ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.133.2014:37
sp. zn. 4 As 133/2014 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: M. J., zast.
Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem, se sídlem Pařížská 68/9, Praha, proti žalovanému: Krajskému
úřadu Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, zast. Mgr.
Vlastimilem Škodou, advokátem, se sídlem Řetězová 2, Děčín, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2014, č. j. 15 A 129/2012 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 20. 8. 2012, č. j. 3376/2012, JID 113200/KUUK/He
(dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu
města Teplic ze dne 13. 7. 2012, č. j. MgMT/060941/2012/Vrb, kterým mu byla uložena pokuta
ve výši 10.000 Kč za správní delikt podle §56 písm. 4) bod a) zákona č. 247/2000 Sb.,
o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách
některých zákonů, v znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zdokonalování odborné
způsobilosti“). Správního deliktu se měl dopustit tím, že v rozporu s ustanovením §13 odst. 1
písm. f) téhož zákona přijal do výcviku osobu, která nebyla držitelem příslušného řidičského
oprávnění, ač to stanoví §91 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Magistrát při svém rozhodování vyšel z žádosti
o řidičské oprávnění k přijetí k výuce a výcviku pro skupinu „C+E“, kterou podal pan B. O. S. u
autoškoly žalobce dne 4. 11. 2011, přičemž v této době nebyl držitelem řidičského oprávnění
skupiny C, ačkoli zákon o silničním provozu v případě takové žádosti stanoví, že řidičské
oprávnění skupiny C+E lze udělit jen žadateli, který je již držitelem řidičského oprávnění skupiny
C. Správní orgán prvního stupně přitom zjistil, že řidičské oprávnění skupiny C bylo žadateli
uděleno na základě §129 odst. 1 zákona o silničním provozu vydáním řidičského průkazu č. X
dne 14. 11. 2011, tedy až 10 dnů po jeho přijetí do autoškoly a 1 den po zapsaném ukončení
výuky a výcviku. Žalovaný ze spisového materiálu nad rámec výše uvedeného zjistil, že žalobce
přijal žádost pana B. O. S., německého státního příslušníka, dne 4. 11. 2011, přestože v ní
absentoval údaj o držení skupiny řidičského oprávnění C, který byl zřejmě do žádosti dopsán
dodatečně, a to až po vydání řidičského průkazu č. X dne 14. 11. 2011, tedy o celých 10 dní
později. Žalovaný zdůraznil, že zákon jednoznačně stanoví podmínky přijetí uchazeče do
autoškoly a nikoli až podmínky pro provádění nebo zahájení výuky a výcviku již přijatého
žadatele. Podmínkou pro přijetí uchazeče pro získání řidičského oprávnění C+E je v souladu
s konstantní správní praxí to, aby uchazeč měl řidičské oprávnění skupiny C. Dnem přijetí do
výuky a výcviku byl již den 4. 11. 2011, nikoli faktické zařazení do výuky. Žalovaný poukázal na
to, že žalobce posouvá den přijetí do výuky až na 14. 11. 2011, ačkoli podle doložené žádosti
k tomuto datu žadatel již ukončil výuku a výcvik. Data výcviku a výuky nejsou pro posouzení
předmětné věci podle žalovaného rozhodná. Nemohlo rovněž ani dojít k omylu při zapsání data
ukončení výuky, neboť před vykonáním samotné zkoušky z odborné způsobilosti jsou
předložené náležitosti ověřeny zkušebním komisařem. Žalovaný dále nezjistil, že by řízení před
správním orgánem prvního stupně trpělo takovými vadami, pro něž by bylo nutné jeho
rozhodnutí zrušit, neboť žalobcem tvrzená pochybení neměla přímý vliv na průběh a výsledek
správního řízení. Správní orgán prvního stupně učinil v průběhu řízení dne 10. 6. 2012 (na
základě telefonického hovoru s pracovníkem Magistrátu města Mostu) pouze doplnění spisu o
kopii žádosti o řidičské oprávnění pana S., avšak to nemělo negativní vliv na práva žalobce,
neboť tím se jen potvrdily jím uváděné skutečnosti, nadto všechny rozhodující podklady pro
posouzení věci byly již součástí „Podnětu k zahájení správního řízení“. Žalobcem zmíněný
doplněný důkaz (druhá strana žádosti o přijetí do výcviku a výuky) obsahoval nově pouze údaje o
vykonané zkoušce. Žalobcem předložené důkazy byly s ohledem na předmět řízení a charakter
jemu vytýkaného správního deliktu irelevantní. Žalovaný tedy shrnul, že žalobce jako
provozovatel autoškoly přijal dne 4. 11. 2011 do výuky a výcviku žadatele pro udělení řidičského
oprávnění skupiny C+E osobu, která ke dni podání žádosti prokazatelně nesplnila podmínku
k přijetí do autoškoly upravenou v §13 odst. 1 písm. f) zákona o zdokonalování odborné
způsobilosti, neboť v době podání žádosti tato osoba reálně neměla uděleno řidičské oprávnění
skupiny C, čímž nesplnila podmínku uvedenou v ustanovení §91 odst. 1 písm. d) zákona o
silničním provozu. Sankce za toto pochybení byla uložena v samé spodní hranici zákonné sazby a
podle žalovaného odpovídá její výše závažnosti spáchaného správního deliktu.
[2] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou ze dne 31. 8. 2012, v níž tvrdil,
že správní orgány nesprávně vycházely ze stanovisek Ministerstva dopravy ze dne 3. 11. 2006
a 30. 11. 2006, avšak přehledly, že v mezidobí bylo vydáno doplňující stanovisko k určení
okamžiku nabytí řidičského oprávnění ze dne 22. 1. 2007, podle něhož lze udělené řidičské
oprávnění až do doby vydání řidičského průkazu využít pouze pro doložení splnění podmínky
pro přijetí k výuce a výcviku k získání další skupiny řidičského oprávnění. Právě o takovou situaci
se podle žalobce jedná i v posuzovaném případě, kdy jeho tvrzení o průběhu přijetí žadatele
je podloženo rovněž záznamy v řidičském průkazu, kde je uvedeno datum u příslušné získané
skupiny jako den podání žádosti o vydání řidičského oprávnění, přičemž tam není uveden
den převzetí řidičského oprávnění. Tytéž skutečnosti podle žalobce vyplývají i z výpisu
z evidenční karty řidiče. Žalobce vytýkal správním orgánům, že jej neseznámily s doplněním
dalšího důkazního materiálu, přičemž nesouhlasil s tím, že se jedná v tomto ohledu o nepodstatné
porušení procesního postupu s tím, že nově doplněné listiny měly vyznít v jeho prospěch, ačkoli
se tak fakticky nestalo. Dodatečné seznámení se s poklady pro žalobce nepředstavuje zbytečný
pokračovaní
náklad, kterého se obává žalovaný, jenž tímto argumentem zdůvodňoval, proč žalobci nebylo
umožněno seznámit se s podklady rozhodnutí. Závěr žalovaného na str. 2 napadeného
rozhodnutí, že žalobce přijal žádost i přesto, že v ní absentoval údaj o držení skupiny řidičského
oprávnění skupiny C, který byl zřejmě do žádosti dopsán dodatečně, a to až po vydání řidičského
průkazu č. X dne 14. 11. 2011, nadto nemá oporu ve spisovém materiálu. Žalobce proto
navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 13. 12. 2012, v němž zopakoval,
že ze spisového materiálu vyplývá, že pan S. podal žádost o přijetí do výuky a výcviku již dne 4.
11. 2011, přičemž žalobce jej přijal, ačkoli v této žádosti chyběl údaj o držení řidičského
oprávnění skupiny C, jenž byl zřejmě do žádosti dopsán dodatečně, a to až po vydání řidičského
průkazu č. X dne 14. 11. 2011. K doplňujícímu stanovisku ústředního orgánu žalované, jehož se
žalobce dovolával, podotkl, že má pouze doporučující charakter, když závazné je pouze
rozhodnutí soudu. Poznamenal, že ze samotných změn stanovisek vydávaných ministerstvem
vyplývá, že ministerstvo nemá na daný problém ustálený názor. Žalovaný setrval na stanovisku,
že provozovatel autoškoly má přijímat k výuce a výcviku k získání řidičského oprávnění skupiny
C+E pouze osobu, která splní podmínky vyplývající z ustanovení §91 odst. 1 písm. d) zákona
o silničním provozu, tj. která je držitelem řidičského oprávnění skupiny C. Tyto podmínky
je nutné zjišťovat již k datu přijetí žadatele do výuky a nikoli až k době provádění nebo zahájení
výuky a výcviku přijatého žadatele. Za držitele řidičského průkazu je nepochybně možno označit
pouze osobu, která řidičský průkaz fyzická má, která jej tedy převzala. Okamžikem převzetí
řidičského průkazu nabývá právní moci správní rozhodnutí o udělení řidičského oprávnění.
Žalobce přijal pana S. k výuce již dne 4. 11. 2011, ačkoli ten řidičský průkaz skupiny C převzal až
dne 14. 11. 2011. Dnem přijetí k výuce a výcviku je přitom den přijetí žádosti, nikoli až den
zahájení výuky a výcviku. Úvaha žalovaného se přitom opírá o výkladové stanovisko Ministerstva
dopravy ze dne 30. 11. 2006 a o vyjádření veřejného ochránce práv ze dne 9. 1. 2007.
K tvrzenému porušení procesních práv žalobce žalovaný uznal, že správní orgán prvního stupně
doplnil spisový materiál o kopii žádosti o řidičské oprávnění B. O. S., avšak tento důkazní
prostředek přímo nesouvisel s předmětným správním deliktem v podobě přijetí žadatele do
autoškoly a neměl proto vliv na průběh a výsledek správního řízení; nadto byl ku prospěchu
žalobce, když potvrdil i jím uváděný údaj o vykonání zkoušky z odborné způsobilosti panem S.
dne 19. 11. 2011. Tato skutečnost tedy neměla vliv na výsledek řízení. K výtkám žalobce o
nepodložených domněnkách ohledně dodatečného dopsání údajů v žádosti o vydání řidičského
oprávnění žalovaný odvětil, že se jednalo o vyjádření jeho úvahy, která vycházela z údajů
obsažených v předložené žádosti o přijetí do výuky a výcviku a data skutečného převzetí
řidičského průkazu. Žalovaný proto navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[4] V průběhu jednání soudu dne 4. 6. 2014 zástupce žalobce tvrdil, že žalobce byl osobně
s panem S. u příslušného správního orgánu dne 1. 11. 2011 podávat žádost o získání
předmětného řidičského oprávnění, přičemž mu již tehdy bylo známo, že pan S. splňuje
kvalifikační předpoklady k jeho získání, neboť již řidičské oprávnění pro skupinu C rovněž získal
v žalobcově autoškole.
[5] Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. 6. 2014, č. j. 15 A 129/2012 - 45,
žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění uvedl, že neshledal důvodnou námitku porušení
procesních práv žalobce; s kopií žádosti o řidičské oprávnění ze dne 4. 11. 2011, kterou si orgán
prvního stupně vyžádal, žalobce sice nebyl seznámen, avšak tato vada nedosáhla podle jeho
závěru takové intenzity, aby odůvodňovala zrušení napadeného rozhodnutí, protože předmětná
žádost byla předána žalobci samotným žadatelem, žalobce ji poté sám částečně vyplnil
a informace tam uvedené mu podle obsahu správního spisu byly známy. Jediná neznámá
informace vztahující se k vlastnímu vydání řidičského průkazu nemá na skutkovou i právní
stránku věci vliv. K meritorním námitkám žalobce zdůraznil, že zásadním pro posuzovanou
věc je vymezení vztahu mezi řidičským oprávněním a řidičským průkazem a v tomto ohledu
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 41/2009, podle něhož žadatel
o udělení řidičského oprávnění nabývá tohoto oprávnění až rozhodnutím oprávněného správního
orgánu, přičemž v případě vyhovění žádosti se nevydává samostatné rozhodnutí, ale pouze
osvědčení o udělení řidičského oprávnění v podobě řidičského průkazu. Nelze se podle soudu
domnívat, že v případě vykonání odborných zkoušek a podání žádosti o vydání řidičského
průkazu musí být žadateli řidičský průkaz a řidičské oprávnění vydáno. Za podstatné, soud
považoval okamžik, kdy rozhodnutí nabude právní moci, tj. kdy zakládá příslušná oprávnění
úspěšného žadatele. V daném případě se tak stalo oznámením „rozhodnutí“ v podobě předání
řidičského průkazu. Mezi stranami přitom není sporu o tom, že řidičský průkaz byl žalobci vydán
až dne 14. 11. 2011. Záznam v evidenční kartě řidiče není rozhodný, zvláště když záznam
předložený žalobcem pochází až ze dne 17. 9. 2012, nebyl tedy součástí žádosti o řidičské
oprávnění ze dne 4. 11. 2011. Závěr soudu není rovněž v rozporu se stanoviskem Ministerstva
dopravy ze dne 22. 1. 2007, kterého se dovolává žalobce, neboť to se zabývá možností ústního
vyhlášení rozhodnutí, k čemuž v daném případě nedošlo. Soud v neposlední řadě nesdílel
námitky žalobce, že žalovaný uvádí nepodložené domněnky ohledně dopsání údaje o vydání
řidičského oprávnění do žádosti o řidičské oprávnění, neboť je logické, že dne 4. 11. 2011 nikdo
nemohl v žádosti uvést údaje o řidičském průkazu, který byl žadateli vydán až dne 14. 11. 2011.
Nelze sice tvrdit, že tyto údaje později dopsal žalobce, tato okolnost však nemá vliv na právní
posouzení případu. Soud tedy vzal za prokázané, že žalobce přijal žadatele k výuce a výcviku
pro řidičské oprávnění skupiny C+E dne 4. 11. 2011, ačkoliv žadatel dosud nenabyl řidičského
oprávnění skupiny C jako nutné podmínky pro zařazení do výuky a výcviku pro skupinu C+E,
čímž se žalobce dopustil správního deliktu podle §56 odst. 1 písm. e) zákona o zdokonalování
odborné způsobilosti.
[6] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2014, č. j. 15 A
129/2012 - 45, podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost ze dne 23. 6. 2014 z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel souhlasil s tím, že pro posouzení věci je
významné určení okamžiku, kdy se stal pan S. držitelem řidičského oprávnění pro skupinu C.
Trval na stanovisku, že jednal v souladu se zákonem, pokud přijal do výcviku pana S. dne 4. 11.
2011, neboť již tento den byl jmenovaným držitelem řidičského oprávnění skupiny C, jak dokládá
výpis z evidenční karty řidiče. Stěžovatel jednal v souladu s §91 písm. d) zákona o silničním
provozu a se stanoviskem Ministerstva dopravy ze dne 22. 1. 2007, podle něhož je možné
přijmout do kurzu žadatele na základě prokázání potřebných předpokladů výpisem z evidenční
karty řidiče, neboť právě tento výpis dokládá, že žadatel již je držitelem řidičského oprávnění
dané skupiny a pouze čeká na vyhotovení řidičského průkazu příslušným orgánem, což trvá
přibližně 14 – 20 dnů. Stěžovatel potvrdil, že pan S. v inkriminované době čekal na vyhotovení
řidičského průkazu. Stěžovatel soudu vytýká, že nevycházel ze skutečnosti, že se v případě pana
S. nejednalo o řidiče motorového vozidla, nýbrž o žadatele o řidičské oprávnění skupiny C+E,
který předmětný kurz absolvoval pod dohledem instruktora a tudíž se účastnil výcviku na získání
příslušného řidičského oprávnění. Pojem řidiče je přitom definován v §2 písm. d) zákona o
silničním provozu. (Jedná se o účastníka provozu na pozemních komunikacích, který řídí
motorové či nemotorové vozidlo a nebo tramvaj, řidičem je jezdec na zvířeti).To však ještě
neznamená, že řidičem je pouze osoba aktuálně řídící vozidlo, jak by se snad mohlo zdát z dikce
předmětného ustanovení. Takový výklad by podle stěžovatele vedl k absurdním závěrům, neboť
např. vyšetření, zda řidič není ovlivněný alkoholem by muselo probíhat přímo za jízdy. Krajský
soud v odůvodnění rozsudku sice vymezil vztah mezi řidičským oprávněním a řidičským
průkazem, a to citací z judikatury Nejvyššího správního soudu, ale poté chybně právně
dovozoval, že žadatel nenabývá řidičského oprávnění vykonáním zkoušek, ale až po splnění
pokračovaní
dalších formálních náležitostí včetně podání žádosti, o jejichž splnění rozhoduje oprávněný
správní orgán, přičemž poukazoval na situaci při výměně starého řidičského průkazu za nový, kdy
se žadatel stane držitelem nového řidičského oprávnění zpětně ode dne podání žádosti o nový
řidičský průkaz, přičemž v mezidobí je vydáno potvrzení o podání žádosti. Tuto úvahu krajského
soudu stěžovatel odmítá s tím, že např. i v případě povinné výměny starého řidičského průkazu
za nový, je žadatel držitelem nového průkazu zpětně ode dne podání žádosti o něj, když ostatně
tento den podání žádosti je uveden jako den vydání řidičského průkazu. Žádostí o vydání nového
průkazu totiž nepozbývá platnosti řidičské oprávnění dotčené osoby, toliko jenom vypršela
platnost dokladů.
[7] Pojem „řidičské oprávnění“ je podle stěžovatele upraven v §80 zákona o silničním
provozu a opravňuje jeho držitele k řízení motorového vozidla zařazeného do skupiny vozidel,
pro kterou mu bylo oprávnění uděleno; oproti tomu řidičský průkaz je pouze doklad, jímž
se prokazuje řidičské oprávnění k řízení motorových vozidel. Splnění podmínek je tedy navázáno
na získání řidičského oprávnění, nikoliv průkazu, jak nesprávně dovozuje soud. Pan S. se stal
držitelem řidičského oprávnění již dne 1. 11. 2011, kdy podal žádost k jeho vyřízení, neboť splnil
podmínky pro jeho vydání. Stěžovatel v neposlední řadě nesouhlasil s tím, že by nebyl ze strany
správního orgánu porušen §36 odst. 3 správního řádu, protože mu nebylo umožněno se vyjádřit
k podkladům rozhodnutí. Nespokojil se ani s tvrzením, že nově získané informace byly v jeho
prospěch, když to se neprojevilo ve výroku rozhodnutí. Setrval dále na stanovisku, že žalovaný
vychází z domněnek, pokud tvrdí, že stěžovatel přijal žádost pana S. přesto, že v ní absentoval
údaj o držení skupiny řidičského oprávnění skupiny C, který měl být podle názoru žalovaného do
žádosti dopsán až dodatečně po vydání řidičského průkazu č. X. Stěžovatel vyslovil přesvědčení,
že správní orgány mají při svém rozhodování ctít nejen principy formální zákonnosti, ale i
proporcionality a předvídatelnosti, přičemž mají poměřovat důsledky každého rozhodnutí i
z hlediska závažnosti případného porušení práva účastníky řízení, a to i s přihlédnutím k vlastní
dosavadní rozhodovací praxi. Stěžovatel proto navrhoval, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatele vyjádřil podáním ze dne 1. 9. 2014, v němž
se plně ztotožnil se závěry krajského soudu a odkázal na své předchozí vyjádření k žalobě.
Žalovaný proto navrhoval, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[9] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.),
kasační stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny
důvody podle ustanovení §104 s. ř. s. způsobující její nepřípustnost.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační
stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
a b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem přezkoumal
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a písm. b) s. ř. s. Podle písm. a) tohoto ustanovení
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu „vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.“
[11] Nejprve ve vztahu k argumentaci stěžovatele, že správní orgány mají rozhodovat
v souladu s principem proporcionality a předvídatelnosti, musí Nejvyšší správní soud
konstatovat, že (pokud ji lze vůbec pokládat za samostatnou kasační námitku) je nepřípustná
ve smyslu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., neboť stěžovatel touto argumentací uplatňuje zcela jiné
důvody, než které uplatnil v řízení před krajským soudem. Podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
totiž není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny
v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
[12] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/2009 - 77,
„kasační stížnost může účinně směřovat jen proti těm důvodům soudního rozhodnutí, na němž je toto rozhodnutí
postaveno.“ K obdobným závěrům se Nejvyšší správní soud přihlásil v rozsudku ze dne
25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, ve kterém uvedl, že „ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. představuje
zavedení koncentračního principu do řízení před Nejvyšším správním soudem. Užití tohoto principu lze považovat
za zcela racionální, neboť zajišťuje, aby výhrady účastníků řízení proti (zde) pravomocnému správnímu
rozhodnutí byly pořadem práva nejprve projednány krajskými soudy, přičemž Nejvyšší správní soud přezkoumá
již pouze zákonnost závěrů krajských soudů k jednotlivým skutkovým a právním otázkám, které jim byly
v žalobách předestřeny (promítly-li se, pochopitelně, do námitek kasačních). Pokud by bylo v řízení před Nejvyšším
správním soudem (myšleno v řízení o kasační stížnosti) připuštěno uplatnění skutkových a právních novot
(zde srov. též ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.) vedlo by to fakticky k popření kasačního principu, na němž
je řízení o tomto mimořádném opravném prostředku vystavěno. Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. (obdobně
jako §109 odst. 4 s. ř. s., vylučující možnost dodatečného uplatňování argumentů skutkových) tedy nesleduje
restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně. Po účastnících předcházejícího žalobního
řízení (z logiky věci je zřejmé, že musí jít pouze o účastníky aktivně legitimované) lze jistě spravedlivě požadovat,
aby na principu vigilantibus jura postupovali v řízení shora popsaným způsobem s tím, že v případě,
kdy tak neučiní, ponesou (z hlediska možnosti uplatnění procesní argumentace v dalším stupni)
případné nepříznivé důsledky.“ V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2008, č. j. 1 Afs
102/2008 – 39, bylo konstatováno, že „podle §104 odst. 4 s. ř. s. totiž není kasační stížnost přípustná,
opírá-li se jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí mábýt přezkoumáno,
ač tak učinit mohl. Tato výhrada dopadá i na případy, kdy žalobce sice onu námitku před soudem uplatnil, učinil
tak však až po uplynutí lhůty k podání žaloby.“
[13] Řízení o kasační stížnosti jako mimořádném opravném prostředku proti pravomocným
rozhodnutím krajských soudu podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. slouží k přezkumu zákonnosti
a správnosti rozhodnutí krajských soudů; nevytváří proto novou instanci k přednesu další
skutkové a právní argumentace pro žalobce. Nejvyšší správní soud se tedy za dané procesní
situace nemůže věcně vyjádřit k argumentaci ohledně toho, že správní orgány mají rozhodovat
v souladu s principem proporcionality a předvídatelnosti. Tuto argumentaci stěžovatel uvedl
až v kasační stížnosti, což je v rozporu s ustanovením §104 odst. 4 s. ř. s., které ve smyslu výše
uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu zakotvuje koncentraci řízení před krajskými
soudy, tj. stěžovatel měl veškerou svou argumentaci dokládající podle jeho názoru nezákonnost
a nesprávnost napadeného rozhodnutí uvést již v řízení před krajským soudem ve lhůtě podle
ustanovení 72 s. ř. s. Nadto tato argumentace je značně obecná a neuchopitelná, neboť není
pokračovaní
zřejmé, čeho se stěžovatel konkrétně domáhá, tj. v jakém smyslu považuje napadené rozhodnutí
správního orgánu za rozporné s principem proporcionality a předvídatelnosti.
[14] Nejvyšší správní soud se dále musel vypořádat s námitkou stěžovatele ohledně porušení
jeho procesních práv zakotvených v §36 odst. 3 správního řádu. Ztotožňuje se s posouzením
učiněným krajským soudem, že byť správní orgány nepostupovaly z ryze formálního pohledu
plně v souladu se správním řádem, tato formální vada není takové intenzity, aby odůvodňovala
potřebu zrušení napadeného rozhodnutí. S ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu
(viz. rozsudek ze dne 16. 6. 2010, č. j. 5 As 60/2009 – 163), podle níž je nutné vždy zkoumat
míru procesního pochybení s ohledem na složitost předmětu řízení, je i v posuzovaném případě
nutno dospět k závěru, že toto drobné dílčí pochybení správního orgánu nemůže odůvodnit
zrušení napadeného rozhodnutí. Z obsahu správního spisu je totiž zřejmé, že správní orgán
prvního stupně sice neseznámil stěžovatele s tím, že si vyžádal kopii žádosti pana S. o řidičské
oprávnění, nicméně obsah této žádosti musel být stěžovateli znám, neboť samotnou žádost podal
pan S. u stěžovatele dne 4. 11. 2011. Nejvyšší správní soud k otázce nutnosti seznámit účastníka
řízení s poklady, které jsou mu známy, v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, č. j. 7 As 40/2003 - 61, ve
vztahu k předchozí právní úpravě správního řízení uvedl, že „z ust. §33 odst. 2 správního řádu je
zřejmé, že jeho smyslem je poskytnout účastníku správního řízení možnost prezentovat správnímu orgánu své
stanovisko k důkazním prostředkům, které správní orgán shromáždil ve správním řízení. Materiálním
předpokladem jeho užití je situace, kdy skutkový stav doznal změn, zejména byly provedeny zásadní důkazy, o
nichž účastník řízení neví. Z výše uvedeného logicky vyplývá, že jednání účastníka, který správnímu orgánu zaslal
listiny sloužící na podporu jeho tvrzení, již obsahuje i jeho vyjádření k těmto podkladům a ke způsobu jejich
zjištění. Za předpokladu, že správní orgán (stěžovatel) pak řízení na druhém stupni nedoplnil prováděním dalšího
dokazování a při rozhodování vycházel pouze z těch podkladů, které již účastník řízení znal, Nejvyšší správní
soud konstatuje, že nedošlo k porušení ust. §33 odst. 2 správního řádu.“ Tytéž úvahy samozřejmě platí a
jsou použitelné i pro nyní platnou právní úpravu. Z logiky věci vyplývá, že smyslem potřeby
seznámit účastníka řízení s podklady pro rozhodnutí je především to, aby byl seznámen
s takovými podklady, které mu dosud nejsou známy. To však o obsahu žádosti o udělení
řidičského oprávnění ve vztahu ke stěžovateli tvrdit nelze.
[15] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani s námitkami stěžovatele, že by žalovaný
vycházel z neověřených domněnek ohledně dopsání údaje o datu vydání řidičského oprávnění
do žádosti, neboť je logické, že dne 4. 11. 2011 nemohl nikdo v žádosti pana S. uvést údaj o
řidičském průkazu č. X, který byl tomuto žadateli fakticky vydán až dne 14. 11. 2011, tj. dne 4. 11.
2011, nikdo nemohl vědět, zda bude řidičské oprávnění a kterého dne žadateli vydáno, a jaké
číslo řidičského průkazu mu bude přiděleno. Nadto nutno zdůraznit, že stěžovatel sice tyto
závěry žalovaného napadá, ale sám nepředkládá žádnou jinou argumentaci dokládající, že tomu
tak nebylo, tj. nevysvětluje, jak tento údaj mohl být v žádosti vyplněn již dne 4. 11. 2011.
[16] K posouzení otázky, zda žadatel pan S. disponoval řidičským oprávněním již dne 4. 11.
2011, jak tvrdí a dovozuje stěžovatel, Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil tyto
podstatné skutečnosti:
Ve spise se nachází žadatelova žádost o vydání řidičského průkazu rozšířeného i na
skupinu C ze dne 1. 11. 2011, kterou téhož dne přijal Magistrát města Mostu k vyřízení.
Na žádosti je uvedeno datum převzetí řidičského průkazu č. X dne 14. 11. 2011. Ze žádosti o
vydání řidičského oprávnění - a to rozšíření na skupinu C+E - vyplývá, že žadatel podal
stěžovateli dne 4. 11. 2011 jako provozovateli autoškoly žádost o přijetí do výuky a výcviku
k získání uvedeného řidičského oprávnění. Téhož dne stěžovatel žádost přijal a uvedl na ní datum
ukončení výcviku 13. 11. 2011. V třídní knize kurzu řidičů silničních vozidel je však uvedeno
jako datum zahájení výuky a výcviku den 14. 11. 2011 s ukončením dne 19. 11. 2011. Následně
stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 3. 6. 2012 uvedl, že v případě data 13. 11. 2011 se jedná
pouze o písařskou chybu. Ze záznamu o zkouškách o odborné způsobilosti vyplývá, že zkoušky
žadatel úspěšně složil dne 21. 11. 2011. Podle §13 odst. 1 písm. f) zákona o zdokonalování
odborné způsobilosti „výuku a výcvik k získání řidičského oprávnění může provádět výlučně provozovatel
autoškoly. Provozovatel autoškoly přijme k výuce a výcviku k získání řidičského oprávnění osobu, která splní
další podmínky, pokud je pro získání řidičského oprávnění vyžaduje zvláštní zákon.“ Podle §91 odst. 1
písm. d) zákona o silničním provozu „řidičské oprávnění skupiny C + E lze udělit jen žadateli, který
je již držitelem řidičského oprávnění skupiny C.“ Podle §56 odst. 1 písm. e) zákona o zdokonalování
odborné způsobilosti „právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako provozovatel autoškoly dopustí
správního deliktu tím, že přijme jako žadatele o řidičské oprávnění osobu, která nesplňuje podmínky podle §13.“
Podle §80 zákona o silničním provozu „řidičské oprávnění opravňuje jeho držitele k řízení motorového
vozidla zařazeného do příslušné skupiny nebo podskupiny řidičského oprávnění.“ Podle §92 odst. 1 zákona
o silničním provozu „řidičské oprávnění udělí žadateli řidičské oprávnění příslušný obecní úřad
obce s rozšířenou působností.“ Podle §92 odst. 7 zákona o silničním provozu „splňuje-li žadatel o řidičské
oprávnění nebo o rozšíření řidičského oprávnění všechny podmínky podle §82 odst. 1, má právní nárok
na udělení řidičského oprávnění nebo na jeho rozšíření o další skupinu nebo podskupinu řidičského oprávnění.“
Podle §129 odst. 1 zákona o silničním provozu „jestliže se žadateli o udělení řidičského oprávnění anebo
o rozšíření řidičského oprávnění podle §92 vyhoví v plném rozsahu, místo rozhodnutí se žadateli vydá řidičský
průkaz s uděleným nebo s rozšířeným řidičským oprávněním.“
[17] Otázkou okamžiku nabývání a pozbývání řidičského oprávnění v závislosti na získání
řidičského průkazu se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 16. 6. 2010, č. j. 2 As
41/2009 - 62, v němž dospěl k závěru, že „úprava řidičských oprávnění a řidičských průkazů je zakotvena
v zákoně č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Z ustanovení §80 citovaného zákona se podává, že
řidičské oprávnění opravňuje jeho držitele k řízení motorového vozidla zařazeného do příslušné skupiny nebo
podskupiny řidičského oprávnění. Řidičské oprávnění je žadateli udělováno na jeho žádost (§92 zákona
o silničním provozu), a to při kumulativním splnění zákonem předepsaných podmínek. O této žádosti se vede
správní řízení, které však, v případě vyhovění žádosti, není završeno vydáním správního rozhodnutí
v materializované podobě, ale přímo vydáním řidičského průkazu (§129 odst. 1 zákona o silničním provozu,
respektive §129 odst. 2 tohoto zákona, ve znění účinném v době podání žádosti stěžovatelky). Z uvedeného
lze učinit dílčí závěr, a sice, že řízení o vydání (udělení) řidičského oprávnění je správním řízením, ve kterém
je rozhodováno o právech a povinnostech fyzických osob a v případě, kdy takové žádosti není vyhověno, musí
být řízení zakončeno vydáním správního rozhodnutí, které je pak soudně přezkoumatelné. Pokud jde o řidičský
průkaz, ten je veřejnou listinou, která osvědčuje udělení řidičského oprávnění k řízení motorových vozidel
zařazených do příslušné skupiny či podskupiny řidičského oprávnění a kterou držitel prokazuje své jméno,
příjmení, rodné číslo a podobu, jakož i další údaje v ní zapsané podle tohoto zákona (§103 odst. 1 zákona
o silničním provozu). Z ustanovení §109 odst. 1 zákona o silničním provozu dále vyplývá, že podmínkou
pro vydání řidičského průkazu je existence odpovídajícího řidičského oprávnění; podle §109 odst. 2 písm.
d) citovaného zákona se řidičský průkaz vydá držiteli řidičského oprávnění, kterému končí platnost řidičského
průkazu (situace stěžovatelky). V posledně zmiňovaném případě je řidičský průkaz vydáván na žádost
(§109 odst. 6 zákona o silničním provozu), a to nejpozději ve lhůtě 20 dnů ode dne, kdy příslušný obecný úřad
obce s rozšířenou působností ověří, že jsou splněny podmínky pro jeho vydání (§110 odst. 2 zákona).
Z uvedeného je tedy zcela evidentní, že, narozdíl od řidičského oprávnění, je řidičský průkaz toliko úřední listinou
osvědčením, kterým se prokazuje existence řidičského oprávnění a jeho rozsah. S výjimkou případů,
kdy je řidičský průkaz vydán v řízení o žádosti o udělení řidičského oprávnění namísto formalizovaného správního
rozhodnutí, jde o „prosté osvědčení“, ve smyslu části čtvrté zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“); v řízení předcházející jeho vydání se toliko ověří totožnost žadatele
a existence a rozsah řidičského oprávnění. Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 31. 5. 2010,
č. j. 2 Ans 1/2009 - 71 k charakteru osvědčení, vydávaných dle §155 správního řádu, vyslovil tak, že „[t]ento
typ aktů veřejné správy nezakládá (respektive neruší či nemění) práva a povinnosti svých adresátů, jako je tomu
pokračovaní
v případě správních rozhodnutí. Narozdíl od jim blízkých deklaratorních rozhodnutí není ani prostředkem
k řešení sporných skutečností či autoritativnímu odstraňování pochybností. Správní orgány jimi osvědčují existence
nesporných skutečností, které jsou jim z jejich úřední činnosti známy; nepředpokládá se zde provádění dokazování,
aplikace diskrečního oprávnění či výklad neurčitých právních pojmů. Správní orgán osvědčení vydá (popř. postupuje
dle §155 odst. 3 správního řádu), lze-li skutečnosti, které mají být osvědčeny, ověřit pouhým nahlédnutím
do spisového materiálu, evidence či databáze, vyplývají-li nepochybně z dokladů předložených žadatelem apod.“.
Lze tedy přijmout druhý dílčí závěr, a to, že řidičský průkaz má povahu osvědčení dle §155 správního řádu
a na řízení o jeho vydání je třeba aplikovat část čtvrtou tohoto zákona.“
[18] Z výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu a z §129 zákona o silničním
provozu vyplývá, že pokud je s určitou osobou vedeno řízení o udělení řidičského oprávnění,
jako tomu bylo v listopadu 2011 u pana S. o řidičské oprávnění skupiny C, je o takové žádosti
vedeno správní řízení, které v případě vyhovění takové žádosti není zakončeno vydáním
správního rozhodnutí, ale vydáním řidičského průkazu s rozšířeným řidičským oprávněním.
V případě, kdy je nově nabýváno řidičské oprávnění nebo rozšiřováno řidičské oprávnění o další
skupinu (nejedná se tedy zjednodušeně řečeno o výměnu starého řidičského průkazu za nový
řidičský průkaz), představuje jeho udělení konstitutivní akt, neboť až udělením řidičského
oprávnění je osoba oprávněna k řízení motorového vozidla zařazeného do příslušné skupiny
nebo podskupiny řidičského oprávnění podle §80 zákona o silničním provozu. Do doby,
než je o takové žádosti příslušným způsobem rozhodnuto, není dotyčný žadatel oprávněn řídit
motorové vozidlo příslušné skupiny nebo podskupiny řidičského oprávnění, protože není
držitelem příslušného řidičského oprávnění. Rovněž není nikdo včetně stěžovatele oprávněn
dovozovat, že žadatel splnil všechny podmínky pro to, aby mu bylo řidičské oprávnění uděleno.
Pokud tedy stěžovatel přijal žadatele do výuky pro získání řidičského oprávnění skupiny C+E
v době, kdy teprve probíhalo řízení o udělení řidičského oprávnění skupiny C, ačkoli podmínkou
pro takové přijetí byla právě skutečnost, že žadatel je již držitelem (a nikoli pouhým žadatelem
jako pan S. v projednávané věci) řidičského oprávnění skupiny C, naplnil stěžovatel skutkovou
podstatu správního deliktu podle §56 odst. 1 písm. e) zákona o zdokonalování odborné
způsobilosti.
[19] Poukaz stěžovatele na výpis z evidenční karty řidiče pana S. ze dne 17. 9. 2012 je
nedůvodný, neboť zaprvé přehlíží, že pochází ze září 2012, tudíž jím nemohlo být počátkem
listopadu 2011 prokázáno, že žadatel pan S. k datu jeho přijetí do výuky je již držitelem
řidičského oprávnění skupiny C. Navíc sama skutečnost, že za datum vydání řidičského
oprávnění a řidičského průkazu je určen z administrativních důvodů datum podání žádosti o něj,
nedokládá, že řidičským oprávněním příslušné skupiny disponoval žadatel již od 1. 11. 2011,
jak tvrdí stěžovatel. Nejvyšší správní soud totiž dospívá k závěru, že datum vydání řidičského
průkazu je fiktivně stanoveno na den podání žádosti z toho důvodu, že při faktickém vyhotovení
řidičského průkazu nelze určit den, kdy dojde k převzetí řidičského průkazu žadatelem
a kdy žadatel v souladu s výše citovanými předpisy získá příslušné řidičské oprávnění, tudíž
je využito datum podání žádosti o něj. Nelze tak dovozovat, že z těchto ryze administrativních
a faktických důvodů je žadatel držitelem řidičského oprávnění již od data podání žádosti o něj,
neboť v mezidobí od podání žádosti do rozhodnutí o této žádosti nedisponuje příslušným
vrchnostenským aktem správního orgánu.
[20] Výše popsané závěry ostatně vyplývají i ze stanoviska Ministerstva dopravy ze dne 22. 1.
2007, č. j. 126/2006-160-LEG/10, kterého se dovolává stěžovatel. Ačkoli předmětné stanovisko
Ministerstva dopravy hovoří o tom, že je výjimečně možné z důvodu, že žadatel chce ihned
zahájit další výuku a výcvik pro získání další skupiny řidičského oprávnění, oznámit rozhodnutí o
udělení řidičského oprávnění ústně, čímž by byla splněna podmínka §13 písm. f) zákona o
zdokonalování odborné způsobilosti, z obsahu soudního ani správního spisu však nevyplývá, že
by žadatelem panem S. bylo takto v posuzované věci postupováno.
[21] Z citované právní úpravy tedy nelze dovodit, že by řidi čského oprávnění žadatel nabýval
zpětně ke dni podání žádosti (srov. naopak §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů), jak dovozuje
stěžovatel.
[22] Nejvyšší správní soud tedy souhlasí se závěry krajského soudu, že stěžovatel přijal
žadatele pana S. do výuky dne 4. 11. 2011 pro získání řidičského oprávnění skupiny C+E, ačkoli
ten v době jeho přijetí ke stěžovateli nebyl držitelem řidičského oprávnění skupiny C, ačkoliv jím
podle §91 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu měl disponovat. Na tomto závěru ničeho
nemůže změnit stěžovatelova argumentace, že pan S. nebyl řidičem, ale jen žadatelem o řidičské
oprávnění, který kurz absolvoval pod dohledem instruktora, neboť argumentace stěžovatele se
míjí s tím, co je mu správními orgány vytýkáno. Rovněž námitky stěžovatele týkající se postupu
správních orgánů v případě výměny řidičského průkazu, jemuž končí platnost, nedopadají na
předmět řízení.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[23] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem k závěru, že nebyly naplněny tvrzené
důvody podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., za použití ustanovení
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle
§110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud
v souladu s ustanovením §60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel
nebyl ve věci procesně úspěšný, proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalovanému
náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud
právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovaný je personálně dostatečně vybaven hájit svá
rozhodnutí před soudem a jeho zastoupení advokátem jde tedy pouze na jeho vrub.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu