správní orgán nezjistil prostřednictvím příslušných databází, že by v České republice byl
udělen azyl některému z rodinných příslušníků stěžovatele. Stěžovatelem uváděná žádost jeho
syna K. A. o udělení mezinárodní ochrany je skutečností novou, která nebyla známa správnímu
orgánu v době jeho rozhodování. Proto se jí městský soud nezabýval.
Městský soud rovněž neshledal pochybení v rozhodování žalovaného o udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí řádně
uvedl úvahy a závěry týkající se neexistence důvodů pro udělení humanitárního azylu stěžovateli.
Při posuzování podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu
městský soud rovněž nedospěl k závěru, že by stěžovateli po návratu do vlasti hrozilo nebezpečí
vážné újmy ve smyslu §14a odst. 1 a 2 tohoto zákona. Konstatoval, že správní orgán
se přiměřeně vypořádal s tvrzením stěžovatele, že nemá občanství Kazachstánu a z toho
vyplývajícími důsledky. V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že stěžovatel disponuje platným
cestovním pasem Kazachstánu; prokázání státního občanství či možnost vycestování
do domovského státu jsou tak možné. Z informací shromážděných správním orgánem také
vyplývá, že kazašské orgány nejsou informovány o žádostech svých občanů o mezinárodní
ochranu, proto je případný návrat a zařazení do společnosti takových občanů bezproblémový.
Ve vztahu k podmínkám pro udělení doplňkové ochrany podle §14b zákona o azylu
městský soud uvedl, že stěžovatel svůj dlouhodobý vztah s přítelkyní A N., jež požívá doplňkové
ochrany, prezentoval až po vydání napadeného rozhodnutí, jedná se tedy o novou skutečnost,
kterou se městský soud nezabýval.
Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností ze dne 18. 3. 2014,
doplněnou podáním ze dne 28. 5. 2014 z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že žalovaný nedostál požadavkům vyjádřeným
v předcházejícím zrušujícím rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2010, č. j. 56 Az
88/2010 – 42, vydaným v této věci, neboť žalovaný vyhodnotil zhoršení situace v zemi původu
pouze ve vztahu k potenciální existenci vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu a nikoliv také
z pohledu možného pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu, jak to vyžadoval zmíněný
rozsudek. Ani hodnocení možného zhoršení podmínek v zemi původu ve vztahu k ust. §14a
zákona o azylu provedené žalovaným nepovažuje stěžovatel za bezvadné. Namítá, že žalovaný
zaměnil instituty azylu a doplňkové ochrany, neboť při hodnocení splnění podmínek podle §14a
zákona o azylu posuzuje intenzitu pronásledování a odkazuje na §2 odst. 8 zákona o azylu.
Stěžovatel nesouhlasí ani s vyhodnocením jeho obav z návratu správním orgánem.
Dále stěžovatel namítá, že správní orgán se v azylovém řízení vůbec nezabýval jeho
tvrzením o pravděpodobné ztrátě kazašského státního občanství. Správní orgán pouze
v souvislosti s možným postihem stěžovatele po návratu do vlasti s ohledem na jeho předchozí
dlouhodobý pobyt v cizině konstatoval, že stěžovatel disponuje platným cestovním pasem
Kazachstánu. Městský soud jen na základě tohoto zjištění dospěl k závěru, že žalovaný
se uvedenou námitkou zabýval a dospěl ke správnému závěru, že občanství stěžovatele bylo
prokázáno a jeho vycestování zpět do země původu je možné. Stěžovatel namítá, že již samotný
závěr městského soudu a žalovaného, že jeho občanství bylo prokázáno, je chybný. Cestovní pas
byl stěžovateli vydán v roce 2006 (před vycestováním ze země) na dobu deseti let, nikoliv
v průběhu jeho pobytu v České republice (což by snad naznačovalo, že jej státní orgány
Kazachstánu považují nadále za svého občana). Pouze na základě takto vydaného cestovního
dokladu nelze dospět k závěru, že stěžovatel disponuje též státním občanstvím Kazachstánu,
když zároveň splnil podmínky pro jeho odejmutí.
Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem žalovaného a soudu, že jeho návrat do země by byl
bezproblémový. Ze zjištění samotného žalovaného vyplývá důležitost toho, zda navracející
se osoby mají zachovanou registraci trvalého pobytu na území Kazachstánu a zda mají v pořádku
dokumenty; jinak se vystavují administrativnímu řízení a je pravděpodobný jejich postih.
K problémům s „neregistrací“ na území Kazachstánu v případě stěžovatele přistupují rovněž jeho
předchozí problémy se stáními orgány kvůli náboženství.
Stěžovatel dále namítá, že o svém synovi T. K. se zmiňoval již před vydáním rozhodnutí
žalovaného; proto nelze přijmout argumentaci městského soudu, že jde o novou skutečnost.
Stěžovatel rovněž namítá, že se městský soud nevyjádřil k důkazům, jejichž provedení navrhoval
v žalobě. Tato námitka stěžovatele se konkrétně týká návrhu na provedení důkazu zákonem o
občanství Kazachstánu, zprávou Country Report on Human Rights Practises 2012 – Kazkhstan a
zprávou International Religious Freedom Report 2012.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 17. 6. 2014. Zdůraznil,
že dodržel závazné pokyny Krajského soudu v Brně vyplývající z jeho předchozího zrušujícího
rozsudku a získal aktuální a dostatečné informace o zemi původu stěžovatele. Tvrzení stěžovatele
o pozbytí občanství Kazachstánu vyvracel žalovaný poukazem na platný cestovní pas a zákon
o občanství Kazašské republiky. Stěžovateli navíc nic nebránilo vyřídit si příslušné doklady
a legalizovat si pobyt v Kazachstánu podle práva domovského státu. K povinnosti registrace
náboženských společností odkázal žalovaný na judikaturu Nejvyššího správního soudu
a k námitkám stěžovatele ohledně (ne)vyhodnocení jeho soukromého a rodinného života
na území České republiky odkázal na str. 8 svého rozhodnutí. Z těchto důvodů navrhl kasační
stížnost stěžovatele odmítnout pro nepřijatelnost, případně ji zamítnout jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění podmínek
řízení. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.).
V kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje stěžovatel podle jejího
obsahu důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. , které jsou důvody přípustnými. V řízení
o kasační stížnosti je stěžovatel zastoupen advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost
je tedy přípustná.
Vzhledem k okolnosti, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a s. ř. s. následně nejprve otázkou,
zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud
by tomu tak nebylo, musela by být kasační stížnost podle citovaného ustanovení odmítnuta jako
nepřijatelná.
Otázkou vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
se Nejvyšší správní soud zabýval například již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 –
39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí NSS jsou přístupná
na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost
se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; rozdílnost v judikatuře
přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude
dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém
rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv
pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně
domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost stěžovatele žádné relevantní důvody přijatelnosti ve shora uvedeném smyslu neobsahuje.
Nejprve je třeba připomenout, že ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nepřipouští uplatňovat
v řízení o kasační stížnosti právní důvody, které nebyly uplatněny žalobcem v řízení
před krajským soudem, ač uplatněny být mohly (tzv. právní novoty). Toto pravidlo se odráží také
v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Lze odkázat například na rozsudek ze dne 28. 7. 2005,
č. j. 2 Azs 134/2005 - 43, publikovaný pod č. 685/2005 Sb. NSS, v němž zdejší soud dospěl
k závěru, že „[d]ůvody kasační stížnosti lze opřít jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly
v řízení před krajským soudem přípustně uplatněny (viz §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), a tedy alespoň
v základních rysech formulovány v žalobních bodech [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] obsažených v žalobě či jejím
včasném rozšíření, a případně dále (i po uplynutí lhůty k podání či rozšíření žaloby) upřesněny či podrobněji
rozvedeny, aniž by tím byly rozšiřovány. To platí jen za předpokladu, že uvedené právní či skutkové důvody mohl
stěžovatel v žalobě či jejím včasném rozšíření uplatnit.“ Z tohoto pohledu je třeba považovat
za nepřípustná tvrzení stěžovatele, že žalovaný nedostál v novém rozhodnutí požadavkům
vyplývajícím z předchozího zrušujícího rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i údajnou
záměnu institutu azylu a doplňkové ochrany žalovaným při hodnocení splnění podmínek
pro poskytnutí doplňkové ochrany, stejně jako zpochybňování závěrů žalovaného ve vztahu
k hodnocení relevance stěžovatelových obav z návratu do vlasti. Tyto právní důvody totiž
stěžovatel (ač mu v tom nic nebránilo) v žalobě neuplatnil, jak vyplývá z výše uvedené
rekapitulace obsahu žaloby. Uvedená zásada by byla prolomena tam, kde by nově uplatněná
argumentace mohla aktivovat princip non refoulement. O takový případ se ovšem v posuzované věci
nejednalo. Nejvyšší správní soud se tedy uvedenými stížnostními námitkami pro jejich
nepřípustnost nezabýval.
Pro přehlednost je namístě připomenout, že u osob bez státní příslušnosti jsou relevantní
podmínky posuzovány ve vztahu ke státu posledního trvalého bydliště (srov. ust. §12 a 14a
odst. 1 zákona o azylu a přiměřeně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008,
č. j. 2 Azs 46/2008 – 58 a ze dne 25. 11. 2010, č. j. 6 Azs 29/2010 – 85). Stěžovatel neuváděl,
že by před příchodem do České republiky dlouhodobě pobýval v jiném státu než v Kazachstánu
a nic takového také nevyplývá ze spisových podkladů.
Nejvyšší správní soud se především neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že žalovaný
ve správním řízení zcela pominul tvrzení stěžovatele o pravděpodobné ztrátě kazašského
občanství. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že žalovaný vzal tuto možnost
v potaz, a to rovněž s přihlédnutím k zákonu o státním občanství Kazašské republiky.
Obecně konstatoval, že neshledal naplnění zákonných podmínek pro udělení doplňkové ochrany.
Správní orgán nepodkládal tvrzení stěžovatele o pravděpodobné ztrátě státního občanství
za relevantní z hlediska doplňkové ochrany. Přitom z judikatury zdejšího soudu (srov. rozsudek
ze dne 10. 1. 2007, č. j. 6 Azs 80/2006 – 64, publikovaný pod č. 1659/2008 Sb. NSS) vyplývá,
že apatridismus může být azylově relevantní pouze v případech spojení apatridismu s azylově
relevantními důvody (například pokud by stát své občany zbavil státního občanství z azylově
relevantního důvodu). To rozhodně není případné v posuzované věci a ani sám stěžovatel
nic takového netvrdí. Stěžovatel pouze předpokládá, že o své občanství přišel , a nelze zároveň
přehlédnout, že stát by se to mohlo jen z důvodu jeho vlastní nečinnosti, konkrétně proto,
že se nehlásil na kazašské ambasádě, přestože mu v tom nic nebránilo. Z hlediska zákona o azylu
i citované judikatury tohoto soudu je tedy příběh stěžovatele o ztrátě jeho občanství Kazašské
republiky, pro posouzení azylově významných důvodů, irelevantní.
Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí vyjádřil, byť způsobem na hranici
přezkoumatelnosti, že v případě stěžovatele samotný apatridismus neodůvodňuje ani udělení
doplňkové ochrany. Sám stěžovatel v průběhu řízení nekonkretizoval, jaké relevantní nebezpečí
by mu z důvodu ztráty státního občanství mohlo v zemi původu hrozit. V žalobě ke krajskému
soudu toliko uvedl, že osoby bez státního občanství v Kazachstánu mají obtížný přístup na trh
práce a přístup ke vzdělání a zdravotní péči. Nic víc ovšem nevyplývá ani ze zprávy Ministerstva
zahraničních věcí USA „Country Report on Human Rights Practises 2012 – Kazakstan“, kterou
stěžovatele navrhoval provést důkaz v řízení před krajským soudem. Uvedená zpráva naopak
konstatuje, že osoby bez státního občanství mají v Kazachstánu stejné postavení jako osoby
s povolením k pobytu. Ani tvrzení stěžovatele v žalobě ani informace o zemi původu,
na které se stěžovatel odvolával, tak vůbec nenasvědčují tomu, že by osobám bez státního
občanství v Kazachstánu hrozilo nelidské nebo ponižující zacházení a mohl by tak být naplněn
důvod pro udělení doplňkové ochrany.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že apatridismus není problém týkající
se pouze Kazachstánu, jedná se o problém celosvětový. Obecně lze říci, že postavení apatridy
je pro jednotlivce vždy méně výhodné než postavení státního občana. Jistě lze připustit,
že jednotlivé státy se liší v tom, jakým způsobem k apatridům přistupují. Kazachstán však
nepředstavuje, z údajů vyplývajících z provedených důkazů i podle tvrzení samotného
stěžovatele, příklad rizika nelidského nebo ponižujícího zacházení s apatridy. Také v této
souvislosti není bez významu, že si stěžovatel (podle vlastního tvrzení) možnou ztrátu občanství
zapříčinil sám tím, že se nehlásil na ambasádě svého domovského státu. V takovém případě
by jistě nebylo ze strany stěžovatele legitimní spoléhat se bez dalšího na pomoc jiného státu
poskytnutím některé z forem mezinárodní ochrany. Je též třeba připomenout, že neudělením
mezinárodní ochrany není nijak dotčena stěžovatelova možnost legalizovat svůj pobyt na území
České republiky za využití institutů zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší správní soud nemá důvod činit zásadní
negativní závěry ze způsobu poněkud zjednodušeného vypořádání námitky stěžovatele o ztrátě
státního občanství Kazašské republiky městským soudem. Ani podrobnější vypořádání této
námitky by nemohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele a tudíž by nemohlo
vést k jinému výsledku soudního řízení (jak je vysvětleno výše).
Stěžovatel dále nesouhlasil se závěrem žalovaného a soudu, že jeho návrat do vlasti by byl
bezproblémový, a v té souvislosti upozorňoval na potenciální administrativní problémy spojené
s „neregistrací“ jeho pobytu na území Kazachstánu a na fakt, že k těmto problémům přistupují
v jeho případě též jeho předchozí problémy se státními orgány kvůli náboženství. Stěžovatel však
neuvedl žádný důvod, proč by nemohl využít při opětovné registraci trvalého pobytu na území
Kazachstánu pomoc svých příbuzných, jak uvedl správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí.
Navíc z žádných informací posuzovaných žalovaným nevyplývá (a stěžovatel také nic takového
netvrdil), že případný administrativní postih stěžovatele v důsledku „neregistrace“ jeho pobytu
na území Kazachstánu by mohl naplňovat znaky vážné újmy podle §14a zákona o azylu či znaky
pronásledování podle §12 zákona o azylu. Ani tato námitka stěžovatele tak nezpůsobuje
přijatelnost kasační stížnosti.
Ohledně námitek týkajících se rodinného života stěžovatele Nejvyšší správní soud
konstatuje, že v azylovém řízení a v řízení před městským soudem je možno vysledovat dvě linie
rodinného života stěžovatele na území České republiky. V řízení před žalovaným stěžovatel
poukazoval na rodinný život se synem T. K.. Tato linie tvrzení stěžovatele však byla vyvrácena
žalovaným, který konstatoval, že stěžovatel syna neuvedl jako osobu blízkou v azylovém řízení
(přesto, že T. K. již byl v té době narozen), k zapsání stěžovatele jako otce dítěte došlo až po
ukončení platnosti výjezdního příkazu stěžovatele (což je nevěrohodné); dále z podkladů nebylo
rozhodně možné dovozovat, že by stěžovatel sdílel s matkou svého syna společnou domácnost.
Stěžovatel ostatně sám potvrdil, že dva roky syna nespatřil a nemá ponětí o pobytu jeho matky.
Tato zjištění žalovaného aproboval i Krajský soud v Brně ve svém předchozím zrušujícím
rozsudku (ze dne 10. 12. 2011, č. j. 56 Az 88/2010 – 42), v němž navíc označil za
nepravděpodobné, že by stěžovatel navázal se synem trvalý vztah od podání žádosti o azyl dne
25. 5. 2010 do podání žaloby dne 1. 6. 2010. Žalovaný v nynějším rozhodnutí o neudělení
doplňkové ochrany dále uvedl, že stěžovatel nesdílí s matkou svého syna společnou domácnost a
že se matka stěžovatelova syna již v jednom případě snažila legalizovat pobyt na území České
republiky vietnamskému příslušníkovi, kterého uváděla jako otce svého dalšího dítěte. Druhá linie
tvrzení stěžovatele o existenci rodinného života na území České republiky byla nastolena
v nynějším řízení před městským soudem, v němž stěžovatel poukazoval na svůj rodinný život na
území České republiky s přítelkyní A. N. a společným synem K. A.. V tomto směru však
stěžovatel v kasační stížnosti žádné konkrétní námitky neuplatnil.
Stěžovatel rozsudku městského soudu dále vytýká, že se nevypořádal s jeho důkazními
návrhy, konkrétně jde o návrh na provedení důkazu zákonem o občanství Kazachstánu, zprávou
Country Report on Human Rights Practises 2012 – Kazkhstan a zprávou International Religious Freedom
Report 2012. Nejvyšší správní soud k tomu konstatuje, že důkaz zprávou Ministerstva
zahraničních věcí USA „Country Report on Human Rights Practises 2012 – Kazakstan“ a důkaz
zákonem o občanství Kazachstánu se týkal stěžovatelova tvrzeného apatridismu a situaci osob
bez státní příslušnosti v Kazachstánu. Z výše uvedené argumentace zdejšího soudu ovšem
vyplývá, že samotná ztráta státního občanství stěžovatele nemohla být relevantní pro udělení
azylu ani z hlediska doplňkové ochrany. Provedení těchto důkazů krajským soudem by tedy
nemohlo zvrátit výsledek řízení před ním vedeného. I kdyby se jednalo o procesní pochybení
krajského soudu, nemohlo by mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele a ovlivnit
závěr soudu o nepřijatelnosti kasační stížnosti.
Stejný závěr platí ohledně námitky neprovedení důkazu zprávou Ministerstva
zahraničních věcí USA „Intenrational Religious Freedom Report 2012“. Důkaz touto zprávou
navrhoval stěžovatel v řízení před krajským soudem k prokázání pasáže žaloby, která však
neobsahovala žádnou žalobní námitku, pouze popis situace v Kazachstánu, bez uplatnění
konkrétních námitek proti rozhodnutí žalovaného, což nelze považovat za řádně uplatněný
žalobní bod. Nejvyšší správní soud odkazuje na svou předcházející judikaturu, z níž vyplývá, že v
důsledku přísné dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu musí
žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (srov. například
rozsudky ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40 nebo ze dne 22. 4. 2004, č. j. 6 Azs
22/2004 - 42).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tedy Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji podle
ustanovení podle §104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Podle §60 odst. 3 s. ř. s. nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li žaloba (v tomto případě kasační stížnost) odmítnuta.
Ustanovené zástupkyni stěžovatele JUDr. Anně Doležalové, MBA náleží odměna
za zastupování stěžovatele v řízení o kasační stížnosti. Ustanovená zástupkyně stěžovatele
podáním ze dne 28. 5. 2014 zdejšímu soudu sdělila, že není plátkyní DPH. Odměnu
za zastupování vyčíslila za dva úkony právní služby (převzetí a příprava, respektive schůzka
se žalobcem dne 12. 5. 2014 a doplnění kasační stížnosti ze dne 28. 5. 2014) na částku 6.200 Kč
a paušální náhradu hotových výdajů za dva úkony právní služby ve výši 600 Kč, celkově tedy
6.800 Kč. Ustanovená zástupkyně stěžovatele rovněž předložila úřední záznam o schůzce
se stěžovatelem konané dne 12. 5. 2014. Ustanovená zástupkyně stěžovatele tedy učinila ve věci
dva úkony právní služby: první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo
obhajoby (srov. §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif) a písemné podání
nebo návrh ve věci samé (srov. §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu). Za jeden úkon právní
služby přitom náleží ustanovené zástupkyni stěžovatele odměna ve výši 3.100 Kč [srov. §9
odst. 4 písm. d), §7 bod 5, §6 odst. 1 advokátního tarifu] a náhrada hotových výdajů ve výši
300 Kč (srov. §13 odst. 3 advokátního tarifu). Nejvyšší správní soud proto celkově přiznal
ustanovené zástupkyni stěžovatele za provedené dva úkony právní služby odměnu za zastupování
ve výši 6.800 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě
60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu