ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.120.2013:27
sp. zn. 4 As 120/2013 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Bc. J. K.,,
zast. Mgr. Ing. Ladislavou Jindřichovou, advokátkou, se sídlem Komenského 4, Klatovy, proti
žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2013, č. j. 17 A 3/2012 –
38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 12. 2011, č. j. DSH/15086/11 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), bylo výrokem I. zamítnuto odvolání žalobce proti výroku 1) rozhodnutí Městského
úřadu Klatovy, ze dne 30. 9. 2011, č. j. OD/10139/11/Ja (dále též „prvoinstanční rozhodnutí“),
a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím byl žalobce uznán vinným
ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích
podle ustanovení 22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném
ke dni 27. 12. 2010 (dále jen „zákon o přestupcích“), jehož se dopustil tím, že dne 27. 12. 2010
kolem 14:15 hod. řídil vozidlo tov. značky BMW 325i SPZ X po ulici Šumavská a na křižovatce
se silnicí Pancířská nejel při pravém okraji vozovky a jel v protisměru, kde došlo ke střetu s
vozidlem tov. značky Renaul Clio SPZ X řízeným A. Y., který jel po ulici Pancířská směrem ve
směru k ulici Šumavská ve své polovině vozovky. Způsobil tak dopravní nehodu bez zranění
osob se škodou na vozidlech a jiných věcech zřejmě nepřevyšující částku 100.000,- Kč. Za to mu
byla uložena pokuta ve výši 1700 Kč a uložena povinnost nahradit náklady spojené
s projednáváním přestupku ve výši 2500 Kč. Výrokem II. napadeného rozhodnutí bylo zamítnuto
jako nepřípustné odvolání žalobce proti výroku 2) rozhodnutí Městského úřadu Klatovy, ze dne
30. 9. 2011, č. j. OD/10139/11/Ja, kterým bylo zastaveno řízení proti A. Y. o přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. V odůvodnění napadeného
rozhodnutí žalovaný zrekapituloval průběh správního řízení a uvedl, že se neztotožnil
s námitkami odvolatele vůči znaleckému posudku ze dne 23. 8. 2011 vypracovanému Ing.
Václavem Chvalou ohledně nedostatečného posouzení místních podmínek (zejména svahovými
podmínkami, které mají zásadní vliv na ovládání vozidla v zimním období a v době sněžení),
neboť z obsahu posudku vyplývá, že znalec provedl prohlídku místa dopravní nehody v obci
Železná Ruda a měření sklonu vozovky v místě střetu vozidel, vzal v úvahu i existující zasněžení
vozovky, přičemž s těmito údaji nadále pracoval při vyhodnocení nehodového děje v jeho
různých variantách. Žalovaný souhlasil se žalobcem, že Policie České republiky v Železné Rudě o
předmětné nehodě vedla svůj vlastní správní spis, jehož veškerý obsah však poskytla správním
orgánům. Výslech zasahujících policistů ohledně povětrnostních podmínek shledal žalovaný
nadbytečným, neboť policisté na místo přijeli až 2 hodiny po dopravní nehodě, nemohou tedy
popsat, jestli v inkriminované době sněžilo. Z fotografií pořízených druhým účastníkem asi 45
minut po dopravní nehodě vyplývá, že v místě byla dobrá viditelnost; rovněž oba účastníci tvrdili,
že viditelnost v době nehody byla dobrá. Z fotodokumentace Policie pouze vyplývá, že v čase
mezi dopravní nehodou a ohledáním místa dopravní nehody sněžilo. K průběhu nehodového
děje žalovaný uvedl, že pokud by vozidlo žalobce tvořilo stojící překážku v provozu, měl se mu
řidič jiného vozidla vyhnout. Z fotodokumentace a ze znaleckého posudku však vyplývá, že
žalobcův vůz se pohyboval vpřed v levé polovině vozovky v ulici Šumavská, přičemž ve výhledu
do ulice Pancířská mu bránila bariéra ze sněhu. V obdobné výhledové situaci byl i druhý účastník
dopravní nehody (jedoucí po Pancířské ulici), který rovněž neměl dostatečný výhled do
křižovatky a do ulice Šumavská, na rozdíl od žalobce však jel v pravé polovině vozovky (tedy ve
„své“) nižší rychlostí než žalobce, nemohl proto předpokládat a následně reagovat na vozidlo
žalobce, které náhle do křižovatky vjelo na jeho (tedy levé) straně vozovky. Pokud snad žalobce
bezprostředně předtím couval před vozidlem druhého účastníka nehody, aby mu umožnil
průjezd, jak tvrdil, jeví se žalovanému jako nelogické, proč couval do místa, ze kterého následně
vyjel, když se tímto zcela schoval za bariéru ze sněhu. Druhý účastník nehody tak neměl vozidlo
žalobce v dohledu a nemohl předpokládat, jak se jeho řidič zachová. Jestliže žalobce tvrdí, že měl
dobrý výhled, není žalovanému zřejmé, proč vjížděl do křižovatky, když by v takovém případě
musel vidět přijíždějící vozidla druhého účastníka nehody. K výpovědi svědka M. V. žalovaný
uvedl, že svědek z okna svého bytu neviděl samotný střet vozidel, ani co mu předcházelo.
Odvolání proti výroku 2) prvostupňového rozhodnutí musel žalovaný zamítnout jako
nepřípustné, neboť tento výrok se netýkal žalobce, protože účastníkem této části řízení byl pouze
druhý účastník dopravní nehody.
[2] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou ze dne 3. 1. 2012, v níž tvrdil,
že znalec a správní orgány nesprávně vyhodnotily místní povětrnostní podmínky a vliv sněžení
na průběh nehodového děje. K prokázání této skutečnosti žalobce navrhoval v průběhu
správního řízení výslech policistů z OO Policie ČR Železná Ruda, kteří na místě byli těsně
po nehodě. Žalovaný měl vyhovět jeho návrhu na výslech policistů, provedení vyšetřovacího
pokusu, doplnění znaleckého posudku a zjištění, zda druhý účastník nehody mohl žalobcovo
vozidlo objet; správní orgán však tomuto návrhu nevyhověl. Žalobce se odvolával na výpověď
svědka V., podle které těsně před střetem vozidel couval. Žalobce tvrdil, že couval po ulici
Šumavská nejméně 100 metrů a na tuto vzdálenost viděl i automobil pana Y., přičemž výkladem
opaku se dá dovodit, že stejné výhledové poměry měl i druhý účastník nehody. Žalobce si tudíž
počínal tak, jak měl, aby zabránil dopravní nehodě, což nelze říci o protijedoucím řidiči. Žalobce
byl přesvědčen, že měl právo podat odvolání proti výroku 2) prvoinstančního rozhodnutí,
protože jím byla posuzována vina druhého účastníka nehody, přičemž tato otázka má zásadní vliv
na posouzení jeho viny na předmětné dopravní nehodě. V neposlední řadě vytýkal napadenému
rozhodnutí, že není přesně popsáno místo dopravní nehody, neboť výrok rozhodnutí hovoří o
ulicích Šumavská a Pancířská, aniž by byla označena obec, v níž ke střetu došlo a v níž se tyto
ulice nacházejí. Takovéto popsání místa nehody je podle žalobce nedostatečné a prakticky
nepřezkoumatelné. Žalobce proto navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí.
[3] Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 28. 2. 2012, v němž odkázal na odůvodnění
napadeného rozhodnutí. Uvedl, že k otázce sněžení se podrobně vyjádřil v napadeném
rozhodnutí se závěrem, že případné sněžení nemohlo mít vliv na samotnou dopravní nehodu ani
na její řešení, přičemž je nepopiratelnou skutečností, že vozovka již zasněžená byla. Samotný
žalobce si nestěžoval na to, že by v době nehody byla snížená viditelnost. Z fotodokumentace
pořízené druhým účastníkem nehody rovněž nevyplývá, že by sněžilo. Jestliže podle fotografií
nedošlo k zasněžení vozidel, nemohlo ze stejného důvodu dojít k zasněžení jejich stop. Případná
změna adheze tak sice mohla mít vliv na brzdnou dráhu vozidel, nikoli však na skutečnost, že se
obě vozidla v době střetu pohybovala dopředu, přičemž žalobce vjel do jízdní dráhy druhého
účastníka; otázka případného sněžení je tak zcela bezpředmětná. Žalovaný zastával stanovisko, že
nebylo jeho povinností o návrzích žalobce na provedení dokazování samostatně rozhodnout;
nadto se jimi všechny správní orgány zabývaly. Z výpovědi pana V. vyplývá, že samotný střet
neviděl, žalovanému není tudíž zřejmé, co by jeho opakovaný výslech přinesl. Vyšetřovací pokus
byl nadbytečný s ohledem na vypracovaný znalecký posudek. Vypracování varianty, kdy by druhý
účastník řízení vozidlu žalobce uhýbal, bylo nadbytečné, protože žalobce neměl vjet do jeho
jízdní dráhy; poškozený tudíž nebyl povinen žalobci uhýbat. Procesními návrhy na doplnění
dokazování se správní orgán má vypořádat v odůvodnění správního rozhodnutí, nikoli o nich
samostatně rozhodovat. Žalovaný považoval svůj postup, kterým zamítl odvolání žalobce proti
výroku 2) prvoinstančního rozhodnutí týkajícího se posouzení viny druhého účastníka řízení na
dopravní nehodě, s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 22/2011, jako
správný. Žalovaný proto navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
[4] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 5. 2013, č. j. 17 A 3/2012 – 38, žalobu jako
nedůvodnou zamítl. K námitce žalobce ohledně nedostatečného zjištění skutkového stavu citoval
odůvodnění napadeného rozhodnutí, které se touto otázkou podle soudu dostatečně zabývalo.
Krajský soud v tomto směru považoval závěry žalovaného za správné a odůvodněné, proto na ně
pro stručnost odkázal. Rovněž uzavřel, že za stavu, kdy žalobce vytvořil druhému účastníkovi
dopravní nehody náhlou překážku, sám v řízení neuplatňoval špatnou viditelnost, je otázka
údajného sněžení zcela bezpředmětná. Za stěžejní ve shodě se žalovaným považoval to,
že vozidlo žalobce se v době střetu podle závěrů znaleckého posudku pohybovalo vpřed v levé
polovině vozovky, aniž žalobce měl dostatečný výhled do ulice Pancířská. Dále soud zdůraznil,
že žalobce nebyl účastníkem správního řízení, v němž se posuzovala vina druhého účastníka
nehody, proto se nemohl proti výroku o jeho nevině odvolat. Okolnost, že bylo vedeno společné
řízení, nezakládá žalobci účastenství v řízení o vině druhého účastníka předmětné dopravní
nehody. K namítané neúplnosti výroku správního rozhodnutí krajský soud přisvědčil žalobci,
že skutková věta prvoinstančního rozhodnutí trpí v označení místa spáchání skutku deficitem,
neboť místo dopravní nehody je specifikováno pouze křižovatkou ulic Šumavská a Pancířská,
bez uvedení obce. Pojmenování obce je uvedeno až v odůvodnění správního rozhodnutí. Krajský
soud proto tuto skutečnost vyhodnotil jako zjevnou chybu v psaní, kterou má správní orgán
odstranit opravou zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí podle ustanovení
§70 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
vydáním opravného rozhodnutí. Tuto vadu správního rozhodnutí tedy krajský soud nevyhodnotil
jako podstatnou, která by odůvodňovala zrušení napadeného rozhodnutí.
[5] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2013, č. j. 17 A 3/2012 –
38, podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost ze dne 19. 7. 2013, ve které se dovolával
důvodů podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel vytýkal výroku
prvoinstančního rozhodnutí, že je neúplný, neboť v rozporu s ustanovením §77 zákona o
přestupcích neobsahuje označení místa spáchání přestupku. Z tohoto důvodu mělo být napadené
rozhodnutí krajským soudem zrušeno v souladu s ustanovením §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Stěžovatel odmítl závěr krajského soudu, že místo spáchání deliktu je dostatečně zjistitelné
z odůvodnění správního rozhodnutí, neboť místo spáchání přestupku může být vymezeno pouze
ve výroku správního rozhodnutí. Stěžovatel dále namítal, že ve správním řízení nebylo
postupováno v souladu s právními předpisy, když mu nebylo umožněno, aby svědeckými
výpověďmi prokázal svá tvrzení; nebyl tudíž přesně a objektivně zjištěn skutkový stav věci.
Stěžovatel navrhoval přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a zrušení napadeného
rozsudku krajského soudu.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 5. 9. 2013, v níž uvedl,
že nesouhlasí s argumenty stěžovatele a že setrvává na napadeném rozhodnutí. Námitky
stěžovatele byly vypořádány v odůvodnění napadeného rozhodnutí a ve vyjádření žalovaného
k žalobě, proto navrhoval zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
[7] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 12. 9. 2013, č. j. 4 As 120/2013 – 23, nepřiznal
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2013,
č. j. 17 A 3/2012 – 38, odkladný účinek z důvodů v tomto usnesení uvedených.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[8] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.), kasační
stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody
podle ustanovení §104 s. ř. s. způsobující její nepřípustnost.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel sice uplatnil kasační důvod podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. d), s. ř. s., ale k tomuto stížnostnímu důvodu neuvedl žádnou
argumentaci. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek přezkoumal podle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004,
č. j. 1 As 7/2004 – 47). Nejvyšší správní soud nad rámec výše uvedeného podotýká, že k vadě
rozhodnutí krajského soudu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. přihlíží z úřední
povinnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s., přičemž v projednávané věci nezjistil,
že by napadený rozsudek krajského soudu byl nepřezkoumatelný. Podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav byl krajským soudem
aplikován nesprávný právní názor. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační
stížnost podat z důvodu „vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost,“
[11] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[12] Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že výrokem 1) prvostupňového
rozhodnutí byl stěžovatel uznán vinným „ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích dle ustanovení §22 odst. 1 písm. l) přestupkového zákona, porušením ustanovení
§11 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť dne 27. 12. 2010 kolem 14:15 hod. řídil
vozidlo tov. značky BMW 325i SPZ X po ulici Šumavská a na křižovatce se silnicí Pancířská nejel při pravém
okraji vozovky a jel v protisměru, kde došlo ke střetu s vozidlem tov. značky Renaul Clio SPZ X řízeným A.
Y., který jel po ulici Pancířská směrem ve směru k ulici Šumavská ve své polovině vozovky. Způsobil tak
dopravní nehodu bez zranění osob se škodou na vozidlech a jiných věcech zřejmě nepřevyšující částku 100.000,-
Kč. Za tento přestupek se mu ukládá dle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) a §22 odst. 9 s přihlédnutím
k ustanovení §12 odst. 1 přestupkového zákona pokuta v částce 1.700 Kč (tisíc sedm set korun českých), splatná
do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí převzatou poštovní poukázkou popř. jiným způsobem (např.
složením hotovosti na podatelně Městského úřadu Klatovy, odboru dopravy – dopravního úřadu, nebo převodem
z účtu na účet Města Klatovy, č. účtu 19-0821048319/0800, K. symbol 0379, V symbol X, S. symbol
2011000009). Zároveň se mu ukládá povinnost uhradit náklady řízení v částce 2.500,- Kč ve smyslu ustanovení
§79 odst. 1 přestupkového zákona, v návaznosti na ustanovení §1 odst. 1 a §2 vyhlášky MV ČR č.
231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích ve znění pozdějších předpisů, a to
do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí převzatou poštovní poukázkou popř. jiným způsobem (např.
složením hotovosti na podatelně Městského úřadu Klatovy, odboru dopravy – dopravního úřadu, nebo převodem
z účtu na účet Města Klatovy, č. účtu 19-0821048319/0800, K. symbol 0379, V symbol X, S. symbol
2011000009).
[13] K prvé z kasačních námitek, týkající se neúplnosti výroku rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně nutno uvést, že podle ustanovení §77 zákona o přestupcích „výrok rozhodnutí
o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa
a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce
(§11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§16),
o nároku na náhradu škody (§70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§79 odst. 1).“
[14] Podle ustanovení §70 správního řádu „opravu zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení
rozhodnutí na požádání účastníka nebo z moci úřední usnesením provede správní orgán, který rozhodnutí vydal.
Týká-li se oprava výroku rozhodnutí, vydá o tom správní orgán opravné rozhodnutí. Prvním úkonem správního
orgánu ve věci opravy je vydání tohoto rozhodnutí. Právo podat odvolání proti opravnému usnesení
anebo opravnému rozhodnutí má pouze účastník, který jím může být přímo dotčen.“
[15] Otázkou konkretizace skutku a jeho místa ve výroku rozhodnutí v oblasti správního
trestání se zabýval rozšířený senát zdejšího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 2 As 34/2006,
kde zaujal tento názor : „v rámci veřejnoprávní odpovědnosti za protispolečenská jednání pak teorie rozeznává
zejména trestné činy, přestupky, jiné správní delikty; v další specifikaci pak ještě správní disciplinární delikty
a správní delikty pořádkové. Deliktním je jen takové porušení povinností (konání či opomenutí), které konkrétní
zákon takto označuje. Rozlišovacím kriteriem mezi jednotlivými druhy deliktů podle závažnosti je míra jejich
typové společenské nebezpečnosti vyjádřená ve znacích skutkové podstaty, u jiných správních deliktů
a disciplinárních deliktů pak ještě okruh subjektů, které se deliktu mohou dopustit. Výstižně to stanoví zákon
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“) v §2 odst. 1,
který definuje přestupek jako zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek
výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně,nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních
předpisů anebo o trestný čin. Jde vlastně o téměř zrcadlový odraz úpravy trestněprávní odpovědnosti vyjádřené
v zákoně č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákon“). Podle jeho §3 odst. 1,
2 je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto (tedy trestním) zákoně. Čin,
jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného
činu. Jiné správní delikty jsou svou povahou nejblíže právě přestupkům. V obou případech se jedná o součást
tzv. správního trestání, o postih správním orgánem za určité nedovolené jednání (konání či opomenutí). Oba druhy
deliktů jsou projednávány ve správním řízení, pouze s tím rozdílem, že přestupky soustředěné v přestupkovém
zákoně, ač míra jejich společenské nebezpečnosti i škála a citelnost ukládaných opatření či sankcí je obvykle nižší
než u jiných správních deliktů, mají vlastní a (z hlediska spravedlivého procesu) přísnější procesní režim než jiné
správní delikty, byť zásady trestání a řízení o tom jsou obdobné. Z těchto premis je třeba vycházet při posouzení
nezbytnosti konkretizace skutku a jeho místa v rozhodnutí. K této otázce se právní úprava staví u různých druhů
deliktů různě. Zákonná úprava je jednoznačná pokud jde o řízení o trestných činech. Podle §120 odst. 3
trestního zákona musí výrok rozsudku přesně označovat trestný čin, jehož se týká, a to nejen zákonným
pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání,
popřípadě i jiných skutečností, jichž je třeba, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným (…). Soud může
rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, jeho právním posouzením naopak není vázán
(§220 odst. 1, 3 tr. zákona). Řízení před soudem o trestném činu může být vedeno jen na základě obžaloby
(nebo návrhu na potrestání) podané státním zástupcem, ovšem jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní
stíhání [§2 odst. 8, §176 odst. 2, §177 písm. b), §160 odst. 1 tr. zákona]. I pokud jde o přestupek
nalezneme obdobnou úpravu. Podle §77 přestupkového zákona výrok rozhodnutí o přestupku musí obsahovat
též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce (…).
V rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech, je nezbytné postavit
najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis
skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu,
aby nemohl být zaměněn s jiným. Taková míra podrobnosti je jistě nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména
pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté,
pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. V průběhu řízení lze jistě vymezení
skutku provedené při zahájení řízení změnit v závislosti na dalších skutkových zjištěních či výsledku dokazování.
Tak může dojít k jinému časovému ohraničení spáchaného skutku, rozsahu způsobeného následku, apod. Typicky
takové situace mohou nastat zejména u tzv. trvajících či hromadných deliktů, deliktů spáchaných v pokračování
(dílčí útoky vedené jednotným záměrem, spojené stejným či podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí
časovou a v předmětu útoku, které naplňují stejnou skutkovou podstatu). Je to až vydané rozhodnutí,
které jednoznačně určí, čeho se pachatel dopustil a v čem jím spáchaný delikt spočívá. Jednotlivé skutkové údaje
jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost
opakovaného postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v
daném konkrétním případě. Ze všech výše uvedených důvodů je třeba odmítnout úvahu, že postačí, jsou li tyto
náležitosti uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Je pravdou, že předešlá judikatura akceptovala, pokud byl
v odůvodnění obsažen některý z identifikačních znaků (k tomu srovnej např. rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 25. 5. 1998, sp. zn. 6 A 168/1995). V soudní praxi tak bylo postupováno v případech, kdy výrok
postrádal některý z identifikačních znaků skutku a ten pak byl obsažen v odůvodnění. Soudní praxe připouštěla,
že pokud identifikace skutku nebyla náležitostí výroku, aby byla celá součástí odůvodnění. Takový závěr je nadále
nepřijatelný.“
[16] Závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu výše uvedené ohledně nutnosti
specifikace místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i jiných skutečností, jichž je třeba,
aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, je nutné vztáhnout i na rozhodování o přestupcích,
zvláště když se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu při posouzení této otázky dovolával
toho, že zákon o přestupcích má výslovnou právní úpravu této problematiky a že je nutné
v případě správního trestání naplnit podmínky stanovené čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.). Nejvyšší správní soud proto souhlasí
se stěžovatelem, že i v případě rozhodnutí o přestupku musí správní orgán v souladu
s ustanovením §77 zákona o přestupcích ve výroku rozhodnutí uvést specifikaci místa, času
a způsobu spáchání, popřípadě i jiných skutečností, jichž je třeba, aby skutek nemohl být
zaměněn s jiným.
[17] Pro posouzení daného případu však Nejvyšší správní soud považuje za důležité to,
že prvoinstanční rozhodnutí specifikaci místa stěžovatelem spáchaného přestupku obsahuje, byť
ta není zcela úplná, když chybí označení obce. Nelze tudíž hovořit o tom, že správní rozhodnutí
neobsahuje vůbec specifikaci místa, kde došlo k přestupku. Mezi účastníky je totiž nesporné,
že křižovatka ulic Pancířské a Šumavské, kde ke střetu došlo, se nachází v obci Železná Ruda
(stěžovatel opakovaně uváděl, že bydlí zhruba 200 m od místa nehody, svědek V. viděl vozidla
před střetem z oken svého domu v Pancířské ulici v Železné Rudě, jednoznačný je v popisu místa
skutku i vypracovaný znalecký posudek a ostatně i odůvodnění rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně). Důležité je, že za dané situace je zcela zřejmé, že skutek, za nějž je stěžovatel
postihován, nemůže být s ohledem na konkretizaci všech okolností údajů obsahujících jeho popis
zaměněn s jiným, jak vyžaduje zákon o přestupcích (viz. výše citované usnesení rozšířeného
senátu). Za takového stavu věci Nejvyšší správní soud považuje za odpovídající, aby vada byla
odstraněna opravným rozhodnutím ve smyslu §70 správního řádu, jak uvedl ve svém rozsudku
krajský soud.
[18] K institutu opravného rozhodnutí se ostatně vyjádřil Nejvyšší správní soud již v rozsudku
ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 – 541, v němž uvedl, že „Institut opravy zřejmých nesprávností
v písemném odůvodnění rozhodnutí podle §70 správního řádu lze aplikovat pouze na zjevné omyly ohledně údajů,
které jsou však dostatečně podloženy zjištěními prokazujícími jejich správné znění. S odkazem na toto ustanovení
nelze naopak měnit vlastní skutková zjištění či jejich již provedené právní hodnocení, na jejichž základě bylo
ve věci rozhodnuto. Není tedy možné, aby se z odkazem na uvedené ustanovení měnil obsah
rozhodnutí. Takový postup by nasvědčoval libovůli rozhodování správního orgánu a byl by jednoznačně
v rozporu s principem právní jistoty (obdobně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003,
sp. zn. II. ÚS 237/02, N 38/29 SbNU 327). Tento institut tak umožňuje jen odstraňování chyb,
kterých se dopustil správní orgán ve vydaných rozhodnutích, tedy opravy různých méně významných překlepů
a zkomolenin, opravy dat a rodných čísel, ale také opravy početních chyb. Opravným rozhodnutím (usnesením)
však nemůže dojít ke změně vlastních, opravovaným rozhodnutím stanovených, práv a povinností.“
[19] Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že v dané věci vydáním opravného (jen
doplňujícího) rozhodnutí nebudou změněna vlastní skutková zjištění správního orgánu, ani jimi
provedené právní hodnocení, na jejichž základě bylo ve věci rozhodnuto. V žádném případě
nedojde k faktické obsahové změně rozhodnutí, neboť skutková zjištění učiněná správními
orgány obstála před krajským soudem, stejně jako příslušná právní hodnocení, ale že dojde pouze
k napravení formálního pochybení v psaní, kdy příslušná úřední osoba opomněla k místu kolize
vyznačené přesně křižovatkou ulic Pancířské a Šumavské doplnit příslušnou obec.
[20] Nejvyšší správní soud by v případě vyhovění argumentaci stěžovatele nemohl rovněž
odhlédnout od důsledků takového postupu, kdy by žalovaný v případě dodržení jednoroční
prekluzivní lhůty podle ustanovení §20 zákona o přestupcích vydal další rozhodnutí, kterým by
do výroku prvoinstančního rozhodnutí doplnil „v obci Železná Ruda“, přičemž ve zbytku
by se jednalo při porovnání s napadeným rozhodnutím o zcela identické rozhodnutí. Zásah
správního soudu by v takovém případě byl ryze akademický a nepřinášel by efektivní ochranu
veřejných subjektivních práv stěžovatele, kterému je evidentně z obsahu správních rozhodnutí
a z průběhu správního řízení zjevné, kde k vytýkanému přestupku došlo.
[21] Nejvyšší správní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že ve správním řízení nebylo
postupováno v souladu s právními předpisy, když nebylo vyhověno jeho návrhu provést další
výslech svědků, protože z obsahu napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, proč žalovaný
považoval další výslech svědků s ohledem na jím shromážděné podklady a důkazní prostředky
za nadbytečné. Za stěžejní přitom Nejvyšší správní soud považuje to, že žalovaný ve věci nechal
zpracovat obsáhlý znalecký posudek, který skutečnosti, jež chtěl stěžovatel prokázat dalším
výslechem svědků, vyvrací. Nejvyšší správní soud pro úplnost proto doplňuje, že výslech svědka
M. V. by k věci nic nového přinést nemohl, protože podle jeho výpovědi samotný střet vozidel
neviděl. Výslech zasahujících policistů by byl rovněž nadbytečný, a to s ohledem na to, že
povětrnostní podmínky byly popsány samotnými účastníky této dopravní nehody a nepřímo
vyplývají z následné fotodokumentace pořízené druhým účastníkem dopravní nehody.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[22] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni k závěru, že nebyly naplněny tvrzené důvody
podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., za použití ustanovení §109
odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle
§110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[23] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný,
proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu